Pán dr Beneš je pravdepodobne skalopevné presvedčený, že v Nemecku zvíťazí reakcia a preto sľubuje, že zostaneme neutrálnymi. Dokiaľ hakenkreuzleri v Nemecku víťazia, dotiaľ sa iste do ich záležitostí miešať nebudeme. O tom niet sporu. Veď naša vláda blahovoľne prizerala na prevrat v Maďarsku, ačkoľvek tam Horthyovci státisíce robotníkov povraždili.
Nebude-li sa nemecká revolúcia dotýkať československých záujmov, sú proti intervencii aj čsl. soc. dmokrati. Dostalo-li by sa ale Nemecko pod vládu pracujúcich vrstiev, dotýkalo by sa to záujmov československých, t. j. československej buržoázie. Tu by naša buržoazia a možná, že aj socialpatriotickí vodcovia, tu by všetci >otcovia národa< od Kramářa až ku Klofáčovi boli pre intervenciu. V tomto páde by ovšem pán dr Beneš vzal svoje slovo nazpäť, lebo jeho úlohou je, aby menované panstvo chránil pred možnou nákazou komunistickou našich robotníkov, aby sa v našom susedstve nestalo niečo podobného ako v Rusku.
V mene klubu komunistických senátorov, ktorý čítá síce len štyroch členov, ktorý ale má dva razy toľko voličov za sebou, ako 36 čsl. soc. demokratických senátorov, prehlasujem z tohoto miesta pri tejto príležitosti, že revolučný proletariát Československa očakáva od našej vlády blahovoľnú neutralitu voči revolučnému Nemecku, poneváč záujmy väčšiny obyvateľstva tohoto štátu kryjú sa so záujmy nemeckého proletariátu, nie ale so záujmy Stinnesov a druhých priemyslových magnášov nemeckých.
Široké vrstvy pracujúceho ľudu u nás sympatizujú vrelé a sú solidárne s hrdinským proletariátom nemeckým, ktorý zapredaný svojou buržoáziou na buržoáziu francúzsku a zradený svojmi soc. demokratickými ministrami a poslancami, bojuje ťažký boj za svoje oslobodenie zo strašnej biedy, z hrozného otroctva, aké svet ešte nepoznal.
Československý proletariát je si vedomý toho, že víťazstvo reakcie v Nemecku znamenalo by posilnenie beztak už dnes dosť nestydate rozpínajúcej sa reakcie aj u nás, zotročenie nemeckého robotníctva že by znamenalo a i úplné zotročenie robotníctva československého.
Preto všetcia triedne uvedomelí proletári tohoto štátu budú hmotne a morálne podporovať nemeckých proletárskych revolucionárov.
Protestujeme proti politike dr Beneša, ktorý jazdí po celej Europe a vyjednáva na vlastnú päsť s Poincarém, Mussolinim, Horthym a všetkými možnými fašistickými zločincami a ktorý nám tu zkrátka potom oznamuje, že všade bolo docielené dorozumenie.
Pracujúci ľud všetkých národov dorozumel by sa o veľa lepšie, keby sa mu slávni diplomati západoeuropskí nepletli pod nohy.
Místopředseda dr Soukup: Pro tyto výroky jsem nucen pana senátora volati k pořádku. (Sen. Lisý: Nebo poslat do blázince! - Veselost.)
Sen. Chlumecký (pokračuje): Nemecký proletariát, chce-li odvrátiť hruzovládu fašistov, musí bojovať, musí zvíťaziť a musí nastoliť diktatúru pracujúceho ľudu. Druhého východiska niet. Zločinná nemecká buržoázia musí byť učinená neškodnou, musí byť položená na lopatky, tak ako sa stalo s ruskou buržoáziou. Len tak sa môže nemecký proletariát zachrániť pred smrťou hladom. A my sme presvedčení, že sa tak stane.
V mene československého proletariátu posielame srdečný pozdrav našim nemeckým bratom, proletárskym revolucionárom.
