Pohlédneme-li na způsob projednávání tohoto zákona, shledáváme, že vykonána byla skutečně práce rychlostí blesku. Dne 22. května tohoto roku byla předloha vládou v poslanecké sněmovně podána, v subkomitétu byla ve třech dnech, od 26. do 28. května vyřízena, ve výboru v jedné schůzi, v plenu poslanecké sněmovny ve třech dnech, při čemž poslanecká sněmovna přece ještě svému svědomí ulevila tím, že se usnesla ještě na pěti resolucích, které obsahují věci nikoli nedůležité. Náš senát dovede pracovati ještě mnohem rychleji. Stojí, myslím že dnes, v jednom pražském českém časopise: "Poslanecká sněmovna kýchne a senát řekne "pozdrav pánbůh". (Veselost.) To je celá jeho činnost. Nuže, velevážení, při předloženém zákoně můžeme věru říci, že senát pracoval tímto způsobem. Sociálně-politický výbor senátu se sice pro forma věcí zabýval za osobní účasti pana ministra sociální péče, jehož účastenství při poradách zde v senátě vůbec by bylo jiným pánům ministrům doporučiti k následování. Ale člen většiny tam prohlásil, že většina vlastně svoji inteligenci při poradách v poslanecké sněmovně již vypotřebovala a že nemá, co by podstatně nového připojila. Následkem toho jednoduše zamítnut byl můj návrh na dosazení subkomitétu, který by se měl společně se znalci touto předlohou zabývati a který by měl přihlédnouti k četným stížnostem, jež nyní se všech stran docházejí. Za jeden den byl výbor, rozpočtový výbor za několik hodin, hotov s poradami a také my dnes budeme v plenu s předlohou hotovi v jedné schůzi.
Velevážení! Tento spěch přichází třeba koalici vhod. Ukazuje přece nepřítomnost těch stran, které v prvé řadě mají zájem na předloze, jak veliký je jejich zájem ve skutečnosti, ale není to zajisté žádný prospěch pro předlohu tak dalekosáhlou, a zajisté žádný prospěch pro senát, pracuje-li se tak kvapně. Zákon tedy má zcela podivný osud, o kterém dnes již mluvil sám pan ministr. Ze začátku ho zájemníci žádali a uvítali, a pan kolega, jenž právě mluvil, nám vylíčil, jak s bouřlivou láskou žádána byla úprava pojištění osob samostatných, jak již po 30 let v jeho kruzích podnikáno bylo vše, aby se tohoto pojištění dosáhlo, jak dokonce opomíjeno bylo soukromé pojištění i zemský pojišťovací fond, poněvadž se stále doufalo, že přijde nový zákon. Nyní však, kdy zákon je hotov, nastalo najednou velké vystřízlivění. Nyní se to najednou dělá tak, jak to činí otec, který se stydí za své nemanželské dítě a který je tudíž chce ponechati pokud možno dlouho v nalezinci. Nyní nechtějí pánové o tom věděti skoro ničeho a ještě v posledním okamžiku zrušili junktim s pojištěním dělníků. Pan ministr pro to dnes podal vysvětlení, řka, že, kde není oběti, tam také není potom žádného nadšení a žádné radosti, když se něčeho dosáhlo. Ale tak jednoduchou věc přece není. Řekl bych to jinak: kde není peněz a není důvěry, tam je všeobecné zklamání, má-li se prováděti státní pojištění. Nepanuje-li žádná radost v kruzích, kterých se to týče, děje se to především proto, že pojištění přichází v okamžiku, kdy se naše finanční úřady chystají z obyvatelstva a právě z kruhů samostatně výdělečných vymačkati poslední haléř. Berní úřady pohltí úspory, a my zde chceme přijíti s nuceným spořením. Nejdříve musíme lidem popřát, aby žili, a pak můžeme od nich žádati, aby se starali o pozdější dny. A jestliže někdo nemá dosti pro dnešek, pak připadá mu ovšem za těžko, aby sehnal třeba jen 264 Kč za rok, anebo také jen 144 Kč, na které se po případě chce sestoupiti. Přestaňme konečně jednou s velikášstvím v tomto státě na venek a uvnitř! Přestaňme býti politickým trabantem veliké Francie a vydávati na vojsko více, nežli na vyučování, sociální péči a zemědělství dohromady. Ať páni ministři věcí zahraničních a financí začnou také sami pěstovati sociální politiku. Neboť jinak bude ministr sociální péče moci vždy lepiti jen náplast na vždy nové rány, na této straně způsobené; dobré sociální pojištění se za takovýchto poměrů neprovede. Nedostává se peněz a nedostává se důvěry. Od té doby, kdy netoliko zde u nás, nýbrž všude kolkolem, došlo k znehodnocení státních papírů, kdy nebyly splněny převzaté závazky, zmizela jednoduše u