V dopise z okresu varnsdorfského se mi sděluje, že přes veliké škody způsobené vodou a živly vláda postiženým obcím tohoto okresu přikázala asi 50.000 Kč. To přece nelze bráti vážně. Byla také s sebou zničena elektrická zařízení, a když všechno - šetření o tom nejsou ještě úplně skončena - chceme zase napraviti, a k tomu, myslím, že je stát povinen, musí býti po ruce zcela jiné sumy. čím více se věc odkládá, tím zhoubněji to působí na veškerenstvo. Výbory si ujasnily, v čem opatření mají záležeti. Bylo výslovně řečeno, že všechny škody na veřejném majetku mají býti napraveny na státní útraty. Ale aby stát jednotlivé obce odbyl uvedeným způsobem, že jim řekne, zde máte 50.000 Kč pro okres varnsdorfský - v sousedním okresu jabloneckém je spousta ještě větší - tím se obcím pomoci nemůže. Německé obce nejsou finančně schopny nésti z vlastního, oč věc bude státi více.
Byl navržen veliký počet opatření, která také zákonodárné sbory přijaly. Zejména má býti každoročně do rozpočtu pojat určitý obnos, aby se mohlo alespoň čeliti nepředvídaným živelním škodám. Také regulací řek má býti zjednána podstatná pomoc. Mají býti také poskytnuty nezúročitelné úvěry, osobám živelními pohromami postiženým, mají býti poskytnuty daňové úlevy a odpisy na jistých daních atd. Všechna tato opatření dlužno co nejvřeleji uvítati.
Nyní něco, k čemu bych přičinil několik poznámek: o rozhodování o tom, jak se má postiženým obcím pomoci. Jak již na tomto příkladu vidíte, že požadavky obcí přesahují daleko přes 300.000 Kč, zejména v některých obcích, a když je chcete odbýti obnosem 50.000 Kč, pak to není pražádnou pomocí. Tu musíme říci: když už, tak už. O těch 50.000 Kč se už jednati nebude. Tu již je chytřejší, když se tyto obce, nemohou-li dosáhnouti více, této státní podpory zřeknou. Bylo by nespravedlivé, kdyby zůstalo jenom u těchto cifer, a nebylo by zajisté státní správě ke cti, kdybyste chtěli právě německé obce, které jsou nejchudší a nejvíce zadluženy, takovýmto způsobem odbýti; a máme příčinu se toho obávati. Máme tyto obavy také pro budoucnost, neboť jste podali důkaz, že nejsou neoprávněny. Bylo namnoze navrhováno, aby zejména rolníkům a majitelům domů, jejichž domy povodní byly poškozeny, dány byly k disposici prostředky, úlevy při zjednání stavebního materiálu, osiva atd. Tyto věci táhnou se ovšem nesmírně do délky. V nouzovém zákonu mělo by přece býti stanoveno, že všechny postižené obce a okresy samozřejmě také musí a mohou užíti jeho dobrodiní. Ale tato dlouhá a obzvláště proti nám nedůvěřivě prováděná šetření nemohou vésti k cíli. V době, kdy každá hodina a každý den mají velký význam, nelze tak dlouho prováděti komise a výpočty. Obce měly by alespoň zálohou obdržeti výpomoc a výnosy ministerstva veřejných prací měly by vyhověti přáním výboru. Mohu se zadostiučiněním říci, že v těchto výborech stranické protivy a národnostní rozdíly ustoupily do pozadí. To je něčím potěšitelným. Nevím však, zdali při provádění těchto usnesení budeme moci také konstatovati tuto potěšitelnou skutečnost. K těmto opatřením patří také požadavek, aby se také něco stalo pro meliorace, pro úpravu břehů, ochranných staveb při řekách, potocích, bystřinách, které často jsou příčinou živelních pohrom. Ve zprávě výborové stojí však slovo, které nemohu akceptovati. Stojí tam: Rakouská a stejně také maďarská vláda velmi zanedbávaly země koruny české a Slovensko, pokud jde o meliorace a regulace. Dlužno dáti pravdě průchod. Mohu jako bývalý poslanec na sněmu a na říšské radě říci, že jsme nebyli zanedbáváni. Stalo-li se tak, musí se obyvatelé těchto zemí sami bíti v prsa a říci: snad naší vinou. Nesvornost Němců a Čechů porazila vládu Körberovu a následkem toho nepřišla na denní pořad předloha o vodních cestách, a v předloze obsažena byla také regulace velikého počtu řek. Rakouská vláda dávala nám tehdy k disposici přes 700 milionů. Nyní z toho máme vyvoditi poučení. Bylo neštěstím pro tuto zemi, že jsme se nemohli dorozuměti, a toto neštěstí mělo také za následek, že jsme také v tomto oboru nedošli cíle, který vídeňská vláda měla na mysli. Tuto výtku dlužno nějak napraviti, řekněme to zcela otevřeně a poctivě, že boj mezi Němci a Čechy sám toho byl příčinou, že jsme nemohli v posledních desítiletích dosáhnouti větších výhod.
