V důvodové zprávě vládního návrhu bylo uvedeno, mnoho-li budou vyžadovati náklady projektovaných jak meliorací, tak také regulací pro příští čtyři léta: Obnos ten dosahuje 648 milionů Kč. Obnos zdá se značný, a toto zvýšení fondu zdálo by se nepatrným uhrazením nákladů spojených s regulacemi a melioracemi pro toto příští období. Nesmíme však zapomínati, že přijetím tohoto vládního návrhu přece jen bude rychlejší postup meliorací zajištěn.
Kolega Hybš zde mluvil velmi jasně o tom, jak veliký byl finanční prospěch státu z pozemků, na nichž meliorace byla provedena. Jen z těch 35 tisíc ha meliorovaných vypočetl, kolik stát získal milionů. Proto zdůrazňuj i a pravím: Ano, zvýšiti u nás sklizeň meliorací neznamená prospěch jen zemědělství, to znamená v první řadě prospěch státu! (Tak jest!) A jestli my více vytěžíme obilí, co bude toho důsledkem? Nebudeme musiti z ciziny, ze zahraničí obilí kupovati. To už je aktivum velmi značné. Ale, prosím, zvýšení sklizně řepné, bramborové atd. znamená, že bude zvýšen příjem daně z lihu, že bude zvýšen příjem daně z cukru, že bude zvýšen příjem daně obratu a zajisté také příjem daně z příjmů. To tedy po stránce finanční jsou věru značné zisky, jichž se státu dostane. Ale my přijetím tohoto zákona věru mnoho starosti setřeme právě s čel těch lidí, kteří zasluhují, aby jejich těžká práce, jíž vyrábějí chléb, byla náležitým způsobem hodnocena, aby oni, od noci do noci velmi vytrvale pracujíce, mohli klidněji žíti, než žijí dnes.
Z těch důvodů rozpočtový výbor navrhuje slavnému senátu přijetí tohoto návrhu. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): K debatě je přihlášen pan sen. dr Heller.
Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Oba páni zpravodajové odůvodňovali slovy nadmíru pohnutými nutnost předložené osnovy zákona, a z posledních slov pana kolegy Hrubého mohli bychom zajisté souditi, že uskutečnění tohoto zákona do jisté míry znamená zlatý věk našeho státu. Jsme posledními, kteří by nějak popírali potřebu meliorace v zemědělství, a projevíme to přece tím, že budeme hlasovati pro předlohu. Oba, páni zpravodajové nám zde s důrazem vykládali, že blahobyt rolnictva znamená blahobyt všech stavů ve státě, řemeslníků, živnostníků a dělníků, že když se rolníkovi vede dobře, všem se vede dobře. Pánové, to je stará věc, to přirozeně není nic nového, o tom můžeme čísti v knihách již asi 200 let starých, to není žádná nová zkušenost, žádný nový poznatek pánů zpravodajů. Ale větu lze právě tak dobře obrátiti, právě totéž platí přirozeně o každém jiném stavu, a platí to především o stavu dělníků, když se dělníkovi dobře daří, vede se dobře také druhým stavům, vydělává-li dělník, uvádějí se tím do oběhu větší obnosy a právě tak mají z toho zisk jiné stavy a obzvláště rolníci, neboť čím více dělník vydělá, tím více spotřebuje, a obzvláště spotřebuje ovšem více potravin. Ale rozdíl je jen ten, že stát rolníkům, když potřebují peněz pro meliorace, peníze jim poskytne. To je zcela v pořádku, a já s tím souhlasím. Ale když se vede špatně dělníkovi, když dnes přinese domů týdně 90, 100, 120 Kč aneb ještě méně, neboť 100 až 120 Kč je vzato příliš vysoko, pak nepřijde žádný stát, aby ho melioroval a podporoval, nýbrž řekne mu: "hleď, abys s tím vystačil". Zdražujeme zde potraviny clem. Ale o nějaké melioraci těchto stavů a jmenovaného stavu obzvláště není ani řeči. V tom je ten veliký rozdíl mezi ochranou, kterou v tomto státě má rolnictvo, a ochranou, které v tomto státě postrádati musí dělnictvo. Tak se věci mají. Jsme s tímto zákonem srozuměni a byli bychom ještě více, kdybychom měli jistotu, že obnosy, které se zde povolují, skutečně připadnou k dobru potřebám rolníků, těm malým rolníkům, jejichž bídu pan zpravodaj právem tak pohnutými slovy líčil, i podali jsme resoluci, ve které žádáme, aby se těchto obnosů užilo pro malorolníky, kteří nemají více než pět hektarů, a považujeme na základě vývodů pana zpravodaje za jisté, že tato naše resoluce bude také přijata.
