Ve skutečnosti také nebyly to vojenské, nýbrž hospodářské a politické důvody, které hrály rozhodující úlohu. V hospodářském ohledu snaží se pamětní spis dokázati, že Československo potřebuje německo-českého území a že zase naopak toto území je odkázáno na sousední české části země. První části tohoto tvrzení se nemusíme blíže zabývati - právě s německé strany byl vždycky zdůrazňován význam německých území Čech pro celou zemi a Čechové jednají pošetile, jestliže nyní tuto německou část Čech pro ně tak důležitou, tyranisují, trápí a zbavují práv - avšak musí býti zvláště vytčeno, co se pamětní spis odvažuje uváděti jako důvod pro českoněmecký zájem na spojení s českými částmi Čech. Za války jevil se prý odpor Čechů proti Němcům hlavně v tom, že se české obyvatelstvo zdráhalo zásobovati obyvatele německých Čech, kteří tím strašlivě trpěli, poněvadž nemohli ničeho dostati ani z Německa, ani z Rakouska. Člověk neví, má-li se více diviti frivolnosti, která se v tomto vyznání krásné duše jeví, přiznání nejneslýchanějšího zločinu proti lidskosti, jemuž se v mírových smlouvách některým osobám za vinu příčítané jednání ani z daleka nevyrovná, čí má-li se diviti té naivnosti, že se nepřátelství českého obyvatelstva vůči jeho německým krajanům uvádí jako důvod pro zachování jednoty země. Je-li tomu opravdu tak, že český lid nepřátelsky smýšlí s německým, pak nesmí přece násilně nutiti Němce do svého státu!
Zmíněné přiznání původcům pamětního spisu přece jen uklouzlo. Důraz spočívá na tom, že německé Čechy byly za války blízko vyhladovění, poněvadž ani z Německa, ani z Rakouska nemohly dostati potravin. Tím má býti řečeno, že německé Čechy byly odkázaný na Čechy. Avšak nehledě k tomu, že toto tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti - neboť říše německá přes těžké postavení, ve kterém byla sama, poskytla německým Čechám tolik podpory, kolik jen bylo možno - byla státní vyživovací služba zařízena s ohledem na tehdejší státy a zemské hranice. Německo bylo pro německou část Čech cizinou a spojení s cizinou bylo podvázáno. Z toho však nelze ještě usuzovati, jak by se byly vyvinuly poměry, kdyby Německo nebylo cizinou. Kdyby byly německé Čechy náležely k Německu, byla by se říše starala o jejich výživu, jako zase obráceně ony by byly říší daly k disposici výrobky píle svého průmyslu a živností.
Pamětní spis spojuje však důvody vojenské a hospodářské, poněvadž pozoruje, že Německo, zvětšené o německé území Čech, bylo by pro Československo nebezpečím, jelikož mnohostranné hospodářské vztahy s českou částí Čech poskytovaly by záminku, >v souhlase se známými názory německých národohospodářů a politiků< okruh a rozsah hospodářského vlivu šířiti, aby pronikly do samotných Čech. V Německu by prý nevyhnutelně vznikaly pocity žádostivosti ohledně sousedních českých území, bez nichž by německé území nemohlo žít. Postranní výpad na německé národohospodáře a politiky nechme stranou. Avšak musíme se tázati, neposkytuje Československo, má-li už strach před německou žádostivostí, Německu mnohem více než pouhou >záminku< k jeho ohrožování, když si přičleňuje německá území, když si nechává přičísti za vinu popření zásady národního státu? (Nemusí se Československo obávati, že se během času jednota původu Němců říšských a československých ukážu tak mocnou, že tomu přirozená ochrana >vysokého pohraničního pohoří< ustoupí?) Právě takovýmto myšlenkovým pochodům - měl se pamětní spis raději vyhnouti, neboť tím se dotkl nejbolavějšího místa celého problému.
