Nevěříte-li, pak čtěte přece, co vaše vlastní noviny píší, nikoli >Rudé Právo<, nýbrž noviny koalici blízké. V poslední době, kdy v >Pětce< nastal zase klid, značně se přece uklidnily a umírnily. Ale tu čteme mezi jiným: Což mohou denní listy za to, že se politikové nechávají korumpovati a že se úředníci nechávají podpláceti? Mohou za to, že se peníze státu vyhazují z oken, že se našich těžce vydělaných daňových peněz používá k obohacení jednotlivých osob v tomto státě? Nuže, pánové, prosím... (Sen. Holý: Když něco takového víte, udělejte trestní oznámení!) To přece máte stát ve vašich novinách, žalujte noviny koaličních stran. (Sen. Walló [ukazuje na gobelín se znakem republiky]: Zde je "Pravda vítězí"! Proč jste to zakryli?)

Místopředseda dr Franta: Nemáte slovo, pane kolego. (Opětné výkřiky sen. Walló.)

Místopředseda dr Franta: Pane kolego, nemáte slovo. Prosím pana řečníka, aby pokračoval.

Sen. Luksch (pokračuje): Řekl jsem výslovně, že jeden ministr musil podati demisi a že také druhý případ není vyřízen. Bylo by povinností koaličních stran, aby tyto otázky konečně sprovodily se světa. Jest to více ve vašem zájmu, nežli v zájmu Němců. Věc není likvidována, a vy všichni jste povinni tuto otázku sprovoditi se světa. Pánové! Chci poukázati k tomu, co včera - mám zde náhodou noviny - řekl v jisté schůzi v Praze bývalý posl. dr Stránský, který jest profesorem vysoké školy v Brně: >Tento zákon nemá žádného jiného účelu, nežli zatušovati korupci.< To nejsou moje slova. Líčí dále případ jistého speditéra - vyjímám to z novin - proti kterémuž státní návladní učinil trestní oznámení a vypracoval žalobu; intervencí jistého koaličního poslance byla prý však věc zcela potlačena. A dr Stránský není Němec. Pro nás máte přece vždy výtku, že to, co říkáme, jest výrazem neloyality, považujete nás vždy za velezrádce, proti čemuž se musím ohraditi. Označuji to jako lež, když to říkáte. Proč poslanci a senátoři, praví bývalý posl. dr Stránský, nezačali s potíráním korupce u sebe samých? Právě o nich musí platiti výrok, že nesmí politikou vydělávati. Dříve byl poslanec váženou osobou, praví Stránský, dnes, setkáme-li se s některým zástupcem lidu, tážeme se, zdali jest poctivý čili nic.

