Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Zákon o odstranění šlechtického práva dědického, fideikomisu, přichází teprve 6 let po převratu. Fideikomis jest výsadou z absolutistické doby a jeho vznik a prohloubení odpovídá úplně duchu feudalismu, duchu stavovského státu. Odstranění fideikomisární výsady mělo býti vlastně dějinnou úlohou občanské třídy, kdyby občanská třída byla dovedla správně oceniti a chrániti svůj vlastní třídní zájem. Na místě toho - a také to nalézá přece v dějinách částečného vysvětlení - občanská třída, když v podstatě převzala vládu nad státem, aby zachovala vlastní výsady své třídy, ušetřila právo fideikomisu, pocházející z hospodářského středověku, a dovolila dokonce na výši svého politického významu vzniknouti novým fideikomisům, k čemuž také ještě přistoupilo, že měšťáctvo nikdy úplně nepozbylo a nevzdalo se posvátné úcty před vysokou šlechtou. Přijetím předloženého zákona, kterýž s radostí vítáme, připravuje se konec výsadě, která budila trpkost. Vše, co pro udržení šlechtického práva dědického uváděli zastánci tohoto práva, nemůže věru obstáti před ostrou kritikou. Snaha opírati výsadu fideikomisu o vyšší vzdělání šlechty, o její větší humanitu, o její silný pocit pro sociální povinnosti, působí na nás jako vtip, probíráme-li v dějinách skutečné poměry a skutečné jednání této třídy. Slovo ťnoblesse oblige, šlechtictví zavazujeŤ bylo vlastně pro všechny držitele privilegií s modrou krví velikou historickou lží. Ve skutečnosti vznikly šlechtické výsady podváděním sedláků. Nepotřebuji vám vyličovati smutnou dobu selských válek. Tyto privilegie vznikly odměňováním šlechty pro její zásluhy o trůn a církev a obzvláště pro její zásluhy v době bojů o víru, za nimiž ve skutečnosti se skrývaly také hospodářské skutečnosti. O tom nám nepochybné vysvědčení dávají dějiny zemí, které jsou historickými zeměmi našeho státu. I když velmi pozdě, jak jsem řekl, ve smyslu dějinném, ale také poněkud pozdě v politickém smyslu trvání tohoto státu, tož přece zrušení fideikomisu, převedení tohoto majetku v podstatně jiný právní řád, uskutečňuje historickou a sociální nutnost, pro kterouž my, jako socialisté, máme plné porozumění a kterouž zplna chápeme.

Ale, pánové, zrušením svěřenského a nesvěřenského velkostatku není splněna úloha, která by měla býti podkladem tohoto zákona, úloha problému půdy samotné. Stane-li se odstranění těchto výsad přece zase jen prostředkem pro ty, kdož pro sebe chtějí nové výsady, pak jest tento čin jenom polovičatým, ba méně nežli polovičatým, poněvadž naše silnější a citlivější sociální cítění v tomto směru očekává mnohem více. Pomsta za to, co se stalo po bitvě na Bílé Hoře, pomsta, jak výslovně chci říci, nemůže vyčerpati všechny úlohy pozemkové reformy, k jichž splnění nás nutí vyvlastnění velkostatku. Problém pozemkové reformy pro nás, sociální demokraty, není tedy národnostním problémem, nýbrž jen sociálním programem a měl by býti sociálním činem. Jaké stanovisko tedy zaujal stát oproti problémům, které zde byly rozvinuty? Zřídil pozemkový úřad. Tento úřad jest výtvorem revolučního Národního shromáždění, jako mnohé jiné věci, a bylo by ode mne malicherným, kdybych snad chtěl zásadně kritisovati nutnost parlamentární činnosti tohoto nevoleného Národního shromáždění. Ale tato revoluční doba minula a zůstalo z ní množství věcí, které bylo třeba konstruovati a vytvořiti podle jiných hledisek. Pozemkový úřad jest institucí, která nehledíc k její velice sporné ceně přece také časově překročila své oprávnění; skončením r. 1922 byla vlastně její funkční doba podle zákona u konce. Trvá-li přes to, pak existuje bez parlamentárního dozoru. Trvá také bez výslovné vůle senátu, jenž opětovně - myslím, že to byl návrh naší strany - přijal návrh, aby do správní komise pozemkového úřadu přišli také zástupcové senátu; tedy již z tohoto důvodu jest kontrola úplně nedostatečná. Ale také účel a cíl pozemkového úřadu postrádají naprosto jasnosti. Tak, jak dnes existuje, není pozemkový úřad úřadem státním, nýbrž úřadem vládních stran. Není nástrojem vůle státu, nýbrž stal se nástrojem toho, aby národnostní menšiny zbaveny byly práv. Pozemkový úřad má tak nesmírnou moc, že to není vedlejší stránkou otázky, nýbrž hlavním bodem pozemkové otázky vůbec. Dovolte, abych vám připomněl jen několik skutečností: Pozemkový úřad disponuje asi jednou čtvrtinou půdy v republice a rozhoduje bez jakékoli kontroly o nákupu, prodeji, rozdělení a ocenění této půdy. Jak velikou jest tato moc - a stupňuje se tím, že to jest zneužití moci, kteréž u pozemkového úřadu musíme konstatovati - ukazuje vám okolnost, že do konce roku 1923 již skoro půl milionu, snad také více hektarů bylo rozděleno, že byl již vzat zřetel -.jak, o tom nyní nechci mluviti - na 553.863 uchazečů, že orná půda byla propachtována, že dlouhodobé malé pachty přešly ve vlastnictví atd. A program na r. 1924 obsahuje plochu 180.000 až 250.000 ha, kteréž ještě v tomto roce mají býti přiděleny. Celá akce má podle ustanovení býti ukončena do konce r. 1927. To jest ohledně orné půdy. Z lesní půdy 2,368.788 ha mají německé obce ve 129 okresech pouze 40.000 ha, ačkoliv podle §u 10 přídělového zákona z ledna 1920 zabezpečeno bylo obcím právo nároku. Ale netoliko pro zemědělství v nejužším slova smyslu znamenají akce a opatření pozemkového úřadu velmi mnoho, nýbrž také pro zemědělský průmysl mají největší význam. Na půdě, která má býti zabrána, a která činí asi 45% veškeré půdy, nalézá se 59 cukrovarů, t. j. více nežli 33% všech cukrovarů ve státě, na této půdě nalézá se 239 pivovarů, t. j. skoro 41% všech pivovarů, a nalézá se tam 409 Iihovarů, t. j. asi 37 1/2%. Jest tedy také pro zemědělský průmysl nejvýš důležito, co pozemkový úřad činí. Vzhledem k této veliké moci, k nezákonitosti této moci a k zneužívání této moci je tím více pobuřující, že - nelze to jinak nazvati - takovéto cizí těleso ve smyslu demokracie a odpovědnosti má ve svých rukou rozhodování o celém téměř hospodářském životě státu. A jak slyšíme, jest úmyslem také nadále udržovati tento nezákonitý stav. Jest úmyslem zříditi ředitelství odborníků z koaličních stran, jest tedy úmyslem, pokračovati v bezpráví, které dosud bylo pácháno.