Tým pracujúcim a strádajúcim vrstvám v Československu, tým nezamestnaným, tým kancelárskym otrokom, ktorí ešte veria, že cestou pokojného vývoja v dorozumení s buržoáziou dá sa postupne existencia pracujúceho ľudu zlepšovať, až konečne nastanú rajské pomery pre všetkých, pre boháčov aj pre chudobných, tým meštiackymi frázemi disorientovaným, vravíme ale:
Dokiaľ budú bohatí a chudobní, bude týmto čím ďalej tým horšie a tým prvým vždy lepšie a lepšie. To je kapitalistický vývin. Vedľa veľkého bohatstva jednotlivcov a báječného prepychu musí byť strašná bieda širokej masy. Jedno vyžadaju druhé. Je ohromnou naivnosťou veriť, že by buržoazia, ticho chcela prizerať, ako legálnou cestou pracujúci ľud krok za krokom sa od buržoazie odpútava, ako sa emancipuje, aby konečne prevzal svoj osud do vlastných rúk. To buržoazia nikdy a nikde nepripustí dobrovoľne. Len zločinci lebo blázni môžu robotníctvu takúto vieru hlásať.
Názorný príklad máme z najnovšej doby na Sasku. Tam bola 29. októbra zákonná robotnícka vláda ubitá. Buržoázia poslala svojho generála Müllera, ktorý jednoducho nechal vojskom vyhodiť ministrov z budovy ministerstiev. Legálnou cestou nastolená vláda robotnícka tedy bajonetmi bola rozprášená.
O týchto zaujímavých veciach nám pán minister zahraničných záležitostí nič neprezradil a preto som ja prinútený o tom rozprávať.
Počuli sme veľa o demokracií, hlavne o demokracii francúzskej, s ktorou musí byť naša demokracia spojená, aby rozkvietala a aby existencia nášho štátu bola zaistená do budúcnosti. My sme toho náhľadu, že by existencia nášho štátu lepšie bola zaistená orientáciou na východ, lebo dejinný vývoj udalostí ukazuje na ľavo, ako docela správne vystihnúl prezident Masaryk.
Posledné udalosti v Grécku, kde kráľ bol revolucionármi zajatý a v Poľsku, kde ozbrojené robotníctvo stalo sa pánom Krakova, ukazujú veľmi silno na ľavo.
Pán dr Beneš je vraj proti reakcii, či už prijde z prava alebo z ľava. Pre neho je komunizmus reakcia z ľava. Keď nemecké robotníctvo z hladu sa búri, je to reakcia z ľava. Proti reakcii z prava skutočne niečo podniknúť a nie len prázdnymi frázami operovať, to je reakcia z ľava. Správna stredná cesta hladových proletárov je dľa pána dr Beneša nechať buržoáziu robiť čo chce a ticho sedieť, až sa smrť dostaví. To je čistá demokracia a láska k vlasti.
Pán minister by si vraj prial čo najväčšieho triumfu síl demokratických v dneskajšom Nemecku, lebo potom s ním veľké demokracie svetové sa dohodnú. Je to báječne pekne povedané. Škoda len, že sa nedá vyrozumeť, čo to má znamenať. Až sa velká demokracie Poincaréova s Nemeckom dohodne, vtedy už bude po Nemecku. Alebo to má znamenať, že sa hakenkreuzleri a komunisti majú na strednej linii vyrovnať?
Tak ako sa vedie u nás zahraničná politika, tak to vyzerá aj v politike vnútornej. Národ znamená u nás toľko, ako veľkostatkári, uhľobaroni, bankári, biskupi a generáli. Pre tých sa robí zahraničná aj vnútorná politika. Ľud nie je národ, o ten nie je treba sa veľmi starať. Päťročné výročie založenia tohoto štátu bolo zasvätené v Podkarpatskej Rusi streľbou do bezbranného chudobného ľudu. Rezultát je jedon mrtvý - otec 7 detí - traja ťažko a veľa ľahko ranených. To u nás už nikoho nerozčuľuje, lebo vypáliť tu a tam salvu do proletárov stalo sa obľúbeným športom, žandarov. Páni si na to privykli, ich nervom to neškodí a oni sú tej mienky, že taký postup proti ľudu upevňuje demokraciu a poriadok.
Naša buržoázia má vždy plné ústa demokracie tak ako soc. demokrati štátotvornosti!
