Místopředseda dr. Soukup: Debata je skončena.

Žádám p. senátního tajemníka, aby přečetl podaný a dostatečně podporovaný pozměňovací návrh sen. Alberta Friedricha.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Návrh sen. Alberta Friedricha a soudr. k č. t. 1697:

> Odstavec 1. a 2. §u l budiž škrtnut, i má zníti:

Lhůta pro přihlášku k důchodu dle zákona z 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n., prodlužuje se do 30. června 1924.

§ 2 budiž škrtnut.<

Místopředseda dr. Soukup: O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati takto:

O §u l odst. 1. a 2. podle návrhu sen. Alb. Friedricha, bude-li zamítnut, podle zprávy výborové.

O §u l odst. 3. podle zprávy výborové.

O §u 2 podle návrhu sen. Alb. Friedricha, bude-li zamítnut, podle zprávy výborové.

O §u 2, 3, 4, o nadpisu zákona a jeho úvodní formuli podle zprávy výborové.

Námitek proti tomuto postupu hlasování není? (Námitek nebylo.) Budeme tedy podle tohoto způsobu hlasovati.

Přeje si pan zpravodaj slovo?

Zpravodaj sen. Ackermann: Slavný senáte! Bylo by bývalo dobře, kdyby pan kol. Friedrich to, co nám řekl v němčině, byl řekl česky, když tak umí velmi dobře česky debatovati s pány kolegy. Jinak jsem vystihl, že útočí na militarismus. My jsme jistě také jedni z těch, kteří

mnoho tomu militarismu nepřejeme, ale jak zde bylo řečeno, když se ho zbaví všechny okolní státy, my u nás se ho zbavíme také, aby ty následky, které musíme projednávati, se nedostavily budoucím generacím. (Výborně!)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Proti postupu hlasování mnou navrženému námitek nebylo. (Nebyly.)

Budeme tedy hlasovati ve čtení prvém.

Kdo souhlasí, aby odst. l. a 2. §u l zněl podle pozměňovacího návrhu sen. Alb. Friedricha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh se zamítá.

Kdo souhlasí, aby odst. 1. a 3. §u l zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Odstavec 1., 2., 3. §u l přijímají se podle zprávy výborové.

Kdo souhlasí, aby § 2 byl škrtnut podle návrhu sen. Alb. Friedricha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Pozměňovací návrh se zamítá.

Kdo souhlasí, aby § 2, § 3, § 4 osnovy zákona, její nadpis a úvodní formule přijaty byly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. § 2, 3, 4 osnovy zákona, její nadpis a úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned ke hlasování ve čtení druhém.

Má p. zpravodaj nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Ackermann: Nikoli!

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Není tomu tak, přikročíme tudíž ke hlasování ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím se osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímají také ve čtení druhém.

Přikročíme k hlasování o resoluci výboru sociálně-politického, otištěné ve zprávě tisk 1709.

Kdo s touto resoluci výboru sociálně-politického souhlasí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce tato je přijata.

Přikročíme k jednání o bodu dalším, jímž je

Navrhuji, aby byla tato věc projednána v celkové době 1/4 hodiny.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Zpravodajem za výbor je p. sen. Jaroš, jemuž udělují slovo.