Slavný senáte! Se stanoviska sociální spravedlnosti žádáme od pozemkové reformy, která má sloužiti duchu moderního a sociálního pojetí věcí, aby z ní vyloučeny byly politické vlivy, aby pozemkový úřad zařazen byl do aparátu státních úřadů a aby vytržen byl z politické konjunktury, z moci koaličních stran a z politických náhodností státu, které, jak všichni jsme přesvědčeni, pominou a které učiní místo jiné formě státní správy. Žádáme, aby na místě politického správního výboru, jaký dnes máme, ve kterémž sedí agenti politických stran, vytvořen byl výbor odborníků, a žádáme konečně, aby pozemkový úřad přestal stavěti pozemkovou reformu do služeb nacionalisace. Ale žádáme jakožto socialisté ještě něco jiného. Žádáme, aby sociální reformy také, pokud jde o pozemkovou reformu, byly splněny: péči o všechny zaměstnance bývalého velkostatku, i také feudálního. Žádáme hospodářské posílení malorolníků a malodomkářů. Tvrdí-li se, jak se to v politické agitaci tak rádo děje, jako by sociální demokraté chtěli vyvlastniti malé rolníky, z čehož pak vytvořena byla theorie o protikolektivistické selské lebce, pak prohlašujeme, že jest to utrhání na cti, že jest to nesprávné, že pojem o vyvlastnění vlastnictví se stanoviska socialismu vždy jen se vztahoval na vlastnictví, jež slouží vykořistění a nikdy na vlastnictví, jež slouží práci, že udržení volného stavu rolníků na svobodném pozemku neodporuje ani názorům, ani cílům a účelům socialismu.

Ale za nejdůležitější úlohu pozemkové reformy považujeme, aby byla postavena do služeb zásobování lidu, aby byla projednávána jakožto problém vyživovací, aby prováděna byla s hlediska zvýšení výtěžků půdy a větší intensivnosti v hospodaření. Otázka pozemkové reformy, jako vůbec agrární otázka, jest v prvé řadě otázkou techniky jejího provozu, a mají-li města v republice dostatečně býti zásobována mlékem, masem a chlebem, musí uvolněná část velkostatku býti postavena pod družstevnické hospodaření. Žádáme, aby půda byla odevzdána účelovým svazům, samosprávným korporacím, neboť také dnes již vycházejí na jevo namnoze případy, že při rozdělení statků zásobování měst mlékem jest velice ohroženo, poněvadž technická stránka tohoto důležitého sociálního problému nenalézá potřebného ohledu.

Béřeme rádi na vědomí, že československý stát byl jedním z prvních států při plnění akce směřující jistě také na usmířenou z dřívějších dob - to však nemůže býti nejdůležitější - nýbrž že také ze sociálního a demokratického cítění připravil konec výsadám fideikomisu. Jest však potřebí, aby k této negativní stránce přistoupila aktivní stránka splněním požadavků pozemkové reformy, které jsou v zájmu veškeré veřejnosti a v zájmu veškerého lidu. Budeme hlasovati pro zákon. (Souhlas německých sociálních demokratů.)

Předseda: Dále má slovo pan sen. dr Hilgenreiner.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Pronášejí se nyní pohřební řeči pro úctyhodného mrtvého. Instituce, kterou pohřbíváme, čítá v této zemi na 3 století. Fideikomis Thunů vznikl před rokem 1600, fideikomisy Liechtenstein, Khevenhüller, Bubna vznikly kolem roku 1605, většina ostatních ovšem teprve v 18. století za Leopolda I. Fideikomisární majetek obsahuje dnes v Čechách asi 11%, na Moravě asi 8% půdy. Zajisté úctyhodný to mrtvý. Když ve Francii konečně byl pochován r. 1849 účinkem Code Napoleon, v Německu 1919, v Polsku 1921, dochází dnes k pohřbu fideikomisárního rodinného majetku také v této republice. De mortuis nil nisi bene. Lze o fideikomisárním rodinném majetku říci vůbec něco dobrého? Slyšíme-li jeho nepřátele, řekli bychom: ťNikoli!Ť. Zejména v liberálním období spatřována byla ve fideikomisu zlá překážka pro svobodnou výměnu statků i byl co nejostřeji odsuzován a potírán. My v té příčině jsme se poněkud uklidnili. My víme, že velkostatek svůj původ především odvozuje od snahy koruny posíliti svoji moc, která rodinami, privilegiemi a výsadami ve hmotných základech byla zabezpečena. (Výkřiky.) Tato okolnost posílení monarchistické moci jest nás ovšem vzdálena, jest zastaralá, zanikla v témž okamžiku, kdy monarchie byla pochována.

