Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1920.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 211.

senátorů Jelinka, dr. Spiegela, dr. Naegle-ho, Zulegera, dr.Mayer-Hartinga a Fahrnera

Na počátku zasedání nově zvoleného Nár. shrom. byl dán v senátě pilnou interpelací (tisk čís. 31) podnět k předložení materiálií mírové smlouvy a to zvláště onoho pamětního spisu, o němž se 30. října 1919 zmínil v revolučním Nár. shrom. ministr věcí zahraničních. Na interpelaci nebylo dosud odpověděno. Avšak na opětovný dotaz z německé strany prohlásil ministr věcí zahraničních ve Stálém výboru, že nemá ničeho proti předloženi materiálií mírové smlouvy. Přes to však nebylo v tomto směru dosud ani toho nejmenšího opatření učiněno. Teprve v těchto dnech (10.-19. října) byly v >Deutsche Zeitung Bohemia< otištěny výňatky pamětního spisu, které, jsou-li pravé, mohou býti totožné se svrchu zmíněným pamětním spisem.

Tento pamětní spis obsahuje však takové falšování historie, tolik nesprávností, překrucování, anachronismů, křivých úsudků, falešných závěrů, a je v části jednající o budoucnosti v takovém rozporu s československou politikou prováděnou vůči Němcům ještě i po uzavření míru, že lze jenom ztěží uvěřiti, že by se byli českoslovenští zástupci vskutku odvážili takovýto spis mírové konferencí předložiti. Přes to však je přece jen nutno spřáteliti se s myšlenkou o pravostí pamětního spisu, uvážíme-li, že vláda se nikterak neohradila co nejrozhodněji proti domněnce, že by byla mírová konference tak nekvalifikovatelně klamána a když dokonce vidím, jak se oficielní list >Českosl. Republika< snaží tento pamětní spis jako listinu všeobecně známou, nevinnou bagatelisovat. Vzhledem k tomu považují členové Národního shromáždění zastoupení v německém parlamentním Svazu za svoji povinnost, blíže si povšimnouti onoho pamětního spisu. Bylo by potřebí celé knihy, aby bylo možno úplně vypočítat všechny nesprávností, které jsou v něm a vyvrátit nebo asoň na pravou míru, uvésti tvrzení, jež obsahuje. To však není možno na tomto místě. Budiž jen v hlavních rysech ukázáno, jak se pamětní spis prohřešuje proti požadavkům pravdivosti, svědomitosti a poctivosti.

Mírové konferenci byl předložen k rozhodnutí problém, jak naložiti s Němci v Československu. Mělo se rozhodnouti, mají-li býti německá území přivtělena k českosl. státu a zda má být Československo vytvořeno jako stát národní nebo národnostní. K této otázce se měl pamětní spis otevřeně a poctivě postaviti. Za tím účelem byl by musil jasně mluviti o Československu vůbec a o jednotlivých zemích pro Československo požadovaných zvlášť. Místo toho však se s oblibou, kdykoli se to hodí, ztotožňuji pojmy Čechy a Československo. Tak se mluví hned v první větě o problému Němců v Čechách. Podobně se pojednává ve IV. oddíle o Čechách jako zeměpisné jednotě v strategickém ohledu, ačkoliv je jasno, že v budoucnosti nepřišly by v úvahu jako strana válku vedoucí Čechy, nýbrž Československo.

Co se týče pak Čech samotných, rozděluje pamětní spis německé území Čech na tři velké skupiny, které označuje jako skupinu Chebsko-žateckou (groupe de ChebZatec!), skupinu Libereckou (groupe de Liberec!) a skupinu jihočeskou. Toto rozdělení ve skupiny chce vzbudit dojem, jako by šlo o čistě místní oblasti, které představují okolí Chebu-Žatce a Liberce, kdežto ve skutečnosti celý sever a západ na města bohatý je obýván Němci a sice nikoli ve dvou od sebe oddělených skupinách, nýbrž souvisle, bez jakýchkoliv zářezů. Jen tu a tam jsou větší české menšiny jako enklavy. (Srov. mapu jistě nikoli na prospěch Němců zfalšovanou v Tobolkově propagačním díle: Český lid 1915.)