Nuže, pánové, apelovati na vás, abyste pro tento zákon nehlasovali, bylo by sysifovou prací, které se však nechci podvoliti. To jest diktát a povel a budou mezi vámi velmi mnozí, kteří smýšlejí jinak, neboť jste ještě před 14 dny, ano před několika dny, zaujímali stanovisko zcela jiné; zajisté že někteří jednotlivci, tak jako v poslanecké sněmovně včas před hlasováním opustí síň. Vidíme, že již nyní mnozí jsou nepřítomni, při tom vzpomínám na ostrá slova, která v Ostravě byla pronesena. Ale bude jich zde právě ještě tolik, že pro zákon bude byť i malá většina. Senát musí jednoduše spolknouti to, co druhá sněmovna předloží. Místo abychom byly opravným opatřením, poklesli jsme na směšnou korporaci. Nazýváte to poradou a nesmí se naprosto ničeho změniti a zlepšiti. Ano, když to pak v koalici vůbec nejde, pak jest zde jeden a po mém názoru poslední, kdo má věc zachrániti a kdo to dovede, to jest Švehla. Nejde-li to po dobrém, přijde bič, nechceš-li povoliti, použiji násilí. Slyšeli jsme a viděli jsme, že násilí a hrozby dosud vždy měly účinek. Jednou se mluví o demisi. Členové koalice vědí, co znamená demise. Hrozí se dále, a dokonce rozpuštěním senátu, české noviny koaliční přinesly tuto zprávu. A nyní přichází nejhorší hrozba, která nedávno byla pronesena: nechcete-li zůstati pohromadě a poslouchati, přibereme k vládě Němce. To účinkovalo, neboť to jest největší nebezpečí. (Sen. Kroiher: Tomu sám nevěříte, pane kolego!) Zdali tomu věřím čili nic, vaše noviny tuto zprávu přinesly. Za zprávy vašich novin my nemůžeme a nejsme za ně odpovědni. Nuže, jak to vůbec vypadá v koalici, to přece víme. Velmi chabě. Musíte se stále všelijak protloukati. Jak jste dosud vždy zvítězili, zvítězíte také zase dnes, avšak vaše neustálá vítězství budou určitě míti za následek smrt koalice. Co přijde potom, na to dnes ještě nepomýšlíte - po nás ať přijde potopa. Také se podle toho zařizujete, jako kdyby koalice byla věčným útvarem, ačkoli v koalici panují největší rozpory. Věčně nebude koalice držeti pohromadě a proto musíte přemýšleti, co přijde potom. My vzhledem ke své poplatnosti, k svému počtu, ke své kultuře, hospodářství a morálce jsme státním národem. To přec nebudete chtíti popírati. A my proto máme plně odůvodněné právo na odpovědnou spolupráci ve státě. Ale kdo od nás žádá povinnosti státního národa, nám však odpírá práva a nás chce snížiti na státní občany druhé třídy - mluvme klidně o této věci - jaký má potom býti náš poměr ke státu? Nemůže to býti žádný jiný poměr, nežli poměr poslušného poddaného, jemuž osud jeho pána, poněvadž v něm vidí svého utiskovatele, zůstává zcela lhostejný. A to vám přece nemůže býti lhostejno. To však záleží jen na vás. Změňte svůj systém! My stojíme na půdě státu. Vy však musíte svůj systém změniti. Potlačujete-li dále náš lid, pak nemůžete tyto lidi vychovávati pro státotvornou myšlenku a jako loyální státní občany. Víme bohužel - abych se zase vrátil k předmětu porady, kterým se zabýváme - že zákon dnes bude přijat bez nejmenší změny. Jest ovšem ještě naděje, že president republiky vzhledem ke svým zásadním názorům, které opětovné projevil, nedá svého podpisu pod tento zákon. Chcete-li korupci skutečně potírati, pak vám dám radu, zase nikoli ode mně. Člen této sněmovny, kolega Trčka, obrátil se na presidenta republiky s otevřeným dopisem, jenž uveřejněn byl v novinách, ve kterémž radí k dosazení parlamentárního výboru pro očistu. Vedly ho k tomu zajisté jen dobré myšlenky a nejlepší úmysl. Praví: Výbor musil by míti dalekosáhlá práva a plnou moc, vyslýchati všechny politicky činné osoby, jakož i státní úředníky a zaměstnance, aby umožnil přezkoumání majetkových poměrů a způsob života těchto osob v roce 1914 ve srovnání k dnešním majetkovým poměrům. Kdyby nápadné rozdíly nebylo lze řádně odůvodniti, pak měly by dotyčné osoby býti předány lichevnímu soudu. (Výkřiky.) Vás se to přece netýká, nepotřebuje se přece rozčilovat někdo, kdo má čisté ruce. Neobviňuji nikoho, ale korupci, jak kolega Trčka praví, nelze popříti. To také ministerský předseda sám ve své řeči v poslanecké sněmovně přiznává, že se po válce takovéto zjevy vyskytly. Osoby přece já a kolega Trčka neobviňujeme. Sen. Trčka končí svůj dopis presidentovi těmito slovy: >V mém přesvědčení o úspěšném výsledku mých opatření mne posiluje to, že také Vy, pane presidente, jakožto pracovník ve službách veřejnosti, jste zvolal k lidu: >Nebát se a nekrást! < A že Vám tudíž nemůže a nebude lhostejno, když jisté osoby Vaše heslo mění: >Nebát se a krásti!<

