Ale jest tomu tak: sen o zahraniční politice, vedené v duchu demokratickém, u nás již dávno vyprchal. Tak jako nádhera a obřady při cestách pana presidenta se ničím neliší od dřívějších slavností k poctě cestujících monarchů, tak také zahraniční politika se již dávno úplně vrátila k tajné diplomacii, tolik hanobené. Není nám tudíž možno zaujmouti stanovisko k vlastnímu jednání a úmluvám, v temno zahaleným a mezi našimi a zahraničními státníky ujednaným, i musíme se omeziti na kritiku přípitků a interviewů, jež v tisku byly uveřejněny.
Tu musilo nás Němce velice překvapiti a trapně dojati, že pan president použil slavnostního otevření pařížského ústavu pro slovanská studia k tomu, že tonem skoro opovržlivým se vyjádřil o Německu, jež až do posledních let lidstvu dalo tolik dobrého, ušlechtilého a krásného. Tvrdil-li při tom, že >také Německo dříve, obzvláště ve středověku, patřilo ke kulturní Evropě<, tož při tom zajisté přihlížel více k pudům svých francouzských posluchačů nežli k vlastnímu přesvědčení a znalosti věci. Ostatně bude asi tato poznámka v celé, skutečně kulturní Evropě ceněna právě tak vysoko, jako tvrzení, že >mír, jenž uzavřen, byl Francií a pod vedením Francie, vytvořil zdravé podmínky pro rekonstrukci Evropy<. Strašlivý vývoj věcí v Německu, který všechno spravedlivě myslící lidstvo naplňuje hrůzou a zděšením, jest nejlepší ilustrací k této chvále Versailleského protimírového díla. A bylo potřebí, bylo moudré, že pan president právě v době, ve které, civilisované národy vždy otevřeněji a hlasitěji začínají projevovati svoji ošklivost nad brutální francouzskou politikou zkázy oproti Německu, tvrdí, že Millerandovo licoměrné tvrzení, >že Francie jest ochotna k míru a že její politika, sleduje jen udržení a zabezpečení míru<, dojde silného ohlasu v Československu, ve kterémž přece podle krásné domněnky vždy pravda vítězí? A když pan president k tomu dodal, že Francie smí s Československem počítati v časech dobrých i zlých, pak nemůžeme se ubrániti dojmu, že toto prohlášení znamená nejkratší formou vyslovený obsah předchozích úmluv, jež národům tohoto státu, aniž by byly tázány, uložily asi závazky, jejichž rozsah i dosah dnes ještě vůbec nelze obsáhnouti. Právě o tom byli bychom od p. dra Beneše v jeho výkladů rádi slyšeli velmi mnoho. Ještě milejším bylo by nám ovšem, kdyby byl včas zabránil tomu, aby takovouto formou prohlašována byla solidarita s násilnickou politikou Francie, kteráž vážnosti republiky sotva jest na prospěch.
Co pan dr Beneš sám ve svém výkladu praví o Německu, nezní věru potěšitelně, jest však alespoň prosto hrubé beztaktnosti vůči nešťastné německé říši, jež bídnému podvodu padla za oběť. Ale z jedné věty, ve které se mluví o tom, že Německo může platiti to, co platiti musí, slyšeti lze přece odporný kaprálský tón, Poincaréův.