Mluvím-li již o těchto melioracích, o úpravách řek, údolních přehradách, kanalisacích atd., které dnes ovšem vyžadují zcela jiných sum, nežli kdysi, musím poznamenati, že sám jsem členem korporace, která je povolána podporovati tato opatření. Chci vám připamatovati jednoho kolegu, vašeho kolegu, bývalého poslance Sontága z Moravy, jenž dnes se jíž nezabývá politikou. Dlužno litovati, že právě takovíto lidé vzdalují se politiky, poněvadž se jim politika zhnusí, lidé, o kterých by bylo lze jen doufati, že v dohledné době by mohli uskutečniti sblížení obou protivných stran vůbec. Napsal brožurku "Nové markrabství". Vidíte, že jsem nestranný a chválím člověka, který patří k vaší národnosti. Praví: K čemu potřebujeme dobývati půdy? Jsem přesvědčen, že nechceme ničeho dobývati, je mnohem moudřejší, když melioracemi rozšíříme povrch půdy ve vlastní domovině. Tvrdí, že v Československu bylo by lze získati ještě jednu zemi pomocí meliorací. Nemá nepravdu. Tím, že veliká území budou odvodněna, že melioracemi a regulacemi nabudou ceny území zpustošená a zatopená, mohli bychom ornou půdu rozšířiti do nezměrná, tisíce rodin mohlo by nalézti novou půdu pro práci. Brožurka vyšla také německy. Těšil jsem se z toho skutečně, že zástupce agrárních zájmů napsal takovouto brožurku, ve které dokazuje, že melioracemi bylo by lze získati zemi v rozměře markrabství moravského.
Opakuji ještě jednou: v poslední době zmizel velký počet politiků, právě lidí, kteří snad by byli bývali povoláni nalézti cestu přiblížení mezi národy, aby nenastaly opět ony zjevy, kterých jsme se svého času dožili pod vídeňskou vládou Körberovou, na škodu lidu v zemích bývalé české koruny. Nevíme-li však neustále činiti nic jiného, nežli žíti ve stálém sváru, pak je zajisté málo naděje na zlepšení poměrů, pak vykrvácíme politikou a naše hospodářství utrpí těžkých škod. Bylo by tedy obzvláště dnes, kdy se snad předposledně vidíme, pro budoucnost zvláště cenné, kdybyste nám s vaší strany mohli nějakým způsobem něco slíbiti. Činilo by také při volbách zcela jiný dojem, kdybychom se rozešli s určitou nadějí, že jsme na cestě sblížení. Po všech těch chybách, kterých jste se proti nám dopustili, přejeme si, abyste nám ve formě nějakého prohlášení řekli: my chceme s vámi vyjednávati. Tím jste nám přece ještě ničeho nedali. Bohužel, nemůžeme při náladě, která nyní v politickém životě panuje, mnoho očekávati. Vyjednávali jsme svého času při výměně válečných půjček s panem ministerským předsedou Švehlou a řekli jsme mu, že by se nálada u nás v oposičních stranách utvořila zcela jinak, kdyby nám při výměně válečných půjček jen poněkud ukázal jinou ochotu, nežli tornu bylo v předložené osnově zákona. Nepochybuji o tom, že se pan ministerský předseda snad nepokusil zmírniti snad nějak krutost výměny válečných půjček. Ale po třech dnech musili jsme viděti, že všechna naše skromná přání - velikými se více nezabýváme, žádáme přece jen minimum, jen drobty - zůstala nesplněna. Myslím, že, míníte-li to s republikou poctivě, musí vám tato otázka ležeti alespoň právě tak na srdci jako všechny ty otázky, kterými jste se