Nuže, pánové, myslím, že vlastně všichni ti, kdož dnes mají čisté ruce, musili by podepsati takovýto návrh, že to jest přímo jejich povinností. Tímto způsobem zbavíme se konečně jednou korupce v tomto státě. To přece chcete také samí. Obírati se blíže jednotlivými paragrafy, považuji přímo za mrhání časem, z toho důvodů, poněvadž jednoduše tento zákon musíme polknouti tak, jak nám byl předložen. Žádné slovo, žádná slabika, žádná čárka nesmi býti změněna. Vzhledem ke všemu tomu, co jsem zde uvedl, budu já a bude moje strana samozřejmě hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Franta: Slovo má dále pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Zákon, který projednáváme, jest novým dokladem toto, že se státní život této republiky stále více vyvíjí ve znamení reakce a korupce. Že jest to reakcionářský zákon, nepotřebuji po vývodech německého řečníka přede mnou více dokazovati. Stačí zajisté poukázati na to, že zákon ten také v předloženém zlepšeném vydání znamená podstatné omezení tiskové svobody, ježto se snaží jednak odstraniti v praxi redakční tajemství, jednak tiskové delikty odnímá porotním soudům a namístě jich tvoří karikaturu lidových soudů t. zv. kmetské soudy, ve kterýchž laičtí soudcové stojí oproti většině soudců z povolání. Že však u soudců z povolání nemusím vždy a bezpodmínečně nalézti jasné poznání práva anebo bezpráví, to nám přeci s dostatek ukázaly různé rozsudky, také s české strany co nejostřeji odsuzované, obzvláště v trestních věcech s národnostním barvením. Připomínám jen osvobozují rozsudek nad usvědčenými lupiči německého zemského divadla a na odůvodnění tohoto osvobozujícího, rozsudku, v němž ctěný soudce vykládal thesi, že osobní vůle člověka, jenž se octl v davu - jak prý jest vědecky dokázáno - zaniká ve vůli davu a že tudíž odpovědnost jednotlivcova za jeho čin přestala. Toto odůvodnění osvobozujícího rozsudku nad usvědčenými rušiteli obecného míru vzbudilo i na české straně úžas svojí nesvědomitostí, zbavenou jakékoli úcty k právu. Ukazuje nám však, že tím, že v kmetském soudě vedle 2 soudců z lidu zasedají také 3 soudcové z povolání, není ještě dána spolehlivá záruka zcela objektivního soudnictví. K tomu ještě přistupuje, že v takových případech, liteře přece daly popud k utvoření předloženého zákona, totiž při objevení hrubých nepřístojností a nepoctivého jednání ve státní správě, jeví se pochybným, zdali soudce o své neodvislosti skutečně jest tak pevně přesvědčen, že by se nedal másti ve svém právním výroku obavou, že se nahoře učiní neoblíbeným.

Co se týče redakčního tajemství, budiž zde poukázáno jen na nemorální ustanovení §§ 5 a 6, která porušení redakčního tajemství, tedy jednání, jež ve všech kruzích slušné žurnalistiky jest považováno za potupné jednání, přímo odměňují osvobozením od trestu anebo jeho zmírněním. Myslím, že pouhá skutečnost, že tento zákon ruší dvě podstatné opory tiskové svobody, totiž redakční tajemství a příslušnost porotních soudů pro tiskové delikty, úplně postačí, aby tento zákon byl označen jakožto veskrze reakcionářský. Ovšem netvoří tento zákon v této příčině zjev ojedinělý. Považujeme-li za známku reakce omezení osobní svobody, právní nejistotu, pokud jde o majetek osobní anebo národní anebo o statky kulturní, nedostatek svobody při užívání jazyka v životě soukromém a obchodním - připomínám zde jen výnosy o hostinských vývěsných štítech - a podobné věcí, pak můžeme zajisté říci, že jest jen málo zákonů v tomto státě, které by nebylo nutno v tam neb onom smyslu označiti za reakcionářské. Od vydání zákona na ochranu republiky jevil se tento reakcionářský rys v zákonodárství a ve správě vždy nepokrytěji a rozhodněji, čehož příznačným příkladem jest také imunitní zákon, o kterém jsme se zde usnesli sotva před dvěma hodinami. Okolnost, že ohledně tohoto zákona návrhy, které v ústavně-právním výboru byly podány, aby promlčení se stavělo jen na lhůtu jednoho roku a aby politické delikty byly vyňaty, krátce byly zamítnuty, okolnost ta ukazuje přece zcela jasně, jaký úmysl jest podkladem tohoto zákona. Jedná se právě o to, aby se v takových případech, ve kterých by se imunitní výbor a parlament vydáním stíhaného zástupce lidu prokázal býti příliš reakcionářským, jednoduchou nečinností výboru promlčení - jak se v §u l tak hezky praví - stavělo až do dne, kdy svolení sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena není více potřebí. Nechcete se zjevným zapíráním imunity politicky kompromitovati, ale zařídíte věc tak, že se obžalovanému kolegovi positivní ochrana imunity béře tak dlouho, až uplynutím mandátu imunity pozbude a pak pro delikt, podle normálního zákona dávno promlčený, před soudem se musí zodpovídati. A tento reakcionářský rys vybíjí se netoliko v zákonodárství, nýbrž skorém ještě hůře také ve státní správě.