obyvatelstva důvěra v ukládání veřejných peněz, jak u Čechů tak u ostatních národů v tomto státě. Kdo viděl, jak pojištění z dřívějších let pozbylo ceny, na př. venku v Německé říši, ten si ovšem pomyslí: co asi bude za 20 a 30 let, když budu mět užívati pojištění? Což bude potom ještě státi bouda, ve které bydlím? (Sen. Albert Friedrich [německy]: Lámete hůl nad dnešní společností!) Nikoli nad dnešní společností, nýbrž nad útvarem, jenž je výsledkem míru versailleského. Nejen tam, kde nebyla přinesena žádná oběť, není žádného nadšení a žádné radosti, nýbrž zcela obzvláště tam, kde není peněz mezi lidem a kde není důvěry ke státu a k veřejné správě. Tam působí sociální pojištění, když je hotovo, nikoli jako radost, nýbrž jako rozpaky. A v této situaci nalézají se nyní většinové strany v této sněmovně.
Pohlédneme-li nyní na základy této předlohy, zůstaly vlastně - předloha shoduje se přece ve 125 ze 149 paragrafů s pojištěním dělníků - v podstatě stejné jako při předloze o pojištění dělníků. O těchto základech můžeme zde a onde s různých hledisek býti různého názoru; v celku považuji je za zdravé. Tu je především objem pojištění. Věc se udělala jednoduše a řeklo se: Všichni ti, jimž je přes 18 roků, a kteří sami platí výdělkovou anebo pozemkovou daň - příslušníci rodiny nikoli - jsou povinni vstoupiti do pojištění. Jen málo výjimek se dělá, u těch, kteří mají náhradní pojištění, třeba také u těch, kteří jakožto výměnek mají používání půdy, které nepřevyšuje míry v místě obvyklé. Proti tomu lze namítati, že celá řada osob pojištěním povinných tohoto pojištění asi nebude míti potřebí. Ale pravím zcela klidně: lépe pojistiti o deset osob více, nežli o jednu méně! Ti, které nouze nepostihne, nechť v nuceném pojištění spatřují sociální zdanění, chudinskou daň; těmito 264 Kč ročně, které na štěstí pro ně nebude příliš těžko sehnati, projeví se solidarita společnosti. Zásada je dobrá: kdo má méně ovoce ze své práce, ten alespoň nechť uchráněn je toho, aby ve stáří nebo v neduživosti musil putovati do chudobince.
Druhým základem je státní donucení, systém nuceného spoření. Zde se s mnoha stran opětovně zdůrazňuje, aby se nejdříve zkusilo dobrovolné pojištění a pak teprve přišlo s donucením; v moderním státě že vůbec je příliš mnoho donucení. Nuže, kdyby lidé byli lepší, kdyby sami na své štěstí snáze pamatovali, byla by zásada svobodné volby zajisté správná; vývoj budoucnosti musí více počítati se svobodou. Ale jací lidé jednou jsou, nejde to bez donucení. Zkušenosti, získané ve státech s dobrovolným pojištěním, kde se dokonce za to platily prémie, ty zajisté nepovzbuzují k tomu, aby se v tom pokračovalo. Všeobecně můžeme říci, že, chceme-li míti všeobecné pojištění, za dnešního smýšlení obyvatelstva nastati musí státní donucení. Nebude-li provedeno, nebude žádného všeobecného pojištění. Neboť právě ty vrstvy, které toho pojištění nejvíce potřebují pro svoji nemoc, stáří a neduživost, nejnesnadněji lze pohnouti k tomu, aby v pravý čas ukládaly své úspory, poněvadž jim to také připadá nejvíce za těžko. Mám tudíž za to, že zásada donucení zde zajisté je na místě. Zlé zkušenosti, které jsme u nás učinili se Zemským pojišťovacím fondem, lze zde zcela dobře uvésti; v tom odporuji předešlému panu řečníkovi. Neboť je přece zcela zvláštní, když tam po 30leté činnosti v roce 1923 nebylo pojištěno více nežli 100.000 osob s asi půl milionem pojistných prémií. To je zajisté zvláštní, kde přece zajisté použito bylo oficielního aparátu živnostenských inspektorů, aby se lidem věc vysvětlila, a kde skutečně jsou s tím spojeny zcela značné výhody. Pochybuji, že u soukromých společností jsou možný takovéto výhody, i nemohu věřiti, jak pan kolega Thoř tvrdil, že by se tam bylo pojistilo více lidí; to jednoduše nelze kontrolovati. Myslím spíše, že se věc rozbíjí o netečnost obyvatelstva, jemuž dnešní den je vším, zítřek ničím. Proti tomu dlužno právě zasáhnouti silnými prostředky a jako takový osvědčilo se dosud státní donucení. Proto v novější době i státy, které se posud chovaly zcela odmítavě, jako na př. Francie a Anglie, při sociálním pojištění musily se také přiznati k systému donucovacímu.