Veľký demokrat Kramář držal tiež veľkú reč o zahraničnej politike, bola to reč ešte o polovicu väčšia ako pána dr Beneša, a čo je hlavné, jeho reč nebola diplomaticky zaokrúhlená, nejasná. Rovino, na celé kolo vypustil zo seba Kramář Veľký všetko, čo má na srdci a dal celému svetu na vedomie, že on sovjetské Rusko nemiluje a že ho nikdy neuzná, preto že nie je slavianske. Pre Rusko by, podľa jeho mienky, bolo lepšie, keby zanechalo komunizmus a stalo sa monarchiou. Dokiaľ sa to nestane, bude Nemecko mať nádej, že dostane spojenca v Rusku a nebude chceť platiť reparácie. Keby ale Rusko stalo sa monarchiou a tak bolo zase čisté slavianské - lebo Slaviani sú dľa Kramářa rodení otroci - vtedy by nemeckí národ nemal nádeje, že sa z francúzskeho otroctva vyslobodí, pracoval by usilovne, platil reparácie a oddal sa svojmu osudu. Tak by celý kapitalistický svet bol šťastný a spokojný, nemusel by sa báť nepríjemných prevratov.
Strach buržoázie pred vzmáhajúcou sa nespokojnosťou pracujúceho ľudu a jeho revolučnej nálade a existencie ohromného štátu robotníkov a maloroľníkov na Východe, určuje dnes celú politiku kapitalistických štátov. Ich diplomati to otvorene nepriznajú, ale taký Kramár to docela naivne vyžvastá. My politiku dr Beneša samozrejme neschvaľujeme.
Ani pre rozpočet nemôžeme hlasovať, ktorý ukazuje príjmy 161/3 miliárd, pri výdovkoch 17 miliárd, tak že sa javí deficit 602 milionový. A keď prirátame výdavky investičné, ktoré neboly do rozpočtu vzaté, vidíme, že deficit je vlastne 2 miliardy 832 miliónov, ktorá suma zase novou požičkou má byť získaná.
Budú sa robiť tedy dlžoby veselé ďalej, za ktoré majú budúce generácie úroky platiť do nekonečna. Dnes už platíme 2 miliardy na úroky. Koľko budeme platiť reparácií naším dobrým spojencom, ktorí nás vyslobodili, to je ešte tajomstvo pána dr Beneša a niekoľko jeho priateľov. To bude ráz pre národ veľké prekvapenie, ktoré mu urobia páni štátnici až už bude stáť dosť pevne na nohách. Dnes to situácia ešte nedovoľuje, aby sa národu toto radostné prekvapenie hneď urobilo.
Z časopisov sme sa dovedeli, že vláda jugoslávska nariadila, aby boli všetcia občania druhých štátov zo služieb štátu a taktiež z privátnych podnikov prepustení. Poneváč je značný počet našich štátnych príslušníkov v Jugoslávií, kde sa ako kvalifikovaní robotníci, ako dielovedúci a úradníci uplatnili a teraz keď svoje mladé roky a duševné sily boli venovali na povznesenie jugoslávskeho priemyslu, majú byť svojej existencie zbavení, pýtame sa pána ministra zahraničia, akým spôsobom hodlá naším príslušníkom priskočiť na pomoc, aby Jugoslávia, s ktorou sme vo veľkom priatelstve, s ktorou sme spojení v Malej dohode, proti našim prislušníkom tak príkre nezakročovala.
Dovedeli sme se od pána ministra financií, že následkom klesajúcej hospodárskej konjunktúry klesá výnos daní a dávok a že tedy je treba šetriť. Pán minister ale hneď pripomína, že na armáde sa šetriť nedá, situácia nedovoľuje sníženie armády, tú treba ešte lepšie vybudovať, aby bol nám mier zaistený. A preto musíme vydať na vojsko 2.300 miliónov! Pre školstvo a národnú osvetu musí dostačiť len 846 miliónov a pre sociálnú pečlivosť 787 miliónov. Tí váleční invalidi, ktorí už svoju vlasteneckú povinnosť vykonali a nemôžu už ďalej našu buržoáziu chrániť pred lačnými robotníkmi, tí nepotrebujú už toľko jesť, ako keď boli zdraví, netreba im dostatočné zaopatrenie šatstvom, obuvou a bytom; oni si môžu niečo vyžobrať u našich meštiakov, ktorí sú plní humanity.
