V otázkách, kde poměry vnitřní, zahraniční, demokratické a jiné nejsou úplně totožné a tudíž vyžadují jistou volnost, tož každý z nás má volnost. Je jenom nutno, aby zde zůstal pro minulost postup, aby navzájem byla volnost, abychom si navzájem věci sdělili, aby také každý příslušný stát mohl podle toho svoje vlastní otázky si vyříditi. Jakým způsobem pánové máme správněji, lépe a vhodněji tento svůj poměr formulovati? Tak to ve skutečnosti je a tak to bylo. A proto bylo by nesprávné, vyvozovati, že je mezi námi rozpor, když se ukázalo, že na př. my jsme prohlásili, že ve věci ruské každý z nás má volnost. A tak to bylo od počátku, vždycky jsme se v tomto směru, na nějaké věci dohodli, a proto nějaké výtky v tomto směru jsou nesprávné. To jsem chtěl uvésti na pravou míru. A ještě jedno zdůrazňuji, že právě věcná diskuse o těchto otázkách dokazuje, že v našem Národním shromáždění správně se chápe důležitost, těchto velikých otázek. (Potlesk.) (Sen. dr Heller [německy]: Ještě bychom jen rádi slyšeli něco o otázce menšin!)
Předseda: Slovo má dále sen. dr Soukup.
Sen. dr Soukup: Vážení pánové! Ke konci této debaty chci připojili několik poznámek. Mám za to, že lze resumovati výsledky debaty v tom směru, že jest jednomyslným přesvědčení, že Ženeva znamená veliké plus proti poměrům minulým a že společnost Národů sama o sobě je již nástrojem nových možností pracovních a nových útvarů politických a hospodářských. My, sociální demokraté, můžeme tento fakt jenom zdůrazniti, již proto, že před několika týdny byly po celé Evropě uspořádány veliké manifestační projevy pro mír, v nichž také význam Společnosti Národů byl zdůrazněn a podepřen.
V debatě bylo poukázáno na to, že v Ženevě jde jenom o resoluce. Resoluce sama o sobě má ve vývoji parlamentním tu nebo onde již svůj smysl snad trochu odiosní, ale mám za to, že resoluce, které byly přijaty v Ženevě, nejsou jenom slovem, ale že jsou již také skutečným politickým činem. Již ten fakt, že 54 států, zastupujících takměř 3/4 obyvatelstva celé zeměkoule, se již dnes těchto konferencí Společností Národů zúčastňují, již ten fakt, že po světové válce se vůbec mohly sestoupiti, mluví více, než cokoli jiného. Pro nás nesporně Ženeva znamená novou Evropu, počátek nových poměrů na světě. Když si představíme na jedné straně, jak Evropa vypadala před 10 léty, že před desetiletím zde také byla společnost, ale nikoliv národů, nýbrž společnost několika monarchů, když si uvědomíme ty pyšné, mocné rody monarchické, Habsburků, Hohenzollernů a Romanovců, celé ono prostředí, v němž vyrůstaly a pracovaly, když si představíme tu strašnou koterii lidí namnoze beze vší mravní odpovědnosti, bez svědomí a citu, lidí, kteří frivolně a cynicky všechno prodávali, ať to byly církve, náboženství, národové, ženy, nebo trůny, když si představíme, že místo toho po krátkých deseti letech je zde tento nový útvar, tato nová Společnost Národů, již to samo o sobě znamená ohromný převrat duševní i mravní, stejně jako politický, nebo hospodářský. My ovšem jsme dosti střízliví a víme, že resolucemi ženevskými se svět ještě obraceti nebude. Ale nepodceňujeme onoho významu mravního, jaký tyto resoluce přece jen mají a čím dále více míti budou. Víme také, že to co se stalo v Ženevě, je teprve počátkem práce, v níž musí býti pokračováno na všech polích veřejného života, že zde musí zejména také škola přispěti měrou mimořádnou, že celá soustava školská musí býti také uzpůsobena všem těmto poměrům nové doby, že je absolutně vyloučeno, aby naše generace, které vstupují do školy, viděly v dějinách jen kaleidoskop střídajících se vládců a vojevůdců, že škola musí dáti dětem představu a vědomí o tom, kdo byli skutečně průkopníky a heroi lidstva, že to nebyli lidé na trůnech a v hermelínech, nýbrž mužové vědy, práce a umění, kteří dali lidstvu kulturu, jakou dnes má. To všechno musí zde spolupůsobiti. Ale přes to, že nejsme dosud tak daleko, jak bychom chtěli býti, uvážíme-li, že se každoročně schází v Ženevě tato Společnost Národů, že je v ní řada politických hlav celé Evropy, že v ní s takovou ctí a s takovým úspěchem pracuje náš Eduard Beneš, jehož jsme v roce 1915 jako mladého docenta viděli odcházeti za hranice, pak nemůže býti o tom žádné pochyby, že tato Společnost Národů nutně vede a čím dále, tím více a důrazněji povede ke konsolidaci Evropy a tím také ke konsolidaci celého světa.
