Místopředseda dr Franta: Uděluji slovo druhému řečníkovi panu sen. Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Předložený zákon nalezne přirozeně náš souhlas, poněvadž také my si musíme přáti, aby orgánové státní a veřejné vůle ušetřeny byly nekalých vlivů, a poněvadž ani my nemůžeme uzavírati svých očí před zjevy, které se v mladé Československé republice jevily způsobem tak povážlivým a které od několika týdnů tak vydatně zaměstnávají soudy. Ale samozřejmě náš souhlas se zákonem takovéto tendence neznamená nikterak, že tomuto zákonu snad přičítáme zázračnou moc, onu zázračnou moc, ve kterou, jak se zdá, věří vláda, anebo by vláda ráda chtěla, aby alespoň Národní shromáždění věřilo. Nebezpečí obětovati zájmy státu, zájmy veřejnosti za peníze na škodu veřejnosti, odůvodněno jest mnohem hlouběji, než aby mohlo býti odstraněno zákonitým opatřením takového druhu, jakým jest tento zákon. Již římský básník Ovid mluvil o ťAuri sacra famesŤ, o prokletém hladu po zlatě, jenž žene lidi ke zločinům. Avšak tato vášnivá touha po penězích, které přece jsou klíčem k moci, radovánkám a požitkům, k panování, jest v panujícím nyní kapitalistickém řádu společenském tak mocnou vzpruhou všech událostí, že ji vůbec nelze odstraniti přes všechny změny, seslabení a stupňování. Jest zcela jasno, když peníze, když hospodářská moc propůjčuje politickou moc, poskytuje-li možnost požitků a zábav, poskytuje-li těm, kdož ji mají, možnost diktovati společnosti a státu zákony jejího počínání a učiniti vlastní zájmy platnou a panující morálkou pro jiné, že výrobou paragrafů a zákonodárnými pokusy takovéhoto způsobu nelze vymýtiti působnost této mimořádně silné moci, a můžete si nyní pomysliti, jak tato skutečnost tak silného a mocného svodu během času jako neustálá kapka, která vyhlubuje kámen, působiti musí také na ty, kteří představují tvůrčí třídu společnosti, jak to musí působiti, když dělníci a úředníci každého dne a každou hodinu vidí a se dozvídají, že nikoli práce a námaha, nikoli věrnost a nezištnost, nikoli úplné odevzdání se úkolům veřejnosti zjednává zabezpečení skromného existenčního minima, že naproti tomu bezohledné využitkování kapitalistické konjunktury zjednává přebytek. (Souhlas.) Působí tedy svody a porucha duševní a mravní rovnováhy na člověka kapitalistické doby tak silně jako činitel v celém sociálním životě naší doby, že tyto zákony sociologie nelze zrušiti zákonodárným diletantismem Národního shromáždění. A vidíme, že toto působení kapitalismu na Iidskou morálku naší doby nemůže býti odstraněno ani náboženskou mravoukou, ani laickou mravoukou, jak ihned bez dalšího mohu připojiti, jestliže to, čeho nauka o ctnosti vyžaduje, jest v rozporu s hybnými silami a panujícími zákony společnosti. Vidíme, že nebezpečí korupce jakožto nutného, organického sociologického zjevu naší doby odstraniti anebo snížiti na nejnižší míru lze teprve tehdy, je-li konec kapitalistickému hospodářskému řádu, je-li konec třídnímu panství, odpadnou-li zločiny, které vznikají z různosti práva, z bezprávnosti velké části obyvatelstva. (Souhlas.) Pokus, chtít způsobiti zázraky zákonodárnými opatřeními, připomíná na pokus anatoma, odejmouti operací hrbatému jeho hrb. Lze ho operovati, ale hrbatý při tom zahyne, jde při tom o život; a kdybyste se chtěli pokusiti kapitalismu, který jest vybudován na získávání peněz, na shonu po výdělku a na vykořisťování, odejmouti tyto následky a projevy jeho panství, pak byste kapitalismus samotný odstranili, anebo musili odstraniti; neboť korupce, byť také někdy zajisté oslabeným způsobem, existuje jakožto typický zjev ve společnosti, ve kteréž peníze a majetek hrají velkou úlohu a kde bezpečnost existence jednotlivcovy není dána sama sebou organisací společnosti. Chci beze všeho připustiti, že jsou výšiny a propasti v tomto vývoji, a důvodová zpráva má pravdu, poukazuje-li na obzvláště těžké poměry, které netoliko pro náš stát, nýbrž pro celý okruh kapitalistické kultury po válce jsou typickými. Nejsem tak farizejským, abych říkal, že tyto zjevy jsou typickými jen u nás. Tyto zjevy zajisté mimořádně byly zesíleny a zostřeny válkou a poválečnou dobou. Chci tedy přiznati, že toto vytržení z duševní a morální rovnováhy, jež přinesla válka, posílilo atavistické pudy, jež staletá civilisace potlačila, a tím zajisté také bezohlednou touhu po loupeži, a že v době, ve kteréž zabíjení lidí bylo vychvalováno jakožto ctnost, pochopitelně zcela obzvláštního posílení bohužel doznal pocit se obohacovati, pocit využíti konjunktury a pocit použíti nouze jiných k vlastnímu posílení. A také poválečné poměry se kterými bohužel ještě dlouho nejsme hotovi, ukázaly, jak se to má s výběrným, selektorickým působením kapitalismu a volné konkurence: Že to nejsou nejzdatnější lidé, kteří se v této společnosti dostali k vládě, v tomto období kapitalismu, kterýž válka ještě nezlikvidovala. V poválečné době nebyly to více nejsilnější individuality i ve smyslu kapitalistického světového názoru, které se dostaly nahoru. Největší úspěch v t. zv. boji o existenci toho druhu měli keťasové lichváři, ti lidé, kteří využitkovali bídy lidu. Nemohlo to ovšem zůstati bez účinku na pracující lidi, na úředníky, vidí-li před sebou zarmucující skutečnost, že jsou to lidé nejnižších morálních kvalit, kteří mají největší úspěch a že pro obohacení těchto lidí úředníci vidí své děti hladověti a že nemohou jim poskytnouti dostatek oděvu.

