Předseda: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly právě přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.
Bod
6. Zpráva národohospodářského výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2033) o vládním návrhu zákona, kterým se doplňuje a částečně mění zákon ze dne 17. února 1922, čís. 68 Sb. z. a n., o úpravě užívání pozemků v Podkarpatské Rusi za podíl jich naturálního výnosu. Tisk 2045.
Navrhuji, aby věc tato projednána byla v celkové době l hodiny se stanovenou řečnickou lhůtou na 30 minut.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Přijímá se.
Prosím pana zpravodaje sen. Hybše, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. Hybš: Slavný senáte! Na počátku letošního roku měli jsme příležitost trochu blíže si všimnouti poměrů na Podkarpatské Rusi. Bylo to v době oněch známých voleb do poslanecké sněmovny. Jistě že vzpomínka na tyto volby pro strany státotvorné není příjemnou, a to proto, poněvadž podkarpatský lid volil jinak, než strany státotvorné očekávaly. Ale je jisté jedno, že každé zlo nemusí ploditi zrovna zase zlo nové a že zlo může také přivésti dobro a nápravu. Myslím také, že skoro všechny strany, které vyslaly své zástupce do tohoto volebního boje na Podkarpatskou Rus, přinesly si aspoň odtamtud poznatky, o poměrech na Podkarpatské Rusi.
Mluvíme-li o Podkarpatské Rusi jako o problému, tak musíme říci, že Podkarpatská Rus je v prvé řadě problém hospodářský. Není pro tuto dobu v prvé řadě problémem politickým, ani náboženským, ani jazykovým. Poměry na Podkarpatské Rusi a život tamního obyvatelstva, zvláště na Vrchovině, jsou jistě velmi obtížné, těžké a krušné, a je potřebí, aby všichni lidé dobré vůle měli tu jedinou snahu, hospodářské poměry co nejdříve a nejlépe povznésti a zvelebiti. Není možná snad jedním nebo dvěma skutky zlepšiti poměry. Zlepšení je složkou všeho snažení hospodářského. Mluví se o pozemkové reformě. Jistě pozemková reforma, až bude provedena na Podkarpatské Rusi, vykoná své blahodárné dílo a svůj vliv. Ale já řeknu také, že, i když ta pozemková reforma bude na té Podkarpatské Rusi provedena spravedlivě a ideálně, neuspokojí lid, poněvadž podle poměrů lid zemědělský - a toho je tam z 95 % - na Vrchovině, kde půdy není, není možno upokojiti. Pozemková reforma je jenom jednou ze složek, které vedou k hospodářskému zlepšení. Předložený návrh zákona není také nic jiného, než jednou ze složek hospodářského posílení a zvelebení Podkarpatské Rusi. Není to nový zákon nějaký, nýbrž je to jen doplnění zákonů dvou, a tozákona z roku 1921 a zákona z roku 1922.
Ideje těchto zákonů z roku 1921 a 1922 byly ty, aby nešťastné a nehorázné naturální pachty byly změněny na Podkarpatské Rusi v pachty peněžité. To tu zákony bylo také provedeno. Zákonem z roku 1921 pachty se ponechávaly lidu, který měl tyto pozemky spachtované, pro sklizeň roku 1921. Zákonem z roku 1922 ponechávaly se lidu pro sklizní rok 1922/23 a 1923/24. Nyní hospodářské poměry a postavení tamního zemědělského lidu a drobných pachtýřů vyžadují, aby tyto pachty byly prodlouženy o další 2 roky, a to o sklizní rok 1924/25 a 1925/26.
Zákon stanoví, že právo na tyto pachty má ten, kdo se přihlásí nejdéle do 28. února 1925, a je zde také ustanovení, které vítáme, totiž, že tuto přihlášku mohou udělat i oni nájemci, kteří opomenuli r. 1922, kdy zákon ustanovoval termín do konce dubna 1922, novou přihlášku učinit. Ovšem, platí přihláška tato jen tenkráte, má-li vlastník pozemku pozemek ve svém vlastnictví. Vítám toto ustanovení, poněvadž tím byla napravena křivda, která se tenkráte stala, že pro ono oznámení byla příliš krátká lhůta, a lid tamní není, řekl bych, tak kulturní, aby dovedl zavčas všechny potřebné kroky učiniti. Vítám dále v důvodové zprávě učiněné sdělení vlády, která praví, že se po přijetí tohoto zákona přičiní, aby jeho obsah řádnou administrativní cestou byl všemu lidu uveden ve známost. Byla to právě ta velká chyba na Podkarpatské Rusi, ba přímo zločin, který se tam páchal na lidu, že mu i úřady zatajují takové zákony, že mu je vykládají jinak, než jakými ve skutečnosti jsou, aby připravili lid o to, co mu náleží.
