Nuže, celá tato koaliční disciplina, o které pan kolega dr Horáček mluvil, má také ještě jiné následky. Je to neslýchaný tlak, který koalice provádí tím, že se žádá, aby všechny strany jednotně hlasovaly pro určitou předlohu nebo proti, ba netoliko pro předlohy, nýbrž také pro interpelace. To je neslýchaný tlak, který ovšem jednotlivé strany těžce snášejí, a reakce na to jeví se dosud nejen v rozpadání koalice, nýbrž v rozpadnutí jednotlivých koaličních stran. Uvnitř stran je napětí tak velké, že není možno, aby zůstaly pohromadě, a tak má každá koaliční strana svoje dissidenty; agrárníci mají skupinu Práškovu, národní socialisté skupinu Vrbenského atd. To je následek této koaliční discipliny, kterou pan prof. dr Horáček tak velebí. Přirozeně přináší to s sebou, co před chvílí jeden pan kolega pronesl ve výkřiku, že češi také ničeho nevědí, t. j.: jestliže Němci jsou potlačováni jednacím řádem a pod., pak nemůže býti, aby Češi parlamentárně mohli jednati tak, jak to je v parlamentě zvykem. Potlačujeme-li svobodu, potlačujeme nejen svobodu jedné skupiny, nýbrž svobodu všech skupin. (Sen. Polach [německy]: Poněvadž svoboda jest absolutní veličinou!) Ano, tím způsobem se stává, že jste parlamentarismus zničili; netoliko že jste oposici přitlačili ke zdi - to je pro vás zvláštní potěšení ale poněvadž jste oposici přitlačili ke zdi, zničili jste tím také svoji vlastní svobodu, pohřbili vlastní parlamentarismus a neprozradím žádného tajemství - přednesl jsem to již častěji - pravím-li: mluvíme-li s některým pánem z koaličních stran mezi čtyřma očima, pak řekne: To jsou strašné poměry, my bychom to chtěli míti také rádi jinak, ale jednotlivec si nemůže pomoci! To znamená, žádný to nechce, ale všichni dohromady to chtějí přece. Je to známý sociologický úkaz, že massa chce něco jiného, nežli souhrn jednotlivců. Tážeme-li se, proč jste zde zřídili tento systém, pak jest odpověď: chceme udržeti národní stát, anebo ho docíliti - přijde na stanovisko, jaké dotčený zaujímá. Musíme Němce a ostatní nečeské národy udržovati v šachu. Tu právě jiný systém není možným. Ale to je velmi krátkozraký názor. Stát, který si učinil dogmatem, že skoro polovina obyvatelstva, anebo - počítáme-li Slováky také k potlačeným národům - že tak veliký zlomek obyvatelstva je nespokojený, že je přitisknut ke zdi,, takový stát nemůže vůbec existovati, alespoň ne trvale. To není státotvorné, nýbrž státoborné.