A co nyní vzhledem k tomuto mocnému a silnému svodu, jejž poměry musí vytvořiti, co proti tomu hledá vláda tohoto státu, aby úředníky proti svodům imunisovala? K jakým prostředkům sahá? Co učinila pro úředníky? Jest to opětováním toho, o čem vždy znovu musíme mluviti; ale bohužel se tím neodstraní skutečnost, že to vždy znovu musíme konstatovati. Jak zacházela vláda, jak zacházely vládní strany tohoto státu v posledních letech s úředníky? Jak zhoršily se jejich životní poměry pověstným prosincovým zákonem z r. 1922! Jak marnými byly všechny pokusy a snahy úřednických organisací, které věru ze svévole nejdou na veřejnost - neboť odporuje povaze úředníkově, aby se svojí bídou šel na veřejnost, činí tak teprve, je-li k tomu donucen - jak marnými byly dosud všechny tyto pokusy úřednických organisací, aby alespoň nejhorší vady tohoto prosincového zákona odstranily, jenž v době stoupající drahoty jim vzal velkou část jejich příjmů. Pak zhoršení pensijních poměrů, zacházení s pensisty! Pensisté přece zajisté nemohou prozrazovati žádných tajností, nelze je jistě podpláceti, poněvadž přece nemají žádné moci. Ale působí to velmi silně na mentalitu aktivních úředníků, když vidí, jak vláda zachází se staropensisty, když pohlížejíce na osud těchto lidí pozorují, jak oceňuje vláda a stát práci úředníků samých; jsou-li nuceni v pensistech viděti finale vlastního vývoje; vidí-li, jak samozřejmý zákon, jenž tolik se dotýká primitivní lidskosti, přece stále znovu se odkládá, když staropensisté říkají - jest to výraz roztrpčení, ale psychologicky pochopitelný: ťnyní čeká vláda, že ještě 500 z nás zahyne hlady, aby těch, kteří budou na roveň postaveni novopensistům, bylo méně do počtuŤ; vidíte-li všechny tyto skutečnosti, které béřeme čistě sociálně, do kterých nechceme vnášeti politiku, pak shledáte pochopitelným - poněvadž není zázraků, ježto ctnosti nelze se naučiti, a člověk není žádným mechanismem - že mravní základ v úřednictvu musí býti otřesen, že to jest nutným sociálním následkem těchto skutečností.

A nyní se domníváte, že zákonem, s jehož tendencí jsme srozuměni, ačkoli nevěříme v jeho účinek, že zákonem, který již v podstatě pracuje s prostředkem, o němž máme již některé zkušenosti, totiž s terorem, věci změníte. Odpusťte! Každý zákon má přece především - poněvadž jsme přece přečkali dobu odstrašovací theorie - a v prvé řadě míti význam výchovný. Tak jako odstrašení si u mládeže sice vynucuje výkony, ale mládež nečiní lepší, a působí k tomu, že mravně-výchovný účinek se nedostavuje, tak jest tomu také zde. Methoda odstrašení jest nejhorší methodou, která v tomto směru existuje. Dobrý mrav v úřednictvu způsobený dobrým sociálním zacházením jest stokráte cennější, než takovéto věci, které vnitřního charakteru změniti nemohou. Myslím, že se neprohřešuji proti zákonu - vždyť ještě nenabyl platnosti - jestliže z porad ústavního výboru prozradím tajemství, že na stanovisku odstrašovací theorie stojí také náš pan ministr spravedlnosti sám (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte!), jenž ve včerejší schůzi nepokrytě tento názor projevil.

Všechnu úctu ovšem před každým ministrem, to jest samozřejmo; my jakožto strana oposiční držíme se však při projednávání této otázky přece raději starého římského pravidla: ťamicus Plato, amicior veritasŤ. Výše nežli mínění ministra spravedlnosti o těchto věcech cením sobě nauky, kterouž nám dala pedagogická zkušenost u mládeže a zkušenosti při výchově dospělého člověka ve státě: Nevěříme, že tuto nemoc - k jejímuž zlepšení, nikoli úplnému vyhojení, mohlo by toliko přispěti slušné placení úředníků, zrušení prosincového zákona a jiná podobná opatření - bylo by lze odstraniti ustanoveními tohoto zákona. Duševní a morální rovnováha úřednictva, jejíž zjednání také my si přejeme přes všechny jinaké předměty boje v tomto státě, poněvadž potřebujeme této stability ve správě a spolehlivosti úředníků, tato rovnováha zjednána může býti jen tehdy a zjevy onemocnění, jež vedly k tomuto zákonu, mohou býti zmešeny jen tehdy, jestliže sociální poměry úředníků budou stabilisovány. Sice jinak to, proti čemu se tento zákon obrací, přečká poměry doby. Máme přece v Evropě státy, ve kterých se pro nás strašlivá skutečnost úplatnosti úředníků stala typickým, pravidelným zjevem, kde také již byla zjevem doby předválečné. Jest mezi nimi jeden stát, k němuž jsme v Malé Dohodě v přátelském poměru, kterýž úředníkům dává jen část požitků a ohledně ostatního je poukazuje k tomu, aby si pomohli jak dovedou. Poměry mezi úředníky jsou tam takové, že kdyby tam přestala samozřejmá korupce a úplatkářství, pořádek ve státě by byl takřka u konce, stát by přišel z rovnováhy a nemohl by dále existovati. (Veselost.) Tam patří úplatky, korupce atd. takřka ke státní raisoně, k vnitropolitickému macchiavelismu, a myslím, že my, jak oposice tak vládní strany, v tomto jednom bodě chceme býti zajedno, že v našem státě panovati mají zdravé a spravedlivé poměry, a ze sobě tudíž vývoje v tomto směru přirozeně přáti nemůžeme.

A nyní, slavný senáte, shrnuji ještě jednou: budeme hlasovati pro tento zákon, i když také nevěříme, že dosáhne těch účinků, které si od něho slibujete. Domníváme se však, že lepším prostředkem nežli vyhrůžka trestem proti úředníku, jenž zapomíná na své povinnosti, jest lepší plat a lepší zacházení s úřednictvem, že to jsou prostředky, kterým se nevyhneme, a když místo toho saháte k takovémuto prostředku, ještě k tomu v době... (Sen. Ecksteinová: Ti, kteří se dali upláceti, nežili v tak bídných poměrech!) To je pravda; avšak zákon neobsahuje jen ustanovení proti těm, kteří tropili tak zle, že bylo lze je chytiti, nýbrž obsahuje ustanovení proti těm, kteří často řeknou maličkost, a tak se stane, že kruh těch, kteří se budou moci prohřešiti proti svým povinnostem bude mnohem větší, nežli počet těch, které lze chytiti a postaviti před soud. V tom můžeme býti všichni zajedno. Tento zákon přece není zákonem o minulosti, má přece býti zákonem pro budoucnost. Takové lidi, jací byli dodnes chyceni, nikdy nepostihne, neboť tito vždy, budou-li se mět rozhodnouti mezi větší výhodou úplatku anebo svým úřednickým postavením, v daném případě se obrátí tam, kde jest větší prospěch, takže vidíme smutný zjev, že tolik úředníků opouští státní službu, jestliže je láká větší příjem, lepší poměry.

V podrobnostech bych vás jen ještě prosil, abyste přijali náš návrh na škrtnutí § 5, kterýž jedná o prozrazení úředního tajemství, poněvadž možnost trestu jest sama sebou již dána cestou disciplinárního řízení, a zde, abych tak řekl, jest poskytnuta možnost dvojího trestu, a poněvadž se také zde máme postaviti na stanovisko: ťminima non curat praetorŤ. Jinak nebylo by lze při různých možnostech trestního řízení dospěti vůbec konce, poněvadž se přece zde často jedná o něco, čeho by bylo lze se uchopiti se stanoviska morálky trestního práva.