Třetí zásadou je: stejné prémie, stejný důchod! Byla to věc již s počátku obtížná: jak se budou oceňovati samostatní? Pojištěnec sám se oceňuje, ovšem pokud možno nízko pro placení prémií, chce však býti oceňován pokud možno vysoko pro důchod. Této obtíži jsme se vyhnuli způsobem, který je lehký a pohodlný; řeklo se: každý zaplatí stejně, každý obdrží, t. j. nemá-li příjem příliš vysoký, stejný důchod. Jednoduchý počet, ale má chybu: výsledek tohoto druhu pojištění u majetných osob. Na př. u lékaře nebo u advokáta, rovná se nule. Co znamená pro majetného člověka 1000 až 2000, v nejvyšším případě 2.800 Kč ročního důchodu? Neobdrží jich ani zplna, poněvadž následkem svého jinakého příjmu neobdrží státního příspěvku. Co znamená pro něho 1.000 - 2.000 Kč, které obdrží v 65 letech anebo dříve jako invalida ročně? Jemu se to zdá jako almužna, ale nikoli jako pojištění, u něho to nehraje žádnou úlohu.
Čtvrtá zásada je systém důchodu. V pojišťovacím systému se praví: čím déle platíš, tím více z toho máš, ale více nežli zaplatíš, nemůžeme ti dáti. To je zásada samozřejmá, ale při praktickém provádění potřásají pojištění nad tím hlavou. Při skrovných platech pojištěnců plyne z toho ovšem poměrně málo. Řekl jsem již před tím, že při nynějších platech obnáší nejvyšší starobní důchod 2.800 Kč. Nastává, když se někdo pojistí ve 20 letech, a platí 45 roků a má tak málo příjmů, že to nepřesahuje příjem daně prostý. V 65 letech obdrží pak starobní důchod 2.800 Kč, tedy měsíčně málo přes 200 Kč. To jest dnes velmi málo, i když je to mnohem více nežli nic, a nebude to asi, když jednou pojištěnci budou tak daleko, také mnohem více v kupní síle měny. Ohledně vdov je to polovina, ohledně sirotků pětina, ohledně úplných sirotků dvě pětiny, u invalidů ještě mnohem méně. Pochopíte, že z toho není příliš veliké nadšení. Pojištění osob nesamostatných poskytuje více potud, že lze počítati s důchodem až 4 - 5.000 Kč ročně. Tam je však také plat větší, poněvadž se plat rozděluje na dvě osoby, na zaměstnavatele a dělníka. Takovýmto způsobem nastane jednou ta zvláštnost, že lidé se stejnými příjmy, jako průmyslový dělník a mnohý živnostník, kteří byli zvyklí oceňovati své poměry stejnoměrně, ve svém stáří budou na tom různě, a to následkem státního sociálního pojištění.
