Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo má pan sen. Cholek.
Sen. Cholek: Vážený senáte! Byla nám doručena zpráva sociálně - politického a rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona tisk 4186 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří zároveň s návrhem zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.
Kdo pročetl zprávu sociálně-politického výboru a zároveň osnovu zákona, musí míti respekt před tímto zákonem i před prací s tím spojenou a vzdáti dík všem, kteří na tomto velikém díle pracovali, chce-li býti jen poněkud spravedlivým. Kdo si dovede představiti, jaká to namáhavá práce, vtěliti tak dalekosáhlé myšlenky do 288 paragrafů a kdo domyslí, že tímto vtělením vlastně začíná teprve úporné jednání se všemi zaintersovanými a politickými činiteli, uzná, jaké hluboké víry v dobrou věc je třeba k tomu, aby setrval zákonodárce neochvějně na této cestě a jaké duševní síly je k tomu třeba, věřiti, že dílo to neztroskotá.
Poslanecká sněmovna zhostila se po dlouhých a útrapných vyjednáváních čestně tohoto úkolu a předložila nám zákon ke schválení. Je samozřejmé, že by nebylo uměním, jak s tribuny řečnické, tak také v sociálně-politickém výboru zkritisovati celé dílo i jednotlivé paragrafy. Je otázka, jaký by to mělo účel a jestli by to neohrozilo dílo tak veliké a tak těžce stvořené. Toho si byl také vědom sociálně-politický výbor při projednávání osnovy. A myslím, že celý sociálně-politický výbor bez rozdílu stran si toho byl vědom.
Mne nepřísluší, abych hájil zpravodaje sen. Jaroše proti vývodům předešlého pana řečníka, on jistě v závěrečném slovu si to vyřídí sám. Nebylo by také správno mysliti, že sociálně-politický výbor senátu lehce nebo lehkomyslně zhostil se tohoto díla. Důkaz toho je, že příslušníci všech stran v senátě po skončeném jednání děkovali sen. Jarošovi za jeho referát, ale hlavně za jeho vážné prostudování celého díla a za jeho pohotovost, kterou dovedl ke každému paragrafu při všech námitkách a návrzích podati. Tedy to budiž jen stručně panu sen. Thořovi podotčeno.
I když je to dílem dohody a dítkem koalice, musí býti dovoleno, aby i příslušníkům koalice bylo vymezeno určité právo kritiky. Dovolil jsem si tedy v sociálně-politickém výboru k řadě paragrafů přičiniti různé náměty a přání, obzvláště se stanoviska dělnictva na Slovensku žijícího, dále sociálního a konečně se stanoviska slovenského.
Byli jsme ovšem povoláni k jednání r. 1923 i 1924 o osnově tohoto zákona. Snažili jsme se bez ohrožení tohoto díla uvésti všechno, co nás tíží a co nás bolí na Slovensku. Snažili jsme se pokud naše síly stačily, aby dobrá ustanovení uherského zák. čl. XIV. převzata byla do osnovy zákona. V sociálně-politickém výboru byla řada námětů pojata do důvodové zprávy.
Mně zbývá jenom, abych uvedl, ještě některé věci, které pro obšírnost k jednotlivým paragrafům se uváděti nemohly a které je potřebí zachytiti se stanoviska historického.