Ve fideikomisárním rodinném majetku spočívá ještě jiný moment, totiž zachovati držení půdy v určité rodině a pokud možno zabrániti obchodu nemovitostmi. V této příčině, myslím, smýšlíme dnes již zcela jinak, nežli liberální perioda, která měla na mysli jen volný obchod. My sami v různých zákonech anebo aspoň v tendenci zákonů jsme směřovali k tomu, aby upevněním pozemkového majetku v rukou jedné a téže rodiny posíleno bylo všeobecné blaho. Vzpomeňte si na zákon o rozdělení půdy a na podíly, které zde byly zadávány, vzpomeňte si na snahu, pokud možno udržeti střední pozemkový majetek v jedné ruce, vzpomeňte si na to, že náš selský stav podle zvyku nechává starší sourozence se provdati na venek a že statek reservuje poslednímu synovi anebo nejmladší dceři, aby majetek zůstal pohromadě. V tom spočívá beze vší pochybnosti velmi důležitá národohospodářská stránka a je mým pevným přesvědčením, že dojdeme zase trvale k pozemkovým fideikomisům, k pozemkovým fideikomisům, kterými zavedena budou podobná omezení a ochranná opatření pro zaokrouhlený stav půdy, jaká posud dána byla jen pro šlechtický majetek. (Sen. Polach [německy]: Při selských fideikomisech zničují se rodiny, jak tomu je v alpských zemích!) Nezničují se, to by bylo třeba teprve dokázati. Právě socialisté jsou proti nepatrným podnikům zemědělským, musí býti proti tomu, poněvadž tyto jsou málo produktivní, a musí trvati na tom, aby dobře zaokrouhlený střední majetek zákonem byl chráněn. Toho nemůžete dosáhnouti jinak, než když omezíte volné právo dědické a volné dělení, (Odpor.), a když tím pečujete o to, aby majetek zůstal v jedné rodině. (Sen. Polach [německy]: Na úkor ostatních členů rodiny!) Ke blahu veškerenstva, i když také na úkor jednotlivých členů rodiny. V této příčině jsme daleko ještě nepřekonali fideikomis, nýbrž budeme ho musit naopak zákonodárstvím ještě více vybudovati v zájmu dobrého hospodářství. Mám zde obzvláště na mysli lesní hospodářství, kde jednotlivec neklidí ovoce své práce, nýbrž kde se sklízí teprve po staletích. Jak lze zde bez pevného rodinného majetku docíliti pilné, nezištné práce?

Fideikomis beze vší pochybnosti na ten způsob byl také hmotným podkladem pro udržení šlechtických rodin. A také tou okolností, že osoby a rodiny se staly hmotně samostatnými a tak neodvislými od náhodného výdělku, beze vší pochybnosti dosaženo bylo něčeho dobrého. Pánové, naproti v sále předsednictva senátu visí obrazy šlechtických mužů, kteří po staletí stáli v čele této země, a právě český národ jest nepochybně těmto mužům velikými díky zavázán. Kolkolem v zemi stojí pomníky šlechtických mecenášů, pomníky humanity a uměleckého smyslu, mnohé umělecké pomníky a pod., které zemi obohacují a zdobí. Mají z valné části svůj původ u mužů, kteří, jsouce fideikomisem hmotně samostatni, měli čas a nalezli lásku, aby pomýšelli na jiné a pečovali o to, čeho jste se dnes domáhali trestním zákonem, abyste úředníka učinili neodvislým od úplatků a vlivů, toho dosaženo bylo za jiných dob tím, že zde byly osobnosti, kterým nebylo potřebí se tázati po majetku, poněvadž měly dosti, a které se proto mohly neodvisle a nezištně dáti do služeb celku. A tuto vlastnost, velevážení pánové, budete musit svěřenské šlechtě přiznati až do nejnovější doby. Že jich nebylo a není více, kteří se horlivě dali do služeb celku, to právě jest důvodem toho, proč šlechta má tak málo sympatie. Na druhé straně však budeme všichni musit přiznati jednu věc: Šlechta ve veřejných úřadech nebyla vždy nejpilnějším pracovníkem, velice často musili zde nešlechtici konati práci za ni; ale čisté ruce měla šlechta povždy. (Odpor. Výkřiky. - Sen. Friedrich [německy]: Poněvadž okrádala svoje pracovní síly; kníže Schwarzenberg!) Mluvím o veřejných službách šlechty. Kolik ceny má neúplatnost, to právě dnes při zákoně o úplatcích úředníků bylo zdůrazňováno. (Sen. Polach [německy]: Tisíce selských rodin bylo podváděním šlechticů nuceno se vystěhovati!) To nemá nic společného s veřejnou službou. Mluvím o veřejné službě a nikoli o tom, jak se snad velkostatek obohacoval.