Tu a tam byla nadhozena otázka, kam jde vývoj světa, jde-li na pravo nebo na levo. Byli jsme obšťastněmi tím, že jsme před několika málo týdny dostali do rukou brožurku s velkým titulem: >Na pravo<. Mám za to, že je škoda peněz vynaložených na takové publikace. O tom nemůže býti mezi lidmi myslícími žádné pochybnosti, kam ten vývoj jde a po té strašné válce světové také nezbytně jíti musí. My můžeme jen pozdraviti skutečnost, že do Ženevy přijeli Herriot i Macdonald, že se tam podařilo odklizovati propasti, jež vyrůstaly mezi Anglií a Francií, že zástupcové Anglie a Francie se mohli v Ženevě sjednotiti nejen na doslovně stejném textu, nýbrž i na duchu, jímž projevy a resoluce jejich jsou neseny, a že se podařilo tak podstatně přispěti k řešení celé otázky reparační, která tak zatěžovala, ba přímo ohrožovala dílo mírových smluv. Po této stránce, znamená Ženeva nesporný krok ku předu. Když jsme pozdravovali ve Francii v posledních týdnech ono velké vítězství bloku levice a v tomto bloku také vítězství francouzského socialismu, i to jest velký symbol míru, i to jest barometrem, kam veřejné mínění ve velké republice Francouzské se ubírá. I ten moment sám o sobě, že 23. listopadu bude popel Jauresův přenesen do Pantheonu, do chrámu, jejž republika francouzská postavila svým největším mužům, že je to popel jednoho z největších apoštolů světového míru, který padl jako prvá obět války pod rukou vraha z řad francouzského nacionalismu, již to, že se celá Paříž bude nyní skláněti před památkou velikého Jauresa, je důkazem, kam jdou dějiny světa a konkrétně dějiny Francie. Můžeme také s radostí a zadostiučiněním sledovati vývoj věcí v Anglii, zejména to, že se Macdonaldovi podařilo, odklidit největší balvany politické, položit prvé základy ke smlouvě Anglie se sovětským Ruskem, a umožnit řešení reparací německých a provádění Dawesova plánu. Poslední volby anglické nejsou jistě popřením toho, co Macdonald vykonal. Naopak, jeho podepřením. To, že Labour Party získala o l,200,000 hlasů voličských více, jest novým dokladem toho, kam jde veřejné mínění anglické.
Otázka trvání a existence vlády konservativců je jistě jen otázkou času. Po vládě konservativců nebude jistě jiná cesta, než nová vláda Labour Party, a doufejme, že již za poměrů lepších a nadějnějších, než v této době finančního a valutového rozvratu celé Evropy.
