Místopředseda Klofáč: Slovo má pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! My komunisti samozrejme budeme hlasovať pre tento návrh, ačkoľvek je nedostatočný, je to len zvýšená almužná pre učiteľov a pre penzistov, pre duševných proletárov. Znám prípad z Podbrezovej, tam bola jedna opatrovkyňa, asi 30 liet slúžila, až prišiel prevrat. Ona samozrejme vyučovala maďarsky, poneváč to ináč nešlo, keď si chcela udržať štátnu službu a nechcela ztratiť existenciu. Ja som s ňou bol. osobne známy. Počul som, že tento systém bol jej proti srsti. Bola to Slovačka, akási Viléma Pepichová. Keď prišiel prevrat, začala učiť deti po slovensky. Zakrátko, poneváč bolo málo detí, bola škola zavretá a učiteľka bola prepustená a nedostala ani krajciara podpory. A poneváč mala ešte starú matku a brata žobráka, mrzáka, ktoré podporovala, dostala sa do takej tiesne, že by musela isť po žobrote a tedy sa sobrala a šla do Maďarska, aby ju tam podporovali, aby jej rodina nemusela žobrať. Samozrejme tým, že prekročila hranice a šla do Maďarska, nemôže si vymáhať nároky, ktoré by mala. Ona tým, že odišla do Maďarska, nič nedostane, ztratila nároky; ale musela ta ísť.

Tedy my pre tento návrh hlasovať budeme, ačkoľvek by sme si žiadali, aby sa učiteľom a penzistom vydatnejšie pomáhalo, aby to neboly almužné, ale aby sa im dostalo podľa prirodzeného práva to, čo im patrí.

Vo zpráve dôvodovej vidím jednu veľmi duchaplnú vetu, ktorá pradepodobne pochádza od pana Roháčka. Tu stojí: ťS osvetou ubudne lidské hlúposti (Sen. Babka: To je pravda!) a vymizí utopie komunismu.Ť - Že osvetou ubudne ľudskej hlúposti s tým sme srozumení. To je pravda. Ale práve preto nevymizne utopia komunizmu, ale vymizne utopia, viera, na všelijaké mátohy, strašildá, vymizne utopia, iluzia, že postupom vývoja, evolúciou dostaneme sa do socialistického štátu, že pomocou buržoazie sa dá odstrániť buržoázny systém. To je taká utopia,taká hlúposť, ktorú mohol len - aby som sa parlamentárne vyslovil - dobráček napísať, ktorý nezná pomery.

Slávny senát! Mimo toho som poverený mojim klubom k nasledujúcemu prehláseniu. Ministerstvo sociálnej pečlivosti vydalo prave výnos zo dňa 28. júla 1924, č. j. 21.700/III/E-1924, ktorým sa snižujú podpory nezamestnaných v obciach do 7000 obyvateľov s doterajších Kč 8 na Kč 6 a v obciach nad 7000 obyvateľov z doterajších Kč 10 na Kč 7.50 denne. Zároveň sa snižuje podpora samostatne výdelečne činných členov rodiny, sú-li s hlavou rodiny nezamestnaní, z doterajších Kč 5 na Kč 3.75 denne a celková podpora hlavy rodiny i s rodinnými príplatkami s doterajších Kč 16 na Kč 14 denne v obciach do 7000 obyvateľov a z doterajších Kč 18 na Kč 15.50 v obciach väčších. Mimo toho sa snižuje podpora nezamestnaným v dobe od počiatku z jedného mesiaca do konca deviateho mesiaca na 50% základnej sadzby, a po uplynutí 9 mesiacov sa vôbec zastavuje.

Tento nový nesociálny čin ministerstva sociálnej pečlivosti znamená, že ministerstva sociálnej pečlivosti sa odvážilo nového veľkého sníženia beztak biednej životnej úrovne nezamestnaného robotníctva a to v dobe, kedy ceny životných potrieb nevykazujú podstatného poklesu. Ministerstvo sociálnej pečlivoti postavilo sa úplne týmto svojím činom do služieb podnikateľov a podľahlo neobmedzenému diktátu buržoazie. Sníženie podpôr v nezamestnanosti je novým krokom na ceste deflačnej politiky, ktorou má byť robotnícka trieda uvržená do najväčšej biedy a masy nezamestnaného robotníctva tak vyhladovené, aby ochotne prijaly akékoľvek pracovné podmienky a každé zniženie mezd. Ministertsvo sociálnej pečlivosti úplne v intenciach zamestnávateľov dalo snížením podpôr nezamestnaných podnet k dalšiemu hromadnému a násilnému snižovaniu mezd. Tiež spôsob, akým ministerstvo sociálnej pečlivosti sníženie, rešp. zastavenie podpôr nezamestnaných previedlo, odpovedá svojou zákernosťou vecnému obsahu výnosu a tendenciám, ktoré sleduje. Tento spôsob je patrne docela už vžitou formou. ktorú ministerstvo sociálnej pečlivosti na robotníckej triede prevádza. Naprosto stejný spôsob vytkla naša strana už na počiatku tohoto roku pri obmedzení výplaty podpôr nezamestnaných stavebnému robotníctvu. Tiež tentokráť jednalo ministerstvo sociálnej pečlivosti proti výslovnému ustanoveniu §u 18 z 12. augusta 1921, č. 322 Sb. z. a n., o podpore nezamestnaných, ktorý zmocňuje ministra sociálnej pečlivosti ku zníženiu, po prípade zastaveniu podpôr nezamestnaných po slyšaní dobrého zdánia zúčastnených odborových organizácií.

Ministerstvo sociálnej pečlivosti ale odborových organizácií vôbec nevypočulo a docela protizákonne, samovoľne podpory snížilo. Pri tom vyčkalo ministerstvo sociálnej pečlivosti podobne ako v prípade stavebných robotníkov veľmi vypočítave, až skončí...

Místopředseda KIofáč (zvoní): Pan kolega bude míti možnost při jiné příležitosti o těchto věcech promluviti.

Sen. Chlumecký (pokračuje):... Ja budem hneď hotový. ... poslanecká snemovňa svoje práce, aby sa nemohlo z poslaneckej tribúny proti novému nesociálnemu činu protestovať.