Šetriť sa bude na štátnych zamestnancoch a sice na tých najmenších, najbiednejších - tým vyšším sa ešte niečo pridá - šetriť sa bude na podporách pre nezamestnaných a vôbec na všetkom, čo je k dobru chudobného ľudu; len na vojsko, vojenské parády, reprezentácie, tajnú diplomaciu, peniaze musia sa nájsť. (Sen. Lisý: Zrovna jako v Moskvě to dělají!) Ja tomu síce nerozumiem, ale tak sa mi vidí, žeby sme bez unifikačného ministerstva docela dobre vyžili. (Sen. Lisy: V Rusku je všechno rudá, rudá, rudá armáda!) To je zapotreba, bez diktatúry to nikdy nepôjde, tu je diktatúra buržoázie, v Rusku je diktatúra proletariátu. (Sen. Lisý:. V Sasku přišel jeden generál a všichni jste utíkali!) V Sasku prijde ešte robotníctvo a ja garantujem, že nebude to dlho trvať a proletariát v Nemecku sa uchopí moci a potom sa budete triasť vy, hrdinovia, (Sen. Lisy: Vy před prvním kaprálem utečete také! - Veselost.) Nemecký národ sa musí postaviť na nohy, musí tento kapitalistický neporiadok prevrátiť a on to urobí, ešte sa o tom presvedčíte. Potom budete volať po bajonetoch a pendrekoch, aby vás chránily. (Veselosť.)
A že by páni ministri a otcovia národa mohli lacnejšie pracovať, o tom som pevne presvedčený, keď sa diurnistom zo žobráckej mzdy môže ešte niečo ubrať.
My sme proti zahraničnej aj vnútornej politike našej buržoáznej vlády.
Místopředseda dr Soukup: Dalším řečníkem jest pan sen. dr Brabec. Uděluji mu slovo.
Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Naše zahraniční politika pohybuje se po určitých liniích, které jsou dosti ustálené. Od prvního počátku sleduje naše ministerstvo zahraničí především důležitou myšlenku Malé dohody a podle možnosti připoutání k ní sousedního státu polského. Jistě odpovídá tato koncepce zahraniční politiky naší geografícké poloze i našim potřebám hospodářským a také všemu tomu, co vyplývá z mírových smluv, pokud se týká poměrů ke státům, které ještě nejsou stabilisovány a které také nemohou se dosti dobře vpraviti do té veliké katastrofy, kterou byly postiženy. Vedle tohoto spolku Malé Dohody je zde naše úzké přátelství s Francií a Anglií. My máme na součinnosti s Francií a s Anglií i na součinnosti Francie s Anglií zajisté velice živý zájem a myslím, že nesmí nám býti zazlíváno, jestliže k těmto západním velmocem, které tolik se zasloužily o obnovení našeho státu, skutečně lneme přátelstvím upřímným a dáváme spojenectví s nimi přednost před každým jiným státem. Není naděje, že by bylo v Evropě možno rovnováhu sil udržeti a mír zabezpečiti jinak, nežli když tyto dvě velmoci budou postupovati v dohodě a budou podporovati konsolidaci střední Evropy, především těch států, které nově povstaly ke své samostatností na základě mírových smluv. My tu prostě nic jiného nečiníme, nežli že hájíme to, co nutně potřebujeme. Vůči Německu, myslím, že musíme míti přání, aby se rekonstruovalo, ale ovšem, aby se rekonstruovalo na zásadách pravé národní demokracie, neboť myslím, že nám by bylo nebezpečným a pro udržení míru v Evropě by bylo nebezpečným každé zabočení ať na pravo, ať na levo.
A podobného cosi platí i o Rakousku a Maďarsku. My ovšem od Maďarska a Rakouska musíme žádati, aby zanechaly všech snah a snů o navrácení se ke dřívější státní konstrukci, (Výborně!) třeba jen částečné. To bychom prostě nemohli snésti, vedlo by to jistě ke konfliktům.
Přecházeje k výkladům pana ministra zahraničí, mohu se zadostiučiněním konstatovati, že pan ministr se snažil podati zprávu co možná o všech zahraničních otázkách, pokud se týkají našeho státu. Já bych z nich jednu zejména vyjmul, na kterou bych rád upoutal vaší pozornost.