S velikým zájmem jsme v řeči pana ministra zahraničí sledovali jeho stanovisko vůči Německu. Můžeme jen uvítati, že styky s Německem jsou veskrze korektní, že obchodní smlouvy s Německem se doplňují a že v tomto směru bude stále pokračováno. Přistoupení Německa k Dawesovu plánu, jest jistě událostí rázu historického, My všichni souhlasíme s tím, aby byla zkrácena doba, kdy je Německo ještě mimo Společnost Národů, poněvadž víme, že Společnost Národů bez Německa stejně jako bez Ruska a Spojených Států Severoamerických zůstane dílem kusým. Mají-li býti veliké rány světové války řešeny, musí býti řešeny za účasti a spolupráce všech národů, zejména všech velmocí bez rozdílu.
My sledujeme s velikou pozorností také vnitřní vývoj věcí v Německu. Víme dobře, jaký ohromný souboj podstupuje dnes německá republika s německým monarchismem a tím více klademe důraz na to, aby tomuto republikánskému vývoji Německa a jeho stabilisaci bylo všemožně napomáháno.
Pan ministr se zmínil také o poměru k Polsku. Můžeme jenom uvítati, že tento poměr se stává již srdečnějším a chceme věřiti, že zejména poslední pohřeb Sienkiewiczův, toto symbolické spojení kultury české s kulturou polskou, bude i po stránce politické tomuto sblížení obou národů pomáhati. Je potěšujícím, že i náš poměr k Rakousku je loyálním a srdečným. O tom nelze pochybovati, že Rakousko má své podmínky samostatné existence nejméně takové, jako je má Švýcarsko.
S pozorností jsme sledovali projev pana ministra vůči Itálii. Nemusím zdůrazňovati všechno to, co cítíme k Itálii a k italskému lidu. Tím tíže neseme to, že v Itálii byl takovým způsobem etablován režim politické diktatury. Otázka režimu fašistického v Itálii není jen interní otázkou politiky italské, ale je dnes otázkou mezinárodní. Nemohu nevzpomenouti toho, co se v Itálii stalo a co tak těžkým způsobem drásá svědomí všeho socialistického světa. Ten fakt, že poslanec, jenž v italském parlamentě tlumočil stanovisko své strany, byl při svém odchodu z parlamentu na ulici zákeřně napaden, a zavlečen do neznámých míst, že tam byl způsobem bezpříkladně zákeřným a bestiálním o život připraven, že jeho tělo bylo prostříleno a probodáno, to je výzvou celé socialistické Internationále. Mám za to, že k vůli tomu neumíral na rakouské šibenici soudruh César Battisti, s nímž jsme zasedali tolik roků v parlamentě vídeňském, že proto nedal život, aby jeho spolupracovníci byli nyní takovým bestiálním způsobem v Itálii vražděni. Takovým způsobem by Itálie míru evropskému prospívat nemohla. To, co se děje v Terstu, co jsme viděli v Istrií nebo v Tyrolech a jinde, je jen důkazem toho, že po této cestě nebudou moci se věci vyvíjeti, a věříme, že doba není daleká, kdy tento neudržitelný režim přece jen jednou na vždy a trvale padne.
Byla zde v debatě také zmínka o našem stanovisku k Maďarsku. Jistě se nepříčíme tomu, aby Maďarsko bylo již vklíněno do koncernu evropských národů. Dnes je již ve Společnosti Národů a chtěli bychom s ním jako se sousedem žíti v míru a klidu. Ale mám za to, že nelze v této debatě přejíti to, co vůči Maďarsku jsme povinni říci. Jedná-li se o to, aby s Maďarskem byly uzavřeny určité smlouvy tarifní nebo obchodní, anebo, aby se mu poskytla půjčka a aby na této půjčce participovala také naše Československá republika, pak mám za to, že by ke všemi těmto opatřením, zejména finančním, jen tenkráte mohlo býti sáhnuto, kdyby jimi měla být provedena vnitřní rekonstrukce hospodářského života Maďarska. Ale nejsme ochotni, poskytovat Maďarsku zápůjčky rázu finančního k tomu cíli, aby Maďarsko mohlo potají zesilovat svůj režim vojenský. To, co bylo v Londýně na konferenci socialistické Internacionály o tom referováno poslanci maďarskými, že Maďarsko potají zbrojí, že tvoří veliké formace četnické a pod touto formou ve skutečnosti soustavně buduje svou regulérní armádu vojenskou, to jsou věci, k nimiž za žádných okolností nelze klidně přihlížeti. Stejně není možno mlčeti k tomu, co se v Maďarsku děje po stránce politické. Čteme-li v budapešťském orgánu maďarské sociální demokracie >Nepszava< dekret státního návladnictví budapešťského, kterým je redaktor listu a současně poslanec stíhán zatykačem pro 16 článků politických, jejichž podkladem jsou otázky specielně mírové, mezi nimi také článek o mírovém a kulturním významu Jana Jauresa, že pro tyto články bývají poslanci budapešťského parlamentu vydáváni, že takový jeden článek znamená předem 12 měsíců pevnostního vězení, že tímto způsobem celá frakce sociální demokracie v budapešťském parlamentu bude pomalu místo v parlamentě seděti někde na pevnosti, to jsou poměry přímo neslýchané. Proti tomu jsme jistě povinni se vší rozhodností se postaviti.