zabývali. Řešení národnostního problému je po našem názoru životní otázkou pro republiku. Poskytněte příležitost, podejte ruku, aby v krátké dohledné době bylo možno, abychom se vzájemně sobě přiblížili cestou kompensací. Ovšem nemůžeme vám žádných dáti, nemůžeme poskytnouti žádných kompensací, avšak na straně většiny dnes záleží - ukázati dobrou vůli. Od toho bude snad záviseti budoucnost v politickém životě této republiky, kterou považujeme za náš společný život, kterou nade všechno milujeme, netoliko jenom vy, ale také my, je to náš domov, na kterém visíme každým dechem svého srdce. Na rozloučenou vám pravím: přispějte k tomu, aby tato nálada se rozšířila v kruzích vašich stran. Nalezneme půdu, kde se setkáme, poměry životní v této krásné zemi budou jiné nežli dnes, kdy, bohužel, politikou jsou otráveny. Odvážíte-li se toho kroku a zasadíte-li se o to ve svých kruzích, pak také s naší strany nebude se, nedostávati ujištění, můžeme vám to říci již dnes, že by nás těšilo, kdybychom si konečně jednou podati mohli bratrskou ruku, abychom řekli: rovné právo pro všechny. Toto heslo vydali vaši politikové v době českého vyrovnání. Jakožto přívrženec tohoto českého vyrovnání zasedal jsem v českém sněmu v komisi pro vyrovnání a po 4 léta jsem toto stanovisko hájil a zastupoval v zájmu a skutečně ve vitálním zájmu obou národností, stojících na tak vysokém stupni kultury. A myslím, že právě naše oboustranná kultura by nás pohnula k tomu, abychom tohoto cíle dosáhli, jenž pří založení republiky tanul také vám na mysli - kolega Klofáč zde bohužel není, jenž řekl, že republika má býti vyšším Švýcarskem. Dokažte to skutkem, u nás naleznete ohlasu, a zmizí to, co nám vytýkáte, že nejsme dosti loyálními. Pokusme se nastoupiti tuto cestu; a myslím, kde je vůle, tam je také nějaká cesta. Tím končím. (Potlesk.)
Předseda: Dále má slovo pan sen. dr. Fáček.
Sen. dr. Fáček: Vážený senáte! O politickém stanovisku naší strany promluvil nejmladší, či lépe řečeno nejnovější člen našeho klubu, kolega dr. Seifert. Mluvil s mladickou vervou, ve které se s ním my starší, poněkud již opotřebovaní členové tohoto sboru nemůžeme měřiti. Připadá mně úloha, snad méně vděčná, pojednati o obsahu rozpočtu.
Budeme hlasovati pro státní rozpočet s uspokojením, neboť máme před sebou rozpočet, který vykazuje jistý, byť i mírný přebytek příjmu nad výdaji, je to rozpočet, ve kterém z kapitoly "Státní dluh" vidíme, že utěšeně pokračuje přeměna obtížných krátkodobých dluhů státních na dluhy dlouhodobé. Předešle jich bylo ještě asi 8 miliard, nyní jen 6 miliard. Vidíme také velkou výhodu proti dobám dřívějším v tom, že investice jsou pojaty přímo do rozpočtu, že jich již není tolik jako v prvých dobách republiky, a že to menší množství investic, které se do rozpočtu pojímá, má zabezpečení provedeno, poněvadž je potřeba kryta běžnými příjmy. Zakládáme si na tom, že tento příznivý rozpočet je spojen se jménem ministra financí, který ve vládě zastupuje naši stranu. Naše uspokojení není však snad pouze výsledkem takového přátelského stranického zaujetí. Dívám se na rozpočet kriticky a i tak jsem jím uspokojen.