Tento spojený útok ministerstva sociálnej pečlivostí a podnikateľov na životnú mieru nezamestnaného robotníctva má patrne zlomiť odpor robotníckej triedy proti gentskému systému, ktorého účelom je snížiť životnú úroveň robotníctva ešte viac a zlomiť úplne bojaschopnosť odborových organizácií. Pýtame sa pána ministra sociálnej pečlivosti, ako sa mohol odvážiť v dobe, keď ceny životných potrieb neklesaly a ked sa dá očakávať v dôsledku chystanej úpravy celných tarifov ďalší ich vzostup, snížiť podpory nezamestnaného robotníctva a to ešte protizákonne bez vypočutia oborových organizácií.

Sníženie podpôr v nezamesnanosti deje sa zrejme na diktát buržoázie za účelom ďajšej deflácie, ktorá má ešte viac zotročiť robotnícku triedu. Účel je v podstate dvojaký. Naprosto nedostatočnými podporami v nezamestnanosti sraziť na najnižší stupeň životnú mieru robotníctva a práve v dobe najsúrnejšich poľnohospodárskych prác zaistiť veľkoagrárnikom lacnú pracovnú silu. Ministerstvo sociálnej pečlivosti tým zahajuje nové obdobie snižovania mezd. Druhým účelom je učiniť prijateľnejším zavedenie gentského systému. Výška doterajších podpôr má byť snížená tak, aby podľa možnosti dosiahla úrovne podpôr, ktoré sa dajú očakavať pri zavedení gentského systému. Preto tiež sa zkracuje doterajšie obdobie, po ktoré bolo po prípade možno poskytovať podporu v nezamestnanosti z 1 1/2 roku na 9 mesiacov a po 9 mesiacoch sa akoľkolvek zkrátená podpora zastavuje.

Dľa gentského systému vypláca štát príspevok len 3, rešp. 4 mesiace v roku.

Není práve náhodou, že k tak podstatnému sniženiu podpôr nezamestnaných dochádza bez akéhokoľvek dôvodu práve teraz.

Vláda buržoazné strany snažia sa, aby už vopred ušetrily na podporách v nezamestnanosti, čo ich bude stáť sociálne poistenie. Za tým čo s dávno nehotovým a naprosto nedostatočným sociálnym poistením sa robí veľký krik, ako boh vie s akou vymoženosťou, vráža sa za víťazného pokriku celej robotníckej triede dýka do chrbta, - sníženie podpôr v nezamestnanosti. To je taktika koalície sociálných patriotov s buržoáziou, ktorá vedie k úplnému zotročeniu robotníckej triedy.

Místopředseda Klofáč: Slovo má dále pan sen. Walló.

Sen. Walló: Slávny senát! Žiadny úradník v Československej republike nie je tak zle platený a tak do úžasnej existenčnej úzkosti znásilený a vhodený, ako učitelia církevných škôl na Slovensku. Církevným učiteľom naša vláda celkom inou mierou merá a poskytuje výživných prostredkov ako štátnym učiteľom. Hoci církeví učitelia majú tu istú kvalifikáciu a konajú tú istú užitočnú prácu ako aj štátni učitelia, pýtam sa, odkiaľ že a prečo fúka tento zlý vietor na cirkevných učiteľov ohľadom rovnoplatov a výhod proti štátnym učiteľom sa týkajúcich? Vieme to, ako aj to vieme, že prečo práve s nima zachodí vláda - tak by som povedal - po macošsky a tak veľa nespravodlive a ukráteno. (Hlas:My to nevieme!) Len preto, aby ich mohla prinucovať ku prejavu za soštátnenie cirkevných škôl. (Hlas: To ti všichni chtějí!) Nie je pravda. Neboja sa, ja viem to, ešte ďalej poviem, že sa nemajú čoho báť.

Známe intenciu vlády, ktorá tak kulhá, aby mohla po prvé so soštátnením cirkevných škôl v týchto ducha a vyučovanie náboženstva s terajším pokrokárskym nebezpečným zloduchom poraziť a po druhé všetkých štátnych učiteľov sebe podmaniť a uputnať ku všetkým svojim jednostranným cieľom a politickým pohybom upotrebiť, ako aj sa to stáva pri voľbách, či môžeme riecť, že sa to nestáva? (Výkřiky.) Áno, aj evangelická strana potrebuje to náboženstvo, lebo to náboženstvo je ten pilier pre každý štát a to štát každý má podporovať.

Je to stav, ktorý charakterizuje, že u nás nepanuje rovnoprávnosť a spravodlivosť pri mnohých hlavných záležitostiach. Ale dnes je to jedine politika a to nesvedomitá a preto i nebezpečná, svedomitosť trieščivá politika, ktorá rozbúravá, otriasava fundament tak svetského, ako i božského zákona. S týmto zlým a nespravodlivým spôsobom a príkladom rozsievá zlé semeno, ktorého ovocie nepríjemne a neblaho siaha do celého štátneho života, ako to jasne pozorujeme a skusujeme a pre to žiadame tiež nápravu.

My proti tomuto všetkému spôsobu a zámeru protestujeme a žiadame, aby cirkevní učitelia boli priamov takých platoch a výhodách účastní, ako aj štátni, podobne aj v penzii sa nachádzajúci tiež tak dotovaní, ako aj štátní podľa najnovšieho schváleného penzijného zákona, štátnych úradníkov sa týkajúceho. (Sen. Ackermann: Ale vy jste proti rozpočtu, nechcete dát státu peníze!) Áno, ale dávame na to, nač ich je treba. Keby sme videli, že štát nerozhadzuje, tak by sme dávali, ale kam patrilo, jste dali málo.

Podľa spravedlnosti majú církevní učitelia na toto nároky, ktoré sa žiadnymi hesly umenšovať nedajú. Štátni učitelia sú tiež len z daňových poplatkov platení, ktoré obyvateľstvo pre církevné školy prináša štátu v podobe daní.