To je asi obsah tohoto zákona, který je jen doplňkem a jistou změnou zákonů z roku 1921 a 1922.
Národohospodářský výbor pojednal o tomto návrhu zákona ve své schůzi a usnesl se jednomyslně, doporučiti usnesení poslanecké sněmovny o naturálních pachtech na Podkarpatské Rusi slavnému senátu k přijetí. (Potlesk.)
Předseda: K slovu je přihlášen pan sen. Klofáč. Dávám mu je.
Sen. Klofáč: Slavný senáte! Kolega Hybš byl tak laskav, že promluvil o předloze meritorně. Používám dnešní příležitosti, abych znovu, již podruhé v tomto týdnu, promluvil o poměrech, které jsou na Podkarpatské Rusi a které mají v zápětí značnou nespokojenost mezi lidem tam žijícím. Víme všichni velice dobře, s jakým nadšením byli Češi na Podkarpatské Rusi přijati, a také jsme si velice vědomi výsledků posledních voleb do parlamentu, které byly na jaře letošního roku, nehledě ke zprávám, které nám neustále do Prahy přicházejí a jež nám napovídají, že na Podkarpatské Rusi nejsou všechny věci tak, jak by měly býti.
Je pravda, že Podkarpatská Rus pro svoje sociální, náboženské, národnostní a hospodářské zvláštnosti je velice tvrdým oříškem pro státní správu a nemůžeme žádati, aby se těžké a nesnesitelné její poměry naráz změnily, když byly způsobeny chybami maďarského režimu po staletí páchanými, žádáme však, aby za práci a miliony, které do Podkarpatské Rusi investujeme, se dostavily výsledky, třebas s počátku neveliké, avšak příznivé a zaručující, že Podkarpatská Rus spěje k lepší hospodářské, sociální a kulturní budoucnosti. Podkarpatská Rus je zemí sociálních, hospodářských a kulturních křivd, které mají na svědomí dřívější maďarské vlády. A úkolem nás Čechů, kteří jsme přišli na Podkarpatskou Rus, protože nás podkarpatské obyvatelstvo o to samo dobrovolně žádalo, je dělati docela opačnou politiku, nežli dělali naši předchůdci. Naší povinností slovanskou i státní je, zaostalý a trpce strádající lid tam žijící podporovati, proň na poli sociálním, hospodářském i kulturním tak dlouho a intensivně pracovati, až se octne aspoň přibližně tamtéž, kde stojíme nyní my.
Ale dnes se tak na Podkarpatské Rusi neděje. Naopak, přiházejí se tam denně věci, které její obyvatelstvo od nás odpuzují, protože jsou vlastně v mnohém ohledu pokračováním nedemokratického, neslovanského a maďarského systému, který celou zemi zneklidňuje, přivádí do srážek se státními úřady a s četnictvem - které ovšem samo je úplně bez viny - systému, který způsobuje, že pro neschopnost několika lidí počínají široké vrstvy podkarpatského obyvatelstva státní úřady nenáviděti a že tím svojí vinou a svojí bezhlavostí a neinformovaností, pracujeme tak často a vydatně pro komunisty.
(Sen. Matuščák: Nikdy se na Podkarpatské Rusi tolik nestřílelo jako dnes!) Já dnes budu mluviti za Vás. Ale buďte spokojeni, vždyť Vám tímto hloupým způsobem pracují do rukou!