Zpravodaj sen. Jaroš: Slavný senáte! Sociálně-politický výbor zabýval se včera předlohou zákona o prodloužení zákona nemocenského zase na dobu 6 měsíců. Zákon z prosince r. 1920 o nemocenském pojišťování dělníků byl terminován jednak z těch důvodů, že se nevědělo, potrvají-li poměry tehdejší stále a nebude-li potřebí něco změniti na sazbách, a za druhé z té okolnosti, že některé změny v zákoně nemocenském lze provésti jenom v souvislosti se zákonem o starobním a invalidním pojištění, který se má nyní projednávati. Poněvadž dochází teprve k projednání zákona o starobním a invalidním pojištění ve sněmovně a termín tohoto zákona vypršel, bylo nutno ho prodloužiti. Poslanecká sněmovna neprovedla žádné změny, senát rovněž ne a navrhuje přijetí zákona v plném znění tak, jak bylo přijato v poslanecké sněmovně. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Avšak sociálně-politický výbor se zabýval jinou záležitostí. Podnětem k tomu bylo rozhodnutí nejvyššího správního soudu v Praze, který rozhodnul na odvolání Josefa Scholleho proti rozhodnutí ministerstva, že má platiti za svou služebnou určité náklady pokladně a současně pokutu, poněvadž ji řádným způsobem nepřihlásil, že služebné podle zákona z prosince r. 1920 vůbec nepodléhají pojištění nemocenskému, a podnětem k tomuto rozhodnutí bylo hlavně znění § 4 nemocenského zákona, které praví, že zaměstnavatel podle toho zákona je osoba, na jejíž účet je provozován podnik nebo hospodářství; a poněvadž domácnost není ani podnik ani hospodářství, tedy vyhověl odvolání Scholleho a prohlásil, že služebné pojištění nepodléhají. Nejvyšší správní soud sice uznává, že znění § l nemocenského zákona určitě a jasně říká, že všechny osoby přijaté na základě poměru pracovního, služebního i učňovského pojištění podléhají, ale poněvadž znění § 4 není dosti zřejmé a není tak obšírné, aby z něho bylo vidno, že i domácnost je hospodářství a že dlužno i služebné přihlásiti a že nelze posuzovati jen podle § l, nýbrž podle celého souboru zákona, a poněvadž také nebyl zrušen odst. 20 čeledního řádu - při projednávání zákona z roku 1920 zůstal prý čelední řád v platnosti - a poněvadž není možno, aby byly zde dvě povinnosti zaměstnavatele, jednak přihlašovati k pokladně; a jednak poskytovati eventuelní měsíční zaopatření služebné v případě onemocnění na základě čeledního řádu, který zrušen nebyl, postavil se správní soud na to stanovisko, že služebné nepodléhají pojištění a vyhověl stížností Scholleho. Jest to případ ojedinělý, mohlo by se říci, že nejvyšší správní soud může rozhodnouti v jiném případě zase jinak.... (Hlas: To nerozhodne!) Aspoň v dřívějších dobách jsme měli v nemocenském pojištění nesčíslný počet rozhodnutí nejvyššího správního soudu rakouského, kde jedno rozhodnutí druhému odporovalo, tak tedy není vyloučena možnost, kdyby se stížnost vyskytla, že by to rozhodnutí mohlo dopadnouti jinak, ale zpravidla, poněvadž úřady se řídí rozhodnutím nejvyššího správního soudu, vynášejí pochopitelně na základě jeho i ony svá rozhodnutí a tak by mohl nastati ohromný chaos v otázce pojištění služebných. Je třeba proto zkoumati, zdali opravdu není ten § l zákona o nemocenském pojištění dostatečný, nebo měla-li by býti definice § 4 obšírnější. § l zákona nemocenského praví, že nepodléhají nemocenskému pojištění všechny osoby přijaté na základě poměru pracovního, služebního, nebo učňovského. Kdo jsou to osoby přijaté na základě poměru pracovního? Na základě poměru pracovního mohou býti přijaty osoby, které podléhají živnostenskému řádu, nebo zákonu o obchodních pomocnících. Osoby na základe poměru služebního mohou býti jen osoby, které podléhají čelednímu řádu. Tedy jasně a určitě zde bylo vysloveno, že jsou to služebné, nehledě k tomu, že při usnášení zákona, při jeho projednávání ve výborech a v plénu byla snaha služebné pojmouti do zákona. Tehdejší zákonodárce, revoluční Národní shromáždění a všechny strany vůbec, byly v tom za jedno, že služebné nelze nechati jen tomu nedostatečnému zaopatření čeledního řádu, který ukládá zaměstnavateli čtyři neděle se starati a kde on se té povinnosti prostě zhostil tím, že platil do čelední pokladny 2 nebo nanejvýš 5 Kč ročně, to že jest dnes nedostačitelné a proto, že jest potřebí služebné pojistiti.