Ovšem pan dr Horáček, který se stále jak rád uznávám, snaží mluviti pro mír, včera řekl, že klade veliké naděje na garanční pakt, na arbitrážní smlouvu mezi Československem a Německem. Mínil, že pak zdejší Němci přece opraví svoje názory, že nebudou pak mluviti o tom, že mírová smlouva stojí jen na papíře, nebudou více bráti v odpor mírovou smlouvu a říkati, že československo musí býti zničeno atd., nýbrž že se přizpůsobí poměrům. Tu bych jen poznamenal: nekladu takovéto veliké naděje na garanční pakt a arbitrážní smlouvu. Neboť na mírových smlouvách se tím ničeho nemění a právě tak málo na slabinách a nedostatcích mírových smluv, to všechno zůstane. My také podržíme svoje stížnosti proti mírovým smlouvám, tak jako jsme je přednesli na počátku volebního období. Poznamenávám, že včera zástupce německé sociální demokracie dr Heller s ostrostí, jak by to pan dr Lodgman nebyl lépe dovedl, poukázal na sebeurčovací právo, na sebeurčovací právo, jehož se nelze odříci, nezadatelné. Naše stížnosti proti mírové smlouvě tedy zůstávají. Ale to bych panu dr Horáčkovi řekl: k těmto stížnostem, s nimiž jsme vstoupili do té sněmovny, přistoupily během 5 ˝ roku obrovské stížnosti. Byli byste mohli na základě mírových šimlův také jinak postupovati, byli byste mohli říci: "Nyní máme Němce ve svém státě, nyní chceme s nimi žíti v míru. Chceme německým státním občanům život v tomto státě skutečně zpříjemniti, respektovati jejich národnost, jejich jazyk, jejich kulturu, jejich organisace a pod., chceme se zdržeti hříchů policejního státu". To jste neučinili, nýbrž naopak. (Sen. dr Horáček [německy]: To také činíme!) Ale dovolte, rdousení škol, olupování škol, nyní zase volební reforma, která směřuje proti malým stranám, jak to můžete říci! Toto potlačování německého jazyka! (Sen. dr Heller [německy]: Němečtí státní zaměstnanci!) Ano, restrikce německých státních zaměstnanců. V jazykovém zákoně je stanoven census 20 %; kde je 20 % Němců, to platí za menšinový okres. Co se nyní stane v resortu železničním? Nevím, zdali to pan dr Horáček ví, nyní má býti stanoven protizákonný census 50 %. To je něco zcela neslýchaného! Myslím, že vzhledem k těmto skutečnostem, kde jsme tak potlačováni, kde naše německé slovo všude je pronásledováno, kde již německé "slovo" je pronásledováno, nemůžeme tvrditi, že se nám život umožňuje. Obyvatelstvo bylo radikalisováno. Kým? Vládou, koalicí. Když se nám zde za bílého dne uloupí divadlo, není to věcí, která německé obyvatelstvo musí přivésti z míry? Když se naše pomníky ničí, když se nám zapovídá, aby se ulice jmenovala tak, jak ji obyvatelstvo chce jmenovati, když se nám vnucují jiná jména - není to potlačování menšin? Anebo když se ničí naše německé hospodářství?
Pan kolega dr Horáček mluvil včera o velikém díle pozemkové reformy, která velikou část půdy vrátila zase Čechům. Již včera řekl jistý řečník - nevím který - že se vysoký funkcionář, řeknu přímo, že to byl ministerský předseda, vyjádřil, že tato pozemková reforma nemá za podklad žádné nacionální tendence, a že kdyby věděl, že tomu tak je, že by dotyčného funkcionáře sám dal zatknouti policií. (Výkřiky na levici.) Stěžovali jsme si do pozemkové reformy v Ženevě, a pozemkový úřad na to řekl, že ani v jediném případě národnost vyvlastněného, anebo uchazeče o půdu nehrála žádnou roli. (Výkřiky.) Je neslýchané, že to je možno, a žasnu nad optimismem pana prof. dr Horáčka, kterého si jako kolegy a odborníka v každém případě vážím a ctím, že nenahlíží, že máme takovouto příčinu ke stížnosti. (Sen. dr Horáček [německy]: Pozemková reforma je přece také Němcům na prospěch! - Živé výkřiky na levici.) Vím jen o jediném případě, kdy se Němci dostalo přídělu, i tázal jsem se ho, jak k tomu došlo, jak Němec obdržel příděl. Je to zajímavé: dostal příděl, protože je "bratrancem". Víte, co to je? Nevím, zdali kolega dr Horáček ví, co v politickém žargonu je "bratranec". Byl to německý legionář. Byl ve válce zajat v Rusku, vstoupil do legie - zda dobrovolně, nebo nedobrovolně, nevím, nevím také, zdali Češi vstupovali vždy dobrovolně do legií - a poněvadž byl legionářem, byl pardonován. On není "bratrem", je pouze "bratrancem". Proto něco dostal. Tak se stává, že pozemková reforma je také Němcům na prospěch, ale normální cestou neobdrží Němec ani toho nejmenšího. Celá pozemková reforma má jen národnostně-politickou tendenci, jest určena jen k počešťování, aby německou půdu brala Němcům. Tak jak je tomu s německou půdou, je tomu také s německým hospodářstvím vůbec, s německými místy, s pracovním místem, s půdou, se školou. Všude totéž. Béře se nám jednoduše to, co máme, buď násilím, anebo mírnou cestou. Tak se věci mají. Je jistá část také v německém obyvatelstvu, která se dá získati finančními, zevními výhodami. To leží v lidské povaze. Kdyby se bylo provedlo, což by nebylo hrálo finančně pražádnou úlohu - to kolega dr Horáček připustí - kdyby se bylo provedlo slušné řešení otázky válečných půjček, bylo by bývalo lze získati pro stát mnohé lidi. To se nestalo. Proč? Poněvadž jste nechtěli Němcům zaplatiti válečné půjčky; Češi se přece kryli včas, zbavili se včas svých válečných půjček, k jejichž upisování byli nuceni, anebo které upisovali pro vyšší úroky, poněvadž věděli, co se děje, kdežto my jsme byli událostmi překvapeni.