Právě tak jako vojensko-hospodářské vývody, jsou i úvahy politické plny rozporů. Stručně řečeno dokazují toto: Na Němce není potřebí bráti ohledy, poněvadž se zde usadili >uměle<, jako kolonisté, úředníci a byrokrati, Čechové však musí být odměněni za to, že provedli v německém území >obrácenou kolonisaci<. Kolonisační činnost je tedy jednou nechvalná a zavrženíhodná, po druhé však poskytuje přímo právní nárok na kolonisačni území. Pamětní spis ovšem tvrdl, že kolonisace (jím hodně přehnaná a zveličená) byla provedena >loyálně<, pouze intelektuelními zbraněmi. Avšak Němci mohou klidně poukázati na to, že dějiny nepronesly ještě o zdánlivé české >rekolonisaci< svého úsudku, kdežto práce německých usedlíků v Čechách je oceněna a uznána celou historií, i českou.
>Polické důvody< vedou k poznání, že Čechové chtějí německo-česká území čechisovati. Dosud je rekolonisace Čech, o níž pamětní spis mluví, v začátcích. Dosud jest německé území Čech německé, ale nové státní poměry mají zde právě provoditi změnu. Stojíme-li na půdě sebeurčení národů a máme-li smysl pro právo a spravedlnost, musíme jako důvod proti připojení k Československu přiváděti k platnosti nebezpečí počeštění německých Čech.
5. Falšování mínění Českoněmeckého lidu.
Bezprostředně po vzniku československého státu připojily se německé části Čech k státu rakouskému, dosadily zemskou vládu, jmenovaly zemského hejtmana a tím projevily nepochybně svoji vůli odloučiti se státoprávně od české části Čech. Na této politice odluky setrvali jednomyslně všichni na základě všeobecného, rovného hlasovacího práva zvolení poslanci německých území Čech (občanští i sociálně demokratičtí). Tyto nepopíratelné historické skutečnosti jsou v pamětním spise zamlčeny. Věc je spíše vylíčena tak, že >pangermánští agitátoři< křičeli ze všech sil a hlasy rozumných Němců, kteří zdánlivě dávali přednost připojení k Čechám, umlčeli. K těmto pangermánům čítá pamětní spis inteligenty, úředníky, učitele, profesory a zřízence různých podniků. O poslancích, kteří přece musí býti považování za zástupce pravého smýšlení lidu se zde výslovně zmínka nečiní. Kdyby se pamětní spis omezil na toto překroucení skutečnosti, mohl by na svoji omluvu uvésti, že sleduje určitý cíl a k vůli němu že se snaží nepohodlné události poklad možno seslabiti. Avšak on se odvažuje dokazovati, že si německo-české obyvatelstvo přímo přálo přivtělení k českoslov. státu. A za tím účelem se dovolává výroků časopisů >Prager Tagblatt<, >Montagsblatt aus Böhmen< a usnesení velkého shromáždění německých dělníků v Chebu. Co se týká nejprve tohoto shromáždění, není nám o něm ani toho nejmenšího známo. V tisku nebylo o tom, pokud víme, nic oznámeno. Není-li tudíž toto shromáždění pouhým výmyslem, pak to jistě nebyl projev německého lidu. Snad to nebyli vůbec ani němečtí, kteří byli shromážděni 3. listopadu 1918 v Chebu. O smýšlení Chebu, starého německého říšského města, mohli se autoři pamětního spisu snadněji poučiti z úředních projevů legitimních zástupců Chebu.