Důvodová zpráva k zákonu z prosince 1921 jasně a určitě - zpravodajem byl p. posl. Johanis - naznačuje, že konečně jednou bylo odčiněno bezpráví vůči čeledi a že čeleď bude nyní skutečně podléhati zákonu nemocenskému. Rozhodnutí nejvyššího správního soudního dvoru opírá se o to, že prý tímto zněním §u 4 není vyčerpán počet všech kategorií dělnictva, neboť kdyby byl vyčerpán, nebyl by hned v následujícím odstavci § l zákonodárce uznal za potřebné říkati, že tomuto pojištění podléhají domáčtí dělníci, že mu podléhají také domovníci, pokud to není jejich zaměstnáním vedlejším, a pokud v tom domovnictví mají svou výživu. Proč tedy zákonodárce v §u l uvedl právě tyto dvě kategorie dělnictva? On je uvedl proto, poněvadž domáčtí dělníci nepodléhají ani zákonu živnostenskému a pochopitelně ani zákonu o obchodních pomocnících, ale také ne čelednímu zákonu. Tedy když bylo třeba tyto lidi pojistiti, musilo to býti zvláště v zákoně, poněvadž o těchto lidech prvý odstavec §u l nemluví, on tam taxativně vypočítává, které osoby na základě poměru pracovního nebo na základě řádu živnostenského nebo čeledního přijaté musily býti zde jasně a určitě vyznačeny, že tentokráte sem také spadají pod to dělníci domáčtí. Pokud jde o domovníky, o tom není sporu, že domovnictví bývá provozováno jako vedlejší živnost, kterou obstarává zpravidla žena, a že domovník je v zaměstnání, kde je jistě pojištěn. Ale aby to bylo pro zaměstnavatele, kteří mají domovníka výhradně k obstarávání služeb v domě, jasné, bylo zde řečeno, že se to vztahuje také na domovníky.

Tedy toto znění § 4 snad mohlo by uváděti v pochybnost, kdyby smysl všech debat, důvodové zprávy a usnesení revolučního Národního shromáždění nebyl býval ten, že služebné mají býti pojištěny. Ale nyní všimněme si těch ohromných důsledků, jaké to bude míti v zápětí. Tedy kdyby bylo toto rozhodnutí usneseno před rozejitím se poslanecké sněmovny, nebylo to tak zlé. Je zvláštní, že ústní jednání bylo někdy počátkem května a že k tomuto jednání dochází teprve až po 30. červnu, když sněmovna již nemohla na této věci nic měniti, když prodlužovala tento zákon. (Sen. dr. Heller (německy): Tedy nechť se sněmovna k tomuto účelu svolá, aby statisíce lidí tím netrpělo!)

Jaké důsledky to může přinésti, jest pochopitelné, když se podíváte na § 32 nemocenského zákona, který dává právo pokladně proti zaměstnavateli, který neplní své povinnosti, vystoupiti tím způsobem, že na něm požádá všechnu náhradu, kterou jeho služebné poskytla a kterou nepřihlásil. Tedy ty ohromné spory, které mohou vzniknouti jednak mezi instančními úřady, mezi nemocnicemi a pokladnami, mezi služebnými a pokladnami! Pokladna není dnes naprosto chráněna, ona má poskytnouti služebné potřebné opatření, ale neví, jestli za tu služebnou bude zaplaceno. Je možno říci, nelze přijímati služebné nyní, když je tady rozhodnutí správního soudu a ponechati to čelednímu řádu? To znamená reaktivování čeledních pokladen při politických úřadech, a já nevím, jestli toto by bylo politickým úřadům příjemné, aby to, čeho oni se velmi rádi zbavili, aby se jim tento balast házel znovu na krk. Ale jest otázkou, jestli dnes jsou takové poměry, aby stačilo to, co bylo nedostatečným již v době předválečné. Nezapomínejme, že jiné byly poměry, kdy za služebné se platila v nemocnicích jedna koruna a kdy ta obec několika zlatými tu povinnost odbyla. Jiné jsou poměry dnes, kdy se platí za služebnou 27 nebo 25, nejméně 24 koruny denně a kdy nějaká malá obec, které přijdou náhodou dvě, tři služebné, které tam budou ležeti půl roku, může se tím zakrváceti a finančně ruinovat. To je třeba míti na mysli. Dále je třeba míti na mysli, je-li záhodno nechati na pospas bídě ty služebné, o které se bude zaměstnavatel starati 4 neděle podle čeledního řádu, které potom nechá, a ony budou i nadále nemocny. My ze statistik a činnosti v nemocenských pokladnách vidíme, že právě děvčata, která jsou zvyklá žíti v přírodě od svého dětství a najednou jsou přenesena na půdu města, že jejich mladý život jaksi tento vzduch nesnáší, podléhají různým chorobám, zejména tuberkulose. Mohl bych uvésti velké ústavy okresní, které mají měsíčně tato děvčata v sanatoriích, kde je musejí nechati čtyři až šest měsíců. A tato povinnost by nyní odpadla. Táži se, kdo bude nyní těm služebným poskytovati to dobrodiní, které jim dává zákon nemocenský. Při vší úctě k nejvyššímu našemu správnímu soudnímu dvoru myslím (Sen. dr. Heller [německy]: Ale je to zvláštní, že zákony, kde je to možno, se vždy vykládají na neprospěch dělníků!), i když § 4 přesně a určitě nedefinuje zaměstnavatele, že bylo možno říci, že sice definice §u 4 není jasná, že ale celá tendence a duch tehdejšího projednávání, i důvodová zpráva i toho §u l směřuje k tomu, služebné pojišťovati. Již ta praxe, že okamžitě byly zrušeny čelední pokladny, ukazuje, že všechny úřady politické rozuměly tomu, co se myslilo tehdy tím zákonem.