Len jeden príklad chcem uviesť. Jeden učiteľ, ktorý 42 rokov účinkoval v jednej veľkej dedine, dnes 78ročný, pol druhého roku nemocný, dostáva 97 Kč a niekoľko halierov penzie. Dá sa z tohoto vyžiť? (Sen Ackermann: A to jsme my zavinili?) Vláda tak má platiť cirkevných učiteľov, ako štátnym dáva. Či obyvateľstvo církevné neplatí stejné dane, jako tí druhí? To je nespravedlnosť! Aký vy máte rozdiel medzi štátnym a cirkevným učiteľom? Rozdiel je len taký, že štátni učitelia idú podľa toho nového pokrokárstva, s tým zloduchom, ktorý náboženstvo zrušuje, a cirkevní učitelia naproti tomu podporujú a venujú sa pilierom, na ktorých jedine štát môže sotrvávať a bezpečene sa udržať. Bez týchto pilierov nemôže sa žiadny štát udržať a spravedlnosť panovať. Vy však chcete práve toto náboženstvo zrušiť, aby sa to nedalo z vonku vidieť a len ponenáhlu zavádzate iné a iné prostriedky. (Sen. Ackermann: Proč nechcete, aby církevní učitelé byli sestátnění?) My nechceme, aby boli štátni, pretože štát vôbec proti náboženstvu bojuje. Ja som týmto svoju reč skončil.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Debata je skončena. Mají páni zpravodajové nějaký doslov?

Zpravodaj sen. Babka: Vážený senát! Ja si dovolím tu niekoľko slovami reagovať na niektoré výpovedi niekoľko pánov rečníkov, ktorí s tohoto miesta hovorili. Kol. Barinka menovite perhoreškoval to, že cirkevní učitelia nepožívajú takého platu, ako ho požívajú učitelia štátni. Vážení pánovia! Vec túto môžem doložiť tým, že cirkevní učitelia požívajú fakticky ten istý plat, ako štátni, ovšem neni vyslovený zákonom, ale vládne nariadenia, rok od roka vydávané, platy cirkevných učiteľov doplňujú na takú výšku, akú majú štátni učitelia, tedy ako by títo cirkevní boli učiteľmi štátnymi, takže po tejto stránke som nútený osvedčiť, že sú mnohí cirkevní učitelia na tom ďaleko lepšie, nežli štátní, poneváč cirkevní učitelia majú značné kvantum prirodnín, čo dnes zaisté veľa znamená. Preto, hovorím, tu po tejto stránke niet vlastne rozdielu, chyba je len vo forme, že štátni majú plat zabezpečený zákonom a neštátni len nariadením. Kolega Barinka veľmi horlive a s veľkou radosťou osvedčil, že plán so štátnym školstvom padol, poneváč vláda nemá k tomu potrebných finančných prostriedkov.

Pánovia mojí, musím kolegovi Barinkovi tú radosť trochu pokaziť, že by plné soštátnenie škôl bolo padlo. To vôbec nestojí, to pravda neni, vláda sa tohoto plánu nevzdala a nesmie sa vzdať v záujme dobrého pochopenia záujmu samej republiky a výchovy našej mládeže. Veď, pánovia, nám soštátneniu škôl temer nič neprekáža. Tých 9 desatín, ktoré štát dáva už dnes na udržovanie škôl cirkevných, je však taký obnos, že už len 1 desatina chybuje, aby školy mohly byť úplne soštátnené a aby v školách, ktoré fakticky už dnes udržuje, mohol správu prevziať do vlastných rúk.

Kolega Barinka si dovolil v mojej prítomnosti osvedčiť, že katolícke školstvo bolo tým školstvom, ktoré udržovalo slovenské povedomie v školách svojich. Ja, vážení pánovia, musím tuto s tohoto miesta osvedčiť, že to pravda neni. Cirkevné školy, ktoré udržovaly ducha národnej slovenskosti vo školách, boly výlučne školy evangelícke, a aj to nie všetky. Len v župe Nitrianskej, Liptovskej a Turčianskej a čiastočne Trenčianskej. Ale katolícki učitelia hovoria, že nie že by to samo boli chceli, ale že ich biskupské úrady nútily všetkým možným spôsobom, aby maďarizovali ešte lepšie, ako to sám apponyiovský zákon nakladal. Môžem vám riecť ešte to, že sa mnohí z tých katolíckych pánov chlubili tým, že ešte viac konajú, než apponyiovský zákon nakladá. Toľko na odvetu pánu kolegovi Barinkovi, ktorý tak vyzdvihoval národné zásluhy učiteľstva katolíckeho.

Kolega Chlumecký uviedol jeden konkretný prípad, že jedna opatrovateľka detskej opatrovne v Podbrezovej, istá Pepichová, bola vraj prepustená zo služby a vydaná temer smrti hladom. Kolega Chlumecký doložil, že preto, poneváč bol tam nedostatok detí a tedy nemala čo opatrovať. Kolega Chlumecký sa trošičku mýli. Není v tej veci úplne na čistom. Vláda vydala nariadenie, ktoré zná aj on, že na takých miestach, kde sú detské opatrovne nepotrebné, majú sa zrušiť, poneváč dnes naše opatrovne nemajú už tie povinnosti, ako maly maďarské opatrovne, ktoré boly preto, aby maďarizovaly deti už od malého veku. Tedy poneváč cieľ tak zv. opatrovieň úplne prestal, neboly potrebné. Ale i vláda sa postarala o tie opatrovateľky, poneváč im dala vždy takú podporu rešp. plat, aby do istých čias, kým sú bez zamestnania, kým by sa štát o ne ináč nepostaral, mohly predsa žiť. (Sen. Chlumecký: Nedostaly ani krajciara! Šly do Maďarska!) Tedy to je na vysvetlenie toho, že sa im formálne krivda nestala.

Reagovať chcem ešte na slová sen. Walló, ktorý asi to isté povedal, že vláda celkom ináč merá cirkevným učiteľom než štátnym. Zase musím povedať, že len formálne, lebo fakticky, ako som povedal, cirkevní učitelia majú ten istý plat, íba v istej miere ešte nad štátneho sú vo výhode, len že není to zákonom zabezpečené. Majú značné kvantum prírodnín, ktoré veľmi mnoho znamenajú. (Sen. Walló: Dajte ím to do účtu! Vezmite im čo majú. ale nech majú zároveň plat so státnym učiteľstvom!)

