Ustanovení o hudebních dílech v §§ 32 až 34 osnovy mění dosavadní právo hlavně hledíce ke čl. 12 a 13 bernské úmluvy, která vyhrazuje původcům hudebních děl právo, je přenésti na nástroje k mechanickému přednesu a dovaliti veřejné provozování těmito nástroji. Úmluva ponechává zákonodárství každého státu, utrčiti výhrady a obmezení, ale tyto mohou míti pak výlučnou platnost jen v jeho obvodě. (Osnova převzala tato ustanovení čl. 13. odst. 1. úmluvy s nepatrnými dodatky v odst. 2. a 3. § 33 přihlížejíc jinak co možná k návrhům ankety.
K § 36. Dosavadní právo nechránilo díla stavitelského umění (§ 4 č. 6. zák. z r. 1895 posl. věta) chránilo pouze >plány a návrhy pro architektonické práce<. Pod1e toho bylo dovoleno napodobiti stavbu v nové stavbě; což nyní - když podle bernské úmluvy musí býti díla stavitelská chráněna, bude vyloučeno §§ 36 odst. 2. a 39 č. 3. osnovy).
V § 39 č. 3. byl připojen k návrhu poradců dodatek >a není-li (napodobenina) provedena v původní velikosti<.
Č. 4. § 39 používá ustanovení § 20 něm. zákona z r. 1907, a č. 3. § 39 zákona z r, 1895. Novým jest ustanovení § 39, č. 6., jež obsahuje osnova rakouské vlády se změnou, že dovoleno jest předvésti rozmnoženiny i při přednášce, při níž posluchači zaplatí vstupné. Naproti tomu má ministerstvo za to, že bude sice v zájmu širší veřejnosti i ideálných zájmů, když dovoleno bude při bezplatných přednáškách uvedeného druhu předvésti rozmnoženiny nebo napodobeniny ku poučení širšího obecenstva, že však nevyžaduje toho, je-li přednáška úplatnou pro posluchače a z pravidla i přednášejícího.
K § 40. Podle bernské úmluvy čl. 3. jsou smluvní státy povinny poskytnouti ochranu fotografickým dílům. Ochrana není podmíněna formálnostmi (čl. 4. odst. 2., § 16 osnovy). Proto i u fotografických děl odpadají veškeré formálnosti, jimiž byla ochrana podmíněna podle § 40 odst. 2. zákona z r. 1895.
Ministerstvo školství a národní osvěty po návrhu ankety výtvarných umělců navrhuje, aby doplňkem § 40 nebo novým paragrafem byl původci výtvarného díla a jeho právnímu nástupci vyhrazen podíl na trhové ceně při každém prodeji takového díla, jakož i při uměleckých dražbách vytěžené a to do 30 let po smrti původcově; tento podíl byl by stanoven 5% z každé trhové ceny po srážce původní prodejné ceny z ceny při každém prodeji vytěžené, bylo-li však dílo původně darováno z celé trhové ceny. Dovolává se toho, že francouzské sněmovně byla r. 1919 podána zpráva komise, redigovaná Leonem Berardem o návrhu Andréa Hesse, aby byl ve prospěch umělců a jich právních nástupců stanoven převodní poplatek, jenž jim má připadnouti po každé, kdykoliv jejich dílo bude veřejně prodáno a to dle výše ceny 1 % od 1000-10.000 frcs, 1.5 % od 10.000 frcs- 20.000 frcs, 2 % od 20.000-50.000 frcs a 3% nad 50.000 frcs. Navrhující považují tuto sazbu za příliš nízkou, a za neodůvodněné, aby se zvyšovala podle ceny a podíl vyhrazen jen při prodeji veřejném. Podobně právnická fakulta německé university vyslovila se pro účast výtvarných umělců podílem na zvýšené ceně odkazujíc na pojednání: Riesler, Die Beteiligung des Künstilers an der Wertsteigerung, Recht und Wirtschaft 1913, Kohler, Öst. Rundschau sv. 50. Bartsch, Zeitschrift für Handelsrecht sv. 82., str. 98. Zde učiněny určité návrhy. Zásady jsou: Zvýšení ceny až do dvojnásobné prodejní ceny nepodléhá dávce; také větší zvýšení jest osvobozeno, pokud nepřevyšují 5 % úroky nabývací ceny za rok a že teprve z přebývající částky 25 % při každé změně ve vlastnictví se má platiti. K tomu třeba by bylo registrovati díla.