Také ustanovení druhého oddílu, § 6, jenž fukcionáře bank a úvěrních ústavů staví na roveň, pokud jde o úplatky, nemá za základ úplnou rovnost, poněvadž odvislost těchto činitelů od dotyčných úvěrních ústavů jest mnohem silnější v tom směru, že mnozí z těchto funkcionářů jsou, aby si zachovali své postavení, často nuceni podporovati obmyslné jednání bank samotných. Kdybyste tedy toto trestní ustanovení omezili na ty činitele, kteří v bankách jsou spoluúčastněni při správě a kteří s sebou nesou odpovědnost, bylo by plně a zcela dosaženo účelu, a přece zachována by zůstala morálka, pokud to v naší době jest možno. Ostatně prohlašuji ještě jednou, že budeme hlasovati pro tento zákon. (Potlesk.)

Místopředseda dr Franta: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. prof. dr Spiegelovi.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Jest pro příslušníka vládní většiny mnohem těžším zastávati se návrhu, nežli pro oposičníka. Oposičník může říci: úplatky nabyly v tomto státě obrovských rozměrů, je nutno je potírati, a k tomuto potírání jest potřebí trestních norem. Ale členové koaličních stran to mají mnohem horší; neboť jednak musí říci, že došlo k velkým úplatkům, že úřednictvo jest úplatné a že proto je potřebí tohoto zákona; ale na druhé straně nesmějí přece zase zjednávati úřednictvu a státu špatnou pověst, neboť, jestliže takřka zdůrazňujeme úplatnost úředníků, možno to také špatně vykládati. V této tísni, ve které se pan zpravodaj nalézal, pomohl si tím, že řekl: ano, staly se veliké aféry, korupční aféry atd.; ale ovšem, tak zlé to přece nebylo, jak to líčily nepřátelské listy. Proti tomuto tvrzení pana zpravodaje se musím brániti: nebyly to nepřátelské listy, které o korupčních aférách mluvily způsobem vášnivým, nýbrž byly to české koaliční listy samy! A poukazuji na to, že přece proto, pro bezuzdné psaní českého tisku, předložena byla novela k tiskovému zákonu, a že posl. dr Kramář ve veřejné schůzi parlamentu prohlásil, že německý tisk, i když bojuje sebe více, nikdy neupadá do tónu, do kterého upadly české listy. A myslím, že posl. dr Kramář to přece musí věděti. Chtěl bych tedy říci: Pánové, korupční aféry jsou vašemi aférami a nikoli našimi, a tisk, který se těmito aférami zabývá, jest vaším tiskem a nikoli naším.

Zákon sám, jak nám byl předložen, je pokusem potírati korupci, a poněvadž my korupci potíráme, musíme uvítati také každý pokus o to. Ale jak to učinili páni řečníci přede mnou, musím se také já tázati, zdali prostředek, který zde jest navrhován, jest správným a zda postačí. Nechci osnovu zákona zkoumati v právnickém ohledu do jednotlivostí, to jsem učinil již v ústavním výboru bez výsledku, poněvadž přece patřím k menšině, a poněvadž panuje zásada, že zákon, i když jest sebe horší, nesmí býti poslán zpět do poslanecké sněmovny. Činil jsem specielně proti §u 11 námitky, které se strany vládní nemohly býti oslabeny, a pánové se jen rozpačitě vyhýbali vlastní věci. Ale nechci to vše zde zase ohřívati, nechci se zabývati právnickou stránkou. Chci se jen všeobecně zabývati osnovou a táži se: jakého prostředku užívá osnova zákona, aby bojovala proti korupci? Používá nejprimitivnějšího prostředku, nejprimitivnějšího, poněvadž je to prostředek nejjednodušší a nejlehčí. Stanoví se trestní normy, trestní normy, jaké nalézáme přece nyní již v nesčetných zákonech, o kterých jsme se zde radili. Převzali jsme od rakouského státu celý komplex trestních norem. Ale my jsme toto dědictví, které jsme převzali nevšedním způsobem obohatili. Počet trestních zákonů, ke kterým došlo od roku 1918, nelze přehlédnouti. Kdyby někdo chtěl stanoviti číselný poměr, jaký je mezi starými zákony a mezi zákony novými, došel by k úžasným cifrám, pokud jde o nové přírůstky. (Sen. A. Friedrich [německy]: Lidé se právě pohoršili!) Snad se lidé pohoršili, snad také zákonodárství! Musíme to rozděliti na obě strany. Zákonodárství nestojí zajisté na výši a pomáháme si nejjednodušším prostředkem, aniž bychom přemýšleli, jak bychom jiným způsobem mohli toto zlo zmoci. Trestem samotným se tak nestane, i kdyby tohoto zákona bylo používáno tak, jak se vláda domnívá, anebo jak alespoň prohlašuje. Samotnými tresty se zlo nezruší, těmi jen bojujeme proti symptomům, nikoli však proti příčinám nemoci. Nemoc sama vězí v celkovém stavu úřednictva, v obrovské krisi, ve které se octlo, v mravní úrovni, ve které se dnes úřednictvo nalézá. Úřednictvo oproti době rakouské nesmírně utrpělo jak v ohledu disciplinárním, tak pokud jde o výkonnost. Zde nelze ničeho napraviti pouze trestními zákony, anebo trestními zákony vůbec, zde třeba zlo odstraniti od základu. Musíme se tázati: v čem záleží zlo a jak lze je zlepšiti? Zlo záleží, jak jsem již řekl, v pokleslé mravní úrovni úřednictva a odstraniti lze je jen, budeme-li přiměřeným způsobem působiti proti tomu, tedy povznesením této úrovně. Již páni řečníci přede mnou mluvili zevrubně o materielních poměrech úřednictva. Chci v souhlasu s tím poukázati jen na to, že jsem také toho názoru, že je potřebí úředníkům zabezpečiti zase důstojnou existenci zlepšením jejich platů atd. Prohlašuji, že úplně souhlasím s tím, co řekli pánové přede mnou, ostatně na to poukázal také pan zpravodaj; prohlašuji, že jsem srozuměn s resolucí, kterou v poslanecké sněmovně podal pan prof. Kafka. Všechny šikany musí přestati, které stále ještě hojnou měrou se provádějí oproti úředníkům, a to jak aktivním, tak také pensionovaným. Právě nyní se ve druhé komoře jedná o cestách pensistů do ciziny, o šikanujícím opatření, které již kolega Friedrich charakterisoval. To všechno se musí státi. Pokud se to nezlepší, dotud nemůžeme doufati, že se poměry úřednictva zlepší.

