Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. Slavík.

Sen. Slavík: Slavný senáte! Právě projednávaná předloha o sociálním pojištění tvoří vlastně jenom první část předloh, které s celým sociálním pojištěním souvisejí a které tvoří jakýsi celek. Sociální pojištění osob nesamostatných naprosto musí býti vázáno s pojištěním osob samostatně činných a přirozeně ještě jako důsledek, musí býti také jednáno o pojištění resp. o státním zaopatření osob, které jsou už tak staré, že do této předlohy, ani do předlohy o osobách samostatně činných spadati nemohou, a že tudíž pro ně musí býti učiněno opatření zvláštní.

Pan kolega Hladik ve včerejší debatě řekl, že není správné, že vázáno je pojištění osob nesamostatně činných s pojištěním osob samostatně činných. Pánové, právě já lituji toho, že nejsou všechny tyto tři předlohy předloženy najednou. Kdyby všechny tyto tři předlohy předloženy byly najednou, mohli bychom potom lépe posouditi celý finanční efekt, celé zatížení, jaké tyto předlohy pro poplatnictvo budou znamenati. Ale rozhodně nemohu souhlasiti s tím, aby předloha tato nebyla vázána s předlohou druhou, a jsem plně přesvědčen, že kdyby projednávána byla napřed předloha o osobách samostatně činných, že jistě z téže strany by se byl činil nárok na to, aby vázanost zde byla, aby potom mohla býti také projednána osnova o osobách nesamostatně činných.

Předlohu samotnou nutno posuzovati se dvou hledisek a to se stanoviska sociálního a za druhé se stanoviska finančního. Po stránce sociální nelze ovšem této předloze ničeho vytýkati. Jest ideálem každého státu, aby odstraňoval chudobu, a jistě touto předlohou velmi splněn je tento úkol, že to, co převedeno bylo na bedra obcí, aby chudinství, které totiž ve své působnosti každá obec obstarávala sama, bylo tímto zákonem s beder obcí sňato. Je nesporno, že obce při nejlepší vůli nemohly chudinskou péči obstarávati, a tím méně mohou ji obstarávati do budoucnosti, poněvadž autonomní přirážky v mnoha obcích jsou již tak vysoké, že přímo ohrožují existenci jednotlivých občanů v příslušné obci a že tudíž tento systém přirážkový zamezoval veškerá opatření, která by po této stránce mohla býti učiněna. Jsem přesvědčen, že tento zákon po této stránce splní velmi mnoho.

Ale, slavný senáte, když jsem včera slyšel pana kolegu Chlumeckého, který řekl, že tento zákon není pro dělnictvo, nýbrž tento zákon že je pro buržoasii (Sen. Matuščák: Má pravdu! Není na správném základě!), to mne přece poněkud překvapilo. Až uslyšíte moje další vývody po stránce finanční uvidíte, že i po stránce sociální tato předloha zabezpečuje dělníka pro případ stáří, pro případ invaliditi, pro případ nemoci. Když tedy po této stránce dává předloha (Výkřiky sen. Matuščáka.) tolik pro dělnictvo, nedovedu pochopiti, jak pan kolega Chlumecký mohl říci, že tato předloha je pro buržoasii. Myslím, že snad pan kolega Chlumecký měl na mysli tu buržoasii sovětskou, která až se dostane na tento stolec vládní a pan kolega Chlumecký stane se členem sovětské vlády, že snad po této stránce se bude na to dívati jinak. (Výborně!) Mám za to, že tato předloha byla pro dělnictvo. Jestli pan kolega Chlumecký říká, že je pro buržoasii, přesvědčuje mne o tom, že dnešní dělnictvo je buržoasií a ostatní vrstvy podle toho budou zastupovati to, co my jsme si pod pojmem dělnictva představovali. (Výkřiky sen. Matuščáka.) Nesporná věc je, ať páni se strany komunistické se na to dívají jakkoliv, že řada řečníků již přede mnou prohlásila, že touto předlohou splnil se dávný sen dělnictva po desetiletí opakovaný; já plně souhlasím s tímto tvrzením, jenom jedno bych řekl, když se také tvrdí, že náš stát splatil tu dluh tomuto dělnictvu, že toto tvrzení není přece správné, poněvadž náš stát nikomu nebyl nic dlužen a tudíž nemohl spláceti dluh. Náš mladý stát v několika letech činnosti učinil tolik sociálních zákonů, učinil tolik pro sociální zlepšení vrstev obyvatelstva, co žádný druhý stát v Evropě nevykonal a nevykoná právě takové dílo na poli sociálním (Výkřiky sen. Matuščáka.) To by mělo býti právě se strany pánů z oposice a tím více se strany pana kolegy Matuščáka, který vždy má svoje zvláštní nápady, uznáno, že po této stránce stát náš vykonal velmi mnoho. (Sen. Matuščák: Podle vašeho názoru!) Nejen mého, ale podle názoru 9/10 a snad i ještě více, této sněmovny.

Pokud se týká stránky finanční, dlužno rozeznávati v této předloze přirozeně dvě části, a to část pojednávající o nemocenském pojištění a část pojednávající o starobním a invalidním pojištění. O nemocenském pojištění bylo pány kolegy již řečeno, že nemocenské pojištění v této předloze upraveno je tak, aby mohly stačiti 5% příspěvky ze mzdy. Proti dosavadnímu zákonu zde vidíme jistě jakési snížení percentuelní, poněvadž dnešní den vyžaduje to asi 6 1/2 a někdy i více procent ze mzdy. Vážení pánové, béřeme-li my na venkově průměrnou mzdu 12 Kč, vidíme, že toto 5% zatížení činí 60 haléřů denně, čili 3.60 Kč týdně, čili ročně něco přes 180 Kč. Mám však obavu, že tato 5%ní prémie asi přece jen v budoucnosti nestačí, a je viděti, že i tvůrcové této předlohy počítali s tím, že nestačí-li tyto příspěvky, musí býti zvýšeny, což výslovně v §u 159 je uvedeno, že ústřední sociální pojišťovna může premie pojišťovací zvýšiti. Jestliže tedy pánové, je takovéto ustanovení, že mohou se příspěvky zvýšiti, a já mám pevně za to, že v budoucnosti budou tyto příspěvky zvýšeny, tedy vlastně toto ustanovení, resp. toto tvrzení, že 5%ní prémie je jakási nejvyšší hranice, přece jen stává se ilusorním, a mám na mysli zvláště venkovské nemocenské pokladny, které nemají dělnictvo z vyšších tříd, nýbrž ponejvíce z tříd nižších, že právě u těchto nemocenských pokladen venkovských bude nutno příspěvky zvýšiti, poněvadž vzhledem k jejich režii a vydáním, nemocenským podporám a léčebnin atd. jistě tyto prémie nestačí.