Návrh ten spočívá patrně na myšlénce, že díla výtvarných umělců, stávají se cennějšími, čím se stává známějším a více vyniká původce. Dlužno však uvážiti: Stejně se to má s původci slovesných a hudebních děl; rozdíl jest tu, že zde rozmnoženiny přijdou do obchodu, kdežto díla výtvarného umění se zpravidla zcizují přímo, ač, i tu napodobeniny přicházejí do obchodu (kopie obrazů, soch a pod.). Při takových dílech jest vůbec cena spíše relativní, ideální, jakási cena záliby. Předpokládalo by se dále, že strany zcizujíce některé dílo budou povinny zcizení oznámiti některému úřadu, který by byl k tomu zvláště povolán a snad i povinen, poplatek vyměřiti a vymáhati. Ale ve skutečnosti šlo by o dávku pro soukromé osoby, nikoliv pro veřejné účely a lze právem na to poukázati, že by stejně musel a mohl býti oprávněn i každý jiný na př. živnostník truhlář, který prodá ozdobný nábytek, žádati, aby jemu dostalo se podílu z kupní ceny, kdyby byl zcizen dále výhodněji; podobně stavitel - i kdyby se dílo nečítalo k výtvarným uměním zlatník, výrobce ozdobného zboží atd. Soukromníci sami nemohli by kontrolovati prodeje - zasahovalo by již do vlastnictví snad oprávnění, aby původce občas mohl zjistiti, je-li to které dílo ještě v držení nabyvatelovu. A bylo-li by zcizeno bez jeho vědomí, ztratil by vůbec evidenci o něm. Také by tu nebylo záruky, že cena byla správně udána.
Při zcizení mimo veřejný prodej bylo by vyloučeno důsledně takové ustanovení prováděti; úřad musel by býti rozsáhlý po způsobu poplatkových úřadů a otázkou jest, zda-li by se pak náklad hradil. Při veřejném prodeji mohlo by uloženo býti úřadům prodej provádějícím, aby oznámily výsledek; ale komu, nebyl-li by původce znám, dílo opatřeno pouhou značkou úřadu neznámou? Jak zjistiti také předešlou kupní cenu či původní vůbec po dlouhé době a zejména po původcově smrti? Tu by snad třeba bylo registrovati každé zcizení po čas původcova života a do 50 let po smrti jeho u jakéhosi úřadu. Konečně zcizí-li původce své dílo, ať za úplatu nebo zdarma, považovati je dlužno za rovno každé jiné věci a platiti pak musí všeobecné předpisy občanského práva o všech.
Nemá se proto za vhodno, ustanovení takové pojmouti do zákona.
Původní osnova chtěla zavésti po vzoru §§ 22, 22 a) až c) něm. zák. z 22. května 1920 t. zv. nucenou licenci, nárok to třetí osoby, aby směla rozmnožovati za náhradu, dílo k mechanickému přednesu, když již jiný nabyl k tomu oprávnění od původce. Anketa vyslovila se proti tomu, a bylo proto toto ustanovení v této osnově vynecháno. Zněloť toto ustanovení § 38 původní osnovy: >Dovolil-li původce jinému, aby dílo rozmnožoval po živnostensku k mechanickému přednesu, může kdokoliv jiný, kdo má v obvodu působnosti tohoto zákona své bydliště nebo svůj hlavní živnostenský závod, také žádati, aby mu to bylo dovoleno za přiměřenou náhradu; nerozhodno jest, převedl-li či nepřevedl-li původce na onoho výlučné oprávnění.