Marně pátráme v celém výkladu po nějakém slově, jež by káralo neslýchané výstřelky francouzské politiky násilí. Litujeme toho upřímně, neboť Poincaréovu Francii nelze odloučiti od všech zločinů a hanebností, jež obzvláště v posledním roce spáchala, nelze ji odloučiti od jejího ďábelského pokusu, hladem a strádáním všeho druhu fysicky zničiti německý lid a obzvláště německé dítky. Všechny tyto hanebnosti jsou podstatným attributem dnešní Francie, a kdo přes to slavnostně hlásá spojenectví s Francií na zdar a na zmar, musí si dáti líbiti, že spolu nese vinu na brutální politice Francie, na politice, která i uznalými Francouzi jest odsuzována. Nic není příznačnějším pro tuto okolnost, nežli že Poincaré jest nucen každou neděli jako obchodní cestující putovati zemí, aby sobě udržel zákaznictvo pro svoji sadistickou ničivou politiku vůči Německu. Také o jiné otázce pan dr Beneš pomlčel, o otázce úvěrů na zbrojení, jež prý Francie poskytla Malé Dohodě ve výši 800 milionů franků. Že se Československu přes jeho nadmíru vysoký vojenský rozpočet má také dostati z těchto úvěrů na zbrojení, nemůže nikterak posíliti důvěru k opětovnému ujišťování našich státníků o míru. A jsou-li pravdivy zprávy pařížských listů, jež přinesla československá tisková kancelář, že tyto úvěry sjednány byly v rozmluvě pana dra Beneše s Poincaréem, pak jest jen samozřejmo a spravedlivo, žádáme-li vysvětlení o výši a o účelu úvěru na zbrojení, jenž našemu státu byl poskytnut. Oproti německému problému prohlašuje pan ministr věcí zahraničních výslovně neutralitu Československa a připojuje k tomu, že >odmítá jakékoli vměšování se do eventuelních dalších událostí v Německu<. Přijímáme rádi toto prohlášení, ale tím více musí nás naplniti podivením, že pan president republiky ve svém poselství ze dne 28. října t. r. s úmyslem lehko znatelným poukázal k tomu, že všichni slovanští národové vyjímaje Lužické Srby mají svůj vlastní stát. Bylo by věru bližším, na místě péče o politickou samostatnost statisíce Lužických Srbů, sledovati otázku, jakým způsobem by bylo lze splniti demokratický požadavek sebeurčení a samosprávu mnoha milionů Němců, kteří mírovými diktáty se ocitli pod cizím panstvím.
Jest věru velice zvláštní, jak se zde u nás využívá okamžité bezmocnosti Německa k tomu, aby mu uměle vyvolaným hnutím mezi Lužickými Srby připravovány byly nové nesnáze. Budiž zde poukázáno jen na podkopnou práci česko-lužického spolku Jan Smoler, jenž sobě podle >Národní demokracie< stanovil za úkol, podporovati také politické snahy Lužických Srbů a neúnavně bojovati za práva lužicko-srbského lidu, jehož domov kdysi tvořil jediný stát s naší vlastí. Jest zcela jasno, že tato historická reminiscence, kterou by ovšem bylo lze potírati, má tvořiti východisko, pro budoucí požadavky. Činnosti tohoto spolku, jenž má své sídlo v Budějovicích, jenž však podle doznání svoji podkopnou práci uplatňuje na německém státním území, napomáhá se také jinakými, zde obvyklými prostředky, na příklad sjezdy v Budišíně a v Praze, sokolskými zájezdy a pod. O takovémto výletě do Budišína, kterýž podnikl mladoboleslavský Sokol, objevila se v českých listech zpráva s následujícími příznačnými větami: >Požadavek po svobodě, kterýž Lužičtí Srbové na základě sebeurčovacího práva vznesli u mocností dohodových, nebyl splněn a Lužičtí Srbové zůstali pode jhem Sasů a Prušáků. Avšak Srbové přes to se probudili národnostně. Tak jako u nás v letech šedesátých, tak také u Lužických Srbů se pracuje tiše a nepoddajně, a výsledek se již dostavuje.< Takovéto vměšování do vnitřních německých záležitostí dovoluje si však také poloúřední vládní list >Československá Republika<, která dne 7. dubna přinesla zprávu o valné hromadě >Matice Srbské<, ve kteréž se mluvilo o tom, že Lužičtí Srbové, zbytek národa čítající 200,000 duší, dosáhnouti musí svobody a práva sebeurčovacího, aby se spojili s republikou. Jejich hluboce založená kulturní práce platí Čechům jako dobré znamení pro bratrské spojení Lužických Srbů s nimi.
