Další mé kritické stanovisko dotýká se zákona o neslučitelnosti funkce člena Národního shromáždění, který se snad bude projednávati pozítřku. Abych se však nemusil znovu ujímati slova k nevelké poznámce, spojuji to proto s dnešními předlohami. Ostatně někteří pánové s německé strany tímtéž způsobem mluvili.
Obecně řečeno, podle mého názoru myšlenka i zásady zákona nejsou špatné a řekl bych, že zákon sám má jistě účel - kdyby to safraportské >kdyby< u toho nebylo. Máme totiž své zkušenosti, dosti bohaté z dosavadní pralese, že konec hole zákona, který nejen kára, ale také bije, jest zpravidla vždy namířen a použit - já neřeknu jako někteří řečnící z oposičního tábora, výlučně jen proti oposici, já řeknu, že se ho používá v jistých případech i proti koalicí, ale že se ho používá proti členům koalice a oposice těm nepohodlným, jako jsme to viděli v případě posl. Bartoška, Vrbenského atd.
Tedy jde o výklad zákona osobami nebo institucemi, které jsou jím pověřeny. V tomto případě jde o důležitou instituci, kromě volebního soudu, který zabývá se zásadami čistě právnickými, totiž o inkompatibilitní výbor, jehož funkci určují §§ 9-12 a který jest pověřen v zásadě jednati o určitých skutečnostech v případu toho kterého člena Národního shromáždění, který by se proti předpisům, jmenovaného zákona prohřešil. Tento výbor podobá se jako vejce vejci výboru imunitnímu a mohl by jej směle stejně zastávati. Je ovšem nasnadě říci, že tento nový výbor bude asi veden tím směrem a nesen také týmž duchem jako výbor imunitní, o jehož různých výkladech skoro ve stejných sporných případech a různotvárném rozhodování máme své názory i zkušenosti.
Nechci ovšem předbíhati skutečnostem, ale obávám se důvodně, ovšem nijak pro svoji osobu, že budoucnost mým pochybnostem o nepředpojatosti tohoto sboru dá za pravdu.
Pro mne dále má zvláštní zajímavost § 7, který praví: S členstvím v Národním shromáždění není slučitelno vykonávati mandát způsobem, který odporuje § 22 odst. 2, ústavní listiny, provádí-li se zakročení ve prospěch třetí osoby s úmyslem opatřiti někomu jinému nebo sobě zvláštní a nepřiměřené osobní výhody.
Místopředseda dr Franta: Prosím pana řečníka, aby mluvil k věci, poněvadž zákon tento se bude projednávati později.
Sen. Trčka (pokračuje): Řekl jsem, že používám této příležitosti říci k tomuto zákonu několik slov, abych se nemusil hlásiti o slovo zanedlouho.
Místopředseda dr Franta: Prosím, abyste se přihlásil k slovu později.
Sen. Trčka (pokračuje): Týče se to t. zv. žebravých intervencí, nebo jak se tomu říká jinak, pucování klik ministerských kanceláří, berních úřadů a j. Já sám jako pilný a vyhledávaný intervent měl bych slavné vládě poděkovati za tento paragraf, který bude znamenati pro poslance veliké ulehčení a zbavení se nevděčného a mnohdy hodně protivného zaměstnání, t. j. dožebrá-vání se práva, spravedlnosti a rovnocennosti v naší demokratické republice s ještě demokratičtějšími, zvlášť některými, ministry, kteří zapomínají velmi často, že jsou a mají býti ministry a stejně spravedlivými soudci a rozhodčími pro všechny občany tohoto státu bez rozdílu politického přesvědčení. Jest ovšem intervence a intervence; a druhá začíná se s velkým >i<.
Intervenovat pro žebráky, nešťastníky, nebo zubožená družstva, která se doprošují ze státních dodávek několika stovek párů obuví nebo obleků, aby v této bídné hospodářské konjunktuře nezašla hladem i se svými rodinami, je ovšem něco jiného, nežli intervenovat pro dodávky benzinu, koní, kanonů, nebo pro pány uhlobarony, cukrobarony, lihobarony, bankovní domy atd.
