Tím právě chtěl ústavně-právní výbor výslovně říci, že věcná a slušná kritika jak úřadů, tak i úředních orgánů, je žádoucna, potřebná a že, pokud by jaksi tato mez byla překročena, by zde tyto delikty patřily potom k posouzení porotě.

K §u 2:

Ustanovení tohoto paragrafu má na mysli hlavně zprávy t. zv. policejní korespondence, které se dodávají na přání tisku zdarma nebo za malý poplatek. Je proto požadavek bezplatnosti opravy, která bude zpravidla velmi krátkou a ponejvíce se bude týkati opravy jména nebo místa, odůvodněn.

Při prvním přečtení zákona činí to dojem, jakoby se jednalo o zvláštní zprávy úřední, a není pochopitelné, proč se má zdarma uveřejňovati oprava, ale když se uvádí, že to není nic jiného, než policejní zprávy, pro které si chodí páni redaktoři do úřadu, a když se jedná jen o opravu jména nebo bydliště, když se pachatel nesprávně označil, vidíme, že to, co tam je uvedeno, nic neznamená. Vhodným zdá se býti také omezení tohoto ustanovení na opravu zpráv úřadů státních, neboť zprávy jiných úřadů, zejména na př. obecních, nebývají tak závažné, a též se na ně žurnalistika neobrací, poněvadž nejsou tak spolehlivé. Ústavně-právní výbor byl toho názoru, že, pokud jich se týče, postačí ustanovení o opravě podle §u 19 tiskového zákona a §u 20 zák. čl. XIV. z r. 1914 na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

K §u 3:

Ustanovení tohoto paragrafu je ulehčením pro žurnalistiku, neboť dovoluje zmírniti úkoly hlavního odpovědného redaktora. Bude věcí redakce, zda a v jaké míře chce této úlevy užíti.

Dosud zdálo se, že je tato otázka poněkud spornou. Proto je dobře, když zákon zde výslovně chce rozeznávati, kdo v konkrétním případě má za obsah článku té které rubriky odpovídati.

K §u 4:

O významu tohoto ustanovení jsem se již rovněž zmínil, V něm vidí ústavně-právní výbor jedno z nejdůležitějších ustanovení ve prospěch tisku. Je zcela případné, že úleva tato připouští se toliko pro případy, kde důkaz pravdy je přípustný. Jestliže tedy zákonodárce důkaz pravdy úplně vylučuje, musí si toho býti odpovědný redaktor vědom, že pro uveřejnění takové urážky žádného místa v tisku není a také tam nepatří. To jsou na př. skutečností ze života soukromého nebo rodinného. S tím tisk jistě nemá co dělati.

Uvažováno bylo zvláště o tom, zdali vyhovuje stylisace důkazu pravděpodobnosti, jak se stala podle vzoru §u 490, odst. 2. tr. z., totiž se stanoviska objektivního a nikoliv subjektivního. Ústavně-právní výbor však je toho mínění, že správné je požadovati objektivitu, neboť se stanoviskem subjektivním nebylo by možno vystačiti a že by hledisko subjektivní znemožnilo soudu téměř vůbec zkoumati vinu a učinilo by obviněného zpravidla předem beztrestným, takže by uražený nedošel ochrany.

Aby zamezeny byly pochybnosti, budiž vytčeno, že slůvko >především

K §u 5:

Uložení podmínky pro beztrestnost podle tohoto ustanovení, že odpovědný redaktor pojmenuje původce, který může býti ihned, t. j. aspoň do vynesení rozsudku I. stolice, stíhán a postaven před soud, je odůvodněné. Jinak by bylo možno jmenovati původce chráněného na př. imunitou, nebo úmyslně meškajícího ve vzdálené cizině a žalobce zase nedošel by ochrany. Ježto právě čest je nejcennější statek, zákon chce se postarati, aby proto byl náležitě chráněn a aby pravdivost nebo nepravdivost zprávy byla co nejrychleji zjištěna.

K §u 6:

Redaktorem podle odst. 1. dlužno rozuměti odpovědného redaktora, neboť jen ten má onu odpovědnost podle zákona tiskového, o jejímž zanedbání se mluví právě v tomto odstavci. Vládní návrh a usnesení poslanecké sněmovny přijaly zde zjevně stejnou textaci, jaká se nachází v §11 11 tisk, zákona a ve čl. III. zákona z 15. října 1868, č, 142 ř. z., kdež také se mluví jen o redaktoru, ačkoliv míní se odpovědný redaktor. Ostatně vyplývá také z ustanovení odst. 3., jenž ustanovuje trestní sazby, že o jiného než o odpovědného redaktora nejde a vychází to také z §u 7.