Uzákoněním článku XIV. z r. 1891 zřízeny byly v Maďarsku první sociálně-politické ústavy, a tím byl dán podklad k dalšímu vybudování sociálního pojištění. Prakse zanedlouho ukázala, že organisace zřízená zák. čl. XIV. z r. 1891 neodpovídá potřebám nemocenského pojištění. Zákonodárný sbor maďarský pro nedostatek vlastních praktických zkušeností bral za základ organisaci vyvinuvší se v Německu a v Rakousku. Podle této organisace svěřuje se nemocenské pojištění okresním nemocenským pokladnám, zřízeným na základě teritoriálního systému; při tom poskytoval možnost dělníkům, aby si zřídili obdobně zvláštní pokladny průmyslových sborů, tovární a závodní, ba zákonný článek XVI. z r. 1891 dával podle cizozemského vzoru možnost, zříditi i soukromospolečenské pokladny. Tato organisace, platná až do uzákonění článku XIX. z r. 1907, měla za následek úplně roztříštění hmotných sil sloužících ke krytí pojišťovacích potřeb. V Německu ovšem odůvodněna byla tato organisace historickou minulostí nemocenského pojištění a různými stupni jejího vývoje, neboť na příklad v Prusku, jak známo, upraveno bylo nemocenské pojištění už kabinetním nařízením z 29. září r. 1833 a dále zákony ze dne 17. ledna r. 1845 a ze dne 30./IV 1854, na jichž základě vyvinula se organisace nemocenského pojištění, hlavně na podkladě pokladen společenských a závodních, tedy hlavně pro dělnictvo živnostenské a tovární, a mimo to zákon ze dne 7. dubna 1876 dal tam možnost zřizovati nemocenské pokladny cestou soukromého sdružení, takže při všeobecném upravení pojištění zákonem ze dne 15. ledna 1883 bylo potřebí počítati se získanými nároky nemocenských pokladen, ve velkém počtu na základě shora uvedených zákonů zřízených.
V zákonných ustanoveních o nemocenském pojištění v Rakousku byl obdobný vývin. Jmenovitě bylo tam nařízeno nemocenské pojištění především nemocenským zákonem z 20. prosince 1859, soukromé sdružování jak známo za účelem založení nemocenského pojištění upraveno spolkovým zákonem z 26. listopadu 1852, takže zákonodárný sbor rakouský při všeobecné úpravě nemocenského pojištění zákonem z 30. března 1888 rovněž byl postaven před tutéž situaci jako v Německu.
Ale v Maďarsku nebylo možno konstatovati takovýto historický vývin v institucích nemocenského pojištění. Nehledíme-li na pojišťovací ústavy zřízené u jednotlivých podniků a továren, na základě §§ 142 a 143 živnost. zák. zák čl. XVII. z r. 1884, podle kterého mohly býti zřizovány pomocné pokladny, bylo zřízeno dohromady jen 28 nemocenských pokladen průmyslových sborů. Společenstevní nemocenské pokladny do účinnosti zákonného čl. XIV. z r. 1891 byly zřizovány jenom v nepatrném počtu.
Vzhledem k tomu podklad pro organisaci nemocenského pojištění v zákonném článku XIV. z r. 1891 pro nedostatečný historický materiál v Maďarsku musil se opříti o pojišťovací systém německý a rakouský. Zatím co tento systém se v uvedených státech alespoň do jisté míry uplatnil vzhledem na větší průmyslovost a z toho vzniklou hustotu průmyslového obyvatelstva, v Maďarsku nabylo se tím systémem jenom špatných zkušeností.
Z praktického života nemocenského pojištění v Maďarsku je známo, že oněch 15 roků před účinností zákonného článku XIX. z r. 1907 bylo svědkem neustálých bojů.
Úkol, který zákon vytýčil institucí nemocenského pojištění, vyžadoval velkých obětí hmotných; avšak převážná část institucí ustavičně se hroutila pod tíhou nároků, jež jim bylo plniti podle zák. čl. XIV. z r. 1891.
Stížnosti a žaloby po léta přednášené, vyúčtování pokladen a výsledky provedených revisí dokázaly, že největší část nemocenských pokladen neustále bojuje s hmotnými obtížemi; nebyly vůbec s to, opatřiti si reservní fondy, měly značné dluhy, které se množily do té míry, že pokladny byly nuceny následkem špatných poměrů pokračovati proti členům s největší přísností a leckdy pro nedostatek finančních prostředků zbaviti členy i jejich zákonných práv.
