Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Niessner.

Sen. Niessner (německy): Dámy a pánové! Stojíme u lože nemocného, nikoli umírajícího parlamentu, v několika hodinách dokoná. Nezbývá nic, než pronésti posmrtnou vzpomínku. Můžeme se při tom vysloviti velmi zkrátka. Parlament žil v hříších a v hříších zemřel. (Souhlas na levici.) Hledáme-li nápis pro jeho náhrobní kámen, pak může to býti jen tento nápis: "Byl to systém politického, kulturního a národnostního zpátečnictví." Jak by tu mohl státi tento stát a jak by to bylo vypadalo zase v parlamentě, jakou práci byl by mohl vykonati tento parlament a jakou vážnost měl by v obyvatelstvu, jaká láska by mu byla údělem, kdyby stát byl býval řízen a veden ve formách, jaké slíbila ústava a jaké byly projevovány ve slibech za prvních měsíců trvání tohoto státu. Ze začátku - bylo zajisté mnoho lidí, na které se to hodí - věřilo se těmto slibům. Byl zde národ, český národ, jenž vedl po celá desetiletí zápas o své národnostní osvobozeni, následkem dějinných událostí dostalo se mu tohoto národnostního osvobození a národnostní a státní svobody. Tu mohli jsme se zajisté domnívati, že tento národ, který prodělal útrapy potlačování, anebo alespoň trýzeň, která leží na národu, nemá-li svojí vlastní samostatnost, počne také v tomto státě uplatňovati ideály, pro které bojoval, a že spravovati bude národy a zbytky národů, které mírovými diktáty k tomuto státu byly přivtěleny, podle zásad svobody, spravedlnosti a demokracie, ptala se jinak; viděli jsme s údivem a s bolestí, že přední vůdcové téhož národa přes noc svrhli přes palubu všechny své zásady, svá svatá hesla, za kterými šli ve svém boji, a že na ně zapomněli. Tak musíme, ohlížejíce se zpět na léta činnosti parlamentu a koaliční vlády s hrůzou konstatovati, že ještě nikdy nebylo parlamentu, který tak horlivě a s úspěchem pracoval na zničení ústavního základu státu, jako tento parlament. Parlament je dnes předmětem výsměchu a - buďme upřímni - nevážnosti v očích obyvatelstva. Jděte přece ven a poslouchejte lidi, ptejte se, kdo ještě klade naděje v tento parlament, ptejte se, jakou vážnost mají jednotliví poslanci. Věřilo se dříve, že parlament je výběrem osob nejzdatnějších, nejzkušenějších, nejmoudřejších a nejchytřejších, nejodpovědnějších. Myslíte, že existuje ještě jediný člověk v obyvatelstvu, který by tomu ještě věřil? Zajisté jsou také dobré hlavy zde v tomto sboru a v poslanecké sněmovně, ale co to znamená? Vy zanikáte ve krutém mechanismu absolutismu, v potlačování každé osobitosti. (Sen. dr Kovalik: Medzi ktoré počítajte seba!) Nevím, co chcete, pane kolega. Nevím, zdali chcete jen odevzdati svoji navštívenku pro svou příští spolupráci v koalici, ale myslím, že také s tím byste měl ještě na čase. (Sen. dr Kovalik: Keď kritiku povedáte o každom, tedy aj o sebe!) Nerozumím vám. (Různé výkřiky.) Ale prosím, nechte pana kolegu, libuje si v tom, když jsme od něho slyšeli tolik oposičních řečí, že nyní najednou je ex offa obhájcem koalice. (Výkřiky sen. dr Kovalika.) Pak vůbec nevíte, co jsem řekl, snad si to dáte přeložit, já teď nemám času. (Výkřiky sen. dr Kovalika.) Počkám, až domluvíte. (Sen. dr Kovalik: Ale vy aj opozíciu kritizujete i nás kritizujete. Aj nás jste kritizoval. Keď bola otázka nunciova, vtedy pán rečník opozíciu kritizoval!) Domníváte-li se, že vás považuji za ideál, pak se mýlíte. Tak vidíme, že zde vlastně je veliký rozpor. Vidíme v čele státu muže, kterému také politický odpůrce musí přiznati obdiv a úctu. Vidíme muže, který skutečně byl tím nejjemnějším a nejlepším, co duševní život národa dovede vytvořiti, muže nejčistších úmyslů a nejčistšího smýšlení. Ale táži se: co platí president tohoto státu? Kdo slyší na jeho slovo, jaký vliv má zde? Byl vám kdy, pánové, na pravici této síně, něčím více nežli vývěsním štítem, byl vám kdy něčím více nežli praporem, který jste příležitostně rozvinovali, za kterým jste však nešli, muž, jemuž nevěnujete žádné pozornosti, jehož hlas zaniká jako hlas volajícího na poušti? Odvoláváte se vždy na to: jsme strašně demokratičtí, poněvadž máme tak demokratické volební právo. Ostatně falšujete nyní také tento poslední zbytek demokracie způsobem, že také nebudete více míti právo odvolávati se na to. Ale demokracie přece není jen demokratické volební právo, demokracie přece nezáleží jen v existenci parlamentu, demokracie je duch, demokracie je systém, jenž ovládá vládu státu, to je soujem, vůdčí myšlenka, která v parlamentě, ve vládě jest obsažena. Parlament, který jen mechanicky vyrábí zákony, ten ještě daleko není výrazem a pojmem demokracie.