Na druhé straně není žádné pochybnosti, že fideikomis také pro šlechtu namnoze byl zkázou. Zkázou především bylo udržování majetku latifundií, jejž mnohdy nebylo lze přehlédnouti a jenž, abych tak řekl, byl neosobní. Následek toho bylo hospodaření úřednictva, při kterémž majitel získal nejméně a úředník nejvíc, a všeobecné bylo přesvědčení, že tu nebylo vždy všechno v pořádku. Další škodou bylo vydědění později narozených. Později narozený byl často poukázán na skrovnou apanáži, byl nucen svoji výživu hledati ve státní službě, jako diplomat, jako důstojník, (Výkřik německy: Arcibiskup!), ano, také v církevní službě. (Sen. dr Heller [německy]: Z tohoto pramene bralo Rakousko svoje skvělé diplomaty!) Byli mezi nimi také velice chytří. Nynější ještě nedokázali, že to dovedou lépe. (Výkřik [německy]: Velmi dobře!) Nynější ještě nevykonali zkoušku zralosti. (Sen. dr Heller [německy]: Clam-Gallas a nejhorší vojevůdcové!) Vy vybíráte vždy ty nejhorší, pane kolego, a zapomínáte na nejlepší. Právě následkem fideikomisu mladší šlechtic namnoze neměl příčiny, aby svoje nejlepší síly namáhal. Podívejme se na země, ve kterých šlechtický pozemkový majetek jest rozdělen v malé části, jako na př. ve východním a západním Prusku, tu shledáme, že šlechta jest mnohem více produktivně činna a že uprostřed lidu uplatňuje své nejlepší síly. Také lhostejnost k majetku byla rodinnými fideikomisy namnoze živena, když si majitel fideikomisu musil říci: majetek nepřejde ani v mé rodině, přejde v cestě seniorátu anebo mužské posloupnosti na jinou rodinu, nikoli na vlastní děti. Úvěrová schopnost svěřenského velkostatku byla podstatně omezena, takže jen jedna třetina mohla býti zavazena a nebylo možno rychle opatřiti prostředky, kterých bylo potřebí pro podniknutí velkých investic. Tak stal se fideikomis zatížením, škodou pro šlechtu samotnu, a chápáme proto, že šlechta sama dnes ve velkém počtu vítá zrušení fideikomisu. A skutečně, zkoumáme-li věc blíže, můžeme pochybovati, zdali rodinné fideikomisy pro šlechtu byly nadále více na prospěch, anebo v neprospěch. Náš klub, ke kterému, pokud vím, jakožto jedinému klubu přináležejí svěřenští velkostatkáři, vyslovuje se pro tuto předlohu. Tato předloha není první, kterou vláda podává, nýbrž jest to již druhá. V prvé předloze bylo nynějším majitelům svěřenství přiznáno výhradně právo vlastnické, v nynější předloze, která po mém názoru jest spravedlivější, béře se ohled také na čekatele svěřenství, aby s nynějšími držiteli se dohodli, jak nadále má býti majetek rozdělen. Jeden bod je při tom, který u právníků v ústavním výboru již vzbudil pochybnosti, a o kterém také zde dlužno promluviti, a to jest § 2, odst. 2. věta druhá. Tam se praví: ťčekatelství rodinného fideikomisu nesmí býti omezeno ustanovením zakládací listiny, které se příči právnímu řádu, nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví. To jest, když šlechtic podle ustanovení dotyčné zakládací listiny o fideikomisu, která na př. předpokládala sňatek rovný rodem, jistou zkoušku šlechtictví... (Sen. A. Friedrich [německy]: Tyhle rovnorodé sňatky byly také takovou věcí!) Pane kolego, o tom nyní nemluvíme. Tedy pravím: když někdo takovýmto ustanovením byl z fideikomisu dříve vyloučen, nemá podle nového zákona z toho býti více vyloučen, může býti čekatelem. Co to znamená? Že ten, kdo před 10, 20 anebo před 100 lety ze svého rodinného fideikomisu byl vyloučen, mohl by nyní zahájiti právní spor, aby nyní mohl vystoupiti jakožto čekatel. To by znamenalo nekonečné rozepře. Ale náš pan zpravodaj, který je přece moudrým právníkem, pojal ovšem do své důvodové zprávy: ústavní výbor rozumí tomuto paragrafu tak, že mají zde přicházeti v úvahu jen skutečnosti, které nastaly teprve po 28. říjnu 1918, že tedy skutečnosti, které nastaly dříve, by nepřicházely vůbec v úvahu. Velevážení pánové, tak soudí náš pan zpravodaj a tak soudí náš ústavní výbor. Zdali soud bude toho mínění, jest jiná otázka. V zákoně to bohužel nestojí, a proto může se velmi lehko státi, že v dalším důsledku vznikne jeden spor po druhém a že ze všech těchto dohod dlouho nebude ničeho, poněvadž budou spory o tom, kteří čekatelé vůbec k této dohodě musí býti přibráni.

