Místopředseda Valoušek: Slovo má pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Bylo zde již ústy daleko povolanějšími, než jsou ústa moje, řečeno, jak neobyčejně významnou předlohou zabývá se dnešního dne slavný senát. Zavedením starobního a invalidního pojištění konáme dílo, jež bez nadsázky možno označiti dílem prvého řádu na poli sociální politiky. Starobní a invalidní pojištění značí vrchol pojišťovacího systému ve všech státech a tudíž i u nás. (Místopředseda dr Franta převzal předsednictví.) A kdo by tento fakt chtěl přezírati a podceňovati, ten by nemohl býti nazván spravedlivým a dobrým člověkem. Jestliže tato předloha zahrnuje asi 2.5 milionů zaměstnanců, tedy dělníků, jestliže pojištění samostatných osob, které má býti zároveň zavedeno s dělnickým pojištěním, bude podrobeno asi 1 milion malozemědělců asi 1 milion malorolníků a maloobchodníků, tedy okrouhle asi 4 miliony osob mezi 13 miliony obyvatel tohoto státu, je to čin, před nímž se musíme pokloniti, jenž by neměl býti podceňován ani těmi, kteří na něm vykonávají drsnou a neúprosnou kritiku. Jestliže 4 milionům lidí zabezpečuje tato předloha v nejkritičtější době jejich života, to jest v době, kdy zaniká výdělečná schopnost, právní nárok na jisté existenční minimum a jestliže tím osvobozuje ohromný počet občanstva od ponižující závislosti na péči chudinské, po případě na milosti zaměstnavatele, dětí nebo příbuzných, pak neváhám říci... (Sen. Matuščák: Ne na milost!) Tak jste tomu nerozuměl, co jsem tím chtěl říci. - Neváhám říci, že Československá republika staví se po bok nejpokročilejším státům, ano dokonce v mnohém směru je i předčí, ačkoliv svou rozlohou, svým bohatstvím a svými ne právě nejutěšenějšími hospodářskými a finančními poměry není před těmito státy, nýbrž dokonce za nimi.

Tím však není ještě význam starobního pojištění úplně vyčerpán. Invalidní a starobní pojištění poskytuje také dávky pozůstalým po pojištěnci, zejména sirotkům, když už nebylo možno z finančních důvodů zahrnouti do sociálního pojištění také všechny vdovy. Tím, že poskytuje také zabezpečení sirotkům po pojištěncích, přirozeně umožňuje se také kulturní a hospodářský vzestup budoucí naší generace, vzešlé právě z těch nejpotřebnějších, eventuelně ze sociálně nejslabších vrstev. (Místopředseda Valoušek ujal se předsednictví.)

Konečně buduje tato předloha novou organisaci pro léčebnou péči, a to ve velkém stylu, čímž se zabezpečuje hygienicky zanedbaným vrstvám národa pronikavá ochrana jejich zdraví, takže základ sociální hygieny, který byl svého času položen nemocenským pojištěním, je touto předlohou, tímto pojištěním, značně rozšířen. Vedlo by ovšem daleko, kdybych měl meritorně pojednati o této předloze. Bylo by to zbytečné, poněvadž bych opakoval to, co bylo již mnoho a mnohokráte podrobně prodebatováno. To není mým úmyslem a také není mým úmyslem vyvraceti snad určité nedostatky a výtky, které byly činěny této předloze se strany oposice.

Chci jen prohlásiti, že tyto výtky a nedostatky byly, jsou a budou nám ještě dlouho známy, nežli je bude možno odstraniti, po případě zmírniti. Zatím dává Československá republika širokým vrstvám lidovým to, co jim z nejlepšího svého svědomí a s vynaložením všech prostředků finančních, tedy všech svých finančních sil může poskytnouti a nejen co může poskytnouti, ale co jim také může zabezpečiti pro všechny příští časy.

Bylo by přece zbytečno zastírati si fakt, že starobní a invalidní pojištění bude znamenati stamilioné zatížení našeho národního hospodářství. A proto bylo nejvýš třeba postupovati v této věci velmi opatrně, nejvýš obezřetně, poněvadž každý unáhlený krok po této stránce mohl by eventuálně v budoucnosti přivoditi zhroucení osnovy, kterou budujeme, a tím by přirozeně mohl také přivoditi stát v neklid sociální.

Musili jsme přece věřiti odborníkům, kteří se touto otázkou zabývají. My jsme přece nemohli popřáti sluchu těm, u nichž snad mluvilo jen srdce, nebo cit. Zde musil rozhodovati chladný rozum, klidná rozvaha, a tím méně snad jsme mohli popřáti sluchu těm, u nichž sociální pojištění, resp. tato předloha nebyla ničím jiným, než hybnou silou pro demagogii. Jestliže při každé předloze bych připustil určitou nadsázku, jestliže bych připustil také trochu radikálničiti, nebo dělati trochu demagogie, pak myslím, že při této předloze bylo by to nejméně na místě. Zde musili mluviti jen odborníci, nikdo jiný. Zde musil rozhodovati jen chladný rozum, a nikoliv cit a srdce, a pak přirozeně musily mluviti zkušenosti z jiných států, kde je sociální pojištění zavedeno.

Je jistě podivuhodné, jestliže v šestém roce trvání našeho státu, který se teprve rodí, můžeme se konkretně zabývati touto ohromnou otázkou, touto předlohou, když víme dobře, že v jiných státech po celá desetiletí i déle zabývali se touto otázkou.