Nemocenské pokladny nebyly sto, splniti uložené úkoly z disponujících prostředků. Nejen, že neposkytovaly mimořádné podpory, nemohly ani hraditi ošetřování a léčení nemocniční a opatřiti prostředky podle moderní vědy lékařské. Některé nemocenské pokladny poskytovaly jen nedostatečné ošetřování a zvláště náležité léčení venkovských členů bylo spojeno s takovými obětmi a obtížemi, že pokladny nemohly je zdolati. Roztříštěné nemocenské pokladny musily se přizpůsobovati svým finančním schopnostem. Byly pokladny, které se vůbec vzdaly pojištění venkovských členů a pojišťovaly jenom členy bydlící v sídle pokladny.
Finanční nepohotovost pokladen měla přirozeně v zápětí nedostatečné honorování úřednictva, které považovalo pak svůj úřad za vedlejší zaměstnání; v důsledku toho nebylo možno pro pokladnu získati síly odborně kvalifikované. Následovaly pak různé manipulace, nesprávné účtování, nemožnost spoléhati na hodnověrnost účetních a jiných knih, nedostatečná evidence, málo důrazné vymáhání příspěvků, špatné ošetřování členů atd. To vše - přirozeně - vzbuzovalo nejen nedůvěru, ale postupem času úplné znechucení a nenávist zaměstnanců i zaměstnavatelů proti těmto rozvráceným pokladnám. Proto bylo nutno organisovati nemocenské a úrazové pojištění v jednotných okresních pokladnách, které pak usnadnily a zlevnily administrativní práci pokladnám i zaměstnavatelům.
Zatím co základní článek XIV z r. 1891 stanovil nejrůznější typy nemocenských pokladen, zákonný čl. XIX z r. 1907 svěřil nemocenské i úrazové pojištění okresním nemocenským pokladnám a zrušil pokladny spolkové a průmyslových sborů, které se ukázaly v praxi úplně zbytečnými; závodní pokladny ponechal v platnosti jen do té míry, že byly jen místními sprostředkovacími orgány Krajinské pokladnice s vyjmutím úrazového pojištění.
Na základě zákonného článku XIV z r. 1891 zřízeno bylo v Maďarsku 104 pokladny průmyslových sborů, 174 závodních nemocenských pokladen a 49 pokladen společenských. Ve smyslu zák. čl. XIX z r. 1907 bylo zřízeno v Maďarsku 96 okresních pokladen a ponecháno 75 pokladen závodních, kdežto ostatních 267 pokladen bylo zrušeno.
Obvod a sídlo pokladny nebyl však určen, jak stanoví nynější osnovy podle politických okresů, ale z důvodu dopravních na větší oblasti. Nositelkou úrazového a nemocenského pojištění byla pak Krajinská pokladnice pro podporování chorých robotníků a pojišťující pro případ neštěstí, která vykonávala dozor nad pokladnami, upravovala podporování pokladničních členů podle jednotných zásad a způsobů, zjednala lékařské smlouvy, obstarávala dodávání léků a léčebných prostředků, starala se o stavbu nemocnic, léčebných ústavů a ozdravoven pro pojištěnce, obstarávala a ukládala reservní fondy na krytí výdajů způsobených mimořádnými okolnostmi (epidemie) a normovala služební a pensijní věci zaměstnanců okresních pokladen.
Ke splnění těchto úkolů uloženo bylo okresním pokladnám v §u 118 odváděti Krajinské pokladně 2/3 přebytků, 1/3 zůstávala pokladně na mimořádné dávky a 10% z této třetiny mohlo se přiznat zaměstnancům pokladny jako odměna. Z přebytků byla povinna bývalá Krajinská pokladnice v Budapešti ve smyslu §u 184 svých stanov hraditi také schodky okresních pokladen, které, jak prakse ukázala, mohou se vyskytnouti snadno a dosti často, zejména nakažlivými nemocemi.