Podkarpatská Rus žádá, abychom jí pomohli hospodářsky. Lid její strádá a láska jeho k republice vede žaludkem. Chce, aby se v lesích pracovalo, aby se v továrnách dělalo, aby mohl odcházet na sezónní práce zemědělské, jak to činíval dříve, aby si mohl v dobách nedostatku a bídy, t. j. na jaře a v zimě, opatřiti úvěr laciný v úvěrních družstvech, která byla v počtu asi 120 za maďarských dob založena a která dnes nefungují, chce práci a nechce trpěti hlad.
Na místě toho všeho strádá dále. Republika nemá dostatek peněžních prostředků k tomu, aby mohla postaviti svým nákladem lesní dráhy, potřebné k zahájení těžby v podkarpatských pralesích. A proto se vyjednává již po několik roků s různými zahraničními společnostmi o využitkování státních lesů, ale třebas čtu cosi už o nějakém výsledku, faktu žádného nevidím, a tisícům mužů na Vrchovině odnímá se tím možnost zlepšení životních podmínek.
V čele některých ředitelství státních lesů, na př. v Užhorode a v Buštině, stojí ředitelé, kteří odbornému vedení milionového - neřku-li miliardového - státního majetku nerozumějí a způsobují co chvíli státu do tisíců jdoucí ztráty a schodky. Jest jisto, že by se dalo při dobré vůli, větších odborných, technických i komerčních znalostech docíliti i při nynějších prostředcích příznivějšího výsledku, než se dosud dosáhlo, a že by se započetím větších lesních prací postavení podkarpatského lidu obzvláště na Vrchovině podstatně zlepšilo.
Stejně je to i s podkarpatským průmyslem, jenž s ohledem na neutěšené valutární a odbytové podmínky ve státech sousedních pracuje povětšině s omezeným provozem, k čemuž přistupuje i neblahá vlastnost většiny podkarpatských průmyslníků, že jsou vlastně všichni, až na nepatrné čestné výjimky, pouhými handlíři a ne průmyslníky. Jejich tužbou je, docíliti beze vší práce a námahy výdělku, zbaviti se zboží za každou cenu a za všech okolností. Většina dřeva se vyváží proto z Podkarpatské Rusi nezpracovaná, ve stavu nehodnotném jako kulatina, která přirozeně nemůže snésti vysoké dopravní náklady za dopravu od nejvýchodnějšího cípu republiky do Bratislavy nebo Děčína, nebo jiné stanice pohraniční při dopravě do zahraničí. Tím, že se dříví na Podkarpatské Rusi nezpracovává, netrpí pouze obyvatelstvo, jež uvedenou nepodnikavostí a nepohotovostí průmyslu ztrácí práci a výdělek, ale i stát a hlavně ministerstvo železnic, které je nuceno povolovati značné slevy na dopravném za přepravu kulatiny do zahraničí.
Podobně je to i s dělníky zemědělskými. Za maďarských dob docházely v jarních dobách tisíce dělníků na sezónní zemědělské práce na velkostatky v maďarských nížinách a vracely se v pozdních podzimních dobách domů s úsporami, se kterými vystačily až do příštího jara. Dnes všechny tyto možnosti přestaly, mnoho se v tom ohledu nepracuje a jiných okamžitých možností opatřiti lidu na Podkarpatské Rusi výdělek a práci, bohužel není. Snad v příštím roce, jak čtu, budou zemědělští dělníci z Podkarpatské Rusi pracovati u nás, nevím však, je-li to jisté, čtu to v novinách.
Pokud jde o družstevnictví, bylo by již svrchovaně nutno, aby vláda a příslušní činitelé věnovali této otázce největší pozornost. V dobách předválečných bylo slibně započato s organisací úvěrních družstev, která během války a po válce upadla v nečinnost přes to, že má pro chudobné podkarpatské obyvatelstvo neobyčejnou důležitost. Nyní je především nutno vyřešiti právní poměr starých družstev k bývalým družstevním maďarským centrálám, stávající družstva zreorganisovati a uvésti v život. Znovu vybudováním družstevnictví na Podkarpatské Rusi, jež se musí státi pouze na podkladě hospodářském, a na to upozorňuji také pana kolegu Hybše, nemá-li býti různými politickými vlivy rušeno a znemožňováno, karpatoruský lid se osamostatní a vyvede z hospodářské nadvlády různých těch židovských, maďarských lichvářů a vyssavačů. Stejně je i potřebné, pracovati v družstevnictví výrobním, pokud má za úkol umožniti lacinou výrobu zemědělských výrobků a věcí domáckého průmyslu a jejich odbyt. Zakládáním různých výrobních družstev na Vrchovině, výšivkářských, hrnčířských, tkalcovských, pletařských, na výrobu koberců, řezbářských atd. se také zmenší nezaměstnanost. Úspěch družstevnictví na Podkarpatské Rusi nebude malý, neboť družstva zde nevykonají pouze své poslání národohospodářské, nýbrž budou míti i mimořádný význam výchovný a politický. Lidé se v nich naučí pracovati pospolitě, jeho sebevědomí se tím posílí a sebedůvěra vzroste.