Mohu směle říci, že stát tu však nekoná snad jen pouhou povinnost vůči dělnictvu, jak se snad mylně má za to, že zde nekoná pouze jakýsi humánní čin. Jsem přesvědčen, že tento čin je činem nejvýše státnickým, činem kromobyčejného dosahu politického. Neváhám říci, že státotvornost a sociální pojištění je jedno a totéž, i když to zní paradoxně. Nemysleme si, Lloyd George nebo Bismarck dělali sociální pojištění snad z lásky k dělnému lidu, Bismarck nejméně. Ne, u nich rozhodovaly důvody státní, neboť oni dobře věděli, že sociální pojištění, zejména starobní a invalidní, možno pokládati za jedno z nejosvědčenějších method k připoutání nejširších vrstev lidových ke státu, u nichž revolučnost a nespokojenost bývá domovem. Svými důsledky jeví se pojištění jako podmínka veřejného blaha a tudíž i spokojenosti uvnitř státu. To zejména adresuji těm, kteří mají za to, že sociálním pojištěním dáváme snad dělnictvu nějakou milost. Pro mne znamená sociální pojištění nejsilnější pohnutku lásky každého jednotlivce ke státu, spokojenost a tudíž veliké posílení státu uvnitř i na venek. Jako zástupce úřednictva mohu jen blahopřáti dělnictvu, že konečně dosahuje toho, čeho požívají soukromí úředníci již delší dobu a čeho veřejní zaměstnanci požívají již od pradávna. Blahopřeji dělnictvu k této vymoženosti, která znamená povznesení pracujícího člověka z mravní i fyzické bídy, moderního otroctví, která znamená povznesení pracujícího člověka na úroveň člověka v pravém slova smyslu, majícího právo na zdraví a život - zdůrazňuji - na život lidský, aby ho mohl důstojněji a lidštěji ukončiti, než to bylo možno dosud.

Řekl jsem již, že nedostatky této předlohy jsou nám velmi dobře známy. Neváhám říci, že v příhodném okamžiku bude potřebí novely. Stejně nerozpakuji se zmíniti se o tom, co nám, upřímným zastáncům sociálního pojištění, kalí do jisté míry radost z tohoto díla, a co způsobilo, že tato předloha nebyla tak uvítána - když byla odhlasována v poslanecké sněmovně - v interesovaných kruzích, jak by toho byla zasluhovala. Pomíjím úplně stanovisko jisté politické strany, vlastně správněji řečeno jednotlivců, kteří agitovali proti sociálnímu pojištění ne z tak věcných důvodů, jako spíše ze stranicko-politických důvodů, neboť, jak jsem již naznačil, sociální pojištění znamená konsolidaci státu a konsolidace státu není programem každé strany u nás.

Co nám kalí radost z této předlohy - a proto také, jak jsem již naznačil, není přijímána s takovým nadšením, jak by měla býti přijímána - to je ta okolnost, že nabude teprve účinnosti současně s pojištěním osob samostatně výdělečně činných. Chápu toto junktim, velmi dobře je chápu, ale široké vrstvy dělnické těžko je mohou chápati, těžko mohou chápati, proč vážeme jejich starobní a invalidní pojištění s pojištěním jiných vrstev. Musíme se postarati o to, aby druhá část sociálního pojištění byla co nejrychleji uzákoněna. Nesmíme se dříve rozejíti, dokud k tomu nedojde. Proto vítám velice srdečně prohlášení pana ministra sociální péče, že ihned po ústavním projednání této předlohy bude projednávána druhá část, zabývající se pojištěním osob samostatně výdělečně činných a že přípravy k zpracování této předlohy jsou hotovy, že po dohodě o zásadních směrnicích tohoto pojištění přikročí se neprodleně k vypracování předlohy, která v nejkratší době bude předložena k ústavnímu projednání - a jak tentokráte pevně doufám a pevně očekávám - napřed v senátě. (Hlas: Slyšte!) Také jistě s povděkem jsme slyšeli zprávu, že osnova zákona o poskytnutí státního příspěvku osobám přestárlým je již hotova.

Slavný senáte! Při této příležitosti, když se zabýváme otázkou starobního a invalidního a nemocenského pojištění zaměstnanců, nesmíme opomenouti kategorie zaměstnanců, která sice používá - jak jsem již řekl - pensijního zabezpečení, ale není dosud účastna dobrodiní nemocenského pojištění: jsou to zaměstnanci veřejní. Bylo by jistě zbytečné zdůrazňovati nutnost léčebné péče pro tyto zaměstnance, jejichž důchody až na nepatrné výjimky, kde se jedná pouze o vysoké úředníky, velice málo se liší od dělnictva, a že tudíž nemoc a úmrtí v rodině zaměstnancově znamená finanční katastrofu, neboť z nepatrného služného, zejména v dnešní době stále stoupající drahoty, hraditi léky a lékaře jest holou nemožností. Máme-li zadlužené, správně řečeno předlužené úřednictvo, pak mám za to, že z velké části příčina tkví právě v tom, že zde postrádá toho dobrodiní právě v tom, že nejsou pojištěni pro případ nemoci, a pokud se týče rodiny, že nejsou pojištěni pro případ úmrtí.