Prof. dr Horáček poukázal na to, že za rakouských dob byli Němci a Maďaři hýčkáni, kdežto jiní národové nebyli hýčkáni. Praví, že je velmi bolestno pro dotčeného, vzdávati se své posice, že my Němci a Maďaři nemůžeme se stále ještě rozloučiti s privilegovaným postavením, které jsme měli v Rakousku. Toto postavení ztratili jsme dne 28. října, a co jsme ztratili od té doby? Nežádáme žádného privilegovaného postavení, kterého jsme ostatně ani v Rakousku neměli. V Rakousku byli čeští ministři, kteří v oboru počešťování již tehdy vykonali tolik, co jen bylo možno. To spravedlivý posuzovatel rakouských poměrů nebude moci upříti, že se rakouská vláda snažila vycházeti Čechům a Polákům atd. vždy víc a více vstříc. Z Poláků, kteří rozděleni byli ve třech státech, v Rakousku, v Prusku a Rusku, nežil žádný polský národ za tak příznivých poměrů, jako rakouští Poláci. A co se Čechů týče, poukázal již včera kolega dr Mayr-Harting na výrok ministra Bráfa, kolegy to pana dr Horáčka. Nechci však poukazovati na mrtvého, nýbrž na žijícího, na prof. Golla, který ve své knize o rozdělení university praví: Říká-li se v našich kruzích, že se Čechům pod německými profesory vedlo špatně, musím říci, že to není správné. Vedlo se nám dobře, němečtí profesoři činili pro nás všechno možné. A tak tomu bylo vůbec: Češi procházeli německými školami, všichni vesměs, a Němci Čechům vždy vycházeli vstříc, nehledíce k politickým zápasům, které se odehrávaly v mnohojazyčném Rakousku. Ale také zdejší stát je mnohojazyčný stát; tu můžete činiti, co chcete, národního státu nikdy nedosáhnete.