Ale upozorňuji na to, že to ještě není vše. K povznesení mravnosti jest také potřebí, aby úředníci byli vychováváni, aby se jim dával příklad. Upozorňuji na dobu tak asi před 40-50 lety; pamatuji se na to ještě velmi dobře, vždyť jsem tuto dobu prožil. Tehdy měli rakouští úředníci také hladové mzdy, ale ačkoli tehdy hladověli, byli prodchnuti mimořádným vědomím povinnosti, tehdy jsme ničeho neslyšeli o úplatcích. Na dva, tři úředníky v Praze, kteří byli známi jakožto úplatní, ukazovalo se prstem. Úplatnost byla něčím, co v rakouském úřednictvu ve druhé polovině 19. století bylo cizí, to lze klidně tvrditi. Úředník si potrpěl na úřednickou čest. Měl pro to výraz ťnejvyšší službaŤ, a i když tato nejvyšší služba především čistě do slova znamenala císařskou službu, tož mělo přece toto slovo pro úředníka ten smysl, že služba pro něho byla nejvyšším. Vědomí povinnosti, to pro něho bylo nejvyšší odměnou a tu kladl na vážky, když sečítal svoje příjmy. (Sen. dr Wiechowski [německy]: Měl však zcela jiné sociální postavení, on něčím byl!) Zajisté, byl něčím, o tom není pochybnosti, to jest tento vzájemný vztah, že podle toho, co úředník vykoná, podle toho bývá oceněn. (Sen. Polach [německy]: Žil hospodářsky ve zcela jiném světě!) Mohu tyto věci přece jen naznačiti; že se jednalo o komplikované zjevy, že by bylo potřebí probrati dějiny celého hospodářského života, jest mi velmi dobře známo. Ale pravím, že v tomto bodě není na místě heslo odrakouštění, které zde bylo vydáno. Nemáme žádné příčiny pokračovati v tomto odrakouštění, nýbrž naopak všechnu příčinu, abychom své úřednictvo vychovávali tak, jak bylo vychováváno za dob Rakouska, i odvolávám se zde na znalce poměrů, který dnes již byl jmenován, na dřívějšího předsedu Práška, který, ať z jakýchkoli důvodů, ve své řeči posledně právě tak velice chválil bývalé vídeňské úředníky. To jsou ti, kteří pražským úředníkům byli za vzor. Neboť při vší lehkovážnosti, která se Vídeňákům připisuje, měli tito úředníci vědomí povinnosti v každém směru, byli svědomití a vzdělaní a snažili se konati to nejlepší. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Až dodnes!) Stále ještě nejlepšími úředníky jsou ti, kteří mají za sebou vídeňskou školu. Mám-li si dovoliti pronésti ještě slovo, pokud jde o naše kolegy, pak řeknu, že ti pánové mezi námi, kteří prodělali školu víděňského parlamentu, také z toho měli prospěch a zajisté rádi si na to vzpomínají.

Řekl jsem, že je potřebí úředníky vychovávati a dávati jim příklad, a tímto příkladem míním stát samotný. Prosím, dámy a pánové, abyste jednou k tomu přihlédli. Kterak chcete úředníkům vytýkati jejich chyby, kterak chcete trestati úředníky za jejich chyby, když stát sám, veškerá státní správa oficielně se prohřešuje proti všem zásadám mravnosti, když od roku 1918 neustále vidíme, že násilí jde před právem, v každém směru; nechci se vůbec zmiňovati o hlavní věci. Zasahování do německého hospodářství, odpor zaplatiti válečné půjčky, násilné zrušování škol; také v malých věcech můžeme pozorovati, že pro stát neplatí zásady morálky. Považuje se zde za zvláštní ctnost obohacovati vlastní národ na úkor jiných, chrániti vlastní stranu na úkor zákona a práva proti jiným stranám. Potíráme úplatkářství, to jest, nikdo nemá za peníze uplatňovati svůj vliv. Ale nejde všude o peníze. Protekční hospodářství, které zde máme, není založeno na penězích, ale je státu stejně škodlivo. Jestliže někdo na př. zjedná místo špatnému úředníkovi jen proto, poněvadž je členem strany, jestliže představený mezi svými podřízenými dává přednost těm, kteří patří k jeho straně, pak to není úplatkem, peníze při tom nehrají žádnou úlohu, ale jest to rovněž také korupcí. To přece byla zásada, která tehdy byla stanovena, a tak jako revoluční Národní shromáždění roku 1918 bylo ustaveno podle Švehlova klíče, tak také vždy existoval takovýto Švehlův klíč v ministerstvech. Nikdo se neptal: jakou cenu má tento úředník?, nýbrž ptali jste se: jest to sociální demokrat, národní socialista atd. Do této kapitoly patří také šikanování německých úředníků. Právě nejlepšími úředníky tohoto státu jsou němečtí úředníci, nejlepší vojáky najdeme namnoze mezi německými vojáky, to uznávají i Češi. Ale jak se zachází s německými úředníky, jak se zachází s německými vojáky, jak se zacházelo s německými záložními důstojníky? Jak se postupuje proti zjevným zločinům? Ty se sankcionují, sankcionována byla loupež pražského divadla, sankcionováno bylo zničení pomníku císaře Josefa v Teplicích, ačkoliv tehdy zákon na ochranu republiky ještě nebyl v platnosti. Netroufáme si vůbec vystoupiti proti zločinům, jestliže se těchto zločinů dopouštějí massy lidu. Velebíme dokonce zločiny. Četl jsem dnes v novinách, že v Konopišti má býti zřízen pomník vrahu Principovi. Patrně stojí tento vrah na vyšší mravní úrovni, nežli císař Josef II. Dokud také do zákonodárství a do státní správy nebude vnesena zásada mravnosti, dotud také neozdravíte poměry úřednictva, dotud také nepořídíte ničeho s nějakým trestním zákonem.