Jedno ustanovení v této předloze bych vítal, že tam ponechány pokladny zemědělské. Slavný senáte, nutno uznati, že přece jen při zemědělství jsou zcela jiná risika práce, než v ostatních výrobních odvětvích, že průběh nemoci, invalidity. stárnutí i jiných okolností pro sociální pojištění rozhodných jest přece jen jiný. než v průmyslových vrstvách, že zvláště služba lékařská musí býti na venkově docela jinak organisována, než ve městech, poněvadž ve městech je lékař po ruce vždycky, kdežto na venkově, jak víte, je zpravidla lékař velmi vzdálen a je to spojeno pro venkovské občanstvo s velmi značnými výdaji, když musí volati lékaře, a důsledek toho jest také, a vy to pánové všichni víte, že na venkově obyčejně povolává se lékař v poslední době, když, jak říkáme, má pacient dušičku na jazyku. (Sen. Matuščák: Na vlastní útraty!) Právě proto, že musí na vlastní útraty toho lékaře zavolati, a že s tím jsou spojena velká vydání, a že na druhé straně zase výnos těchto zemědělských objektů na venkově je takový, že musí ti lidé šetřiti a s tím počítati, právě proto povolávají toho lékaře velmi málo, naopak používají více prostředků domácích, proti kterým se věda lékařská staví, a právě proto jsem řekl, že musí býti služba lékařská zcela jinak zorganisována. Ale i sociální ústav pojišťovací musí si specielně všímati těchto zdravotních poměrů venkovského obyvatelstva a bude v tomto směru potřeba rozvinouti velmi rozsáhlou akci, aby i venkov stal se účastným všech možných hygienických zařízení, jako jsou účastna města. Právě tento úkol, vážení pánové, dáváme do vínku těmto zemědělským pokladnám, a přál bych si, aby tyto zemědělské pokladny po této stránce nejen sociální, nýbrž i hygienické splnily vše to, co od nich očekáváme. Je jich však ještě málo, ale přece jen i statistika uznává, že zemědělské nemocenské pokladny plní plně svůj úkol, ba že i poskytují větší výhody, než dosavadní okresní nemocenské pokladny, neboť ve statistice, která ministerstvem sociální péče byla vydána, mluví se, že na jeden případ onemocnění a pomoc lékařskou vydávají zemědělské pokladny 70 Kč, okresní nemocenské pokladny 50 Kč, na nemocniční a léčebnou péči, jak tam stojí, u zemědělských pokladen 56 Kč, u okresních pokladen nemocenských 33 Kč. Ovšem jsme si toho vědomi, že nemohou všude splniti vše zrovna tak, jako nemocenské pokladny okresní nemohou to vykonávati, ale přece jen za tuto krátkou dobu činnosti zemědělských pokladen vidíme, že vykonávaly a splnily svůj úkol, a jsem pevně přesvědčen, že také splní i v budoucnosti vše to, co zákon od nich požaduje.

Nechci rozšiřovati se o jednotlivých třídách nemocenských - to bylo ostatně zde již hájeno - ale nesporná věc je, že jak u nemocenských, tak i u starobních ustanovení jsou všechny dávky pro pojištěnce v zákoně pevně stanoveny, a že s nimi musí také zákon a činitelé počítati. A tu i po této stránce uvidíme také některé vady předlohy, zvláště u pojištění starobního.

Jak víte, starobní pojištění je roztříděno pouze na 4 třídy, a to první tři třídy nemocenského pojištění tvoří t. zv. třídu A, t. j. nejnižší třídu která má mzdu 4-8-12 Kč denně. Pánové, my právě s touto třídou musíme nejvíce počítati, poněvadž obyvatelstvo venkovské, pojištěnci, dělnictvo venkovské, při zemědělství bude z ohromné většiny spadati právě do této třídy A, kde průměrně denní mzda tvoří kolem 12 Kč. Počítáme-li, že právě u této třídy pevně stanovený příspěvek jest 4.30 Kč za osobu, uvidíme, že tam mohou nastati dosti vážná nebezpečí, která v budoucnosti nám mohou učiniti i dost nepříjemností, nastanou-li změny nynějších poměrů. Počítáme-li 4.30 Kč na osobu, činí to tedy ročně úhrnem téměř 220 Kč, připočítáme-li k tomu 180 Kč nemocenského, dělá to na jednu osobu asi 400 Kč ročně.

Prosím, my musíme míti na zřeteli také, kdyby nastala změna poměrů. Jisto je, že přece jen nynější poměry pořád ještě nejsou tak ustáleny, abychom mohli pevně počítati s ustálením cen a všemi těmi důsledky, které stabilisace má v zápětí. Musíme s tím počítati, že mohou nastati poměry, že naše koruna poklesne a v důsledku toho půjdou ceny nahoru, anebo obráceně, že naše koruna stoupne a v důsledku toho půjdou ceny dolů. Jsem v tom ohledu optimistou a spíše mám za to, že naše poměry hospodářské přinesou takové poměry, že naše koruna půjde nahoru než dolů (Sen. Matuščák: V bankách!) a tu vidím jisté nebezpečí a jistou, řekl bych, vadu této předlohy. Jestliže by mzdy klesly dolů, je nesporná věc, že z těch jednotlivých tříd A, B, C, D poměrně se budou přehrnovati zaměstnanci, pojištěnci, členové do tříd nižších. Že by klesla někdy mzda u toho dělníka pod 4 Kč, která je nejnižší v této předloze stanovena při třídě A 4, 8, 12, tomu nikdo nevěří a je možno, že v důsledku klesnutí cen a mezd nastane přesunutí velmi značné části pojištěnců právě do této třídy A. A nyní, prosím, uvažte, že ta osoba, která bude míti 4 Kč denní mzdy, musí z ní platiti 4.30 Kč týdně zrovna tak, jako osoba, která bude míti 12 Kč denní mzdy. Počítáme-li tedy po této stránce, vidíme zde velké zatížení nejen zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců těch pojištění, poněvadž percentuelně za jednu osobu připadá přes 18% zatížení u mzdy nejnižší. To nám ovšem v budoucnosti bude činiti obtíže a v zákoně stojí, že tyto poměry mohou býti měněny jen zákonem. Víme, že se tomu dá odpomoci, že poklesne-li mzda, udělají se třídy nižší, nové, anebo, zvýší-li se mzda, udělají se nové třídy nahoru. Ale je otázka, kdo bude sedět v té sněmovně a jestli se pro takové změny v příští sněmovně najde většina, poněvadž jenom zákonem, Národním shromážděním, parlamentními sbory to může býti měněno, proto jest potřebí, aby se našla pro to většina. A tu právě mám obavu, že tato většina se těžko najde.

