§ 82.

Zřízení personálních komisí jakožto autonomních sborů, kde by volení zástupci státního zaměstnanectva spolurozhodovali o všech důležitějších otázkách dotýkajících se jejich poměru ke státu, jich příjmů jakož i jiných práv a povinností, bylo již dávným požadavkem opakujícím se při každé příležitosti. Až na zaměstnance železniční zůstalo v Rakousku touze při tomto požadavku, personální komise, jichž se však dostalo železničním zaměstnancům, byly v pravém toho slova smyslu paskvilem jakési autonomie, neboť nejen že administrativa měla v nich většinu, ale předkládala též k projednání to, co pouze ona chtěla, a to ne snad, aby komise o tom právoplatně rozhodla, nýbrž podala pouze svůj úsudek. O autonomii nemohlo tu býti ani řeči a tak již záhy ztratily tyto, po dlouholetém a tuhém boji získané komise naprosto významu a upadly v řadách železničních zaměstnanců do úplného zapomenutí. Ještě jedna kategorie státních zaměstnanců domáhala se zřízení personálních komisí, totiž zaměstnanci poštovní správy všech kategorií a také v roce 1908 nabyl tento požadavek za tehdejšího ministra obchodu dra Fiedlera konkrétní formy, neboť již se s personálem vyjednávalo, avšak požadavek Němců z Čech v příčině paritního zastoupení v komisích (ačkoliv činí pouze 1/3 personálu) úmysl ten zmařil. Za projednávání zákona o služební pragmatice v létech 1910-1914 učiněn byl několikráte pokus přiměti vládu k tomu, aby do nového služebního řádu pojaty byly také personální komise, případně alespoň z části volitelné komise kvalifikační, avšak bezúspěšně; vláda vzpírala se houževnatě každému podobnému pokusu, odůvodňujíc svoje zamítavé stanovisko jedině tím, že by, jak bylo již řečeno, vloudil se do státního organismu nezodpovědný činitel a že by v důsledku toho nemohla převzít zodpovědnost za řádný chod správy a za zákonné vykonávání státní exekutivy.

Práva spolurozhodovati ve všech důležitějších otázkách personálních, jakož i v otázkách organisace služby, nelze prý vyhověti a to se zřetelem k nutné disciplině ve státní službě; kromě toho bylo by podobné zřízení také i z toho důvodu nejvýš povážlivým, poněvadž by volbami v užším kruhu úřednictva zaneseny byly do řad jeho strannické spory, jež by ohrožovaly nejen zájem služby samé, ale i nutnou kolegialitu. Podobný dílčí přesun úřední a služební moci na úřednictvo neodpovídá také nikterak vedoucí myšlence státního základního zákona o moci výkonné a vládní, aby totiž veškerá tato moc projevující se v státní exekutivě soustředěna byla jedině v rukou nejvyšších zodpovědných míst.

Jestliže se poukazuje na personální komise a železniční správy, pak nutno konstatovati, že se tu jedná pouze o poradní sbor ve služebních záležitostech všeobecné povahy a o jakýsi hospodářský provoz, jenž však nemá s donucovacími a výsostními právy ostatních úřadů pranic společného a z něhož jsou personální otázky konkretní povahy výslovně vyloučeny.

Proti těmto důvodům možno namítnouti:

Úředník není stroj, aby pouze slepě poslouchal; úředník má míti jako každý jiný občan právo, aby mohl posuzovat zákony a nařízení, tudíž i takové, jež se přímo dotýkají jeho poměrů. Jinak byl by snižován na občana druhořadého.

Povinností státu jest, aby se staral o nejlepší existenční podmínky pro každého občana, tedy také i pro státního zaměstnance. A jestliže jest každému občanu ústavou zaručeno, aby do jisté míry spolurozhodoval o podmínkách svojí existence, proč by mělo toto právo býti upíráno státním zaměstnancům?