To jest jeden bod, který jsem chtěl zdůrazniti. Druhý bod vztahuje se na § 13. Tam se praví: dohody mezi nynějšími držiteli fideikomisu a čekateli mají po tom, když se jimi zabýval soud, předloženy býti v každém případě ke schválení pozemkovému úřadu. Že tyto dohody projíti musí pozemkovým úřadem, je při nynějším pozemkovém zákonodárství věcí samozřejmou. Ale háček vězí po mém názoru v tomto ťsouhlasuŤ pozemkového úřadu, který se tam žádá. Jestliže pozemkový úřad jest oprávněn zkoumati tuto dohodu meritorně, prohlásiti dohodu za neplatnou, pak musím pomýšleti na to, že pozemkový úřad vydal inspektorátům pokyn - a my sobě budeme proti tomu ztěžovati před mezinárodním forem - že při rozdílení pozemků nemá se přihlížeti k německým uchazečům. (Německy: Slyšte! Slyšte!) Dejme tedy tomu, že pozemkový úřad se přidrží této zásady, že k německým čekatelům na takovéto svěřenské statky se nemá přihlížeti, pak německým držitelům fideikomisu bude zcela nemožno poděliti příbuzenstvo a vlastní děti vlastní půdou jen proto, poněvadž pozemkový úřad jest proti tomu. Bude-li pozemkový úřad po této stránce pokračovati v dosavadních šlépějích, pak se prohřešuje proti duchu celého zákona, jenž nechtěl vyvlastniti příslušníky velkostatku, nýbrž chtěl jim dáti příležitost, aby se postavili na vlastní půdu a zde osvědčili své nejlepší síly. Po této stránce jest také pro šlechtu, která zdánlivě tímto zákonem je postižena, naděje v lepší budoucnost, jak také pan zpravodaj to velmi dobře dovozoval. Když šlechta pozná, že s vnějšími ochrannými opatřeními v dnešní době ničeho nelze poříditi, že jest konec její výsadám, které částečně byly bezprávím, pak rozpomenou a musí se rozpomenouti pánové ze šlechty vesměs na lepší minulost svých rodin a na nejlepší lidi ve svých rodinách a přikročí pak k tomu, aby v zápolení s ostatními stavy a třídami co nejlépe osvědčili svoje síly. Nebudou více závislými od dvorské přízně, nýbrž spoléhati na vlastní zdatnost a práci. a to jest více, nežli nějaká přízeň císařů a králů. Pak zákon o zrušení rodinného fideikomisu nebude zákonem pro pokles šlechty, jakým by byl, kdyby šlechta nepoznávala dobu a svoji úlohu, bude naopak pro šlechtu jitřním zvoláním: vykonávej v práci plné svoji povinnost, konej tvůrčí práci uprostřed svého lidu a splň takto úlohu, která tvým předkům v minulosti byla dána! (Sen. A. Friedrich [německy]: Ať žije šlechta!) Ano, ať žije šlechta ve své dobré minulosti a své ještě lepší budocnosti! Neboť, velevážení, jisté zušlechťování rodu, které jest znakem šlechtictví, nebudete moci popírati. A já v tom, co vzniklo nového, nespatřuji ještě žádné náhrady za to, co bylo pochováno ve šlechtě. (Výkřiky.) Že při tom na starých kmenech se objevuje mech a lišej, jest samozřejmo, a že tu a tam mnohý kořen zpuchřel, jest rovněž samozřejmo. Proto však nechtějte přece popírati sílu, která v těchto starých kmenech dnes ještě žije a raší.

Chtěl bych ještě obzvláště poukázati na to, že majitelé fideikomisů jsou nyní správci a strážci obrovských pokladů uměleckých a nejvýš důležitých archivů. Zákon na to pomýšlí tím, že stanoví, že ministerstvo školství a národní osvěty jest oprávněno tyto věci sepsati a míti pod zvláštním dozorem. Tento bod dlužno silně zdůrazniti, aby snad tím, že nyní majitelé fideikomisů obdrží větší právo disponovati svěřenským majetkem, neutrpěly staré archivy a umělecké poklady. Nebezpečí jest tím větší, čím větší hmotnou cenu tyto poklady mají, nebezpečí jest tím větší, čím smutnějším se stalo místy hmotné postavení šlechty. (Sen. Stark [německy]: Pane kolego. konejte zádušní mši za šlechtu, vy jste pro to nejdůstojnějším člověkem!) Pronáším právě řeč nad mrtvým.

Mám tedy prohlásiti, že budeme hlasovati pro tento zákon, poněvadž v něm spatřujeme době přiměřenou novotu a odstranění zastaralého zařízení.

Chtěl bych jen ještě dodati jedno: Jsme před ukončením letního zasedání, pro které nám leccos, dokonce s nejvyššího místa bylo slíbeno, co do dnešního dne nebylo splněno. Bylo nám slíbeno na roveň postavení staropensistů a novopensistů, bylo nám slíbeno, že postavení úředníků bude zlepšeno, že změněn bude služební řád, nová služební pragmatika, nemocenské pojištění úředníků atd. Častokráte byla slibována reforma pozemkového úřadu. Bylo nám řečeno, že otázka válečných půjček v tomto zasedání jistě bude rozřešena. Co ze všeho toho, pánové, se stalo v tomto zasedání? Co jsme zde projednávali, to jsme si mohli z valné části darovati, čímž nemíním zákon o svěřenství, ale to, co jsme měli vykonati, nevykonali jsme. Proto opakuji, co jsem řekl již před několika dny: my z oposice nejsme tím vinni, jestliže tyto důležité předlohy nebyly vyřízeny, neboť při všech těchto předlohách byli bychom rádi a s radostí spolupracovali a byli bychom mlčeli i tehdy, kdyby se zákony byly vyřídily v tak rychlém tempu. Koalice má vinu se svými spory. Ona se stala přímo překážkou v tomto státě. Při tom se pánové z koalice domnívají, že mají sami spachtováno vlastenectví a že sami jsou pravými republikány. My z menšiny jsme bez moci. Můžeme jen protestovati, můžeme jen vůči našemu lidu prohlašovati, že jsme učinili to, co jsme mohli učiniti. Nedošlo-li k tomu, po čem všichni volají, pak mají vinu druzí. Vinu má největší zkáza v tomto státě: koalice. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Přeje si pan referent k tomu odpověděti?