Zdá se ostatně, že myšlenka osvobození Lužických Srbů straší také na různých vysokých úředních místech. Tak nalézá se také v armádním rozkaze ze dne 28. předešlého měsíce poukaz na Lužické Srby. A pan president republiky již dříve jednou, dne 5. ledna 1922, přijal Lužické Srby, kteří tehdy byli v Praze jako hosté, a podle zpráv českých listů měl k nim následující proslov: >Doufám, že zhoubný duch doby předválečné, starý militarismus a imperialismus, nahrazen bude demokracií. V této bude také místo pro vás, abyste vy jako svobodní občané v německé republice státi mohli na svém národním základě.<
Také takovéto výroky hlavy státu, které stejně jako nahoře vylíčené podkopné práce těžce mohou poškoditi náš poměr k Německu, měly by vlastně býti kryty odpovědným ministrem věci zahraničních, ačkoli zúplna odporují tomu, co hlásal o nevměšování se do vnitřních záležitostí Německa. Jak dalece se pan ministr vnitra musí obávati účinků takovýchto proslovu na vlastní národní menšiny, se kterými se Lužičtí Srbové již pro svůj počet ani zdaleka nemohou srovnávati, musím přenechati jeho vlastnímu uvážení.
Poskytuje-li nám vyklad pana ministra věcí zahraničních poměrně málo příčiny k ostrým útokům, pak spočívá to právě v tom, že se vyhnul tomu, pojmouti do svých vývodů všechno to, v čem se v poslední době jevilo úplné přimknutí našeho státu k francouzské politice nenávisti a násilí, kterouž máme v ošklivosti. V této neúplnosti jeho výkladu, jenž se jednoduše vyhýbá věcem, jichž nelze schvalovati, jež však mají největší význam, spatřujeme neupřímnost a zároveň nevážnost vůči parlamentu, která nám znemožňuje vzíti na vědomí výklad pana ministra věcí zahraničních. Ostatně zdůrazňuji, že prohlášení, s nejvyššího místa dané, že Československo v dobrých i ve zlých časech pevně bude státi k Francií, nemůže nás zmásti v našem odsuzujícím posudku o zločinné politice Francie. Hledíme vstříc dni, kterého konečně svědomí světa se probudí a učiní konec ukrutnostem, jimiž netoliko politicky, nýbrž také fysicky zničen má býti veliký a šlechetný národ, jemuž lidstvo tak mnoho vděčí za nejvyšší statky kulturní. Ale nechť osud rozhodne o Německu jakkoli, německý národ jest a zůstane národem naším, jest a zůstane vlastí naší duše, ke které v neochvějné věrnosti státi budeme v dobách zlých i dobrých. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Slovo uděluji panu sen. Lukešovi.
Sen. Lukeš: Slavný senáte! Předešlý pan řečník nemluvil tak o zahraniční politice, jako o poměrech v Německu a o projevech našeho presidenta a ministra zahraničí. Jeho vyjádření byla taková, že myslím, mám-li ihned jako následující řečník po něm mluviti, že je musím se vší rozhodností odmítnouti, a to jak, pokud se týká hlavy našeho státu, tak i pokud se týká naší spřátelené Francie, již zvláště stále vytýkal brutalitu a násilí, avšak zapomínal, že vše, co se nyní v Poruří děje, vlastně zavinili Němci sami svým bezohledným postupem za války, kdy systematicky můžeme říci ničili majetek francouzský a kdy celé území zpustošili tak, že nezbylo, než je nyní znovu vybudovati. Poněvadž následkem toho jsou povinni větší náhradu válečnou platiti, tedy nechce se jim do toho.
Kdyby Němci byli alespoň ukázali dobrou vůli, již by se bylo dosti vykonalo. Ale oni té dobré vůle neměli a víme, že se sami ochuzovali alespoň na venek. Naproti tomu se tam tajně investovalo velmi mnoho, stavěly se kanály, dráhy, domy. Víme, že se obohatilo Německo také za války tím, že se velké hodnoty z celého světa tam přivezly, a obohacovalo se ještě po válce, když za znehodnocenou marku, kdy ještě svět nevěděli, že je znehodnocena, nakupovaly se velké hodnoty v celém světě za bezcenný papír v takovém množství, že žádný o tom neměl ani představy. Chci tím jen říci, že nemohou nyní Němci naříkati snad na nějakou křivdu, když vlastně všechno to, co se děje, sami zavinili. Bylo zde též řečeno tímže řečníkem, že nemáme práva vměšovati se do vnitřních záležitostí Německa tím, že reklamujeme právo sebeurčení pro Lužické Srby. Slavný senáte! Když vidíme, jak bratrský národ slovanský trpí v Německu, že nesmí míti ani svých národních škol a že se mu odpírají jeho národní práva, tedy myslím, jsme-li pro světovou spravedlnost, že je též naší svatou povinností, abychom se jich, jako utiskovaných Slovanů zastali, stejně jako se zastáváme též jiných potlačovaných národů, zejména též naší české větve v Rakousku a slovenské v Maďarsku. Tedy potud nejsou stížnosti předešlého pana řečníka nikterak oprávněny a jestliže náš pan president ve své řeči 28. října prohlásil, že by i větev Lužických Srbů si zasloužila jistých národních práv, můžeme toto jednání našeho pana presidenta jen schváliti a pozdraviti (Tak jest! Výborně.) a neslouží nám to nikdy k necti, jak zde bylo panem řečníkem uvedeno.