Toto svolení opravňuje, rozšiřovati nástroj jen v tomto obvodu a vyvážeti jej do států, ve kterých není původce v té příčině chráněn, pokud není smlouvou jinak ustanoveno. Takto zhotovených nástrojů může býti bez dalšího svolení používáno k veřejnému přednesu.
Patří-li k hudebnímu dílu jako text chráněné slovesné dílo, jehož původce jinému povolil, aby je po živnostensku rozmnožoval k mechanickému přednesu, platí ustanovení odstavce 1. také o textu. Místo původce textu jest však oprávněn (a povinen) původce hudebního díla, dáti povolení; dal-li je, vyplatí původci textu přiměřenou část náhrady.
Převedl-li původce výlučné oprávnění své k mechanickému provozování obmezeně na jiného, může sám dáti svolení dalšímu; převedl-li je neobmezeně, musí svoliti k tomu i jeho právní nástupce.
Původce jest povinen přiměřený díl náhrady dáti dřívějšímu oprávněnému, t. j. tomu, kdo dříve byl oprávněn dílo rozmnožovati.<
Účelem tohoto ustanovení jest, aby zamezeno bylo monopolisování větších podniků tohoto průmyslu a aby podporován byl zdejší průmysl v oboru takovýchto nástrojů. P. prof. dr. Herrmann-Otavský neměl námitek.
Osnova rakouského zákona původského, později došlá, převzala v § 34 podobné ustanovení z německého zákona z r. 1910, jež zní:
>Dovolil-li původce hudebního díla jinému, aby je přenesl na zařízení k mechanickému přednesu ku poslechu a zařízení rozmnožoval a po živnostensku rozšiřoval, může, jakmile toto zpracování nebo dílo samo vyšlo, každý jiný, kdo má zde své bydliště nebo svůj hlavní živnostenský závod, žádati, aby mu původce, bylo-li však ono právo přeneseno jako výhradně a bez obmezení, nabyvatel dal totéž svolení za přiměřenou náhradu. Toto svolení platí jen pro rozšiřování v tomto obvodě a pro vývoz do států, ve kterých nemá původce ochrany proti mechanické reprodukci díla pro poslech.
Nevyhoví-li původce (v odstavci 1. uvedený nabyvatel) žádosti za svolení, může za ně žádáno býti u okrasního soudu, u něhož má původce (nabyvatel) svůj obecný soud ve sporných věcech, není-li však takového soudu v tomto obvodě u okresního soudu ve Vídni, vnitřní město. O řízení platí ustanovení o řízení v nesporných věcech.
Předchozí ustanovení buď obdobně použito o reprodukci literárního díla s dílem hudebním, k němuž patří jako text.<
K § 42. Ochranná doba byla dosud: v zákoně z r. 1895 z pravidla 30 let, v zákon. čl. XVI. z 1884 z pravidla 50 let. Německé zákony z r. 1901, 1907 přijaly třicetiletou dobu. V jiných státech jako v Anglii, Belgii, Francii, Švédsku byla stanovena ochranná doba na 50 let po smrti původcově. Bernská úmluva (čl. 7.) sice ustanovuje, že ochrana trvá po původcův život a 50 let po jeho smrti, ale ponechala tu jednotlivým státům volnost ustanovením, že ochranná doba řídí se zákonem té země, ve které se žádá, za ochranu, není-li tato doba přijata všemi svazovými státy, že však nemůže přesahovati dobu určenou ve státě, k němuž náleží původce. Uvedená osnova rakouská ustanovila ji na třicet let po smrti původcově, při pozůstalých dílech, na deset roků po uveřejnění, u fotografických děl na 10 let po vyjití, po případě po původcově smrti.
Pro dobu 30 let mluví to, že se považuje za lidský věk a může se za to míti, že stačí chrániti dílo ještě po tento věk; veřejnost má také velký zájem na tom, aby se stala díla velkých mužů národa co nejdříve přístupnými za přiměřenou cenu, a to konečně bude i úmyslem původce samého. Po 30 letech sotva budou míti již přímí potomci jeho podíl na zisku a tak po stránce materiální původce došel již plného uznání.