Tu bych tedy řekl: stojíme před rozpuštěním parlamentu, před novými volbami. Předstoupíme-li dnes před své německé voliče, je naše postavení zcela jiné nežli před 5 nebo 6 lety. Před 5 ˝ lety byli jsme, abych tak řekl, zaslepeni světodějnými událostmi, převratem, který se právě udal. Mohli jsme říci: dostali jsme se do českého státu, revoluční Národní shromáždění učinilo vše, co mohlo činiti, aby nás zbavilo našich práv, usneslo se o zákonech o pozemkové reformě, vypracovalo samo ústavní listinu, volební řád, školské zákony a pod. To Všechno učinilo. Nyní však přicházíme do parlamentu my, nyní bude věc jiná, nyní budou Němci hráti úlohu a budou moci dbáti toho, aby se nestalo nic, co je proti životním zájmům německého národa. To jsme mohli říci před 5 1/2 roky. Ale dnes po 5 1/2 letech, kdy˛ se vrįtíme, musíme říci: máme za sebou volební období, které sice skončilo předčasně, které však, pokud přijde v úvahu poslanecká sněmovna, alespoň se přiblížilo svému zákonitému volebnímu období. A co se stalo? Jak dalece nám vyšli češi vstříc? Naopak, oni nás vždy více utiskovali a olupovali a zkracovali naše práva, prováděli jednací řád způsobem přímo brutálním, a nezachovávali proti nám ani parlamentárních forem. Chci konstatovati, že také senát, který dříve jednal jinak, v poslední době si navykl, že, chcete-li přijmouti německé návrhy, podají se současně české návrhy stejného obsahu, a přijmou se pak oba návrhy, aby Němci nemohli říci, že podali návrhy, které pak byly přijaty. Konají se koaliční porady, které se týkají celé sněmovny. Ale koalice se radila sama s předsednictvem, a když jsme se v té věci dotazovali, odpověděl nám předseda, že to bylo věcí většiny samotné, že senát nepřichází v úvahu, že proto neměl příčiny přizvati také oposici.
S prázdnýma rukama předstupujeme před své voliče. Musíme říci: zanechte veškeré naděje! (Sen. Hladík [německy]: A s prázdnými kapsami!) To je samozřejmé, to se rozumí samo sebou. Pan kolega dr Fáček měl právě řeč, ve které mluvil s uspokojením o rozpočtu a chválil všechno, co je v rozpočtu. Ale o tom nechci mluviti. Přijdeme před své voliče a musíme říci, že jsme nejen ničeho nedosáhli, že se naopak poměry zostřily, zhoršily, Čechy nelze poučiti. Část Čechů třeba - chci to rád přiznati, ale jenže se to nikde nejeví - třeba snad je proti této Němcům nepřátelské koalici a proti celému systému, to přece může býti, ale jen in camera caritatis; nevíme ničeho o tom, že kdy něčeho bylo dosaženo. Čteme mnohý článek v novinách, kde dotčený, jsou mezi nimi také dobrá jména, zasazuje se o to, aby se s Němci nejednalo vždy jako s nepřáteli, že by se měl nalézti modus vivendi, ale koalice nehledá žádný modus vivendi, ona nechce nalézti žádný modus vivendi; ale poznamenávám na příklad, že také spisy presidenta republiky naprosto nejsou naladěny do toho tónu, že by se Němci měli trvale tisknouti ke zdi. Ale koalice je přece jiného mínění, a když se někde na obzoru ukáže jen možnost, že by se Němcům jednou mamo vyjíti vstříc, tu je hned dr Kramář, pan Dyk anebo někdo jiný po ruce, jenž ihned volá k pohotovosti: vlast je v nebezpečí! (Výkřiky na levici [německy]: Pan prof. dr Mareš patří také k této gardě!) Nu, pan dr Mareš se během let uklidnil, nemám příčiny apostrofovati pana prof. dr Mareše. Myslím, že je to systém, který nelze udržeti. Ale trest vás stihne. Je samozřejmo, že vnější poměry nezůstanou vždy stejné, je samozřejmo, že nastane jednou nebezpečí pro Československo. Myslíte, že pak vám jednoduše vystačí vojsko, které přece z části je také německé? Československo má takovou zeměpisnou polohu, že se vojensky nikdy nemůže hájiti, kdyby sousedé něco proti němu podnikli. Právě Československo mělo by dbáti toho, aby udrželo mír uvnitř, neboť od vnitřního míru závisí bezpečnost a klid. (Sen. dr Wiechowski [německy]: Pan generál Votruba se již vidí jako vítěz v Drážďanech a v Lipsku!) To může býti, snad pojede do Lipska a do Drážďan pro zábavu, je tam přece velmi hezky, ale že tam zvítězí nad Němci, to se nelze domnívati.