Na dalším místě (odst. III.) nemluví už ostatně ani pamětní spis sám o Chebu, Žatci a Liberci, nýbrž o >dvou< německých skupinách severu a severozápadu a tvrdí o nich, že jsou vysokým pohořím a přirozenými hranicemi mezi Čechami s jedné strany, Pruským Slezskem, Saskem a Bavorskem s druhé strany úplně (!) od Německa odděleny. Zvláštní je, že jsme o takovém úplném oddělení od Německa u německé části Čech až dosud nic nevěděli! Obyvatelstvo Chebu a Liberce - Žatec jako město vnitrozemské nepřichází v úvahu - asi s podivením uslyší, že německé území, které tak snadno a rádo za nejrozmanitějším účelem vyhledává, je >vysokým pohořím a přirozenou hranicí< od jejích domoviny úplně oddělena. Zvláštní je také, že německá území Čech, jak i ze samotného pamětního spisu lze seznati, v ohledu průmyslovém tak velice vynikají nad českými územími, ač přece - od Německa jsouce úplně oddělena - musela by být odkázána hledati u Čechů opory a kulturu přijímati ze západu!

Moravu přechází pamětní spis poznámkou, že Němci tam žijí rozptýleně a že tam není nikde čistě německých uzavřených celků. Jediný pohled na jazykovou mapu připojenou k dílu Tobolkově mohl přesvědčiti pisatele o existenci německého zázemí na Moravě a nad to nemělo se nedbati té skutečnosti, že ihned po rozpadnutí monarchie utvořilo se zvláštní >Sudetské území<, které se skládá hlavně z geograficky souvislých obcí na Moravě a ve Slezsku.

Jestliže činí pamětní spis násilí již na zeměpisu, ačkoliv může býti každou územní i jazykovou mapou vyvrácen, jsou jeho historické vývody, roztroušené v jednotlivých odstavcích přímo groteskní. Je nepochopitelné, že zástupci národa, který věnoval probádání svých vlastních dějin nejlepší své síly, takovým způsobem shromažďují tvrzení, které jsou neslýchaným znetvořením a dokonce falšováním dějin. Při nejlepší vůli, jakkoli se snažíme, nedá se to odbýti několika slovy, aby bylo zdůrazněno aspoň to nejdůležitější.

Pamětní spis nemůže pro svůj účel s dostatek dovolati se minulosti. Po dlouhá staletí byly prý Čechy střediskem odporu proti Němcům. Od 6. stol Němci prý se vícekráte pokoušeli zmocniti se Čech, ale nepodařilo prý se jim to. Pohoří ochránilo vždy českoslov. obyvatelstvo. Dobře, že se pamětní spis nevrací výslovně před 6. století, ačkoli by se mohlo uvedené místo, kdybychom chtěli, vztahovat i na dřívější dobu. Neboť jinak by se dostal do dob, kdy byly Čechy obydleny pouze germánským obyvatelstvem. A když na jejich místo nastoupili Slované, nebylo to žádné >československé< obyvatelstvo. Je k tomu potřebí neobyčejné odvahy přenášeti pojem vytvořený teprve za světové války do časného středověku. Čeští Slované nebyli nikterak státoprávně sjednocení a nemohli tudíž tvořiti >středisko odporu proti Němcům<. Jak nepatrná byla tehdy u obyvatelů Čech schopnost odporu a síla státotvorná, vysvítá nejlépe z toho, že jejich země v 7. stol. byla odvislá od Avarů a že se teprve Franku Samovi podařilo přechodně v Čechách založiti stát. Nejbližší pokus o založení státu vychází pak nikoli z Čech, nýbrž z Moravy a vede na nějaký čas k založení kvetoucí říše velkomoravské.