Zpravodaj sen. dr Witt: Slavný senáte! Je mou zásadou, že jako referent výboru, který je po výtce výborem odborným, vždycky ve svých vývodech potlačuji své mínění osobní a stranické a že vždycky referuji tak, aby mohl každý, kdo pro návrh hlasoval ve výboru, také i mé vývody pronesené ve sněmovně zde podepsati.

Proto jsem se vystříhal všeho toho, co by mohlo vypadati tak, že bych chtěl použíti právě tohoto zákona, abych zde přednesl nějakou stranickou řeč. Pan kolega Polach použil tohoto zákona k tomu, že zde kritisoval hospodářství anebo celou činnost státního pozemkového úřadu. Necítím se nijakým způsobem povolán, abych na tyto vývody pana kolegy Polacha odpovídal proto, poněvadž zde není dána přímá souvislost s materií, kterou projednáváme, a také ne proto, poněvadž já sám nemám, řeknu docela otevřeně, těch odborných vědomostí, které zde pan kolega Polach pronášel. Také, řeknu otevřeně, nemám takových zkušeností.

Ale panu kolegovi dr Hilgenreinerovi bych rád na něco odpověděl a rád odpověděl vlídně. Pan kolega dr Hilgenreiner velmi správně vystihl význam tohoto zákona. Já jsem také na to v důvodové zprávě poukázal, a poukázal bych na to velmi šetrně, poněvadž chtěl jsem se, pan kolega mi přisvědčí, říditi zásadou: ťDe mortuis nil nisi beneŤ. Ale pan kolega šel dále než jsem mohl očekávati, a proto mu odpovídám. Jedno říkám: Ten zákon, který my projednáváme, byl opravdu vhodnou příležitostí pro pronesení nějaké pohřební řeči a netoliko za zemřelý fideikomis, nýbrž také za zemřelou šlechtu. Ne ten zákon o zrušení pouhého titulu byl ten, který instituci šlechty ruší, ale právě tento zákon, abych řekl, dílo korunuje - na to jsem již poukázal - poněvadž ruší ten hmotný podklad celé šlechtické instituce. A tu pan kolega dr Hilgenreiner musí říci, že postup byl opravdu v každém ohledu takový, jak i jeho názorům, i jeho stranickým názorům musil odpovídati. My jsme při této příležitosti šlechtě nic nevzali. To, co jí bylo kdysi vzato záborovým zákonem, bylo vzato všem. Tedy šlechta nemůže říci, že by s ní bylo hůře nakládáno, než s kterýmkoliv jiným občanem nešlechticem. My jí naopak mnoho dáváme. Ti mnozí šlechtici, kteří představují ty tak zvané čekatele, jsou rádi, že se jim to vyplácí v hotovém, že nemusí dlouho čekati, dostanou to do své majetkové disposice a že budou na tom lépe a zejména, že budou míti tu výhodu, že se nebudou musiti strachovati, kdo to cizí dostane. Dostanou to ti, kteří dnes žijí, kteří podle zákona jsou k tomu povoláni a podle přirozeného práva, abych řekl, mají na to větší nároky. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Dovolí-li to pozemkový úřad!) O té ingerenci pozemkového úřadu také povím.

Ale jedno dáváme šlechtě - a toho by si měla šlechta vážiti - totiž my jí dáváme netoliko svobodu nad tím majetkem, pokud tato svoboda záborovým zákonem není omezena, ale dáváme jí jedno veliké ethické právo, totiž to právo, kterého dosud neměla: Pracovati a o sebe se starati. To bylo, řeknu, docela otevřeně to odiosní privilegium té šlechty, že ona, jsouc takovým fideikomisem zajištěna, byla skutečně zbavena každé starosti o sebe a své potomstvo a byla opravdu od praktické a positivní práce odváděna, a snad to byla také její zhouba, zhouba morální do jisté míry a proto šlechta nám může býti jenom v tom směru povděčna.

Pan kolega uznal za vhodné mluviti o hodnotě šlechty, totiž o její morální hodnotě. On ji zde líčil jednak jako oduševnělou, jednak jako morálně čistou atd. atd. Nechci na to odpovídati, poněvadž já jako demokrat řeknu vám, pane kolego - a snad se v důsledcích svého názoru od vás líším - nepokládám šlechtice za něco horšího, ale rozhodně také ne za něco lepšího než jsem já.

Víte, pane kolego, po převratě přišel ke mně jeden venkovský starosta - byl to dělník - a řekl mně: ťPane poslanče, v naší obci se hlásí jeden bývalý šlechtic, hrabě, o domovské právo. Co mám dělati s tímto občanem?Ť Víte, pane kolego, co jsem mu řekl? Řeknu to zcela otevřeně: ťKdyby on byl býval starostou před převratem a ty k němu přišel, nebo vůbec se hlásil do nějaké pospolitosti, jejíž členem on by byl, byl by tě odmítl, poněvadž ty mu nejsi roven. Ale když on se teď k tobě hlásí jako občan a bez toho přídomku, jak na žádosti vidím, ty jako demokrat a dokonce jako sociální demokrat máš mu povinnost říci: Bratře, ty jsi mi roven, já tě neodmítám. (Výborně!) A také mu vyhověno bylo. Neříkám to, abych vyzdvihoval toho dobrého člověka, nýbrž, abych vám řekl jedno, že proti nám nesmí býti operováno, nebo že před námi nesmí býti plakáno proto, že šlechta ze světa zmizí. Naprosto ne. A vy, pane kolego, snad jistě budete věřiti, že hlas lidu, je hlas boží. A lid neměl o šlechtě takové mínění, jaké máte vy. Možná, že jste se zvláštními studiemi dopracoval ke svému názoru, ale lid, který čerpá ze svých zkušeností, měl o této věci docela jiné názory. Já jsem, pane kolego, celé své mládí prožil na venkově a i dnes mám stálé styky s venkovem a vím dobře, jak lid o tom smýšlí. Mohl bych vám též citovati i z německých řečí různá rčení o šlechtě. Můžeme si to potom pověděti, a budete viděti, že všeobecné mínění této instituci nebylo tak příznivé, jak jste ho vy dnes projevoval. Dokonce jsem se tomu divil, ale pak jsem pochopil, že vy podle svého stavu, uznal jste za vhodné, když někdo umírá, také mu několik vlídných slov dáti na cestu, když se ubírá na druhý svět. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vás český národ vděčí šlechtě velice mnoho!) Já, pane kolego, nechci se o tom šířiti, bude vám snad příležitostně na to odpověděno.