Pan kolega Chlumecký a jiní řečníci pravili, že se touto předlohou dává poměrně ještě málo tomu dělnictvu. Odpusťte, když řeknu, že touto předlohou dává se více, než nynější naše hospodářské poměry dovolují. (Sen. Matuščák: Z dělnických kapes!) To je fráse! Z dělnických kapes nedáváte nic! To musí vydělat zaměstnavatel i dělník, to jest fráse, se kterou můžete chodit na schůze a říkati ji někomu, kdo nemá o tom rozhledu, ale v parlamentě to říkat, odpusťte, to jest přece jen pro senátora, který činí nárok na objektivnost, tvrzení příliš smělé.

Celá tato předloha, její páteř, jest úhradový systém. Úhradový systém při této příležitosti byl volen tak, aby to byl systém kombinovaný. Nejjednodušší systém by byl býval systém rozvrhový, kde by každoročně to, co se na pojištění vydá, zase se rozvrhlo na prémie a ve formě prémií se vybíralo. Ovšem, jak páni znalci nám vypočítali, příští pokolení by tím bylo nesmírně zatíženo, poněvadž ročně těch rent přibývá více a více a tudíž zatížení příštího poplatnictva by bylo velmi značné. Musí tudíž nynější pokolení počítati s tím, aby přispělo na to budoucí, a v důsledku toho byl volen systém kombinovaný, ne čistě kapitálový, nýbrž z obou systémů těchto složený, ale tak, aby budoucí pokolení přineslo poněkud větších obětí. Odpustíte, když řeknu, že bych si byl přál, aby budoucí pokolení bylo zatíženo poněkud více, než se stává touto předlohou. Musí se uznati, že dnešní generace nese všechna břemena válečná, a těch máme velmi mnoho - nejlépe, když se podíváte na rozpočet kdežto příštímu pokolení přece již odpadnou invalidní renty, které nám zbyly po válce. To zmizí. Upraví se daňový systém, mnoho věcí, které po válce v podobě daňových břemen musíme zaplatiti, se upraví, poměry budou zcela jiné, takže příští pokolení by spíše mohlo snésti více, nežli generace nynější. Ale poněvadž po dlouhých výpočtech a debatách jest to jakýsi sjednaný kompromis, přirozeně ze nechceme po této stránce ničeho měniti. Jest tudíž zatížení, jak jsem již řekl, pokolení v budoucnosti malé, poněvadž 4.30 Kč - mám na mysli pořád tu třídu A - zůstává stále v platnosti, takže to zatížení budoucí spočívá vlastně v tom, že stát bude přispívati každým rokem více. V první době poměrně velmi málo, ke konci asi 520 miliony Kč, takže čím dále ve formě státních příspěvků jest zatížení budoucího pokolení, snad by se mohlo říci, že také tím, že budoucí pokolení bude platiti příspěvky po celou dobu, od počátku, kdežto nyní vstupují do pojištění přece jen osoby, které jsou staré a které tedy budou platiti poměrně krátkou dobu, a budou přece bráti tu základní rentu 500 Kč od pojišťovny a 500 Kč od státu, tedy 1000 Kč zrovna tak, jako osoby, které budou celou řadu let platiti od počátku. Ovšem budou bráti zase menší rentu, poněvadž nebudou míti splaceno tolik příspěvků, z kterých budou bráti příslušnou kvotu. Tento systém má za následek, uvážíme-li, že bude asi celkem ke konci, až sociální pojištění vejde v platnost, asi 1,760.000 důchodců, kteří budou bráti dvě miliardy 640 milionů Kč renty, tedy, že musíme my nahospodařiti tím způsobem peníze, aby příspěvky, které budeme platiti ve formě prémií i s příspěvkem státním, potom nashromažděné doplnily ve formě úroků to, co na tyto renty bude scházeti. Proto tento kombinovaný systém má za následek, že tato pojišťovna musí hromaditi takový kapitál, aby úroky z tohoto kapitálu scházející část do té výplaty těchto rent byla nahražena. A tu, vážení pánové, to je ta obava, kterou jsme měli, že zde nahromadí se přece jen ohromný kapitál a že přece jen nevíme, kdo v budoucnosti s tímto kapitálem bude hospodařiti. V poslední době podle výpočtů, které učinili znalci matematicko-techničtí, se vypočítává, že v padesáti letech bude tato pojišťovna míti Kč 22.451,000.000 kapitálu. Vážení pánové, slovo miliarda se lehce řekne, ale představiti si, co to miliarda je, již je mnohem těžší. To je něco tak ohromného, miliarda peněz, to je jmění, které může v životě lidském hráti velmi značnou roli. Jestliže ústav, který bude míti 22 miliard, nebude správně hospodařiti, může potom v budoucnosti místo dobra natropiti mnoho zla a tomu bychom se byli rádi vyvarovali. (Sen. Matuščák: Kolik milionů jste upsali na válečné půjčky?) Vy bezpochyby máte úpisy válečných půjček, že ano, že vám ty válečné požičky leží tak na mysli. Dostanete je také nahraženy. Jestliže tedy pánové stále říkají, že se nevykonalo mnoho - když počítáme všechno to, o čem jsem mluvil, vidíme, že celé zatížení, až to bude v úplném chodu, bude státi nemocenské asi 550 milionů Kč, starobní 750 milionů Kč a stát bude platiti asi 520 milionů Kč, nepočítaje v to příspěvek, který stát bude platiti na vojsko. Jestliže, prosím, to činí 1.800,000.000 Kč, nemohu pochopiti, jak páni mohli takovým způsobem bagatelisovati tuto předlohu, kde takové ohromné obnosy hrají tak důležitou roli. A právě pánové zde z oposiční strany měli by pro tuto předlohu hlasovati, poněvadž tato předloha slouží v prvé řadě jejím příslušníkům, jestliže si říkají, že jsou stranou proletariátu. (Sen. dr Daxner: Kdyby jim jen opravdu o to šlo!)