Pro prodloužení doby lze uvésti, že většina kulturních států ustanovila delší dobu ochrannou, kterou povoliti má tudíž i stát sice menší, ale kulturně stejně vyspělý. Delší doba ochranná bude také podnětem nakladatelům, poskytovati pronikajícím talentům lepší odměny, honoráře, ježto čítati mohou, že déle svého práva využijí. Prodloužení ochrany jest také přáním našich kruhů literárních a uměleckých. Toliko svaz československých soudců přimlouvá se za to, aby ponechána byla dosavadní doba, gremium knihkupců a nakladatelů dalo uvážiti, nestačila-li by dosavadní ochrana hlavně, aby bylo možno dříve vydati levná lidová vydání a děkanství německé university doporučilo, svolati ještě anketu. Poradci přijali však bez námitek tuto delší dobu.
Bernská úmluva přenechává také zákonodárství jednotlivých států určitých ochrannou dobu pro díla pozůstalá (posthumní), bezejmenná a s nepravým jménem. U pozůstalých - dosud neuveřejněných bylo sice podrženo v zásadě ustanovení § 43 odstavec 2. zákona z r. 1895, byla však prodloužena lhůta na 10 let. Bude tedy takové dílo uveřejněné nejprve v posledních 10 letech ochranné doby chráněno ještě po 10 roků po uveřejnění, tedy na př. dílo uveřejnění až v 45. roce po smrti, ještě přes 55. rok po smrti. Kdežto zákon čl. XVI. 1884 má jinak 50letou ochranu (§§ 11 až 13), ustanovil pro díla vydaná, po původcově smrti ochranu na 30 let po smrti, bylo-li však vydáno po 45 letech, ale do 50 let po smrti po prvé chráněno jest ještě dalších 5 roků po vyjití (§ 14).
U děl bezejmenných a pod nepravým jménem může býti lhůta počítána původně od uveřejnění, ale prodloužena v pravide1nou podle § 42 ohlášením do původského rejstříku. Zákon z r. 1895 a zákon. čl. XVI. z 1884 (§ 42) přikázaly vedení rejstříku ministerstvu obchodu. V Německu vede jej městská rada v Lipsku, patrně vzhledem k významu Lipska jako střediska nakladatelství a knihkupeckého trhu. Syndikát českých spisovatelů a po něm ministerstvo školství a národní osvěty doporučují, aby byl veden u tohoto ministerstva, ježto má nejužší vztah k literární tvorbě. Osnova vyhrazuje tyto podrobnosti nařízení. Původní osnova doporučovala, aby veden byl v Praze, ale aby odloučen byl od ústředního nejvyššího úřadu a přidělen některému ústavu, jako >ústřední knihovně< nebo >Masarykově akademii práce<.
Kratší lhůty byly podrženy pro díla vydaná sbory (§ 11) a fotografická (§ 44 a 45). Pro tato stanovil § 48 zákona z 1895, že právo zanikne deset let po vzniku matice bezprostředně dle originálu zhotovené. Zák. čl. XVI. z 1884 (§ 70) ustanovil ochranu na pět let od konce kalendářního roku, kterého poprvé vyšel otisk nebo napodobenina snímku, a nevyšel-li otisk, po tom, kdy byl učiněn snímek. Bernská úmluva ponechává zákonodárství smluvních států určiti dobu. Německý zákon z r. 1907 (§ 26) poskytuje ochranu na 10 let od vyjití díla, a nevyšlo-li až do smrti původcovy, na 10 let po jeho smrti. Toto ustanovení převzala rakouská osnova (§ 48). Pro povahu fotografických snímků zdá se přiměřeným ustanovení § 45 osnovy.
K § 47. Nové toto ustanovení bylo navrženo na podnět ministerstva financí; připomnělo k původní osnově, >zda-li by se nedoporučovalo, aby po zániku práva autorského (§ 43), toto přešlo na stát, který by příjmy z toho mohl věnovati na kulturní a osvětové potřeby (na př. na >kulturní fond< na podporu literátů, umělců a pod.). V ministerstvu školství a národní osvěty bylo žádáno (dr. Velemínským) ustanovení, aby určitá významná díla byla znárodněna. Podrobnosti nebyly navrženy.