O tom, že přestupek zanedbání povinné péče znamená novum pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, byla učiněna zmínka již dříve. Unifikace taková je úplně odůvodněna.

Co se týče sazby, shoduje se sazba dost. 3. b) se sazbou čl. III. zákona z 15. října 1868, č. 142 ř. z. Vázána je na podmínku, že byl správně jmenován původce. Nebyl-li původce správně jmenován, nastupuje sazba vyšší, avšak dlužno uvážiti, že vedle toho je možno snížiti pod zákonnou sazbu, nebo záměna, na trest peněžitý a dokonce i odsouzení jen podmíněné. Kromě toho může býti odpovědný redaktor i při zanedbání povinné péče beztrestným za podmínek §u 4 nebo §u 5, neboť tato ustanovení nerozlišují, zda odpovědný redaktor urážlivý obsah zprávy znal, nebo neznal, mimo to však i podle §u 18, jestliže totiž nabídnul dostatečné zadostiučinění.

K §u7:

Jak již jsem se zmínil, případ vyšší trestností odpovědného redaktora podle tohoto paragrafu do jisté míry se shoduje s případem §u 11, neboť v obou případech jde o zúmyslná maření toho, aby uražený došel co nejdříve zadostiučinění od vinníka. V případě §u 7 mohly by vzejíti žalobci dokonce škody z toho, že by žaloval nepravého původce.

K §u 8:

Toto ustanovení o obligatorním smíru je velmi důležitou novotou. Z ustanovení odst. 2. vyplývá, že úkoly soudu, uložené v tomto a následujícím paragrafu, jsou dány do rukou předsedy senátu, nebo jím ustanoveného člena senátu. Stalo se tak úmyslně, neboť právě tito mívají již větší praxi, než soudce vyšetřující a budou moci věc lépe posouditi.

K §u 10:

Nedošlo-li k smíru, pak jest nutno, aby byla co nejdříve zjištěna objektivní pravda.

Účelem tohoto ustanovení je zabrániti průtahům, jaké dosud vzcházely z toho, že mohl obžalovaný postupně nabízeti v řízení přípravném stále nové důkazy a tak provedení hlavního přelíčení na dlouhou dobu oddalovati a zdražovati. Proto když uplynuly lhůty stanovené v tomto paragrafu, které dále než zde stanoveno prodloužiti nelze, jsou všeliké další důkazy v řízení přípravném vyloučeny.

Jak jsem již řekl, je to vlastně též v zájmu obžalovaného samého, neboť se tím útraty podstatně zmenší. Ovšem to neznamená, že by obžalovaný, nebo žalobce nemohli nabízeti nové důkazy při hlavním přelíčení. Když se tak stane, bude s nimi naloženo stejně, jako kdyby je byli uvedli před hlavním přelíčením.

K §u 12:

Nové ustanovení o stanovení lhůty pro podání žádostí za stíhání a lhůty promlčecí proti jiným odpovědným osobám, než proti které bylo zavedeno řízení trestní, má význam zvláště pro případ, když trestní řízení bylo zahájeno proti nepravému vinníku následkem nesprávného jmenování autora.

Lhůty promlčecí jsou stanoveny v trestních a tiskových zákonech, aby snad nebylo mylně se domníváno, že platí pouze lhůty tiskového zákona.

O ustanovení 2. odst. §u 12 byla již zmínka z počátku mé zprávy. Ustanovením tím usnadňuje se uzavření smíru, neboť znemožňuje se zjev, jaký dosud býval, aby žalobce čekal na poslední den podání žaloby, aby tak zabránil obžalovanému podati protižalobu a tím jeho postavení ztížil, nebo znemožnil narovnání. Jistě, že ustanovení toto jest značně moderní a žádoucí.

§ 13 mluví o povinnosti uveřejniti bezplatně výrok rozsudkový a nahraditi útraty i v tom případě, když byl obžalovaný podle §§ 4, 5 a 6, odst. 4. osvobozen. Povinnost tato vyplývá z toho, že přece jen tomu, jemuž bylo na cti ublíženo, nedostává se plné satisfakce, neboť osvobozující rozsudek v těchto případech vlastně jest jen jaksi v zájmu obžalovaného a nemůže se od žalobce žádati, aby nesl ještě náhradu za uveřejnění rozsudku a náhradu soudních útrat.