Slavný senáte! Naše Československá republika učinila za 5 let svého trvání nejen značný vnitřní pokrok ve všech oborech veřejné správy, ale též v politice zahraniční. Dělali jsme po celou tu dobu politiku míru, demokracie a politiku zabezpečení svého státu. Pečovali jsme o dohodu se všemi okolními státy a založili Malou Dohodu k snazšímu uhájení mírových smluv, hranic a klidu uvnitř Evropy. Provádění politiky míru a demokracie v prvé řadě náleželo by Svazu Národů, ale ten nemá dosud dosti exekutivy, ani takové autority, jakou by měl míti, aby mohl velké úkoly, na něho vložené, vykonávati. Zejména schází ještě Svazu Národů velké státy: Rusko, Německo, Amerika a bez těch jest jeho práce přece jen těžká.
Svaz Národů jest institucí pro světový mír velmi důležitou, má uplatňovati mezinárodní spravedlnost v politice a demokracii. Třeba však Svaz Národů teprv náležitě vybudovati, upevniti a zdokonaliti.
Hranice našeho státu jsou již celkem definitivní a uspokojují nás až na jistá bolavá místa, jež by se musila vyřešiti vzájemnou dohodou s dotyčnými státy.
Dotýkám se jen celních a hospodářských hranic našich na Odře, u Bohumína, kdež hranice mezi námi, Německem a Polskem končí špicí, taženou tak, že nám ztěžuje přístup ke splavné Odře, jež má pro náš průmyslový kraj slezský a ostravský veliký význam, neboť po Odře mohli bychom snáze vyvážeti průmyslové výrobky, zejména uhlí do cizích států a přivážeti zase mimo jiné též potřebnou švédskou železnou rudu.
Nynější vysoké tarify železniční v Německu budou nám té doby v našem exportu a dovozu škoditi a proto je potřebí, abychom se domohli zde v dohodě s Německem korrektury hranic, anebo abychom užili co nejdříve práva mám podle mírové smlouvy náležejícího a vybudovali splavnost Odry až po Moravskou Ostravu.
Pokud se Javořiny týče, bylo o ní panem ministrem zahraničním obšírně mluveno a myslím, že když ta záležitost jako právní otázka předána byla k posudku mezinárodnímu smírčímu soudu v Haagu, že s tím můžeme souhlasiti, neboť, i když jsme otázku tu pokládali již za vyřešenou, přece jen, když Poláci byli jiného mínění, je dobře, když v té věci rozhodne pro posouzení mravní otázky tak významná korporace, jako jest právě mezinárodní smírčí soud v Haagu. (Místopředseda dr Soukup ujimá se předsednictví.)
Konečně bylo by též formálně vyřešiti definitivně otázku hranic v mezích území některých obcí na Těšínsku. Hranice je tam sice tažena, avšak není propracována, není dosud určitě zjištěno v některých obcích, které domy patří nám a které jsou polské. Tím se administrativa značně ztěžuje. Poněvadž od té doby, co hranice jsou konferencí velvyslanců stanoveny, uplynula delší doba, bylo by dobře, abychom již úmluvou s Polskem i tuto záležitost, ovšem jen podružnějšího názvu, zevrubně vyřešili.
Získavše pevné hranice v naší republice, mohli jsme se pilně věnovat jejímu zajištění a vybudovaní. K tomu je nám potřebí v prvé řadě pěstovati nadále přátelské styky se státy Velké Dohody, k nimž vázáni jsme přátelstvím, zpečetěným za války krví a nyní vděčností. Je to zejména Francie, Anglie, Itálie a Belgie. Máme opravdový zájem na tom, aby Velká Dohoda trvala i nadále a aby v zájmu míru se ještě více upevnila. Bez ní by neklid a hospodářský rozvrat Evropy ještě, déle trval.