Jest dále rozdíl mezi zákrokem senátora na ochranu nešťastníka, který dnes nemá výdělku, ani peněz, aby zapravil nedoplatky dlužných daní a přirážek a jest přísnými berními úřady doháněn k sebevraždě neústupným vymáháním jich, prodejem posledních svršků,dokonce i rodného svého krovu, a zákrokem, jiných činitelů ve prospěch velkých peněžních ústavů, průmyslových závodů, které dluží miliony, ba desítky milionů daní a dosud státu nic, nebo velíce málo odvedly a dožadují se úžasných odpisů daňových, nebo obratně provedeným konkursem, se placení vůbec chtějí vyhnouti. Jako na př. Löwy, dále pan Waldes a celá řada jiných věcí, kterými bych se mohl zde zabývati. Snad budeme míti příležitost o tom jindy mluviti.
To jsou úžasné rozdíly, ale podle uvedeného paragrafu jsou všechny trestné a téměř stejně trestné, poněvadž vždycky třetí osoba má z tohoto zákroku prospěch.
Chtěl bych nakonec říci toto: Zaveďte ve státě všude náležitý pořádek, dělejte rozumnou hospodářskou politiku, buďte všichni a proti každému nestrannými soudci a jisté nikomu nenapadne, aby šel se doprošovati zvláštních ohledů a milosti. Ani občanu - ani poslanci. (Tak jest!)
Dovolte mi, velevážení, ke konci říci ještě následující: Nebyl bych se o tom zmínil, ale pan kolega Luksch s německé agrární strany nadhodil zde něco o mém přípisu presidentu republiky. Pánové, já se loyálně přiznávám, že jsem to učinil. Měl jsem totiž k tomu plné a důvodné právo. Víte, že svého času - je tomu půl druhého roku - podal jsem návrh zákona, kterým jsem se dožadoval, aby očista, která je tolik potřebná v naší republice, byla provedena důkladně a všude. Pánové, my máme aféru benzínovou, lihovou a j., kde několik chudáků kradlo nepatrně, někde se ovšem kradlo snad více. Víme, že někteří gážisté z bídy sahají po tom, co je jim zlovolně nabízeno, a tím přestupují zákon a stávají se trestnými, že se proti nim zakročilo velice přísně, to rovněž víme. Já to také schvalují. Ale řeknu vám, že vycházím poněkud z jiného stanoviska a z jiného hlediska. My nechcem napravovati jen údy. Já jsem svým návrhem chtěl, aby se napravovala také hlava. Chodím na schůze, kde se setkávám se širokými massami lidu, a vidím že nespokojenost tam jest veliká. Že někteří páni o tom nevědí, že nejen se říká, že se krade, ale přímo ukazuje se na jednotlivé osoby prstem. Jak má trpěti nevinný za vinného? Místo inkompatibilitního výboru jsem žádal tehdy >politickou očistnou komisi<, která by vyšetřila naše poměry, jaké jmění jednotlivec měl roku 1914, jaké příjmy, jakým způsobem byl živ a jaké jmění a způsob života jeví se u něho v roce 1922 nebo 1924. Kdyby se tento zákon byl uskutečnil, ručím vámi za to, že bychom zachránili mnoho milionů republice, že bychom jí zachránili i čest, kterou pozbyla do jisté míry za hranicemi, protože celá řada těchto ostudných afér byla by nevypukla a všichni členové parlamentu by se byli ospravedlnili a mohli státi před celou veřejností jako poctiví a počestní lidé. Mnoho se povídá - to slyšíte snad všichni - velmi pohrdlivým způsobem o vážných sborech našeho parlamentu, a o poslanecké sněmovně nebo o senátu a mně tedy běželo o to, abychom tomu učinili přítrž a aby se úcta k těmto sborům opětně vrátila, aby lid měl zase důvěru ve své poslance a aby měl současně důvěru ke všem úřadům a celé naší administrativě. A do té by ovšem měly spadati také samosprávné úřady. To bylo účelem mého plného a poctivého přesvědčení, vydati zákon, který by byl býval větší a důkladnější nápravu zjednal než všecky tyto nové zákony dohromady.
Já ovšem, když jsem toho nemohl docíliti nijakým způsobem od naší koalice, kde dotyčný zákon dosud leží v ústavně-právním výboru... (Různé hlasy.)... ale vy jste šťastnější, vám, na př. komunistům anebo ludovcům návrh váš aspoň zamítnou s odůvodněním, ale mně jej ani nezamítli, ani neschválili, nemohl jsem přirozeně nic jiného udělati, než jako člen parlamentu jíti za tím tak daleko, pokud mé právo a svědomí mi diktovalo. Já přesto říkám a byl bych velmi rád, kdyby kromě inkompatibilitního výboru byla ustanovena tato komise, která by vyčistila ovzduší tam, kde je čistoty nejvíce potřebí.