Parlament hromadil hřích za hříchem! Spousta reakcionářských zákonů byla vyrobena. Žil zde duch, kterého nelze jinak označiti, nežli jako ducha policejního. A dělaly se zde zákony, které, kdybychom jich všech chtěli používati, každého druhého občana ve státě musily by přivésti do žaláře. A my těšíme se skutečně ještě ze skrovného zbytku naší osobní svobody tím, že také o tomto státě platí to, co platilo o Rakousku: je to absolutismus, mírněný lajdáctvím. (Veselost na levici.) Ke mnohým hříchům přičinili jste ještě poslední hřích, to je, že jste rozpočet vůbec vzali v projednávání. Chci zde zcela upustiti od toho, jakým způsobem se zde rozpočet projednává, nevážný způsob, jakým se to děje. Sotva jeden řečník s výjimkou několika řečníků mé strany mluvil vůbec k rozpočtu. Ani pan zpravodaj nepromluvil ani slovo k rozpočtu! (Sen. dr Horáček (německy): To není pravda!) Jak to myslíte? (Sen. dr Horáček (německy): To jste moji řeč neslyšel!) Byl jsem přítomen po celou vaši řeč. To přece nebylo průvodní řečí pro rozpočet 10 miliard, jenž obyvatelstvu ukládá taková břemena. Také zpravodajovi se jen zlíbilo pronésti ryze politickou řeč. (Sen. dr Horáček: To jsou fráze!) Podívejte se, když vy jste nezdvořilý, dovedu jim býti také, a nevím, kdo toho na konec bude více litovati. Na hrubý špalek patří hrubý klín. (Sen. dr Horáček: Zajisté!) A buďte bez starosti, hrubým klínem dovedu býti. (Sen. dr Horáček: To už jste!)

Rozpočet tedy se projednává způsobem absolutně nevážným a nevěcným, v ovzduší, kde nikdo již nemá nervů, potřebné koncentrace k tomu, aby provedl skutečné přezkoumání a kontrolu rozpočtu a jeho cifer. Úloha, kterou jste si, pánové z koalice, postavili, je ta, že chcete jíti do nových voleb. A pravíte, že tyto nové volby jsou nutny - nevím, zdali to tak odůvodňujete slovně, mezi mnohými důvody, které se uvádějí, je také ten: Voličstvo musí býti dotázáno, nemáme více práva postaviti nový pracovní program. Ale právo usnášeti se o rozpočtu a bráti příštímu parlamentu právo, stanoviti svůj rozpočet, toto právo si osvojujete. To si osvojujete a tím sobě osvojujete právo, které vám absolutně nepřísluší.

Rozchází se tedy parlament ještě s posledním hříchem; vlastně to není poslední, nýbrž předposlední; poslední hřích přichází ještě s volební reformou. Ale tento parlament rozhodně také neumírá krásně. Je to smutný konec, který béře. Posloucháme-li řeči zde, musíme říci: na pravo, na levo, všechno zaměněno. Slyšeli jsme před tím řečníka koalice, který pronesl plamennou oposiční řeč, který hrozil vystoupením z vlády a vším možným. Slyšeli jsme před dvěma dny nového kolegu, pana kolegu dr Seiferta, jenž rovněž pronesl oposiční řeč. Většina řečí pánů koaličních senátorů a poslanců je naladěna do tohoto oposičního tónu.

A jak to teprve vypadá mezi vámi? Navzájem si připravujete překážky, má-li ještě něco před uplynutím trvání tohoto parlamentu býti dáno na denní pořad. Nás jste před 8 nebo 14 dny vinili, že provádíme obstrukci, poněvadž jsme se snažili, z rozpočtové debaty učiniti skutečnou rozpočtovou debatu a obšírně vyložiti své stanovisko k jednotlivým kapitolám rozpočtu. Ale skutečnými obstrukčníky jste vy. Neboť od několika týdnů a měsíců vyjednáváte o pracovním programu a nedostáváte se kupředu, nedovedete se sjednotiti ani o jedné předloze, poněvadž si navzájem činíte potíže. A tu přijde pan zpravodaj, pan sen. prof. dr Horáček, který nám říká, že koalice je výrazem politické discipliny! (Smích na levici.) Představuji si tuto disciplinu trochu jinak, nežli jak ji koalice nejen dnes, nýbrž také již dříve projevovala. Nevím, je-li výrazem politické discipliny, když právě strana pana zpravodaje po celé měsíce činila obstrukci obchodním smlouvám. (souhlas na levici.) Jsem třeba tak zaostalý člověk, že o politické disciplině mám přece jiné představy. Nevím také, zdali by to byla, politická disciplina, co prováděla katolická strana lidová v aféře Marmaggiho. (Sen. dr Heller: [německy]: A při zákoně o svátcích!) A jak se také zachovala při zákoně o svátcích, kde se při hlasování a zákoně absentovala. Jak krásným výrazem politické discipliny je koalice, když vidíme, jak jednotlivé strany intrigují a kují spiknutí proti ministru věci zahraničních, který právě v této době má vyjednávati o arbitrážní smlouvě s Německem, se stanoviska státu velice důležité. Ale strana pana zpravodaje prof. dr Horáčka, jenž tak krásně umí mluviti o koalici jakožto výrazu politické discipliny, nastavuje ministrovi věcí zahraničních jednu nohu po druhé (Sen. dr Horáček [německy]: To přece není pravda!) a hází mu klacky pod nohy. To přece píší vlastní listy, čtěte český tisk sám, a tam stojí, jak se ministrovi věcí zahraničních dělají potíže, jak ho v očích ciziny zlehčují, jak ho vyučují jako člověka, za kterého je již připraven nástupce z agrární strany, jakožto člověka, jenž vůbec již nemá důvěry koaličních stran a který proto není oprávněn jménem státu vyjednávati.