Vážení pánovia! Ja nemôžem nechať bez poznámky tú odvahu kolegu Walló, že sa on tu verejne opovážil osvedčiť, že naša vláda berie slovenskému ľudu vieru, že naša vláda prekáža výučbe náboženstva na školách a že náboženstvo zo škôl vytiskuje. No, že kolega Walló ako dobrý kresťan, za akého on sa udáva, povedomne takúto nekresťanskú pravdu povie, to sa už divím, lebo kolega Walló dobre vie, že sa na štátnych školách vyučuje náboženstvu tak, ako si to sami katolícki farári zariadili. Predsa vie kolega Walló, že podľa smyslu bývalých zákonov uhorských, ktoré naša vláda rešpektuje, na každej štátnej škole na Slovensku i v Podkarpatskej Rusi je ustanovený za týmto účelom farár, tedy kompetentná osoba k tomu povolaná. Tedy, kolego Walló, jestli sa na štátnych školách na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nevyučuje náboženstvu v tej miere, ako sa má, príčinou sú jedine vaši farári sami, pomazaní svätým olejom. (Sen. Walló: To není pravda, my sa bráníme tomu pokrokářskému duchu. ktorý sa vo školách učí!) Prečo hovoríte, že je vláda proti náboženskej výučbe? Ne sutor ultra crepi. dam. - Ševče, drž sa kopyta. Nikdy nemluvím o tom, čomu nerozumiem.

Vážení pánovia! Veľmi sa divim, že kolega Walló má odvahu so mnou polemizovať v tejto veci, ktoré ja veľmi dobre znám z riadenia na Slovensku. Tedy to som nemohol nechať bez poznámky a tým končím. Doporučujem ešte raz, aby návrh zákona bol prijatý tak, ako ho prijala poslanecká snemovna.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Prosím pana zpravodaje, má-li nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. Babka: Mám, ale jen nepatrné. sen. (Vykřiky Walló.)

Místopředseda Klofáč: Pane kolego Walló, prosím, já nerad přerušuji, ale vy přerušujete stále řečníka.

Zpravodaj sen. Babka (pokračuje): V záhlaví o usnesení poslaneckej snemovne v prvom riadku, ktoré znie: ťo výplate odpočivných a zaopatrovacích požitkov a jednorazových výpomocí k nimŤ za slovom ťk nimŤ patrí čiarka. Tá tam musí byť, inak sa ruší smysel. Totiež je opäť v nadpisu zákona, v prvom riadku: ťZákon.…... o výplate odpočivných a zaopatrovacích požitkov a jednorázových výpomocí k nimŤ. Za slovo ťk nimŤ zase čiarka. Iných zmien a nedostatkov tam nieto.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Druzí zpravodajové si doslovu nepřejí, budeme hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Budeme tak postupovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, týkající se výplaty odpočivných a zaopatřovacích požitků a jednorázových výpomocí v Podkarpatské Rusi, s jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, týkající se výplaty odpočivných a zaopatřovacích požitků a jednorázových výpomocí na Slovensku, s jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Bodem dalším je:

4. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1909), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé úmluva mezi republikou Československou a Královstvím Maďarským o vzájemném nakládání se soukromými pojišťovnami a o finanční úpravě starých pojišťovacích smluv na život. ujednaných v bývalých korunách uherských a rakouských, která byla se závěrečným zápisem podepsána v Praze dne 13. července 1923. Tisk 1942.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. ar Krupka, za výbor rozpočtový sen. Zimák.

Žádám pana zpravodaje za výbor zahraniční, sen. ar Krupku, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. ar Krupka: Slavný senáte! Zahraniční výbor doporučuje vám následující schvalovací usnesení: ťNárodní shromáždění Republiky Československé souhlasí s úmluvou mezi Republikou Československou a Královstvím Maďarským, sjednanou podle článku 198 smlouvy Trianonské o vzájemném nakládání se soukromými pojišťovnami a o finanční úpravě starých pojišťovacích smluv na život, ujednaných v bývalých korunách uherských a rakouských, jakož i se závěrečným zápisem, podepsanými v Praze, dne 13. července 1923.Ť

Vláda předložila nám tuto úmluvu zase ve formě usnesení poslanecké sněmovny. Jelikož však toto předložení datuje se od dřívější doby, předpokládám, že stalo se ještě na základě staré praxe, a že vláda nemá v úmyslu snad opětně jaksi mlčky rušiti učiněnou dohodu v tom smyslu, že bude předkládati vždycky smlouvy jednak poslanecké sněmovně, jednak senátu, a to tím méně ježto, jak vidíme, dohoda tato je naléhavá, a tím, že předložena byla napřed poslanecké sněmovně, projednání její se také zdrželo. Vzhledem k tomu. ze však zaujalo stanovisko kongruentní se senátem v příčině výkladu příslušného paragrafu ústavní listiny, nehodlám se dále touto otázkou zabývati a předpokládám, že vláda nadále bude pokračovati na dráze již zahájené.

Pokud se týče věci samé uvádím: Na základě článku 198 mírové smlouvy Trianonské bylo ustanoveno, aby uspořádány byly poměry finanční mezi Československem a Maďarskem a to cestou dohody. K tomuto uspořádání finančních poměrů náleží též uspořádání poměru k soukromým pojišťovnám. Úprava tato jeví se velmi naléhavou vzhledem k rozdílnosti valuty v jednotlivých státech, jak u nás v Československu, tak i v Maďarsku.

Účelem její je - na to kladu důraz a to je to nejdůležitější ustanovení - že českoslovenští občané mají obdržeti pojistné v československých korunách a to v poměru 1: 1. To je zajisté výhoda pro naše občany.

Pokud se týče pojišťoven, na které se tato úmluva vztahuje, dlužno uvésti pojišťovací smlouvy na život a důchody, na úrazy, na pojištění válečných půjček, jakož i smlouvy zajišťovací.