Mohu prohlásiti jménem své strany, že se nemůžeme nadchnouti pro tyto zákony, poněvadž myslíme, že jsou nežádoucí. (Sen. Walló: Já vám, gratuluji, vy jste náš opravdový brat, takových potrebujem!)
Místopředseda dr Franta: Slovo má dále pan sen. Niessner.
Sen. Niessner (německy): Velectění pánové! Nic není příznačnějším pro poměry ve státě, nežli pracovní látka, která v tomto letním zasedání zaměstnává parlament, jak poslaneckou sněmovnu tak také senát. Celý program tohoto letního zasedání nezáleží v ničem jiném, nežli ve vydávání senátorů a poslanců a v tovární výrobě reakcionářských zákonů. To ukazuje, kam jsme dospěli, to učí, jaký účel a obsah dnes ještě má koalice. Koalice stala se nástrojem reakce a snaží se, pokud tato koalice ještě trvá, dostati co nejvíce reakcionářských ochranných zákonů pod střechu. Jest pro poměry v koalicí příznačná, že nalezneme také v koalici strany a lidi, kteří se začínají opírati proti tomuto zhoubnému systému. Tím jest okolnost, jak různým způsobem tato předloha byla projednávána v poslanecké sněmovně a zde v senátě. V poslanecké sněmovně stanovena byla pro vyřízení této předlohy přímo lhůta, musila býti hotova do určité lhůty, všechny námitky, všechny stížnosti, všechny protesty byly ignorovány, pan ministerský předseda za potlesku sněmovny prohlásil, že tato předloha musí do určitého dne býti v poslanecké sněmovně hotova, a to se také stálo. Od té doby uplynula řada týdnů, uplynulo dosti mnoho času. Příčina leží v tom, že také v koalici vznikly právě pochybnosti, že vznikl spor o obsahu předlohy, a že se hnulo něco takového jako svědomí, že někteří přece poznali nebezpečí, které v tomto zákoně spočívá, jenž jest jedním z mnoha podobných zákonů, které máme vyřizovati. Senát byl by měl příležitost ukázati, že střízlivě, klidně a svědomitě zkoumá zákony, ke kterým došlo v horečném často ovzduší poslanecké sněmovny. Nechal si tuto příležitost také nyní ujíti. Oposice v koalici, která zákonu chtěla ještě vylomiti některý jedovatý zub, která chtěla docíliti jistého zmírnění, podrobila se konečně jako ještě vždy při takovýchto příležitostech. (Sen. dr Heller [německy]: Šla na dovolenou!) Šla dílem na dovolenou, dílem se hlásila nemocnou, dílem vystoupila z výboru. Opomenuli jsme zkrátka také zase nyní učiniti senát nástrojem, jakým by vlastně měl býti, orgánem, jenž zákony podrobuje ještě jednou klidnému prozkoumání. Zákon, když oposice v koalici sklapla, polkne se zase tak, jak byl zhotoven, bez jakékoli změny, aniž by se na něm změnila jediná čárka. Senát také nyní bude hráti nedůstojnou úlohu, která senátu odedávna, od doby trvání parlamentu, zde byla přiřčena a přikázána, bude zase jen hlasovacím strojem, který v nejmenším si nesmí osobovati právo pronésti samostatné a neodvislé mínění. Aby se věcí přece navenek - nás tím neoklamete - dal trochu lepší nátěr, odhlasuje se potom, když zákon bude odhlasován, několik resolucí, ubohých, bezobsažných resolucí, které nikomu neublíží a nikomu neprospějí, jen proto, aby věc dostala jméno, aby se učinila poklona před tiskovou svobodou a před stavem žurnalistů, před tiskem vůbec. To vše bude marno. (Výkřik německy: Zloději se nesmi vyrušovati v jejich řemesle!) K tomu ještě přijdu. Vše bude marno, také vše, co zde můžeme přednésti. Kdybychom prokázali plno technických nedostatků, kdybychom prokázali, že zákon nemožno prováděti, přece by beze všech pochybností a beze všech starostí byl přijat. Jsme si zde úlohy, kterou zde hrajeme vůči této jednolité, prozatím ještě jednolité většině, této úlohy jsme si plně vědomi. Víme, že ničeho nezměníme svými řečmi, ale plníme přece svojí povinnost, promlouvajíce zde s tohoto místa, řeknu to zjevně, ven k obyvatelstvu, upozorňujíce je na to, co se zde děje, co se zde tropí, poukazujíce k tomu, že se koalice chystá udupati a zničiti poslední zbytek tiskové svobody, a upozorňujíce obyvatelstvo na to, že v tomto státě kráčí fašismus, i když zde není etablován. Zákon, který zde byl předložen, nemohu to jinak charakterisovati, jest zmetkem nejhoršího druhu. Jest to škodlivý zákon, jest to úskočný zákon, krutý a nespravedlivý zákon, jest to nemorální a nemravný zákon.