Co se však týče poměru k Němcům, nebo správněji řečeno k Francké říši - také dnešní Francie k ni náležela - a později k německé říši, zamlčuje pamětní spis jak válečné, tak mírové výsledky, jichž říše docílila na Češích. Pohraniční horstvo neochránilo Čechy před povinností odváděti říši poplatek, jenž byl zaveden za Karla Velikého, nezabránilo, aby se Čechy nestaly trvalým lénem říše německé. Lenní poměr nebyl také od české strany nikdy popíran, ovšem bylo snahou dokázat, že nikoli země Čechy nýbrž pouze panovník byl v tomto poměru. Nyní však již vůdčí český právní historik Kapras bez obalu přiznává, co německá věda již dávno zjistila, že je nutno už od konce 10. stol. mluviti o skutečné lenní závislosti samotného vévodství českého. Jako léno německé říše nestály Čechy mimo Německo, byť i děkovaly za tolik samostatnosti jen své poloze na periferii, nýbrž patřily k Německu. Od německé říše odvozuje český panovník svůj titul královský, v říši byl kurfirstem a vrchním číšníkem. Praha byla jako sídlo německých císařů a králů bez ohledu k >vysokému pohoří< střediskem německé říše, zde byla založena první universita Německa, zde byla vytvořena novohornoněmecká řeč pro kanceláře (?). V církevním ohledu náležely Čechy k diecesi Řezenské a po založení biskupství pražského k arcidiecesi mohučské.

Jako nebyla pohoří čínskou zdí proti Německu, tak netvořila ani hranici státoprávní. Za Břetislava I. byly Čechy pouze jihozápadní částí státního útvaru zaujímajícího také Moravu, Slezsko, Poznaňsko a Krakovsko, za Přemysla Otakara rozšířila se oblast panství královského na jih, za Lucemburků na sever a na západ a právě Krkonoše po staletí neplnily uzavírací úlohy, jak se jim v pamětním spise přičítá.

Ale také v národním ohledu nehrála pohoří žádné role. Jazyková hraníce se nekryje s linií hor pohraničních, nýbrž probíhá uvnitř země samotné a Němci se nezastavili u pohoří, nýbrž pronikli do vnitrozemí.

Jazyková hranice je vnitřní hranicí. Aniž by si byl vědom rozporu v tvrzení, že se Čechy musely neustále chrániti proti Němcům, dovozuje pamětní spis, že panovnické rody povolávaly do Čech Němce jako kolonisty, aby rozmnožily příjmy královské pokladny. Pamětní spis zamlčuje zde nesmírný kulturní význam, jaký měla německá kolonisační práce v Čechách pro rozkvět země, zamlčuje, že se němčina těšila na sklonku středověku v zemi a zvláště na dvoře královském, kde dleli němečtí pěvci a němečtí rytíři, největší oblibě a staví spíše do popředí motiv druhého řádu, aby tím kolonisty i panovníky stejným způsobem snížil. Avšak nedosti na tom: spis nechává povolávání Němců trvati až do 20. stol. (!), když tvrdí, že Habsburgové v 17., ba Vídeňské vlády dokonce v 19. a 20. stol. nechávaly přicházeti velký počet Němců, aby české země udržely pod německým panstvím. Podle mínění Vídně mělo míti vystupování Němců v Čechách za následek vypuzení Čechů z těchto území (!), nebo jejich poněmčení. A to také patrně až do 20. století!

Pro toto vzrušující tvrzení není samozřejmě důkazu. Původci pamětního spisu přišli by do velmi nemalých rozpaků, kdy by měli udati, kam chtěla Vídeň Čechy vypuditi. Bylo snad o české vystěhovalectví do Ameriky ve Vídni usilováno, nebo bylo podporováno?

Vývody o potlačování němectví nejsou spolehlivější údajů jeho vnikání. Za válek husitských podařilo se prý Čechům skoro úplně osvoboditi Čechy od Němců, avšak tento úspěch byl v 17. stol. opět ztracen, ježto byli Čechové od Habsburgů poraženi. První část tohoto tvrzení je silně přehnána, druhá pak docela falešná. Neboť úspěch docílený za válek husitských nepotrval až do bitvy na Bílé Hoře. Naopak němectví činí v této době velké pokroky. (Srv. mapu poněmčování v III. díle Kaprasových právních dějin, kde je právě poněmčování v 16. stol. znázorněno zvláštními barvami).