Po ochranné době stává se dílo volným, může tedy kýmkoliv vydáno, reprodukováno, rozšiřováno býti. Výhody z něho připadají jednotlivci často beze všech zásluh. Bylo-li by však vyhrazeno státu, dáli svolení anebo rozmnožovati a rozšiřovati takové dílo i bez značnějších odměn, utvořil by se z nich a výtěžku fond, který by mohl býti věnován ku podpoře literatury a umění vůbec anebo ku podpoře jednotlivých potřebných literátů a umělců podle podrobnějších ustanovení statutu nebo nařízení (zřízení útulků, podporou nebo vydáváním spisů a děl stavbou síní pro výstavy uměleckých děl, koncerty a pod.). Ponecháno by bylo pak správě, aby určitá významná díla po případě zdarma rozšiřovala, aby byla tak znárodněna.
K §§ 49 až 61. V podstatě byla převzata ustanovení § 51 a násl. zák. z r. 1895, navrženy však změny, jež odpovídají novým ustanovením anebo jsou odůvodněny sjednocením zákonodárství.
K §§ 49 a 50. Anketa literárních poradců a syndikát čsl. umělců výtvarných a po nich ministerstvo školství a národní osvěty navrhly zvýšení pokut, a to pro přečiny do 5000 Kč neb až do 10.000 Kč. Dlužno pak porovnati se zákony o ochraně patentů a vzorků, podle nichž stihá se vědomé porušení jako přečin pokutou od 1000 do 4000 Kč. Pro přestupky navrhla rakouská osnova (§ 52) zvýšení z 200 K na 1000 K, ovšem tamnějších.
K § 51 uvedlo ministerstvo školství a národní osvěty, >že mnohdy děje se mystifikace původcem literárního díla cizím jménem označeného bez úmyslu obmyslného v obyčejném smyslu toho slova. Jsouť i mystifikace nevinného rázu. Známý je případ Pierra Lotiho: >Písně Billitiny<. Navrhuje proto, aby byla ohledně literárního díla vynechána slova >byť by tu nebylo porušeno původcovo právo< a nahrazena slovy >pokud se nejedná o obmyslnou mystifikaci, nýbrž jen o literární přípustnou zvyklost<; po případě aby byl připojen další odstavec: >Takový úmysl klamati nepředpokládá se, označí-li původce literární vlastní dílo cizím jménem, pokud se nejedná o obmyslnou mystifikaci, nýbrž jen o literárně přípustnou zvyklost.< Osnova podržela upravené znění a doplnila pouze >cizím jménem skutečných osob< nesdílí se totiž obavy a považuje se za to, za již slovy >v úmyslu jiné oklamati< vyznačen jest úmysl těžší, podvodný a že nebude lze podřaditi případy, ve kterých jde o přípustnou zvyklost, označiti dílo smýšleným jménem. Pak by bylo trestným i použití pseudonymu, což zákon výslovně připouští.
Vzhledem k navrženému ustanovení § 47 navrhuje se, aby i pokuty uložené podle tohoto zákona připadly kulturnímu fondu: jeť k němu nejužší vztah. Poněvadž pro trestní řízení platí jinak všeobecné předpisy, připadají dosud takové pokuty chudinskému fondu obce, kde čin byl spáchán.
V § 52 ponecháno bylo okresnímu soudu v tiskových věcech - tedy v sídle sborového soudu - jen vydati zápověď podle § 25 odst. 3. - totiž použíti označení, titulu nebo vzezření jiného díla. Zde jde pravidelně o tiskovou věc. Není však důvodu pro příslušnost tohoto soudu i v jiných případech, nehledá-li se k tomu, že uherské zákony neznají této příslušnosti, když nejde o tiskovou věc vůbec ani s ní souvisící.