Nemůžeme-li přezkoumati dovolávání se chebského shromáždění, máme projevy novin, jichž se v pamětním spise používá, po ruce v doslovném znění. >Prager Tagblatt< se označuje v pamětním spise jako jeden z nejradikálnějších a nejnacionálnějších německých listů. V tomto označení spočívá nestoudné klamání těch, ke kterým se pamětní spis obrací. >Prager Tagblatt< není ani radikální, ani nacionální a nechce jím vůbec býti. Jest v národnostních věcech nejen daleko umírněnější, než ostatní německý tisk občanský, nýbrž velmi často potírá oficielní národní politiku. Už vzhledem k tomu nelze prohlášení tohoto listu vkládati za prohlášení německého lidu v Čechách. Avšak nehledě k tomu pamětní spis překroutil a zfalšoval článek >Prager Tagblattu<, jehož používá. Kdežto v originále se praví, že produktivní hospodářské kraje německých Čech by v setrvání uvnitř hranic českých nespatřovaly nijaké zvlášť veliké neštěstí, praví pamětní spis, že tyto kraje raději by náležely k Čechám, než by se připojily k říší německé. Je-li jíž v různosti těchto obratů tendenční odklon od povinností pravdivého zpravodajství, je to zřejmé falšování, nechává-li pamětní spis ku konci >Prager Tagblatt< tvrditi, že >to jest pravé smýšlení německých částí Čech<, kdežto v listě samotném této věty není.
Co se týče >Montagsblattu< jest tento právě tak málo, nebo ještě méně než >Prager Tagblatt< ohlasem smýšlení německého lidu, a nad to byl článek, o který jde, pouze vybídnutím Němců, aby se připojili k Československu, nikoli však zprávou o tom, že by německé Čechy samy měly chutí k takovému připojení. A aby Němcům bylo toto připojení lákavější, dovozuje článek: >Ještě můžeme docíliti záruk pro ochranu naší země a našeho lidu: německé úřady, německé školy, německé senáty, ano německá ministerstva, především však německou samosprávu německého území. To však z citátu pamětního spisu není patrno a proto běží i zde o klamání mírové konference.
Do pravého světla se staví počínání směrodatných českých kruhů teprve tehdy, vzpomeneme-li si, jak byl německý národně cítící tisk v Čechách právě za mírových vyjednávání neobyčejně spoután a obzvláště že >Bohemia< po dlouhou dobu byla zastavena. Na jedné straně se hlasy tisku, které jsou české politice příznivé, nadouvají a falšují, na druhé straně se brání volnému projevu mínění německého lidu. To jsou prostředky, jichž se používalo, aby byla získána německá území. Pamětní spis dovolává se mínění oněch hlasů, které v přítomné době jsou schopny politickou ideu jasně vyjádřiti. Snad v tom má býti jakási ironie, neboť německému lidu byla vskutku tehdy policejním a vojenským režimem bezprávně odňata možnost vysloviti své politické ideje.
6. Nesplněné sliby.
Přes všechno falšování a nepravdy, jež uvádí, jest si pamětní spis přece jen vědom toho, že důvody pro připojení německých území k Československé republice samy o sobě se nedají ospravedlniti. Proto připojil ještě jeden, poslední důvod, který se netýká minulostí nebo přítomností Němců, nýbrž budoucnosti. Prohlašuje, že je >absolutně< nutno věděti, jak se bude s Němci v československém státě zacházeti a za tím účelem maluje sytými barvami obraz postavení Němců v českoslov. ráji, aby jím bylo uspokojeno svědomí dohody, Československo chce vystoupiti nad nejmenší míru práv, jež budou mírovou konferencí menšinám přiznána a dáti Němcům všechna práva, jež jím náleží. Jazyk menšiny bude všude připuštěn, právo míti vlastní školy, vlastní soudce a soudní dvory nebude nikdy žádné menšině upřeno. Čechové nepomýšlejí na to, Němcům na př. jejich školy, jejich universitu, jejich techniky potlačovati, Němci budou míti v Čechách totéž právo jako Češi, němčina bude druhým zemským jazykem a proti německé části obyvatelstva nebude nikdy používáno tyranských opatření, režim bude podobný jako ve Švýcarsku.