A dále tato politická disciplina této koalice! V koaličním listě v "Právu Lidu", četli jsme tyto dny zprávu, že strana pana generálního zpravodaje, jejímž příslušníkem je také pan ministerský předseda, projevuje svoji politickou disciplinu tím, že pořádá slavnostní projevy strany. Při těchto slavnostech objevují se úředníci pozemkového úřadu, kteří po proslovech agrárních řečníků veřejně předávají příděly určitým uchazečům o pozemky. Státní úředníci se přímo dirigují do politických schůzí, ba celý úřad, jako pozemkový úřad, staví se do služeb jedné strany, aby se ukázalo: budete-li příslušníky této strany, obdržíte příděl pozemků. To všechno je výrazem politické discipliny této koalice. (Výkřiky na levici.)

A na tuto politickou disciplinu koalice musíme mysliti, když po celý rok se mluví a podávají žádosti o obnovení zákona o podpoře stavebního ruchu, aniž bylo možno projednati zákon o stavebním ruchu ještě v tomto období. Strany, které v koalici chtěly zákon prosaditi, nedovedly tímto způsobem přispěti ke zmírnění stále ještě obrovské bytové nouze. Nikoli, neomlouvejte tyto věci, koalice - alespoň dnes není výrazem politické discipliny, nýbrž výrazem rozvrácenosti, výrazem nedůvěry jednotlivých stran navzájem a právě proto, poněvadž nemáte již žádné discipliny, poněvadž u vás je všechna zpřeházeno, poněvadž se jeden opírá a staví proti druhému, poněvadž nikdo druhému více nedůvěřuje, v této bezradnosti, v této bezmoci neznáte jiného východiska, nežli nové volby.

Pánové, připomínám hned, že nejsme proti novým volbám, ať dopadnou jakkoli, nejsme proti tomu, nýbrž pro to, poněvadž si říkáme: něco dobrého přinesou nové volby také s našeho stanoviska, do dusivého ovzduší, které tíží stát, vnese se trochu čerstvého vzduchu, rozhrabe a rozmíchá se aspoň toto bahno politického života, toto bahno klidu a stagnace. Víc si ovšem neslibuji a neslibuje si asi nikdo, kdo zná poměry. Jinde, když se parlament předčasně rozpustí, děje se to za tím účelem, aby apelováno bylo na obyvatelstvo, aby mu byla dána určitá otázka, o které uvnitř parlamentu nebylo lze dosáhnouti sjednocení. Ale na co se má odpověděti letos volbami? Bude snad parlament po nových volbách více schopen práce? Lze očekávati volbami zlepšení? Myslím, že sotva lze k tomu přisvědčiti. Nevíte žádného jiného východiska a proto říkáte: "nové volby". Ale po nových volbách budete zase tam, kde jste dnes, a budete se musit zase spojiti a sesednouti, poněvadž jste každé jiné východisko zatarasili a uzavřeli; a budete v téže situaci, jako oni dva lidé, kteří spolu šli po silnici. Jeden vedl koně. Tu spatří, jak přes silnici skáče žába, a ten který vedl koně řekl druhému: ty sněz tu žábu, pak ti bude patřiti kůň. Druhý popadl žábu a s velkou námahou snědl polovičku. Dále nemohl. Tu řekl majiteli koně: spolkneš-li druhou polovičku žáby, můžeš si koně ponechati. Druhému bylo líto o koně, snědl tedy druhou polovinu a kůň mu zůstal. Ke konci se podívali oba na sebe a ptají se: k čemu jsme tedy snědli žábu? (Veselost.) Budete se po volbách tázati: Proč pak jsme snědli žábu, proč jsme vůbec provedli nové volby, když zůstane všechno při starém, když se nic nezmění, když se poměry dokonce ještě zhorší, jak dlužno očekávati? Není přece podle politických předzvěstí žádné pochybnosti o tom, že příští parlament bude státi před ještě většími potížemi, nežli nynější parlament, ba mluví se již nyní o tom a dosti otevřeně, že příští parlament nebude míti dlouhého života. Jsme si toho tedy vědami, že bude ještě hůře, než dosud. Ale je ještě něco jiného. Příští parlament bude ve svém složení reakcionářštější, a reakcionářštější bude také koalice. Dlužno očekávati; že dnešní složení, dnešní podklady již nepostačí, že se musíte starati o získání jiných stran. Jeden z kandidátů se před chvílí již jménem své strany hlásil; jsou zajisté ještě pánové v této straně, kteří ničeho netuší, ale že se strana sama dá zapřáhnouti před vládní káru, totiž slovenská strana ľudová, o tom přece není žádné pochybnosti. Závisí to jen ještě od kupní ceny. (Sen. Walló: Nie velkom, pán kolega, my sa držíme inej pravdy, ktorú sme si boli ustáleni ešte pri prevratu! - Výkřiky na levici.)