Vláda předložila slavnému senátu již více než před 3 roky příslušnou osnovu, k jejímuž projednání posud bohužel nedošlo. Z počátku jevila se překážka v tom, že nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců by kolidovalo do jisté míry se sociálním pojištěním. Rozuměli jsme tomu. Později, když kontury sociálního pojištění byly již hotovy, když jsme již znali tu strukturu, vyskytla se nová překážka. Vláda souhlasila s projednáním, také určité parlamentní kruhy souhlasily s projednáním této předlohy a tu vyskytla se nová překážka. My jsme viděli, že rozhodující kruhy nebyly dostatečně připraveny pro tuto předlohu. Viděli jsme, že nemají ještě ani správně vyznačený pojem o rozsahu nemocenského pojištění pro veřejné zaměstnance a konečně jsme viděli, že nedošlo ještě ani k dohodě s lékaři. Mám za to, že se vším urychlením budeme musiti tuto předlohu vypracovati, neboť není myslitelno, aby dosavadní stav směl trvati ještě nadále.

A musíme konečně - a to bych snažně prosil - od těch starých slibů, které dáváme na schůzích, nebo zde v kuloárech přejíti k činům, nemáme-li se zbaviti té poslední špetky důvěry u loyálních státních zaměstnanců. Neváhám také říci, že při projednávání sociálního pojištění veřejní, soukromí úředníci, právě pokud se týče nemocenského pojištění, měli býti do jisté míry irritováni. Prohlásilo se totiž, že obě ty kategorie mají býti zbaveny samostatného nemocenského pojištění, ačkoliv § 5 této předlohy neměl ničeho jiného na mysli, než aby všeobecně vyjádřil pojišťovací povinnost pro všechny osoby výdělečně činné, aniž by tím dotknouti se chtěl samostatného pojištění těchto kategorií, když si ho nepřejí. Nebylo by to žádným neštěstím, kdyby k takové unifikaci došlo, a jsem přesvědčen, že jednou k ní dojíti musí, a řeknu otevřeně, že bych se byl nikterak nevzpíral, kdyby do § 5 byla také pojata pojistná povinnost pro veřejné zaměstnance, poněvadž by to měli aspoň zákonem zaručeno. Samozřejmě v důsledku této předlohy musí v dohledné době dojíti také k novele zákona o pensijním pojištění soukromého úřednictva, kterýžto zákon má určité nedostatky a také ku splynutí pensijního pojištění s nemocenským pojištěním. Jak jsem informován, ministerstvo sociální péče se těmito otázkami již zabývá a také dosadilo již příslušnou komisi. Dosavadní duplicita není dosti účelnou, a myslím, že také není laciná.

A nyní přicházím ke kapitole velmi smutné, snad nejsmutnější ze všech, t. j. k našim staropensistům. Mám za to, že našemu slavnému senátu je známo, kdo to je staropensista, a jsem přesvědčen, že jsou mu také známy sliby, které byly staropensistům dány, všemi politickými stranami dány a to už po několik let. Mám za to, že při slově ťstaropensistaŤ se nám něco rozplývá na tváři a že se nám hýbe svědomí a že nám chce říci, že jsme těmto ubožákům něco dlužni a že jim musíme ten dluh splatit, když v jiných věcech, při jiných záležitostech býváme tak splendidní, a když častokráte dáváme něco i těm, kteří to zavrhují a nechtějí to, jak jsme viděli před několika dny, když jsme projednávali předlohu o válečných půjčkách.

Nuže, vláda prohlásila, že v dohledné době chce se zabývat státně-zaměstnaneckými otázkami. Mám na mysli úpravu pensí, místních přídavků a snad také reformu správy aspoň částečnou, pokud se týče počtu personálu a jeho rozložení v úřadech, a že se má těmito otázkami zabývat při projednávání rozpočtu na příští rok. Očekávám tentokráte toho najisto, že nezůstane jen při slibech. To by mělo nedozírné následky. Varuji zcela důrazně před tím, aby sliby dané zaměstnancům veřejným tentokráte neměly býti opravdu splněny. Jestliže jsme uznali za nutné a samozřejmé, že musíme dodržeti slib daný dělnictvu po stránce sociálního pojištění, pak musíme učiniti totéž také u zaměstnanců veřejných, neboť obě tyto složky, jak zaměstnanec veřejný, tak i dělník, tak i soukromý úředník jsou nezbytny, stejně důležity a nepostrádatelny pro společnost a od jejich spokojenosti závisí nejen spokojenost ostatních vrstev, ostatních tříd, ale také i bezpečnost, ne-li dokonce existence tohoto státu. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): SIovo má dále pan sen. Link.

Sen. Link (německy): Slavný senáte! Kdyby se starým dělníkům, invalidům, kteří potřebují pomoci, uzákoněním invalidního pojištění dostalo to, čeho potřebují, mohl by tento den hlasování o sociálním pojištění býti čestným dnem republiky. A zlatým písmem zapsali bychom do dějin tohoto státu: byl vytvořen zákon pro lidi, kteří potřebují pomoci. Nezaměstnaní, invalidé a staří dělníci čekají s velikou toužebností, až tento zákon bude hotov, poněvadž se domnívají, že toho dne, kdy zákon bude sankcionován, kdy vstoupí v platnost, přijde také již pomoc. Dělníci budou nesmírně zklamáni; a obzvláště ti lidé, kteří ve všech městech sedí na rozích ulic, ve velkých průmyslových místech, kteří často hořce pláčí o podporu, budou bohužel namnoze zklamáni ve své domněnce, že přichází pomoc. Bojiště práce připravuje tisíce a tisíce lidí o zdraví a sílu; těmto obětem bojiště průmyslu a práce mělo pomoci sociální pojištění. Přihlédneme-li však k nejdůležitějším bodům předlohy, shledáváme, že se nedává to, čeho by okamžitě bylo potřebí. Invalidům se od předlohy dostane něčeho teprve potom, když jejich výdělečná schopnost bude snížena o dvě třetiny. Musí tedy člověk býti skoro k práci úplně neschopen, nežli může podle zákona o sociálním pojištění obdržeti nějakou podporu. Tisíce lidí, aniž by tu byly číslice, aniž by tu byla statistika, leží v bytech proletářů k práci neschopni, kteří nikdy nebyli pojištění a od žádné strany neobdrží podpory. Ti snad teprve po letech obdrží nějakou podporu. Totéž platí o starcích, kteří se stali k práci neschopnými, kteří nemají žádných nároků a kteří se domnívají, že se sociálním pojištěním přijde starobní pense, neboť jsou přes 65 roků staří. Ale podpora zde ještě nebude, i když zákon vstoupí v platnost. Tedy také u těchto starých lidí nastane obrovské zklamání.