Vážení pánové! Prosím, neříkejte, že ta renta je malá, ona zabezpečuje existenční minimum, když vidíme, že ve třídě A bude se bráti denně nejméně 9 Kč, ve třídě B 11 Kč, ve třídě C 13 Kč a ve třídě D přes 15 Kč. Neříkám, že je to snad příliš mnoho, ale uvážíme-li chudinské poměry dnešní, musíme bezpodmínečně uznati, že minimum existenční tímto sociálním pojištěním právě těm nejchudším vrstvám se zabezpečuje. Jestliže jsem řekl, že ideálem každého státu je odstraňovati chudobu, mám za to, že, když tito lidé budou bráti tuto rentu, chudoba zmizí.

My dovedeme ceniti práci, my uznáváme, aby každý, kdo pracuje tělesně nebo duševně, byl na stará kolena zaopatřen. A právě z toho důvodu, že uznáváme, aby takové zaopatření bylo, musíme také přiznati stejné právo i dělnictvu a z toho důvodu budeme hlasovati pro tuto předlohu.

Slavný senáte! Již přede mnou bylo řečeno, že je to jen část pojištění, že do tohoto pojištění není zahrnuto pojištění úrazové. Právě pro nás zemědělce pojištění úrazové má velikou důležitost. S našeho zemědělského stanoviska si musíme přáti, aby unifikace úrazového pojištěni byla provedena co nejdříve, ale nejen unifikace, nýbrž aby úrazové pojištění bylo uvedeno v život tak, aby vyhovovalo našim zemědělským poměrům. Úrazové pojištění nyní našim poměrům naprosto nevyhovuje, poněvadž dnes dotýká se jen několika případů. (Hlas: Tak jest!) Je to jen pojištění proti úrazům u strojů, ale všechny ostatní úrazy, které v zemědělství se přiházejí, jsou vyloučeny. Proto budeme se dožadovati toho, aby toto úrazové pojištění bylo upraveno tak, aby vyhovovalo plně našim zemědělským poměrům.

Avšak, vážení pánové - nemějte mi to za zle, řeknu-li to - že zatížení, které tato předloha ukládá poplatnictvu, je tak značné, že nesmíme toho jen tak lehkomyslně přezírati. Musíme si býti vědomi, že toto zatížení nesmí nám ohroziti ani zemědělství, ani náš průmysl. Průmysl musí býti schopen konkurence, ale rovněž, slavný senáte, musí také i naše zemědělství býti v tom ohledu tak chráněno, aby mohlo tyto zvýšené náklady hraditi. Jestliže se na jedné straně řekne, že stát sleví, udělá nějakou novelisaci, škrty v rozpočtu, aby mohl na daních snížiti alespoň takový obnos, mnoho-li toto placení zde znamená, odpusťte, když řeknu, že nemohu věřiti, že by stát mohl tolik peněz sleviti, když počítám, že takový náš člověk, takový chalupník, který má jednoho čeledína a jednu služku bude platiti za tyto dvě osoby as 800 Kč. Při zemědělství totiž neplatí polovinu zaměstnavatel a polovinu zaměstnanec, u nás to platí zaměstnavatel všechno. Když k tomu připočítám nyní ještě pojištění osob samostatně vydělečně činných, které se poněkud již rysuje, jak se dá souditi z jednání ve včerejších komisích, nejméně 230 Kč na osobu, t. j. 460 korun, dá to dohromady 1.260 Kč a s pojištěním úrazovým asi 1.500 Kč. Malý zemědělec nemá ani 1.500 Kč snad všech přímých daní předepsaných. Není tedy možno, aby stát mohl mu takový obnos sleviti. V celku snad nějaké procento dá se sleviti, ale všeobecně toho provésti nelze. Tedy zbývá zde druhá cesta. Musí se to vydělati. Zvýšenou výrobou musí peníze jak průmysl, tak zemědělství vydělati, aby mohla býti splněna povinnost, kterou tato předloha poplatníkům předpisuje.

Slavný senáte! Víme, že tato předloha splňuje část koaličního programu, který byl 24. října 1922 publikován, a my loyálně tuto povinnost plníme. Řekl jsem, že tuto povinnost musíme splniti i s ohledů sociálních jako lidé spravedliví, že ji musíme splniti také jako příslušníci koaličních stran, kteří za každých okolností to, co se smluví, chtějí dodržeti. Ale prosím, v tomto koaličním programu také stojí ještě, že musí býti provedeno zrovnoprávnění zemědělského stavu s průmyslovou výrobou. Jestliže, vážení pánové - a tu se právě obracím ke stranám socialistickým - my hlasováním projevujeme plné pochopení pro tyto požadavky vrstev dělnických, prosím - a v to pevně věřím a doufám - aby také strany socialistické projevily totéž pochopení pro spravedlivé zájmy našeho zemědělství. Vážení pánové, prohlašuji docela otevřeně, že by naši voliči nesnesli, by tyto spravedlivé požadavky jejich byly oddalovány. Budete-li podporovati spravedlivé jejich požadavky, umožníte aby zemědělství bylo postaveno na pevný podklad a tím také právě zabezpečujete osud a budoucnost této předlohy, poněvadž zemědělství jest tím nejjistějším elementem pro stát, poněvadž odvádí daně a právě s tímto daňovým elementem stát může s jistotou počítati. Vidíme, že v průmyslu mohou zastaviti práci, že mohou propouštěti dělníky, ale v zemědělství nemáte příkladu, že by zemědělec zastavil podnik a propustil své dělníky. Zemědělský podnik jde dále, zaručuje právě státu, že on s tou finanční jednotkou může počítati. Jestliže umožníte, aby rentabilita usedlostí zemědělských byla takovým způsobem zajištěna, zaručujete tím také osud této předlohy pro budoucnost. V silném zemědělství silný také stát. (Výborně!)