Nyní chtěl bych se ještě zabývati druhou částí tohoto zákona; není sice na venek označena, tato část je v zákoně zastrčena, totiž jakožto § 5, ve kterém se mluví o úředním tajemství. Upozornil jsem již včera ve výboru na to, že zákon má zcela zvláštní titul. Praví se totiž: ťO úplatkářství a proti porušování úředního tajemstvíŤ, nikoli ťproti úplatkářství a porušování úředního tajemství.Ť Úplatkářství totiž zůstává i nadále. Poznamenávám, že tento název dala poslanecká sněmovna, od vlády to nepochází, vláda dala zákonu název ť o stíhání úplatkářstvíŤ, ale poslanecká sněmovna napsala ť o úplatkářství a proti porušování úředního tajemstvíŤ. (Veselost.) Ke druhému bodu chtěl bych pronésti několik slov. (Sen. A. Friedrich [německy]: Poslat nazpátek!) Bylo by mnoho závažných důvodů poslati zákon nazpět, na př. § 11 jest hotovým nesmyslem, ale senát není tak zlý. Senát napíše raději když to je příliš zlé, několik řádek do důvodové zprávy, to musí také postačiti. Prozrazuji zde snad tajemství výboru, ale zákon ještě nemá platnosti, zde v senátě jsem imunní, tedy mně to nemůže dále ublížiti. Promluvím tedy o úředním tajemství. Prozrazení úředního tajemství jest, jak kolega Friedrich již dříve upozornil, disciplinárním přestupkem a trestá se disciplinárně. Proč považuje se za nutno přicházeti s trestním zákonem? Nevěděli bychom toho vlastně, kdyby nám vedoucí sekční šéf ministerstva spravedlnosti nebyl vyzradil toto tajemství. Také on tak učinil před působností tohoto zákona a nelze ho proto bráti k odpovědnosti. Vyložil v článku uveřejněném v ťČeském SlověŤ jaké jsou poměry v úřednictvu, a musím říci, že hůře nežli on to vylíčil, nemohl by ani oposičník věc vylíčiti, již proto nikoli, poněvadž oposičník o tom nemá žádných vědomostí Řekl, že se dneska již vůbec nestává, aby úředník, když sepisuje písemné vyřízení. ve spisech také odůvodnil to, co nařizuje. Neboť kdyby to odůvodnil, vydával by se v nebezpečí, že to bude prozrazeno a mohlo by se proti němu štváti v novinách atd. Proto toho nečiní, neodůvodňuje vůbec ničeho, a představený, který spisy aprobuje, také neví, proč rozhodnutí bylo vydáno. To není žádná zlovolná smyšlenka utrhače, který chce stát snižovati, to jest konstatování vedoucího sekčního šéfa v ministerstvu spravedlnosti. Dějí-li se tedy takovéto věci, domníváte se skutečně, že se to změní trestním zákonem? Nevím, zdali pan sekční šéf správně vykládal zjevy, které konstatoval. Nevím, zdali to jest jen obava před prozrazením úředního tajemství, zdali zde nehrají s sebou jistou úlohu také ledabylost, pohodlnost, bezstarostnost, snad také neznalost zákonů. Neznáme-li zákonů, nemůžeme také odůvodňovati rozhodnutí. Jest mnohem jednodušší, sepíšeme-li rozhodnutí bez důvodu. Faktem jest, že se věci tak mají, a je-li tomu tak, musíme říci: je toho příliš málo, co se nyní v §u 5 tohoto zákona nařizuje, zde musíme pracovati k tomu, aby se úředníci polepšili. Rád bych věděl: Což správa skutečně nedovede něco takového uspořádati v obvodu vlastní působnosti, svým úředníkům jednoduše imperativně rozkázati, aby vydávali řádná vyřízení, která zákonům odpovídají? Nedovede-li toho správa, vystavuje si veliké vysvědčení chudoby.

Nechci tuto debatu zbytečně protahovati, pánové přede mnou již dosti promluvili o zákonu, a já rovněž jsem pronesl svoje mínění. Také já mám za to, že musíme tento zákon přijmouti, faute de mieux, nemáme právě nic lepšího. Přijímáme zákon, poněvadž jest namířen proti úplatkářství, které se s české strany přiznává a o kterém se v českém tisku tak podrobně a tak vášnivě pojednávalo. Když také hlasujeme pro tento zákon, nejsme nadšeni a také nevěříme, že nepřístojnosti, proti kterým zákon směřuje, podstatným způsobem se změní a polepší. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda dr Franta: Slovo má dále pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! Máme pred sebou vládny návrh zákona o stíhaní úplatkárstva štátnych úradníkov. My komunisti sme samozrejme rozhodní protivníci úplatkárstva a každej korupcie, ale predložený návrh zákona je nám ťažko schváliť, poneváč tento má za účel stíhať hlavne úradníkov, odhaľujúcich korupciu, a nie stíhať korupciu samú. Znamená tedy vlastne ochranu korupcie ,práve tak, ako zákon na ochranu tak zvanej cti.

Práve boli odsúdení korupčníci z benzinovej aféry a išlo to docela dobre podľa platných trestných zákonov. A keby bolo troška dobrej vôle, mohli by sedieť špiritusoví a mnohí iní korupčníci tiež už dávno za mrežami. Ale tejto dobrej vôle k očiste niet. Načo vymýšľať tedy nové zákony? Dokiaľ bude jestvovať kapitalistický poriadok, dotiaľ bude korupcia v plnom kvete a zákony, ktoré k udržaniu tohoto režimu sa robia, nemôžu samozrejme korupciu odstrániť; sú to len pokusy k oklamaniu verejnosti.

Tam, kde sa voľby falšujú beztrestne, kde sa miliony zo štátnej pokladne vydávajú na agitáciu jednotlivých strán, kde sa ohromná armáda, veľké množstvo četníctva, špiclov a celého štátneho aparátu používa výnimečne len na ochranu kapitalistických vykorisťovateľov, tam sa korupcia nedá odstrániť.

Že držitelia politickej moci v takomto štáte - a to sú kapitalisti - založia si i korupčné fondy na podplácanie úradníkov, politikov a celých politických strán a že sa najdú tak nepoctiví ľudia, ktorí sa podplatiť dajú, kto by sa tomu čudoval? Veď je celý spoločenský poriadok vybudovaný na chamtivosti silných jedincov. Akým spôsobom je majetok nadobudnutý, po tom sa nikto nepýta, hlavná vec je, aby človek niečo mal - ako sa pán kol. Prášek nedávno s tohoto miesta vyslovil, - mal miliony, veľkostatok, fabriky, alebo akékoľvek veľké dôchodky bez práce. Tak len sa stane ctenou osobou v tak zvanej lepšej spoločnosti. Benzinová aféra, ktorá sa náhodou prevalila, vrhá ostré svetlo na smotánku dnešnej spoločnosti. Sú to voskrz 100%ní vlastenci, sú to vsetko vynikajúce osobnosti štátotvorných strán, ktorí priamo zo salonov presťahovaly sa nedobrovoľne do kriminálov. Môžte byť istí, vážení pánovia, že ani jedon z týchto veľkých zločincov nesympatizoval so stranou komunistickou, práve tak, ako tí druhí zločinci, ktorých ruka spravodlivosti až dodnes ešte nezastihla. A bolo by ich veru celé regimenty, keby všetky špinavé aféry boly vyšetrené, od špiritusovej až k aféram bánk a štátnych lesov na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, od štátneho pozemkového úradu, od afér so štátnymi budovami a objektami až k aféram vývozných a dovozných spoločností. Kto by sa tomu čudoval, že panstvo, ktoré otravuje masy alkoholom, ktoré varí špiritus vo veľkom, nevidí v korupcii nič špatného? Veď títo páni dali zo svojich stomilionových ziskov aj niekoľko milionov na dobročinné účely - pracovali tedy aj v humanite. Za všetkých afér, ktoré sa v poslednej dobe u nás objavily, je najšpinavejšia aféra špiritusová. Táto uškodila reputácii našej republiky najviacej; ona ukázala, že v buržoáznom štáte za peniaze všetko sa dá presadiť, že miliony zkorumpujú celé politické strany, vysokých úradníkov, celú spoločnosť tak, že nikto viacej sa nevyzná, čo je čestné a čo je nečestné. Preto aj návrhy komunistov a druhých opozičných strán na zvolenie parlamentnej vyšetrujúcej komisie pre aféru špiritusovú boly koaličnou väčšinou zamietnuté, prez to, že štát bol poškodený asi o 900 milionov.