Pan kolega dr Hilgenreiner dotkl se zde jisté věci, která vyplynula z nejasnosti zákona v jednom určitém bodě, totiž v §u 2, odst. 2. Na tuto nejasnost bylo ve výboru poukázáno a výbor snažil se ji vyřešiti s hlediska čistě právního. A já, jako zpravodaj, pokládal jsem za svou povinnost, abych názor většiny výboru - pan kolega dr Spiegel byl odchylného názoru, to konstatuji - v důvodech podrobně odůvodnil. Není to nic politického, je to čistě věc právnická, a je ovšem otázka, zdali nejvyšší soudní dvůr bude respektovati tyto důvody. On je nebude snad respektovati proto, že by byly závazné, on je nebude respektovati proto, že je ústavně-právní výbor pronesl, ale bude je respektovati snad potud, pokud mají svou vnitřní právnickou váhu a hodnotu.

Pokud se týká pozemkového úřadu a tohoto zákona, pokládám za nutné, poukázati na to, že obavy pana kolegy dr Hilgenreinera nejsou opodstatněny. § 13 říká, že ke každé dohodě podle tohoto zákona, která se týká zabraného majetku a k zajištění nároků na tomto majetku, je třeba také souhlasu státního pozemkového úřadu. Státní pozemkový úřad je povolán dáti souhlas jen potud, pokud přicházejí v úvahu ony zájmy, jež chrániti jest povolán podle příslušných zákonů, o které se jeho činnost opírá. Ale dohoda mezi čekateli atd. a zejména pokud se týče osob, ta je, abych tak řekl, určena zákonem, a myslím, že do této materie nemůže státní pozemkový úřad nějakým způsobem zasahovat, poněvadž tuto dohodu schvaluje soud. Tato dohoda podléhá, abych tak řekl, přezkoušení soudních instancí a státní pozemkový úřad alespoň po mém názoru nebude povolán, aby tak rušivě do toho zasahoval, že by skutečně obavy pana kolegy dr Hilgenreinera se mohly uskutečniti. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ale půdu přiděluje přece pozemkový úřad! Když pozemkový úřad Němcům žádné půdy nedává!) Já takových instrukcí neznám, ani ne z prakse ani odjinud. Pokládal jsem za svou povinnost říci, že s hlediska... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Nejbližší rada Svazu národů se o tom dozví! Ministr Beneš ví také o tom!) Co ví pan dr Beneš, nemohu vědět, pane kolego. Ujišťuji vás, že pan dr Beneš mně málo říká méně, než bych snad někdy chtěl. (Veselost.) To říkám otevřeně. Prohlašuji, že tato otázka je vyřešena, že vaše námitka je úplně bezpodstatna. Proto jen, pane kolego, na tu věc reaguji. Ostatně máme tu soudy, máme zde nejvyšší správní soud a víte, když ne z vlastní prakse, alespoň podle informací, které se vám dávají, že před rozhodnutími našeho nejvyššího správního soudu může míti každý právník i němečtí právníci bez veškeré výhrady plný respekt. (Souhlas.)

Předseda: Slovo má pan sen. dr Spiegel k věcné poznámce.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Chci jen málo poznamenati. Pan zpravodaj poukázal na to, že jsem včera ve výboru byl odchylného mínění; jak to zde přednesl, nemůže nikdo věděti, jakého jsem byl mínění. Poznamenávám, že jsem téhož mínění, kteréž pan kolega prof. dr Hilgenreiner dnes přednesl, že totiž to, co stojí v důvodové zprávě, nemá žádné platnosti, neshoduje-li se to se zákonem. Stalo se, jak jsem dnes již při jiné příležitosti řekl, zvykem, že se chyby zákona opravují v důvodové zprávě. Shledal jsem zákon rovněž tak nejasný, jako kolega dr Hilgenreiner, byl jsem však proti panu dr Wittovi toho názoru, že nejasnost v zákoně nelze opraviti poznámkou v důvodové zprávě. To jsem zde chtěl přednésti.

Předseda (zvoní): Přikročuji k hlasování. Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve znění vyznačeném v tisku 1925 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se ve čtení prvém.

Přerušuji schůzi na 15 minut.

(Schůze přerušena v 16 hodin 35 minut.)

(Schůze znovu zahájena v 18 hod. 05 min.)

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Vrátíme se k bodu 6., jímž je:

6. Zpráva I. výboru živnostensko-obchodního, II. výboru rozpočtového, III. výboru zahraničního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1632) o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění obchodní úmluva mezi republikou Československou a královstvím Nizozemským, podepsaná v Haagu, dne 20. ledna 1923. Tisk 1684.

Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. Lukeš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Obchodní styk naší republiky s královstvím Nizozemským jest dosti čilý. V prvém pololetí r. 1922 vyvezli jsme do Nizozemí zboží za 239.6 milionů Kč a dovezli odtud za 275.2 milionů Kč zboží.