Myslím, že je to krátkozrakost, která vede k tomuto systému. Volby jsou přede dveřmi, budeme znovu voliti. Jak obě sněmovny budou vypadati, dnes nikdo neví. Ale budou-li obě sněmovny zase tak složeny a bude-li koalice zase postupovati tímto sebevražedným způsobem, nepřinese ani příští volební období žádného zlepšení poměrů. Dnes má se věc tak: s námi jednáte jako s nepřáteli státu, a říká se dokonce, že, i když my platíme všechny daně a konáme brannou povinnost, že Němci stále ještě jsou nepřáteli státu, nevím jak dlouho, snad až do té doby, až budou milovati koalici. Nás nazýváte nepřáteli státu. Ale vy sami jste největšími nepřáteli státu, nikoli proto, že ho snad nemilujete - visíte na něm svým celým srdcem - ale protože nevíte, anebo nechcete věděti, co je pravým životním zájmem tohoto státu. Nemůžete od nás žádati, abychom se za těchto okolností vám jednoduše položili k nohám a schválili rozpočet. Nikoli, my tento rozpočet odmítáme. (Souhlas na levici.)
Předseda: Slovo má dále pan sen. Švec.
Sen. Švec: Slavný senáte! Při projednávám rozpočtu jsme si jistě všichni vědomi toho, že stát, od něhož žádáme povinnosti vůči občanstvu, potřebuje k tomu prostředků, bez nichž by se stal rybou bez vody a bez nichž by nemohl existovati. Přichází proto každoročně před sbory zákonodárné, před zástupce obyvatelstva a předkládá svůj rozpočet, t. j. celý hospodářský plán pro příští rok, žádaje za jeho schválení. Schvalujeme-li, nebo máme-li předložený rozpočet schváliti, neupře nám zajisté nikdo práva, poukázati na všechno to, co se nám nelíbí, co neodpovídá poměrům, a podrobiti to věcné kritice, ve snaze zlepšiti, zdokonaliti vše; co zlepšení vyžaduje. Jsem dalek toho, nevěcnou a nespravedlivou kritikou dělati obtíže něčemu, o čemž jsem přesvědčen, že se bez toho neobejdeme, že je to nutnost, za kterou považuji také předložený státní rozpočet na rok 1926.
Jsou však přece jenom velmi křiklavé nepřístojnosti, hlavně v našem systému berním, na něž jsem nucen jménem poplatnictva, jež zde zastupuji, několika slovy poukázati. Nezáleží vždy jen na tom, mnoho-li se daní vybírá, ale záleží také na tom jak se daně předpisují a jakým způsobem se vybírají.
Při projednávání rozpočtu bylo vždy s mnoha stran poukazováno na neudržitelné poměry našeho berního systému, na předpisování a vybírání daní, jakož i na celé naše přirážkové hospodářství, četl jsem před dvěma týdny odpověď pana ministra financí na jednu interpelaci, týkající se těchto otázek, kde pan ministr praví, že se v poslední době prý mnoho zlepšilo a že finanční správa státní bude dbáti toho a nepustí nikdy se zřetele, aby v těchto věcech nastala náprava, aby nebylo zde příčin ke stížnostem atd.
Vážení pánové! Musím znovu s tohoto místa konstatovati, že přece jen není pravda, že by opravy v této věci byly se skutečně staly. Je sice pravda, že nastalo určité nepatrné zlepšení, ale že by nebylo příčin ke stížnostem, pravda není. Abych zbytečně snad a dlouho neunavoval, uvedu z celé řady případů jen některé, jež v našem berním systému tropí, abych tak řekl, pravou anarchii a zbytečně rozčilují poplatnictvo.
Tedy prvý případ: Poplatník šel čtyřikráte za měsíc na berní úřad, dal si vždy vystaviti složní list poštovní spořitelny na dlužné daně, daně ty neplatil. Zajímavým při tom je ta okolnost, že obnosy, které dotyčný občan měl dluhovati na daních, byly různé, že totiž rozdíl mezi obnosem prvním a posledním činil při 600 Kč dlužných daní 150 Kč, to je dotčený občan měl ke konci měsíce zaplatiti o 150 Kč méně než na počátku téhož měsíce. Z toho je patrno, že pro předepisování daní není žádného pravidla, že daně se předepisují snad nahodile podle toho, jaká cifra úředníka berního napadne.