Současně jsme povinni se vším důrazem protestovati proti onomu systému, s jakým se z Maďarska přenáší zejména na Slovensko zřejmá a otevřená maďarská iredenta. My chceme s Maďarskem žiti v dohodě, ale je absolutně vyloučeno, aby nám z Maďarska házeli nepřetržitě smolné věnce na Slovensko. Není mocno, aby zde byla známá dvojatá hra, aby Aponyi pobíhal po Evropě a v Ženevě maloval srdceryvný obraz žebráka, který byl mírovými smlouvami přiveden na pokraj záhuby, a v Budapešti aby Horthy připravoval armády na odtržení Slovenska. Říkám jen jedno, co je ve všech nás: Kdyby mělo dojíti k tomu, že by byl učiněn pokus, aby nám bylo násilným způsobem vyrváno, může býti každý ubezpečen, že bychom byli všichni na místě, že by nebylo nikoho ani mezi námi, kdo by nevzal pušky na ramena a nešel proti tomu, čím by chtělo Maďarsko zničit vše to, co zde bylo československou revolucí dobyto! (Potlesk!)
Vážení pánové! Předmětem mnohých úvah byla zde otázka našeho poměru k Rusku. Budiž mi prominuto, ale vzdávám se úmyslu polemisovat s kolegou Chlumeckým. Jak kolega Chlumecký mluví ještě dnes s tribuny parlamentní, tak se mluvilo v dělnickém hnutí před 60 lety. (Veselost). Tento primitivismus byl v dělnickém hnutí dávno překonán. Ze všech projevů a výroků těchto nemluví Marx, nýbrž duch Bakuninovců z let šedesátých minulého století. Dnes se na dělnickém pracovníkovi žádá mnohem více, než lamentace na kapitalismus, na četníky a policajty. Dnes jsme nesporně dále. Dnes i dělnictvo položí otázku: Nikoliv věčný pláč, ale poraď, co dlužno dělati? Dnes dělnictvo žádá určitou, konkrétní práci. Avšak máme-li s vaší strany slyšeti jen nářek nad tím, jak je všechno u nás v rozvratu a všechno jde k bankrotu, proč se tak rozčilujete? Vždyť by takhle vývoj věcí spěl tam, kde je chcete mít; čím větší rozvrat, čím větší zkáza, tím bližším vítězství komunistů a tak zvaná diktatura proletariátu! Proč tedy to nekonečné drásání vlastního těla a vlastních nervů? Ovšem tyto utopie jsou v dělnickém hnutí již překonány. Dělnictvo žádá dnes mnohem více, než nějaký primitivní článek nebo primitivní řeč. Ve věci samé jsem povinen zdůrazniti, že stojíme na stanovisku, že otázka rychlého a bezodkladného uznání Ruska de jure je nejen věcí zájmů ruských národů, ale také věcí státu našeho. Víme, že svět nemůže se plně rozvíjeti, pokud 130 a více milionů národů Ruska je úplně odříznuto od kontaktu s celým ostatním světem. Otázka spojení a sblížení nás i všech národů světa se vším tím ohromným konglomerátem národů, kteří žijí dnes na nekonečných územích od Petrohradu až k Vladivostoku, vše to nás nutí k tomu, aby tyto věci nebyly dále oddalovány. Pokud jde o vnitřní úpravu věcí ruských, je výhradně jen věcí ruských lidí a nikoho jiného. Nikdo není legitimován zasahovat do bolestí, utrpení a té Golgaty, jakou prožívá národ ruský. My věříme, že národ ruský i tento svůj problém vyřeší. Pravím-li ovšem, že do poměrů ruských mísiti se nechceme a nebudeme, a podtrhujeme-li právnost stanoviska neutrality, které zaujal Masaryk při tvoření legií československých na Rusi, jsme povinni žádati, a to čím dále tím důtklivěji, aby také přestalo ono nemožné, nesnesitelné i neudržitelné míšení se ruských emisarů do našich poměrů vnitřních. (Výborně! Potlesk).