Pokud se týče závaznosti této úmluvy vztahuje se v prvé řadě na osoby, které mají své stálé bydliště v Československé republice a měly ho jak 26. února 1919, tak i 31. prosince 1922. Termíny tyto byly voleny z té příčiny, poněvadž 26. února 1919 nastala měnová rozluka, a druhý termín 31. prosince 1922 z té příčiny, poněvadž vyjednávání zahájeno bylo počátkem ledna 1923. Jak jsem pravil, rozhoduje zde stálé bydliště, tedy nikoli příslušnost občana. Příslušnost občana rozhodnou je pouze v tom případě, pakliže náš příslušník v téže době neměl stálého bydliště v Československé republice.

Vyloučeni však zůstávají z platnosti této úmluvy oni občané českoslovenští, kteří se již s dotyčnými maďarskými pojišťovnami vyrovnali, a je to také naprosto účelné, poněvadž, jakmile nastala dobrovolná úmluva, nebylo potřebí dále tyto poměry upravovat, a bylo by to vedlo ještě k dalším obtížím.

Co se týče provedení této úmluvy, je ustanoveno, že se má tato úmluva provésti cestou dobrovolné dohody mezi pojišťovnami a pojištěnci a že má býti potom vyžádáno také schválení dotyčného dozorčího úřadu.

Také ještě další výhoda byla poskytnuta různým pojišťovnám soukromým, totiž v tom smyslu, že na př. mohou pojišťovny jednoho státu přenésti stav pojišťovní na území druhého státu a to na nějaký domácí ústav, při čemž ovšem musí mu přikázati také příslušné reservy. Poněvadž pak byla obava, že by se snad nároky jednotlivých pojištěnců promlčely, bylo ustanoveno vzájemnou dohodou obou států, že se má přerušiti spor, kdyby byl v té příčině zahájen, a také i exekuce, což se také již v našem státě stalo, neboť v té příčině byly vydány příslušné předpisy.

Vzhledem k tomu, že úmluva tato má v první řadě hájiti zájmy malých našich pojištěnců a že tomuto úkolu také vyhovuje v plné míře, navrhuje zahraniční výbor schválení této úmluvy i se zápisem. (Souhlas.)

Místopředseda KIofáč: Druhým referentem za výbor rozpočtový je pan sen. Zimák.

Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Táto vládna predloha znamená prevádzanie 198 čl. trianonskej mierovej smluvy, ktorá ukladá zainteresovaným štátom, aby si finančné záležitosti upravily úmluvami.

Československému štátu pripadne z tejto úmluvy zaväzok prevziať titry predválečného rakúského a uhorského dlhu do výšky 50 mil. Kč. Pre štátný rozpočet znamená to zaťažovaciu položku okolo 2 mil. Kč, lebo blízko tejto sumy budú obnášať úroky zo štátnej dlžoby touto smluvou prevzatej zmienenými rentami rakúskych a uhorských predválečných dlžôb, po prípade aj prevzatím válečných dlžôb.

Úmluvou touto sú v plnej miere hájené záujmy tisícov drobných ľudí, čsl. občanov, poistených na život alebo na dôchod, ktorí na základe smlúv s poišťovnami dostanú vyplatené nie koruny maďarské, ale koruny československé v plnej hodnote. Rozpočtový výbor z týchto dôvodov doporučuje formulu schvaľovaciu v plnom znení slávnemu senátu ku schváleníu.

Místopředseda Klofáč: Nikdo není ke slovu přihlášen. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak jest vyznačeno ve zprávě výborů, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Naznačené schvalovací usnesení přijímá se ve čtení prvém.

Přejdeme k bodu dalšímu, jímž je:

Zpráva výboru sociálně-politického o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1916) k vládnímu návrhu zákona o hornických soudech rozhodčích. Tisk 1932.

Zpravodajem je pan sen. Ackermann.

Zpravodaj sen. Ackermann: Slavný senáte! Poměry, které přivoděny byly válkou, zejména ve větších průmyslových závodech v postavení dělnictva, vyvolaly zařízení, že vláda rakouská v době válečné zřídila pro urovnání sporů mezi dělnictvem a zaměstnavateli t. zv. stížnostní komise.

Tyto stížnostní komise nejen že by byly vyřešovaly spory mezi dělnictvem průmyslových závodů, ale byly i zřízeny k ochraně a k hájení zájmů hornických zaměstnanců, a v některých případech, kde byly pohotověji hornické organisace, vyvolány byly z těchto stížnostních komisí dobrovolné, t. zv. smírčí soudy, zejména u nás v oblasti severních Čech. Z těchto smírčích soudů dobrovolných, které se vžily, přikročeno bylo, poněvadž nebylo možno podle nich řešiti spory mezi zřízenci a zaměstnanci hornických oblastí, ke zřízení zákona ze dne 25. února 1920, který rozřešuje otázku takovým způsobem, že byly zřízeny a ustaveny hornické soudy rozhodčí.

Při projednávání tohoto zákona bylo snad pominuto toho, že do zákona nebyly pojaty všechny složky hornických zaměstnanců, zejména, že nebyly do uvedeného zákona pojaty také rady zřízenců při revírních poradách.

Když zákon ze dne 25. února 1920 vstoupil ve svou účinnost, počalo podle tohoto zákona řízení před rozhodčími soudy. Stávalo se mnoho případů, že rozhodčí soudy různě si vykládaly zákon, a na základě toho také zejména zřízenci při revírních radách bývali mnohdykráte odkazováni, že se nemohou odvolávati k zákonu o rozhodčích soudech a dožadovati se jeho ochrany.

Když toto se zjistilo, vláda předložila návrh zákona v r. 1923, 1. února, v němž se dožadovala, aby zákon ze dne 25. února, zejména v §u 2 byl pozměněn, aby se dostalo také nějaké ochrany revírním radám, a aby také věděly rozhodčí soudy, podle čeho se mají říditi. Tento vládní návrh zákona, který vláda předložila poslanecké sněmovně 1. února 1923, nenašel takového ohlasu v řadách koalovaných hornických svazů a nenašel ani náležitého souhlasu v koalici poslanecké sněmovny.