Aby se to však nedělo porůznu v celé řadě nejrůznějších organisací, jest přímo kategorickým imperativem moderní doby, aby stávaly zde instituce veřejnoprávní povahy, jež by se podobnými otázkami legálním způsobem zabývaly. Tím neutrpí disciplína ani vládní či výkonná moc té nejmenší újmy, naopak se jí jen prospěje, neboť dnešní způsob, jakým nuceny jsou organisace vymáhati svoje oprávněné požadavky, kdy dochází k vášnivé agitaci proti všem příslušným činitelům, asi sotva prospívá autoritě a kázni. Poněvadž tu není sboru, kde by se legálně podobné otázky řešily, dochází mnohdy ku zjevům, jež nelze schvalovati právě v zájmu státu a pořádku v něm a jež by byly ve starém Rakousku jakož i v jiných státech potírány násilně, což ovšem v republice není tak snadno možným.

§ 83.

Donucovacími nebo násilnými prostředky se v republice ani u státních zaměstnanců nevystačí a proto nutno sáhnouti k prostředkům jiným, jež jistě povedou spolehlivěji k cíli, totiž k upevnění kázně a pořádku ve státním organismu, což obé tu a tam postrádáme. Autonomisovat státní zaměstnance ve věcech, jež se jich přímo nebo nepřímo dotýkají, tím se vládní i výkonná moc upevní, neboť záležitosti státních zaměstnanců soustředí se v určitých sborech, jichž působnost bude zákonem pevně vymezena, kdežto dnes přicházejí mnohdy do rukou nepovolaných, což státní správě nesmí býti lhostejno. Také obava, že by volbami zanášely se do řad zaměstnanců strannické spory a zápasy, odpadá, neboť návrh zamýšlí volby podle zásady většiny a ne podle poměrného zastoupení. V personálních komisích vyřizovati se mají otázky čistě stavovské a proto bude zaměstnanectvo vysílati do nich pouze nejlepší a nejschopnější zástupce, takže není třeba, aby byly snad zastoupeny minority, jež by měly uplatniti svoje zvláštní požadavky. Volbami podle zásady většiny nezavedou se ani strannické spory ani politika do řad státních zaměstnanců, ovšem pouze tam, kde už jich není. Nutno míti stále na mysli, že jedná se tu výhradně o záležitosti odborné a stavovské a že politika i otázky národní do kompetence personálních komisí nepatří, nýbrž, že tyto otázky, pokud přicházejí u státního zaměstnanectva v úvahu, spadati budou pouze do oboru působnosti příslušných stavovských či politickostavovských organisací.

Bylo již řečeno, že rakouská státní správa bránila se proti úřednické autonomii v jakékoliv formě a že nechtěla připustit v mnohých případech ani pouhou intervenci odborových organisací, poněvadž je neuznala a že proti eventuelnímu poklesu kázně či pořádku používala násilných prostředků. Tím byla vyvolávána vnitřní nespokojenost v úřadech, která měla stále sklon k tajným i zjevným výbuchům, jež se projevovaly pravidelně zakrytými hrozbami v peticích či resolucích. Tomuto nesnesitelnému a málo důstojnému stavu chtělo úřednictvo učiniti přítrž a proto ihned po státním převratu domáhali se železniční a poštovní zaměstnanci u Národního Výboru uznání svých organisací a zřízení jakýchsi autonomních sborů, což se také výnosem Národního Výboru stalo. V důsledku tohoto výnosu oznámil tehdejší generální ředitel státních drah a později generální ředitel pošt a telegrafů zásady, jimiž se hodlají říditi při organisaci převodu (příslušné správy) do nových poměrů a uznali rovněž v zásadě právo organisací, aby jménem personálu byly spolučinny svými zástupci na všech opatřeních a pracích, jež při výstavbě nové organisace (poštovní, železniční) a při přechodu přijdou v úvahu v tom směru, že na nich personál jest interesován. Za tím účelem uznána legitimace komisí, do nichž vyslaly všechny české organisace zástupce, padávati námitky proti jednotlivým osobám, jež by mohly pro určitá vedoucí místa přicházeti v úvahu.

Věcnost těchto námitek bude podle potřeby vyslechnutím obou stran přezkoušena a podle výsledku generálním ředitelem rozhodnuta.

Ohledně návrhů nebo opatření týkajících se jak sociálně politických, tak i hospodářských zájmů personálu, jakož i opatření organisačních zájmů těchto se dotýkajících, vyžaduje si generální ředitel rovněž podání návrhů a přiznává jmenované komisi právo na dobrozdání o všech návrzích tohoto rázu, i o těch, které vyjdou z vlastního popudu generálního ředitelství, neb návrhů, jimiž se bude generální ředitelství zabývati.