Nechceme zkoumati, mínil-li pamětní spis tyto sliby upřímně či ne. Jest však skutečností, že Československá republika porušila slovo, jež byla dala v Paříži. Němčina netoliko že není všude připuštěna, nýbrž je dokonce v samotném německém jazykovém území potlačována, jazykový zákon jest toho dalek, aby jí přiznal práva druhé zemské řeči, německý lid nemá vlastních soudců, soudních dvorů, jednání, či správněji špatné jednání s německými školami volá do nebes, proti německé universitě v Praze byl vydán zvláštní zákon, který musí býti nazván přímo kulturní ostudou a ve svém historickém pojetí tvoří důstojný protějšek k pamětnímu spisu. O švýcarském režimu není ani potuchy.
Jestliže soukromá osoba se snaží nepravdivými tvrzeními a neupřímnými sliby dosíci nějakého prospěchu a když pak dosáhši ho zklame důvěru v čestné slovo, mluvíme o vyloudění, podvodu, nevěrnosti; jak však nazvati počínání československé mírové delegace a zodpovědných zástupců českoslov. státu, které vedlo nejprve k annexi německých území tohoto státu s ujišťováním všech možných výhod a na to k zbavení těchto území všech práv?
Obracíme se k vládě s pilným dotazem:
1. Jest německým časopisem >Bohemií< uveřejněný >Pamětní spis 3< pravý?
Pak-li ano, tážeme se:
2. Jak ospravedlní vláda údaje tohoto pamětního spisu? Jak vysvětlí, že mohla být mírová konference tak neslýchaným způsobem klamána o skutečných poměrech?
3. Co zamýšlí vláda učiniti, aby pohnala k zodpovědnosti osoby zodpovědné za >Pamětní spis 3
4. Co zamýšlí vláda učiniti, aby dodatečně vyrozuměla spojené a přidružené mocnosti o omylech >Pamětního spisu 3
5. Jak to vláda ospravedlní, že sliby v Pamětním spise ve prospěch Němců učiněné až dosud nebyly splněny a že bylo jednáno přímo proti těmto slibům?
6. Co zamýšlí vláda činiti, aby aspoň nyní dodržela slovo, jež dala mírová delegace jménem československého státu?
V Praze dne 9. listopadu 1920.
Jelinek Dr. Spiegel Dr. Naegle Zuleger Dr. Mayr-Harting, K. Friedrich, Dr. Hilgenreiner, Dr. E. M. Herzig, Hartl, Fahrner, Dr. Kporniczky.
Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
Tisk 211.
Dringliche Interpellation
der Senatoren Jelinek, Dr. Spiegel, Dr. Naegle, Zuleger, Dr. Mayr Harting und Fahrner
an die Regierung
betreffend des der Friedenskonferenz im Jahre 1919 überreichte Memoire über das Problem der Deutschen in Böhmen.
Zu Beginn der Tagung der neugewählten Nationalversammlung wurde im Senate durch eine dringliche Interpellation (Drucksache Zahl 31) die Vorlage der Materialien zum Friedensvertrage und zwar insbesondere jenes Memoires angeregt, dessen der Minister des Äußeren am 30. September 1919 in der Revolutionsversammlun Erwähnung getan hat. Die Interpellation ist bis heute nicht beantwortet worden. Wohl aber hat der Minister des Äußern im Ständigen Ausschuß auf neuerliche Anfrage von deutscher Seite erklärt, daß er keineu Anstand gegen die Vorlage der Friedensvertragsmaterialien erhebe. Trotzdezn ist aber noch immer nicht das Geringste in dieser Richtung vorgekehrt worden. Erst in diesen Tagen (10.-19. Oktober) ist in der deutschen Zeitung >Bohemia< eine Denkschrift abschnittweise zum Abdruck gelangt, welche, wenn sie echt ist, mit dem vorerwähnten Memore identisch sein dürfte.