Dalším bodem, který působil značné obtíže, je vybírání prémií. Nesamostatným se jednoduše strhne při mzdě, po př. platu. Za samostatnými nutno běhati, jestliže sami nenajdou každého měsíce cestu k poštovnímu úřadu. A tuto cestu, to víme, nenajdeme všichni vždy v pravý čas, jde-li o to, abychom to neb ono zaplatili. To však je tím obtížnější pro toho, kdo v sobotu anebo na začátku měsíce nemá pohromadě potřebných peněz, aby prémii snadno zaplatil. V zákoně ovšem stojí, že lze činiti výjimky, pokud jde o měsíční lhůty, že možno povoliti jiné lhůty, podle toho, jak na př. v zemědělství plynou hotové peníze do pokladny v době žní, anebo jak živnostník je vázán na různé saisony. V každém případě dlužno očekávati, že v pojištění osob samostatných budou veliké nedoplatky. Mluvilo se dokonce o tom, že to bude 10 %, to by tedy bylo 30 milionů Kč ročně. Proto zavedla vláda v předloze § 91, že tyto nedoplatky mají býti vymáhány při vybírání daní. Poslanecká sněmovna mínila, že by to bylo nepopulární, že v tom je příliš mnoho nátlaku a že dlužno se obávati špatného pedagogického působení, poněvadž mnozí nechají pak právě dojíti na vymáhání daní a nebudou pak prémie platiti dobrovolně. Proto zvolila poslanecká sněmovna jinou formu: škrtla § 91. Vyčkává se jednoduše, jak to s nedoplatky dopadne. V zákoně nenalezneme žádné jiné opory, nežli že také tyto dávky podléhají exekuci. Tedy veliká otázka!
A takovouto otázkou je také doba účinnosti tohoto zákona, přenechává se to v §u 148 cestě nařizovací. To tedy je zvláštní obrat. Bylo to - odůvodnil jsem to již před tím - samozřejmě správné stanovisko, že oba zákony, zákon o osobách nesamostatných a zákon o samostatných, souvisejí a že jeden stav za druhý stav neplatí dříve, nežli nabude práva na důchody svého vlastního pojištění. Toto junktim - je to mé pevné přesvědčení - bylo v koalici zde jen prostředkem k udržení sociálních demokratů, aby nepozbyli zájmu na pojištění osob samostatných, když již pojištění nesamostatných bylo vyřízeno. A jakmile mouřenín, toto junktim, vykonal svoji povinnost, mohl mouřenín jíti. To musíme klidně přiznati; v témže okamžiku strany, v jejichž zájmu bylo pokud možno brzké provedení zákona, pozbyly zájmu na okamžité účinnosti zákona. (Sen. Jarolim [německy]: To je důkaz, že pojištění osob samostatných....) od mnohých stran užito bylo jakožto přípřeže, zcela správně, pane kolego. Praktickým výsledkem dnešního hlasování bude jen jediný paragraf, totiž § 145, podle kterého má býti dosazen přípravný výbor pro zákon, jenž má učiniti nutná opatření na umožnění zákona a jenž obzvláště - vyznívá to ze všech výborových zpráv - má býti také propagačním výborem pro tento zákon. Myslím, že je to něco nového, dosadí-li se pro některý zákon propagační výbor. Doporučovalo by se obzvláště za všech podmínek u daňových zákonů, aby byl dosazen takovýto výbor, dříve nežli přijdeme s novou daní, neboť vládní tisk není naprosto tak silný, aby poplatníky naplnil nadšením pro novou daň. Uvidíme přece, jak dalece pan ministr sociální péče dovede pomocí tohoto přípravného výboru vzbuditi potřebný zájem a nadšení v obyvatelstvu. Aby se do tohoto přípravného výboru nedostal žádný Němec - tři ministři: sociální péče, obchodu a zemědělství, navrhují pro tento výbor - o to budou zajisté pečovati také všichni ostatní ministři; zbaví tím Němce také jisté odpovědnosti.