Jestliže tu bylo poukazováno k tomu, jaké masakry byly provedeny u nás v Československé republice, jestliže na sjezdě komunistickém předseda v prvý den Sjezdu prohlásil, že za humanitáře Masaryka bylo u nás při různých stávkách povražděno 23 lidí, pak máme za to, že komunisté jsou nanejméné legitimováni, mluvit o >masakrech< ve státech jiných, pokud si nezavedou pořádek ve státě ruském. Slyšíme-li to, co dnes se děje v Gruzii, že Gruzínci, tento vysoce kulturní národ, který měl svou vlastní republiku se sociálními demokraty jako presidentem státu a presidentem Národního shromáždění v čele, jestliže tento stát gruzínský byl v plném míru před několika lety přepaden a okupován bolševickými vojsky, nesmí se nikdo diviti, když potom došlo k odvetě. Každá diktatura násilí je legitimací k revoluci. A tu s hrůzou slyšíme, že v Gruzii teď po povalení povstání dochází ke strašným justifikacím, že se tu hromadně popravují nejen ti, kdož se aktivně zúčastnili gruzínského povstání, nýbrž i ti kdož byli již měsíce a léta před povstáním jako rukojmí vsazeni do sovětských žalářů, jsouce nyní hromadně stříleni a věšeni. To jsou momenty, které nepřispívají k tomu, aby se utvořila jednotná fronta proletariátu v celé Evropě. Pokud před námi leží tyto hekatomby mrtvých, tyto řady vražděných, není možno mluviti o jednotné frontě. Musí nás přímo hrůza obepínati, když slyšíme o hrůzách, jež se odehrávají dnes na ostrůvcích Solovětských, kde několik set sociálních revolucionářů a sociálních demokratů ruských je žalářováno jen pro své politické přesvědčení. Uvážíme-li, čím jsou tyto ostrovy Solovětské, že to jsou ostrůvky daleko v Bílém moři na severu Ruska, že jsou tam uzavřeni ve starých klášteřích, že tam půl roku mají polární noc, že nemají oděvu ani dostatečné potravy, takže byli nuceni zahájiti hladovku, aby dostali aspoň nejnutnější potravy a mohli uchovat nahý život, jestliže všechny tyto hrůzy jsou přirozenou skutečností, pak je strašno slyšeti komunisty mluviti ještě o nějaké humanitě nebo o socialismu vůbec.
My ovšem víme, že to, čemu se říká bolševismus, není žádným socialismem. Naopak není hlubší propasti jako právě mezi bolševismem a socialismem. Celé dějiny socialistické Internacionály byly rozryty těmito strašnými rozpory v nazírání na otázky taktiky dělnické třídy celého světa.