K § 53. Osnova měla za vhodné, pojmouti do zákona i ustanovení o promlčení (subjektivním a objektivním) v trestním i v civilním řízení (§§ 53 a 59). Neboť řízení samo a zejména lhůty ku podání žaloby a promlčecí liší se v dosavadních obou zákonech; pro zákon z 1895 platí předpisy jednak trestního práva, jednak občanského. Na Slovensku není jednotného předpisu, zvláště občanské právo není kodifikováno a trestní řád uherský má odlišná ustanovení. V tomto specielním zákoně má tudíž docíleno býti jednoty a odstraněny pochybnosti, podle kterého práva dlužno posuzovati subjektivní a objektivní promlčení atd. Neboť zák. čl. XVI. z 1884 má odchylné předpisy naproti našemu a do jednotného zákonodárství trvaly by pochybnosti, neplatí-li snad jeho ustanovení, kdyby nebyla tato věc výslovně upravena v novém zákoně. To třeba uvésti k výtce, že jest snad zbytečno uváděti v zákoně známé, u nás platné předpisy.
K § 54. Zde navrženy byly dvě změny: § 56 zák. z 1895 připouští, aby uznáno bylo na propadnutí rozmnoženin a napodobenin u kohokoliv se nalézajících k odbytu určených. Je to ovšem výminečné ustanovení, že nález ve věci hlavní učiněný působí i proti osobám nezúčastněným na řízení (>u kohokoliv se nalézajících<). Označení >k odbytu určených< nepokládal již dr. Pospíšil, Výklad str. 271 za dostatečné; poukázal na to, že napodobenina díla výtvarného umění není k odbytu určena a přece může svým účelem sloužiti trvalému užívání obecenstva na př. napodobenina na divadelní oponě. Ta by postižena nebyla; kromě toho vyloučeny jsou rozmnoženiny a napodobeniny, které již byly předmětem odbytu a jsou nyní v rukou třetí osoby sloužíce její potřebě. Nyní ustanovuje čl. 16. bernské úmluvy: >Každý patisk anebo napodobené dílo může zabaveno býti příslušnými úřady těch svazových států, ve kterých původní dílo má nárok na zákonnou ochranu.< Toto ustanovení jest považovati za závazné; nerozlišuje však, kde rozmnoženina nebo napodobenina jest, ani je-li určena k odbytu či již dostala se takto do rukou třetí osoby. Podle § 49 stihán jest jen, kdo vědomě porušuje právo anebo kdo vědomě rozšiřuje za úplatu výrobky vzniklé porušením, trestně není stíhána tedy osoba, která třebas vědouc o porušení původcova práva výslovně upozorněna jsouc anebo okolnostmi výrobků nabývá, dokud jich dále nerozšiřuje. Proto doporučuje se, aby propadnouti mohly i výrobky >bezprávně pořízené u kohokoli se nalézající< a to třebas by nebyly určeny již k odbytu. Tím bude účinněji čeleno lstivému zavlečení padělků, kdežto by postiženy byly jen padělky i třetí osobou bezprávně pořízené, tedy nabyté s vědomím, že jde o padělek. P. prof. dr. Herrmann-Otavský upozornil totiž, že bylo vypuštěno důležité obmezení nynějšího § 56: >k odbytu určené< a že odůvodnění z čl. 12 (16) bernské úmluvy nedostačí.
Sporno bylo také, do které doby jest přípustno takové opatření, má-li totiž býti uznáno na propadnutí i tenkráte, když pominulo již výlučné původcovo právo v době nálezu. Všeobecné znění § 56 zák. z r. 1895 připouštělo tento výklad; účel zákona jej vylučoval. Seiller str. 160. odůvodňoval negativní stanovisko odkazem na § 100 patentního zákona.