Malou Dohodu, o jejíž založení má jistě veliké zásluhy náš pan ministr zahraniční, potřebujeme k vlastní bezpečnosti a to jednak proti jisté neupřímnosti se strany některých sousedů a hlavně k odražení eventuelních útoků proti našemu státu a k uhájení mírových smluv.
Význam Malé Dohody byl již opětovně nejen u nás, ale i za hranicemi, zejména ve státech západních, oceněn. Náš dobrý poměr ke státům Velké i Malé Dohody nepřekáží nám, abychom v našich mezistátních stycích neudržovali též dobrý poměr s jinými státy. Naše politika zahraniční snažila se též s nejbližšími sousedními státy, tedy mimo Velkou a Malou Dohodu, udržovati dobré styky a nelze jí ničeho vytýkat, že by byla proti svým zásadám politiky míru a demokracie a proti zásadám k zabezpečení mírových smluv něco podnikala.
Schvalujeme též naší politiku zahraniční vůči Polsku. Pokud je mi známo, zachovává náš ministr zahraničí tutéž politickou linii vůči Polsku, jakou zaujal za mírového jednání, politiku, jež směřuje vždy k dobré shodě s Polskem. Polsko bylo poměrně vždy co nejvíce respektováno. A v zájmu přátelství a tím se též někdy stalo, že naše respektování šlo snad někdy dále, než mělo jití, a to na naší škodu. Je nám dobře známo, jak z mírové konference, tak i z doby, kdy se jednalo o plebiscit v Pruském Slezsku, i při jiných příležitostech, jak jsme Polsku vycházeli vstříc, a to snad zavinilo, že Poláci si zvykli na naší ústupnost vůči sobě a vykládali si naše ústupky v nejlepším úmyslu učiněné za jakousi naší slabost. Je dobré, když se též toho dotknu, že jsme šli na mírové konferenci, když jsme připustili, aby se konal plebiscit pro Poláky též na levém břehu Odry, kde Poláků nebývalo, nýbrž Moravci, dále, než jsme měli jíti a to právě zavinilo, že jsme nedostali v Pruském Slezsku ani ty moravské obce, které jsou české, či jak tam říkají, moravské. I to rozdělení Těšínská je pro nás stále bolestnou ranou, ale my jsme se již podrobili rozhodnutí Velké Dohody a pokládali jsme tu záležitost za definitivně vyřízenu. Ovšem, že by bylo toto rozdělení reap. vyřešení této otázky jinak dopadlo, kdyby se byla současně řešila otázka ta s plebiscitem v Pruském Slezsku, jak se mělo státi, ale poněvadž se podařilo Polákům otázku těšínskou vyloučiti a odsunouti, dopadlo pak řešení otázky Těšínska v náš neprospěch. Jen k vůli zajímavosti a informaci uvádím, že v úřední statistice vídeňské o sčítání lidu z roku 1865, uveřejněné v roce 1870, nejsou ještě na Těšínsku vedeny žádné polské školy, nýbrž pouze školy slovanské, stejně jako na Moravě, kdežto v Haliči jsou školy vedeny jako polské. To uvádím jako důkaz, že v dřívějších dobách nebylo na Těšínsku Poláků, že polonisace Těšínska nastala teprve od poloviny minulého století a že byla zaviněna hlavně kostely a školami, což fedrovala vídeňská vláda. Ovšem že v pozdější době stěhovali se na Těšínsko ve větším počtu Poláci z Haliče a z Ruského Polska, takže tam máme skutečně Poláky teprve nastěhováné a lid český těšínský pouze zpolonisovaný. Tím nechci říci, že by té doby na Těšínsku Poláků nebylo, oni tam jsou. Počet jejich, jak vykazuje úřední sčítání lidu, není veliký. Polákům na Těšínsku vychází se v každém směru a rovněž v kulturním ohledu všemožně vtříc. Nemohou si na nic ztěžovati. Mají své školy, jak obecné, tak občanské, mají své gymnasium. Jak stát, tak i země slezská podporuje jejich Macierz Szkolskou velikými subvencemi, aby si mohli zakládati na Těšínsku polské školy i tam, kde není zákonitých podmínek.