Je pochopitelné, že sociálně-politický výbor o této věci jednal a musil uznati, že se zde musí něco státi, a proto přijal resoluci, kterou se vláda vyzývá... (Sen.dr. Heller (německy): To nic není!)... aby učinila doplnění k prováděcímu nařízení. (Sen. dr. Heller (německy): Ale podle toho se nikdo neřídí! To musí býti stanoveno zákonem!) Ano, musí to býti zákon. V resoluci se na konci říká, že je třeba vydání zákona, kterým by se § 4 upravil v souhlasné znění s §em l, poněvadž je zde podán résoluční návrh sen. dr. Krouského, dr. Soukupa, Donáta, dr. Brabce a dr. Procházky, který praví:

>Poněvadž po rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 1923, čís. j. 6775/23, vyvolána byla pochybnost, zda podle zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., osoby zaměstnané výhradně pří domácnosti jako služebné pod-léhají pojistné povinnosti pro případ nemoci, vyzývá se vláda, aby co nejrychleji předložila Národnímu shromáždění k meritornímu projednání osnovu zákona, kterou v souhlase s intencí zákona z 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., novelisuje se zákon o nemocenském pojištění hlavně v tom směru, aby nespornou byla povinnost k nemocenskému pojištění u osob služebných i v soukromých domácnostech výhradně zaměstnaných.

Poněvadž tento návrh určitě a jasně žádá vydání novely zákona, konformuji se s ním, aby byl odhlasován tento i ten resoluční, který byl přijat v sociálně-politickém výboru.

Dále byl podán návrh sen. Jarolima a dr. Hellera: §u l zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., o nemocenském pojištění připojena budiž tato závěrečná věta:

>Za zaměstnavatele pokládá se také ten, kdo přechodně anebo trvale zaměstnává služebné osoby (pomocníky v domácnosti).<

Abychom měnili v dosavadním zákoně něco, není možno, poněvadž by nastal stav nezákonný, když zákon vypršel dnem 30. června. Zatím to nejde. Nepřimlouvám se za tento návrh.

Dále jest návrh sen. Jarolima a dr. Hellera k §u 7. Poslední odstavec zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 Sb. z. a n., o nemocenském pojištění budiž škrtnut a má zníti:

>Byla-li sjednána týdenní mzda, pokládá se její šestina, byla-li sjednána měsíční mzda, pokládá se její pětadvacetina za denní mzdu. Nebyl-li zaměstnanec po celé takovéto období plně zaměstnán, považuje se za denní výdělek ta částka, kterou obdržíme, dělíme-li mzdu za takovéto období vydělanou počtem skutečných pracovních dnů.<

Jest pravda, že jsou potřebný určité změny v nemocenském zákoně, ale bylo by to s tímto návrhem jako s předešlými, poněvadž by se zákon nemohl státi skutkem. Musila by býti svolána sněmovna a to víme, že ji nesvolají okamžitě.