Pan ministr zahraničí vykládal, co ho vedlo v červenci do států západních, a že zejména tam chtěl také získati si informace, jak pohlížejí na otázku maďarskou, velice aktuelní se zřetele zamýšlené zahraniční půjčky maďarské. Ale jakkoliv přiznávám správnost tohoto názoru, že velmocem západním přísluší v této otázce hlavní rozhodování, přes to bych myslil a dovoluji si tvrditi, že my máme stejné právo na hlavní rozhodování, poněvadž se jedná nejvíce o naší kůži, abych mluvil lidově, a že, myslím, že ty doby minuly, kdy, malé státy mohly býti přezírány, a kdy velké státy by si osobovaly právo o těchto malých státech rozhodovati. Myslím, že je to jaksi podobná analogie, jako se děje s malým člověkem uvnitř státu. Ten se hlásí ku svým právům a my se, jakožto malí národové, musíme také hlásiti ke svým právům zcela sebevědomě a žádati, aby náš hlas byl slyšán tam, kde se o naší existenci jedná. (Sen. dr Heller [německy]: Avšak těm malým ve státě, tedy nám, nedostane se toho práva také!) Myslím, že ti malí v našem státě dostali práv tolik, kolik vůbec ten nynější rozvoj státní mohl připustiti. Není vyloučeno, že snad se domohou práv větších, ale jistě ten postup u nás byl možná v mnohých směrech rychlejší, než je to zdrávo. (Hlas: To je pravda!)
Co se týče Maďarska, abych se vrátil k otázce zahraničního úvěru pro Maďarsko, tedy myslím, že, bude-li Maďarsko státem tak demokratickým a vůči sousedům neútočným a se svým osudem smířeným, jako my jsme... (Smích.) Já vím, vám se to zdá býti směšné, ale my nezapomeneme na to tisíciletí poroby... (Sen. dr Heller [německy]: O nikoliv, tu souhlasíme s vámi úplně!)... pod kterým jsme úpěli a specielně naše větev slovenská. Zatím se mi nezdá, že by poměry v Maďarsku byly tak daleko utvářené. Také to nečiníme jako nějakou výtku národu maďarskému, poněvadž není lehko se vžíti do tak strašné změny, jakou oni před pěti lety prožili. Za těch podmínek bychom mohli tedy souhlasiti s tím, aby mu byla poskytnuta pomoc zahraničním úvěrem, podobně, jako se to stalo se státem rakouským, a mohli bychom se z důvodů, kterých se ještě dotknu, způsobem přiměřeným k našim hospodářským silám při této pomocí súčastniti. Ovšem situace není docela tatáž u Maďarska, jako byla u Rakouska. Rakousko přece je nám situačně, geograficky, bližší. My přes jeho území máme spojení na jih přímo ze sídla vlády a také naše hospodářské styky jsou nesporně častější a užší. To konečně vyplývá i toho předchozího politického vývoje a že všeho toho, co je mám známo z dřívějšího našeho spojení se zeměmi alpskými. Mimo to ovšem v sousedství Rakouska je Německo na západě a my máme jaksi zájem na tom - a to není žádným mícháním se do vnitřních věcí rakouského státu - my máme zájem na tom, aby Rakousko zůstalo politicky neodvislým a aby zůstalo v té formě, jak mírové smlouvy je vytvořily. Zde také náš zájem je tedy bezprostřednější, resp. byl a je bezprostřednější, nežli u Maďarska, které je obklopeno státy Malé Dohody a není u něho to nebezpečí tak veliké.
Ostatně v Rakousku, díky té pomocí, které se mu dostalo, názor, že nemůže samostatně existovati, který byl dříve tolik ve všech takřka kruzích rakouských oblíbený, zdá se ustupovati do pozadí a zdá se, že čím dále tím více přichází se k poznání, že Rakousko může dobře samo existovati, obzvláště když se uváží, že jeho podmínky hospodářské jsou daleko příznivější, nežli podmínky na příklad Švýcarska, ale že je to snad pravým štěstím, že nebylo s Německem spojeno. A jistě to nebude národu německému nijak na újmu, jistě tím neutrpí německá národnost v ničem.