Během. 19. stol. Čechové podle pamětního spisu znovudobyli >skoro celé země<. Kdyby bylo tomu tak, nebylo by možno pochopit, že existuje stále ještě kvetoucí německé území Čech (Deutschböhmen) a že 37% obyvatelstva v Čechách jsou Němci. Pamětní spis má ovšem dosti odvahy, aby prohlásil >Deutschböhmen< za vídeňský vynález, ačkoli již klasik české historiografie Fr. Palacký v rakouském říšském sněmu r. 1848/9 německé částí Čech, Moravy a Slezska počítal k německo-rakouským zemím a uznával zásadní oprávnění, aby byly odděleny od Čech.

Pamětní spis umí mistrně celé novější dějiny Čech vykládati s hlediska národního a Čechy při tom líčiti jako zástupce dobrého principu (demokracie a pokroku), Němce pak jako zástupce špatného principu (autokracie a reakce). Čechové děkují prý za své národní úspěchy svému pokrokovému, demokratickému smýšlení. Při tomto zkrucování historických skutečností spojují se nepřípustným způsobem státoprávní a sociální boje s národnostními protivami. Osvěta, která přivádí k platnosti moderní ideje, není nijakým českým národním hnutím. Čechové naopak měli prospěch z německé osvěty. Osvícený absolutismus, jenž nalezl právě na vídeňském dvoře v Josefu II., kterého Čechové nyní tolik zlehčují, svého nejvznešenějšího zástupce a německá romantika vyvolala a podporovala ono literární hnutí, které směřovalo k znovuzrození české řečí a literatury. Kollár, nadšený hlasatel a básník slovenské vzájemnosti, získal své národnostní názory na německé universitě, mezi německými studenty. Česká šlechta, němečtí básníci a spisovatelé podporovali českou renaisanci činnou sympatií a spoluprací. A když došlo roku 1848 k otevřenému boji proti policejnímu absolutismu a byrokratismu, revoluce nebyla jen dílem českým, jak by se podle pamětního spisu mohlo myslet, bojem Prahy proti Vídni, nýbrž revoluce se súčastnili všichni rakouští národové a Němci stáli v souhlase s revolucí v Německu, v čele jako vůdci. A na protivné straně byli vedle Němců opět také Čechové a Slováci. Tak byl zmíněný Kollár přes své národní smýšlení pravým reakcionářem. V konstitučním státě změnily se boje státoprávní v zápasy sociální. A také zde nepostupuje tvoření stran dle hledisek národních. Je to drzá nepravda, že Němci byli proti a Češi pro zavedení všeobecného volebního práva. Na německé straně byli právě tak jako na české sociální demokrati a pokrokovci i konservativci a feudálové. Právě Palacký byl otevřeným odpůrcem všeobecného volebního práva. Byli-li Čechové opravdu pro svoje >hluboké cítění pro demokracií, právo a spravedlnost< (oddíl VI.) nadšenými stoupenci všeobecného hlasovacího práva, proč pak nezavedli v českém zemském volebním právu, jako to učinily na př. Dolní Rakousy, všeobecnou třídu voličů dle základní myšlenky Badeniovy reformy říšského volebního práva z r. 1896, ač měli přece v českém zemském sněmu většinu?

Tím je nepopíratelně dokázána oprávněnost výtek, jež byty v úvodu činěnu líčení pamětního spisu. Budiž jen ještě podotknuto, že předchozí vývody spočívají na českých dějepisných pracích a na nesporných zjevech českého tábora, aby se předešlo výtce, že rozpor mezi pamětním spisem a tím, co bylo zde vyloženo, je jen odleskem rozporu mezi českým a německým dějepisectvím. Každý český historik, ba každý poctivý Čech vůbec prohlásí kritiku pamětního spisu za případnou.