K §u 14:

Pokud se týká tohoto paragrafu, ustanovuje se, aby uražený došel pokud možno plného zadostiučinění, a lze je počítati k oněm, kterých bylo dosud postrádáno, jako ochrany před na ctiutrháním.

Nové ustanovení obsahuje § 17. (Sen. dr Mayr-Harting [německy]: Nic nevynechati!) Pane kolego, to není slušné, to si nechte pro sebe. Ta zpráva je ode mne a já poznámky nedělám. Až budete na řadě, pak si mluvte. To je neslušnost. Já se divím panu universitnímu profesoru, že se něčeho takového, nechci říci čeho, dopouští.

Pokud se týče §u 17, je v něm nové ustanovení o odškodnění, a to takové, kterého jsme dosud v našich historických zemích neměli, nýbrž jen na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Je to ovšem zmírnění, neboť na Slovensku a v Podkarpatské Rusi mohlo býti dáno i přes 10.000, kdežto u nás je to obnosem 10.000 omezeno.

K §u 21:

Na ochranu žalobce jest ustanovení §§ 21 a 24 věta poslední, které zavádějí solidární ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu s odpovědným redaktorem.

K §u 24:

V prvé větě tohoto paragrafu je vyslovena všeobecná zásada o aplikování norem tam citovaných na tiskopisy neperiodické.

Jak již bylo řečeno, nebylo úmyslně pojato >periodické a neperiodické< proto, aby z důvodů legislativní techniky nemusily býti stanoveny při jednotlivých paragrafech výjimky.

§ 25 má význam preventivní. Chce jaksi předem docíliti, aby se urážky tiskem, které se nyní vyskytují ve veliké míře, omezily.

K §u 26:

Ztráta způsobilosti býti odpovědným redaktorem, jak je stanovena v §u 26, bude zajisté případem velmi řídkým, neboť jde o veliký počet odsouzení.

Pokud se týká §u 27, je, jak jsem již řekl, mezí výhodami pro žurnalisty právo, aby tisk mohl žalovati, poněvadž dodnes byla tato otázka poněkud sporná.

Dále je znění §u 28, které mluví o tom, že se přenáší příslušnost soudů porotních na soudy kmetské. Soudy kmetské jsou u nás institucí novou. Něco podobného mívalo jen Německo, ovšem ne v této míře, a to t. zv. Schaffengerichte. Ukáže budoucnost, zdali tato nová instituce se osvědčí. Vzhledem k tomu, že jaksi rozhodování přece budou míti v rukou soudci z povolání, očekává ústavně-právní výbor, že změna příslušnosti bude skutečně jak v zájmu těch, kterým bylo na cti ublíženo, tak i v zájmu tisku samého a že se tím úroveň tisku zvedne. Zvláštní je, že přestupky budou souzeny soudem sborovým, což jest jistě výjimkou, průlomem do našeho trestního práva, neboť posud přestupky soudily okresní soudy. Je to značné novum, a odůvodňuje se to tím, že přece jen přestupky, když se jedná pouze o zanedbání péče, jsou takové povahy a takového významu, že je lepší, když rozhodování o nich spočívá v rubou více zkušených soudců, nežli, aby byly ponechány pouze soudci jedinému. (Sen. Matuščák: Dosud jste neměli zkušených soudců?) Podstatný význam má i to, že v druhé instanci bude rozhodovati vrchní zemský soud, což je též novum, neboť dosud v takových případech vrchní soud nerozhodoval. Pokud je známo, není příliš přetížen, takže, když bude mocí rozsudky po stránce nejen formální, ale i věcné přezkoumati, bude to věcí na prospěch.

Pokud se týká deliktů spáchaných tiskem, přečinů, ty jsou souzeny soudem sborovým, t. zv. kmetským. Tam je ovšem, jako u jiných přečinů, pouze možná stížnost zmateční na nejvyšší soud a odvolání co do trestu. Zde bude rozdílný postup pokud se týká zanedbání péče a pokud se týká přečinů spáchaných obsahem tisku.

Co se týče §§ 29 a 38: Tato ustanovení týkají se složení kmetského soudu a výběru kmetů. Jsou to ustanovení analogická pokud se týká zřízení porot.

Ustanovením §u 39 zabezpečuje se redaktoru hospodářsky odvislému ochrana pro ten případ, kdyby donucen původce prozradil.