Dovolte, abych na důkaz toho jen několika slovy poukázal na to, že v posledních měsících neslýchanými výnosy o cestách pensistů do ciziny celému stavu, jenž ovšem poskvrněn jest tím, že svému státu po celý lidský věk věrně a poctivě sloužil, pokoušíte se volnost stěhování omezovati způsobem, jakým by se to sotva kdo odvážil vůči nějakému ševcovskému klukovi. Ze zažloutlých dekretů dvorské komory z let 1808 a 1827, jejichž ustanovení se od půl století více neužívalo, publikovala tato zdánlivé demokratická republika opět para grafy, které praví, že pensisté nesmí bez úředního povolení ani na několik dní opustiti státní území, že také při povoleném pobytu v cizině ztrácejí na dobu tohoto pobytu své zákonité přídavky a konečně že při nepovoleném přestoupení hranic trestáni budou úplným odnětím odpočivných požitků. Abychom poznali míru bezpráví, v těchto výnosech obsaženou, musíme si uvědomiti, že odpočivné požitky jsou integrující částí odměny, která úředníku pří jeho nastoupení služby se zaručuje za jeho práci, a že krčmě toho úředníci sami tříprocentní srážkou ze služného na pensijní fond tyto požitky finančně založili, že tedy jsou jejich nepopiratelným majetkem, a musily by podle toho býti také nedotknutelnými. Když nyní ještě známe způsob, jakým se tyto neudržitelné výnosy praktikují, pak máme dojem, jako by sadisticky založený byrokrat s vyschlým srdcem a vyschlým, mozkem se těšil z toho, když ubohé zemdlené pensisty, sužované vdovy a sirotky materielně poškozuje, morálně pokořuje a potupuje a také duševně trýzní. Představme si ještě duševní trýzeň pensisty anebo vdovy, kterým se těmito brutálními výnosy brání pospíchati k svému nemocnému dítěti, anebo snad k jeho smrtelnému loži! A co máme říci tomu, že se takovým pensistům, kteří z důležitých příčin a s úředním povolením podnikají cestu do ciziny, ihned celá pense zastaví a teprve dodatečně vyplácí po jejich návratu. Patrně vychází původce tohoto idiotského nařízení ze známé zkušenosti, že pro cestu anebo dokonce pro pobyt v lázeňském místě není potřebí peněz!

O nesčetných případech, ve kterých žádosti za povolení k cestě do ciziny vyřízeny byly teprve po mnoha měsících, když doba pro cestu určená již dávno uplynula, nechci ani mluviti, ačkoli také zde se setkáváme s přímo trestuhodným lajdáctvím a nevážností oproti odůvodněným nárokům.

Řekl jsem v úvodě, že předložený zákon stojí nejen ve znamení reakce, nýbrž také ve znamení korupce. Důkaz toho vyplývá jíž z příležitosti, která vedla k podání předlohy a která záležela z objevení příšerně nahromaděných případů podvodu a úplatků v různých oborech státní správy. Pan ministerský předseda doznal v poslanecké sněmovně tuto souvislost dosti otevřeně, tím že v odporu proti omluvným slovům o korupci samotné co nejostřeji vystoupil proti žurnalistickému odkrývání korupčních případů. Řekl mezi jiným: >Korupční aféry, jaké se v poslední době udaly u nás, objevují se ve všech zemích starého a nového světa. Neustálé skandální aféry však znamenají terorisování veřejnosti, proti kterému se vláda obrátí s rozhodností. Nebudeme se obávati odstraniti profesionály teroru. Jsme odhodlání zasaditi se o jejich odstranění a nalezneme prostředky, abychom tyto fariseje odstranili z chrámu spravedlnosti.< Prostředky, o kterých zde mluví pan ministerský předseda, zhustily se v předložený návrh zákona, jenž vypracován a podán byl krátce po řeči pana Švehly, s chvatem velice nápadným. Mluví-li pan ministerský předseda jen o korupčních aférách, jež se udaly u nás v poslední době, tož vyzývá to přece k jisté opravě. Nepotřebujeme míti zvlášť dobrou paměť, abychom mohli vypočísti několik tuctů korupčních afér nejhoršího druhu, které v nepřetržité řadě se táhnou veřejným životem tohoto státu již od jeho založení.