Zůstává pak ještě česká strana živnostenská. Jak potom koalice bude vypadati, lze si představiti. Dosud byla to 5 stran, které se musily sjednotiti, ve většině případů však nesjednotily, příště to bude 6 nebo 7 stran. Jak teprve potom bude lze docíliti sjednocení, při ještě reakcionářštějším složení parlamentu! Doznávám zjevně, že jsem velmi zvědav, jak to československá sociální demokracie vydrží v této koalici. (Výkřiky českých sociálně-demokratických senátorů: O to se nestarejte!) Jsem velmi zvědav a je to mojí starostí. Nebudu vám raditi, buďte bez starosti, toho se nemusíte báti. Ale je to politický zjev, o kterém mám právo mluviti. Jsem velmi zvědav, zdali dovedete proraziti v příští koalici, poněvadž jste to také nyní nedovedli, ježto hospodářsky-politickým vývojem kapitalismus tak zesílil a tím také síla a vliv socialistických stran v koalici vždy více ustupovaly. Nuže, pánové, nenapadá mně vysmívati se českým sociálním demokratům, kdyby jednoho dne měl přijíti okamžik, kdy se vám řekne: mouřenín vykonal svoji povinnost, může jíti. Co vám chci říci, jest... (Sen. Ferd. Jirásek: To bude vaše škoda, což my přijdeme z vlády, poněvadž vás chráníme!) Ne, pane kolego, nechte si to říci. (Sen. Ferd. Jirásek: Až přijdou volby, to bude vaše škoda!) Pravíte, že nám to uškodí, když vystoupíte z koalice. To je přece slepá víra, na které visíte, a která právě je falešnou vírou. Dělnictvo ve státě není silnější... (Výkřiky sen. A. Friedricha.) Není možno souvisle mluviti, když mně i moji klubovní kolegové přerušují. Dělnictvo ve státě není nejsilnější, když jedna část je ve vládě a druhá část mimo vládu, proletariát, dělnictvo je nejsilnější, je-li sjednocené a uplatňuje-li svoji sílu společně. (Souhlas na levici.) Nemyslete si, že bychom kdy pociťovali škodolibost, kdybyste vy utrpěli neúspěch. K tomu je nám věc dělnictva příliš vážnou a příliš posvátnou. Litujeme jen, že jste zameškali dobu, kdy byste byli měli opustiti tuto koalici. Rozuměli jsme tomu, že jste po převratu šli do vlády a nepřenechali měšťáctvu samotnému vybudování státu. Tomu jsme úplně rozuměli, ale nerozuměli jsme a nemůžeme rozuměti, že ještě nyní vytrváváte v této vládě, kdy si musíte říci zde tříštíme a plýtváme svojí silou a mohli bychom býti silnými a mocnými na venek na straně našich třídních soudruhů, kdybychom postupovali jednotně. Pánové, nedomlouvám vám a pravím také: neběžíme za vámi. Nabudeme běhati za vámi, nýbrž jdeme svou cestou, která je cestou německého sociálně-demokratického dělnictva. (Souhlas na levici.) Ale najdete-li jednou cestu ze svých bludů, naleznete nás připraveny; ale my proto nevzdáme se ničeho ze svých zásad (Souhlas na levici.) a snad je doba, kdy nás budete musit najíti, bližší, nežli se dnes domníváte.

Pánové, očekáváme tedy velmi málo od toho, co mohou přinésti nové volby, nové složení parlamentu. Česká národně-socialistická strana dokonce pronesla obavu a volala na pomoc všechny síly své strany, že by bylo možno, že se pan Msgr. Šrámek stane ministerským předsedou tohoto státu. (Výkřiky na levici.) Snad je to jen okamžitý strašák, pořízený pro volby; ale možnost naprosto není vyloučena. Očekáváme to, celý vývoj poměrů ukazuje na to, že jdeme vstříc době ještě horší reakce, nežli jaká byla doposud. Na to zbrojíme, na to se chystáme, a připojujeme-li k tomu nějakou naději, tak je to ta, že snad právě tato reakce přispěje k tomu, aby u veškerého dělnictva ve státě oživila a vzbudila myšlenku na nutnost semknutí.

Pánové, jsme si toho vědomi, že stát nemůže jinak býti ovládán nežli koalicemi. Bude vždy možnou jen jedna koalice, nikdy vláda jednotlivé strany, podle dnešní konstelace a podle celé struktury a způsobu složení obyvatelstva.