Předloha nejen že přináší málo pro invalidní dělníky, ona je připravuje také o něco, co dělníci již měli; mnohem větší požitky a mnohem větší práva dávaly již dnešní nemocenské pokladny nemocnému dělníkovi, nežli tato předloha zamýšlí. Nebylo potřebí připravovati nemocné dělníky o podporu, jsou-li 4 dny nemocni, kdyby při věci bývali nejen technikové a statistikové, nýbrž také lidé se srdcem, kteří by si byli řekli, že nemocní lidé musí od prvního dne dostávati podpory. Majetní lidé mají možnost se dobře ošetřovati, mají vše k disposici, jdou do sanatorií, na letní pobyt, všude si mohou zjednati posílení. Dělník bude podle nového zákona musit 4 dni čekati, nežli obdrží nemocenskou podporu, jest tedy v osnově zákona obsažena zaostalost.

Ještě hůře na tom jsou otázky správy. Správa nemocenských pokladen byla podřízena dělnictvu, úředníci odpovědni představenstvu. Dnes přichází nová předloha, která zavádí ředitelství jako v nějakém obchodě, jako v nějaké bance. Dělníci budou jednati s řediteli, nikoli více se zvolenými úředníky, které možno kárati a sesaditi. To jest nemožné. Jest to tedy tah nazpět, a nikoli ku předu, odstranění autonomie a samosprávy a zavedení byrokracie, tedy nevýhoda pro dělníky. Dělníci již uvidí, jakých nevýhod utrpí zavedením ředitelů, novou organisací. Nemocenské pokladny se svými správami ukázaly nejen před válkou, co mohou vykonati: po dobu války přinesly nesmírné oběti pro své členy a jejich příslušníky, dávaly nemocným více, nežli po zákonu byly povinny. Zejména po převratu, při veliké nezaměstnanosti, a když zde ještě nebylo sociálního pojištění, když zde nebylo žádné pomoci, přinášely nemocenské pokladny pro nezaměstnané největší oběti. Tyto pokladny s jejich starou zkušeností, tuto správu neměli bychom dělníkům bráti, tu měli bychom v sociálním pojištění ponechati. Ale věci se ještě zhoršily. Dělnictvo bojovalo po léta o jednotnou správu, o t. zv. jednotnou pokladnu. Jednotná pokladna se neobjevuje v sociálním pojištění, nýbrž dochází zase k roztříštění. Musíme říci, že při tomto roztříštění byly na místě různí činitelové, strany, kterých sice nyní při debatě nevidíme; pracovaly v tiché komůrce a nesmírně zhoršily to, co již v osnově zákona bylo obsaženo. Zemědělští dělníci nebyli ve starém Rakousku pojištěni. Tehdy velkoagrárníci s měšťáckými stranami dovedli zemědělské a lesní dělníky vyloučiti z pojištění. Nyní by byla dána možnost pro všechny dělníky zjednati společnou pokladnu a společnou organisaci. Tomu bylo zabráněno postupem agrárních stran všech národností. Vidíme, že pro 850.000 zemědělských dělníků se tvoří zvláštní pokladny, že se průmysloví dělníci se svojí organisací pokladen s nimi neslučují, ačkoli průmysloví dělníci čítající 2,590.000 lidí jsou mnohem silnější. Ale vím, proč zemědělští dělníci jsou vzdalováni od průmyslových dělníků. Zemědělští dělníci nemají býti nakaženi organisací socialismu, mají býti sloučeni ve zvláštních pokladnách, jak tomu bylo dříve. Agrárníci všech národností chtějí jen jedno: aby sociální péče, aby vůbec veškerá sociální politika se zastavila před každým selským statkem. (Souhlas na levici.) Selský statek se nestará a nechce se starati o lidi, kteří při zemědělství onemocněli, a kteří se stali práce neschopnými, o tyto lidi má se jednati zvláště. Jest to tedy zpátečnická organisace, která v předloženém zákonu jest obsažena. Musíme se tázati: kdo to z valné části spolu zavinil? Ve vládě existuje neviditelný duch, a tímto neviditelným duchem, kterého nikdy není viděti, ani v poslanecké sněmovně ani zde, jest pan ministerský předseda, jest pan Švehla. On sice spolupracoval při předběžných pracích pro sociální pojištění, ale ve schůzích nikdy ho není viděti. Ale co chce z rozkazu t. zv. zelené internacionály, to se do sociálního pojištění dostalo, a my pociťujeme tohoto ducha agrárníků netoliko v sociálním pojištění, nýbrž také v každé domácnosti až do nejmenší vesnice, právě v nynější době veliké drahoty. Můžeme klidně říci: agrární strany při projednávání sociálního pojištění prosadily všechna svá přání. Ony sice ještě nemají agrární cla, ale my máme všeobecně tak vysoké ceny obilí, mouky a chleba, že agrárníci mají své, dělníci však nemají ničeho; ti mají jen na papíře, že snad za mnoho let něco dostanou. Co sobě jednotliví řečníci v debatě v této příčině dovolili, že sociální pojištění státu stojí tak nesmírně mnoho peněz... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Pane předsedo, neměli bychom počkati, až některý z pánů ministrů uzná za vhodno, aby se sem dostavil?) Páni ministři mají z rozkazu koalice obstarávati jiné věci, oni přece již svoji práci vykonali, koalice už vykoná ostatek. Také jednotlivé strany, které nestojí ve vládních lavicích, napomáhaly svojí politikou, že došlo k tak špatné předloze. Dávky státu pro sociální pojištění jsou prý tak obrovské. Podívejme se, co stát bude poskytovati. Podle statistiky vydá stát: po 5. roce 6 milionů korun, po 6. roce 19 milionů, po 7. roce 33 milionů, po 8. roce 48 milionů, po 9. roce 62 miliony, tedy v prvém desetiletí pojištění 170 milionů korun. To je celá suma, kterou stát vynaloží na sociální pojištění. Nyní se však tážeme, co stát za rok vydá v jiných.věcech. Každého roku nás stojí československý militarismus 2 až 3 miliardy korun. Pokud stát trvá, potřebujeme jen vzíti do rukou vojenský rozpočet za 4 leta od roku 1920, můžeme klidně říci, že československý stát vydal za militarismus 16 miliard korun; a zde za sociální pojištění se vydá za prvních 10 let 170 milionů. Nejsou tedy výdaje ve skutečnosti tak velké, jak se mnozí řečníci domnívají.