Nun enthält diese Denkschrift allerdings soviel Geschiehtsfälschungen, Unrichtigkeiten, Entstelltzngen, Anachronismen, schiefe Urteife, Fehlschlüsse und sie steht in ihrem der Zukunft zugewendeten Teil so sehr im Widerspruch mit der den Deutschen gegenüber auch noch nach dem Friedensschlusse beobachtoten čechoslovakischen Politik, daß man sich nur schwer entschließen kann, zu glauben, die čechoslovakischen Vertreter hätten es wirklich gewagt, der Friedenskonferenz ein solches Schriftstück zu unterhreiten. Aber trotzdem muß man sich doch wohl mit dem Gedankon der Echtheit der Denkschrift befreunden, wenn man sich vor Augen hält, daß es die Regierung unterlassen hat, sich in entschiedener Weise gegen de Zumutung einer so unqualifizierbaren Irreführung der Friedenskonferenz zu verwahren, und wenn man vollends sieht, wie es die offizielle Zeitung, >Československá Reupublika< versucht, die Denkschrift als ein allgemein bekanntes, harmloses Schriftstück zu bagatellisieren. Angesichts dieses Umstandes erachten es die im Deutschen Parlamentarischen Verband vertretenen Mitglieder der Nationalversammlung als ihre Pflicht, die Denkschrift näher ins Auge zu fassen. Es wäre ein ganzes Buch notwendig, um die Unrichtigkeiten, die sich in ihr finden, erschöpfend aufzuzeigern, und die Urteile, die sie enthält, zu widerlegen oder wenigstens auf das richtige Maß zurückzuführen. Das kann an dieser Stelle nicht geschehen, vielmehr soll nur in der Hauptsache angeführt werden, in welcher Weise sich die Denkschrift gegen die Anforderungen der Wahrheit, Gewissenhaftigkeif und Redlichkeit vergeht.
1. Die geographische Grundlage.
Das Problem, welches der Friedenskonferenz zur Entscheidung vorlag, war die Behandlung der Deutschen in der Čechoslovakei. Zur Entscheidung stand die Frage, ob die deutschen Gebiete dem čechoslovakischen Staate zugeschlagen werden sollen und ob der čechoslovakische Staat als Nationalstaat oder als Nationalitätenstaat zu gestalten sei. Auf diese Frage hätte die Denkschrift offen und ehrlich ein gehen sollen. Zu diesem Zwecke hätte sie von der Čechoslovakei überhaupt und von den für diese in Anspruch genommenen Ländern im einzelnen sprechen müssen. Statt dessen liebt sie es, so oft es ihr paßt, Böhmen und die Čechoslovakei zu identifizieren. So spricht sie gleich im ersten Satz von dem Problem der Deutschen in Böhmen. In gleicher Weise wird im Abschnite IV Böhmen als geographische Einheit in strategischer Hinsicht behandelt, abwohl es doch klar ist, daß nicht ßöhmen, sondern die Čechoslovakei in Hinkunft als kriegführende Partei in Betracht käme.
Was nun aber Böhmen selbst betrifft, so zerlegt die Denkschrift das deutschböhmische Gebiet in drei große Gruppen, welche sie als die Gruppe van Eger-Saaz (groupe de Cheb-Žatec!), die Gruppe von Reichenberg (groupe de Liberec!) und die Gruppe von Südböhmen bezeichnet. Diese Gruppenbildung will den Eindruck erwecken, daß es sich um rein lokale Gebiete handelt, welche die Umgebung von Eger, Saaz und Reichenberg darstellen, während in Wahrheit der ganze städtereiche Norden und Westen des Landes von Deutschen bewohnt wird und zwar nicht in zwei von einander getrennten Gruppen, sondern zusammenhängend ohne irgendwelchen Einschnitt. Nur gelegentlich finden sich größere čechische Minderheiten als Enklaven eingesprengt. (Vergleiche die gewiß nicht zugunsten der Deutschen verfälschte Karte in dem čechischen Propagandawerke Tobolkas: Das böhmische Volk 1916.)