Podíváme-li se na dějiny tohoto zákona, jsou tyto velice zvláštní. Až do předešlého týdne byly porady o tomto zákonu zde v této sněmovně sabotovány, až do předešlého týdne nesměly se konati porady o tomto zákonu. Předpokládám, že ti, kdož zákon sabotovali, činili tak z věcných důvodů, že měli důvody, které mluvily proti zákonu. Nelze přece míti za to, že by vážné strany v této sněmovně byly ,sabotovaly zákon z důvodů taktických anebo agitačních. Jsem dnes žádosti dozvěděti se od těchto stran, jaké to byly důvody, ze kterých předešlého týdne nepřipustily poradu o věci, kdežto v tomto týdnu jsou s poradou srozuměni. (Výkřiky na levici.) Očekávám v té příčině vysvětlení, pochybuji však, že je obdržím. Chtěl bych však přece také jinou stránku této věci projednati.
Asi od roku a ještě déle zaznívá se všech stran vládní většiny: musíme šetřiti, stát musí šetřiti, a stát šetří: Kde šetří? Šetří především na nezaměstnaných, kteří od zavedení gentského systému jsou úplně na suchu, kteří ničeho více neobdrží, kteří nevědí, kudy kam. Zde šetří stát; a stát šetří také na těch částkách, které dříve poskytoval pro nouzové stavby obcí, které dříve obnášely 9 Kč, pak 6 Kč, a které od 1. dubna nebo května tohoto roku byly úplně zastaveny a jejichž znovuzavedení se posud ztroskotalo o odpor měšťáckých českých stran. Zde šetří stát. Stát šetří na úřednících v každém ohledu, desetitisíce úředníků - obzvlαště ovšem německých úředníků, přes všechny přípovědi a s porušením daného slibu - se odbourávají a vydávají v šanc bídě. Ale netoliko na úřednících, stát spoří také na pensistech, kterým neplatí pense, spoří na aktivních úřednících, kterým přídavky za rok 1925 do dnešního dne nevyplatil a za rok 1924 teprve v dubnu anebo květnu tohoto roku. Tam šetří stát, tam ví, jak může docíliti úspor. Stát šetří na našem školství tím, že zavřel sta německých škol s tisíci tříd. Zde šetří; a šetří na všech kulturních a hospodářských účelích, pro které vůbec již není peněz. Pan zpravodaj Hrubý nám zde chtěl vypravovati, že peníze potřebuje nejen rolnictvo pro účely meliorační, nýbrž také obce pro regulaci potoků. Je pravda, nesčíslněkráte žádali jsme od vlády peníze, byli jsme posíláni od Pontia k Pilátu, ale neobdrželi jsme ničeho. Zde šetří vláda zase, pro takovéto nutné úkoly alespoň peněz nezná. Podívejte se na naše invalidy a jejich vdovy. Po celá leta musí čekati na důchody, zase stát nemá peněz, zase šetří na nich. Jen na meliorace má stát ku podivu peníze. Ba nedosti na tom, že již jednou dříve povolil 15 milionů ročně, je tak štědrý a zvyšuje výdaje o dalších 15 milionů. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)
Dotkl jsem se před, chvílí otázky, jak to přijde, že určité strany upustily od svého odporu proti tomuto zákonu. Dovolím si na tuto otázku odpověděti, poněvadž od dotčených stran odpověď očekávati nelze: protože totiž kráva je prodána, protože krávou, která se zde dojí, je stát a především obyvatelstvo. Na tom jste se shodli: agrární cla a meliorace za mlhavé sociální pojištění dělníků v daleké budoucnosti. To jest obchod, který zde byl uzavřen, sociální pojištění, při kterém dělnictvu nad to bylo vzato také právo spravovati ústavy, které samo platí. Za tuto cenu obdržíme cla, obdržíme meliorace. To je cena, která za to byla zaplacena. Je to obchod, který pánové uzavřeli se socialistickými stranami, a k čemu parlament ještě musí přikývnouti, poněvadž přece jinak nesmí mnoho do toho mluviti.