V sociálním pojištění jest ještě další chyba, totiž ta, že chybí pojištění nezaměstnaných. Co bylo vykonáno pro nezaměstnané? Několik papírových výnosů a velmi špatný zákon o nezaměstnaných, který okresní úřady ještě velmi špatně vykládají. Tento zákon o nezaměstnanosti příštího roku pozbude platnosti, přijde t. zv. gentský systém. Známe již tento zákon; gentský systém nepřinese nezaměstnaným to, čeho potřebují, totiž pomoc pro trvalou nezaměstnanost, nikoli přechodnou podporu. Předloha nemá pro nezaměstnané ničeho. Jakou invalidní pensi obdrží starý invalidní dělník, byl-li bez zaměstnání a nemohl-li platiti příspěvky? Tedy také v této příčině jest celý zákon velmi nedostatečný, a ti, kdož pomoci potřebují nejvíce, byli vyloučeni. Ale věc má se ještě mnohem hůře. Většina řečníků v debatě uvedla, že se nyní plní to, co se po desetiletí dělníkům slibovalo. Ale kdypak to bude splněno? Včera pan kolega dr Hilgenreiner měl za to, že zákon snad 1. ledna 1926 nabude účinnosti. Předpokládejme že zákon tohoto dne skutečně nabude účinnosti. Ale nyní se tážeme, kdy dávky nabudou účinnosti. Kdy obdrží starý invalidní dělník pensi? Podle § 107 má dělník platiti 150 příspěvkových týdnů, uplynou tedy ještě vždy 3 roky, přijde rok 1929, 1930, nežli vůbec někdo podle dnešního zákona může obdržeti podpory. Ale kdy zákon nabude skutečně účinnosti? Jsme tak naivními, abychom měli za to, že nabude účinnosti roku 1926? Neoddávám se tomuto klamu, neboť největší chyba stala se tím, že měšťácké strany prohlásily, že zákon nabude teprve účinnosti, když pojištění osob samostatných bude hotovo. Ale co se stalo pro pojištění osob samostatných? Naprosto ničeho. Ze žádného státu na světě nemůžete si opatřiti materiál, není zde vůbec ničeho. Včera se konala komise pro pojištění osob samostatných, při poradách nebylo žádných podkladů, trochu se povídalo, a pánové se rozešli. Jak často se sejdete a zase rozejdete! Jak dlouho jen trvalo sociální pojištění pro dělníky! A tu máte v jednom paragrafu ustanovení, že zákon nemůže vůbec nabýti účinnosti dříve, než nabude účinnosti sociální pojištění osob samostatných. Zkrátka řečeno, celá věc se oddaluje. Všichni pánové by byli v největších rozpacích, kdyby se jich někde na rohu ulice otázal některý potřebný člověk, některý žebrák: ťKdy dostanu invalidní pensi?Ť Buďto mu musíte něco nalhati, anebo říci: ťTo nevím!Ť Tak se to má s celým sociálním pojištěním. Desetitisíce lidí budou musit dříve hladem a bídně zahynouti, nežli vůbec se vyplatí první koruna podpory. Kdo tedy spolunapomáhal tomuto stavu, kdo to zavinil, že zákon byl takto zhoršen? (Výkřik: Němci za války!) Nerozumím tomuto výkřiku. Věci mají se tak, již ve starém Rakousku bylo by bývalo možno vytvořiti sociální pojištění. Tehdy měšťácké strany to zúmyslně oddalovaly. Ale bylo lze také v tomto státě je vytvořiti dříve; ale bylo to oddalováno, a konečně musil se brát zřetel na vliv českých a jiných dělníků,byla podána předloha, několikráte zhoršena, a nyní se usnášíme na zákoně, z něhož dělník jenž potřebuje pomoci, nebude míti ničeho. Všichni ti, kdož napomáhali, aby tak daleko došlo, že tento zákon jest jen na papíře a že ve skutečnosti žádné podpory nebude, budou to musit zodpovídati před dějinami. Přicházejí v úvahu netoliko měšťácké české strany, také moskevští bolševici v tomto státě jsou za to spolu odpovědni, že tomu napomáhali, tím že proletariát tohoto státu roztříštili a učinili bezmocným, poněvadž chyběla jednotná fronta, která by vytvořila to, čeho dělníci potřebují.