Poněvadž Nizozemsko jako stát svobodného obchodu zrušilo ihned po ukončení světové války všechna mimořádná opatření zavedená za války, pokud se týká dovozu zboží do Nizozemska, byl též náš stát povinen vůči Nizozemsku učiniti určité ústupky, pokud se týká dovozu nizozemského zboží k nám. Totiž v naší republice není, jako je tomu v Nizozemsku, dovoz zboží volný, nýbrž víme, že jsme měli povolovací a ohlašovací řízení. Z toho důvodu, aby mohla býti obchodní smlouva našeho státu Nizozemskem uzavřena, bylo poskytnouti jisté výhody pro nizozemské zboží. Z toho důvodu bylo rozděleno zboží k nám dovážené na 3 skupiny, kteréžto jsou obsaženy v přiložených protokolech a to: na skupinu zboží volně dováženého, na skupinu zboží kontingentovaného a onoho, při němž zavazujeme se k větší ochotě při dovolení dovozu. Obchodní smlouva jest založena na principu nejvyšších výhod a upravuje otázku zacházení s příslušníky obou smluvních stran, jich právní postavení, zásadu paritní v oboru daňovém, dále stanoví právní postavení různých obchodních společností, vzájemné nakládání se zbožím na základě nejvyšších výsad, upravuje otázku obchodních vzorků a stanoví dobu, od které smlouva nabude účinnosti, jakož i jejího trvání. Smlouva se totiž uzavírá na 1 rok a prodlužuje se na stejnou dobu, pokaždé když aspoň 6 měsíců před tím není vypovězena. Obchodní smlouva ujednaná mezi naší republikou a královstvím Nizozemským a podepsaná již 20. ledna m. r. nevešla dosud v platnost; neboť nebyla dosud schválena senátem a následkem toho nemohla býti podepsána panem presidentem, ani nemohla býti provedena výměna ratifikačních smluv. Od doby ujednání smlouvy, t. j. od 20. ledna 1923 vznikla nesrovnalost mezi smluvním stavem zjednaným ve zmíněné smlouvě s královstvím Nizozemským a pozdějším autonomním opatřením Československé republiky ze srpna r. 1923, podle něhož obilí a mouka, jež v době uzavírání dohody byly na volné listině dovozu do Československé republiky, převedeny byly zatím při provádění vládou převzatého programu zavedením stejné celní ochrany na výrobky průmyslové i zemědělské do listiny povolovací. Tuto nesrovnalost, jež souvisí s celní úpravou na dovoz výrobků zemědělských, bylo před definitivním schválením obchodní smlouvy odstraniti. Proto vstoupila vláda Československé republiky v nové jednání s vládou Nizozemskou a tato prohlásila, že je ochotna uznati nový právní a faktický stav zavedený autonomním usnesením naší vlády v srpnu minulého roku, pokud se omezeného dovozu obilí a mouky do našeho státu týče, a přistoupiti na změnu obchodní úmluvy, dojednané se zástupci Československé republiky v tom směru, aby jmenované produkty byly přeřazeny na listinu povolovací. Stane se tak ihned výměnou not po formální ratifikaci smlouvy, a poněvadž publikace výměny příslušných not modifikujících obchodní smlouvu s Nizozemím bude provedena současně s publikací ratifikované smlouvy, nevznikne tím žádná prejudic projednávaným otázkám celním, o něž se právě jedná a není tedy závady ani po stránce politické, aby smlouva tato byla schválena.

Z toho důvodu navrhuje zahraniční výbor slavnému senátu vzhledem k tomu, že se novou obchodní smlouvou upevňují přátelské mezinárodní styky s Nizozemím, dále vzhledem k tomu, že tato obchodní smlouva usnadní obchodní styky naše s Nizozemím a přináší našemu státu určité výhody a konečně, že není ani vnitropolitické překážky ku závaznému prohlášení vlády Nizozemské, aby slavný senát Národního shromáždění obchodní smlouvu s Královstvím Nizozemským ujednanou a podepsanou dne 20. ledna 1923 v Haagu i s protokoly a připojenými listinami tak, jak je předložena v tisku senátu 1684, schválil. (Pochvala.)

Předseda: Uděluji slovo zpravodaji za výbor živnostensko-obchodní panu sen. Lisému.

Zpravodaj sen. Lisý: Slavný senáte! Obchodní úmluva mezi republikou Československou a královstvím Nizozemským byla 20. ledna 1923 v Haagu dojednána a podepsána. Smlouva je založena v zásadě na principu nejvyšších výhod. Pro náš obchod je významno, že všechna ustanovení této obchodní úmluvy vztahují se také na nizozemské kolonie. K obchodní smlouvě je připojen protokol, jenž obsahuje ustanovení, týkající se povolovacího režimu v dovozu a vývozu. Poněvadž tato úmluva obchodní je pro republiku Československou nutna a výhodna, navrhuje živnostensko-obchodní výbor, aby obchodní úmluva s protokolem k ní připojeným a schvalovací usnesení byly senátem schváleny ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou, jak jest otištěno v senátním tisku čís. 1632.

Předseda: Uděluji dále slovo referentu za výbor rozpočtový panu sen. Ferd. Jiráskovi.

Zpravodaj sen. Ferd. Jirásek: Slavný senáte! Jménem rozpočtového výboru sděluji, že rozpočtový výbor se usnesl, aby osnova zákona byla schválena ve znění, jak se na ní usnesl živnostensko-obchodní, a zahraniční výbor. Doporučuji slavnému senátu schválení osnovy zákona. (Výborně!)