Musili bychom přece býti politickými dětmi, kdybychom potírali každou koalici jako takovou. Co říkáme, je to, že tato koalice dožila, že je shnilá a zetlelá, že není hodna toho, aby žila dále a že jest osudno hledět ji galvanisovati a doufati, že novými volbami bude uměle obnovena. A co říkáme, není. Zhoubným je, že stát jest ovládán koalicí - tak tomu je ve velmi mnoha případech. Všude přece nejsou poměry tak jasné a jednoduché, jako na příklad v Anglii, kde systém dvou, po případě tří stran umožňuje panství jedné strany a utvoření koalice posud se jevilo zbytečným. Ale proti čemu bojujeme a budeme bojovati, to je duch této koalice, systém, na němž tato koalice je zbudována, tento systém, jenž záleží v tom, že hledíte udržeti stav, jenž miliony občanů tohoto státu degraduje na lidi druhé jakosti, na státní občany druhého stupně, že chcete vytvořiti pány a čeledíny, že chcete udržeti stav, jenž nedbá skutečných poměrů, jenž se domnívá, že národové a národnosti jiného jazyka; přičleněné ke státu, slouží jen za koloniální materiál. Tento systém je to, co potíráme, a je to osudný systém. Je, smím-li tak říci, škodou pro stát samotný, že dnešní systém, že dnešní vláda tuto primitivní pravdu nechce uznati, nechce poznati. Ale je tomu právě tak, máme mnoho ministrů, ale žádného státníka, jenž by myslil na budoucnost, jenž by myslil dále, nežli na den. Nechci vůbec mluviti o tom, že máme ministerského předsedu, který svoji úctu k parlamentu projevuje tím, že se vůbec do parlamentu skoro nikdy nedostaví. Chceme-li si dopřáti potěšení spatřiti tvář pana ministerského předsedy, pak musíme jíti do nějaké hospodářské výstavy, kde náhodou je předsedou, anebo si musíme koupiti obrázkový časopis, abychom poznali podobiznu pana ministerského předsedy. Tak jedná s parlamentem, tak ho také všude odstrku je. Jemu parlament a také celá koalice není ničím. Duch ústavnosti zde zemřel, byl již v začátcích udušen a usmrcen. Tak je tomu také všeobecně ve státě. Proč se nedostáváme kupředu, proč stojíme dnes dále, nežli jsme stáli před sedmi lety? Proč je zde více národnostního záští, než krátce po válce, proč je zde zmatek a nepřátelství? Můžeme tuto otázku zodpověděti, když sobě především zodpovíme otázku: Kdo zde ve státě dělá politiku, od jakého ducha závisí ovzduší zde ve státě? Mělo by tomu býti tak, aby tisk venku, redaktoři, měli býti duševně závislými na poslancích, na odpovědných zástupcích obyvatelstva. Ve skutečnosti je tomu naopak: Poslanci jsou závislí od ducha redaktorů, na obou stranách, na české, jak na německé straně. Vím to velmi dobře, ale zde se právě ukazuje, že tato duševní odvislost, tato nezodpovědnost lidí, jichž snahou je jen chápati se sensací, v národnostním šovinismu vyniknouti nad jiné, že tento duch to je, jenž znemožňuje, aby se zde rozšířilo ovzduší důvěry, míru a dorozumění. Vy se vysmíváte oposici a chtěli byste ji učiniti odpovědnou, že jsme,- národnostním dorozumění nedospěli dále. Nuže, tu musím vám říci toto: Je pravda, oposice v mnohém není za jedno a zůstane tak. Nemůže býti jednotnou. Ale v jednom je veškerá oposice zajedno, to je v tom, že dnešní poměry jsou nesnesitelny. Všechny oposiční strany jsou zajedno v tom, že se tyto poriěry musí změniti. Když ale tedy říkáte, že nemůžete s oposicí vyjednávati, poněvadž není jednotným útvarem, nýbrž se skládá z mnoha skupin a mnoha názorů, pak vám to nevěříme. Vždyť zde byly již okamžiky, kdy oposice tato vystupovala jednotně. Vzpomínám na návrh 117. na dosazení výboru pro vyrovnání. Tehdy jste měli takovouto jednotnou oposici, ale nepoužili jste toho, tehdy jste zase prohlásili, že věc není včasná, že není aktuelní mluviti o otázce vyrovnání, a tak byl tento návrh zamítnut. Ale nemyslete si, že můžete věčně vládnouti proti nám, nemyslete si, nechcete-li těžce ublížiti svému vlastnímu obyvatelstvu a státu, že to tak půjde dále, po všechny věky, proti milionům státních občanů zde v této zemi tímto neodpovědným a brutálním způsobem panovati dále, jak tomu bylo doposud.