Dámy a pánové! Kdo zná poměry u novinářských podniků, kdo ví - upouštím zde úplně od skandálního tisku, mám zde na myslí politické, vážné noviny - kdo zná poměry u takovýchto novinářských podniků, ten ví, s jakým chvatem, s jakou nervositou a s jakým omezením, času dochází k vydání novin, když se události překotně odehrávají, jak redakce musí pracovati s vysokým napětím všech nervů, kdo zná, s jakými technickými prostředky, noviny pracují, s prostředky stále ještě nedostatečnými, ten musí přiznati, že noviny, i když sebe svědomitě ji a poctivě ji jsou vedeny, nejlepší vůlí naplněny, nikomu nečiniti bezpráví, nepsati nepravdy, že i tehdy ještě, i když mají nejdokonalejší a nejlépe vypravenou redakci, stále ještě mohou se přihoditi nedostatky a chyby, že při nejlepší vůli nemohou zabrániti tomu, aby se někdy někomu také nestalo bezpráví. Jest jednoduše nemožno, zkoumati každý příspěvek, který noviny obdrží; každý dopis, každou zprávu, která někam dojde, nemůže přece některý redaktor na místě samém přezkoumati, noviny se musí spolehnouti na své důvěrníky, na své informátory, na důvěru, že svědkové a informátoři jim podají správné zprávy. Nyní dlužno dále uvážiti, že tisk přece vykonává veřejný úřad soudce. Představte si některou zem, ve které by nebylo novin, anebo ve které by tisková svoboda úplně byla potlačena. (Sen. dr Heller [německy]: My si to nepotřebujeme představovati, takovou zem přece máme!) Správně, budeme ji aspoň míti, my v ní vlastně dnes již žijeme, neboť zákon přece působí nazpět až do 12. dubna. Ale tento zákon se ovšem vybouří tím více, až nastanou první tresty. Musíme povážiti, co to znamená pro zvůli, pro reakci, obzvláště v těch zemích, které jsou ochotny trpěti korupcí ve svém nitru, kde poměry jsou tak utvářeny, a poválečné poměry trvají přece ještě ve všech zemích. U nás toho patrně asi není. Vše, co noviny o tom přinášejí, jest bájkou! Ale můžeme si zajisté přibližně pomysliti, jak by věcí vypadaly, kdyby tisku předem bylo znemožněno, tyto události a zjevy kritisovati, jim zabraňovati. V plnění této úlohy, v plnění povinností tisku, aby káral nešvary a bičoval osoby, nelze naprosto pomysliti, že by některé noviny se neoctly příležitostně v konfliktu se zákony. A není také vždy tak snadno něco přesně a jasně dokázati, což ostatně závisí od názoru soudce, zda vždy a v každém případě při tom přichází v úvahu veřejný zájem. Musí tedy nastati konflikty. Vážené dámy a pánové! Nestojíme naprosto na stanovisku, aby urážky zůstaly bez trestu. Nechceme se naprosto ujímati utrhačů na ctí z povolání, ale co pravíme, jest, že dlužno vzíti zřetel k tomu, že největší část urážek v tisku dlužno jinak oceňovati, nežli některou urážku na cti soukromé povahy, řekněme mezi hokynářkami a prodavačkami na trhu, které z dlouhé chvíle, ze závisti, ze žárlivosti anebo z jiných pohnutek se urážejí a osočují. Při tiskových deliktech, při urážkách na cti, spáchaných tiskem, musíme - nehledě ke skandálnímu tisku - vzíti zřetel k tomu, že tu jsou ve většině případů ideální motivy, zásadní příčiny, které někdy mají za následek, že se někdo zaplete do osidel zákona. A proti čemu protestujeme u tohoto zákona, proč jej musíme prohlašovati za nespravedlivý a škodlivý zákon, jest ta okolnost, že tento zákon takovéto delikty, které zajisté nevznikly z důvodů nečestných, tížeji trestá nežli sprosté delikty. Při tomto zákoně především - jen o ten může jíti - poškozen bude politický tisk, tisk politických stran, onen tisk, který má za úlohu, alespoň za vedlejší úlohu, aby svou kritikou očisťoval veřejný život.