Slyšeli jsme, slavný senáte, již častěji, že je dohoda s Polskem nutná. My si ji také všichni upřímně přejeme. Jen je třeba, aby stejná touha byla též na straně polské. Dohody je třeba s Polskem nejen z důvodů politických, avšak též v zájmu uplatnění ideí slovanských a z důvodů hospodářských.
Dosud máme celou řadu hospodářských otázek nevyřízených. Uvádím jen zaplacení dluhu hypotečního a komunálního ústavu slezského, které obnášejí s úroky té doby asi 18 milionů. Jsou to obnosy, které dluhují jednotlivci a obce našim zemským ústavům a ti, kteří připadly Polsku. Mimo to dluhují občané a různé korporace, které připadly Polsku, zemi slezské okrouhle 12 milionů a nad to větší obnosy dluhují naším silničním výborům.
Nejen, že se tyto dluhy nesplácejí, neplatí se však ani úroky na jejich amortisace. Tím vznikají, jak zemským peněžním ústavům, tak i našim autonomním korporacím citelné materielní škody. Odklad vyřízení těchto otázek - které se též začaly řešiti tím způsobem, že se mám dluhy se strany polské splácejí v polských markách - nás nemůže nijak uspokojiti. K vůli zajímavosti uvádím, že nejvyšší soud polský ve Varšavě rozhoduje, když se jedná o splacení dluhu polského nám, že jsou oprávněni dlužníci spláceti nám dluh svůj v polských markách; avšak, má-li rozhodnouti mutatis mutandis, nejvyšší soud ve Varšavě, o zaplacení dluhu se strany polské, rozhodl, že platiti se musí ten dluh ve zlatých rublech. Nepřipustil tedy ruské sovětské ruble. Vidíme, že judikatura polská je dvojí, a že podléhá, nechci-li říci, politickým, tedy těžkým poměrům hospodářským. To není přípustné ani dobře možné a je proto třeba, aby se tyto věci brzo vyřešily dohodou mezi námi a Polskem nebo mezinárodním forem. S naší strany byla provedena všechna přípravná jednání pro vyřízení těchto otázek. Polsko stále se chová pasivně. Proto nezbude našim autonomním korporacím, než naléhati na svou vládu, aby podle čl. IX. rozhodnutí vyslanecké konference z 28. července 1920, vyžádala si rozhodnutí velmocí spojeneckých států, nebo podle čl. 216 mírové smlouvy st. germainské vyřízení žádala rozhodčím rozsudkem, resp. vůbec nějakým mezinárodním forem. Přece však jen myslím, že by bylo lépe, aby v prvé řadě jednaly tyto státy přímo mezi sebou, aby zasedli zástupci obou států sami k jednomu stolu a o vyřešení těchto otázek v dobrém se dohodli. Avšak víceletým odkladem trpí zmíněné korporace bez vlastní viny a možnosti, aby mohly samy zde zasáhnouti, resp. aby si mohly přímo vyřízení vynutiti.
Náš poměr k Maďarsku, jak jsme slyšeli z exposé pana ministra, se též lepší a mohl by se ještě více zlepšiti po konferenci zástupců Malé Dohody v Sinai, kde bylo pojednáno o politice rekonstrukce a spolupráce s Maďarskem, když ovšem Maďaři sami dalším postupem takovou politiku nezmaří. Byla ujednána finanční kontrola, aby cizí zápůjčky nebylo zneužito jinak, než k uspořádání financí maďarských. Dále žádány od Maďarska garancie pro loyální a mírovou politiku a žádáno dále, aby spojenci, kteří poskytnou platební výhody Maďarsku, stejně respektovali finanční sílu Malé Dohody.
Může nás uspokojiti poslední projev pana ministerského předsedy Bethléna v Balažďarmotě učiněný, kde prohlásil, že se chce postarat o obnovu právního řádu v Maďarsku, který je předpokladem, aby cizí státy a zejména Malá Dohoda mohly k němu míti důvěru. Tím sám pan ministerský předseda maďarský doznal, že právní řád tam dosud nebyl a je prokázáno, že naše stížnosti do neklidných poměrů maďarských byly plně oprávněny.