Slyšeli jsme v posledních letech, obzvláště od našeho pana ministra věcí zahraničních tolik o konsolidaci tohoto státu, o potřebné konsolidaci střední Evropy a Evropy vůbec, o novém duchu, který se k nám všem po válce dostavil, o pacifismu. Všechna tato krásná slova můžeme slyšeti v každém exposé pana ministra věcí zahraničních, slyšíme je od osob v tomto státě vládnoucích neustále. A právě Československo to je, které od převratu pokračuje ve válce na poli hospodářském, které v prvé řadě je spoluvinno na tom, že střední Evropa nemůže hospodářsky dojíti klidu, že dnes ještě v hospodářském ohledu zůstal chaos. Všechny cizí státy vymlouvají se neustálé na systém vysokých ochranných cel, který vláda tohoto státu zavedla celním tarifem z roku 1921. Podívejme se jednou na cla, která tímto zákonem - lépe řečeno tímto celním tarifem, neboť není to přece žádný zákon - byla zavedena. Tu vidíme, že důležité potraviny lidu nepoměrně byly zdraženy cly, která podstatně převyšují cla starého Rakouska na základě celního tarifu z roku 1906. Máme na kávu a na čaj nyní clo, které, počítám zde jen ve zlatých korunách, je jeden a půlkrát větší nežli ve starém Rakousku. Na cukr je clo dvojnásob vyšší, nežli bylo clo před válkou, kdežto na př. clo na cukr v Rakousku bylo sníženo na polovinu. Co pak znamená clo na cukr u nás? Jsme zemí, která vyváží cukr, clo na cukr je clem ryze finančním, které však ve svém působení znamená, že vyvážený cukr je lacinější nežli cukr, který se spotřebuje doma. (Sen. Šabata: To bylo za Rakouska také!) Ano, tento falešný systém, tento zločin na obyvatelstvu jste převzali, také v této příčině jste se nádherně odrakouštili. To má za následek, že toto clo je dvojnásob vyšší - pan kolega má zcela nepravdu, když říká, že je právě tak vysoké. Toto dvojnásobné clo musí konsumující obyvatelstvo s sebou zaplatiti. Je to tedy nejen výtěžek, který stát z tohoto cla má, nýbrž je to dávka konsumujícího obyvatelstva ve prospěch zemědělství, které pěstuje cukrovku, a která se zde vybírá ve dvojité výměře oproti starému Rakousku. Ale nedosti na tom: máme také vysokou cukerní daň, a jsou dokonce strany v této zemi, které na úhradu schodku při platech úředníků chtějí také ještě tuto cukerní daň zvýšiti, tedy konsumujícímu obyvatelstvu tuto důležitou potravinu ještě více zdražiti, pokus to, proti kterému dnes s veškerou rozhodností protestujeme. Něco podobného platí také o tabáku. Také zde máme clo, které je dvojnásob vyšší nežli staré clo rakouské. To neznamená nic jiného, nežli že obyvatelstvo, jež konsumuje tabák, a tím jest obyvatelstvo bez rozdílu stavu, musí tabákové výrobky, které se přece podstatně zhoršily, než jaké byly před válkou, také ještě dráže platiti. (Výkřiky.) Slitování mají