Připomínám jen případ sekčního šéfa Jiráka, který se dokonce odvážil nezdařeného ovšem pokusu získati pana ministra věcí zahraničních úplatkem pro podporu svých špinavých cukerních obchodů s Holandskem; poukazuji na lotrovské hospodářství v jistých ústřednách, jež sama poloúřední >Československá Republika< zjistila, a jehož konečným účinkem byl schodek 5 miliard; zmiňují se o aféře bývalého ministra Mičury, jenž během jednoho roku třikrát byl ve veřejné schůzi parlamentu obviňován, že přímo vydrancoval zámek Topolčany arcivévody Josefa, kterýžto zámek byl pod jeho nucenou správou. (Sen. Křižko: Už bolo súdne zjištěno, že to nie pravda!) Nedošlo ani k žalobě proti obviňujícímu ani k vysvětlení. Prohlásil-li pan Mičura mnohem později, že si věci pouze vypůjčil, pak měl to zjistiti právě již dříve, a nikoli teprve, když obvinění bylo po třetí opětováno. Ostatně má se věc tak, že jsem citoval jen ze stenografického protokolu poslanecké sněmovny, a zůstává ponecháno řečníkovi poslanecké sněmovny posl. Tausikovi, aby odvrátil popření svých obvinění. Skutečností jest, že poslanec Tausik výslovně prohlásil, že během roku po třetí vznesl obvinění, aniž pro to proti němu byla podána žaloba anebo dáno vysvětlení. Pan Mičura však seděl ještě dalších pět měsíců na ministerské lavici. A připomínám ještě sdělení pana ministra věcí zahraničních, obsažené v odpovědi na interpelaci o pověstném československém vyslanectví v Tokiu, před jehož tragikomickým a groteskním způsobem úřadování blednou i obrazy směle vynalezených operetních diplomatů.

Myslím, že takovéto korupční aféry velkého stylu úplně postačí i nárokům více než skromným. Chtěl bych konečně ještě poukázati k tomu, že již 16. ledna 1921 pan dr Herben V >Národních Listech< ve vlastenecké obavě pronesl starostlivou žalobu: >jedním slovem: republika pozůstává ze samého bezpráví a nespravedlností, ze samé protekce a korupce!< Tedy fikci, že se u nás jedná pouze o aféry >poslední doby<, nelze právě tak udržeti, jako pokus stavěti je do mírnějšího světla poukazem na podobné události v jiných státech. Od bagatelisování domácí, bohužel příliš domácí korupce odráží se v řečí pana ministerského předsedy tím účinněji prudkost, s jakou se obrátil proti odkrývaní korupce tiskem, a která nalezla velmi příznačný doplněk v překotném chvatu, se kterým podán byl tento zákon na potírání boje proti korupci. Zcela obzvláště nápadným jest také ustanovení o zpětné působnosti tohoto zákona. Podle prvního návrhu, jenž pro úmysly vlády jest vlastně směrodatným, mělo se zákona užíti na všechny tiskové delikty, které byly spáchány od 4. dubna. Tento rozhodný den byl nyní posunut na 14. dubna. Čteme-li toto ustanovení o zpětné působnosti, můžeme se sotva ubrániti domněnce, že v době, kdy pracováno bylo na tomto zákoně, ještě několik nových korupčních afér bylo skryto v poupatech, hotovy jsouce každého okamžiku se rozpuknouti a rozvinouti se v celé své nádheře, a že tento zákon právě měl sloužiti k tomu, aby včas se zabránilo zprávám tisku o těchto věcech.

Jedno jest zajisté jasno: kdyby bylo došlo k tomuto zákonu před půl rokem, nebyla by zajisté odhalení v českém tisku vyšlá vedla k objevení zlořádů ve státní správě, které od té doby vešly v známost, nýbrž k odstrašujícímu potrestání všech důvěrníků dotyčných novin, kteří měli nejlepší úmysly.