Zásady tyto oznámil generální ředitel s výhradou schválení Národním Výborem.

Důsledkem toho bylo zřízení železniční komise a nejnověji důvěrnických sborů u železniční správy a poštovní komise (hlavní) u správy poštovní.

Samozřejmě, že i personál ostatních resortů domáhá se podobného polooficielně uznaného zastoupení a státní správa dříve či později asi sotva mohla by se tomuto požadavku vyhnouti.

§ 82.

Z důvodů již snesených bude tudíž třeba zříditi personální komise a vybaviti je povahou veřejnoprávní, kde by legálně vyřizovaly se všechny otázky týkající se personálu a konečně i služby samé a nikoliv pokoutně, jako se to děje posud. Podobné >komise< či >důvěrnické sbory<, jež jsou pouze z vůle dotyčného ústředního úřadu trpěny, jsou nedůstojny jak personálu, tak i státní správy samé a bylo by nejvýše záhodno sáhnouti konečně k radikálnímu řezu prozatím k personálním komisím a to až do té doby, než dojde k zřízení úřednických komor.

Úřednické komory, jakožto nucené zájmové zastoupení úřednictva jest ovšem kapitola sama pro sebe, jest však kapitolou právě tak naléhavou jako zřízení komor dělnických.

Jest nesporno, že zřízení dělnických komor, dále komor pro zaměstnance soukromé a veřejné bude asi časově spadati do stejné doby a z toho již vysvítá nemožnost slučovati novou služební pragmatiku se zřízením úřednických komor nebo naopak. Státním zaměstnancům musí býti především upraven jejich právní poměr a pak teprve mohou býti účastni úřednických komor. V opačném případě docházela by ku kollisi s dosavadními povinnostmi státních zaměstnanců stanovenými služební pragmatikou, leda že by zákonem o zřízení komor novelovala se dosud platná pragmatika. K tomu monstru se snad přece nesáhne!

Ale i jinak nebude vyřešení otázky úřednických komor tak snadným. První otázka bude jistě zníti: mají býti komory ty společny s dělnictvem? A druhá otázka: mají úřednické komory zahrnovati všechny zaměstnance soukromé i veřejné?

A každá z těchto otázek involvuje ještě celou řadu otázek jiných stejně důležitých a nesnadných.

Není úkolem tohoto odůvodnění otázkami těmi se zabývati, ale jisto jest, že posud definitivně rozřešeny nebyly.

Personální komise mají býti jakousi autonomií alespoň pro státní zaměstnance, neboť není myslitelným, aby příští služební pragmatika, pragmatika moderní, podobné instituce postrádala. To bylo by pouhé torso!

Poněvadž personální komise mají býti průpravou k příští státnězřízenecké komoře, bylo třeba je tomuto projektu přizpůsobiti. Proto zřizují se pouze dvě instance a to personální komise u každého odboru státní správy pro osobní a věcné záležitosti téhož, a pak společná personální komise pro osobní a věcné záležitosti společné všem státním zaměstnancům a úřadům. Personální komise první instance mají však možnost podávati návrhy týkající se potřeb všech zaměstnanců. Od volby důvěrníků pro jednotlivé úřady, kteří mají se zabývati pouze podřadnými otázkami místními nebo mají spolupodepisovati kvalifikační popisy, bylo v tomto návrhu upuštěno, to nutno ponechati jako dosud organisacím, neboť v opačném případě byly by komise místními otázkami tak zahrnovány, že by neměly času k projednávání otázek všeobecných.

Aby byly volby zjednodušeny, zavádí se pro společnou personální komisi systém delegátů, což bude míti i po té stránce značný význam, že delegáti vysílaní z jednotlivých personálních komisí budou do otázek zaměstnaneckých náležitě zapracováni a v stálém kontaktu s běžnými záležitostmi všech resortů.