A dovolte mně, slavný senáte, abych při této příležitosti, když projednáváme tak důležitou otázku sociální, zmínil se ještě o jedné, kterou bych také rád viděl splněnu, ač nepatří do tohoto programu. Je to, slavný senáte, otázka staropensistů. Je to již, řekl bych skoro hanbou Národního shromáždění, že ponecháváme lidi, jímž je dán titul staropensistů a kteří jsou téměř již na vymření, v poměrech tak zbědovaných. A jaký je rozdíl, prosím, mezi staropensisty a novopensisty? Žádný. Vždyť ten staropensista musil stejně tak vykonávati své práce, vykonávati své funkce, jako ten novopensista. Proč ten staropensista má býti trestán, že šel dříve do pense, než novopensista? (Výborně!) To je věc spravedlivá a já prosím, aby slavný senát projevil se mnou souhlas, když bude žádati, aby právě při rozpočtu tato otázka byla upravena, aby ti staropensisté nešli již do roku 1925 s dnešními bolestmi a bídou, nýbrž s radostí, že konec svého života budou moci ztráviti v klidu (Výborně! Potlesk.) Tím naznačil jsem, slavný senáte, stanovisko naší strany a prohlašuji, že vzhledem k těmto důvodům, které jsem uvedl, budeme pro předlohu hlasovati tak, jak z výboru sociálně-politického a rozpočtového vyšla. (Výborně! Potlesk.)

Tím naznačil jsem, slavný senáte, stanovisko naší strany a prohlašuji, že vzhledem k těmto důvodům, které jsem uvedl, budeme pro předlohu hlasovati tak, jak z výboru sociálně-politického a rozpočtového vyšla. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Valoušek: Pan senátor Fahrner má slovo.

Sen. Fahrner (německy): Vážení pánové! Jménem své strany dovoluji si podati toto prohlášení: Nejen lidové odborové organisace, nýbrž také moje strana podanými návrhy a dobrozdáním poctivě pracovala spolu na tom, aby došlo k projednávanému zákonu o sociálním pojištění a aby se konečně stal zákonem oprávněný požadavek, který dělnictvo od několika desítiletí kladlo. Bohužel také tento zákon, jako tak mnohé jiné sociální reformy ve státě, nestojí ve znamení sociální péče, pro tuto věc jedině směrodatné, nýbrž stal se předmětem národnostní libovůle a stranického obchodu. Opětně má moc přednost před právem. Naše věcné požadavky, jakož i národně-politická práva německého dělnictva byla koaličními stranami ignorována. Přes to budeme ve druhém čtení hlasovati pro zákon, zdůrazňujeme však současně, že boj o požadavky německého dělnictva povedeme tak dlouho, až také jejich práva zakotvena budou v zákoně. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Valoušek: Pan sen. Smetana má slovo.

Sen. Smetana: Slavný senáte! Není mým úkolem, abych probíral zákon od odstavce k odstavci, anebo abych na něm něco kritisoval, poněvadž kritika není nic platná, když se nedá vlastně na zákoně již nic měniti, nechceme-li, aby přišel zpět a tím oddáliti očekávané sociální pojištění.

Chci se zmíniti jen povšechně o nutnosti tohoto zákona a nutnost onu dokázati. Zákon o sociálním pojištění, který právě projednáváme a o nějž jsme po celá desetiletí houževnatě bojovali, má odstraniti veliké bezpráví, které bylo společností lidskou na dělnictvu po řadu roků pácháno. Zákon ten má odstraniti a také jistě odstraní dosavadní člověka nedůstojné zaopatření, které tomu neb onomu poskytla ta nebo ona obec, když se stal práce neschopným, tedy ono nedůstojné zaopatření starých, sedřených dělníků a dělnic, pokud vůbec u domovské obce nějaké zaopatření měli. Pamatují se ze svých mladých let, jak staří, sedření dělníci, kteří šli jinam za prácí do průmyslových míst atd., přišli potom zpět práce neschopní, zestárlí, nebo jako invalidé, a tu si můžete pomysliti, jak jejich zaopatření vypadalo. Obec domovská byla povinna se o ně postarati a také se postarala, ale jak? U nás na příklad jest obec chudá. Takový almužník, stařec práce neschopný, nebo stařena, byl posílán od čísla k číslu, od chalupy k chalupě, kde měl býti nasycen, a tu přirozeně uznáte, jak to na takového chudáka musilo působiti, když mu každou chvíli někdo vytknul: ťJinde jsi se sedřel, jinde jsi pracoval, práceschopnost jsi ztratil a teď přijdeš, aby tě obec vydržovala, přijdeš obec vyžíratiŤ. To je jistě jedním důvodem pro tento zákon a my můžeme s chloubou na to poukázati, že chceme něco podobného v budoucnosti zameziti. Jak musil býti roztrpčen takový člověk, který musil po svoji vlastní obci nezaviněně choditi žebrotou. Zajisté chápete ponížení takového chudáka a to má býti nyní odstraněno.

Velectění pánové! Minulého týdne zajel jsem si do jednoho většího průmyslového města poblíže Prahy, abych seznal také tamní poměry, poněvadž vím, že tam je celá řada dělníků, kteří ať vědomě, nebo i nevědomě, brojí proti sociálnímu pojištění. Co jsem tam shlédl? Nežli jsem přišel z nádraží do města - cesta trvá asi 20-25 minut - potkal jsem na obou stranách neméně než 11 sedřených dělníků a dělnic, o almužnu úpěnlivě prosících. Věřte, že se mně srdce sevřelo, když jsem viděl, že vlastně tam, kde by mělo býti nejvíce nadšení pro sociální pojištění, brojí se proti němu.