Podle pamětního spisu je ve čtyřech českoslov. zemích podle úřední statistiky více než 3 miliony Němců. Ony čtyři země jsou Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko. Ve skutečnosti však bylo jen ve třech prvních r. 1910, jak sám pamětní spis udává., 3 mil. 512.682 Němců (odchylné číslo v Čechách dlužno jistě přičísti chybě tisku), tudíž více než 3¹/₂ milionů. K tomu však přistupuje ještě 296.557 Němců na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, čímž se zvyšuje počet Němců na 3,809.149, tedy skoro na 4 miliony.

Pamětní spis zabývá se blíže, jak bylo jíž svrchu podotknuto, pouze Němci v Čechách, jichž je 2,467.724, tedy okrouhle 2¹/₂ milionu. Pamětní spis opomíjí chytře, aby vedle udal počet Čechů, resp. aby uvedl poměrné číslice. Kdyby to byl býval učinil, ukázalo by se, že je Němců 36.76%, Čechů pak 63.19% všeho obyvatelstva, že tudíž více než každý třetí člověk v Čechách je Němec.

Pamětní spis snaží se nyní seslabiti číselný význam Němců tím, že poukazuje na české menšiny v německém jazykovém území, proti nimž ovšem nestaví německé menšiny v českém území a zvláště Němce na Moravě a ve Slezsku. Ale také poměry v Německých Čechách nevyčerpává úplně, nýbrž omezuje se na zcela libovolně utvořenou skupinu Cheb-Žatec. V této skupině je dle údajů skoro jeden milion Němců, ale zároveň také více než 300.000 Čechů. Poměrně vyjádřeno bylo by to 77% Němců, 23% Čechů. Podle toho netvořily by celkem dvě české menšiny (průměrné) 30-35 proc., jak tvrdí pamětní spis. Ale i když vezmeme jednu menšinu s 23%, jest to vzato úplně ze vzduchu. R. 1910 mělo neméně než 90% (!) všech německých obcí (totiž 2378 z 2633) v zemi českou menšinu méně než 10%. Dalších 5% německých obcí (140) mělo českou menšinu 10-20%, takže pro české menšiny nad 20% zbývá pouze 5% německých obcí. Ve skutečnosti bylo r. 1910 v 36 politických okresích severozápadních a severních Čech od Tachova až k Broumovu napočítáno okrouhle 1.878.000. Němců a. 122.000 Čechů, což jest 94% Němců a pouze 6% Čechů!

Význam českých menšin snaží se pamětní spis dokázati tím, že >přes nejstarší nátlak< rakouských úřadů přišli r. 1911 v jednom důležitém okrese němečtí volební kandidáti do užší volby s českými. Na >nejstrašnějším nátlaku< rakouských úřadů není samozřejmě ani zbla pravdy. Jaký prostředek by byla měla vláda po ruce, aby bránila volbám, řídila je dle svého přesvědčení, když bylo všeobecné rovné tajné hlasování právo a obzvláště když běželo o tak silné menšiny? Ale nehledě k tomu, zmíněný úspěch Čechů nedokazuje početnou sílu Čechů nýbrž nesjednocenost Němců, kteří byli roztříštěni na tolik stran, že s nimi mohla konkurovati i česká menšina. Stejného úspěchu docílila kdysi také německá menšina v jednom pražském volebním okrese a Češi snad sotva budou chtíti užíti této okolností k důkazu, jaký význam mají Němci v Praze.

Početnější než v ostatní části německých Čech jsou české menšiny v hornických oblastech. Pamětní spis udává však číslo příliš vysoké, skoro 50%. Správné údaje jsou tyto:

v polit. okrese mosteckém bylo 75%. Němců, 25% Čechů.

v polit. okrese duchcovském 74% Němců, 26% Čechů,

v teplickém 87% Němců, 13% Čechů.