osoby v tomto státě vládnoucí jen s jistými kategoriemi lidí. Na šampaňské a šumivá vína bylo clo v Rakousku po válce zvýšeno skoro šestinásobně, v Československu jen trojnásob. Na kaviár bylo clo v Rakousku zvýšeno sedmnáctkrát, v Československu trojnásob. (Výkřiky sen. Matuščáka.) Kdežto všechna cla na potraviny a nutné životní potřeby obyvatelstva v Československu oproti rakouským clům zvýšena byla čtyřnásobně, zůstalo podivuhodným způsobem celní zdanění právě tohoto zboží, které věru není zbožím lidového konsumu, ani šampaňské ani kaviár, daleko za rakouským clem. Tedy pro tyto vrstvy obyvatelstva, které potřebují šampaňské a kaviár, má československá vláda mnohem více citu, nežli pro ostatní konsumující obyvatelstvo. (Výkřiky sen. Matuščáka.)
Dále zvýšeno bylo clo u textilního zboží trojnásob až čtyřnásobně oproti starému rakouskému clu, clo na klobouky dvojnásobně, na kožené zboží a na obuv troj až pateronásobně, na skleněné zboží dvoj- až dvoj- a půlnásobně, kdežto všechna tato cla v Rakousku zůstala stejná a oproti clům předválečným změněna nebyla. Zvláštní kapitolou je, jak československá vláda a obzvláště československé ministerstvo financí jedná, pokud jde o zvelebení stavebního ruchu. Víme všichni, jak velice trpíme bytovou nouzí. Víme všichni, že se u nás nemůže stavěti, známe všichni nesmírný boj, který denně, také dnes sváděn jest o zákon na ochranu nájemníků. Tu bychom se měli domnívati, že vláda alespoň, pokud může, tedy v prvé řadě v celní politice, zlevní stavební materiál. To by bylo logické. Ale jak se má věc ve skutečnosti? Na cement je clo dva a půlkráte větší nežli mírové clo. Na cihly je stejné clo jako v míru. Na plotny je jeden a půlkrát, na kamna jeden a půlkrát a na zámky téměř čtyřnásobné clo, jaké bylo za Rakouska, kdežto nynější německé Rakousko snížilo cla na všechno toto zboží o více nežli polovinu oproti dřívějším clům. Proto se může v Rakouskou stavěti; a u nás potřebujeme státní subvence a všechno možné, z čehož bychom si mohli mnoho uspořiti, kdyby vláda v této příčině pěstovala rozumnou, celní politiku na podporu stavebního ruchu. Na železné zboží všeho druhu, čítaje v to parní kotle, elektrotechnické zboží, zvýšena byla cla troj- až pateronásobně oproti mírovým clům, na inkoust a tužky, tedy na nejpotřebnější zboží pro veškeré obyvatelstvo, je clo pateronásobné, než bylo ve starém Rakousku. Na svíčky a mýdla zvýšeno clo dvojnásob, ba troj- až pateronásobně. Tento celní tarif z roku 1921 vynesl tomuto státu ve světě pověst státu v celních otázkách nejnepřístupnějšího, jenž pěstuj e politiku vysokých ochranných cel přede všemi jinými státy; snad se jemu ještě Francie poněkud přibližuje. Všechny jiné státy mají daleko menší autonomní celní sazby.