Můžeme-li tedy ohledně bodů, o kterých jsem dosud promluvil, státi na tom neb onom stanovisku a býti různého názoru, pak s německého stanoviska - a pro to mohu se dovolávati slov řečníka přede mnou z německé sociálně-demokratické strany dělnické - můžeme ohledně národnostního významu tohoto zákona, pokud se týká národů, které zde v tomto státě se nečítají k národům státním, míti jen jediný názor, největší nedůvěru proti způsobu, jakým zařízena byla správa a vedení také této části sociálního pojištění. Správa, výbor, sestávati bude z předsedy, jmenovaného s nejvyššího místa, a ze 40 členů. Z těchto 40 členů je 16 odborníků, t. j. Čechů, a 24 podle poměrného zastoupení zvolených, tedy podle většiny obyvatelstva Čechů. Následkem toho je již předem postaráno o to, že Němci v ústředně najdou mizivé zastoupení. Týž poměr je v představenstvu: 4 tak zvaní odborníci a 6 zvolených. V okresních úřadovnách totéž: 6 zvolených, 4 vládou jmenovaní. V každém směru zachován je daleko převážný vliv národa, který si osobuje v tomto státě sám rozhodovati, ačkoli zde tvoří skrovnou většinu, a tímto způsobem jak ohledně jmenování úředníků, tak také ohledně přiznání výhod tohoto zákona, které mnohdy závisejí od dobrého zdání administrativy, jakož i konečně ohledně uložení obrovských kapitálů všechno na dlouhá léta vydává těm, kteří z valné části nemají jiných snah, nežli každého zákona zde v tomto státě využíti k potlačení a odnárodnění menšin. Při takovéto organisaci nesmíte nám zazlívati, když proti této části zákona o sociálním pojištění jakož i proti prvé jeho části máme největší nedůvěru: Na sociálním pojištění, jak se zde dělá, nelze, dokud nebudou dány záruky národnostní samosprávy, pohlížeti jakožto na pojišťovací zákon, nýbrž jakožto na zákon na pojištění českého národního státu. Jako takovýto počešťovací prostředek musíme pojištění co nejostřeji potírati.
Přicházím ke konci: myšlenka a úmysl zákona jsou beze vší pochybnosti dobré. O jeho sociálním určení můžeme tu a tam býti různého názoru, to tím spíše, ježto se zde jedná o věc úplně novou a že v tomto rozsahu takovýto zákon ještě nikde nebyl zaveden, anebo proveden. V národnostním ohledu je na straně národů národnostně menšinových jen jediný názor, že také tento zákon ve svém použití, jakož i, pokud jde o uložení kapitálů, které se na jeho základě nashromáždí, neposkytuje žádné záruky, že ho nebude použito jakožto nástroje k odnárodňovaní a že se na ten způsob sociální myšlenka neobrátí v opak. Kdyby záleželo od nás, bude-li tento zákon přijat, či nic, pak bychom bez dalšího hlasovali pro zákon, právě tak jako pro prvou část zákona o sociálním pojištění, poněvadž jej přes jeho vady, zejména jeho národnostní vady, z celého srdce vítáme, jakožto krok kupředu v sociálním pojištění. Poněvadž však, jak zkušenost ukazuje, je zcela lhostejno, zdali k takovémuto zákonu podáváme pozměňovací návrhy, či nic, poněvadž překotné projednávání zákona jasně ukazuje, že se zde jedná jen o to, dostati něco rychle pod střechu, co se, dokud se vládě resp. směrodatným stranám zlíbí, uloží k ledu, proto ponecháváme jednoduše většině, která zákon vytvořila, aby také rozhodla o dalším osudu jeho. Právě tak jako v poslanecké sněmovně nezúčastníme se ani při další poradě, ani při hlasování. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Franta: Uděluji slovo panu sen. Šachlovi.
Sen. Šachl: Slavný senáte! Předložená osnova zákona o pojištění osob samostatně hospodařících, která má sloužiti k dobru těm, jimž stáří nebo neschopnost ke práci nedovoluje již uživiti sebe a příslušníky rodiny, má sice mravní a velice důležitý význam pro lidstvo, má však také mnoho velkých vad, takže, bude-li přijata tak, jak je doporučena výbory, bude musiti býti v brzké době novelisována.
Není nijak možno, aby placení měsíčních příspěvků bylo stanoveno stejnoměrně pro každého 22 Kč měsíčně, neboť u pojištěnců, co se týče jich majetku a jich příjmů, je tak veliký rozdíl, že by při spravedlivém dělení měli se děliti nejméně na pět tříd. To také bylo v našem klubu navrženo, aby tu byly tři platové třídy. Zda to bylo vzato v úvahu, není mně známo. Ale podle usnesení poslanecké sněmovny § 85, odst. 3 zní, že pojistné činí měsíčně 22 Kč a že teprve mohou obchodní a živnostenské komory navrhnouti pro určité vrstvy pojištěnců sazbu 12 Kč, a to teprve po zkoušení výsledků v období pětiletém. Aby byla zde již nějaká platová sazba přesně stanovena, toho tu není, a sám odstavec §u 85 praví, že může výše pojistného měněna býti opět zákonem na základě matematického zkoušení finanční rovnováhy.