Jestliže pan generální zpravodaj se těšil z toho, že státní výdaje, které se v dřívějších letech pohybovaly kolem 20 miliard, jsou dnes již pouze na 10 miliardách, zdá se mi přece, že je v tom jistý optický klam. V dřívějších letech totiž byly ve výdajích také celé hrubé výdaje státních podniků a jejich hrubé příjmy ve příjmech, kdežto tentokráte, jako již loni, se vkládá do státního rozpočtu jen přebytek příjmů těchto podniků nad jejich výdaji, jen jejich čistý zisk. Nechci ovšem říkati, že toto vyloučení podniků z rozpočtu je nesprávné. Je nutné již proto, že v cizině se náš rozpočet srovnává s rozpočty jiných států, které neprovozují tolik podniků, které nemají ve státní správě dráhy, pošty, báňské závody, lesy a statky, tiskárny, korespondenční kanceláře atd., kde ponechávají všechno toto, nebo většinu iniciativě soukromé. Tedy, má-li se náš rozpočet srovnávati s rozpočty takových cizích států, je zcela správno, jsou-li z něho podniky vyloučeny.
Ale pro srovnávání rozpočtu s rozpočty let předchozích je ovšem nutno, abychom tyto výdaje a příjmy z rozpočtu nyní vyloučené zkombinovali s tím, co v něm zůstalo. A tu, nechci se tím tajiti, když takovou kombinaci provedeme, s potřebnými korekturami danými obsahem rozpočtu, shledáme jistý vzestup výdajů celkových oproti roku předchozímu, nevelký sice, ale přece jen vzestup. Ale nevidím v tomto vzestupu nic povážlivého. Musíme uvážiti, že právě do výdajů byly letos vloženy také investice nepodnikové částkou 474 milionů, které dříve byly mimo, a také rozpočet na rok 1926 opravdu je vyšším ve výdajích jen u srovnání s původním rozpočtem na rok 1925. Ale my víme, že k tomuto rozpočtu přišly ještě během roku dodatky, které již celkovou potřebu roku 1925 podstatně zvýšily. Je to zejména několik set milionů na podporu válečných poškozenců a odměny povolené úřednictvu. U srovnání s tímto doplněným loňským rozpočtem pak náš rozpočet není ani vyšší, a nemusíme se tedy tím číselným vzestupem výdajů znepokojovati.
Tím méně je po této stránce příčiny k znepokojení, poněvadž současně s výdaji vzrůstají v rozpočtu také příjmy. Ovšem, nepřátelský kritik mohl by namítati, že snad tyto příjmy byly stanoveny ve své výši libovolně, že neodpovídají příjmům, kterých se skutečně dnes dociluje a že rozpočtených vyšších příjmů v roce 1926 ne.bude dosaženo. Já, jako zpravodaj rozpočtového výboru o účetních závěrkách, mohu a mám za svou povinnost potvrditi, že tato domněnka je nesprávná. V rozpočtovém výboru máme již v rukou předběžné měsíční výkazy státních příjmů za celý rok 1924 a za prvou polovici roku 1925. A vidíme z nich, že proti slabému roku 1923, kdy následky deflace a hospodářské krise způsobily pokles, v roce 1924 a 1925 se státní příjmy již zase potěšitelným způsobem zvyšují, a že rozpočítávání pro rok 1926 zcela správně přiléhá k těmto zjištěným příjmům za rok 1924 a 19.25. Aby mé tvrzení mělo váhu, ačkoli jinak nerad obtěžuji číslicemi, uvedu z nich přece jen některé. Přímé daně vynesly v roce 1924 2.161 milion Kč, v prvém pololetí 1925 9S9 milionů Kč, ale vkládají se do nového rozpočtu částkou 2.077 milionů Kč, tedy nižším obnosem, než ke kterému by opravňovaly dosavadní příjmy těchto daní v posledních letech. V tom je zahrnuta zejména daň z příjmu, která vynesla v roce 1924 1.010 milionů Kč, v pouhém prvém pololetí 1925 dokonce 680 milionů Kč; ale vkládá se do nového rozpočtu jenom částkou 995 milionů Kč. Cla vynesla 930 milionů Kč, ale vkládají se částkou 807 milionů Kč.