§em 130 zák. článku XIX z r. 1907 byla dána Krajinské pokladně pravomoc schvalování úřednických míst, jich honorování a definitivní ustanovení. Obdobná práva vyhrazena byla Krajinské pokladně §em 133 při úpravách mezi pokladnami a lékaři.
Z uvedeného jsou zřejmé důvody, které vedly maďarské zákonodárné sbory, vybudovati nemocenské pojištění na jednotné organisaci. Prakse dala zákonodárcům za pravdu, neboť organisace nemocenského pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se lépe osvědčila, než odlišná organisace v historických zemích.
Roztříštění organisace sociálního pojištění znamenalo by tedy návrat k překonanému stanovisku, skok o 17 roků nazpět.
Avšak vedle historického výkladu je třeba vzíti ohled také na účelnost úsilí o zřízení pokladen zemědělských a úřednických.
Zemědělské dělnictvo je. zařazeno podle výše svých mezd po rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 1923, č. 1162, ponejvíce do II. a III. mzdové třídy a jsou proto jeho nemocenské příspěvky minimální. Je však pravda, že úměrně nízká je také nemocenská podpora do nízké třídy zařazeného zaměstnance; ale výlohy za léky a náklady lékařské, správní nemocniční a ostatní jsou tytéž jako u dělníků průmyslových. A správní náklady na pojištění dělníků zemědělských jsou dokonce vyšší a práce s tím spojená obtížnější než u dělníků průmyslových, což přirozeně vyplývá ze stálé fluktuace sezonních dělníků.
Ve smyslu platných zákonných předpisů na Slovensku a Podkarpatské Rusi zavedena je sice pro přihlašování a odhlašování zemědělských dělníků forma konsignací úhrnných, které manipulační práci usnadňují, nicméně zatěžuje celé pojišťování jich manipulačně více, než pojišťování dělníků průmyslových. Přemíra přihlášek a odhlášek, jakož i změny členství souvisí s přechodným zaměstnáním zemědělských dělníků.
Zemská úřadovna pro pojišťování dělníků v Bratislavě převzala ve smyslu vládního nařízení ze dne 14. července 1922, čís. 199 Sb. z. a n. působnost a práva bývalé Krajinské pokladny na bývalém území maďarském. Úrazové a nemocenské pojištění provádí svými orgány, okresními pokladnami dělníky pojišťujícími. Z 28 okresních pokladen má bratislavská 42.000 členů, košická, trnavská a nitranská nad 15.000 členů, 11 pokladen nad 8.000 členů, 8 pokladen nad 5.000 členů, 5 pokladen nad 3.000 členů; 2 pokladny do 3.000 členů byly zrušeny a zřízeny tam expositury. Malé pokladny mají stále nebezpečí schodku a zatěžují nemocenské pojištění vysokými správními výlohami, které za války v některých menších pokladnách činily i přes 30%.
Zřízení pokladen zemědělských znamenalo by tudíž vytvoření života neschopných institucí. K tomu jsou zde obtíže získání potřebných místností pro kanceláře, byty pro úřednictvo, utvoření a dotování reservních fondů atd. Je zde také otázka úřednictva, které vzhledem k složitosti příslušných zákonných předpisů musí býti odborně kvalifikované a vzhledem k jazykovým menšinám na Slovensku a Podkarpatské Rusi znalé pravidelně dvou až tří řečí.
Požadavek osamostatnění zemědělských dělníků dal by se řešiti jistě dobře také tím, že by se u nemocenské pokladny zřídil samostatný zemědělský odbor.
To jsou důvody mluvící proti zavedení zemědělských pokladen.
Budiž zde též uvedeno, které důvody svědčí proti zavedení pokladen úřednických.