Tedy dělá se zákon, kde nevíme jeho dosahu, a teprve z chodu jeho výsledků chceme se přiučiti a vybudovati další řádný zákon, který by mohl vyhovovati celkové potřebě spravedlivého rozpoznání jak platového, tak i také výsledky důchodu samého.
Celkově je jisto, že zatížení placení příspěvků oproti braní důchodu je tak nedostatečné, že ten, kdo by platil 22 Kč měsíčně, po dobu desetiletí, zaplatí na pojistném s 5%ním úrokem v 10 letech 3.341,05 Kč, ve 20 letech 8.762,77Kč, ve 30 letech 17.604,20 Kč, ve 40 letech již 31.848,21 Kč, tedy, kdyby měl ve 30 letech 17.604,20 Kč, měl by celý kapitál a úroky již jako důchod 908,21 Kč. Ale zbyl by mu celý obnos vložený 17.604,20 Kč, ale kdo, velectění, bude nucen platiti celých 47 let, prosím, zde podle výpočtu by zaplatil 46.964,24 Kč, k tomu úroky ročně 2.348,21 Kč. Z toho je vidno, že renta k vyplácení ve 47 letech jest oproti placení měsíčních splátek s úrokem velmi malá, když sám kapitál složený činí 49.964,24 Kč a úroky z něho 2.348,21 Kč, což je tedy oproti rentě vyplaceného důchodu vypadajícího obnosu 2.304 Kč o 44,21 Kč větší, ale celý důchod uložený i s 5%ním úrokem mu zbude, tedy celých 46.964,24 Kč.
Byla-li tedy naděje u zemědělců, že mladý nabyvatel statku bude zbaven povinnosti dávati výměnek a že výměnkář nebude na obtíž mladému hospodáři, je to úplně vyloučeno, neboť z toho malého důchodu 2.304 Kč by nebyl živ ani dva měsíce, to je jisto, a bude každý nucen se starati o obstarání výměnku, zůstane tedy obvyklý a někdy tak sporný nešvar s dávkou z výměnku v domácnostech zemědělských i nadále. (Sen. Průša: Když dostane výměnek, nedostane rentu! Pane kolego, jak to bude?) Nedostane. Z toho nemůže býti živ, musí dostati k tomu výměnek, jinak to není možno, poněvadž za ty peníze člověk, který chce býti trochu slušně živ, nemůže býti živ. Je to příspěvek a nic více.
A co z toho bude míti stát? Dnes není dosud úhrady, aby státní pokladna mohla přispívati na pojištěnce, a musí teprve hledati úhrady a úhrada ta bude jako vždy a všude úhradou závislou opět na zvýšení daní, které již dnes převyšují daleko příjmy poplatníků, a tímto zákonem budou postiženi pojištěnci jistě dvakráte. Bude to placení příspěvků měsíčních, a na úhrady státní režie, placení daní každého poplatníka. Ovšem, výhoda jedna tu je, že tímto zákonem postaráno je hlavně o sirotky nemajetných tříd, po případě vdovy a invalidy. Ale pro zemědělce je zákon tento opětně velkým zatížením, neboť, jak jsem již uvedl, budou platiti oboustranně, ale výhody budou pro někoho jiného, totiž pro vedoucí síly, k tomuto státnímu pojištění určené.