Jsme též spokojeni s ujednáním našeho ministra zahraničí s Italií, jež spočívá na přátelství, loyalitě a otevřené dohodě.
Též stanovisko naší zahraniční politiky, pokud se týče placení reparací, naší neutrality, nelze než schváliti. Přejeme si, aby problém reparační za účasti Ameriky pokud možno brzy, a sice již v zájmu trpícího lidu německého, byl vyřešen. Víme také, jak jsem se už dříve zmínil, že to byla přece jen německá vláda, která zlé poměry, jež nyní v Německu jsou a za které lid sám nemůže, zavinila.
Význam cesty presidenta, který zde předešlý pan řečník dosti zlehčoval, myslím, že přece jen byl velikého dosahu. Zahraniční časopisy, pokud jsem je mohl čísti, uznaly veliký význam jeho první oficielní cesty do západních států. Jak z různých prohlášení bylo zjevno, seznali jsme, že cesta měla ráz přátelský, ráz pacifistický a státnický. Pouze časopisy jednoho státu, jak jsem viděl, nebyly úplně spokojeny. Nelíbilo se jim prý, že pan president neuzavřel při tom též vojenské konvence. Ovšem za, tím účelem pan president do cizích států nejel a my také, poněvadž nejsme státem militaristickým ani imperialistickým, nemáme zájmu, jezdit jen z takových důvodů do jiných států.
Pojednáno naopak bylo při těchto zájezdech o všech těžkých problémech Evropy, svazky naše k západním mocnostem, k nímž nás víže vděčnost, byly utuženy a existence našeho státu posílena.
Vysoké uznání, jehož se panu presidentovi dostalo, platí do jisté míry též naší Československé republice a našim spořádaným poměrům, což nás může opravdu jen těšiti.
Naše zahraniční politika sledovala též vždy otázky hospodářské a je zajímavé, že naše Československá republika uzavřela již 25 obchodních smluv se všemi většími státy světa mimo Čínu, Japonsko a Turecko, než i s těmi se již jedená. Projednání takového počtu obchodních smluv vyžádalo si veliké práce úředníků našich zúčastněných ministerstev a myslím, že jim můžeme vysloviti s tohoto místa jen plné uznání.
Při jednání o obchodních smlouvách a cílech přála by si naše strana, aby bylo vždy přihlíženo též k nynějším valutovým a konjunkturním poměrům, které poslední dobou oproti letům dřívějším se tak podstatně změnily.
Zejména vysoká cla průmyslová třeba odbourati a přiblížiti se k světovým cenám. Ceny našich výrobků, vyrobených za těchže podmínek, musí snésti světovou konkurenci.
Vzhledem k tomu, že náš ministr zahraničí sleduje jen cíle mírumilovné, upevnění demokracie naší republiky, má republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu k zahraniční politice plnou důvěru, souhlasí s činností svého ministra zahraničí a je s ní úplně spokojena. (Sen. Matuščák: Dočasně!) - Na vždy.
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Chlumecký.
Sen. Chlumecký: Slávny senát! Exposé pána ministra zahraničných záležitostí dr Beneša bolo čsl. buržoasiou a socialpatriotmi, vzhľadom na zahraničné události, s veľkým napjatím očakávané. Najmä revolučné hnutie v Nemecku, ktoré je naším bezprostredním súsedom, vyžaduje, aby tak zvané povolané kruhy zaujaly k nemu určité stanovisko a nechaly si toto stanovisko od zástupcov obyvateľstva tohoto štátu schváliť.
Pán dr Beneš predniesol tedy zase ráz >veľkú reč<, ako sa >Právo Lidu< päťolizačsky vyslovuje, z ktorej sa ale nikto nedovedel, ako sa zajtrá lebo pozajtrí naša vláda zadrží, keby nemecká proletárska revolúcia zvíťazila. A to práve je hlavná otázka, ktorá nás komunistov a veškerý pracujúci ľud Československa eminentne zaujíma.
Pán dr Beneš sa vyslovil, že naša vláda nehodlá sa miešať do nemeckých záležitostí. Berieme to na známosť. Avšak nemáme dôvery v sľuboch zástupcov buržoasie. Tak ako washingtonská deklarácia sa nedodržuje, tak sa dá aj tento sľub zlomiť.