To je ovšem stav věcí, o který velkou zásluhu si získal Svaz Národů i velmoci i my s Malou Dohodou a kteří společným úsilím pomohli zahraničním úvěrem rakouskému státu ustáliti svoje poměry a utvořiti novou hospodářskou základnu pro další rozvoj. Tedy my z toho můžeme míti upřímnou radost, poněvadž je to náš bezprostřední soused, se kterým máme všichni zájem žíti v naprostém míru, a od něho očekáváme vzájemné styky i možnost naší komunikace k moří na jih. Ale s Maďarskem je to věc poněkud jiná, na to bych pohlížel s určitou skepsí. Podle prohlášení různých vynikajících politiků maďarských je viděti, že Maďaři se nevzdali dosud myšlénky na vrácení do předešlého stavu a docela i někteří nezodpovědní živlové, chci to supponovat alespoň, že jsou to živlové nezodpovědní, stále znepokojují naší jižní slovenskou hranici. Tomu musí býti ovšem učiněna přítrž za každou cenu. Máme právo žádati, aby nás naši sousedé nechali na pokoji. Myslím, že ten fakt, že Slováci v něm jsou spojeni s námi a to z vlastní své vůle po tisíci letech, že ten stav musí býti ve vzájemném, našem interesu udržen i do budoucností. (Hlas: Tak jest!) Tedy jestli Maďaři uznají tuto situaci, vytvořenou mírovými smlouvami, které přece podepsali a kterými se zavázali, pak by nebylo příčiny, aby zejména vydávali nějakých peněz na vojenské nebo docela válečné přípravy.
Tady to by byla jedna z podmínek, aby ty peníze, které jim budou zahraniční půjčkou poskytnuty, aby jich nebylo užito k účelům jednak hospodářsky neproduktivním a jednak k účelům našemu státu nepřátelským. (Hlas: Výborně!) Jistě ani my, ani Rumuni, ani Jihoslované netoužíme po žádném maďarském území, nemáme k tomu podle dnešního stavu žádné příčiny. Maďarský národ je v tom šťastném položení, že má docela klidné, mírumilovné sousedy, kteří netouží po jeho území. Ale jsou ještě jiné věci, které také nesmí býti považovány, mluvíme-li o nich, jako bychom chtěli se míchat do jejich vnitřních poměrů. Ale podle mírových smluv jsou vázáni Maďaři stejně jako my k ochraně minorit. My zacházíme s občany maďarské národnosti spravedlivě a podle stejných zásad, jako zacházíme s občany národnosti československé. A proto musíme a máme právo žádati, aby příslušníci maďarští národnosti československé, požívali téže plné ochrany a nebyli odnárodňováni. A v tom směru ještě není učiněn pořádek. (Hlasy: Tak jest!) Pravá ochrana našich národních minorit nesmí býti pouze na papíře, nýbrž musí býti také ve skutečností prováděna.
Tedy ve všech těchto směrech musí býti vyjednána při poskytnutí zahraničního úvěru Maďarsku přísná kontrola, které také my se budeme míti právo súčastniti. Vedle těchto zájmů našich národních, politických i vojenských, tedy o jichž zabezpečení a přísné šetření musíme vládu žádat, nemůžeme se uzavírati uznání, že jsou zde důležité vzájemné vztahy hospodářské a obchodní, které ustálením poměrů v Uhrách a podporou jich hospodářského vzpružení a rozvoje, zlepšením valuty, by nabyly pro nás zvýšeného zájmu a byly by naprospěch oběma státům. Přál bych si, aby naši západní spojenci to vše měli na zřeteli a aby nás při tom podporovali přiměřeným řešením této otázky, poskytnutím zahraničního úvěru Uhrám. Tím také doufám, že bude nejlépe zahájena a plněna naše i Malé Dohody nová politika vůči Maďarsku, politika rekonstrukce státu ve světové válce tak těžce postiženého.