Víme, že naše návrhy budou zamítnuty a že nenaleznou milosti před koalicí. Budeme však přes to hlasovati pro předlohu, poněvadž jest toho potřebí. Víme, že svět nezůstává státi, že hospodářský a politický vývoj obrovskými kroky spěje ku předu. Vidíme to ve všech státech, také v našem státě nastane možnost, dělnická třída se probudí a nahlédne, že musí přicházeti právě jen zhoršení, není-li dělnictvo jednotné. Ale sjednocením dělnické třídy a v semknutém šiku bude možno v pozdějších bojích pro dělníky dosíci toho, co v zákoně ještě obsaženo není. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Valoušek: Slovo dále má pan sen. Koukal.

Sen. Koukal: Slavný senáte! Maje promluviti o významu sociálního pojištění pro dělnictvo, musím uznati, že věc byla již tak prodebatována, že je těžko najíti nové myšlenky a něco nového přednášeti. Omezím se proto na nejmenší míru. Chci zdůrazniti význam sociálního pojištění se stanoviska sociálního a mravního. Sociální pojištění je zřízení, které přináší třídě pracující existenční zabezpečení a hmotnou pomoc v nemoci, invaliditě i ve stáří. Význam tohoto pojištění je dalekosáhlý, jak zde bylo již všemi pány předešlými řečníky zdůrazněno. Se stanoviska sociálního je hlavní předností tohoto zákona, že dělnictvo bude zbaveno nejtíživější starosti o dobu svého života, kdy bude v invaliditě, nebo ve stáří. Až dosud dělník i šetrný, měl-li více nehod, jako nezaměstnanost, nemoc v rodině, četnější rodinu, přes to, že byl šetrný a dbalý a o svou budoucnost se staral, neušetřil nikdy tolik, by klidněji mohl na svá stará léta pomýšleti, a stávalo se, že za poctivou, svědomitou a vytrvalou práci připadl na obtíž své domovské obci, která mnohdy, jsouc sama chudá na prostředky, nemůže ani toho nejnutnějšího takovému sedřenému dělníku poskytnouti, za podporu na př. v nejvyšší míře 1,20 Kč denně, jako u nás v Brně, nelze se za dnešní doby uživiti a byl takový dělník nebo i živnostník nucen dožadovati se veřejné dobročinnosti. Kdo se vmyslí v postavení takového člověka, nediví se, že mnohdy byl dohnán i k nejhoršímu. Mnohdy byl takový člověk na obtíž své vlastní rodině, a co mnohý výminkář na venkově zkusil, nebo otec četné rodiny zkusí, všichni ze svého okolí zajisté znáte, a není to potřebí vyličovati. Člověk se někdy opravdu zamyslil, žijeme-li v době humanity a pokroku. Dnes po uskutečnění tohoto zákona a po uplynutí jisté doby čekací toho nebude. Dělník obdrží to, co mu právem a spravedlivým řádem sociálním dávno patřilo a patří, obdrží ve stáří a invaliditě alespoň tolik, že bude moci býti skrovně živ. Mravní význam tohoto pojištění je, že dělnictvo bude si na toto starobní a invalidní pojištění též samo připláceti a o způsobu hospodaření spolurozhodovati. A doufejme, že celé zřízení bude vedeno ve prospěch pojištěnců, doufejme, že v ústavě tomto, kde se bude hospodařiti nejen s příspěvky a příplatky státními a zemědělskými, ale i penězi od dělnictva samého skládanými v době mnohdy pro dělnictvo finančně kritické a finančně obtížné, dělnictvo, zúčastněné na vedení těchto fondů a ústavů, bude působiti k tomu, by tam vládla šetrnost a úspornost. Má-li dělnictvo míti na vymoženostech co největší podíl, je nutno, aby režie byla co nejmenší. Mnoho se stane v této věci sloučením pokladen ve velké celky, mnoho se bude moci vykonati pro dělnictvo v jednotných léčebnách velkého stylu atd., ale je nutno také varovati před tím, co se stává v ústavech čistě sociálních, ať v nemocenských pokladnách, a zvláště v úrazových pojišťovnách za dnešní doby, že se velmi mnoho věnuje na representaci a veřejnou okázalost mnohdy na úkor potřeb členstva. V těchto ústavech není třeba representačních, nákladných zasedacích síní mramorem obložených, není potřebí nákladných a zvláště ozdobných budov, které nic nenesou a jsou tedy pasivní, není potřebí mnohdy zbytečných nákladných zdviží, není také potřebí, aby ředitelé těchto ústavů byli oproti státním úředníkům abnormálně placeni při stejné kvalitě a stejném vzdělání.

Tyto, řekl bych luxusní věci, ať se ponechají bankám a podnikům kapitalisticko-průmyslovým, které si to mohou dovoliti. Stává se, že mnohdy na takové luxusní věci doplácí i dělník, jak skutečně takové případy znám.