Případ druhý. Poplatník byl upomínán, aby zaplatil dlužné daně v částce 746 Kč a 96 Kč úroků z prodlení. Zaplatil a za měsíc šel na berní úřad, žádaje za předpis daně na příští pololetí, by si tyto mohl zaplatiti, by nemusil platiti znovu úroky z prodlení. Sděleno mu však, že má 600 Kč na daních přeplaceno. Něco podobného nebylo by možné, kdyby v našem bernictví byl jen trochu zaveden pořádek.
A nyní, velevážení pánové, ještě několik slov k těm t. zv. "plaťákům", jak se všeobecně říká těm platebním rozkazům, jimiž berní úřady poplatnictvo přímo zaplavují. Je, bohudíky, ještě mnoho poctivých poplatníků, kteří nechtějí zůstati státu nic dlužní a platí jako mourovatí, třebas mají zaplaceno.
Poněvadž ještě nyní se posílají platební rozkazy za rok 1923 a mnozí z poplatníků se domnívají, že daň tu dluhují, platí tedy znova, ač mají zaplaceno a v platebních rozkazech přirozeně nestojí, že ta daň je zaplacena, nýbrž berní úřad vykoná podle zákona svou povinnost, zašle každému platební rozkaz za rok předchozí nebo za léta předešlá, aniž by tam poznamenal, že na základě zákona je nucen tak učiniti a poplatník v domnění, že tuto daň dluhuje, platí znova.
Mohu, velevážení pánové, uvésti i případy, kde poplatnicí měli u některých daní značné obnosy přeplacené, a poněvadž dluhovali nepatrné obnosy na jiné dani, byl na ně vyslán exekutor, aby tyto nepatrné doplatky vymáhal. Ještě letošního roku v měsíci červnu musil jsem jako starosta obce choditi od čísla k číslu po obci s exekutorem, který vymáhal nepatrné nedoplatky na dani obratové od lidí úplně chudých, malých, kteří měli v r. 1921 přidělenou měřici pole podle §u 63, tedy vnuceného nájmu, a poněvadž tuto měřičku pole užívali, tedy ještě v r. 1925 byl na ně vyslán exekutor, aby zaplatili l Kč obratové daně z tohoto políčka.
Odvolává-li se poplatník na to, že má tu neb onu daň přeplacenou, žádá se na něm, aby si podal žádost, aby přeplatky byly převedeny na daně dlužné. Myslím, že toto ustanovení je bezpředmětné a zbytečné, poněvadž úřednictvo se zbytečně tím zaměstnává, a domnívám se, že by berní úřady mohly takové přeplatky zcela automaticky převésti na daně dlužné a každému poplatníkovi ke konci pololetí, nebo koncem roku oznámiti na místě platebního rozkazu, mnoho-li té které daně dluhuje, anebo mnoho-li má na té které dani přeplaceno, a já jsem si jist, že by každý poplatník rád zaplatil a včas zaplatil, kdyby věděl, jakou daň má platiti, mnoho-li má platiti a kdy má platiti.
Tak by zmizel stávající chaos a anarchie mezi poplatnictvem, berní úřady a správy získaly by na úctě a autoritě, nebyly by stále obléhány zástupy poplatníků a mohly by se věnovati té práci, ke které jsou určeny, a tak by se dostaly s prací kupředu. Nyní však pracuje se ještě stále se zpětnou platností, což zavinuje dalekosáhlé následky v celém našem hospodářském životě, hlavně v našich obcích.