Spotřebná daň vynesla 1.334 miliony Kč a vkládá se 1.311 milionů Kč. V tom je daň z uhlí, která vynesla 319 milionů Kč a vkládá se 300 miliony Kč. Daň z obratu vynesla 1.598,000.000 Kč v prvním pololetí posledního roku 863 miliony Kč, vkládá se zase 1.595,000.000 Kč.
A i příjmy státních podniků, ve kterých dříve by bývalo dosti fantastického, rozpočítávají se tentokráte velmi střízlivě. Tak na př. státní lesy a statky, která v r. 1924 fakticky odvedly 73 miliony Kč a v r. 1925 za první tři čtvrti roku 62 miliony Kč, počítají se ziskem svého hospodaření v r. 1926 88 milionů Kč. železnice přijaly v r. 1924 4.316,000.000 Kč, vkládají hrubý příjem 4.304,000.000 Kč.
Všechny tyto číslice, jimiž dále nebudu unavovati, mohou jenom Utvrditi náš příznivý úsudek o přítomném rozpočtu. Ovšem jsou v těchto číslicích také momenty závažné, které nutkají k tomu, aby bylo intensivně pokračováno v úsporném hospodaření státním, v docílení nových a nových úspor. Neboť nedá se popříti, že zvýšení výnosů některých daní v posledních 2 letech mělo svou příčinu v tom, že zde byly jisté nadoměrky ze starších let a tou měrou, jak berní správa začínala správně fungovali, vyměřovaly se tyto nedoplatky a zvyšovaly pravidelně příjmy r. 1924 a 1925. Tyto nedoměrky budou ještě v tomto směru působiti nějakou dobu, snad řadu leť dále, ale na konec je to přece jenom zdroj příjmu přechodný, který zmizí. Již to nutí nás, resp. bude nutiti příští sněmovnu, aby pokračovala na cestě úspor. A stejně ovšem nutí k tomu poznání, že některé naše daně v dnešní výměře jsou břemenem opravdu tísnivým, které brzdí a ohrožuje zdárný hospodářský vývoj našeho státu, a že poplatnictvo nezbytně potřebuje v nejbližší době úlevy.
Chci se několika slovy zmíniti ještě o jedné stránce rozpočtu. Je zajímavo pozorovati v rozpočtu, jak se postupně vytváří osamostatnění státních podniků, s kterým jsme začali již před několika lety zákonem z r. 1922 a prováděcím nařízením z r. 1924. Již v loňském rozpočtu se objevily první počátky tohoto osamostatnění, dnes ještě není provedeno úplně, není také provedeno jednotné, což je přirozeno, poněvadž povaha všech těchto podniků je velmi rozmanitá, ale přece jen se mnohé stránky tohoto problému, které zůstávaly doposud nejasný a sporný, se nám postupně vyjasňují.
Ve většině podniků jsou již zřízeny orgány pro ústřední správu, správní sbory složené ze zástupců odborného ministerstva, ministerstva financí a zaměstnanců. V ministerstvu pošt je jistá anomálie, tam funkci ústředního řízení obstarává nadále ministerstvo pošt. Funkci ústřední správy podržuje zde ministerstvo, podnik však nahrazuje náklady této ústřední správy v částce asi 9.5 mil. Kč.
Další novotou je, že pense zaměstnanců těchto podniků, pošty, železnic i ostatních, jsou nyní převzaty na vrub podnikového hospodářství a ovšem také na druhé straně v příjmu těchto podniků se objevují příplatky zaměstnanců na pensi, které dosud rozmnožovaly všeobecné příjmy státní.
Také v otázce zúročení a umoření investice se zase pokročilo dále. Nynější stav je ten, že se podnikům ukládá, aby samy hradily úrok, nikoliv prozatím úmor - o tom ještě bude jednáno - a to prozatím jen z investicí, které byly v nich podniknuty z výtěžku úvěrních operací v r. 1921 a příštím.