Pánové! Příležitostně mluvíte o tom, že se vám vážně jedná o to, hledati dorozumění. To jsme viděli včera na řeči, která zde byla pronesena, na řeči pana sen. pátera Kroihera. Již vnější obraz, již okolnost, že tak velký počet příslušníků této sněmovny nepovažoval pod svoji důstojnost zúčastniti se tohoto kašparství pana pátera Kroihera a naslouchati mu zde v obdivu a pozornosti, nepodávala žádného dobrého svědectví v mravní vážnosti této sněmovny. Co zde pan sen. Kroiher přednášel, nebylo nic jiného, nežli neodpovědná nacionalistická štvavá řeč. Panu sen. Kroiherovi, který mně vždy připadá jako páter Filucius v obrázkové knížce Viléma Busche, zalíbilo se příti se s námi sofismaty. Zlíbilo se mu polemisovati způsobem, který snad by byl na místě v některém zapadlém hnízdě před nevědomými posluchači, o kterém však musíme říci, že je smělostí přednášeti to před lidmi, kteří stojí v politickém životě. Sofismaty ovšem můžeme odůvodniti všechno. Domníval jsem se ovšem, že kněžské roucha zavazuje, že zavazuje projevovati jisté ohledy a že kněžské roucho znamená jakousi brzdu. Ale spozoroval jsem včera na této řeči, že národnostní záští, že dokonce sprosté nadávky, naprosto se snášejí s kněžským rouchem. Obsah řeči pana sen. Kroihera byl asi ten: Všechno, co zde je, je v nejkrásnějším pořádku, nikdo nepočešťuje, nikomu se neděje bezpráví, žaloby oposice, žaloby Němců a ostatních menšin jsou nepřístojné, členové koalice a vlády jsou holubičí povahy, jsou to samí vrkající holoubkové, kteří sedí tam (ukazuje na pravici) na těch lavicích. Nikoho nenapadá činiti komu bezpráví, bolelo by ho u srdce, kdyby někomu činil bezpráví. Pochod myšlenek řeči byl ten, že Němci, když si stěžují, nejsou právě nic jiného, než kverulanti, lháři z povolání. Jediní ptavdymilovní, o kterých to pan sen. Kroiher chce připustiti, jsou němečtí agrárníci. Nevím, zdali se němečtí agrárníci za tuto poklonu poděkují. (Sen. Luksch [německy]: Děkujeme panu páterovi Kroiherovi!) Včera se vám, pánové z německé agrární strany, dostalo přímého vyznání lásky. Pan sen. Kroiher dále tvrdil, že také na uzavírání škol nelze ničeho vytýkati. Bylo zde právě příliš mnoho německých škol a tu se tedy přebytečné školy trochu zavřely. Ale také dnes ještě že je německé školství ideální a že na tom nelze ničeho měniti. Že to je čiré utrhání, když si Němci stěžují na násilí. (Sen. dr Spiegel [německy]: Páter Kroiher by měl býti ustanoven katechetou na německých školách!) To bych německým školám nedoporučoval, tu jsme my opačného názoru. Pánové, pan Kroiher také mínil, že když již tu a tam snad bylo použito násilí proti Němcům, pak že nemají práva si stěžovati, neboť také Němci dříve prováděli násilí a bezpráví. To všechno bylo obloženo malými vtipy, takže se mně včera zdálo, že páter Kroiher má na sobě vlastně zcela jiný šat, než nahoře měl. Musím říci, že dělal včera komikovi Hašlerovi dosti úspěšnou konkurenci, a nevím, zda by se komiku Hašlerovi nemělo dáti do pera, aby ho žaloval pro rušení živnosti. Jak může vážný politik na příklad vypravovati toto: Jen čteme rubriku ze soudní síně ve vídeňských novinách a tu že shledáme, že většina zločinců má česká jména, to že jsou sami lidé, kteří byli germanisováni a kteří tím byli vehnáni na cestu zločinu. Pánové, nemusím teprve říkati, že nejsem žádným přítelem germanisace. Odsuzuji ji a odsuzoval jsem ji vždy, právě tak jako odsuzuji každé počešťování. Mohu pro to ze své politické činnosti uvésti dosti příkladů. Ale tvrditi, že jednoduše germanisace je toho vinnou, k tomu patří věru mnoho. My jsme jindy vždy z kněžských úst o tom slýchali něco zcela jiného. My jsme vždy slýchali, že vinou zločinnosti je znemravnění školy. Slýchali jsme vždy od církve; že se lidstvo dostává stále více na cestu zločinu, poněvadž se náboženství stále více ze školy vyhání, a dnes zase slyšíme, že to není příčinou, že to není bez náboženství, které žene lidi k zločinu, nýbrž germanisace, jak dříve byla prováděna. Předpokládám, že pan páter Kroiher, až bude mluviti před klerikálními posluchači, vinu na vzrůstající zločinnosti bude přičítati nové škole. Ale mluví-li zde, před jinými posluchači, kde si to může dovoliti, dává vinu na vysoké zločinnosti zase dřívějším germanisačním snahám, a hledí z toho vytlouci nacionalistický kapitál.

Pánové! Pěstovati štvaní toho druhu je nedůstojné, nevěcné, falešné, zhoubné, především, z úst kněze. Myslím, že by koalice měla všechnu příčinu ohlédnouti se po důstojnějším a lepším obránci uzavírání škol. (Sen. dr Witt: To on nemluvil jménem koalice, on mluvil jako straník, za sebe, a odpovídá za sebe!) Vím už, ale velký zájem, který byl jeho řeči prokázán a pochvala, které se dostalo každému jeho šprýmu, je přece důkazem, že mluvil z duše mnohým členům koalice, kteří nejsou jeho užšími soudruhy ve straně. Nuže, také se statistickými daty nám pan Kroiher přišel, s tímto starým obratem, s těmito čísly o uzavírání škol, na kterých především lpí základní chyba, že nechávají úplně bez povšimnutí menšinové školy. Takovýmito statistickými uměleckými kousky chcete dokazovati, že druhé národní kmeny v tomto státě nejsou potlačovány? Včera v hodinách večerních předvedl zde soudruh Schiller statistiku, kterou byste si měli zapamatovati. Ukázal, jak se provádí restrikce státních zaměstnanců, jak tato restrikce není prodchnuta duchem a úmyslem uplatniti úsporná opatření, nýbrž úmyslem, aby pokud možno rychle ze státní služby zmizel německý živel. A pak mluvíte o tom, že není žádného utlačování? Koho chcete přesvědčiti svými ciframi? Což nechápete, že jádro problému leží v tom, že je nesnesitelné, že je nemožné, aby správu školství vedl druhý národ, a nikoli zástupcově národa, jemuž tato školství náleží, o něž má pečovati, nýbrž že je to závislé od nálady, od zvůle, od samolibosti nejen politických zástupců, nýbrž také správních úředníků státu, a v tomto případě tedy určitého národa. Pánové! Můžete nám přinésti tisíc statistik, my přece nepřestaneme žádati své právo, které záleží v tom: naše škola je naším majetkem. Naši školu musíme vysvoboditi z vašich rukou a naši školu chceme si spravovati sami. (Potlesk na levici.) Praví-li pan páter Kroiher, katolický kněz, že Němci nemají práva si stěžovati, poněvadž sami páchali bezpráví, tož nechci to obšírně rozbírati, nýbrž jen říci: To je proklamací práva na násilí, co zde činil pan Kroiher. To je proklamací zásady: "Oko za oko, zub za zub." Se spravedlností, s demokracií, s rozvahou nemá to nic společného. Ale nejméně společného má to s lidskostí a s křesťanskou láskou k bližnímu, kterouž pěstovati by katolický kněz po mém názoru byl povinen. Pánové, jedno bezpráví neospravedlňuje druhé a v každém případě, když zde proklamujete zásadu, že vaše násilí a methody utlačování jsou oprávněny, pak si nemáte stěžovati do bezpráví, které se ván dříve stalo, a pak také neutrpíte žádného bezpráví, kdyby dějiny jednou přivodily jiný obrat a kdybyste vy jednou zase měli hráti úlohu potlačovaných.