Personální komise mají býti autonomními sbory, jejich styk s administrativou bude se díti zpravidla písemně a proto musejí se skládati výlučně z valených členů. Jinak jest tomu v kvalifikačních a disciplinárních komisích, ty jsou součástkami administrativy a proto musí tu býti přímý styk a proto předseda a místopředseda těchto posléze uvedených komisí jsou jmenováni přednostou ústředního úřadu.

§ 85.

Složeny jsou paritně podle skupin a to proto, poněvadž skupiny nejsou skupinami zájmovými, nýbrž vyjadřují pouze povahu služby a pak jedná se tu pouze o úředníky a ne jako dosud o úředníky a zřízence, takže není třeba sahati k zastoupení podle počtu.

Zastoupení v komisích podle počtu nebyla by možným, poněvadž v každém resortu panují jiné poměry personální, tu převyšuje počet úředníků zřízence (podle dnešního rozvrstvení), tam opětně zřízenci úředníky, tu převyšuje skupina A skupiny C a D, tam opětně C a D skupinu A atd.

§ 83.

Působnost personálních komisí vyplývá jednak: 1. z úředního poměru zaměstnance, jednak 2. dotýká se věcných potřeb služby a konečně 3. sociální péče personálu vlastního odboru i odborů ostatních.

Usnesení ad 1. a 2. jsou podkladem jednání příslušného ústředního úřadu; v sporných otázkách rozhodne po vzájemné úradě přednosta této ústředny. Usnesení ad 3, jsou podkladem jednání společné komise personální.

§ 84.

Působnost společné personální komise vztahuje se jednak

1. na projednávání návrhů přijatých jednotlivými personálními komisemi,

2. na podávání vlastních návrhů v příčině úpravy požitků (práv státních zaměstnanců),

3. na dobrozdání v příčině vládních návrhů nebo návrhů vycházejících ze zákonodárných sborů týkajících se úpravy požitků (práv i povinností státních zaměstnanců),

4. péči a kontrolu v příčině zásobování státních zaměstnanců,

5. přípravné práce k návrhu zákona o obligatorním pojištění zaměstnanců proti nemoci a vybavení těchto z dluhů a konečně

6. na kontrolu, aby zákon o služební pragmatice byl úřady náležitě plněn.

§ 91.

K hlavní působnosti společné personální komise patří však zjišťovati drahotní poměry na základě úředních dat.

Stále bylo poukazováno na to, že požitky státních zaměstnanců svojí stabilitou, kterou jest možno měniti pouze usnesením zákonodárných sborů, nevyhovují a že v důsledku toho nastává jakási ztrnulost, mající za následek značnou nevýhodu oproti zaměstnancům soukromým, kteří mají možnost kdykoliv žádati zvýšení příjmů a přizpůsobovati je tak panujícím drahotním poměrům.

Stále volalo se z řad státních zaměstnanců po platech volných, pohyblivých.

Ovšem do všech důsledků pohyblivé platy pro státní zaměstnance zavésti nelze, neboť nutno tu počítati v prvé řadě se státními financemi, jež nelze automaticky zvyšovati jako může tak učiniti soukromý podnik. Státní finance poukázány jsou na zákonodárné sbory, z čehož vyplývá druhá samozřejmost, že i požitky státních zaměstnanců, kteří jsou placeni z veřejných prostředků, říditi se musí podle nich. Avšak požadavek pohyblivých platů nelze jíž více opomenouti a proto nutno s ním počítati a uvésti jej v soulad jak se státními financemi, tak i s legislativním zřízením vůbec.

Návrhem ukládá se vládě svolati nejméně jednou do roka společnou personální komisi k poradě, k níž přizvou se zástupci ústředních úřadů, dále zástupci obchodních a živnostenských komor, jakož i jiní činitelé veřejného života, zejména hospodářského, aby se konstatoval rozdíl cen všech nejdůležitějších životních potřeb a požitků státních zaměstnanců a aby na základě takto vyšetřených drahotních poměrů stanovila se jejích životní úroveň a zároveň potřeba zvýšení příjmů a v jaké formě, anebo zda-li podobného zvýšení není vůbec třeba. Návrh předpokládá, že na základě statistických dat daných úřady této poradě k disposici, bude možno správně a vystižně stanoviti rozdíl v příjmech zaměstnanců a v cenách placených skutečně za potraviny, šatstvo, prádlo, obuv a pod., aby v důsledku toho mohlo se ihned přikročiti k zvýšení příjmů, ukáže-li se toho potřeba.