Že veliká část těchto důvěrníků měla příležitost činiti svá pozorování v ústředních úřadech samotných a že tudíž pro spáchanou >nediskretnost< by byli mohli býti postižení v krátké cestě citelnými, snad na existenci sahajícími tresty, budiž poznamenáno jen mimochodem.

To asi také jest příčinou, že od té doby, co tento zákon s jeho zlovolným paragrafem o zpětné působností jest v parlamentu projednáván, další odhalení tak náhle ustala.

Ať jest tomu jakkoli - podle našeho pevného přesvědčení jest předložený zákon s to, aby podporoval reakci a korupci, a z tohoto poznání budeme jednomyslné hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Franta: Uděluji slovo panu sen. Trčkovi.

Sen. Trčka: Odpusťte, velectění pánové, bych prohlásil, že jsem sice předložené osnovy všech těch zákonů, mohl bych říci vyjimečných, četl, ale po stránce meritorni však jimi se nezabýval a také zabývati ne budu, poněvadž podle prakse minulé, jak všichni znáte, zejména však podle prakse z doby poslední naší vládní režie, bylo by to prostě plýtváním slov a kradení drahého času, ať již pro kritiku sebe věcnější a pro oprávněné návrhy sebe účelnější. To je již u nás ustálenými zvykem. Každá snaha nejen oposice, ale i celého senátu po důkladnosti, účelnosti a správné formě projednávaných zákonů narážela vždycky na zlovolný a zatvrzelý odpor u ředitelů vlády; byli jsme často svědky již, že poslanecká sněmovna a její vyvolenci jen pro udržení svého primátu zamítali cenné reformy různých zákonných předloh přijatých senátem, aby samé pak po čase, třeba ve formě vládních návrhů či jinak, znovu uplatňovali.

Všecky rady i žádosti senátu, aby k projednávání každé předlohy zákona byl po nechán náležitý čas k jejímu prostudování, promyšlení a věcné kritice, byly soustavně odmítány tak, až z vážného parlamentního sboru stala se prodlením času škola obecná, kde jako malým dětem jsou předčítány články p. t. zpravodajů a hodné dětičky zdvihnutím ruky smí pak říci, že je to pěkné a že s tím pokorně souhlasí. Za tuto cennou práci a dobrou vůli, která zpravidla trvá půl až i více hodin, jdou hodné dětičky zas pěkně domů na krátký oddech tří až pěti měsíců, aby zbytečně nepřekážely a nepletly se pánům ředitelům do jejich debat a rozhodování. A tomuhle naši pánové říkají republikánský parlamentarismus a demokracie.

Jedno však nutno přec s potěšením konstatovati, že naše desetinohé direktorium svou nepochopitelnou politikou přispělo aspoň na čas k vzácné jednomyslnosti senátu a ke skvělému vítězství jeho oposice tím, že je dnes celý senát bezesporně oposičně proti němu naladěn a v tom tedy také celý oposiční.

Viděli jsme poslední dobou dokonce i vztyčené pěsti našich senátních veličin, slyšeli jsme odvážná a hrozivá hesla jako: >Nedáme se nikým a nijak znásilňovati - nedáme si poroučet, ani diktovati co smíme nebo nesmíme - vodítkem naším jest chladný rozum a naše svědomí.<

Tak a podobně a ovšem zcela, oprávněně zněla obrana i hrozby senátní většiny. Dnes ovšem, kdy jde do tuhého, vztýčené pěsti rivalů jíž hodně poklesly a chladný rozum i strach z vystřelené vládní prskavky >Rozpustíme vás< zatím schladil rozpálené skráně a pobouřené svědomí. A protože každá hra i komedie musí míti nějaký závěr, tedy i naši rozkmotřenci pro efektní zakončení celého sporu podají ostré resoluce. Zákony, proti nímž bouřili, ponechají zatím tak, jak jsou a jak jim byly matadory poslanecké sněmovny nadiktovány. Tím také jest skončen strašný souboj mezi starými rivaly, a hrozící ústavní konflikt je zažehnán a snad také na dobro zlikvidován. Vlk se nažral a koza zůstala celá! (Veselost.)

Ale v tomto případě jest si nadhoditi otázku: Velectění pánové, kde že zůstala vážnost a reputace senátu? A co tomu všemu řekne myslící občanstvo, které dosud senát pokládalo za velmi vážnou parlamentní instituci, politický i hospodářský korektiv pro někdy škodlivé experimenty rozpálených mladých hlav z poslanecké sněmovny?