An späterer Stelle (Abschnitt III) spricht übrigens die Denkschrift selbst nicht mehr van Eger, Saaz und Reichenberg, sondern von den >zwei< deutschen Gruppen des Nordens und des Nordwestens und behauptet von ihnen, daß sie durch die hohen Gebirge und durch die natürlichen Grenzen zwischen Böhmen einerseits, PreußischSchlesien, Sachsen und Bayern andererseits von Deutschland völlig (!) getrennt sind. Seltsam, daß man von deser völligen Abtrennung von Deutschland in Deutschböhmen bisher nichts gewußt hat! Die Bevölkerung von Eger und Reichenberg - Saaz kommt als Binnenstadt nicht in Betracht - wird wohl sehr überrascht geweserr sein, zu hören, daß das deutsche Gebiet, welches sie so leicht und gern zu den verschiedensten Zwecken aufsucht, durch >hohe Gebirge und natürliche Grenzen< von ihrer Heimat völlig abgetrennt ist. Seltsam auch, daß die deutschböhmischen Gebiete, wie aus der Denkschrift selbst ersehen werden kann, in industrieller Hinsicht den čechischan Landesteilen so sehr überlegen sind, obwohl sie doch - von Deutschland völlig abgeschnitten - darauf angewiesen sein müßten, bei der Čechen Anlehnung zu suchen und die Kultur von Osten zu beziehen!
Über Mähren geht die Denkschrift mit der Bemerkung hinweg, daß die Deutschen dort zerstreut leben und daß es dort nirgends geschlossene, durchaus deutsche Massen gebe. Ein Blick auf die dem Tobolkaschen Werke beigelegte Sprachenkarte hätte die Verfasser von der Tatsache eines deutschmährischen Gebietes überzeugen können, überdies hätten sie nicht über die Tatsache hinweggehen dürfen, daß sich alsbald, nach dem Zerfall der Monarchie ein eigenes >Sudetenland< gebildet hat, welches sich der Hauptsache nach aus geographisch zusammenhängenden mährischen und schlesischen Gemeinden zusammengetzt.
2. Der geschichtliche Hintergrund.
Tut die Denkschrift schon der Geographie Gewalt an, obwohl sie durch jede Land- und Sprachenkarte widerlegt werden kann, so sind ihre in die einzelnen Abschnitte eingestreuten geschichtlichen Ausführungen geradezu grotesk. Es ist unfaßbar, daß Vertreter eines Volkes, welches der Erforschung seiner eigenen Geschichte die beste Kraft gewidmet hat, in solcher Weise Behauptungen aneinander reihen, die in ihrer Gesamtheit eine unerhörte Entstellung und sogar Fälschung der Geschichte darstellen. Es läßt sich das beim besten Willen nicht mit einigen Worten dartun, so sehr man nich auch bemüht, nur das Notwondigste herauszuheben.