Těžkým oříškem byla otázka, jak jeden podnik druhému má nahrazovati vzájemné služby, které si konají, na př. pošta drahám za to, že vozí její zásilky a zase jiné odbory státní správy poště za to, že bezplatně dopravuje pošta jejich zásilky listovní. Ta věc byla konečně rozřešena bez dlouhého počítání, paušalováním; bylo stanoveno a jeví se to v našem rozpočtu, že pošty doplácejí dráze na vyrovnání vzájemných služeb 60mil. Kč a na druhé straně zase všecky ostatní resorty státní správy mimo železnice poštám nahrazují prostřednictvím všeobecné pokladní správy zase 60 mil. Kč. Je to způsob trochu primitivní, ale můžeme s ním býti spokojeni, poněvadž podrobným účtováním by byly vzešly všem těmto podnikům státní správy nemírné náklady.
Jednu věc nenalézáme ani v tomto rozpočtu, totiž ekvivalenty, které podle příslušného prováděcího nařízení měly býti připsány k dobru štábním podnikům za služby, které nekonají jako výdělečný podnik, nýbrž v obecném prospěchu občanstva. To byl také těžký problém. Ekvivalenty vyměřeny nebyly, ale přece jenom jistá náhrada těchto služeb je v rozpočtu vyjádřena v tom, že státní podniky nebudou v roce 1926 odváděti státní pokladně tolik, kolik odváděly doposud. Čistý zisk, který je od nich požadován, je zredukován vzhledem k tomu, že tyto podniky nemohou svoje hospodaření upraviti podle čistě výdělečných, obchodních zásad, nýbrž že na př. pošta musí udržovati trati, které se nevyplácejí a železnice rovněž tak.
Bylo zamýšleno také, že podnikům bude zase k tíži předepsán ekvivalent daně výdělkové, kterou jako státní podniky neplatí, po př. daně z obratu. To také není ještě v rozpočtu provedeno. U podniků, které jsou monopolního rázu, jako pošta, železnice, je věc tato bezpředmětnou, ale máme jinou skupinu státních podniků, jako na př. státní tiskárny, které pracují v soutěži s podniky soukromými, a tu je skutečně nutným požadavkem loyální soutěže, aby těmto podnikům byl také uložen ekvivalent výdělkové daně.
Velká práce čeká podniky koncem tohoto roku, kdy mají sestaviti přesné soupisy a ocenění svého majetku. Potom teprv bude definitivně rozhodnuta otázka, zdali mimo investice od roku 1921, které jsou na ně uvaleny, mají ještě zúrokovati a po případě umořovati i ostatní svůj investovaný kapitál. Z rozpočtu je viděti, že tato otázka je ještě sporná mezi představiteli státní správy. Ve vysvětlivkách k celkovému rozpočtu finanční správa uvádí, že i to budou podniky platiti, kdežto zástupci jednotlivých ministerstev při jednání rozpočtovém ve výboru to považovali za vyloučeno.
Je také jisto, že definitivní úprava státních podniků bude ještě vyžadovati, aby její zákonný podklad byl doplněn. Zákon, kterým bylo osamostatnění provedeno, je tak stručný, že nevystihuje všechny otázky, které se v důsledku tohoto odloučení naskytují. Zůstává dnes vlastně sporné, kdo je subjektem podniku, je-li to subjekt samostatný, nebo je-li to zase stát. Zůstává sporným, je-li zaměstnanec podniku zaměstnancem státním. To má potom vážné důsledky v oboru trestního práva, v oboru trestní ochrany podniků na př. při úplatkářství a podobně. Je také sporné, jsou-li státní podniky povinny platiti poštovné nebo ne. Celou řadu otázek bude tedy třeba ještě rozřešiti.