Jestliže se ukáže, že rozdíl ten činí alespoň 10%, jest vláda podle tohoto zákona povinna předložiti zákonodárným sborům návrh na poskytnutí, případně zvýšení stávajícího již drahotního přídavku a to o tolik %, mnoho-li rozdíl ten činí, aby tak životní úroveň neklesla pod jisté existenční minimum.

Byl-li však zjištěn rozdíl vyšší jak 100%, nebo činí-li právě 100%, jest vláda povinna podati návrh na příslušné zvýšení základního služného, čímž ovšem zvýší se zároveň automaticky všechny ostatní požitky, které jsou určitým % ze základního služného vyměřovány.

Tím docílí se jakási pohyblivost a volnost platů, která přivodí rovnováhu v domácím rozpočtu státních zaměstnanců a tím i do jisté míry bezstarostnost o nejnutnější výživu.

Poněvadž bude rozdíl ten konstatován komisionelně, bude míti vláda také možnost cestou ústavní žádati za úhradu zvýšených výdajů na státní zaměstnance, aniž by tu byla domněnka, že úhrady té používá k jiným účelům.

§ 87.

Pasivní volební právo do personálních komisí bylo nutno omeziti v ten smysl, že volitelnými jsou pouze zaměstnanci, kteří mají nejméně 10 služebních let strávených v trvalé vlastnosti, neboť má-li s prospěchem súčastniti se zaměstnanec oněch prací, jež jsou komisi vytčeny, musí míti již předem určité zkušenosti jak z úředního, tak i mimoúředního života, dále důvěru úřadů, kterou nelze získati v prvních letech. Jinak by personální komise, kde není vůbec pojítka s administrativou, sotva vyhovovaly svému účelu.

Volba vykoná se analogicky kvalifikační komisí, avšak kandidáty určují příslušné odborové organisace úředně uznané. Tím má býti projevena naprostá autonomie tohoto sboru i po této stránce.

Znovu nutno zdůrazniti, že státní správa se bez personálních komisí neobejde a že tomuto spravedlivému požadavku bude nutno vyhověti, poněvadž jest tu již praeiudic. Konečně věc bude jen ku prospěchu služby samé, pořádku a kázně.

Nynější stav, kdy v řadách státních zaměstnanců není často ustáleného postupu, naopak mnohdy nejrůznějších divergencí, jest nesnesitelným a nutno jej co nejdříve odstraniti. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe jak pro státní správu tak i zaměstnance.

§ 94.

Státní zaměstnanci projevili častokráte přání, aby služební doba omezena byla na 30 let strávených v trvalé vlastnosti a aby po této době bylo jim umožněno odejíti do výslužby bez prohlídky lékařské a beze všech ostatních formalit.

Snad zazdá se doba ta příliš krátkou a pro státní finance nevýhodnou, neboť by odcházeli do pense příliš mladí lidé. Obava ta ukáže se býti lichou, jakmile se poohlédneme do historie zápasů o snížení služební doby. Až do roku 1907 byla 40letá služební doba, načež snížena na 35 let, když před tím opětně zvýšen pensijní příspěvek nutný k pojistně-technické úhradě nákladu s výhodou tou spojeného, avšak odchod do pense se tím nikterak podstatně nezvýšil. Jen málo úředníků použilo této výhody a odcházelo po ukončeném 35. služebním roce do pense i když byl 60 roků stár. Naopak, přesluhovalo se právě tak jako před tím a pouze jednotlivci a ohledů ponejvíce zdravotních použili této zákonné výhody. V přítomné době přesahuje obrovské % úřednictva dokonce i přes 40 let a námitka, že děje se tak z důvodů finančních, jest pouze potud opodstatněna, že dělo se tak vždy a bude díti i nadále, neboť úředník v pokročilém stáří jen zřídka kdy hledá si zaměstnání jiné a také jej těžko nalézá. Jednotlivci nemohou býti pravidlem a pak nynější konjuktura, kdy jest nedostatek sil, nepotrvá dlouho. Jestliže se stanoví 30letá služební doba, t. j. jestliže úředník po 30. roce bude moci odejíti bez formalit do pense s plnými výslužebními požitky, nebude to znamenati pražádné zvláštní zatížení finančního étatu, neboť pouze jednotlivci použijí této výhody, právě tak jako se to děje při 35leté služební době, ostatní však budou sloužiti dále, poněvadž účastni jsou z velké části mimořádných požitků, jež ovšem vstupem do pense ztrácejí.