Pokud jde o pozemkovou reformu, nepřispěje, jak se aspoň dnes provádí, podle mého mínění k podstatnému zlepšení životní úrovně obyvatelstva. Tam, kde by lid pozemků nejvíce potřeboval, totiž na Vrchovině, jsou pralesy a vysoké hory. Ale i v tomto ohleduje mnoho výtek do provádění pozemkové reformy. Neděje se jednotně a ne vždy v zájmu chudobného lidu. Reformu na státním majetku provádí ministerstvo zemědělství a na soukromém pozemkový úřad. Demagogie, která se tak často provádí při reformě na státním majetku, kazí lid a demoralisuje ho. Musí se uvážiti, že podkarpatský člověk je primitivní a že potřebuje v každém ohledu výchovy. A přidělují-li se obyvatelstvu pastviny za nájemné l-4 Kč za jedno katastrální jitro, nebo prodává-li se mu jedno katastrální jitro za 200 Kč, tím ztrácí pozemková reforma na Podkarpatské Rusi svůj výchovný význam, neboť stát je tím bezúčelně a zbytečně finančně poškozován a lid si půdy neváží, protože je zadarmo. Naopak, jsou zase mnohé kraje, kde lid má půdy nedostatek a kde používá půdy lesní jako orné, třeba byla ve starých knihách zapsána jako zemědělská. Tam zase mnozí lesní orgánové a jmenovitě užhorodský lesní referát lid nutí, aby ornou půdu zase zalesnil. V mnohých případech došla nerozvážnost státních úřadů tak daleko, že daly pro zalesnění několika korců půdy dojíti ke krveprolití, když si lid svoji půdu po delší dobu pracně obdělávanou, nechtěl dáti dobrovolně vzít. Známy jsou případy krveprolití ve Výšku, Ardanově, Serenčovicích, Žukově, Dulovu a jinde, kde byla zbytečně prolita krev neuvědomělého lidu. (Sen. Matuščák: V Hrušově byla krev prolita zcela zbytečně!)
Krev byla prolita leckde. Já odsuzuji prolití krve všude, i v Rusku. Vy však neodsuzujete prolévání krve v Rusku. Já je odsuzuji i zde. Vy máte povinnost protestovati také proti tomu, co se děje v Rusku, i když náležíte k III. Internacionále.
Jiné věci, jež by mohly zlepšiti postavení podkarpatského lidu, souvisejí přirozeně se zvýšením kulturní úrovně lidu. A tu přicházím na otázku jazykovou a školskou. Nechci se dnes zabývati spory o vyučovacím jazyku. Uvádím pouze, že výsledkem pětileté práce školské za republiky je dnešní úroveň podkarpatského školství. Na každé škole se vyučuje dnes v jiné řeči. Každý učitel hovoří s dětmi ve škole tak, jak umí: Někteří vyučují v huculštině, jiní v latoričanském nářečí atd. Tak na př. na gymnasiu v Mukačevě se učí rusky, na berehovském ukrajinsky, a v Užhorode podkarpatsky, rusky i ukrajinsky. Je velmi smutným zjevem, když abiturienti po absolvování střední školy nedovedou dobře napsati v žádném slovanském jazyku žádost o přijetí do státní služby. V tom ohledu jsou poměry na Podkarpatské Rusi přímo nesnesitelné a odporné.