Ale jedné věci chci se ještě dotknouti. Vyloučení podniků ze státního rozpočtu má dalekosáhlé důsledky v oboru budgetárního práva. Doposud alespoň sumární položky jejich výdajů a příjmů, které se dostaly do sumárního rozpočtu připojeného k finančnímu zákonu, byly pro jejich správu zásadně závazné, kdežto dnes tato závaznost úplně mizí. Státní podniky sice podle starého zvyku a podle toho, jak i nový zákon předpisuje, předkládají své rozpočty, ale ty jsou pouze přílohou a jejich detail nemá pra správu podniku závaznosti. To je nutno si uvědomiti, aniž toho třeba litovat. Rozpočtová vázanost právě při podnicích mohla se státi překážkou jejich řádného provozu a úspěšného hospodaření. Mám také za to, že se nezklameme v důvěře, že nová správa těchto podniků tohoto uvolnění vždy použije jen k prospěchu podniků. Věc bude se dnes míti tak, že správa podniku bude vlastně volně hospodařiti. Podle svých příjmů bude si zařizovati své výdaje, aby mohla státní pokladně odvésti přebytek, který je do rozpočtu ve státních příjmech vložen. Že mají podniky své výdaje zařizovati podle příjmů, je také formálně vyznačeno. V jejich rozpočtech se příjmy uvádějí napřed a výdaje potom, kdežto ve státním rozpočtu platí zásada, že příjmy se mají říditi podle výdajů, tedy výdaje jsou na prvním místě. Ale jedna věc ještě s tím souvisí, o které jsem již v předešlém roce mluvil a která také tentokráte byla předmětem pojednávání v našem rozpočtovém výboru. Mám za to, že právě tím, že byly vyloučeny státní podniky, kde přesné rozpočítávání bylo obtížno, kde bylo přímo nemožno, a když ve státním rozpočtu zbývají vlastně jenom úkony státní administrativy, že tím nadešla chvíle, aby se omezila přílišná volnost virementů, přesunů z jedné položky do druhé, která u nás zavládla a která ovšem do jisté míry se opírá o náš každoroční finanční zákon. Dnešní stav, kdy výdaje povolené parlamentem může vláda překročiti o libovolnou sumu, kdy dokonce vláda může úspory v jedné položce použíti pro docela nový účel, o jehož podpoře parlament ani nejednal, pro který vůbec ničeho nepovolil, tento stav je přímo paskvilem na povolovací právo parlamentní.
Měli jsme naději, že v důsledku našeho loňského volání bude v tomto směru již ve finančním zákoně na rok 1926 provedena nějaká změna, ale nestalo se to, a nezbývá nám než naděje, že aspoň příští sněmovna se ujme věci rázně a opravdu obnoví svoje úplně znehodnocené a znevážené právo k povolování výdajů.
Já končím. Budeme hlasovati pro rozpočet, a nemáme jiného přání, než aby vymoženosti tohoto rozpočtu zůstaly naší republice trvale zachovány, aby zůstaly jí zachovány stabilisace hospodářských a politických poměrů i zdárný hospodářský vývoj, které jsou ovšem prvním předpokladem trvalé rovnováhy rozpočtu. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan sen. dr Spiegel.
Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Již dřívější řečníci oposice poukazovali na to, s jakým spěchem se zde projednává rozpočet na r. 1926. Mohl bych k tomu dodati množství příspěvků, poněvadž jsem v rozpočtovém výboru byl přítomen rozpočtové debatě. Chci však jen uvésti veselý moment ze schůze rozpočtového výboru poslední pátek. Schůze stanovena byla na osmou hodinu ranní, ale po půl osmé ráno byly pražské pouliční dráhy bez proudu, následkem toho shromáždili se členové rozpočtového výboru trochu později a schůze začala místo v 8 hodin teprve ve ľ 9. Ale když bylo půl jedenácté, byli jsme s ministerstvem financí a několika jinými ministerstvy již hotovi, a nebylo zde vůbec již látky, o které bychom hovořili. Rozpočet je patrně příliš vedlejší a jednoduchý, než aby se o tom mělo mluviti. Tak bylo jednání při rozpočtové debatě, ale tak tomu je vůbec při všech zákonech. Co se stalo při rozpočtové debatě, je přece jen jednotlivým zjevem v celém zákonodárném působení parlamentu. Stojíme po 51/2 letech před shroucením parlamentarismu, jakého bychom si nebyli pomyslili. S počátku, když jsme se sešli, byla ještě osnovám zákonů věnována jakási pozornost, se strany většiny i menšiny, bylo přece ještě vážně rokováno, ale to úplně přestalo. Dnes je tomu tak, že parlament, jak již opětovně řečeno, funguje jako hlasovací stroj, že rozhodnutí padne v "pětce" a že pak zde se zcela jednoduše provádí to, o čem se "pětka" usnesla.