Zastanci úřednických pokladen prohlašují, že okresní pokladny zabývají se většinou pojištěním dělníků, jichž hlavním požadavkem v době onemocnění jest vyplácení stravné podpory, a na druhé straně uvádějí, že úředník, který má ve smyslu zákona o obchodních pomocnících z r. 1910 a 1911 nárok na nezkrácené požitky po šest týdnů v době onemocnění, nepovažuje pro sebe vyplácení stravných podpor za tak důležité a klade větší váhu na léčebnou péči. Na Slovensku však jest služební poměr obchodních zaměstnanců upraven zákonným článkem XXXVII z r. 1875, který podobného nároku neustanovuje, takže i zde jest hlavním požadavkem onemocnělých úředníků vyplácení stravné podpory.
Třeba je i to uvésti, že úřednické organisace na Slovensku se změny dosavadní organisace nemocenského pojištění ani nedožadují a byvše vyzvány, aby pokladnám předložily své požadavky, uváděly jen takové, které se všechny dají splniti v mezích platných právních předpisů.
Z uvedených důvodů zřejmě vysvítá, že zrušení, resp. změna dosavadního zákonného stavu v organisaci nemocenského pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je nejen přímým kontrastem proti dosavadnímu historickému vývoji, ale odporuje také účelnosti, nepřihlížeje ani k tomu, že by to byly pokladny s malým počtem členstva a tudíž života neschopné.
Ze stejných důvodů je nutno zachovati zemskou úřadovnu. Její úkoly jsou v dosavadním zákonodárství dostatečně vytýčeny. Vedle toho má zvláštní poslání v chystané likvidaci s Krajinskou pokladnou v Budapešti: Musí též vyúčtovati s pokladnami a provésti vyúčtování s vládou, která dávala zálohy na vyplácení převzatých důchodů, mimo celé řady jiných důležitých úkolů, které teprve v posledních dvou letech byly započaty.
Avšak předlohou zákona nejenom že se ruší dosavadní organisační spojitost úrazového a nemocenského pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, ale některá ustanovení už byla zhoršena.
Jen namátkou poukazujeme, že ochrana mateřství pro členy nemocenských pokladen a pro příslušníky jich rodin paragrafem 12. vládního nařízení číslo 4790 z roku 1917 již byla uspokojivě rozřešena. Paragrafem 6. vládního nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 26 Sb. z. a n., byla zrušena platnost §u 50 zák. článku XIX z r. 1907, který zaručoval členům pokladny obligatorní léčení v sanatoriu, lázních, ozdravovnách atd.
Také počítání týdenního výdělku na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo striktně řešeno v §u 8 vládního nařízení 4790 z roku 1917. Rozhodnutí nejvyššího správního soudu způsobilo citelné zhoršení v předpisování příspěvků.
V uvážení všech těchto námětů účastnili jsme se předporad a anket, pokud jsme byli pozváni. Mimo to neopomenuli jsme dáti do memoranda naše přání a požadavky. Memorandum bylo rozesláno směrodatným činitelům a také členům zákonodárných sborů.
V obavě, že všem členům senátu nebyl, nebo nemohl být pamětní spis doručen, dovolím si jej přečísti. (Čte):
Osnova zákona o sociálnom poistení ruší dosavádnu, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi vžitú organizáciu nositeľov poistenia. V roku 1907 bolo zákonným článkom XIX. sociálne poistenie v Uhrách sjednotené a dôvodnosť tohoto. opatrenia uznaná bola vynikajúcimi činiteľmi tak politickými ako aj národohospodárskymi. Svedčí o tom nielen dôvodová zpráva, ale aj zákony a protokoly zákonodárneho sboru; zákon bol tiež jednomyselne prijatý. Vtedy prevedené sjednotenie bolo však nielen účelné s hľadiska administratívy sociálneho poistenia, ale bolo aj činom štátne-politickým, poneváč zabezpečovalo nielen sebastačnosť poistných inštitúcií, ale ponechávalo súčasne štátu dostatočný vplyv na ďalší vývoj a vedenie sociálneho poistenia.
Nemôže byť sporu o tom, že veľké a jednotné poisťovacie inštitúcie môžu prevádzať poisťovanie účelnejšie, ľavnejšie a spoľahlivejšie než malé, primitívne vybodované útvary, laborujúce neustále s nedostatkom prostriedkov a vydané nebezpečiu náhodných hospodárskych porúch.