Pokud se týká §u 42, je zde též jisté menší novum, že se stanoví zpětná působnost, a to dosti vzdáleným termínem 12. dubnem 1924 a mohly by snad vzniknouti pochybností, zdali to nezpůsobí nějaké těžkosti v rozhodování. Toto ustanovení se týká jednak práva procesuálního, jednak materielního. Pokud se týká materiálního, to jest vyřešeno tím, že platí jen, pokud je příznivé. Pokud se týká procesuálního, prakticky není možno, aby od 12. dubna 1924 až do doby, kdy zákon tento bude sankcionován, byl vynesen nějaký porotní rozsudek, neboť je známo, že vynášení porotních rozsudků se zpožďuje o celá léta, a že v Praze nyní předkládají se porotám trestní věci, tuším více roků staré. Ani zde, i když toto ustanovení je zvláštní, se nenarazí aspoň prakticky, že by zákon tento způsoboval neproveditelnost.

Vzhledem k tomu, že zákon, který projednáváme, je dílem kompromisním, není ideálním, vím, že následující páni řečníci budou jej kritisovati se všech stran. Žádné dílo kompromisní nemůže býti dokonalé jako vůbec nejsou, myslím, žádné zákony ideální, dále vzhledem k významu unifikačnímu, jaký tento zákon má, konečně, že po stránce právní, věcné i formální vyhovuje, že je jeho účelem ozdravení veřejného života (Sen. dr Heller [německy]: Vypravujte raději něco o poradách v koalici! Co říkali znalci o zákonu? Váš názor je s důstatek jasný, to víme!), navrhuje ústavně-právní výbor, aby senát přijal zákon tento v tom znění, jak byl poslaneckou sněmovnou ve schůzi 264. dne 26. dubna 1924 schválen a jak je v tisku senátu č. 1856 obsažen.

Poněvadž pan kolega dr Heller mi dal takový dotaz, mohu mu říci, že, než začala generální debata, odešel í se svými pány kolegy, a následkem toho je jeho vlastní vinou, že se porad nezúčastnil a není informován, jak by byl, kdyby se byl zúčastnil. To záviselo od pana kolegy, aby pří projednávání navrhoval. (Sen. dr Heller [německy]: Myslíte, že budu s vámi ve výboru spoluhráti tu vaši komedii, přijdete-li tam s vázaným mandátem?)

To není žádná komedie a my jsme tam nešli vázáni, nýbrž naopak se ty věci projednávaly. (Pochvala.)

Předseda: Slovo má dále pan sen. dr Mayr-Harting.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Obstrukce, provozovaná dlouhými řečmi byla dosud výsadou oposice. Tentokráte pokusil se zástupce vládních stran, aby nás umluvil, neboť jiného úspěchu, snad aby někoho přesvědčil, myslím že nedosáhl. Mám-li shrnouti úsudek svůj o tomto zákoně, učinil bych tak ve formě malé anekdoty, kterou, abych jí neubral ničeho na původností, chci se pokusit vypravovat ve státním jazyce: "Považ si, příteli, nedávno jsem přistihl ženu, jak seděla na pohovce s nadporučíkem a líbali se." "Žádal jsi o rozvod?" "Ba ne, prodal jsem pohovku." (Veselost.)

To je methoda, jak pánové zde bojují proti korupci. Místo aby bojovali proti korupci, zakazují, aby se o korupci nemluvilo a nepsalo. (Veselost.) Nikdo zajisté nebude pochybovati o potřebě reformy našeho tiskového práva a tiskového trestního práva, a všude jeví se živé přání po důkladné reformě tiskového práva a tiskového trestního práva. Nikdo zajisté si nepřeje, aby jednotlivec byl tisku vydán na milost a nemilost, aby urážky na cti tiskem zůstaly beztrestný. Zajisté jest úvahy hodna také otázka, zdali a pokud jsou po-rotní soudy pro tiskové řízení účelný a žádoucí. Jedním slovem, přejeme si zákonodárství, které by slušnému tisku zabezpečilo život, i těší mne, že mohu konstatovati, že dr Krámář, jemuž zajisté nelze činiti výtku zvláštní záliby pro Němce a pro německý tisk, v otázce slušnosti německému tisku přiřkl palmu vítězství. Můžeme, pravím, státi vesměs na tomto stanovisku, ale musíme přes to a právě proto říci, že předložený zákon nemůže tohoto účelu dosáhnouti. Tiskové právo má potřebí reformy, ale záleží vždy na tom, kdy a jak se reforma provádí. V žádném ohledu však nevyhovuje předložený zákon tomu, co lze žádati.