Věci, které jsem právě uvedl, jsou - to přiznávám - takové povahy, že nemohou býti ihned napraveny, protože jsou výslednicí nezdravých poměrů, jež od dávných dob existovaly. Jsou však stejně, jako na Slovensku, tak i na Podkarpatské Rusi určité věci, na něž docházejí denně stížnosti, které jsou zaviněny osobami a jež musí býti v zájmu země a lidu. co nejdříve vyšetřeny a napraveny. Před delší dobou přinesl o těchto stížnostech článek užhorodský "Podkarpatský pokrok". Víme, že podobné stížnosti přicházejí i ze Slovenska, které si stejně, jako Podkarpatská Rus, stěžuje na nedostatek ujasněnosti a plánovitosti v práci. Na Podkarpatskou Rus přišla řada lidí, kteří byli postaveni v čelo důležitých úřadů a nejsou schopni ovládnouti poměry a úkoly, které tu na ně čekají. Místo rozvážnosti a rozhodnosti je všude viděti v práci rozháranost a bezúčelnost. Civilní správa v Užhorode je bez direktiv z Prahy, jak by se mělo v hlavních věcech ve státní správě postupovati a sama nemá v mnoha věcech tolik rozhledu a instinktu pro to, aby dovedla usouditi, co je výhodné a co je škodlivé. Jednotnosti a účelnosti tu není, ač tam máme guvernéra a viceguvernéra. Tak se stává, že některé referáty pracují proti sobě a že práce tam konaná je marnou. Uvážíme-li, že za okolností, které jsou na Podkarpatské Rusi, je těžko úřadovati lidem, kteří se lehko vpraví ve stížené poměry, vypadá tím podivněji úřadování lidí, kteří nemají o demokratickém, svědomitém a, bohužel, někdy i poctivém úřadování ani ponětí. Již jsem se prve zmínil o chybách, které páše státní správa při zalesňování zemědělské půdy. Mám po ruce i jiné případy, jež dokazují, jak nelidovým a nečestným způsobem se pracuje proti zájmům lidu na Podkarpatské Rusi a proti platným zákonům ve prospěch některých židovsko- maďarských, kapitalistických skupin.
V Užhorode je Rotschildova Všeobecná slovenská úvěrní banka, která má centrálu v Budapešti a filiálky v Jugoslávii, Maďarsku a v Německém Rakousku. Banka plýtvá přímo penězi na representaci a způsoby, jakými by získala české vyšší úřednictvo pro svoje zájmy. Za pomoci pak některých státních úředníků, kteří se nerozpakují překročiti kdykoli platné zákony, získává na Slovensku a Podkarpatské Rusi banka tolik půdy, že se jí podařilo hospodářsky ovládnouti téměř celou Podkarpatskou Rus. Získává-li a docílí-li takových výsledků svojí prací a podnikavostí, nedalo by se jí nic vytknouti. Daří-li se jí však takové hospodářské podnikání jenom za protizákonné pomoci státních úřadů, musím se o tom siřeji rozhovořiti.
Svými bankety, zábavami a jinými "pozornostmi" podařilo se bance nebo některým jejím průmyslovým podnikům získati část vyššího vedoucího státního úřednictva, jež právě v těch nejdůležitějších odvětvích státní správy jí za to pomáhá lid ještě více ujařmovati a hospodářsky sevříti. Přičiněním takovýchto lidí se ovšem Podkarpatská Rus hospodářsky nikdy neosamostatní, jak ve své řeči o tom snil kol. Hybš. Naopak, těch něco málo podniků, které jsou dosud snad nedopatřením ještě v držení měst a obcí, se za pomoci československých úřadů zašantročí do rukou zahraničního židovského kapitálu. Uvedu několik příkladů. Tuhle jsem se jen lehce a letmo o tom minulý týden zmínil.
Na Podkarpatské Rusi byly ve větších městech, a to v Užhorode, Mukačevě, Berehově a Velké Sevljuši městské elektrárny. Všechny prospívaly velmi dobře a proto usilovalo konsorcium Všeobecné slovenské banky úvěrní, t. zv. Užhorodská elektrárenská společnost, aby tuto snad jedinou dobře prosperující část podkarpatského průmyslu dostala do svých rukou. A dnes skutečně jsou všechny tyto právě jmenované podniky ve všech městech v moci společnosti. (Slyšte!)