Páter Kroiher považoval za nutné obhajovati militarismus. Mínil, že je nutným, aby chránil hranice státu, jemu je militarismus betonem, na kterém musí stát spočívati, právě tak jako pan zpravodaj, který dnes je ke mně tak nezdvořilým, mínil, že militarismus musí býti, poněvadž stále ještě platí zásada: "si vis pacem, para bellum" - chceš-li mír, připravuj válku. Toto slovo nikdy nebylo pravdivým. Ještě vždy každý stát, který se domníval, že zabezpečuje mír, když zbrojil k válce, měl válku. Militarismus, existence velkého vojska, velmi snadno ukolébává ty, kdož panují, v bezstarostnost, dává jim pocit "my nepotřebujeme žádného jiného zabezpečení, nežli právě bodáky našich vojáků; to je beton, na kterém stavíme." Ale jsou vám bodáky tak bezpečnou ochranou? Zažili jsme přece kus dějin v posledních letech a dožili jsme se toho, že také bodáky selžou, a jsou pušky - to nemá znamenati výzvu - které střílí dozadu. Je mnohem pevnější beton, a beton, na kterém se domníváme, že stavíme, tím, že budujeme stálé vojsko, tento beton se láme a drolí. Jest jen jeden beton pro stát, jakým je československý stát, tím je spokojenost jeho občanu. Je jen jeden beton, totiž to, že tento stát učiníte domovem všech jeho národů a nic jiného. (Sen. dr Horáček: To chceme!) Poselství jsme sice často slyšeli, ale nedostává se nám víry. Když nás vybízíte a když se nám říká aha, nestačí, abyste prohlásili, že se stavíte na půdu státu, musíte činiti více, musíte se cítiti jako Švýcaři a tak jako Švýcaři musíte také vy státi ke státu, pak mohu panu Kroiherovi na to jen říci: to z něho bude starý žid, nežli se toho dožije. (Veselost.) Budeme se cítiti jako Švýcaři, ale teprve pak, až zde bude Švýcarsko. (Veselost.) Budeme také stát hájiti, práv tak jako Švýcaři, bude-li tato republika skutečné republikou demokracie a spravedlnosti, skutečným Švýcarskem, a nikoli, jakou je dnes. (Bravo, na levici.)