Z uvedených důvodů byly podány iniciativní návrhy zástupců poslaneckých kruhů a zástupců hornických zaměstnanců, ke kterým vláda brala zřetel a vypracovala vládní návrh zákona, o kterém my máme dnes jednati a který byl schválen v poslanecké sněmovně.

Porovnáme-li původní zákon s předlohou vládní, která je v tisku senátu 1916, nacházíme značné změny v předloze nové a můžeme říci, že vládní předloha tak, jak byla schválena poslaneckou sněmovnou, plně vyhovuje požadavkům hornických zaměstnanců a zejména plně vyhovuje tím, že skorem v každém článku pozměňovacím oproti zákonu z 25. února 1920 nezapomíná se na rady zřízenců při revírních radách.

Velké výhody přináší zejména § 2, který v původním zákoně byl citován pouze ve dvou odstavcích, kdežto v nové předloze vládní skládá se ze dvou odstavců, rozdělených na pět ještě jiných oddílů.

Dále se rozšiřuje novou předlohou vládní § 3, kde předloha vládní mění se usnesením poslanecké sněmovny zejména v tom, že do hornických rozhodčích soudů budou jmenováni dva zástupci podnikatelů, dva zástupci zřízenců a dva zástupci dělníků. Původní návrh zákona z 25. února 1923 stanovil po 3 zástupcích. Toto snížení má určitou výhodu, poněvadž se zase jinde poskytují jiná práva.

Dále v § 3 je významné ustanovení pro organisace hornické. Když by snad nepodal do 14 dnů návrhu na složení rozhodčí komise, může ministr veřejných prací sám jmenovati přísedící rozhodčí komise.

Nové ustanovení ve vládním návrhu je to, že funkce přísedících a jich náhradníků trvá 4 roky, co pro praxi, pro rozhodování v rozhodčím soudu, bude míti veliký význam.

Dále potom je ta změna, úplně nové ustanovení, že před uplynutím období zprostí po slyšení příslušné organisace ministerstvo veřejných prací ty členy rozhodčích komisí, kteří přešli do jiného zaměstnání, nemajíce nic více společného se zaměstnáním v hornictví.

Novým ustanovením zákona je dále to, že ve starém zákoně nebylo odvolání proti rozhodnutí rozhodčí komise, že nový zákon ustanovuje rozhodčí odvolací komisi, a ustanovuje také, že je možno přirozeně podle ustanovení podati odvolání, a uvádí také řadu předpisů, podle kterých je nutno při odvolání se k odvolací rozhodčí komisi se říditi. Sociálně-politický výbor senátu zabýval se dopodrobna vládní předlohou, schválenou poslaneckou sněmovnou, a poněvadž zřízení rozhodčích soudů podle vládní předlohy podle §u 1, odst. 4. nezatěžuje nijak státní finance, poněvadž si náklady, výlohy za potřebné místnosti a kancelářské potřeby těchto soudů hradí stejným dílem revírní rady a majitelé dolů dotčeného okresu, a dále pak, že zákon je podstatně změněn a přinese hornickým zaměstnancům bez rozdílu kategorií, kteří jsou v zaměstnání, velikých výhod, a že zákon tento je snad v této době zákonem, na kterém zákonodárné sbory nebudou musiti snad v krátké době dělati nějakých změn, že to není novelisace zákona ze dne 25. února 1920, že předloha je tak vypracována, že mění celý zákon, dospěl sociálně-politický výbor senátu k tomu názoru, aby vládní předloha byla schválena v takovém znění, jak byla schválena poslaneckou sněmovnou s tím doložením, že by si sociálně-politický výbor přál, aby senát schválil tuto osnovu jednomyslně, aby uvážil při svém hlasování, že se zde jedná o dělnictvo, zaměstnance, kteří jsou vystaveni nejnebezpečnějšímu životu při svém povolání a že tím jednomyslným hlasováním by bylo dokumentováno to, že dostává se pochopení, co horník, co dělník, co úředník nebo dílovedoucí v zájmu ochrany svého života a sporů, které vyplývají z námezdného poměru, všichni bez rozdílu hospodářského a sociálního postavení a politického přesvědčení uznáváme.

Místopředseda KIofáč: K slovu je přihlášen pan sen. Jarolim.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Předloženým zákonem, na kterém se usnesla poslanecká sněmovna, má býti zrušen stejnojmenný zákon ze dne 25. února 1920, čís. 145. Děje se to bohužel poněkud pozdě. Neboť zákon, na kterém se usneslo revoluční Národní shromáždění o hornických soudech rozhodčích, měl skutečně, což obzvláště dlužno zdůrazniti, tolik mezer, že postrádal ustanovení, která by se rozuměla sama sebou. Tento zákon jest tedy fragmentem. Že jest fragmentem, dokazuje skutečnost, že nyní, kdy musíme prováděti novelisaci, nemohl starý zákon vůbec býti vzat za základ, nýbrž že se musí vytvořiti zákon zcela nový. Přes to však vstoupil zákon svého času, a to 10. listopadu 1920, bez předchozí novelisace v platnost. Když pak ministr veřejných prací v dohodě s ministrem spravedlnosti vyhlásil počátek účinnosti rozhodčích soudů hornických, postavily se veřejné soudy na stanovisko, že nyní ve všech sporech mezi horníky a majiteli dolů jsou příslušnými jedině rozhodčí soudy hornické. Následky tohoto právního názoru se dostavily ihned. Od tohoto okamžiku skoro všechny veřejné soudy odmítaly žaloby horníků ve věcech mzdy a pracovních poměrů pro nepříslušnost. Na toto stanovisko postavil se také při projednávání stížností nejvyšší správní soud. S právním stavem, takto vytvořeným byli by se horníci beze všeho mohli spřáteliti, kdyby hornické soudy rozhodčí byly skutečně působily. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo, nýbrž uplynul měsíc za měsícem, nežli rozhodčí soudy hornické svoji činnost vůbec zahájily. Že k tomu došlo, zavinil ovšem ministr veřejných prací v dohodě s ministrem spravedlnosti. Neboť neučinili nejprimitivnějších opatření, aby od tohoto okamžiku, kdy vyhlášena byla účinnost rozhodčích soudů hornických, tyto rozhodčí soudy hornické ve skutečnosti také mohly působiti. Nejdéle trval tento stav v revírech plzeňském, a moravsko-ostravském. Tam skutečně prošlo mnoho měsíců, nežli rozhodčí soudy hornické zahájily svoji činnost. Nejprve se věc protáhla následkem volby předsedů a pro jiné okolnosti. Pokud tyto poměry trvaly, nebylo dělníkům naprosto možno, aby se žaloby podaly u některého rozhodčího soudu, a bylo zcela přirozeným následkem, že značný počet dělníků byl poškozen. Toto citelné poškození horníků by beze vší pochybnosti nebylo nastalo, kdyby se ministerstvo veřejných prací, jak jsem již naznačil, bylo postaralo o to, aby rozhodčí soudy hornické, jejichž působnost sice v úředním listě byla ohlášena, ve skutečnosti také mohly působiti.

(Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Po těchto předchozích poznámkách chtěl bych pojednati o jednotlivých vadách starého zákona o rozhodčích soudech hornických ze dne 25. února 1920. Především úřaduje hornický rozhodčí soud pouze jako odvolací instance proti rozhodnutím závodních a revírních rad. V praxi jest postup práva tento: každý horník, jenž se cítí poškozeným na svém pracovním a mzdovém poměru, musí především podati stížnost u příslušné závodní rady. Dopadne-li vyřízení stížnosti nepříznivě, může dotyčný stěžovatel podati odvolání k rozhodčímu soudu hornickému. Při tomto postupu instancí musí nyní stěžovatelé čekati na to, zda a kdy závodní rady dojdou k tomu, aby vynesly rozhodnutí. Zlíbí-li se tedy správci závodu nevyřizovati stížnost, kterou přednesla závodní rada, pak může uplynouti několik týdnů, nežli vůbec dojde k nějakému vyřízení. Tímto způsobem se stížnosti dělníků jednoduše protahují. Správce závodu má v moci, kdy vůbec chce rozhodnouti o stížnosti. Až do té doby musí tedy stěžující si dělník čekati, poněvadž dříve nemůže nastoupiti právní cestu k rozhodčímu soudu hornickému. To se zajisté stává nesčíslněkráte. Účelem jednání závodních správců jest tedy připravovati dělníky o jejich právo. Neboť zvláštní ráz výrobních poměrů v hornictví přináší to s sebou, že se výrobní podmínky tak často mění, že později vůbec již nelze konstatovati, zdali jest stížnost odůvodněna čili nic. S tím zajisté spekulují správcové závodů, poněvadž vědí, že po čekání několika týdnů se provozní podmínky namnoze tak změnily, že ani závodní rada, ani stěžovatel sám nemohou již podati důkaz, že podaná stížnost jest oprávněna.

Stejně křiklavé, anebo ještě křiklavější, jsou poměry v takových závodech, kde jest zaměstnáno méně než 20 dělníků. Vzhledem k ustanovením zákona o rozhodčích soudech hornických se praví, že v takovýchto závodech se nevolí žádné závodní rady. Poněvadž tedy u těchto závodů není žádných závodních rad, není také možno obrátiti se vůbec k rozhodčímu soudu hornickému, poněvadž se nedostává jedné instance, totiž závodní rady. Také v této příčině prohlásily se veřejné soudy nepříslušnými a tak vzniká neuvěřitelná skutečnost, že dělníci v závodech s méně než 20 dělníky jednoduše byli bez veškeré ochrany vydáni libovůli dotyčných podnikatelů. Neboť tito podnikatelé mohli skutečně dělníky podle libosti poškozovati, aniž se musili báti, že budou žalováni. Neudržitelným jest také ustanovení zákona o rozhodčích soudech hornických, podle kteréhož nálezy rozhodčích soudů hornických jednou pro vždy platí za konečné a že tudíž nelze se odvolati. Tím byli horníci pokud jde o vydobývání jejich nároků na tom hůře, nežli jiní státní občané v republice. Tato okolnost jest asi také příčinou toho, že od trvání hornických soudů rozhodčích nabyla moci práva rozhodnutí, která sobě navzájem co nejvíce odporují. Při tom dlužno poukázati ještě na okolnost, že odůvodnění těchto nálezů mnohdy jest pracováno tak ledabyle, že z něho nelze vůbec seznati vlastní skutkovou povahu, takže i v případech, kde v rozhodnutích byla vyslovena exekuce, nebylo lze ji provésti, poněvadž bylo nutno obrátiti se dříve ještě jednou na rozhodčí soud hornický za příčinou opravy těchto rozhodnutí, aby z nich teprve vytvořen byl spis, který exekuci umožňuje. To zajisté bylo možno jen tím, že vyloučena byla jakákoliv možnost odvolací a že se rozhodčím soudům hornickým jasně a zřetelně neřeklo, jakým způsobem se musejí usnášeti o těchto nálezech. Nepochopitelnou však jest také skutečnost, že přísedící hornických rozhodčích soudů neměli té imunity, která byla přiznána závodním radám podle zákona o závodních radách. Jinak neobsahuje posavadní zákon také žádných předpisů o funkčním období přísedících u rozhodčích soudů dělnických.