Dále jest zde resoluční návrh sen. Jarolima a dr. Hellera:

>Vláda se vyzývá, aby bezodkladně nařídila provedení voleb do nemocenských pokladen a aby jako konečnou lhůtu provedení stanovila den 31. prosince 1923.<

O tom není sporu, že je již na čase, aby volby do pokladen byly provedeny, že je již na čase, aby zejména po několikaleté válce a poválečné době mělo dělnictvo právo se vysloviti a mohlo stanoviti si své představenstvo. Ale poněvadž nyní v nové předloze zákona o starobním a invalidním pojištění bude provedena reforma nemocenská a poněvadž se tam mluví o poměrném zastoupení, aby každá číselná jednotka mezi dělnictvem byla zastoupena, není možno nyní prováděti volby až teprve tehdy, jakmile zákon, který výbory ve, sněmovně projednávají, bude hotov. Byl by to zbytečný náklad na dvojí volby v jedné polovině roku a právě v nemocenském pojištění, kde je třeba šetřiti. Víme, že i v té nejmenší pokladně by to dělalo nějakou tisícovku; bylo by to zbytečné. Navrhuji zamítnutí tohoto návrhu. (Sen. dr. Heller (německy): Za rok budeme o tom opět mluviti, pak opět návrh zamítnete a volby nebudou stále žádné! -Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Velice pravděpodobně!) Ale ne! (Sen. dr. Heller (německy): Ale ano!) Vy je nechcete. (Sen. dr. Heller: My chceme!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Dále má slovo p. sen. Jarolim.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Nyní má také slavný senát projednati zákon, na kterémž se poslanecká sněmovna usnesla ve příčině prodloužení působností zákona o nemocenském pojištění. Tento zákon měl vlastně již býti před l. červencem uveřejněn ve Sbírce zákonů, poněvadž působnost zákona o nemocenském pojištění ve skutečnosti uplynula dnem 30. června. V daném okamžiku jest právní stav ten, že zákon o nemocenském pojištění dělníků od 4 dnů již není v platnosti, i uplyne bezpochyby ještě několik dní, nežli zákon bude ve Sbírce uveřejněn. To jest rozhodně neslýchaný postup. Budeme snad marně v sociálně-politických dějinách průmyslových států hledati něco podobného. Když se v prosinci loňského roku jednalo v senátě o prodloužení nemocenského zákona, navrhli jsme, aby jakékoli časové omezení zákona bylo škrtnuto. Pro případ, že tento návrh bude zamítnut, navrhli jsme, aby lhůta stanovena byla do 31. prosince 1923. Oba návrhy byly zamítnuty. Oč se v koalici jedná, proč byla stanovena tak krátká lhůta, bylo přece tehdy všeobecně známo. Agrárníci a konečně také ještě jiní zájemníci měli v úmyslu za všech okolností prosaditi 13 závodních nemocenských pokladen; a poněvadž za daných okolností druhá strana koaličních bratří nemohla učiniti tento ústupek, nebylo lze provésti omezení na delší lhůtu. Počítalo se právě s tím, že omezením nemocenského zákona na hodně krátkou lhůtu bude v každém jednotlivém případě vždy zase možno nemocenské pojištění nějakým způsobem zhoršiti. Nemocenské pojištění dělníků sníženo bylo mezi stranami koalice ve skutečnosti na předmět výměny.