A jak chce nyní tento zákon postupovati? Jak trestá zákon ty, kdož po jeho názoru jsou vinníky? Provádí především nesmírné zostření trestů. Chci to ukázati na příkladu zanedbání povinné péče, to jest zanedbání, kterého se odpovědný redaktor dopouští, když nějakého článku před vytištěním ne četl, tohoto článku nepsal, a když tento článek bez jeho vědomí se dostal do tiskárny. Dosud byl za tento delikt, který jest deliktem z nedbalosti, zcela nepatrný trest - průměrem byl to trest asi 50 až 100 Kč - který soudcové pro tento delikt z nedbalosti ukládali. Ale v trestním zákoně jest ještě jiný delikt z nedbalosti, který obsažen jest v §u 335. Dopustí-li se někdo činu nebo opomenutí, praví se tam přibližně, kterým tělesná bezpečnost lidí může býti ohrožena, to jest, když se někdo dopustí opomenutí, tedy nedbalosti, která způsobí také těžké poranění člověka, pak jest v tomto paragrafu za to stanoven trest vězení od 8 dnů do 6 měsíců. Můžeme tedy nedbalostí poškoditi těžce na těle člověka, a nedostaneme za to v krajním případě více nežli 6 měsíců. Nastane-li však následkem této nedbalostí smrt člověka, může podle zákona trest býti zvýšen až do jednoho roku. A nyní srovnejte s tím druhý delikt z nedbalostí, opomenutí povinné péče, tedy nedbalost, kterou bylo umožněno, že spáchána byla urážka na cti. Na jedné straně těžké poškození na těle, po případě smrt, na druhé straně urážka na cti, spáchaná nedbalostí. V jednom případě trest od 8 dnů do 6 měsíců, při smrti do jednoho roku, při zanedbání povinné péče však vězení od jednoho měsíce až do 6 měsíců, byl-li spáchán zločin urážky na cti. Jsme tedy právě tak přísně trestáni při nedbalosti, jde-li o urážku na cti, jako když někoho z nedbalosti těžce na těle poškodíme. (Sen. Smrtka: A co je horší, pane kolego?) Myslím, že těžké poškození na těle jest mnohem těžším, bylo-li spácháno nedbalostí, nežli delikt urážky na cti, jenž právě mohl býti spáchán, jak řečeno, nedbalostí, přehlédnutím v redakci. (Sen. dr Procházka: Pane kolego, tomu nerozumíte, to musí býti pro zločin pomluvy, musí tu býti vědomost a zlá vůle!) Ale já mluvím o zanedbání povinné péče, já nemluvím o urážce na cti. (Sen. dr Procházka: A jak to bylo, když jeden redaktor byl žalován jedním panem učitelem, redaktor byl osvobozen, a učitel padl mrtev?) Promluvím již o tom. Tážete se, co jest horší? Těžké poškození na těle, po případě zabití, které s tím jest spojeno, nelze zase napraviti, ale urážku na cti lze vždy ještě napraviti, to není tak těžký delikt. Zdá se, že zhotovitelé tohoto zákona ve chvatu a v horlivosti, aby jen hodně těžkými tresty tisk ohrožovali, to úplně přehlédli.