Pan zpravodaj Hybš tedy sdělil nám způsobem, za který jsme mu velice vděčni, několik cifer o tom, mnoho-li sami vyrábíme na zrnitých plodinách, tedy obilí, na okopaninách, tedy bramborách a cukrovce, na dobytku hovězím, vepřovém sádle atd., a mnoho-li musíme dovážeti. Nevypravoval nám nic nového, když řekl, že musíme z ciziny dovážeti pšenice více nežli třetinu veškeré potřeby - uvedl 35 %, podle jiných statistik je toho ještě o maličkost více, to nehraj e žádnou úlohu - a že jsme v létech 1920 až 1924 musili vydati více než 3 miliardy Kč za dovezené potraviny. Co to znamená? To nepraví nic jiného, než že Československo ve své výživě značnou částí jest odkázáno na dovoz z ciziny. Jestliže pan zpravodaj pak cituje nějaký článek, ve kterém dotčený pisatel nám vypravuje, že bylo dovezeno mnohem více, než bylo potřebí, že se to stalo patrně z důvodů spekulačních, pak chceme souhlasiti potud, že obchod patrně s tímto zbožím prováděl spekulaci. Ale co se stalo s obilím, které bylo dovezeno? Shnilo ve skladištích? Bylo snědeno a bylo ho tudíž zde potřebí. Ale vrátím se k tomu ještě. Potřebujeme ročně obrovské množství potravin, zejména pšenice a pšeničné mouky; také tuky musíme z ciziny dovážeti. To znamená, že naše celní politika musí býti taková, jaká by byla v zájmu konsumujícího obyvatelstva, aby tento dovoz, pokud ho potřebujeme, usnadňovala, aby se snažila zlevniti nám tyto nejdůležitější potraviny; jako chléb, tuky a brambory, nikoli však je novými cly zdražovati. To je důsledek, který vyvozujeme z uvedeného článku a z cifer pana zpravodaje. Je třeba správné - i když nemohu úplně sdíleti optimismus pana zpravodaje - že meliorace povedou k tomu, že vůbec budeme od ciziny neodvislými. Při tom jest otázka samozásobení některé země velice spornou. Chceme-li vyráběti a do ciziny vyvážeti průmyslové výrobky, pak musíme z ciziny jiné věci dovážeti. Tento druh samozásobení, jak si ho pan zpravodaj způsobem velice primitivním představuje, že totiž ve státě vyrobíme vše, co sami potřebujeme, a nad to ještě obrovské množství vyvezeme, tento způsob na světě neexistuje, takovýto druh národního hospodářství neexistuje. Můžeme jen vyvážeti, jestliže dovážíme. Co dovážíme, musíme platiti vývozním zbožím; jinak od nás nikdo ničeho neodebéře. Tuto nejjednodušší zásadu, myslím, že pánové snad nebudou popírati.
Ale nevěřím také, že tyto meliorace způsobí, že se budeme moci s naší výrobou potravin úplně osamostatniti od ciziny, že tyto meliorace budou moci nám nahraditi více nežli třetinu naší potřeby pšenice a nesmírné množství tuku, obilí a jiných plodin, které dnes musíme bráti z ciziny. Tomu nevěřím, to není možné. Ale bylo by velice, krásné, kdyby tak daleko došlo. Pokud však tomu tak není, pokud musíme obilí dovážeti z ciziny, musíme, pokud jde o potraviny, býti přívrženci volného obchodu, nesmíme vybírati žádných cel, poněvadž se těmito cly zdražuje obilí nejen z ciziny dovezené, nýbrž také doma vyrobené, tuky atd. o tato cla, poněvadž je to břemenem, jež naše obyvatelstvo trvale snésti nemůže.