Tímto způsobem a touto praksí snížila se úroveň i význam tohoto vysokého sboru na komoru s odpočivnými požitky pro politické pensisty, sboru, který v jiných parlamentech evropských i mimoevropských požívá významu eminentně rozhodujícího a konečného.

Já jménem naší strany rozhodně protestuji proti takovému nezodpovědnému a vědomému snižování významu senátu a porušování i tak dost okleštěného jeho ústavního práva, tomuto vysokému sboru přiřčeného. Jest prostě neslýcháno, aby vláda, která jinde jest v podobných případech, vydána na milost a nemilost parlamentu, a od toho také jest její existence všude odvislou, u nás osobovala si právo, diktovati senátu, co má anebo musí, a hroziti jemu nakonec rozpuštěním. To je opravdu úžasné... (Hluk. Hlas: To není pravda!)... to je opravdu úžasné a jistě podobný diktát několika osob by si nedalo líbiti ani obecní zastupitelstvo někde v Hostivaři nebo jinde.

K projednávaným zákonům chci stručně říci, že to, co jsem svého času pronesl o zákoně na ochranu republiky, platí obdobně i o všech předlohách zákonných, které dnes a snad pozítřku budeme projednávati, to jest, že se totiž všechny vydávají se zpožděním 5 let. Tehdy bývaly by snad všecky velmi potřebné a i velmi účinné. Ohledně zákonu o tisku víme určitě, že se vydává dnes dokonce hlavně proto, ne jak mylně udáno jest ve zprávě důvodové, aby se zvýšila mravní úroveň našeho tisku, aby naši redaktoři a žurnalisté vůbec donuceni byli přijati slušnější, věcnější a pravdivější formu svého psaní, nýbrž a hlavně, aby se přestalo psáti a mluviti o špinavých aférách benzinových, špiritusových, o úplatcích a jiných korupcích všeho druhu, a aby ti pánové, jimiž dosud lomcoval pochopitelný strach a nejistota, si mohli alespoň trochu oddychnouti, oni toho mají také potřebí.

Dovoluji si důvodně velmi pochybovati o tom, že tímto způsobem a zákony sebe ostřejšími se vytčeného cíle dosáhne. Ačkoliv nejsem žurnalistou z povolání, znám velmi dobře odvislé postavení redaktorů, kteří nejsou také nic více než psacím pérem naších p. t. politických veličin, na jejichž šikovnosti anebo nešikovnosti záleží, anebo za jejichž šikovnost, nebo nešikovnost potom odpovídají. Proto shrnovati, velectění pánové, vinu na tyto oběti cizí vůle a nechati je odpovídati za cizí hříchy, je nepoctivostí a nespravedlností. Snesitelnější forma i způsob psaní v našich žurnálech není tak podle mého názoru odvislá od přísnosti toho kterého vydaného zákona, nýbrž v prvé řadě od hloubky vzdělání našich žurnalistů a jinak od jejich neodvislosti, které dnes nemají. Řekl bych, že odvislými hlavně jsou nejenom na svých vydavatelích, nýbrž a hlavně na vůdcích politických stran, kteří udávají směr politiky, jakož i formu a způsob psaní, ať v listech politických nebo jiných.

Proto také § l dost. 3, měl býti jasněji a určitě ji stylisován a to tak, aby odpovědnost za přečiny spáchané v politickém listě přebíral šéf každé politické strany a ne redaktor. Ostatně ani toho nebylo potřebí. Tvrdím, kdyby pánům z politických táborů, tedy vůdcům politických stran, záleželo na očistě veřejného života, jakož i na slušném psaní jejích listů, že to provedou, ručím za to, velevážení pánové, ne během 48 hodin, ale během 24 hodin. Jenom by stačil nepatrný pokyn redaktorům, jak psáti mají, anebo psáti nemají.

Velmi zajímavý jest kromě § 1 i poslední § 42, kterým, se zavádí zpětná platnost zákona až ke 12. dubnu t. r. Tedy ne, jak je obvyklo u každého zákona a v seriosních parlamentech ode dne vyhlášení platnosti zákona. Když již to se stalo, tedy bych prosil slavnou naší koalici, aby, když jde o ten posun platnosti zákona na 12. duben, resolucí se ještě energicky domáhala o posunutí platnosti téhož zákona na l. leden 1919.