Tyto uvedené vady starého zákona mají nyní býti odstraněny zákonem, o kterémž jednáme. Nyní mají dělníci býti oprávněni, aby své stížnosti přednášeli bezprostředně u rozhodčích soudů hornických, jestliže závodní rady anebo závodní správy do 14 dnů nerozhodnou. Tím tedy zjednána jest jasná situace, ať se věci na jednotlivých dolech odehrávají jakkoli. Nedojde-li určitá stížnost vyřízení, má jednotlivý dělník právo podati svoji stížnost bezprostředně u rozhodčího soudu hornického. Dále pak se podrobují podniky s méně než 20 dělníky rozhodčím soudům hornickým, takže nemůže již nastati spor o kompetenci, zda příslušným jest rozhodčí soud hornický anebo veřejný soud. Konečně také tvoří se vrchní rozhodčí soud hornický. Má býti umožněno, aby v rozepřích, které překročují cenu 100 korun, bylo lze podati odvolání. Důležito jest také ustanovení, podle kterého rozhodčí soudy hornické mají rozhodovati o stížnostech proti uložení disciplinárního trestu. Posud tomu tak naprosto nebylo. Neboť v posléze zmíněné příčině rozuměla tomu vláda, aby prováděcím nařízením k zákonu o závodních radách smysl a účel zákona o závodních radách ze dne 25. února 1920 obrátila v pravý opak. Kdežto se v zákoně výslovně praví, že závodní rady jsou oprávněny spolupůsobiti při výkonu kázně, jakož i při rozvázání služebního poměru, vytvořilo nařízení disciplinární komisi a rozeznává konečně propuštění z důvodů disciplinárních a propuštění, jež se stalo na základě §u 202 všeobecného zákona horního. Tohoto rozlišování zákon o závodních radách nezná. V této příčině zjedná předložený zákon zcela nepatrnou nápravu. Přece jen bude míti rozhodčí soud hornický v případě potřeby rozhodovati ve věcech disciplinárních. Tímto rozlišováním dosáhla tedy vláda toho, že ze spolupůsobící závodní rady se stala závodní rada s hlasem poradním. Vzhledem k tomuto stavu věci má závodní rada na postup disciplinárního jednání proti dělníkům jen zcela nepatrný vliv a konečně jest jí úplně odňato spolupůsobení při propouštění podle §u 202 horního zákona.

Z nedostatků, o kterých jsem zde promluvil, byla nyní celá řada odstraněna usnesením poslanecká sněmovny. Přes to však zbývá jich ještě několik i nemohu se tudíž plně připojiti k vývodům pana zpravodaje, praví-li, že zákon jest nyní takový, že naprosto uspokojí jak horníky, tak také zřízence a že lze zajisté říci, že po dlouhou dobu nebude potřebí reformy zákona o rozhodčích soudech hornických, o kterém se právě máme usnášeti. Tak jednoduchou věc není. Jest přece ještě několik vad, a to velice podstatných, které by bylo odstraniti. Chci vyjmouti jen dva důležité body. Na základě posavadního zákona byli dělníci a podnikatelé povinni nésti náklady řízení před rozhodčím soudem, jakož i správní náklady rozhodčích soudů hornických. Toto ustanovení starého zákona bylo plně přejato do předloženého zákona. Naprosto nenahlížíme, jak přijdou horníci k tomu, aby platili náklady státního vykonávání spravedlnosti. To přece jinde vůbec není. Poukazuji jen na živnostenské soudy. Obce, kde se zřizují živnostenské soudy, musí sice opatřiti místnosti, jinak však jest stát povinen platiti veškeré náklady. Horníkům však se tyto náklady předpisují, takže vlastně se nalézají ve výjimečném postavení.

Druhá námitka, kterou musíme vznésti, vztahuje se na sídlo rozhodčích soudů hornických. V §u 1 předloženého zákona stanoví se zásada, že v každém hornickém revíru má býti jen jeden rozhodčí soud hornický. Sídlo rozhodčího soudu hornického bývá zpravidla sídlo revírní rady. Ve zcela zvláštních případech jest vláda zmocněna, aby přeložila sídlo rozhodčího soudu hornického ze sídla revírní rady do jiného místa. Toto přeložení vztahuje se však vždy jen na jediný rozhodčí soud hornický dotyčného revíru. V některých revírech jest však zeměpisná rozloha rozhodčího soudu hornického příliš veliká. Pro to uvádím jen jeden příklad pro severočeskou hnědouhelnou pánev. Tato pánev táhne se od Ústí n. L. až do Kadaně a jest 78 km dlouhá; v této pánvi nalézá se sídlo rozhodčího soudu hornického v Mostě Vzdálenost z Mostu do Ústí činí 45 km, z Kadaně do Mostu 33 km. V obou případech obnáší jízdné po dráze tam a zpět 11 resp. 14 Kč. K tomu přistupuje ještě ztráta mzdy a nezbytné stravné při hlavním přelíčení u rozhodčího soudu hornického. Z toho vyplývá skutečnost, že si dělník, kterého podnikatel poškodil, věc velmi dobře rozváží, nežli vůbec podá žalobu u rozhodčího soudu hornického, neboť jest to věc příliš riskantní. O co pak se jedná? Ve stech ba tisíci případech jde o částky mezi 10 a 30 korunami. Čím menší jest obnos, tím nebezpečnější jest pro dělníka podávati žalobu, poněvadž risiko jest oproti možnosti úspěchu žaloby příliš veliké. Výsledek jest, že sta dělníků, jak tomu již nyní jest, namnoze oželí podvod, který na nich správa závodu spáchala, a ustoupí jednoduše od podání stížnosti u rozhodčího soudu hornického. Tomuto zlu bylo by lze odpomoci jen tím, kdyby v předloženém zákoně bylo obsaženo ustanovení, že se vláda zmocňuje, aby v případě potřeby pro jeden revír zřídila více rozhodčích soudů hornických. To by bylo východisko. V tomto stadiu nelze ovšem očekávati, že bude vzat zřetel na tyto dva návrhy, které zde podáváme. Neboť především již pan zpravodaj doporučoval slavnému senátu nezměněné přijetí předlohy, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, což se také zajisté stane. Dále klademe důraz na to, aby zlepšení v předloženém zákoně obsažená co nejdříve nabyla účinnosti, což by ovšem nebylo možno, kdyby se předloha zase musila vrátiti do poslanecké sněmovny.

Konečně chtěl bych ještě obrátiti pozornost vlády také na zákon o závodních a revírních radách ze dne 25. února 1920. Tento zákon rovněž velmi nutně potřebuje reformy. Čeho se organisace horníků domáhají, jest přece vládě již dávno známo. Také jinak byla přání horníků v této příčině vládě sdělena cestou parlamentární. Bylo by tedy potřebí, aby vyžadované reformy co nejdříve byly zahájeny.

Na konec mohu jen prohlásiti: nejsme sice, jak jsem již dovodil, s předloženým zákonem úplně srozuměni, přes to však budeme proň hlasovati s výhradami, které jsem ve svých vývodech projevil. (Potlesk na levici.)