Vláda nyní považovala za nutné nařízením, jež vydala předešlého pátku, zavésti cla na všechny potraviny. Celé nařízení je monstrem nařízení: v prvém odstavci zavádějí se cla, ve druhem odstavci se praví, že se tato cla nebudou vybírati až na obilní cla za některých okolností. Je to nařízení, pro které na celém světě nemáme příkladu, nesrozumitelná, pro laika beze smyslu, vysvětlení se nepodává. Nevíme, proč se v prvém odstavci zavádějí na rýži, maso, jateční dobytek vysoká cla, která se rovnají mírovým clům, a ve druhém odstavci se praví: "Ale tato cla se až na další nebudou vybírati." Má to míti jen ten význam, abychom oproti cizině při obchodních smlouvách měli v rukou zbraň, anebo má to - a toho se domnívám - ten význam, že vláda, když se jí to jednou bude hoditi, tato cla jednoduše uvede v platnost? K tomu však této celé komedie nepotřebujeme. (Ministr dr Hodža: Pane kolego, já myslím, že je všeobecně znám rozdíl mezi clem autonomním a mezi clem efektivním! To dostačí!) To ještě daleko nestačí, k tomu by nepotřebovalo ve druhém, odstavci státi, že se nebudou vybírati: (Ministr dr Hodža: Ale co Vás napadá!) Tak to čteme ve vládním věstníku. Budu velice povděčen, jestliže pan ministr tuto věc vysvětlí.
Popírám však také přípustnost tohoto nařízení podle ústavy. Máme celý tarif z roku 1906. Císařským nařízením, jež bylo vydáno na základě starého §u 14 a jež má platnost zákona, byla obilní cla roku 1914 zrušena, byla ze starého celního tarifu vyloučena. Nyní přichází zákon z roku 1919, který zmocňuje vládu, aby cla snížila, anebo úplně odstranila. V této době; roku 1919, nebylo již vůbec celního tarifu z roku 1906 se cly na obilí, obilní cla byla nařízením podle §u 14 z roku 1914 s platností zákona z celního tarifu odstraněna. Český stát převzal všechny zákony rakouské vlády již v listopadu 1918, tedy také tento zákon i s císařským nařízením, které cla z tarifu odstraňuje. Cla, která se nyní zde nově zavádějí, znamenají úplně nové zavedení cel, neznamenají tedy znovuzavedení, anebo snížení starých, již stávajících cel. Neznamená to nic jiného, nežli že se zavádějí úplně nová cla. K tomu zmocňovací zákon z roku 1919 nedává žádného práva, a my popíráme přípustnost tohoto nařízení podle ústavy. Tak jako v jiných případech, také zde překročila a porušila vláda své nařizovací právo, které jí v ústavě je vyhrazeno.
A ještě něco jiného. Kde znali jsme v dřívějších celních tarifech klouzavá cla? Tímto nařízením zavádí se do našeho celního systému úplně nový způsob úpravy cel, zavádí se nový celní systém. Také k tomu nemá vláda podle zákona z roka 1919 žádného práva, také tak daleko nesahá její nařizovací právo na základě zákona, její zmocnění, aby do našeho celního práva zaváděla zcela nový druh celního systému. Není pochybnosti: také zde máme před sebou porušení ústavy. Proč jste to učinili? Proč jste tento celní tarif nepředložili parlamentu k ústavnímu projednání? Poněvadž jste se obávali tak učiniti, poněvadž jsou strany, které by ve veřejné schůzi parlamentu nebyly mohly souhlasiti s tímto celním tarifem, poněvadž jsou strany, které jen vzadu, za kulisami, mohou souhlasiti s takovýmto znásilněním pracujícího lidu, poněvadž jste si netroufali přinésti tento zákon do parlamentu, poněvadž by se byla nad tím rozbila celá vaše slavná koalice. den z tohoto důvodu, z důvodu udržení své koalice, porušili jste ústavu, překročili jste právo, které vám přísluší, a netroufali jste si ve sněmovnách předložiti dotčenou předlohu.