Na sociální pojištění přináší dělník mimo povinné příplatky hodně mnoho na tom, co pozbývá na pojištění nemocenském. Jeho třídy jsou o 2 stupně sníženy, z pojištěného obnosu 45 Kč na 34.50 Kč a proto pak nebude dělnictvo pojištěno ani na 60% své mzdy. Na podpoře nemocenské činí tento rozdíl denně 3 Kč. Co znamenají pro dělníka v době nemoci tři koruny úbytku v rodině, uzná ten, kdo to sám zkusil. Dělník obdrží podporu až čtvrtý den po onemocnění. Nebude-li déle 14 dnů nemocen, bude mu i neděle strhnuta, má-li mzdu týdenní. Zde jsou oběti veliké, naproti tomu má značné výhody dělník v tom - a je potřeba zde to zdůraznit - že, když je déle nemocen, má nemocenskou podporu zvýšenu. Je zde také značná podpora v mateřství a zvláště, zdůrazňuji, co zde již zdůraznili řečníci přede mnou a pan referent sociálně-politického výboru ve své důvodové zprávě zvláště, že bude zdokonalena a rozšířena působnost léčebná, na kterou klademe velký důraz. Sám znám případy, že z malého závodu v 6 letech bylo zachráněno 6 dělníků v plné síle pracujících, kteří by jinak tuberkulosou zahynuli. V takových léčebných ústavech nabyli zdraví, pracují 8 roků dále a jsou zachráněni pro svou rodinu i veřejný život. Je to důležité zde zdůrazniti, a my používajíce této příležitosti, vzdáváme dík těm pánům lékařům, kteří v takových léčebných ústavech nasazují často své životy. Je naší povinností, abychom těm lékařům, kteří svůj život nasazují - a mnozí ho věnují - pro vědu, za to poděkovali.

Strana lidová od svého založení přičiňovala se, aby pojištění toto se stalo skutkem. My jsme z toho nečinili žádnou politickou věc, ale považujeme to prostě za věc sociální spravedlnosti. Před 25 lety v r. 1899 na našem prvním křesťansko-sociálním sjezdu velehradském měli jsme na programu na prvním místě toto sociální pojištění a tehdy byl to kolega zde přítomný Jílek, který zdůraznil, že nám chybí starobní a invalidní pojištění, že se ho musíme domáhat a o to se přičiňovat. Naši zástupci spolupracovali na vybudování tohoto zákona a my všichni se přičiníme, aby zákon tento po vyjití se plně uplatnil ve prospěch pracujícího lidu. (Souhlas.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): Slovo má pan sen. Lisý.

Sen. Lisý: Slavný senáte! Při projednávání zákona o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří považuji za svou povinnost zdůrazniti, že právě tak jako pojištění zaměstnanců je nutno i pojištění osob samostatně výdělečně činných, to jest malozemědělců a živnostníků vůbec. Vítáme s povděkem, že v osvobozené vlasti dostává se dělníkům toho, co po celá desetiletí bylo jimi žádáno a pro co bylo již za starého Rakouska slavnostně manifestováno.

Zákon tento je důkazem, že republika naše správně chápe potřeby doby a svého pracujícího lidu. Nutno však zdůrazniti, že vedle dělníků je početná třída osob nepracujících sice námezdně, ale vydělávajících ve svém podniku, tedy třída, která je sociálně v mnohém horším postavení nežli dělníci. Jsou to domkáři, malozemědělci a drobní živnostníci, zejména venkovští. Horský domkář prožívá často těžší život, než některý průmyslový dělník. Tito samostatní pracovníci nejsou ve skutečnosti ničím jiným nežli dělníci. Rozdíl je jen v tom, že jeden pracuje na cizím, druhý ve svém. Jedni pracují v továrnách, hutích, dolech, druzí na svých polích a políčkách, ve svých řemeslných malých dílnách a často ve svých bytech. Výsledek práce celého života jest však u obou těchto pracujících tříd stejný. Nemoc, neschopnost a stáří obou tříd bývá stejně neutěšené.

Sociální pojištění zaměstnanců je dílem ohromným. Je důkazem, že většina Národního shromáždění a vláda jsou prodchnuty sociálním pokrokem a spravedlností. Je dílem ohromným - vždyť jde o pojištění více než 2 milionů pojištěnců a v tomto počtu je značné procento dětí, drobných venkovských lidí, zemědělců a živnostníků, z jejichž řad se doplňuje stále armáda námezdných pracujících tříd průmyslových, ať již v továrnách nebo v hutích, nebo v dolech. A z toho důvodu vítáme, malozemědělci a venkovští živnostníci, zákon o sociálním pojištění zaměstnanců a vítáme ho jako pojištění svých dětí. Sociální pojištění, jak již řekl kolega Pánek, není a nesmí býti milostí zámožných tříd, buržoasie průmyslové nebo agrární. Sociální pojištění je povinností k pracujícímu lidu, který svojí prací ať v dílnách, nebo na polích, nebo v hutích, nebo ve svých bytech zakládá blahobyt těch druhých vrstev, vrstev buržoasních. Sociální pojištění není jenom pojištěním pro ty chudé pracující vrstvy dělnické a také později malorolnické a maloživnostnické, nýbrž sociální pojištění pro stáří je také nouzové pojištění pro zámožné buržoasní třídy. Vážení pánové! Vy znáte ve svých obcích příklady, kdy bohatý sedlák ve svém stáří bývá na obtíž obci, kdy bohatý obchodník a průmyslník nastavuje žebráckou ruku na ulici. Máme případy, že často vinou svou a často i neštěstím z bohatých kruhů a z bohatých rodin stávají se lidé chudí, ba i žebráci.