Dále ovšem pamětní spis namítá, že byly úřední statistiky falšovány. Tato výtka je naprosto neoprávněná. České obyvatelstvo bylo si i v německém území a i za rakouských dob příliš vědomo své národnosti, aby se dalo nutit nebo jen určovat, jakou mateřskou řeč má udat. A i kdyby byla v tom či onom případě česká menšina něco větší než jak se jeví dle úřední statistiky, byla by tato chyba vyrovnána stejnou, ne-li ještě větší chybou při sčítání německých menšin v českém jazykovém území. Avšak přímo fantastické je tvrzení pamětního spisu, že počet Němců v Čechách byl falšováním zvýšen skoro o 1 milion. Podle toho bylo by nutno číslice pro Němce vyšetřené snížiti o 40%. Tak neuvěřitelné falšování statistiky je přece v kulturní zemi již předem vyloučeno. Ostatně soukromé sčítání, jež vyšlo z české strany, potvrdilo správnost úřední statistiky. Tvrzení pamětního spisu, že by zavedení všeobecního hlasovacího práva změnilo tvářnost německého území z dneška na zítřek je úplně vyvráceno výsledkem voleb do obcí r. 1919 a do Národního shromáždění r. 1920. Při obecních volbách bylo v Čechách zjištěno 33.4% německých hlasů proti 66.6% českých hlasů a tím je výsledek úřední statistiky nezvratně potvrzen. K témuž výsledku vede i statistika voleb do parlamentu letošního roku.

Jádro pamětního spisu tvoří nakupení důvodů, které mají svědčiti pro ponechaní německých území při Československu a také zde se pracuje nepravdami, zkrucováním, nesprávnými vývody, odpory a falešnými závěry.

O tvrzení, že Čechy jako zeměpisná jednotka jsou svými okrajovými pohořími chráněny proti nepříteli, bylo pojednáno už v předchozím. Zde budiž jen připomenuto, že domyslíme-li tuto větu správně, přijdeme k závěru, že pouze Čechy samy o sobě mohou tvořiti stát, neboť každé spojení s jinými zeměmi ničí vlastně ony přednosti, je mají Čechy jako zdánlivě přirozená pevnost. Ve skutečnosti však Čechové uznali nárok nejen na Moravu a Slezsko, nýbrž i na Slovensko a Podkarpatskou Rus a tím vytvořili stát, který je v strategickém ohledu tak nešťastně uzpůsoben, jak jen vůbec možno. Dlouhé severní a jižní hranice nedají se ve vážném případě vůbec hájiti. Spojí-li se Poláci a Uhři, mohou se jejich vojska na krátké linii mezi severem a jihem rychle setkati. Železniční doprava je zcela a úplně odvislá od zahraničí. >Českoslov. stát,< praví Kapras, >má velmi nešťastné hranice, jelikož jeho délka vzhledem k šířce je neobyčejně veliká. A při tom jest tento stát na některých místech příliš úzký. Svými západními částmi jsa vklíněn mezi Německo a Rakousko, hraničí s Uhrami, Polskem, východní Haličí a s Rumunskem. Podle dnešních zkušeností lze těžko říci, který z těchto sousedů bude mu přítelem.< Jiný český odborník, Dvorský, snaží se sice všemožně vychvalovati přednosti tohoto státního útvaru, ale konečně dochází přece jen k pesimisticky znějícímu závěru. >Poloha a útvar českoslov. státního území nejsou tak nepříznivé, jak se povrchnímu pozorovateli zdá, a poskytují některé prostředky obrany. Bezpečnost českosl. státu je nejlépe zaručena tím, že z jeho branné organisace bude patrno, že je to tvrdý ořech, o který se pokoušeti se nevyplácí.< Tudíž stát se má spoléhati nikoli na svojí zeměpisnou polohu, nýbrž na svoje vojsko. Nyní však právě přibrání německého území přináší ssebou s českého stanoviska nebezpečí, že toto vojsko bude se z valné části skládati ze živlů národnostně cizích, nebezpečí, které poznati měla příležitost rakousko-uherská monarchie. Proto měly právě vojenské důvody dáti Čechům podnět, aby se zřekli německých Čech.