Keď uvážime, že doklady o špiritusovej korupcii boly predložené aj kancelárii pána prezidenta republiky a že vzdor všetkému ešte zakladatelia špirutusového korupčného fondu sedia tu medzi námi, potom sa nemusíme čudovať, že sa hromadne vydávajú opoziční poslanci súdom a že ťštátotvorníŤ páni fabrikujú napochytro také zákony, aby pravda nezvíťazila. Tlačová sloboda bola okleštená a návrh znemožňujúci odhaľovanie korupcie stane sa zákonom. Pán prezident ho pravdepodobne podpíše.

Predložený návrh zákona úplatkárstvo neodstráni, toho sú si jeho osnovatelia dobre vedomí; oni predsa nechcú, aby ich korupční príslušníci boli prísne potrestaní. Veď predsa máme služobné predpisy, máme služobnú pragmatiku, ktorá dostatočne chrání úradne tajomstvo. Prečo práve teraz je tak nutné úradné tajomstvo zvláštným zákonom chrániť? Prečo práve teraz? Mohol by som dať odpoveď na túto otázku, ale štátotvorní páni by to nazvali za neslušné. Ja zase ale držal by som za slušné, keby vláda a koaličné strany dodržaly svoje sľuby oproti štátnym zamestnancom, keby krivdy a omyly páchané zákonom č. 394 napravily. Poldruhého roku už čakajú štátní a verejní zamestnanci na túto nápravu nadarmo. A bohovia vedia, ako dlho ešte majú čakať. Zhoršenie existencie úradnictva, zamestnanectva a robotníctva prevedie sa veľmi rychle, ale so zlepšením, nápravou krívd na ňom spáchaných, to idie strašne pomalu. Hlavne krutý § 6, odst. 2. tohoto zákona čís. 394, ktorý neuznává nárok na drahotné prídavky adoptovaným deťom a na manželku tým zamestnancom, ktorí sa oženili po 1. decembri 1922 a na vlastné deti, narodené po 31. decembri 1923 a § 7, ktorý zamestnancom nastúpivším po 31. decembri 1922 bez ohľadu na počet členov rodiny priznáva drahotné prídavky len vo výmere pre slobodných, majú byť čím skôr odstránené.

Štát ušetril na svojich hladujúcich zamestnancoch v roku 1923 30,878.972 Kč, tedy asi toľko, koľko dal diškerecie ctený pán kolega Prášek štátotvorným politikom, ako to v poslaneckej snemovni jedon z opozičných poslancov poznamenal pri reči nášho súdruha Blažeka.

Pri tejto príležitosti pripomínam pána kolegu Pánka, ktorý v mene koaličných poslancov a senátroov prehlásil dňa 20. decembra 1922, ťže nepripustí nikdy stlačenie životnej úrovne štátnych zamestnancovŤ, a že ťkeby sa mimo očakavania zľavňovací proces zastavil alebo dokonca obrátil, že parlament nebude ani na okamžik otáľať, aby kruté finančné účinky prosincového zákona odčinilŤ.

Kruté finančné účinky sa dostavily. Koaliční páni pripustili zvýšenie nájomného, pripúšťajú zdraženie chleba a múky, následkom čoho bude drahota všetkých životných potrieb ďalej stúpať, takže robotník a malý úradník, ktorí už dnes nemôžu vyžíť, budú hnaní do zúfalstva.

Pýtam sa pána kol. Pánka: Hodlajú páni z koalície svoj sľub dodržať, alebo už naň dávno zabudli? Štátni zamestnanci čakajú na odpoveď!

V smútnom položení nachádzajú sa úradníci štátnych závodov na Slovensku. Ich životná úroveň klesá rok od roku. A ja specielne o položení týchto úradníkov chcem teraz prehovoriť. Je pravda, že musíme šetriť, lebo sme vojnou strašne zadlžení a máme ohromné výdavky na militarizmus. ktorý hltá miliardy a miliardy. Ale, vážení pánovia, štát nesmie šetriť na svojich zamestnancoch, na úradníkoch nižších kategorií tak ďaleko, že títo faktične trpia podvýživou. Znám pomery štátnych zamestnancov a malých úradníkov na Slovensku a viem, ako žijú. Po strhnutí daní a za živnosť z potravného spolku dostane nejväčšia časť z nich po 100-200 Kč na prvého na ruku. Ba mnohý donesie svojej žene na prvého 10-20 Kč, alebo docela nič.

A teraz si predstavte, vážení pánovia, z tých pár korún, ktoré ten malý úradník alebo zamestnanec na prvého dostane, má kupovať mlieko, mäso, šatstvo, bielizeň, školské knihy pre deti a sto rôznych maličkostí, ktoré nevyhnuteľne mať musí.

Poznám inžinierov, ktorí nevedia, ako by si pomohli k novému zimnému kabátu, lebo toľko peňazí nemôžu sohnať, čo taký kabát stojí. Ako to môže vyzerať s tými ešte menšími úradníkmi a zamestnanci, môžete si predstaviť. Ovšem vyšší úradníci a potom hlavne niektorí exponovaní nemôžu si nariekať; o tých je dobre postarané. A práve táto nerovnosť, nespravodlivosť rozhorčuje slovenského malého úradníka najviac. On trpí biedu a pri tom vidí, ako neschopní jednotlivci, ktorí z protekcie do úradov sa usadili, berú dvojnásobne tak vysoký plat ako on.

Ministerská rada v zasednutí dňa 28. júna 1920 povolila t. zv. ťSlovenskú výhoduŤ. To znamenalo postup o jednu hodnostnú triedu a dve stupnice. Poneváč ale. v tomto rozhodnutí stálo, vzťahujúc sa na poukaz: ťmůže býtiŤ, tak následkom toho niektoré ministerstvá túto výhodu povolily (ministerstvo železnic, ministerstvo pošt a telegrafov, ministerstvo národní obrany a ešte niektoré), druhé ale, tak ako ku pr. ministerstvo verejných prác, nepovolily.

Drahotný prídavok bol štátnym úradníkom a zamestnancom snížený so 100% na 50% a robia sa pokusy o jeho úplné zrušenie. Že vraj drahota klesá! Vážení pánovia, drahota neklesá, ona naopak ide hore. Najlepším dôkazom, že ceny potrebných článkov nepadajú, je, že páni ministri vedeli si platy vzhľadom na drahotu zvýšiť, ale až dosiaľ neuznali ešte sami pre seba, že drahota klesá. To je tretia ohromná nespravodlivosť!