Přesto, že se převážná část podkarpatské, jak české, tak i maďarské veřejnosti tomuto předání autonomních podniků bránila, přece stalo se tak za pomoci politické správy a referátu ministerstva veřejných prací v Užhorode. (Slyšte!) Ve věci elektrárny v Mukačevě se měla věc na př. takto:
Aby Užhorodská elektrárenská společnost obdržela elektrárnu napjala všechny síly k tomu, aby u příslušných kruhů vyvolala náladu, že městská elektrárna, která byla dosud v provozu města, musí býti pronajata společnosti. Podplatila tisk židovsko-maďarský, aby ukazoval nedostatky správy městské elektrárny, že není vyzbrojena záložními stroji, že nemá stroje k dodávání denního proudu a že jenom Užhorodská elektrárenská společnost může zaručiti řádný rozvoj městské elektrárny. Slíbila odpovědným a příslušným vedoucím úředníkům města odměny a pod. Tehdy ještě nebyly volby a nesmíme zapomínati, že zde byl vládní komisař a ne volená autonomie. Aby vládní komisař a zastupitelstvo obce byli přesvědčeni o nutnosti pronájmu elektrárny, od společnosti získaná správa městského podniku během jednání o pronájem úmyslně podporovala nepořádky provozu elektrárny, elektrické světlo každé chvíle vypovídalo službu atd. A o tom všem neustále psal koupený tisk a dokazoval, že pronájem elektrárny jev zájmu obecenstva a veřejnosti nutný.
Za takovýchto okolností komisař vládního města Mukačeva, dr. Julius Karczub, odevzdal městskou elektrárnu do provozu Užhorodské elektrárenské společnosti se všemi stavbami a vším strojním zařízením v říjnu 1922 za roční nájemné 110.000 Kč až do r. 1958. (Slyšte!) Tímto pronájmem městského podniku bylo město poškozeno pro futuro o milionové částky. Neboť elektrárna může býti odhadována podle posudků znalců částkou nejméně 5 milionů Kč, a uváží-li se, že podnik v městském provozu vynesl r. 1922 za 3/4 roku městu 720.883,33 Kč a že dnes město samo platí za vlastní spotřebu proudu 40.000 Kč ročně, shledáme, že jest zcela odůvodněným a oprávněným rozčilení, které se mukačevské a podkarpatské veřejnosti pro tento pronájem zmocnilo, zvláště když přišly ve známost okolnosti, za kterých byla elektrárna pronajata. Tak na př. za tím účelem, aby si společnost získala souhlas městských úředníků, vyplácela jim desetitisícové remunerace. Okresní soud v Mukačevě zjistil sám, že městský referent dr. Eugen Petrovay obdržel od konsorcia před vánocemi r. 1922 10.000 Kč. Mimo to dlužno si tu všimnouti chování civilní správy během tohoto jednání.
Aby veřejnost byla udržována stále v omylu, o to staral se nejen podplacený tisk, ale i úřady. Tak na př. i relace a posudky referátu ministerstva veřejných prací zněly stejně jako novinářské články a tvrdily, že město nebude míti možnosti a prostředků, aby udrželo elektrárnu ve svém provozu. Zvláštní zmínky pak při celém jednání zasluhuje i tato okolnost:
Když městská elektrárna, resp. ředitelství předložilo smlouvu o pronájmu županskému úřadu ke schválení, předložilo město úřadu bilanci, která vykazovala za 3/4 roku, nesmíme ovšem zapomenouti, že elektrárna nebyla ještě v rukou nynějších, čistý zisk pouhých asi 120.000 Kč. Mukačevský župan, muž jistě počestný, nařídil revisi hospodářství v elektrárně, při které se zjistilo, že předložená bilance elektrárny neodpovídá pravdě, že je falešná, a že skutečná bilance elektrárny vykazuje zisk kolem 720.000 Kč. Lhalo se tedy a falšovalo, oni předkládali zisk jen 120.000 Kč, jen aby se docílilo laciného nájemného. Kromě toho veškeré jednání, které souviselo s uzavřením smlouvy, dělo se protizákonnou formou. Smlouvu uzavírající vládní komisař měl na základě 1. bodu § 6 zákona o obecním hospodaření 329/1921 vyložiti