Nyní budiž mně dovoleno několika slovy reagovati na vývody předešlých pánů řečníků Řeknu předem, že nemám v úmyslu nějakou polemiku, ale jest potřebí přece snad podle našeho stanoviska rektifikovati názory zde pronesené. Jestli pan kol. Niessner poukazoval na to, aby se stát upevňoval více vnitřní politikou, jak jsem tomu mohl rozuměti, a nespoléhal jen na tu politiku zahraniční, tedy musím říci, že my jsme dosud se snažili a snad jsme také plnili všecko, co nám mírovými smlouvami ohledně národnostních menšin bylo uloženo. Já se nedivím, tomu, že ty národnostní menšiny nejsou docela spokojeny, to my chápeme, že i u nich nastala taková, velká změna, že se do toho nejsou s to vžíti a vpraviti. Ale s druhé strany bychom žádali, aby to, co spravedlivě děláme, bylo také uznáno, a já se o tom nebudu šířiti, ale aby zejména bylo zanecháno takových útoků a křivých obviňování našeho státu v cizině, jako to učinil pan kol. Heller na kodaňském sjezdu. (Sen. dr Heller [německy]: Ale všechno bylo pravda!) Nic z toho nebylo pravda, ani slovo ne, a já jsem skutečně žasl, že něco takového může člen našeho parlamentu na cizí půdě, kde jsme byli všichni hosty, pronésti. (Sen. dr Polach [německy]: Byl to přece také parlament!) My jsme tam byli na cizí půdě a chovali jsme se krajně loyálně. Nedotýkali jsme se v žádném směru našich národnostních menšin, naopak, snažili jsme se ochranu menšin vybudovati daleko šíře, než je v mírových smlouvách, a za to, když se má dostati takové odpovědi nám od našeho kolegy, člena parlamentu, myslím, že to není v pořádku a že nemůže nikdo něco podobného schvalovati, a nemůže se diviti, když proti tomu se ohrazujeme. (Sen. dr Heller [německy]: To je vaším právem!) Já vám také vaše právo neberu, ale musí to býti právo, a to právo nebylo. (Sen. dr Heller [německy]: Myslíte?)
Tedy, co se týče toho výroku, že my nebudeme naklonění přátelsky Německu, ale že máme býti neutrálními, tedy to je ovšem otázka celého rozpoložení naší zahraniční situace. Jestli Německo bude plniti všechny ty závazky, které mu byly mírovými smlouvami uloženy... (Sen. dr Heller [německy]: Potom upadne ve zkázu!)... ne, kdyby je bylo začalo plniti hned, možná, že by na tom bylo dnes lépe, než je. Když se odhodlalo k tomu odporu pasivnímu a připravilo svůj stát takřka do hospodářské katastrofy, nemluvím o tom, že bych z toho měl nějakou radost, poněvadž vím, že i náš stát bude pod vlivem, toho rozvratu hospodářského v Německu trpět, ale jsem přesvědčen, že kdyby bylo Německo podobným způsobem plnilo mírovou, smlouvu, jako to udělala Francie v letech sedmdesátých, že by si bylo získalo úctu celého světa a že by se bylo konsolidovalo v krátké době při těch ohromných silách, jaké v německém národě nesporně jsou a jaké projevilo zejména ve světové válce. (Sen. Niessner [německy]: Mírová smlouva není jedna jako druhá! Ta z roku 1871 byla také tvrdá, ale bylo možno ji splniti!) Pět miliard byla tenkráte ohromná suma. Já nevím, když se pustíme do rozbírání této věci, jestli tak docela ten váš názor, pane kolego, obstojí. Francie válku v letech 1870tých prožila na své vlastní půdě. Její území bylo zpustošeno, Paříž byla dobyta a obsazena a země byla zmítána komunistickými bouřemi. Stát byl po imperialistické politice dřívějšího režimu v rozvratu a značně desorganisován a přece dovedl národ francouzský se vzchopiti a hrdě splniti své povinnosti, dovedl totiž to, že si řekl, jsem poražen a budu jednati podle toho. Odpusťte, mám za to, že to Německo nedovede. Německo se nedovede vmysliti do té myšlenky, že je poraženo, a to je snad to největší neštěstí. Ne, že by to byla vina národa německého, ale je to vina těch, kteří ho do války vedli, která nesporně byla válkou preventivní, jak je dnes dokázáno, za niž tedy odpovědnost ten národ nésti musí a také nésti musí veškeré toho důsledky. Tedy nebudeme se snad zde o to příti, poněvadž to nemůžeme zde rozřešiti, a chápu, že to každého Němce musí boleti. Jen říkám, nám to nemůže dělati radost, ale musíme přes to při svém názoru setrvati, že ty věci v Německu, kdyby byly mírové smlouvy plněny, nebo alespoň podán důkaz dobré vůle je splniti, že to v Německu podle našeho názoru mohlo vypadati jinak. To jistě není žádným zasahováním do vnitřních poměrů sousední říše, já o tom mluvím jen čistě s hlediska našeho zájmu a toho odrazu, který to bude na naše hospodářské i snad národnostní poměry míti.