Jakožto učitel práva jsem nucen, každoročně svým posluchačům vypravovati Senatus Consultum Macedonianum. Jest to usnesení senátu, k němuž došlo tím, že lehkomyslný mladý Říman, aby mohl uspokojiti své věřitele, zabil svého otce, aby se rychleji dostal k penězům. Na základě toho došlo k tomuto Senatus Consultum, kteréž vůbec zapovědělo půjčovati dětem v rodině. Účelu tím dosaženo nebylo, a tímto ustanovením se daleko přestřelilo. A tak jest tomu také s předloženým zákonem.

Vyjímám nejbolestivější místo, redakční tajemství. Redakční tajemství bylo dosud paladiem a životním elixírem tisku. Neboť tisk vyžaduje rychlý provoz a pří nejlepší vůli nebude odpovědnému redaktorovi možno, obdrží-li nějakou zprávu, zjednati ihned všechen materiál, aby případ zkoumal v tom směru, bude-li mu lze v rozhodujícím případě nastoupiti důkaz pravdy. Kdyby tak jednal, vyšly by noviny místo zítra až pozítří, a to by účelu novin sotva vyhovovalo. Dlužno tudíž vzíti zřetel k tendenci novin, pracovati totiž rychle a spolehlivě. Můžeme býti různého názoru o tom, zdali vůbec má býti povinnost, krýti každou novinářskou zprávu udáním pramene, také o tom, zdali dlužno odsuzovati anonymitu v novinách. V posledním čase provedena byla, tuším na popud kolegy prof. dr Horáčka, ve zdejším tisku veliká diskuse o této otázce. Můžeme zde býti různého názoru. Myslím však, že by právě u nás všeobecný zákaz anonymity byl velmi málo na místě, poněvadž přece, odpusťte to tvrdé slovo, přes demokracií žijeme v policejním státě, a poněvadž by jak pro soukromé zaměstnance, tak pro veřejné zaměstnance, bylo velice na pováženou, kdyby byli nuceni krýti svým jménem každé sdělení, které má za účel zabrániti nějakému bezpráví anebo je přivésti na veřejnost. Myslím, že by bylo persekucí více, nežli si všichni mohou přáti. V každém případě je neslýchaným způsob, jakým zde v novém zákoně dotíráte na redakční tajemství. Napodobujete zde příklad, a jak zde vždy jest zvykem, přeháníte příklad vilémovského Německa, které jinak tak těžce odsuzujete. Pamatujete se snad - nevím, zdali to bylo v devadesátých letech předešlého století anebo začátkem tohoto století - že Německo zavedlo nucené svědectví ve věcech tiskových, což tehda také vzbudilo bouři rozhořčení, co však daleko ještě neodpovídá tomu, jak vy dnes ohrožujete redakční tajemství. Tvoříte v jistém směru povinnost k denunciaci. Neboť jen ta okolnost, že odpovědný redaktor jmenuje svůj pramen, jen ta okolnost může ho za jistých předpokladů učiniti beztrestným, a v každém případě činí ho okolnost, že nejmenuje pramen, více a těžším způsobem trestným, než kdyby ho byl jmenoval. Jest to tedy nesmírný nátlak na svědomí pro odpovědného redaktora, jest pro něho skoro nemožno, aby za takovýchto okolností ještě mohl zůstati věren redakčnímu tajemství. Musíme se zde tázati, k čemu ještě zde jest odpovědný redaktor, má-li v zásadě jmenovati prameny, když všemožným způsobem se pokoušíme donutiti ho ke jmenování pramene? K čemu by tu byl ještě odpovědný redaktor, jehož úlohou jest ručení, anebo, abychom to vyslovili učeně, právnicky, jenž převzíti má ručení bez viny? On ručí za to, co stojí v novinách a dodává tím soukromníku odvahy, přinášeti do novin zprávy, má-li veřejnost na nich zájem, poněvadž tento soukromník si řekne: >Mně se nemůže nic státi, redaktor přece převzal odpovědnost<. Nyní má vedle ručitele bytí práv také dlužník, aby se to vyjádřilo juristicky, oba mají býti právi, oba mají býti ohrožení nejtěžšími tresty, a následek toho pak ovšem jest, že si nikdo nebude troufati, aby do novin přinesl nějakou zprávu, kterou nemůže dokázati černé na bílém a podle soudního řádu. Zdali se tím noviny stanou zajímavějšími a zdali tím svému účelu spíše vyhoví, jest otázka, o které při nejmenším dlužno pochybovati. Dotyčný se neumlčí pouze trestem vězení, hrozí mu ještě vedle trestu vězení