Vláda ovšem není dosti upřímnou, aby doznala tento stav, neboť se v odůvodnění vládní předlohy, která v poslanecké sněmovně byla předložena, tvrdí, že dosavadní zákon o nemocenském pojištění byl jen proto omezen lhůtou do 30. června, poněvadž se očekávalo, že přípravné práce pro předlohu invalidního, starobního a nemocenského pojištění tak pokročí, že zákon o sociálním pojištění bude ještě před 30. červnem t. r. hotov. Tomu vláda sama zajisté nejméně věřila, a jest zajisté příliš mnoho žádáno, chceme-li, aby jíní věřili, čemu sami nevěříme. Jedno však dlužno konstatovati, že nyní předloha o sociálním pojištění byla podána. Ale již nikoli v té formě, ve které původně byla zamýšlena; předloha, která podána byla v poslanecké sněmovně, jest podstatně zhoršena a to tak, že její spolutvůrce, do jisté míry původce, poslanec dr. Winter, musil utéci před svým vlastním dílem, tak bylo zhanobeno. Čeho se vláda domáhá, jest zajisté silné zmenšení materielních nároků pojištěnců a aby význam jejich ve správě sociálního pojištění stlačen byl úplně na nulu. To platí také pro nemocenské pokladny. Ani jedno ani druhé nesmělo by po našem názoru nastati. Ve vládní předloze jeví se zajisté již účinek různých, protestních akcí jednotlivých podnikatelů a jejich organisací. Stačí jen poukázati na nejrůznější akce, které se konaly v posledních týdnech, zejména na nejnovější akci, kterou podnikl ústřední výbor Svazu československých průmyslníků. Pánové prohlásili slavnostně, že československý průmysl nesnese břemen sociálního pojištění, které tudíž také nelze provésti. Kdyby však přece mělo býti provedeno, bylo by potřebí na nemocenském a úrazovém pojištění získati to, co stojí invalidní a starobní pojištění dělníků. Jak si to podnikatelé představují, dozvídáme se ze zprávy obchodní komory v Chebu, která vyšla před několika měsíci. Podle této zprávy navrhl jistý zástupce podnikatelů, aby dělník, v případě onemocnění za prvých 7 dní vůbec neobdržel žádné nemocenské, dále aby onemocnělý v prvých 7 dnech obdržel jen jednou bezplatně lékařskou pomoc a léky. (Výkřiky.) Brutálnějšími, surovějšími a hanebnějšími již podnikatelé nemohou býti, ačkoli o sobě stále tvrdí, že chovají lásku ve svých srdcích pro dělníky. Ano, lásku jen potud, pokud to nic nestojí. (Výkřiky.) V okamžiku však, kdy sociální pojištění a sociální politika stojí peníze, platí pro ně bezohledné jednání.

Zdá se tedy, že všechna ta přání průmyslníků, kteráž projevovali pří různých akcích, nyní přece jen, jak jsem již naznačil, projevují se ve vládní předloze. Nárok má býti podstatně snížen, význam ve správě má klesnouti skoro na nulu, a také pří nemocenských pokladnách pomýšlí se na to, poskytovati nemocenské dělníkům již nikoli od prvního, nýbrž od čtvrtého dne počínaje. To jsou podstatná zhoršení, která se dostala do sociálního pojištění a která ovšem v souvislosti s nemocenským pojištěním mají býti vyřízena. Avšak nestačí, že celý politický a byrokratický aparát valnou částí pracuje ve službách podnikatelů, přistupuje k tomu ještě, že také výkon práva se staví do služeb podnikatelů. Zdali vědomě nebo nevědomě, nechci v tomto okamžiku zkoumati - avšak v rozhodnutích nejvyššího správního soudu v posledních několika týdnech jeví se nejideálnějším způsobem nepřátelství proti dělnictvu. Je zcela samozřejmé, že dlužno proti tomu s veškerou rozhodností protestovati. Především jedná se o vypočítání denní mzdy za účelem zařadění do mzdových tříd. Jak známo trvá zákon o nemocenském pojištění již více nežli 34 roky. Nejdříve zjišťovaly denní mzdu politické okresní úřady; později, aby jednání bylo zjednodušeno, zavedeno bylo rozdělení na mzdové třídy, na základě zjištěného výdělku zařaděni byli dělníci do mzdových tříd. Týdenní výdělek platil u těch dělníků, kteří skutečně pracovali za týdenní mzdu, při těch, kteří pracovali za měsíční mzdu, dělila se měsíční mzda 25 a z toho vyplývala v místě obvyklá mzda, a také dělníci, kteří pracovali za denní mzdu anebo v akordu, byli podle svého výdělku zařazeni do dotyčné mzdové třídy. To bylo jednoduché a ne-popírané stanovisko. Nyní jednotlivým podnikatelům napadlo si stěžovati. Ihned se toho chopilo ministerstvo veřejných prací a vykládalo § 7 zákona o nemocenském pojištění v ten smysl, že mzdu vydělanou za jeden týden dlužno děliti šesti. To se podnikatelům nelíbilo, opřeli se proti tomu a vedli to tak daleko, že bylo vydáno rozhodnutí nejvyššího správního soudu, podle něhož týdenní mzdu dlužno vždy děliti sedmi, takže tedy se dělníku jeho mzdová třída podstatně sníží. Vezměme určitý pří-pod. Podle rozdělení ministerstva veřejných prací byla by věc tak, že dělník, který si týdně ve třech dnech vydělá 105 Kč, tedy při denní mzdě 35 Kč, byl by zařazen do deváté třídy mzdové. Přišel by tedy ze XIII. do IX. třídy mzdové. Podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu však redukuje se věc dolů až na VI. třídu mzdovou. To znamená, že se nemocenská podpora dělníka snižuje ze 24 Kč na 10 Kč. Zkoumáme-li toto rozhodnutí nejvyššího správního soudu, nemůžeme pochopiti, jak nejvyšší správní soud mohl dojíti k takovému rozhodnutí. Pan zpravodaj právě řekl, že při výkladu zákona má býti také ta okolnost směrodatnou, jaký účel a smysl má zákon. A protože zákon o nemocenském pojištění je sociálně-politickým zákonem, nemůžeme nikdy dojíti k tak libovolnému a reakcionářskému právnímu výroku jak to správní soud tentokráte učinil. Nebyli jsme zajisté ve starém Rakousku srozuměni se všemi rozhodnutími nejvyššího správního soudu, avšak marně budeme hledati v rejstříku >Amtliche Nachrichten< jediné rozhodnutí, jež by bylo v otázce nemocenského pojištění dopadlo tak brutálně a re-akcionářsky jako rozhodnutí československého nejvyššího správního soudu, neboť většina rozhodnutí vídeňského správního soudu byla pro pojištěnce velice příznivou.