Vážení pánové! Opatření sociální je, jak jsem již řekl, do jisté míry opatřením také nouzovým pro ty, kteří z kruhů zámožných upadají často svou vinou a často i bez své viny do té zbědované třídy chudých. I sociální pojištění samostatně výdělečně činných osob bude dílem velkým. I zde půjde jistě asi o 2 miliony pojištěnců. Pojištění samostatně výdělečných bude dílem velmi nesnadným, neboť těžko je bezpečně stanoviti hranice, podle kterých možno posuzovati, kdo jest malozemědělcem, maloživnostníkem, a kdo přestává býti tím malozemědělcem, nebo maloživnostníkem, který potřebuje určité ochrany sociální. Všecky znaky, ať je to výměra půdy, katastrální výnos, nebo zdanitelný příjem, nejsou dosti spolehlivé, a myslím, že pojištění samostatných bude se musiti proto vztahovati na všechny samostatně výdělečně činné osoby bez rozdílu. Nebude však potřebí všem i příspěvku k rentě od státu. Bude tvrdým oříškem ovšem najíti v tomto směru správné řešení.

Chtěl bych ještě říci, jakých druhů pojištění naši malozemědělci požadují. Stejně tak jako sestárlí nebo práce neschopni dělníci, tak i malozemědělci i maloživnostníci zůstávají zhusta ponecháni na milost chudinskému opatření, nebo na milost svých dětí a příbuzných. Pracovali pilně a poctivě celý život, ale při nejlepší vůli nemohli se dopracovati toho, aby výsledky práce jim zajišťovaly klidné stáří. U malozemědělců provádí se jakési zajištění stáří známým výměnkem. Toto zajištění však je naprosto nedostatečné, neboť stává se, že výměnek bývá příčinou rodinných nesvárů, ano i zločinů a často i ten dobrý syn, který vážil si svého otce a matky, jakmile má výměnkáře nebo výměnkářku, stává se nepřítelem toho svého dobrého, starostlivého otce a starostlivé matky. A proto sociální pojištění pro stáří musí odstraniti tento, řekl bych, zastaralý způsob pojištění výměnkem. Jistě bude účelnější, když takový malozemědělec bude míti možnost za svého mládí platiti si pojištění, aby si tím zajistil rentu pro stáří.

Jako každá dobrá věc nebývá pochopena, a často ani ne těmi, k jejichž prospěchu je, tak to bude i u pojištění osob samostatných. Nejen že pojištění osob samostatných setkává se z daleko větším odporem určitých tříd, než pojištění dělnické, ale ono také setkává se s nepochopením u vlastních řad. Proto nemůže býti toto pojištění, má-li míti určitý výsledek, dobrovolným, nýbrž musí býti, tak jako pojištění zaměstnanců, pojištěním povinným.

Vedle pojištění starobního bude však třeba pojmouti do sociálního pojištění samostatných i pojištění nemocenské. Tato otázka je velmi důležitá pro venkov. Značné procento úmrtí venkovských lidí je zaviněno, že nebývá včas vyhledána a poskytnuta lékařská pomoc. Zavedením nemocenského pojištění snížila by se jistě značně úmrtnost na venkově. Na osnově o pojištění osob samostatně výdělečně činných pracuje zvláštní komise. Jistě budou uváženy všechny možnosti, aby tak se dospělo k největší dokonalosti. Výše příspěvků, které budou nuceni platiti pojištěnci, hraje přirozeně velmi důležitou úlohu. Nutno počítati s tím, aby placení příspěvků bylo snesitelné. Jest si přáti, aby práce komise pokud možno rychle postupovaly, abychom v brzku mohli jednati také o zákoně o pojištění osob samostatně výdělečně činných, abychom se vyvarovali všem zbytečným průtahům, poněvadž zákon, který projednává a schválí senát, je vázán zákonem o pojištění samostatných a oba tyto zákony mají vejíti současně v platnost.

I já vítám prohlášení ministra sociální péče Habrmana, že osnovy zákonů o osobách samostatně výdělečně činných, jakož i o osobách přestárlých jsou hotovy a že budou předloženy v nejkratší době také k ústavnímu projednání. Bude-li to provedeno, slavný senáte, pak miliony pracujících mužů a žen budou zajištěny pro nejhorší chvíle života, nemoc, neschopnost a stáří. Vykonán tu bude opravdu skutek nejvyšší sociální spravedlnosti. Místo žebrácké hole, místo často ponižujícího almužnictví a milosrdenství za práci duchem, za práci svaly, ať na poli nebo v továrnách, v dolech, v hutích, dílnách nebo úřadech v nemoci, v neschopnosti a ve stáří bude zde důstojné sociální opatření. Nebude dokonalé, jak bychom si přáli, ale přece jest zde dán základ řádné sociální péče, na kterém bude možno dále pracovati a zlepšovati jej k úplné dokonalosti a ve prospěch pracujícího lidu.

Řešením těchto velikých sociálních otázek, pravda, budou velice zatíženy výrobní vrstvy, zatížen bude stát, ale zatížen bude také pracující lid obou tříd, ať pracuje samostatně výdělečně, nebo jako zaměstnanec. Zatížení půjde do vysokých set milionů, ba miliard, ale tyto miliony, které zabezpečují pracujícímu člověku sociální ochranu, vznikly z práce a zdravý lid sociálně zabezpečený jistě dobře zúročí tento kapitál vložený na sociální pojištění svou dokonalejší a vydatnější prací. (Výborně! Potlesk.)