také povinnost k náhradě škody a pokuta. Může po př. vedle trestu vezení platiti ještě pokutu až do 10.000 Kč a za jistých okolností částku mnohem vyšší, mimo to nahraditi útraty, Na konec jest časopis ohrožen ve své existenci. Máme paragraf - který, nevím tak přesně jako pan zpravodaj, to ostatně je také lhostejno - ve kterém se praví: Byl-li někdo během určité lhůty, myslím během jednoho roku, desetkrát odsouzen pro urážku na cti anebo zanedbání povinné péče, může býti časopisu odňat poštovní debit na jeden měsíc, podle okolností na dva a tři měsíce. To jest přímo ohrožením existence novin. Bylo-li již dosud odnětí poštovního debit, které bylo možné jen oproti cizozemským novinám, považováno za jeden z nejhorších prostředků k ohrožení existence novin, tož postačí nyní, aby někdo byl desetkrát odsouzen pro zanedbání povinné péče - a bude podle nového zákona velmi lehko někoho odsouditi, zejména budeme-li míti na něho namířeno - abychom měli v rukou možnost některé noviny jeden, dva nebo tři měsíce finančními obtížemi tak zatížiti, že tím musí zaniknouti. A nejen to, nebylo by proti tomu ničeho namítati, anebo alespoň nebylo by proti tomu namítati tolik, kdyby to byl následek trestu, kterýž by za jistých předpokladů vyřkl soudce. Ale tak tomu není. Zde naopak zasahuje oblíbená administrativa, politický úřad, ministerstvo vnitra, které "může" tohoto práva použíti, ale nemusí. Jest to tedy Damoklův meč, který visí obzvláště nad veškerým oposičním tiskem. Vláda si tím zjednala prostředek, znemožniti nepříjemný oposiční tisk na poli hospodářském. A netoliko tisk jest ohrožen, nýbrž také odpovědný redaktor sám jest ve své existenci ohrožen, poněvadž musí netoliko na sebe převzíti četné a hodně důkladné tresty vězení a tresty peněžité, nýbrž poněvadž podle zákona za jistých předpokladů sám může až do doby dvou let pozbýti schopnosti k odpovědnému redaktorství. Dotyčnému se tudíž znemožňuje za jistých okolností vůbec nalézti nějaké místo, dopustil-li se něčeho, co podle nynějšího zákona má platiti jakožto zanedbávání povinné péče. To jest ohrožením stavu žurnalistů, jak si je horší nemůžeme pomysliti. Skutečně stavu žurnalistů dnes jíž. nelze záviděti, pokud jde o jeho hospodářské a celkové postavení, jest to povolání nejvýš vysilující a odpovědné, a toto povolání se nyní upravuje tak, že každý redaktor takřka od rána do večera stojí pod šibenicí. On riskuje nejtěžší trest, totiž že bude ohrožen ve své existencí. Zde bylo daleko přestřeleno a rovněž tak přestřeleno bylo v otázce, kterou samu sebou co do věci rovněž by bylo uvítati, a tou jest otázka urážky novin. Stalo se opětně, že se o některých novinách řeklo: To jest prodejný list atd., bůh ví, co všechno ještě; praxe zde velmi kolísala, stalo se sice také již nyní, že uznána byla urážka novin, ale všeobecně urážka novin nebyla uznávána, poněvadž noviny jakožto takové nejsou žádnou osobou, žádnou přirozenou a také žádnou právnickou osobou, takže noviny jakožto takové nebylo lze uraziti. Jest to zajisté nedostatek, neboť také na noviny pohlíží veřejnost jakožto na osobnost, i když tu není těch známek, které právo vyžaduje pro právnickou osobu, a pociťujeme urážku novin vždy jakožto urážku některé osobnosti. Proto pravím, že rozhodně jest uznati urážku na cti novin. Ale také zde musíme zase míti na zřeteli, že urážka novin přece není zcela identickou s urážkou soukromých osob. Urážka novin záleží v tom, že odsuzujeme jejich politické stanovisko, že je kritisujeme politicky, že v oboru politiky a pod. jsme jiného názoru. Chci tím říci, že právě urážka novin jest případ, pro jehož rozhodování soudcové z povolání se nejméně hodí; právě urážka novin vyžaduje znalce, odborného soudce, a proto právě odsouditi jest souvislost, že se pojem urážky novin vytvořuje v okamžiku, kdy urážky tiskem předáváme k posouzení soudcům z povolání.