Nositelia nemocenského poistenia sú útvary úzko spjaté s hospodárskym životom štátu. Na každú poruchu normálneho chodu citlivo reagujú a veľmi často pôsobia ako nárazníky, ohrožujúce hospodársky a politický život štátu. Nemôže teda s hľadiska štátotvorného byť ľahostajné, ako situácia sa tvorí tým, že vžitá mnohoručná struktura sa rozruší a vytvorí na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi z dosavádnych 28, raz toľko, či ešte viac problémov.
S tohoto hľadiska posudzované, nemôže prichádzať v úvahu tvrdená, ale len zdanlivá účelnosť vzájomného konkurenčného snaženia sa jednotlivých druhov pokladníc, ani snaha, aby pre jednotlivé kategorie poistencov, ktoré v poistení sú lepšími rizikmi, vybudované boly samostatné útvary.
Sociálne poistenie spočíva na základe vzájomnosti a je-li úhrada budúceho poistenia invalidného vybudovaná na jednotnom, neodstupňovanom a nečlenenom príspevku, musí aj nemocenské poistenie tomuto principu odpovedať jednotnosťou nositeľa poistenia.
Úrazové poistenie, ktoré v sebe zahrňuje okrem myšlienky sociálnej ochrany, aj myšlienku poistenia podnikateľa proti následkom povinného ručenia, nemá v organizácii tých administratívnych ťažkostí, aké sú a vždy budú v poistení nemocenskom a invalidnom. Nemôže teda slúžiť za protiargument, ponechanie dosavádnych orgánov poistenia úrazového v zemiach historických a bola-li účelnosť toho uznaná, možno sa v tomto smere potrebám unifikačným prispôsobiť; ač aj tu takmer 17-ročná zkúsenosť potvrdila, že účelnejšia je organická spojitosť všetkých složiek sociálneho poistenia.
Rozrušenie dosavádneho poistenia na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi musí mať za následok ťažké poškodenie tak poistencov, ako aj zamestnavateľov. Nedostatok zapracovaných a zkúsených síl a všetkých ostatných predpokladov, administratívnej pohotovosti, znemožní rýchly prechod a ďalší vývoj sociálneho poistenia a budú preto na štátnu správu vznesené roztrieštením dnešnej formy značné požiadavky, ktoré ku konsolidácii pomerov neprospejú.
Shrnutím uvedeného možno prejaviť a podľa pripojených dát ciferne obhájiť názor, že porušenie dosovádnej organizačnej spojitosti bude prevádzané neblahými dôsledkami tak hospodárskymi, ako aj politickými a bude v kazdom smere krokom zpät o celých 17 rokov.
Zkúšenosti získané po prevrate preukázaly, že na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nie je možné vybudovať úplne samostatné nemocenské pokladnice, poneváč hospodárske a politické pomery v dosavádnom stave nemôžu byť vydané nebezpečiu prípadneho nezdaru a štátna administratíva nie je tak vyzbrojená, aby nebezpečie prípadného nezdaru mohla odvrátiť vykonávaním účinného dozoru.
Postačí, keď v tejto príčine bude poukázané na dosavádne legislatívne výnosy, v ktorých bolo nútno Zemskej úradovni okrem funkcie bývalej Krajinskej pokladnice, priznať čiastočne pôsobnosť a práva bývalého štátneho poisťujúceho úradu v Budapešti.
Je všeobecne známe s akými ťažkými administratívnymi ťažkosťmi centrálné úrady v Prahe zdolávajú úkoly štátnej a verejnej správy na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi; ale tie isté ťažkosti vo veľa horšej miere dávajú sa do návrhu budúcej Ústrednej sociálnej poisťovne. Sme presvedčení o tom, že Ústredná sociálna poisťovňa nemôže ovládnuť administratívne malé nemocenské pokladnice na periferii republiky a že nechce-li svoju správu abnormálne zdražiť, bude musieť dovolávať sa pomoci štátnych a verejnych úradov do tej miery, že na tieto prenesie sa vlastne pôsobnosť dozorčích orgánov.