To, čím je bolševismus dnes, to byl bakuninismus let 60. a 70. minulého století. Také to, co je dnes v Rusku, není žádnou revolucí proletářskou nebo bolševickou, nýbrž výlučně revolucí agrární. Totéž, co již před stoletím bylo provedeno ve Francií, zničení feudalismu, rozmetání latifundií šlechty. Dnešní režim sovětského Ruska se také udržuje nikoliv z vůle proletariátu, nýbrž jedině proto, že sedláci a mužíci ruští se bojí návratu poměrů minulých, nuceného vracení zabrané půdy. A tento strach je hlavním důvodem, proč se dosud drží celý dnešní sovětský režim na Rusi. Ruský bolševismus nemá také práva, aby zneužíval jméno Karla Marxe. Vzpomínám na jeden rozhovor s kol. Šrobárem, jenž byl v době války vězněn v téže světnici žaláře, jako Bela Khun. Přišel převrat, Bela Khun ovládal Maďarsko, Šrobár byl zmocněncem Národního výboru pro správu věcí slovenských. Později došlo k nahodilé schůzce a tu se Šrobár ptal Bely Khuna: Pověz mi, jak je možno, že jsi se mohl v Budapešti vůbec udržeti, v Budapešti, před tou hrdou, pyšnou šlechtou maďarskou? V Budapešti, která je takovou baštou maďarského nacionalismu, jak ty, Bela Khun, člověk poměrné nevzhledný, zatížený konečně i svým původem, který v tomto případě také padá na váhu, jak je to možno, že jsi se mohl po několik měsíců udržeti v Budapešti? Bela Khun cynicky odpověděl: To je velmi jednoduché. To se může provésti každé chvíle a v každém městě. K tomu stačí dvě stě na všechno odhodlaných, před ničím neustupujících a ničeho na světě se neštítících lidí.
To je metoda boševismu! To je ten systém, který ovšem všude vedl jen ke strašným koncům. V Itálii místo demokracie přišel Mussolini, v Maďarsku místo demokracie Horthy, v Německu Ludendorf a všude jinde totéž.
Veliký problém leží dnes před Ruskem, Jak dojíti k demokracii bez nových výbuchů kontrarevoluce a nových strašných převratů, ve kterých by znovu mohl zvítěziti ruský carismus. Tato ohromná zodpovědnost spočívá na bedrách vedoucích lidí v republice sovětské. Bylo šílenstvím domnívati se, že sovětská republika Ruská bude tím pevnější, čím bude větší rozvrat ostatní Evropy a celého ostatního světa. Bylo šílenstvím vrhati k vůli této nemožné ilusi pochodeň požáru do dělnického hnutí celé Evropy, rozbíjet ty veliké nádherné strany, které zde vyrostly prací celých 50 let, podkopávati tyto bašty, které tu stály jako záruka lepší budoucnosti, rozsévat úžasný jed nedůvěry do srdcí těch milionů, ke kterým jsme měli jíti naopak s povznesením, se slovem lásky a povzbuzení. Sovětový režim v Rusku mohl postupem doby přejíti automaticky v trvalý a pevný režim demokratický, ale pak vedle sovětového Ruska byla by zde bývala musila státi demokratická Evropa a v té demokratická Evropě ohromné legie organisovaného socialistického dělnictva všech národů! Jen pod touto ochranou mohl býti nejbezpečněji proveden přechod k legálním demokratickým poměrům v Rusku. Víme, že bez toho není budoucnosti pro Rusko a není také naděje v rychlejší vývoj normálních poměrů na celém ostatním světě. Vše to, co zde dr Beneš mluvil o soumraku komunismu, je faktem, který leží před námi jako otevřená kniha. Ten fakt, že angličtí komunisté na sebe shromáždili 56,000 hlasů v okamžiku, kdy Labour Party dosáhla 5 milionů hlasů, mluví sám o sobě nad slunce jasněji. Nám se tím dostává jen zadostiučinění za všechny ty strašné pocity, když jsme viděli hroutiti se pod našima rukama všecko to, co dělnictvo budovalo celá desetiletí a co mu bylo svatým, drahým a nedotknutelným.