Pan generální zpravodaj pěl zde včera chvalozpěv na "pětku" a koalici a řekl, že koalice je školou discipliny a "pětka" že je výrazem této discipliny, že je tomu přece tak v našem státě, že není možná homogenní většina, nýbrž jen koaliční většina, a že koaliční strany, ačkoli její programy jsou protichůdné, musí se mezi sebou snášeti, a tím že se přispívá k disciplině koalice a "pětky". To jest eufemistické pojetí. Kde máme nějakou disciplinu? Kde ji vidíme? čteme vždy jen, že se koaliční strany nemohou sjednotiti. Po celé měsíce žije anebo lépe řečeno živoří jen parlament, a proč nemůže pracovati? Poněvadž se "pětka" nemůže sjednotiti o nejdůležitějších předlohách. To není žádným znamením discipliny. Bylo by velmi pěkné, kdyby proti nám stála většina, která vážnou vůlí vede parlament, i když se při tom menšina dostane pod kola. Ale parlamentní většina by měla přece věděti, co chce. Ale ona toho neví. Kdežto včera anebo předevčírem platilo za naprosto jisté, že během tohoto týdne, ve čtvrtek nebo v pátek, obě sněmovny budou rozpuštěny a že v neděli budou vypsány volby, čteme dnes v novinách - neboť my němečtí senátoři dovídáme se o tom, co se děje, jen z novin, zde se přece nedozvíme ničeho poněvadž se nám nic neřekne, dovídáme se o tom, co se děje za kulisami, jen z novin, jako ostatní, kteří nejsou členy parlamentu, nejedná se s námi jako s příslušníky...... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: S jinými také nikoli!) - ano, s jinými také nikoli, vrátím se hned k tomuto bodu. Tedy dnes dovídáme se z novin, že parlament má zasedati ještě příští týden, poněvadž se konečně jednou má něco státi v otázce požitků státních zaměstnanců. Co se stane,... (Sen. dr Heller [německy]: Patrně nějaký velký podvod!) nejspíš, někomu vytřou zrak a tím se přece jen ještě o týden prodlouží život parlamentu, který již nemůže více žíti. To není žádná disciplina, když se koalované strany mezi sebou neustále hádají,a když to trvá po celé měsíce, nežli se usneseme o nejnepatrnějším zákonodárném díle. Ale když se "pětka" jednou sjednotila, pak musí obě sněmovny věc vyříditi s obrovskou rychlostí, pak se na tom nesmí ničeho změniti. Včera vám zde pokazili výpočty. Včera byla věc tak, že volební reforma byla v poslanecké sněmovně přijata. Tisk pro senát, který zde měl býti rozdělen, byl již připraven a jednu minutu po tom, když poslanecká sněmovna se o volební reformě usnesla, mělo zde již býti tiskem rozdáno usnesení poslanecké sněmovny. Ale pánové naproti pracovali tak zběžně, že ještě ve sněmovně samotné, ačkoli to nechtěli, musili zákon o volební reformě změniti, neboť se tam dostal nesmysl; a tím byl celý krásný tisk pro senát vyřízen, pro senát se musilo tisknouti znovu. (Sen. dr Heller [německy]: Kdo zaplatí ten tisk?) Samozřejmě stát. (Sen. dr Heller [německy]: No, to není tak samozřejmé!) Tisk stal se bezpředmětným, musilo se znovu tisknouti, následkem novéno rozdělení volebních okresů je však počet stran značný, a v senátě musila se proto schůze odročiti až do 11 hodin v noci, což nebylo žádnou lehkou úlohou. Je to vážnou parlamentářní prací? To nemůže nikdo tvrditi.