Dosud byl odchod do pense stěžován tím, že úředník, ač měl 35 služebních let, musil se podrobiti lékařské prohlídce, jestliže nebyl ještě 60 roků stár. Můžeme směle říci, že to byla skutečně pouhá formalita a že kdo opravdu do pense jíti chtěl, vynutil si jí i když byl z počátku lékařem uznán schopným sloužiti dále. Churavěl, zanedbával službu a byl v úřadě spíše na obtíž než ku prospěchu. Překážeti někomu, kdo vysloužil a nechce sloužiti dále, při odchodu do pense, nemá smyslu a proto bylo by zcela správným odstraniti lékařskou prohlídku, jestliže úředník odsloužil svá předepsaná léta a to bez ohledu na tělesné stáří.

Konečně i ta okolnost, že v přítomné době vstupuje se do státní služby v poměrně mladších létech, nemůže rozhodovati, poněvadž i tato konjuktura nepotrvá dlouho, vždyť stát bude donucen omeziti počet stálých zaměstnanců na míru nejmenší. Dnešní příznivá konjuktura spočívající v tom, že personál přijímá se v 11 létech (jednotlivci), spadá na účet tvoření se a zařizování úřadů, později však, až nadejdou normální hospodářské a sociální poměry a stát přikročí k dokonalé reformě státní správy ve všech svých odvětvích, aby tak docílil úspor a snížení počtu zaměstnanců, asi sotva bude přístup do státní služby tak snadným jako dnes. Ale dejme tomu, že přichází úředník průměrně v 24 letech do státní služby nebo že v této době dosahuje trvalé vlastnosti, vysloužil by tudíž v 54-55 letech při zavedení 30leté služební doby. Je tento věk u některých jednotlivců, sešlých službou nebo prací příliš nízkým, aby jim mělo býti zbraňováno odejíti do pense? Ve Francii jest obligátním, že 50. rokem věku končí téměř ve všech vrstvách aktivita. Kdo se cítí zdráv a schopen sloužiti dále, učiní tak, poněvadž aktivní služba přináší mu různé výhody hmotné, i společenské a obava, že by úředníci v tomto stáří hledali zaměstnání jinde, jest bezpodstatnou, neboť který zaměstnavatel čekal by při dnešní hypertrofii vzdělaného lidu na tyto vyčerpané síly?

Mohlo by se jednati pouze o jednotlivce, kteří by byli pro svoje zvláštní zkušenosti také zvláště v soukromých službách hledáni. Tomu se však zabrániti nedá, neboť má-li úředník podobnou lákavou nabídku, opustí státní službu i kdyby se měl zříci výslužebních požitků.

Nejlepším prostředkem proti útěku ze státní služby jest dobrá a přiměřená odměna a zejména odměna za zvláštní schopnosti a píli. Avšak i nynější útěk ze státní služby nepotrvá dlouho, neboť jest také jen důsledkem válečných a poválečných poměrů.

Anebo by se mohlo jednati o síly, které by zaměstnavatel přijímal do soukromé služby pouze na výpomoc a že by tu sáhal k vysloužilým státním zaměstnancům. Honorář za podobnou práci byl by asi sotva značným, neboť v opačném případě sáhl by soukromý zaměstnavatel raději k silám mladším a odborně vzdělaným. V každém případě jde tu pouze o jednotlivce, s nimiž setkáváme se i nyní a jednotlivci ti nemohou rozhodovati o osudu a existenci celku.

30letá služební doba jest příkazem doby a nikterak nebude na závadu službě ani státním financím.

Nebude na závadu službě, jestliže ji opustí úředník, který necítí se již způsobilým sloužiti dále, neboť jinak stává se vlastně balastem a financím nebude rovněž na závadu, neboť 30. služebním rokem končí časový postup!