Die Denkschrift kann für ihre Zwecke nicht weit genug in die Vergangenheit zurückgreifen. Durch lange Jahrhunderte sei Böhmen das Zentrum des Widerstandes gegen die Deutschen gewesen. Seit dem 6. Jahrhundert hätten >die Deutschen< zu mehrerenmalen versucht sich Böhmens zu bemächtigen, aber es sei ihnen nie geglückt. Die Gebirge hätten die čechoslovakische Bevölkerung immer gerettet. Gut daß die Denkschrift nicht ausdrücklich hinter das 6. Jahrhundert zurückgeht, obvrohl man die angeführte Stelle, wenn man will, auch auf die frühere Zeit beziehen kann. Denn sonst wäre sie in eine Zeit gelangt, in welcher Böhmen überhaunt nur von - germanschen Völkern besiedelt war. Und als an ihre Stelle Slaven traten da bildeten diese keineswegs eine >čechoslovakische< Bevölkerung. Es sehört gewiß eine ungewöhnliche Kühnheit dazu, einen erst im Weltkrieg geschaffonen Begriff in das frühe Mittelalter zu übertragen. Die böhmischen Slaven waren staatsrechtlich noch in keiner Weise vereinigt und konnten darum nicht ein >Zentrum< des Widerstandes gegen die >Deutschen bilden. Wie gering damals die Widerstansdsfähigskeit und staatenbildende Kraft der Bewohner Böhmens war ergibt sich am besten daraus, daß der Saiden des Landes im 7. Jahrhunert von den Avaren abhängig war umd daß die erste, vorübergehende Staatsgründung, in die Böhmen einbezogen wurde, dem Franken Samo gelan. Der nächste Versuch einer Staatsgründung aber geht nicht von Böhmen sondern von Mähren aus und führt zu dem cine Zeitlang blühenden Großmäharischer Reich.
Was aber das Verlbältnis zu den Deut schen oder wie man richtiger sagen muß zum fränkischen Reiche - auch das heutige Frankreich gehörte dazu - und später zum deutschen Reiche betrifft, so unterschlägt die Denkschrift die kriegerischen sowohf wie die friedlichen Erfolge, die das Reich Böhmen gegenüber erzielt hat. Die RandgebirgE haben Böhmen nicht vor der unter Karl dem Großen begründeten Tributpflicht gegenüber dem Reiche geschützt, sie haben nicht verhindert. daß Böhmen in ein dauerndes Lehensverhältnis zum deutschen. Reiche gelangt ist. Das Lehensverhältnis an sich wurde auch von čechischer Seite niemals geleugnet, wohl aber versuchte man darzutun, daß nicht das Land Böhmen, sondern bloß der Landesherr in diesem Verhältnisse gestanden sei. Nunmehr gibt aber der führende čechische Rechtshistoriker Kaprass unumwunden zu, was die deutsche Wissenschaft längst festgestellt hat, daß man vom Ende des 10. Jahrhundertos ab bereits von einer sachlichen Lehensabhängigkeit dos Herzogtums Böhmen selbst sprechen müsse. Als Lehen des Deutschen Reiches stand Böhmen, mochte es auch siener periferischen Lage noch soviel Selbständigkeit verdanken, nicht außerhalb Deutchlands, sondern gehörte mit zu Deartschiand. Vom Deutschen Reiche loitet der böhmische Landesherr seinen Königstitel ab im Reiche war er Kurfürst und Frzschenk wiederholt war Prag als Residenz deutscher Kaiser und Könige ungeachtet der >hohen Gebirge< der Mittelpunkt des Deutschen Reiches, hier wurde die eraste Universität Deutschlands bogründet, hier die neuhochdeutsche Kanzleisprache herausgebildet. In kirchlicher Beziehug gehörte Böhmen zur Regesburger Diöse und, nachdem das Prager Bistum gegründet worden war, zur Mainzer Erzdiözese.
So wenig die Gebirge eine Chinesische Mauer gegen Deutschland darstellten, so wenig bildeten sie stets eine staats rechtliche Grenze. Unter Bratislav I. bildete Böhmen bloß den süwestlichen Teil des auch Mähren, Schlesien, Posen und Krakau umfassenden Staatsgebildes, unter Přemysl Ottokar erstreckte sich das Herrschafrtsbereich des Königs nach Süden, unter den Luxemburgern nach Norden und Osten, gerade das Riesengebirge hat die ihm in der Denkschrift zugedachte Absperrungsaufgabe durch Jahrhunderte nicht erfillt.
Aber auch in nationaler Hinscht haben die! Gebirge keine Rolle gespielt. Die Sprachgrenze fällt nicht zusammen mit der Kammline der Radgebirge sonder sie verläuft mitten im Jande selbst. Die. Deutschen > haber nicht bei den Gebirgen Half gemacht, sondern sind in das Innere des Landes vorgedrungen.