Pánové! Přiznávám, že jsem se velmi nerad... (Sen. dr Heller [německy]: "Panující národ", řekl včera!) Muž, který mluví o panujícím národě, kterýžto pojem přece již v sobě obsahuje druhý pojem "sloužící národ", nemá zajisté práva žádati, aby se druzí cítili jako Švýcaři a aby se v případě nebezpečí uplatnili jako Švýcaři. Pánové, velmi nerad jsem se zabýval řečí sen. Kroihera, ale chtěl jsem ukázati, že to jsou ti lidé, kteří působí nesvár. To jsou ti lidé, kteří vrážejí klín mezi národy tohoto státu (Výkřiky.), to je to velké nebezpečí, to jsou ti lidé, kteří z rozdmychování národnostního záští politicky živoří. (Souhlas nu levici.) Pánové, k tomu řeknu ještě toto: Nazýváte nás šovinisty, tak skoro všechny strany na pravici tito síně libují si v tom, rozhlašovati nás za nacionalisty, obzvláště nás německé sociální demokraty. (Sen. Thoř: To je také pravda!) Nu ovšem, ihned se ozve hlas, potřebujeme jen stisknouti na knoflík a už to slyšíme. Co chcete povídati? Čeho tím chcete docíliti? Koho tím chcete popuditi? Za jakým účelem nám to říkáte? Myslíte, že nás tím u německých dělníků očerníte? Jděte ven, zkoumejte náladu německých dělníků a budete míti dojem, že my to jsme, kteří vás zdržujeme od cesty národnostního šovinismu. Myslíte, že je moudré, házeti všechno do jednoho pytle a nás líčiti jako národnostní šovinisty? Tím ničeho nedosáhnete. Čeho dosáhnete, je to, že bráníte duchu dorozumění v českém národě, že v českém národě vzbudíte dojem, že s Němci nelze vyjednávati, ani s německými sociálními demokraty. Všechno to nepřichází v úvahu, to jsou nepříčetní šovinisté a nacionalisté. Nuže, pánové, je to nerozum co tropíte. My budeme přes to všechno a nedbajíce toho, ať řeknete cokoli, a kdybyste nás označovali za nepřátele státu, za šovinisty atd., bojovati za práva německého dělníka. Co činíme a budeme činiti, je plnění naší socialistické, je plnění naší proletářské, je plnění naší kulturní povinnosti, bojovati a zápasiti za možnost vzdělání německého dělníka, jeho dětí, za hmotnou, kulturní existenci německého dělnictva. (Souhlas na levici.) To budeme činiti také nadále, a pak nás podezřívejte jako nepřátele státu, jak vám libo. Pánové, výtka nepřátelství ke státu je velmi laciná. Slyšeli jsme v těchto dnech, že tato nanejvýš nezasloužená výtka byla pronesena dokonce proti českým sociálním demokratům, načež jeden člen této strany musil přijíti sem nahoru a s rozhořčením se ohraditi, že ani v nejmenším nejsou nepřáteli státu. Pochopte přece, že my nemůžeme státi ke státu tak citově, jako vy. Chápeme, že vy stát celým srdcem milujete, ačkoli by alespoň socialistické strany neměly zapomínati, že to přece je stát kapitalistický. Ale my chápeme, že vy alespoň k tomuto státu stojíte jinak, nežli my. Pochopte přece také vy, že my k tomuto státu musíme státi jinak, ke státu, který díky koaličnímu systému dosud s námi zacházel jen jako s nevlastními dětmi, nikoli jako s rovnocennými a rovnoprávnými, a zač bojujeme, to není nacionalismus, to není stupňování národnostního záští. Chceme odstranění národnostního záští. Náš zápas je zápasem sociálním, kulturním. Chceme uvolniti cestu pro konečný socialistický boj, který máme vésti. K tomu nám je potřebí volné cesty, je nám potřebí rozřešení národnostní otázky, a chceme toho docíliti tím, že národy zde ve státě sblížíme. Prohlašujete-li to za nacionalismus, sneseme to. Ale pochopte, že právě stojíme ke státu tak, jak státi musíme, a pochopte, že láska je velmi něžnou květinkou, kterou je potřebí pečlivě ošetřovati, nežli vzroste v silný strom. A lásku nevštěpujeme do srdcí násilím, potlačováním a bezprávím. Vaším systémem, pánové, je taktika zkrocení. Kam vy míříte, to leží v celém systému, je: v obyvatelstvu menšinových národů buditi beznadějnost, že by kdy mohlo býti jinak, beznadějnost, jejíž výsledek má býti, že se všichni příslušníci jiných národností mají podrobiti právnímu a bezprávnímu stavu, jaký dnes máme, že se mají podrobiti ve své beznadějnosti, to je falešná politika. (Souhlas na levici.) Nevěřte tomu, že tato nálada beznadějnosti někdy vznikne. Jsou zajisté chvíle, kdy není odvahy, jsou vrstvy, které zoufají. Ale já pravím: Běda státu, který téměř u poloviny svých občanů hledí vzbuditi beznadějnost! Běda státu, který víru ve zlepšení poměrů u poloviny svých státních občanů ničí! Dnes je tento stát pařeništěm národnostního šovinismu. Nejsme nacionalisty, když toto pařeniště chceme vyčistiti, zbaviti tohoto jedu, a tak jdeme do volebního boje, když jste uznali za dobré, parlament předčasně rozpustiti, jako socialisté. Jdeme do volebního boje s vědomím, že vedle svého velkého socialistického úkolu zde ve státě také budeme musil splniti ještě zvláštní poslání, to je založení stavu národnostní a demokratické spravedlnosti. Jdeme do'volebního boje a střílí se při tom na nás z obou stran. Jedni prohlašují nás za národnostně nespolehlivé, druzí prohlašují nás za národnostní šovinisty. (Místopředseda dr Franta ujal se předsednictví.) Včera zde pan sen. dr Spiegel pronesl slova: "Zanechte veškeré naděje." Pokud se týkají koalice, podepisujeme a potvrzujeme tato slova. V tuto koalici nelze již klásti žádné naděje. Ale my se proto nevzdáváme naděje. Věříme alespoň v sílu dělnictva, které nechce, když všechno shnije a zahyne, shníti a zahynouti také ssebou. Jako kdysi řekl Giskra, že sociální otázka přestává u Podmokel, a jako potom vývoj věcí mu nedal za pravdu, jako se sociální vývoj, socialismus, nezastavil u Podmokel, nýbrž pronikl do prareakcionářského Rakouska, tak také zde ve státě socialismus, i když narazí na sebe větší potíže, přece bude míti úspěch. I kdybychom v tomto volebním zápase nedobyli příliš velkých úspěchů, přece dovedeme docíliti toho, že také zde ve státě vztyčeny budou korouhve a prapory socialismu. (Potlesk na levici.)