Bylo by zajímavo probrati zákon po stránce zákonodárné techniky. Chci ukázati jen na jednom příkladě, jak se zde postupovalo. Již v posledním tiskovém zákoně byla chyba. Dopustil-li se nějaký list přečinu anebo zločinu a redaktor prohlásil, že článku před vytištěním nečetl, dopustil se tím zanedbání povinné péče, to jest dopustil se jen přestupku v tomto případě, zločin se stal pouhým přestupkem tím, že tu byla jen nedbalost, zanedbání povinné péče. Ale není ve starém tiskovém zákoně řečeno, co se stane, když se někdo na př. dopustí jen přestupku urážky na cti a když prohlásí, že článku nečetl. Přestupek přece nemůže zůstati zase přestupkem, když odpovědný redaktor prohlásí, že článku nečetl! V zákoně však není vysloveno, co se z deliktu stane. To již opětovně vedlo k neuvěřitelným důsledkům a také nyní zákon úpravu této otázky úplně přehlíží. Není tam vysloveno, co se při nedbalostí z deliktu stane, jedná-li se o přestupek. Jak řečeno, v horlivostí redaktory ohrožovati a trestati, měli jste na mysli jen tyto věci.
Ale nestačí tvůrcům tohoto zákona, že redaktor, jehož nepozorností spáchána byla urážka, na cti, jest trestán stejně krutě, jako někdo, kdo jinému způsobil těžké ublížení na těle anebo na zdraví, nýbrž zákon obsahuje ještě další tresty. V §u 17 stanoveno jest také ještě odškodné pro uraženého, to jest soud může na návrh soukromého žalobce odsouditi obviněného ve prospěch toho, jehož cti bylo ublíženo, k odškodnému až do 10.000 K za příkoří tímto činem způsobené. To se může státi jak při prokázané úmyslné urážce na cti, nepodaří-li se důkaz pravdy anebo pravděpodobností, tak také při zanedbání povinné péče, takže někdo, kdo dosud odsouzen byl k peněžité pokutě do 100 Kč později bude moci býti odsouzen k trestu vězení několika týdnů, kteréž přeměněno v trest peněžitý obnášeti bude jistě mnoho set, po př. tisíců korun, a mimo to ještě k odškodnému, k bolestnému. A toto bolestné za způsobenou urážku, praví se v zákoně, bude tím výše vyměřeno, čím jest zjevnějším, že žalovaný nastoupil beznadějný důkaz pravdy. Nemusí naprosto nabídnouti důkaz pravdy, a věděti, že se tento důkaz pravdy nepodaří. Neboť za to bude ještě zvláštním ustanovením v zákone potrestán. Ale již to, že vyzbrojen jsa nedostatečným průkazním materiálem nastoupil cestu pravdy, již tato okolnost stačí. Nemá-li dosti průkazného materiálu, nemá-li dosti spolehlivých svědků a jestliže svědkové redaktora snad v posledním okamžiku opustili, také to se mu klade za vinu a zákon stanoví v tomto případě, že uložené a diktované odškodné tím výše má býti vyměřeno. A že svědkové mohou selhati, to přece každý ví ze zkušenosti, a chce se to dokonce v zákoně, o kterém se příště budeme usnášeti, v t. zv. zákoně o podplácení úředníků, uvésti v jakýsi systém, ježto svědkové, pokud pocházejí z kruhu státních zaměstnanců a veřejných zaměstnanců, následkem uložené jím povinnosti mlčení ve všech případech v rozhodném okamžiku jakožto svědkové selhávají. Pánové, zákon však jde ještě dále. V §u 25 mluví se o tom, že dopustil-li se odpovědný redaktor během jednoho roku v deseti případech deliktu urážky na cti anebo zanedbání povinné péče, může pak dojíti k odnětí práva poštovního zasílání. Zde poukazuji jen na toto: soukromá osoba může se dopustiti během jednoho roku sta urážek na cti, stát neprohlásí, že se pro tohoto dotyčného člověka musí obzvláště zajímati, také ho nebude nějak označovati jakožto obzvláště nebezpečného anebo postupovati zvláštním způsobem proti němu pro tento soukromý delikt, neodejme mu právo jezditi na dráze, nebude mu ukládati vyšších daní, vůbec mu ničeho neodejme ani neposkytne. Zde však ze soukromého deliktu urážky na cti se dělá veřejný delikt, pro který se musí stát zajímati, A dojde-li v 10 případech k odsouzení odpovědného redaktora, pak může se těmto novinám odníti poštovní zasílání, to jest lze jím odníti všechny výhody, kterých užívají na př. při dopravě drahou, poštou atd. To jest zcela neslýchané ustanovení, právě tak neslýchané, jako ustanovení vyslovené v §u 26, že odpovědný redaktor ztrácí způsobilost, byl-li byť jen jednou odsouzen k trestu podle §u 7 anebo 11, anebo byl-li podle §u l a 6 pro urážku na cti anebo zanedbání povinné péče odsouzen pro deset případů, spáchaných v pěti letech po sobě jdoucích, lhůta to, ve kteréž přece velice snadno může se redaktor v deseti případech dopustiti urážek na cti anebo zanedbání povinné péče. Pozorujeme na všem, co jsem posud uvedl, tendenci zákona. Tisk má býti ohrožen, má se octnouti v nejistotě, má se míti na pozoru, má si důkladně odvyknouti povolání, jež dosud vykonával, totiž vytýkati a kritisovati události a jisté zjevy, a aby se tato tendence tohoto zákona ještě účinněji vytkla, odstraňuje se při urážkách na cti příslušnost porotních soudů a na místo nich zavádějí se t. zv. kmetské soudy, při čemž však kmeti již předem budou zcela bez významu, neboť tvořiti budou mezi učenými soudci, mezi soudci z povolání v senátech menšinu a nebude jím možno nějakým způsobem míti vliv na rozhodnutí těchto soudců z povolání.