Nejen v otázce rozdělení mzdových tříd vynesl nejvyšší správní soud takovéto re-akcionářské rozhodnutí. V nejnovější době, dne 2. července, vydal správní soud jiné podobné rozhodnutí. Správní soud vyřkl v konkrétním případě, že § 40 nepřipouští, aby pomocníci v domácnosti, tedy služky, podléhaly pojistné povinnosti. Škrtnutím péra vyhozeno bylo asi 200.000 služebných z nemocenských pokladen. Tvrzením, že tím, ježto správní soud tak rozhodl, ještě všechny služebné a pomocnice v domácnosti z pojištění nemohou vyjíti, není ničeho řečeno. Neboť tohoto rozhodnutí bude všeobecně použito, bude-li uveřejněno a všeobecně známo. A jest velice příznačno, jaké stanovisko zaujímá veškeren měšťácký tisk ke všem těmto rozhodnutím správního soudu. Nikde ani slůvka kritiky, ani slůvka odporu; to dokazuje, že právě všechny měšťácké strany jsou srozuměny s právními názory nejvyššího správního soudu. Ostatně není to také naprosto nahodilé, neboť máme reakci v sociálně-politickém oboru v zákonodárství, a tu jest přece jen přirozeno, že se pak právní výroky více nebo méně pohybují stejným směrem. Neboť demokracie a všechno, co s ní souvisí, souvisí více nebo méně s veškerým soudnictvím. Nemůžeme uvnitř ve státě ve všech věcech býti reakcionářskými a na druhé straně očekávati, že se opak projeví u soudu.