Dovolte mi ještě dvě poznámky. Kolega dr Ledebur zde mluvil včera řeč, ve které s takovou sentimentalitou si stěžoval na rušení nedotknutelnosti soukromého majetku etc. Vytýkal nám také, že jdeme dále, než šla revoluce francouzská. Myslím, že kolega dr Ledebur je jistě velmi málo legitimován, aby nám uděloval lekce o tom, jak měla vypadati revoluce československá. (Hlas: Může býti rád, že mu zůstala hlava na těle!) Vy se pamatujete na tuto síň, když jsme jako mladí studenti sedávali na galerii, zde nahoře, jako žurnalisté, a viděli zde tu kohortu sedmdesáti mužů z kurie velkostatkářů. Jedno lze tu říci: Nikdo nebyl takovým připravovatelem této revoluce, jako právě pánové z kurie velkostatkářů. Vzpomínám si na rakouské delegace, když jsme byli v Budapešti - bylo to roku 1911 - když tam prof. Masaryk podnikl ten svůj skvělý útok na politiku hraběte Aehrenthala a když ve své řeči tenkrát Aehrenthala apostrofoval, že provede svůj boj proti němu usque ad finem. S gestem pohrdání odvětili mu hrabě Aehrenthal, markýz Bacquehem a ostatní. Vzpomínám na to, jak jsme v roce 1917 byli na galerii panské sněmovny vídeňské, kde mluvil prof. Lamasch o možnosti míru, a své cestě do Švýcarska, a s jakým úžasným odporem vystoupil tu proti němu kolega dr Ledebur a kníže Jan Schwarzenberg, jenž pěstí udeřiv na svůj stůl volal do celé sněmovny: Nein, wir wollen keinen Frieden, wir wollen Krieg bis zum Sieg.< Pánové z velkostatkářské kurie ovšem >vydrželi<. Dějiny jim také připravily odměnu, jaké zasloužili. Mluví-li pak dr Ledebur o ochraně soukromého majetku, mám jenom dvě otázky: Kde byla ta starost o soukromý majetek v roce 1914, když ministr zahraničí v bývalé monarchii hrabě Berchtold, člověk bez svědomí a citu, muž žokejského klubu, jenž s takovou strašnou lehkomyslností zapálil světový požár a vůči němuž by byla dnes jen jediná odpověď: konfiskovati a vyhnati bez milostí a milosrdenství? (Potlesk). Tito pánové jsou nejméně povoláni, aby s této tribuny jako preceptoří nám vytýkali, jdeme-li dále, než šla francouzská revoluce. Buďte rádi, že revoluce šla přes vaše hlavy a jich nesmetla (Potlesk), a že republika Československá provádí jenom tu nezbytnou reformu pozemkovou, a odstraňuje ty ukrutné latifundie, jejichž država nebyla u nás nadále možnou. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: A věcného nemáte nám nic co říci? On nemluví jako velkostatkář, mluví jako klubovní kolega a má právo kritiky. Odpovězte věcně na jeho vývody! To chceme slyšeti, co říci máte!).
Pane kolego, bohužel, jsou věci, kde věc od osob těžko lze rozlišovati. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vyhýbáte se věci. Odpovídejte věcně na jeho vývody!) Mluvím, pane kolego dr Hilgenreinere, jistě věcně (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ne, ani slova!), a ptám se jen jedno: Má-li pan dr Ledebur dnes tolik starostí o soukromý majetek, kde se tito pánové starali o soukromý majetek v roce 1914, když miliony a miliony nevinných lidí vyhnali z jich bytů a půdy, aby připravili 14 milionů hrobů, a takovým strašným způsobem pomohli rozvrátit celé národní hospodářství kvetoucích kdysi států evropských, že těm nejchudším, kteří nosili po léta a desetiletí úspory do ústavů peněžních, v Německu, Rakousku a jinde, bylo ve skutečnosti zkonfiskováno všechno a v náhradu dány bezcenné hadry papírů. (Výkřiky sen. dr Hilgenreinera.) Nechci proto, pane kolego, jíti dále. Promiňte, možná že přijde snad doba, kdy budeme moci říci ještě více.