A práve teraz budú chlieb a múka s tichým súhlasom sociálnych patriotov zdražené, k radosti tak českých, ako aj nemeckých agrárníkov. Nesprávné je tiež, že štát svojim zamestnancom jednou rukou dáva a druhou berie. Taký malý úradník musí platiť na daniach asi 8% zo svojho platu. To znamená jednomesačný plat vrátiť svojmu skúpemu zamestnávateľovi. K tomu všetkému ztratili zamestnanci štátnych závodov na Slovensku na niektorých miestach rôzne výhody v naturálnych požitkoch. Správa železiarne v Podbrezovej a Tisovci dávala prv uhlie a drevo zamestnancom za režijnú cenu, dnes ho dává draho ako každý obchodník. Vážení pánovia! Trianonská smluva viaže vlády k plneniu povinností - aj takých, ktoré znamenajú ťarchy - a nie len k právam, donášajúcim zisk pre štát. K tomu ešte prijdú opravy štátnych bytov na vlastné útraty zamestnancov. - Malba, bielenie, opravenie, prestavenie, vymazanie kachľových a železných pecí, výmena dveriek, natieranie okien a dverí, zhotovenie kľúčov, oprava podlahy v chlievoch atď. - To všetko musí na svoje útraty obstarať si úradník štátnych železiarieň sám.

Každý privátny zamestnávateľ je voči svojim zamestnancom blahovoľnejší ako štát, ktorý by predsa mal byť vzorom!

Ale štátny rozpočet má byť znížený a tu v prvom rade majú si malí úradníci pritiahnuť remeň; vyšším úradníkom ešte sa niečo pridá, namiesto aby sa od hora započalo šetriť, kde by sa skutočne niečo ubrať dalo.

A práve medzi tými, ktorí najviac štátny rozpočet zaťažujú, ktorí majú veľké platy a hrabú vysoké cestovné diety a rôzne podpory, výpomoci, remunerácie a paušály, práve medzi tými sa nachodia dosť často korupčníci, okrádajúci štát o ohromné sumy. Bolo by na čase, aby sa začalo s hora šetriť. Tam by sa to aspoň vyplatilo.

Penzijné príspevky za maďarského režimu úradník neplatil - dnes ich platí. A služobná pragmatika vyžadovala pre penziu 8 rokov, teraz podľa starého rakúskeho zákona 10 rokov.

Dovolenú nižší úradníci ťažko si musia vymáhať, lebo je málo personálu, za to ale vyšší úradníci, ktorých je taký nadbytok, ako generálov a vysokých dôstojníkov u armády, môžu si pokojne cez leto v kúpeľoch oddychovať. Vždy sa poukazuje na to, že štátne podniky na Slovensku sú passívne, aby sa mohly platy robotníkov, zamestnancov a malých úradníkov znižovať. Tak to bolo za maďarského režimu, a tak je tomu dnes. Špatne platení pracujúci človek má si nechať ešte ustavične predhadzovať, že páni len z lásky k zamestnancom podnik v pohybe udržiavajúl Ja sa nazdávam, že keď privátne podniky svojich zamestnancov lepšie platia, a sú pri tom aktívne, že chyba nie je na robotníctve a malom úradníctve, ale že leží vo správe.

Neštastná protekcia tu veľa škody zapríčiňuje. Neodborník môže sa dostať na vedúce miesto, môže státisícové a milionové škody narobiť, všetko sa mu odpustí, keď je len horlivý vlastenec, keď len tú dojnú kravičku: vlasť - strašne miluje. Zato ale dobrý odborník so svetovým rozhľadom, keď nechce hrať šovinistického a protibolševického augusta, na vedúcom mieste sa neudrží. Nedávno mi jeden priemyselník z Baňskej Bystrice - bola to firma Bratia Mayer - žaloval, že není možné z Podbrezovej železiarne material dostať, ačkoľvek leží vo veľkom množstve na skladišti. Nikto nemá chuť zapodievať sa s priemyselníkmi. A títo sú prinútení kupovať vo Vítkoviciach. Poneváč ale Vítkovice sú predsa len ďaleko od ruky a doprava je drahá, bude vraj firma Bratia Mayer a taktiež druhé firmy prinútené svoje robotníctvo prepustiť.

V štátnej železiarni podbrezovskej prepúšťa sa robotníctvo pre to, že je málo roboty a v pol druhej hodiny vlakom vzdialenej Baňskej Bystrici a v okolí budú prepustení robotníci pre to, že Podbrezová nechce lifrovať materiál, že nechce mať veľa roboty.

Tak pracuje byrokracia v štátnych podnikoch a potom nech sa niekto čuduje, že sú tieto pasívne!

Malé úradníctvo je ovšem na tom nie vinné, to musí rozkazy predstavených rešpektovať. Tak zvaná ťkvalifikácia úradnictvaŤ ale posadí korunu všetkým tým bezohľadnostiam a tvrdostiam proti úradnictvu. Tu je príležitosť predstaveným pomstiť sa za také veci, za ktoré by podriadeného iným spôsobom trestať nemohli. Úradník nesmie byť opozičného politického smýšľania, poneváč by dostal špatnú známku z mravov, špatnú kvalifikáciu; on je indirektne nútený vstúpiť do fašistických organizácií, aby si udržal lásku predstavených a pri postupoch nebol zabudnutý. Za reakcionárskeho Maďarska bola táto ťkvalifikáciaŤ zrušená, za demokratickej republiky je znovu zavedená!

Ďalej musím hovoriť o nespravodlivosti, ktorá spočíva v nerovnosti penzijných požitkov staropenzistov s novopenzistami, poneváč oni práve tak slúžili verne štátu, ako pozdejší úradníci a rovnako nič si nemohli pre starý vek odložiť. Čím je odôvodnené, že staropenzista, alebo vdova po úradníkovi starého režimu dostáva o polovicu menšiu penziu ako novopenzista alebo novopenzistka? Za to, že anno Domini 1910-14 bolo všetko lacné a preto aj plat malý? Poldruhého roku čakajú staropenzisti na svoje zrovnoprávnenie s novopenzistami. Avšak márne čakajú. Vláda teraz prehlásila, že nehodlá sa na tento čas s ich biedou zaoberať, že vraj otázok štátnezamestnaneckých, ale že vraj je to otázka humanity.