Velmi mnoho mluvilo se také o nuceném pensionování, t. j. úředník byl by nucen odejíti do výslužby, jestliže vysloužil předepsanou služební dobu. Tímto ustanovením nebyl by ani tak poškozen úředník jako státní správa, neboť by v mnohém případě ztrácela zdatnou sílu, mnohdy těžko nahraditelnou. O nuceném pensionování mluví zejména úřednictvo mladší, které žehrá na přesloužilce, zabírající mu vědomě místa. Tomuto stesku nelze upříti do jisté míry oprávněnost, řešiti však tuto otázku na úkor správy a služby nelze. A proto musí se tu ponechati státní správě volná ruka, aby sama podle potřeby určovala nucené pensionování a aby se předešlo eventuelním přestřelkům, rozhodují tu ještě i personální komise.

Zajisté, že státní správa použije práva nucené pense, jestliže úředník není více způsobilý, aby však nucené pensionování stalo se obligátním, bylo by jen k neprospěchu služby, nehledíc ani k tomu, že by podobné opatření bylo velice nedemokratickým.

Zbytečnému přesluhování a tím i zabírání mís bude nutno čeliti jinak než donucovacím prostředkem (tudíž mnohdy i na úkor služby); úřednictvu musí se odchod do trvalé výslužby umožnit a to hmotně. Dnes přesluhuje značné procento úřednictva ne přes 35, ale daleko již přes 40 let služebních a daleko přes 60. rok stáří pouze z hmotných důvodů, neboť nelze jim v důsledku panujících drahotních poměrů postrádati drahotních přídavků. Rozdíl v požitcích aktivních a pensijních jest tak značný, že proti své vůli a mnohdy proti svému zdravotnímu stavu přesluhují. Mnozí úředníci přímo stářím a sešlostí padají, do výslužby však z finančních důvodů neodcházejí a nadřízený úřad z těchže důvodů, tudíž z důvodů humanity nemá odvahy sáhnouti k svému právu nucené pense, ačkoliv výkon těchto úředníků na mnoze není přirozeně již takovým, jak by to služba vyžadovala. Mnozí úředníci přesluhují ovšem více ze setrvačnosti než z důvodů hmotných, kdo může však stanoviti tu pravou hranici, aniž, by eventuelně nezatížil svoje svědomí?

Bude-li úředník při vstupu do pense hmotně zabezpečen, bude míti státní správa volné ruce proti zbytečným přesloužilcům.

Proto musí býti rozdíl v požitcích aktivních a výslužebních pokud možno nejmenší.

§ 99.

Podle návrhu činí podklad výslužebních požitků:

1. poslední základní služné,

2. 50% místního přídavku stanoveného pro Prahu,

3. rodinný přídavek (nezkrácený) a

4. 50% kvalifikačního přídavku.

Vysloužil-li zaměstnanec plných 30 let, přísluší mu poslední služné jaké požíval jako výslužné kromě 50% místního, a kvalifikačního přídavku a nezkráceného přídavku rodinného, jaký naposledy požíval.

1. Úředník skupiny 1., 20. stupně služného stupnice B odchází po 30 letech do pense, jest ženat a má 2 nezaopatřené dítky, kvalifikace jeho byla vesměs všechna léta velmi dobrou.

Základní služné 20. stupeň, stupnice B . . 13.200             100 %         13.200

místní přídavek (pro Prahu) . . . . . . . . . . .  4.000               50 %         2.000

rodinný přídavek:

manželský 40%, nejvýše však . . . . . . . . . . 2.000   nezkrácený        2.000

dětský 20% + 20%, nejvyšší však . . . . . . . 2.400           nezkrácený           2.400

kvalifikační přídavek: . . . . . . . . . . . . . . . . 2.000  z toho 50%

                                                                                ze součtu

                                                                                 (§ 99)

                                                                                 1.748... 874

                                                              K 23.600            20.474

v 6. stupni ... 2.300

v 7. stupni ... 2.500

v 8. stupni ... 2.700

v 9. stupni ... 2.900

v 10. stupni ... 3.150

v 11. stupni ... 3.400

v 12. stupni ... 3.650

v 13. stupni ... 3.900

v 14. až 20. stupni ... 14.000

14.000

52.450: 30 = 1748 K.