Die Sprachgrenze ist eine Binnengrenze. Ohne sich des Widerspruches gegenüber der Behauptung bewußt zu werden, daß sich Böhmen stets gegen die Deutschen schützen mußfe, führt die Denkschrift an, de regierenden Familien hätten die Deutschen als Kolonisten nach Böhmen berufen, um die Einkünfte des königlichen Schatzes zu vermehren. Die Denkschrift verschweigt hier die untseheuere kulturelle Bedeutung, welche die deutsche Kolonisationsarbeit in Böhmen für das Aufhlühen des Landes gehabt hat, sie verschweigt, daß sich die deutsche Sprache im Hochmittelalter der größten Beliebtheit im Lande und insbesondere am königlichen Hofe erfreute, wo deutsche Sänger und deutsche Ritter weilten, sie schiebt vielmehr ein Motiv zweiten Ranges in den Vordergrund, um dadurrch Kolonisten und, Landesherren in geicher Weise herabzusetzen. Nicht genug daran läßt sie aber die Hereinberufun der Deutschen bis in das 20. (1) Jahrhundert fortdauern, indem sie behaupftet, daß die Habsburger im 17., ja sogar die Wiener Regierunsen im 19. und 20. Jahrhundert eine große Zahl Deutscher kommen ließen, um die čechischen (tchéquesl) Länder unter deutscher Herrschaft zu erhalten. Nach der Meinung Wiens sollten die Deutschen in Böhmen durch ihr Auftreten die Vertreibung der Čechen aus diesen Gebieten (!!) oder deren Germanisierung zur Folge haben. Auch das offenbar bis in das 20. Jahrhundert hinein!
Für diese empörende Behauptung wird selbstverständlich kein. Beweis angeboten. Die Verfasser der Denkschrift kämen in die peinlichste Verlegenheit, wenn sie angeben sollten, wohin Wien die Čechen vertreiben wollte. Wurde vielleicht die čechische Auswanderung nach Amerika. von Wien aus angestrelat oder begünstigt?
Nicht minder verläßlich als die Angaben über das Eindringen des Deutschtums sind die Ausführungen über dessen Zurückdrängung. Während der Hussitenkriege sei es den Čechen gelungen, Böhmen >fast völlig< von den Deutschen zu befreien, dieser Erfolg sei aber im 17. Jahrhumdert verloren gegangen, da die Čechen von den Halbsburgern geschlagen worden seien. Der erste Tel dieser Behauptung ist stark übertrieben, der zweite aber durchaus falsch. Denn der durch die Hussitenkriege herbeigeführte Erfolg hat nicht bis zur Schlacht am Weißen Berge standgehalten. Vielmehr macht das Deutschtum auch in der Zwischenzeit große Fortschritte. (Vergleiche die Verdeutschungskarte im dritten Bantle der Kapras schen Rechtsgeschichte, wo herade die Verdeutschung im 16. Jahrhundert mit besonderen Farben ersichtlich gemacht ist.)
Während des 19. Jahrhundertes haben die Čechen nach der Denkschrift >fast das ganze Land< zurückerobert. Wäre dem so, dann könnte man nicht hegreifen, daß es immer noch ein blühendes Deutschböhmen gibt und daß in Böhmen 37% der Bevölkerung Deutsche sind. Die Denkschrift ist freilich kühn genug, >Deutschböhmen< für eine Wiener Erfindung zu erklären, obwohl bereits der Klassiker der čechischen Geschichtsschreibung, Franz Palacký, im österreichischen Reichstage 1848/49 >die deutschen Teile Böhmens, Mährens und Schlesiens< zu den deutschösterreichischen Ländern gezählt und die grundsätzliche Berechtigung ihrer Abtrennung von Böhmen ansrkannt hat.