Jsme si všichni vědomi, že předložený zákon není dokonalý, že by mohl býti daleko lepší, ale i s tímto zákonem rádi souhlasíme, poněvadž víme, že je to splátka a zaroveň také stupeň k dalšímu ještě vybudování. Ale, velectění, vždyť i na schůzi Svazu národů, kde byly sneseny věci dalekosáhlé, od státníků, bylo řečeno, že to je jenom počátek a že společnost Svazu národů bude hleděti všechno zlepšovati, aby to v budoucnosti bylo co nejdokonalejší. A i my pravíme: ťAť zákon je nedostatečný, ať jsme si ho přáli lepší, přece jenom je to počátek a my se budeme o to starati, aby vady, které tento zákon má, byly po čase odstraněny, skutečnost nás potom naučí, co je dobrého a co špatnějšího. Co bude špatnější může se vymýtiti a dobrým nahraditi. A o to se budeme zasazovati plnou silou, poněvadž jsme to dělnictvu dlužni a jsme mu tím povinni jako jeho zástupci.

Musím však, vážený senáte, s politováním konstatovati že, co na jedné straně byly obětovány některé zdatné společenstevní pokladny, na druhé straně povoluje se zřizování nových, řekněme hned, zemědělských pokladen, které mohou existovati s každým počtem členů. Pánové, tu mluvím jako odborník a pravím, že sociální pojišťovna, která bude míti snad jen tisíc nebo půldruhéha tisíce členů, má-li býti nositelkou sociálního pojišťování, musí vydati na správu 30 až 50% příspěvků. Jest to věc komplikovaná, poněvadž pojišťovna musí míti zdatné úřednictvo, aby agenda byla přesně vyřizována a toto úřednictvo musí také dobře platiti. A nad to, mají-li býti příspěvky nízké - snad ještě nižší než jinde - je patrno, že nemůže taková pojišťovna bezvadně fungovati. Jsem přesvědčen, že i strany, které dnes naše stanovisko neuznávají, v budoucnosti dospějí k názoru, že sloučení jest nutné, a jsem pevně přesvědčen, že také k němu dojde.

Při té příležitosti dovolte, abych také poukázal na §§ 24 až 28 důvodové zprávy, kde předloha doznává nutnost zdatnosti sociálního pojištění. A když se ta nutnost doznává, pak přirozeně se také musí doznati, že slabé pokladničky, tedy slabé pojišťovny, nikdy nebudou tuto zdatnost míti i při nejlepší vůli, poněvadž to je prostě nemožné.

Zákon o sociálním pojištění, který dnes projednáváme, má jako hlavní úkol léčebnou péči. Na to kladu hlavní důraz pánové, poněvadž zachovati a vrátiti zdraví onemocnělému dělníku je vlastně zachování národního majetku. To má daleko větší cenu, než dáti podporu. Podpory budou potom tam, kde se zdraví navrátiti a zachovati již nedá. Na léčebné péči nesmí býti šetřeno a i nákladnější léčba, lázeňská léčba, sanatoria atd. se vždy vyplatí.

Jsem toho mínění, že sociální pojištění může býti zdokonaleno a že bude zdokonaleno, ale kladu také důraz na to, že bude dokonale vybudováno teprve tenkráte, až bude zavedeno vzájemně ve všech státech. Víte, že se dnes naříká, že náš stát bude tímto pojištěním zatížen a jiné státy, že s ním budou konkurovati atd. atd. My jsme to začali, ale bude věcí socialistické Internacionály, aby se postarala také o to, aby ve všech státech sociální pojištění zavedeno bylo. Jako průmysl, obchod i vše ostatní je vzájemně spjato, jako nemůže jedna národnost existovati bez druhé, jedna zem bez druhé, tak také možno sociální pojištění vybudovati na výši jen tenkráte, když bude zavedeno také všude. A jak pravím, socialistická Internacionála bude povinna, aby se také záležitostí tou zabývala.

Ač bychom viděli rádi zákon dokonalejší, přece jen vítáme s radostí i toto veliké grandiosní dílo, které jest prozatím ojedinělé na poli sociální politiky. Teprve budoucí generace dovedou oceniti to, co dnes ťtakéŤ zástupci dělnictva potírají. Při této příležitosti nelze se mi nezmíniti o včerejším prohlášení kolegy Chlumeckého, že zákon je špatný a že bude zase umožňovat pro jisté lidi sinekury a žlábkářství. Považuje-li kolega Chlumecký sociální pojišťovny za sinekury, jest to věcí jeho vkusu a snad u jeho strany se tomu jinak neříká, ale smutné jest, když na dílo tak grandiosní, jaké jest zde předloženo, pohlíží se už předem jako na hnízdo sinekur. Nelze mi najíti, pánové, slov k odsouzení něčeho podobného. Jsem si jist, kdybychom mohli uzákoniti, že by každý příslušník strany kolegy Chlumeckého obdržel měsíčně 1.000 Kč, jistě by zase řekli, že je to zákon špatný proto, poněvadž to nejsou 2.000 Kč. Konečně budiž konstatováno, že mimo kolegu komunistu Chlumeckého nikdo se proti zákonu dosud nevyslovil. Pouze strana kolegy Chlumeckého se proti němu všemožně staví ba dokonce zákon pomlouvá jako špatný. U jiné strany by to bylo pochopitelné, kdyby se proti zákonu postavila, ale přece to žádná strana neudělala. Nemůžeme pochopiti a nikdy nepochopíme, že by také strana dělnická, jak se strana kolegy Chlumeckého nazývá, mohla proti zákonu jenom jeden prst zdvihnouti, když dnešní vůdcové komunistů vítali za starého Rakouska předlohy o sociálním pojištění daleko horší. Vysvětlení pro tento obrat možno hledati jedině v tom, že v tehdejší době dovedli každou otázku posuzovati s hlediska prospěchu třídy dělnické, nyní však že musili se podle povelů z Moskvy přeorientovati tak revolučně, že jim hlediska stranické agitační demagogie jsou více, nežli skutečný prospěch třídy dělnické. My sociální demokraté českoslovenští vítáme tuto předlohu a také pro ni budeme jednomyslně hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Valoušek: Slovo má pan sen. dr Fáček.