Zavádí se tu nový státní útvar, jehož režie pohltí veškeren výtěžek ze splacených prémií a placených státních příspěvků, vybíraných na daních všech poplatníků. Podle výpočtu pojištěnců bude úřad tento státi nejméně 40 milionů Kč ročně, ale jsem jist, že to nestačí, poněvadž jsme to již měli u pozemkového úřadu, kde bylo vypočteno, že to bude stát 82 miliony Kč, ale přesvědčili jsme se, že za rok 1923 to stálo přes 400 milionů Kč, a zde je totéž. Bylo by tedy daleko lépe posloužilo, zvláště u zemědělců, kdyby na místo zřízení útvaru státní pojišťovny byla zavedena percentuelní přirážka k daním pozemkovým, a kde by berním úřadům byly přiděleny na místo orgánů pojišťovny osoby věrohodné k posouzení a uplatnění nároků na placení důchodu, jak invalidního, starobního, tak i vdovského, sirotčího a odbytného. V každém stávajícím okrese by taková komise z pojištěnců, zvolená třeba 5tičlenná, jistě znala nejlépe uznání pojistného a vyplacení důchodu a byla by to komise čestná, bezplatná, v jejíž čele by stál přednosta buď okresního soudu, neb přednosta berního úřadu. Tímto způsobem byl by důchod mnohem vyšší a stát by netrpěl finančního zatížení, na něž úhradu nemá, a poplatníci by si jistě ulehčili.
Referent kolega Slavík sdělil zde, že postup podle výnosu katastrálního z půdy pozemků nebyl by možný, že různost bonity půdy je veliká, tedy že na tomto způsobu pro zemědělce nebylo by možno budovati toto pojištění. Souhlasím úplně, ale v placení stejnoměrném, ať 22 či 12 Kč měsíčně je ještě více rozdíl a také se to nemůže nijak upraviti tak, aby všichni v tomto placení byli stejnoměrně rozděleni, když je zde jen jedna, po případě dvě třídy.
Jak osnova zákona v §u 15 vykazuje, je tu volba 40 členů. Co tady bude zase draze placených sil ve státě. To není nic jiného, než vyssávání poplatníků do posledního haléře, jež oni jistě těžce svým potem sehnali na penězích, aby nasytili ty, kteří čekají již chvatně, aby uchvátili opět úřady do svých rukou tak, jako se stalo v době popřevratové, a nyní restrikcí musí se těžce napravovati toto bezmyšlenkovité jednání, které teď mnohem více bolí nežli v samých začátcích. Toto celé pojištění bude zaopatřením čekatelů-úředníků a ne pojištěním osob samostatně hospodařících. Dosah celého pojištění bude míti ten výsledek, že většina pojištěnců nebude moci platiti příspěvky, a nastane opět vymáhání soudních exekucí a dělání zbytečných soudních útrat, na něž stěží se nalezne úhrada, a tím nastane, že neplatící pozbude nároku na výhody zákona o pojištění samostatně hospodařících, takže to bude ne výhoda, ale trest spáchaný na postižených, ale trest vyvolaný nedostatečným zpracováním zákona tohoto, a tu místo, aby bylo pamatováno na snížení daní v daňové reformě, která je velikou nutností, zavádí se nová nesnesitelná daň, jejíž důsledky budou zlořečení poplatnictva. Také již i ta okolnost u dělnického pojištění, na které bude přispívati opět samostatně hospodařící 50 %, volá o lepší úpravu tohoto zákona, neboť tuto bude platiti samostatně hospodařící již třikrát. Jeho výhody budou ne pro tyto třídy poplatné, ale jen pro třídy dělnické. Není snad mým úmyslem, že bych neměl porozumění pro pojištění dělnictva, naopak toto jsem vítal s nadšením; již ve starém Rakousku jsme hleděli k tomu, abychom dospěli k tomuto pojištění - ale toto pojištění samostatně hospodařících mělo býti přibližně provedeno tak, aby se umožnilo také výhod pro a nikoliv tak zešněrované a k plné nespokojenosti vybudované.
Jsem přesvědčen, že odborná komise u ministerstva sociální péče pověřená vypracováním, měla jistě velmi těžkou posici s vypracováním této předlohy zákona o pojištění samostatně hospodařících, ale že práce ta byla velmi obtížná proto, že tu není ještě zkušeností a vzorů ze států jiných a hlavně že tu není takové podpory, aby i stát mohl plně podpořiti toto pojištění. Proto bylo nutno, aby pojištěnci byli přinuceni platiti sami tyto prémie 22 Kč měsíčně, a tu spočívá ta nevýhoda a nespokojenost, že konečná renta, důchod, nevyhovuje pak žití pojištěnce. Proto, jak již jsem uvedl, bylo by bývalo percentuální placení prémie k dani pozemkové bez útvaru státního rozluštěním snazším, zvláště když není nikde úhrad.