K výkonu kontrolnej služby je však potreba síl zkúsených a náležite kvalifikovaných, ktorých nedostatok je dnes všeobecne pociťovaný a ktorý nebude v dohľadnej dobe odstránený.
Chce-li teda vláda republiky Československej prevziať zodpovednosť nielen za uzákonenie sociálneho poistenia, ale aj za jeho úsporné prevádzanie, musí k týmto ťažkostiam prihliadnuť a z toho hľadiska otázku organizácie sociálneho poistenia na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi posudzovať.
Žiadame preto, aby dosavádna jednotnosť nositeľov sociálneho poistenia na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi bola uchovaná a aby dosavádna organizačná spojitosť okresných robotníkov poisťujúcich pokladníc aj Zemskej úradovne bola do rámca osnovy zákona o sociálnom poistení prevedená.
Na konec bych chtěl ještě pronésti několik slov o úrazovém pojištění. V sociálně-politickém výboru jsem poukázal na následek rozdělení nemocenského a úrazového pojištění, které po 17 roků máme jednotné. Upozornil jsem také na odchylky zákona úrazového na Slovensku a v historických zemích. Prosil jsem, by v důvodové zprávě bylo na tyto odchylky poukázáno a opakuji i zde svoji prosbu, aby zákon úrazový byl co nejdříve unifikován a při tom bylo přihlíženo k dobrým ustanovením uherského zákona. Jsou-li některé paragrafy horší než v historických zemích, buďtež škrtnuty, ale rozhodně prosím, aby lepší ustanovení byla do unifikovaného zákona pojata. V sociálně-politickém výboru byla také přijata resoluce, kterou přijal rozpočtový výbor poslanecké sněmovny, v níž se žádá přivtělení úrazového pojištění do sociální ústředny. Nežli tento požadavek může býti uskutečněn, pokládám za přednější a důležitější unifikaci úrazového zákona pro celou republiku. Požadavek sjednoceného pojištění nemocenského, úrazového, pensijního, starobního a invalidního je starým požadavkem strany sociálně - demokratické, která od počátku pojištění se o něj zasazovala. Tím končím (Souhlas).
Místopředseda dr Franta: Přerušuji nyní jednání o bodu 1, a navrhuji, aby se přistoupilo k bodu 2. a 3, jímž je:
Zpráva výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1971) o vládním návrhu zákona o mimořádných úlevách při placení přímých daní.Tisk 1988.
Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1969) k vládnímu návrhu zákona, kterým se zmocňuje vláda republiky Československé převzíti státní záruku za úvěr poskytnutý Československé plavební akciové společnosti Labské v Praze. Tisk 1987.
Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly).
Námitek není. Budeme jednati o bodu 2., jímž je zpráva výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o mimořádných úlevách při placení daní.
Zpravodajem je pan sen. Fáček.