Sen. dr Fáček: Vážený senáte! Nechci se zabývati vlastně obsahem zákona o sociálním pojištění, poněvadž tento obsah byl dostatečně a všestranně probrán nejen v rozpočtovém výboru, ale i zde v plenu v referátech obou pánů referentů a ve vývodech předcházejících řečníků. Chtěl bych jen spíše vytknouti, co se mi zdá, že je potěšitelným ve způsobu, jak toto veliké dílo bylo uskutečněno společným úsilím všech koaličních stran (Výkřik.) - pardon, tedy i hlasy pánů z oposice. Nebylo mezi námi jistě rozdílu v přesvědčení, že je to opravdu příkazem lidskosti, aby se dělníku zabezpečilo alespoň poněkud slušné zaopatření pro léta stáří, a pro případ předčasné invalidity pracovní, že je potřebí poskytnouti mu pevný nárok na toto zaopatření, nárok podložený majetkem, nastřádaným pro něho v pojišťovně a že nemůžeme ho dále odkazovati na nedůstojnou chudinskou podporu od obce. Požadování této podpory bylo opravdu nedůstojné a také přes všechno uznání, které musíme vysloviti obcím, že zlepšily v posledních letech péči chudinskou, v největším počtu případů toto opatření chudinské bylo zcela nedostatečné.

Lituji, že v zákoně přece jen zůstaly ještě jisté mezery, a bohužel právě pro skupiny dělníků, kteří jsou často v nejnuznějších poměrech. Mám na mysli domácké dělníky, dále švadleny, nebo posluhovačky, které pracují po různu v domácnostech a vůbec osoby nepravidelně zaměstnané. Ty sice jsou zahrnuty mezi pojištěnce podle tohoto zákona, ale provedení tohoto pojištění jest ještě věcí prováděcích nařízení. A nedá se upříti, že právě v těchto oborech bude úspěšné provedení zásad tohoto zákona velmi obtížné. Mám jen přání, aby se našim osvědčeným odborníkům pojišťovacím, jímž byla již s tohoto místa několikráte za debaty vzdána čest a uznání, podařilo také tento problém uspokojivě rozřešiti.

Vážení pánové! Vidím ještě druhé pojítko, které drželo pohromadě koaliční strany v obtížné práci o smluvení tohoto zákona ve všech podrobnostech. Byla to myšlenka, připoutati k našemu státu tímto dílem i ty skupiny, které doposud se staví do nepřátelské posice k našemu státu. Přeji si, aby také toto očekávání se úplně splnilo.

Ještě jiná věc je pozorovateli nápadná, srovnává-li, s jakou vášní a často s jakou jednostranností bylo bojováno ještě před 5, 6 léty v našem Národním shromáždění o předlohy podobného významu, a jak klidně se dála dohoda tentokráte. Je viděti, že dospěli jsme již tak daleko, že přes všechny programové rozdíly jedna strana má porozumění pro stanovisko strany druhé. Tím je sjednání kompromisů velmi usnadněno tam, kde jsou nutny mezi rozcházejícími se názory a zájmy. Mám dojem, že i to uvědomění, po kterém jsme dávno toužili, po znání, že zájem dělníka není tak protichůdným se zájmem zaměstnavatele, že je tu jistá solidarita zájmů, proniká a že se projevilo v jednání o tomto zákoně. U dělnictva bylo již pochopení pro to, že nelze zaměstnavateli ukládati oběti a povinnosti v libovolné výši. Zdá se, že i dělnictvo cítilo, že tímto způsobem by nakonec poškodilo samo sebe. Břemena, která se ukládají podnikateli zákonem o sociálním pojištění, jsou velmi značná. Nestačí bráti v počet jen peněžitý jeho příspěvek, dlužno také oceniti v penězích všecku práci, kterou on ve svém závodě musí pro účely pojištění konati, a konečně i z příspěvků státních zase ve formě daní velká část přesune se na něho. Zvyšovati do nekonečna tyto oběti, jistě by nebylo bývalo rozumným a dělnictvo to pochopilo, poněvadž na konec výsledkem by bylo, že, ježto všechna tato zatížení jistě přesunou se do ceny výrobků při výrobě, byl by tu zase nový podnět ke stoupání drahoty na domácích trzích a byl by to zároveň moment, který by velmi ztěžoval soutěž našich průmyslových výrobků na cizích trzích a s výrobky státu, kde sociální ochrana ještě není tak vyvinuta jako u nás. Kdyby věc se hnala tak daleko, že by tímto způsobem náš průmysl, který je z velké části exportním, přišel o svá odbytiště, pak by málo bylo platno, že máme dokonalý zákon, zabezpečující dělníka ve stáří, když pro trvalou nezaměstnanost dělník neměl by možnosti výhody tohoto zákona pro sebe udržeti, poněvadž, jak víte, ztrátou zaměstnání na nějakou dobu sice ještě nároky zůstávají, ale neplacením příspěvků dobrovolných se na konec nárok naproti pojišťovně pozbývá.

Lituji jen, že v jednom bodě z této solidarity zájmů mezi dělníkem a zaměstnavatelem nebyl proveden důsledek, totiž že nebyla přiznána parita zastoupení obou skupin ve správě okresních nemocenských pojišťoven. Lituji toho tím více, poněvadž se to stalo proti tomu, co doporučovali odborní znalci již v přípravném jednání o sociálním pojištění, jehož jsem se tenkráte také částečně zúčastnil. Je to v odporu se zásadou, která byla přijata do směrnic stanovených ministerstvem sociální péče na základě porad s odborníky. V těchto směrnicích byla vyhlášena zásada, že účast zaměstnavatelů ve správě nutno uvésti v poměr k otázce placení příspěvků: čím větší kvota příspěvků zaměstnavatelů, tím také větší účast ve správě. Tedy z rovnosti příspěvků by plynula parita zastoupení.