Zase uvedu z mnoha jiných jeden konkrétní případ. Zákon o přechodném finančním hospodaření v obcích s právem municipálním ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 Sb. z. a n., předpisuje, jak má obec v rámci rozpočtu hospodařiti. Věc tedy vypadá asi takto. Malá venkovská obec, čítající 500 obyvatel, měla na rok 1923 předepsáno 6003 Kč daní. Následkem toho, že berní úřad neměl pro příští rok 1924 předpis daní, vykázal obci pro rok 1924 daně z roku 1923, t. j. 6003 Kč, na základě něhož obec udělala rozpočet a určila obecní a školní přirážky. Následkem menšího výnosu daně výdělkové a různých odpisů bylo však v roce 1924 vybráno pouze 5033 Kč daní, t. j. o 1000 Kč méně, a samozřejmě byl i výnos obecní a školní přirážky menší. Obec byla tím zkrácena při 150%ní přirážce obecní téměř o 1500 Kč a na 100%ní přirážce školní o 1000 Kč, což pro obec vykazující potřebu 12.000 Kč na obecní potřeby a 4000 Kč na potřeby školní znamená přirozeně ohromnou mezeru ve finančním hospodářství a přirozeně také značný schodek v obecních účtech, ano i v účtech školních, který, má-li býti kryt, podmiňuje zvýšení obecních přirážek pro rok příští, což jistě neodpovídá ani citovanému zákonu, ani naší snaze obecní přirážky snižovati, tím méně to odpovídá zájmům občanstva. Tvrdí se, bohužel, ještě dnes, a užívá se toho i agitačně, že příchodem sociálních demokratů na radnice byly tyto finanční obtíže zaviněny. Odmítám co nejrozhodněji tuto výtku. Obce nemají na tom té nejmenší viny. Naopak! Obce, najmě venkovské, jsou tímto způsobem zdržovány ve svém vývoji, ač mají tu nejlepší vůli a snahu, co nejdříve vybřednouti z těchto trapných poměrů.
Prosím s těchto míst povolané činitele, hlavně nepřítomného pana ministra financí, aby se snažili v době co nejkratší tyto neudržitelné poměry napraviti v zájmu občanstva a v zájmu státu. Řekněte poplatnictvu předem, mnoho-li má zaplatiti, co má zaplatiti a kdy má zaplatiti, a každý rád zaplatí, bude-li viděti pořádek a nebude tím poškozován ani stát, ani obce, ani poplatnictvo.
Ke konci dovolte mi, velevážení pánové, pronésti ještě několik slov, týkajících se finančního reflexu našich státních lesů a statků a způsobu hospodaření na nich. Ministerstvo zemědělství vykazuje v kap. VII svého rozpočtu ve státních příjmech přebytek v obnosu téměř 88 milionů Kč. Je to sice zdánlivě obnos slušný, avšak u porovnání s rozsahem státních lesů a statků nepatrný, uvážíme-li, že tento obnos, nebo jeho valná část uspořena byla hlavně na dělnictvu ve státních lesích, na státních statcích zaměstnaném. Velevážení pánové! Před měsícem bylo na jindřichohradecku ze státních lesů propuštěno veškeré tam zaměstnané dělnictvo a ještě dnes toto dělnictvo neví, kdy vlastně bude vzato zpět do zaměstnání. Jedna část dělnictva toho používá naturálního bytu, druhá část tohoto dělnictva je v bytech svých vlastních, anebo v bytech soukromých. Podle mzdové a pracovní smlouvy, která byla ujednána mezi organisací dělnictva a správou státních lesů a statků, je ustanoveno, že celoročně dělník lesní, obdělá-li, odpracuje-li 240 dnů do roka, obdrží, nepoužívá-li bytu naturálního, 120 Kč bytného. Tedy ustanovení toto není nijak sporné a přece jenom správa státních lesů a statků nyní, kdy nedala možnost následkem propuštění dělnictva z práce tomu dělnictvu, aby si 240 dnů do roka odpracovalo, rozpočítává mu tento obnos 120 Kč percentuelně za odpracované dny přes to, že v dalším odstavci mzdové a pracovní smlouvy jest ustanovení, že nemá-li dělník možnosti pro nedostatek práce 240 dnů v roce odpracovati, že neztrácí nároku na všechny tyto požitky z té pracovní a mzdové smlouvy plynoucí.