Zpravodaj sen. dr Fáček: Vážení pánové! Opakoval bych známé věci, kdybych uváděl, proč tak politováníhodným způsobem zpozdilo se předepsání přímých daní za všechna popřevratová léta. Je jisto, že nebylo tím vinno úřednictvo toho oboru státní správy, které pracovalo s napětím všech sil, ale nemohlo stačiti, poněvadž právě jemu byly navaleny úkoly, související s poválečným hospodářstvím, úkoly jemu částečně docela cizí, které je odváděly od jeho vlastní agendy. V souvislosti s tímto zpožděním a dodatečným předpisováním daní současně za celou řadu let souvisí známá věc, že finanční správa má stále co činiti se žádostmi o slevu, o odpis nezaplacených daní. Finanční správa má co činiti, aby se ubránila nespravedlivým, neoprávněným, úskočným takovým požadavkům, ale nedá se upříti, že je také velmi mnoho případů, ve kterých skutečně nezbývá než povoliti slevu daní, nemá-li hospodářská existence poplatníkova býti zničena nebo povážlivě ohrožena. Jsou případy, kde poplatníkova situace se zhoršila během let tím, že nastal přelom v konjunktuře, pokles cen a následkem toho jeho investice, které podnikl ze svých zisků v době vysokých cen rovněž klesly v ceně, nakoupené zboží, se znehodnotilo a podobně Orgány finanční správy již nyní takové slevy od případu k případu povolovaly, majíce podklad ve starých předpisech, ale tyto předpisy nebyly dostatečné, poněvadž jednak byly roztroušeny v různých zákonech a potom nevyplývalo z nich se vší určitostí, že sleva daní státních má následek také poměrný odpis autonomních přirážek, které jsou na těchto daních založeny. Finanční správa považovala za žádoucno, aby věc byla upravena zvláštním zákonem, ve kterém tato vedlejší otázka by byla určitě rozřešena. Formulace podmínek pro přiznání slevy do tohoto zákona je celkem převzata a stylisována obdobně jako zmocnění, které bylo pojato do §u 5 novely k zákonu o dávce z majetku ovšem s jistým rozšířením. Vyžaduje se tedy, aby dlužník byl skutečně ohrožen na své existenci vymáháním celého obnosu, po případě finanční správa se zmocňuje povoliti tenkráte slevu, kdy je vymáhání této dlužné daně spojeno s neobyčejnými obtížemi. V rozpočtovém výboru byly projeveny obavy z toho, že vydáním tohoto zákona se počet žádostí o slevu daní přímých velice rozmnoží, že tím budou orgány finanční správy znovu velice zatíženy. Ministerstvo financí také uznávalo tento důvod a proto vložilo do zákona druhé ustanovení, které má zatížení finančních úřadů aspoň ve výši instanci poněkud zmírniti tím, že vylučuje odvolání z rozhodnutí. Nařízením bude ustanoveno, které úřady jsou kompetentní k povolení slev. Bude to upraveno tak, že pro menší obnosy budou příslušné berní správy okresní, při větších zemské finanční ředitelství, při nejvyšších částkách ministerstvo financí. Ve všech těchto případech odvolání bude vyloučeno. Zbude ovšem stížnost k správnímu soudu, avšak ta bude bezvýznamná, poněvadž se jedná o věc volného uvážení.
Jistě by nebylo možno dáti souhlasu k těmto oběma věcem - k novému zatížení finančních úřadů a k tomu, aby úřady rozhodovaly bez odvolání - kdybychom neměli tak neoblomnou důvěru ve zdatnost našeho finančního úřednictva, v jeho naprostou objektivnost, nestrannost a korektnost.
Také na jiné nebezpečí bylo v rozpočtovém výboru poukázáno: Že totiž, když budou v jednotlivých okresích úřady rozhodovati samostatně bez odvolání, mohla by se vyvinouti velice odchylná praxe v jednotlivých okresích. Žádali jsme a bylo nám dáno ujištění, že ministerstvo financí, jako dozorčí úřad, se postará o to, aby tato obava se nesplnila, aby bylo zabezpečeno jednotné rozhodování a ovšem také, aby byla zabezpečena praxe taková, která by nevzbuzovala v poplatnících pocit, že poplatník řádný, který daně platil, který na ně reservoval zisky, přichází ke škodě, kdežto poplatník, který státu zůstával dlužen, je za to odměněn.
S těmito výhradami a poněvadž zákon tvoří součást celého komplexu finančních předloh, které právě projednáváme a poněvadž je, jak jsem již řekl, v mnoha případech s ohledem na poplatníka nutno vyjíti mu vstříc a také je potřeba připraviti půdu pro chystanou všeobecnou reformu přímých daní, navrhuji jménem rozpočtového výboru, aby zákon byl schválen. (Souhlas).