Naprosto se nedomníváme, že porotní soudy, jaké byly posud, představují nějaký ideál. Také my jsme hájili názor, že porotní soudy třeba zreformovati. Jest jisto, že otázka porotních soudů jest problémem, pro který ovšem dodnes ještě nemáme přiměřeného řešení. Ale o tom diskutovati a nalézti vážné řešení, k tomu také my bychom bylí velice ochotni. My sociální demokraté máme zajisté nejméně příčiny, abychom byli spokojeni s praxí porotních soudů, když šlo o obviněné dělníky, když šlo o obžalované, kteří byli sociálními demokraty, tedy třídními odpůrci měšťáckých porotců. Máme velmi málo příčin, abychom byli nadšeni pro rozsudky, pro názory porotců, pro způsob, jakým tito porotci často proti takovýmto obžalovaným vystupovali, a abychom byli s nimi spokojeni. Jsme si vědomi, že občanské porotní soudy konečně přece byly jen občanským zařízením, a že většinou v lavici porotců zasedají měšťáci. a dosti často jsme také viděli, že porotci vykonávali třídní justicí proti obžalovaným dělníkům, proti obžalovaným socialistům. Ale při tom nezapomínáme, že skoro ve všech právních státech podrobeny jsou tiskové delikty porotním soudům, a nezapomínáme, že kmetské soudy, které u nás chceme zavésti, v jiných zemích se naprosto tak neosvědčily, jak nám zde chcete namluviti. Stále ještě nemáme nic lepšího, nic demokratičtějšího, čím bychom mohli nahraditi porotní soudy. Chvalořečníci tohoto zákona tvrdí, že porotci velice často podléhají vlivu nálad, že soudí podle svého stranického smýšlení, že po př. nechají na sebe působiti vzletnou naléhavou řečí některého obžalovaného, a obhájcové zákona staví proti tomu přísnou nedostupnost soudců z povolání, kteří trůní nade všemi vášněmi, na které veškeré stranické boje nemají vlivu. Nesměli bychom přece znáti praxi soudců z povolání, nesměli bychom věděti, že také oni podobně jako porotci podléhají lidským slabostem, že oni právě tak jsou jistého sociálního a politického názoru, že oni také se cítí býti příslušníky určité třídy, že přece netrůní ve vzduchoprázdnem prostoru, že oni stejně jako občanští porotci mají třídní předsudky, k čemu ještě přistupuje, že jako překážka skutečně spravedlivého výroku právního stojí v cestě juristická formální jednostrannost soudců z povolání. Velmi často se stává, že k odsouzení dochází nikoli podle právního cítění veškeré veřejnosti, nikoli podle práva a lidskosti - o tom vůbec nechci mluviti - nýbrž že k odsouzení dochází, poněvadž písmena zákona soudce k tomu nutí. Neříkejte nám tedy, že soudcové z povolání budou souditi lépe, spravedlivě a objektivněji. To také vůbec není úmyslem, na to se nemyslí, že soudcové z povolání budou jednati spravedlivěji; na čem zde záleží, jest to, že soudcové z povolání obžalovaného redaktora jistě odsoudí. (Výkřik německy: Velmi dobře!) To jest smysl a účel úmyslu, přikročiti k odstranění porotních soudů.