Velevážení! Dělnictvo, jak jsem řekl, bylo propuštěno, aniž mu bylo řečeno proč, přes to, že se všech stran je viděti tolik práce, která čeká na své vykonání a dohotovení. Stát převzal lesy, stát převzal dvory, stát převzal průmyslové podniky a, vážení pánové, kdo má trochu pochopení a trochu rozumu pro racionelní hospodaření a pro výnosnost tohoto hospodaření, ten si musí říci, že se nehospodaří tímto způsobem, nýbrž docela jiným, který nepřináší výtěžku, nýbrž škodu.
Stát převzal tyto všechny objekty v zuboženém stavu, v nejhorším stavu ovšem byly cesty. Stát převzal mlýn v Šimanově, k němuž vede cesta ze šesti obcí. Tento mlýn odkázán je na námezdní mletí z těchto obcí, avšak cesta k němu vedoucí je pro prázdný povoz nesjízdná a může po ní jeti pouze ten, kdo chce, aby si potah polámal nohy. Je-li mokro, může se v ní utopiti kdy chce, je-li sucho, může se kdy chce zabíti. Kámen k této cestě byl navezen již za dřívějšího majitele, ale, prosím, správa velkostatku do dnešní doby neuznala za vhodno dáti ten kámen, který vedle cesty leží navezen, na cestu naházeti, aby cesta k tomu mlýnu byla upravena a aby byla zajištěna prosperita mlýna. Raději propustila dělnictvo z práce a vydala plakáty, jimiž se tento mlýn občanstvu vřele doporučuje a více nic. Vážení pánové! Sleduji již dlouho poměry, které tam jsou. Nevím, jak se na to nahoře pohlíží, nevím, jak si pánové představují postavení tohoto dělnictva lesního, které vydělává průměrně 15 Kč denně v létě, 8 až 10 Kč v zimě. Nevím, mají-li ti páni svědomí nyní na prahu zimy dělníka z práce propustiti, aniž by mu řekli, proč, a řekli mu: "Musíš počkati, poněvadž nám to neb ono vadí, musíme to neb ono upraviti, a až to upravíme, pak teprve ti řekneme, abys začal pracovati". Zdá se mi, že celé hospodaření na státních statcích vede se příliš a příliš byrokraticky. Domnívám se, že nemáme škodnou jenom v těch státních lesích, která nám tam požírá mladé, lesní porosty, ale že máme také vysokou škodnou v kancelářích, kde nemůžeme nikdy, potřebujeme-li něčeho, najíti onu osobu, která by mohla říci, nebo řekla případné poslední slovo, nebo amen. Potřebujeme-li nějakou maličkost, žene nás správa k centrálnímu ředitelství, centrální ředitelství k ředitelství generálnímu, generální ředitelství k ministerstvu, a odtud zase musíme tu cestu podniknouti zpět, až zase přijdeme na místní správu, které musíme přinésti připiš, v němž se zplnomocňuje, aby tu maličkost vyřídila. Tedy zdá se mi, velevážení pánové, že režim ten je příliš byrokratický, že bude za potřebí zavésti trochu více odpovědnosti osobní, a také trochu více osobní samostatnosti mezi vedoucím úřednictvem, aby nebyl dělník zbytečně honěn od Petra k Pavlu a zase zpět.
Při té příležitosti chtěl bych ještě poukázati na některé jiné věci. V Jindř. Hradci. kde je šéf lesní správy pro tyto státní lesy, vypadají věci tak, že člověk ten nerozumí ničemu. Člověk ten jest inženýrem lesním, on rozumí snad velmi dobře tomuto povolání, ale člověk ten nemá pražádné odborné praxe, pokud se týká lesního hospodaření. A stávají se věci, o nichž zde mluviti nechci které jsou přímo hrozné, do nebe volající. Proto dnes upozorňuji ministerstvo zemědělství, všechny povolané činitelé, aby v těchto věcech hleděli učiniti co nejdříve nápravu, poněvadž by se mohlo jedenkráte něco státi, co by nám všem nebylo milé.