Chtěl bych ještě promluviti několik slov o našem stanovisku k těmto klouzavým clům. Některým časopisům se uráčilo klásti nám za vzor jednání našich rakouských soudruhů, obzvláště člena Národní rady, dr Bauera, v této otázce. Pánové při tom ovšem leccos přehlédli, anebo zapomněli - snad také úmyslně, to nevím - obzvláště přehlédli, že rakouští sociální demokraté označili klouzavá cla jakožto menši zlo oproti pevné celní sazbě, a především, že klouzavá cla chtěli přijmouti jen ve spojení s dovozním monopolem státu. V tom je podstatný rozdíl. To, co by bylo regulovalo ceny ve prospěch konsumujícího obyvatelstva, je dovozní monopol. To se zde opomenulo, a jen to, co může ceny potravin zvýšiti, totiž cla, bylo převzato. V tom je podstatný rozdíl oproti stanovisku našich rakouských soudruhů, kteří ostatně při poradách o tom v Národní radě s veškerou rozhodností proti celní předloze i s klouzavými cly mluvili a hlasovali. Chci tedy tuto bajku o stanovisku našich soudruhů v Rakousku zde s tohoto místa oslabiti a náležitě vysvětliti.
Nedostatek v nařízení o clech spatřuji také v tam, že tam nic není řečena o cenách, při kterých clo vstupuje v platnost, tedy o těch 180 resp. 160, 135 korunách atd., t. j. o ceně, která jako cena na světovém trhu je směrodatná. To v nařízení nestojí; a tu jsou, jak pánům je známo, velmi často rozdíly! Cena na světovém trhu může býti ještě nad 180, když zde cena klesla již na 180 atd. (Ministr dr Hodža: To konstatování, se ponechává meziministerské komisi!) To se přenechává meziministerské komisi! To je velice příznačné, pane ministře. Veřejnost to nepotřebuje věděti, ta do toho nemá co mluviti! (Ministr dr Hodža: V prvé řadě to bude veřejnost věděti!) Ano, ona se o tom dozví, až jí cla budou uložena: Nikoli, to má býti řečeno v nařízení! (Ministr dr Hodža: Někdo to musí přece stanoviti!) Nikoli, v tomto nařízení o tom ničeho není. (Ministr dr Hodža: Ale bude to nařízení, to se rozumí samo sebou! Od vás se budeme učiti!) To v nařízení nestojí, a samo sebou se to, pane ministře, také nerozumí; jak málo důvěry máte vy k nám: míru naší nedůvěry vůči vám nemůžete vůbec dosáhnouti. (Souhlas na levici. - Ministr dr Hodža: A já vám důvěřoval vůbec!) Nerozumím vám. (Ministr dr Hodža: Já jsem řekl, že jsem měl k vám důvěru!) Prosím, způsob, jakým zde pan ministr mluví, neprozrazuje této důvěry. Pan ministr má přece zajisté povinnost mluviti k nám poněkud klidněji, my mluvíme také zcela klidně, dokud on zůstává klidným.
Je tedy rozdíl; neboť, má-li pro cenu býti směrodatnou pražská bursa pro okamžik, ve kterém cla vstupují v platnost, pak může již spekulace míti vliv, spekulace může způsobiti, že obdržíme cla. Také o tom chtěli bychom míti jasno. Konstatuji, že pan ministr zde dnes řekl, že o tom zjedná jasno prováděcí nařízení. Přejeme si toho.