Poznám veľa staropenzistov, nešťastných starcov, ktorí po ukončenej životnej práci, teraz hladujú a vždy sa pýtajú, pri každom stretnutí sa s nimi, kedy že už konečne dostanú sľubované zrovnoprávnenie, aby si mohli zas ráz kúsok masa kúpiť. Mnohí z nich sa už rozlúčili s tímto svetom a odebrali sa na večnosť, nemohúc sa dočkať tej sľubovanej humanity. Zomreli z biedy a nedostatku. Poznám bývalých vrchných inženierov a inšpektorov štátnych železiareň, ktorí dostávajú mesačnej penzie 450 Kč, poznám bývalých podúradníkov a majstrov podbrezovských, ktorí majú len 150-200 Kč mesačne. Je to niečo strašného, ako títo starí ľudia žijú. Hlad im vyzerá z očí, prádlo a šactvo padá im z tela, zúfalá beznádejnosť vyznieva z každého ich slova, A títo nešťastníci sú odkázaní na humanitu našich štátotvorných, ktorí rozmýšľajú, majú-li sa so staropenzistami vôbec zaoberať a či nie.

Pán minister financií prehlásil dňa 27. februára t. r. deputácii staropenzistov, že osnova zákona, podľa ktorého majú byť staropenzisti zrovnoprávnení s novopenzistami, bola už podaná a že len ešte treba, aby bola čím skôr a prajne prejednaná a uskotočnená zákonodárnymi sbory. A deputácia bola taktiež vyslaná k poslaneckým klubom a do senátu, kde žiadala o rychlé vybavenie. Staropenzisti sa tešili, že konečne bude ich bieda odstránená, že zástupci ľudu napravia hneď krivdy na nich spáchané. Ale páni poslanci a senátori nemali času, až doteraz, aby sa zaoberali s hladnými staropenzistami. Oni mali iné, ťeminentneŤ dôležité problémy k riešeniu. Medzi staropenzistami ale rozširujú isté prelhané nečisté elementy chýry, že vraj komunisti sú príčina, že sa pre nich nemôže nič robiť. Áno, áno, keby nebolo komunistov, krásne by to na tom svete vyzeralo. Humanita by slávila orgie. A snáď by potom Fürstenbergovia, Schwarzenbergovia, Lichtensteinovia ukradenú pôdu dobrovoľne národu vrátili. Na súrnu interpeláciu našich súdruhov v poslaneckej snemovni v záležitosti zrovnoprávnenia staropenzistov sa vláda vyslovuje: ťŽe jej vrelým prianim je, aby - dovolia-li to finančné prostriedky štátu - mohla čo najskoršie k hmotnému postaveniu staropenzistov prikročiť.Ť

Tedy vláda konštatuje, že má dobré srdce, ale nemá na tento čas prostriedky, aby starým kancelárskym veteránom biedu mohla zmierniť, poneváč potrebuje peniaze na dôležitejšie veci. Ja ale tvrdím, že vláda nemá právo vydávať peniaze na francúzskych generálov a na Wrangelovcov, peniaze, ktoré patria penzistom a našim invalidom. Až to finančné prostriedky dovolia, potom môže vláda svojich Wrangelovcoc nakrmiť. Oni sú tí ostatní, ktorí by mali nárok na podporu; oni sú ti ostatní, pre ktorých by mali naši štátni úradníci, penzisti, invalidi a chudobní študenti hladovať. Finančné prostriedky štátu sú v prvom rade pre štátnych občanov, nachádzajúcich sa v biede, sú pre štátnych zamestnancov, sú pre školy, nemocnice, pre kultúrne a humánne inštitúcie. Vydávať peniaze na iné účely, dokiaľ na hore uvedené nestačí, je zločinom.

Bolo by ešte veľa nesplnených sľubov koaličných pánov, ale musím len zkrátka pripomenúť, tie najhlavnejšie: Obidve snemovne. prejednaly a schválily už r. 1921 zákon, ktorým má byť odčinená krivda na kancelárskych, štátnych zamestnancoch, oficiantoch spáchaná. Tri roky márne títo nešťastníci čakajú. A taktiež tri roky čakajú márne samosprávní zamestnanci na svoje zrovnoprávnenie so štátnymi zamestnancami. Strašná nespravodlivosť je tiež, že štátny zamestnanec, stane-li sa vdovcom v 50. roku veku svojho, nesmie sa viacej oženiť, poneváč by vdova po ňom nemala nárok na penziu.

A čo je s válečnými invalidmi? Máme už zákon o povinnom zamestnaní invalidov? Ten ešte nemáme. A márne volajú tiež váleční invalidi, ktorí sa do štátnej služby dostali, po zákone nevypovediteľnosti po jednom roku uspokojivej služby. Všetky tieto pálčivé otázky riešené neboly. Jarné zasedanie sa zakončuje a štátni zamestnanci najnižších kategorií, ktorí tak úzkostlive sledovali prácu zákonodárnych sborov, vidia sa byť zase znova zklamaní; oni cítia na vlastnej koži, že štátotvorná práca koalície ide znamenite k duhu veľkoagrárníkom, veľkopriemyslníkom, vysokým byrokratom, ale nie chudobnému, poctive pracujúcemu ľudu. Naši silní jedincovia si ovšem pochvaľujú činnosť koalície, ktorá im lep pri dopravnej dani, pri novelizácii dávky z majetku atď., darovala 2 1/2 miliardy Kč.

Koalícia boa plodná vo fabrikovaní zákonov na upevnenie a posílenie diktatúry buržoázie; ona zplodila zákon o terore, zákon na ochranu republiky, t. j. buržoazie, zákon o tisku a teraz plodí zákon na ochranu korupcie, ktorý má dostať to pekné meno ťzákon proti úplatkárstvuŤ.

Že pánovia z koalície nechcú korupciu odhaliť, to predsa my tu v senáte dobre vieme. Tí, ktorí sa rukami, nohami, bránia proti odhaleniu špiritusového bahna, nebudú nám predsa chceť teraz nahovoriť, že to myslia s tým zákonom proti úplatkárstvu uprimne? My im neveríme a pracujúci ľud celej republiky im tiež neverí. Veď pôvodny vládny návrh chcel umožniť, aby každý vysoký korupčník, ktorí sa do 1. júna dobrovoľne prizná, že uplatil, alebo že bol uplatený, vyšiel beztrestne. Podľa takého zákona by zostali veľkí zlodeji čestnými, vo spoločnosti ctenými občany, lebo malo byť postarané aj o to, aby verejnosť sa nedozvedela o ich zlodejstvách.

Hlavným účelom predloženého zákona je, aby terorom a perzekúciou mohli byť stíhaní všetcia štátni, zemskí, župní, okresní a obecní úradníci a orgány, ktorí by čokoľvek z úradných záležitostí verejnosti prezradili. Odhaľovanie korupcie má tedy byť znemožnené zákonom o tisku všetkým redaktorom a zákonom o úplatkárstve všetkým úradníkom.

Tak, ako sme nehlasovali pre prvý zákon, tak by sme vlastne nemali ani pre tento zákon hlasovať, keď pánovia neprijmete pozmeňovací návrh nemeckých sociálnych demokratov, ktorí sme aj my podpísali. Vy si ho, pánovia, s radosťou odhlasujete, to je samozrejmé, ale dlho už takéto zákony robiť nebudete, lebo pracujúcemu ľudu dochádza trpezlivosť.