Nechci v jednotlivostech promlouvati o rozporech, které se ukazují mezi jednotlivými paragrafy, jichž soud užil, stačí poukázati na to, že by zajisté bylo bývalo možným, pokud v zákoně vůbec nějaká mezera stává, - pochybuji však přece o tom - tuto mezeru překlenouti. Pan zpravodaj již řekl, že jsme v té příčině podali v sociálně-politickém výboru návrhy, a to jak k rozdělení-na mzdové třídy tak také k zabezpečení povinného pojištění služebných. Návrh, který jsme podali v otázce služebných, zní: >K §u l, první odstavec, zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n., o nemocenském pojištění připojena budiž tato závěrečná věta: >Za zaměstnavatele pokládá se také ten, kdo přechodně, anebo trvale zaměstnává služebné osoby - pomocníky v domácnosti.< Náš další návrh směřuje k tomu, aby v §u 7 škrtnut byl poslední odstavec a aby bylo připojeno toto: >Byla-li sjednána týdenní mzda, pokládá se její šestina, byla-li sjednána měsíční mzda, pokládá se její pětadvacetina za denní mzdu. Nebyl-li zaměstnanec po celé takovéto období plně zaměstnán, považuje se za denní výdělek ta částka, kterou obdržíme, dělíme-li mzdu za takovéto období vydělanou počteni skutečných pracovních dnů.< Doufáme a považovali bychom dokonce za samozřejmé, aby slavný senát tyto návrhy přijal. Avšak pan zpravodaj již prohlásil, že za dané situace není možno přijati návrhy, jež jsme podali, poněvadž by nebylo možno je uskutečnili, ježto poslanecká sněmovna právě nezasedá. (Sen. dr. Heller (německy): Proč se takovéto zákony podávají v poslední minutě?) - Sen.Löw (německy):To je úmyslně!) A kdyby nyní tyto návrhy skutečně v senátě byly přijaty, došlo by k tomu, že by nastala mezera v nemocenském pojištění. Tím se ovšem chytiti nedáme. Zákon v přítomné chvíli nepůsobí. A právě tak jako snad v 5, 6 nebo 8 dnech může býti publikováno, že zákon dřívější opět nabývá platnosti až do 31. prosince 1923, právě tak bylo by možno tyto nové změny a zlepšení publikovati s sebou. Jsou tu však jiné důvody, které k tomu vedou, totiž okolnost, že část panů v koalici se snaží zákon o nemocenském pojištění jednoduše zhoršiti a že vůbec nemají v úmyslu napraviti zhoršení, jež přivodil soud. Kdyby však nyní naše návrhy přece byly přijaty, bylo by zajisté nejvyššímu správnímu soudu znesnadněno vydávati takováto rozhodnutí.

Zlý duch správního soudu však nestanul jen u nemocenského pojištění, nýbrž jde také ještě dále. Roku 1921 usneslo se Národní shromáždění na zákoně, podle kterého zavedeny byly závodní výbory. Nebylo žádné pochybnosti o tom, že také bankovní úředníci jsou oprávněni voliti závodní výbory; rozhodčí komise těmto úředníkům také toto právo přiznaly. Banky, akciové společnosti vznesly proti tomu námitky u správního soudu a správní soud prohlásil zkrátka, že banky nejsou podniky výrobními, a tím zkrátka vyřízeno bylo právo bankovních úředníků ohledně volby závodních výborů. Při takovémto soudnictví nejvyššího správního soudu mohou se dělníci ovšem chystati na různá překvapení, neboť nálezy správního soudu mají také ten účinek, že kapitalisticky orientovaní soudcové velmi rychle se řídí podle těchto rozhodnutí a pak leccos provedou, co zkrátka jest na výsměch každému právu. Předešlého měsíce na příklad se stalo - souvisí to také s nemocenskou podporou - že krajský soud v Litoměřicích nepřiznal jistému dělníku mzdu proto, poněvadž zastává zásadu, že dělník béře nemocenskou podporu a za žádných okolností nemá nároku na mzdu. Zákon z l. dubna praví, že dělník, když je 3 až 4 týdny nemocen, má nárok na 10 % týdenní mzdy, když jest 5 až 6 týdnů nemocen, na 20 % a když jest 7 až 8 týdnů nemocen, má nárok na 30 % mzdy. Podle mého mínění a podle mínění mnoha jiných není tato otázka naprosto spornou, ale krajský soud v Litoměřicích rozhodl jinak a škrtnutím péra připravil dotyčného dělníka v tomto jednotlivém případě, všeobecně však také ostatní dělníky o tuto část mzdy. Neboť nelze neustále vésti sta a tisíce procesů, poněvadž by jinak dělníkům neustále hrozilo nebezpečí, že budou podnikateli terrorisováni a že již předem se musejí zříci nároků, které jim příslušejí.