Slavný senáte! Budeme hlasovati pro tuto předlohu, ačkoli nám v okamžiku, ve kterém vláda nemá jiných starostí, nežli malovati na zeď strašidlo obilních cel v době vysokých cen mouky, vysokých cen obilí, jaké od let nebyly, ačkoli nám v tomto okamžiku vůbec připadá za těžko hlasovati. pro některou předlohu vlády. Nemáme důvěry k.této vládě z důvodů hospodářských a nemáme důvěry z důvodů politických. V téže době, ve které se vláda chystá zhoršiti životní míru dělníků, která dnes beztak je .zcela bídná a jistě ne lepší, ne-li horší nežli životní míra malorolníků, o kterých mluvil pan kolega Hrubý, v době, ve které se vláda chystá konsumujícímu obyvatelstvu uložiti nová břemena ve formě těchto cel, v době, ve které vláda nám vzala nejprimitivnější politická práva, v době, ve které zavírá dělníky, když se octnou v konfliktu s podnikatelem, ve které četníci zase jednají, ne jako za rakouských dob od Koerbra, nýbrž za rakouských dob od Taaffe a nástupců, ve které celá vládní moc se zase mobilisuje proti dělníkům, ve které, promluví-li dělník slovo proti někomu, jenž prý jest ochoten pracovati, nastává zase pověstné stíhání pro zločin vydírání, čehož od Koerbra v Rakousku více nebylo - v takovéto době připadá nám za těžká hlasovati pro nějaký návrh vlády. (Výkřiky na levici.) Neboť ve všech těchto otázkách octl se československý stát daleko za Rakouskem na počátku tohoto století. Četnictvo a ministerstvo vnitra uškodili si událostmi při poslední dělnické tělocvičné slavnosti v Chebu, kde zapověděli říšsko-německým dělnickým turnérům vzíti s sebou prapory, ačkoliv vaši gymnasté předešlého roku v Lipsku samozřejmě směli nésti české prapory a budou je smět také letos zase nésti ve Frankfurtu n. M. Přes zakročení i českých soudruhů v Chebu nebyl tento zákaz odvolán. Není to zajisté žádná veliká věc, připouštím, že to nebylo nic, co by hýbalo světem. Ale bylo to něčím, co charakterisuje ducha této vlády, něčím, co ukazuje, jaký policejní duch, jaká zvůle, jaká bezohlednost a reakce zavládly zase ve vládních kruzích tohoto státu. Četnictvo a policie, ty staly se v posledních pěti letech směrnicí vašeho, způsobu vlády, a k tomu napomáhaly strany, které sedí v koalici. To je věcí, proti které budeme bojovati, a hlasujeme-li přes to pro zákon, děje se tak proto, poněvadž chceme splniti svoji povinnost také oproti zemědělství, aby malým zemědělcům se dostala toho, co jim náleží, aby se stali života schopnými. S těžkým srdcem hlasujeme pro zákon, jenž této vládě dává do rukou nové prostředky, také proto, poněvadž nemáme důvěry, že těchto prostředků bude použito spravedlivě. Jsme již dnes přesvědčeni o tom, že z těchto obnosů se použije proklatě málo pro německé rolníky, jsme již dnes přesvědčeni a tom, že valná většina, ne-li všechno, jako vždy bude putovati do českých krajin. Ale přejeme také českým rolníkům, aby svá pole odvodnili a meliorovali. (Nepokoj. - Sen. Hrubύ: U nαs není žádného rozdílu mezi českými a německými krajinami!) My vám to, pane kolego Hrubý, určitě uvěříme! Vy jste povolán říkati něco takového! (Sen. Hrubý: Zajisté že ano!) Dobře. Navrhli jsme resoluci, ve které se vláda vybízí, aby o posud použitých sumách vydala, počet podle jmen a charakteru osob podělených. Poněvadž pravíte, že se to stalo právem, jsme přesvědčeni, že budete hlasovati pro tuto resoluci. Navrhli jsme v resoluci také, aby i v budoucnosti vláda kladla počet o těchto obnosech podle jmen a charakteru dotčených osob. Jsme přesvědčeni, že také pro tuto resoluci budete hlasovati, jsouce si vědomi své poctivosti a spravedlnosti. Nuže, uvidíme na konci této schůze, jak se k tomu zachováte. Zdůrazňuji ještě jednou: této vládě dávati do rukou prostředky připadá nám neobyčejně za těžko, a činíme-li tak, děje se to v zájmu malých rolníků, jejichž zájem nám leží na srdci při nejmenším tolik jako vám. (Potlesk na levici.)