nabídku firmy před uzavřením smlouvy po dobu 14 dní k veřejnému nahlédnutí a věc vyhlásiti způsobem v obci obvyklým, t. j. vyhlášením v novinách, vylepením vyhlášek nebo vybubnováním, že obecenstvo může do nabídky nahlédnouti a předložiti u vládního komisaře své námitky, dále měl vyložiti na základě bodu 4. téhož paragrafu své usnesení o uzavření smlouvy na dobu 14 dní a tak vyrozuměti občanstvo s ohledem na to, že podle 1. bodu §u 6 zákona 329/1921 každý volič nebo poplatník má právo nejenom činiti námitky, ale i podati stížnost, protože podle 3. bodu §u 23 téhož zákona pronájem městských nemovitostí na dobu delší šesti let jinak nemůže býti uskutečněn. Tak byla tato smlouva bez nutných formálních dokladů předložena mukačevskému županskému úřadu ke schválení, ale bylo už předem jisto, že elektrárna v Mukačevě na nátlak civilní správy předána bude bez zákonného schválení Užhorodské elektrárenské společnosti, neboť celá věc činila na mukačevského župana velmi podezřelý dojem, a mukačevský župan - tedy chová se jistě korektně - proto nechtěl smlouvu potvrditi. Vrátil ji mukačevskému magistrátu za účelem řádného vypsání konkursu na základě revisní správy, která dokazovala, že bilance zhotovená správou městské elektrárny je sestavena takovým způsobem, že vykazovala menší čistý zisk a tím měla docíliti nízkého nájemného a poškoditi město. Při tom poukazoval županský úřad na to, že nebylo dodrženo zákonných předpisů. Proto napjala Užhorodská elektrárenská společnost všechny síly, aby dosáhla nátlakem se strany civilní správy na županský úřad v Mukačevě brzkého schválení smlouvy. Věc byla aranžovaná tak, že při čaji pořádaném dne 30. září 1922 u viceguvernéra Ehrenfelda redaktor časopisu "Munkači" Aladár Vozari z Mukačeva si stěžoval, že na županském úřadě v Mukačevě různá podání zůstávají dlouho ležeti, tak na př. i akt o mukačevské elektrárně. Presidium zaslalo tuto stížnost na vědomí politickému referátu, který ji odeslal jakožto věc spěšnou županskému úřadu v Mukačevě k podání zprávy. Veškeré spisy byly pak s urychlením odeslány na civilní správu, kde referát ministerstva veřejných prací odůvodnil nutnost předání elektrárny do rukou užhorodské společnosti tím, že se o věci vyjádřil pro město naprosto nepříznivě a poukazoval na to, že jedině Užhorodská elektrárenská společnost může provésti v Mukačevě řádný provoz elektrárny. Na základě tohoto nepochopitelného posudku opatřil zástupce župana dr. Košvanec, hlavní služný ve Velké Berezné, znaje pozadí celé smlouvy, smlouvu těmito charakteristickými slovy: "Viděl za župana. Dr. Košvanec." Smlouva tedy nebyla výslovně schválena, jak předpisuje § 7 zák. 329/1921 a odst. 4. §u 23 nařízení číslo 143 z roku 1922. (Sen. Lisý: Mně se zdá, že oni hodně viděli!)
Avšak ani toto rozhodnutí županského úřadu v Mukačevě nebylo provedeno v usnesení o schválení pronájmu, nebylo doručeno stranám a tak jim nebyla, dána možnost k případnému podání opravných prostředků. Přes to však podali někteří interesenti proti tomuto domnělému schválení právě uzavřené smlouvy rekurs, který byl vyřízen politickou správou Podkarpatské Rusi rozhodnutím, v němž tato proti znění všech platných zákonů rekurs zamítá. Tvrdí ve svém rozhodnutí, že smlouva byla pravoplatně schválena, že pronájem tak značného nemovitého majetku městského na dobu 39 let bez soutěže a bez dodržení formálních zákonných předpisů jest odůvodněným a že mukačevská městská elektrárna se dostává pronájmem do nejlepších rukou. Přesto pak, že civilní správa tu na počátku svého rozhodnutí tvrdí, že smlouva byla pravoplatně schválena, ukládá se nakonec županskému úřadu, aby dodatečně smlouvu schválil.