Jsem přesvědčen, že účast zaměstnavatelů ve správě pokladen by nebyla těmto pokladnám nikdy na škodu a že jest i v zájmu pokladen, kdyby zaměstnavatelé svými zkušenostmi a svou rozvahou mohli více ve správě spolupůsobiti. Bylo by to potřebí snad právě pojišťovnám, které přece jen se budou musiti brániti proti nepřátelům nejen zevním, nýbrž i vnitřním, zejména při povolování invalidních rent bude potřebí jisté statečnosti, aby se pojišťovna uhájila proti neoprávněným nárokům. Je ovšem pravda, že kompromisem místo menšího zastoupení zaměstnavatelů ve správě nemocenských pokladen byl zřízen ještě rozhodčí výbor, kde zase zaměstnavatelé mají větší slovo. Ale já nepokládám toto řešení za šťastné, poněvadž jsou tu místo jednotné správy dvě instance, které se mezi sebou budou dohodovati, po případě potýkati, (Hlas: Ty jsou tam od počátku pojištění!) já vím, ale teď byla příležitost upraviti to vhodnějším způsobem. A poněvadž nám záleží v zájmu všech na největší úspornosti celé organisace sociálního pojištění, lituji ještě druhé věci, že totiž nebylo použito této příležitosti, aby úrazové pojištění bylo úplně zrušeno a sloučeno s pojištěním invalidním. I to se stalo proti návrhům převážné většiny odborných znalců, kteří byli v ministerské komisi. Tam bylo tenkráte poukázáno na to, jak vlastně malý význam pro dělnictvo jest v úrazovém pojišťování. Bylo vypočítáváno podle statistiky, tuším z r. 1913, že jen asi 1.45% dělnictva dochází podpory a renty z úrazovny, jen 1% vdov dělnických a z toho počtu důchodů, které se vykazují jako trvalé důchody, daleko největší částí jsou důchody směšně nepatrné, kterými se nahrazuje pouze částečně ztráta způsobilosti k práci. Podle invalidního pojištění ten, jehož pracovní způsobilost klesla na 1/3, dostane tak jako tak odškodnění bez ohledu na to, jestliže by ona pracovní nezpůsobilost vznikla z úrazu nebo jinak. Většina ostatních úrazových rent je velmi nepatrná, zbývá dosti malá skupina jenom asi 2% hlášených úrazů kde dělník dostává něco více, co by nedostával z invalidního pojištění. A tu právě, když se na jedné straně dávalo pojištění invalidní v tom velikém rozsahu, byla vhodná příležitost, tuto malou výhodu dělnictvu odejmouti, aniž by to způsobilo velkou nevoli. Je pravda, v dnešní své soustavě úrazové pojištění vykazuje jisté zásadní rozdíly proti těm zásadám, na kterých je vybudováno pojištění starobní a invalidní. Ale nebylo nemožno tyto různosti odstraniti, anebo je vtěliti do rámce sociálního pojištění. Na příklad odstupňování příspěvků při úrazovém pojištění má ten rozumný důvod,že se v něm vyjadřuje různá nebezpečnost, různé risiko úrazu v jednotlivých závodech. Ale i to by se mohlo převzíti, kdybychom byli opustili zásadu kolektivního přihlašování pojištěnců v úrazovém pojištění. Kdybychom zavedli individuelní pojišťování, pak by oboje pojištění mohla splynouti a risiková premie by se mohla vybírati v různě odstupňované výši za jednotlivého pojištěnce od jejich zaměstnavatelů současně s příspěvkem k pojištění starobnímu a invalidnímu. (Hlas: Jen zaměstnavatel platí! To by se dalo těžko komulovati!) To by nebyla tak veliká obtíž a pro zaměstnavatele by to bylo veliké ulehčení práce oproti dnešku, kdy má býti se dvěma ústavy ve styku a předkládati výkazy na různých základech sestavené. Různost ještě je ta, že v úrazovém pojištění nese podnikatel celé pojistné, kdežto ve starobním se dělí na polovici mezi dělníka a zaměstnavatele. Toto ustanovení, že v úrazovém pojištění má podnikatel sám platiti, pozbylo však svého oprávnění z části již poslední reformou v roce 1917, kdy byla přiznána renta úrazová nejenom za úraz závodní, nýbrž i úrazy, které dělník utrpí cestou domů anebo do závodu. To jsou úrazy, za které ručení podnikatele nestíhá a není důvodu, aby se naň kladlo celé břemeno. Ostatně kdyby se zprostil podnikatel tohoto břemene, na druhé straně by se mohlo žádati od něho něco jiného, aby přispěl větším příspěvkem peněžním k zlepšení starobního a invalidního pojištění. Tedy sloučením obou pojištění by se jistě uspořilo mnoho režie, evidence by se byla zjednodušila, odpadly by náhrady požadované se strany nemocenské pokladny, odpadla by dvojí kontrola u dělníka, který požívá renty. Dnes v takovém případě, kde se střetnou, jak na to zákon pamatuje úrazová a invalidní renta třeba jedna bude redukována, budou tady dvě pojišťovny, které se budou ve vlastním zájmu starati o kontrolu zdravotního stavu tohoto percipienta renty, v opačném případě při sjednocení obou institucí by tu stačila kontrola s jedné strany.

Lituji, že se toto nestalo, poněvadž tak vhodná doba, jako byla nyní, se již nevrátí. Ve veřejnosti je pojímána resoluce, kterou poslanecká sněmovna připojila ke svému usnesení o zákoně tak, jako by k takovému sloučení mělo dojíti aspoň v budoucnosti. I kdyby tomu tak bylo, nebylo by to účelné, poněvadž ta hlavní výhoda sloučení by se již ztratila. Hlavní výhodu jsme si slibovali od toho, že z úrazové pojišťovny se převezme zapracované úřednictvo, které pomůže platně uvésti v život nový zákon, kdežto při způsobu, který byl teď zvolen, když již jednou se vybuduje samostatný ústav sociálního pojištění s potřebným počtem úřednictva, tato výhoda úspory sil a ta výhoda použití zapracovaných sil převedených z úrazové pojišťovny odpadne. Resoluce nemá vlastně tento smysl, je to omyl, ona žádá něco jiného, žádá sjednocení, unifikaci úrazového pojištění v celém státě, unifikaci slovenského úrazového pojištění s naším, která bude velmi obtížná, poněvadž mezi oběma zeměmi co do výše příspěvků a prestace pojištěncům jsou velké rozdíly. Druhá část této resoluce, která žádá, by správa tohoto sjednoceného pojištění byla přenesena na ústřední sociální pojišťovnu, je věc, která vzbuzuje vážné obavy, nejde-li se v centralisaci dále, než je na prospěch věci.

Končím s přáním, aby se nám provedení zákona zdařilo stejně dokonale jako zákon sám, by naše hospodářství vždycky bylo v takovém stavu, aby lehce uneslo břemena, která mu zákon ukládá. (Potlesk.)