Bude-li přijato ustanovení, že přechází po zániku původcova práva na stát právo nakládati dílem (§ 47 osnovy) a že se stíhá podle § 49 i ten, kdo toto právo poruší, bude zbytečným ustanovení o otázce uvedené v předchozím odstavci. Bude-li na dále chráněn jen původce, bude vhodným rozřešiti otázku výslovným ustanovením v odst. 5. § 54: >Tato opatření jsou přípustna, pokud nezaniklo v čas trestního nálezu výhradně původcovo právo.<
K § 55. Ustanovení o zničení propadlých předmětů byla pojata do zákona po vzoru § 21 zák. čl. XVI. z r. 1884 a §§ 37 a. 38 něm. zákona z r. 1901. V něm však byla vyloučena působnost zákona jak o propadnutí a jiných opatřeních § 54 a o zničení, pokud jde o stavby; jest to samozřejmý veřejný zájem, který nepřipouští, aby stavba byla zničena. Proto platiti může jen ustanovení o převzetí nedovolené napodobeniny za náhradu výrobních nákladů.
§ 60 byl stylisován poněkud odchylně od § 61 zákona z r. 1895 vzhledem k tomu, že po tomto zákoně nabyly účinnosti předpisy civ. řádů soudních (zák. z 1. srpna 1895, č. 113 ř. z, a zák. čl. I z 1911), jež upravují určovací žalobu. Tato říditi se bude příslušnými ustanoveními (§ 228 c, ř. s, z r. 1895, § 130 c. ř. s. z 1911). Žalobu z obohacení dlužno rozlišovati od žaloby na náhradu škody. Proto byla zvláště uvedena, jako v § 61 zákona Z r. 1895 a připuštěna možnost, spojiti se žalobou určovací, ježto v literatuře i podle ustálené judikatury jest jinak popřeno, že by přípustno bylo spojiti obě žaloby.
§ 62 zákona z r. 1895 stal se zbytečným podle zásad platných v civilních řádech soudních o volném uvažování soudcově.
K § 61. Toto ustanovení bylo převzato z dosavadního práva; k němu bylo vydáno pak nařízení z 31. července 1896, č. 151. ř. z. Jím byly zřízeny znalecké sbory sestávající z předsedy a 6 až 10 členů; je jmenuje ministerstvo vyučování, jinak však jsou tyto sbory samostatné. Ministerstvu školství a národní osvěty navrhuje nyní, aby znalecké sbory byly zřízeny při něm. To lze ponechati opět prováděcímu nařízení a při tom rozhodnouti otázku, mají-li býti pouze členové a předseda tímto ministerstvem jmenování či mají-li sbory býti jaksi mu přiděleny, při něm zřízeny.
V předchozích ustanoveních bylo třeba upraviti účinky toho, že se navrhuje změna ochrany některých děl anebo výtvorů a že se také prodlužuje ochranná doba, jakož i hleděti k tomu, že se mění částečně a naproti zák. čl. XVI. z 1884 dosti odchylné ustanovení trestní i o náhradě.
Konečně dlužno ještě zmíniti se o titulu osnovy samé. Původní osnova podržela označení >původské právo<, kteréž však bylo z některých stran, zejména svazem československých soudců potíráno. Bylo poukazováno, že není obvyklým ani správně česky tvořeno a navrženo buď >původcovo< nebo >původcovské<. Toto nezní pěkně a není rovněž obvyklým, třebas se používá na př. soudce a soudcovský a pod. Bylo přijato tedy označení >původcovo právo<, když mělo býti zamezeno nečeské >autorské<. Naproti tomu bylo v časopise (p. prof. dr. Kadlec) na to reagováno, že používá se rčení >byl toho původem< a pod. a že jest tedy i tvořiti možno správně od slova původ přídavné jméno >původské<, jež jest již dosti vžité a případné. Anketa poradců o označení nerozhodla. Bylo-li by podrženo označení >původské< pak bude třeba jím nahraditi všude v zákonné osnově použité: >původcovo<.
Ještě učiněn byl měšťanským společenstvem hostinských a výčepníků v Praze návrh týkající se původcova práva. Uvedlo totiž, že se vymáhají Společností spisovatelů, skladatelů a nakladatelů i nově založenou >Společností hudebních skladatelů v Praze< poplatky od hostinských a tito jsouce úplnými laiky v hudebních věcech nevědí, které skladby a kterých skladatelů jsou chráněny a nejsou si jisti, zda mají za skladby v jejich místnostech hrané platiti poplatky. Soudí proto, že by nejvhodnějším bylo ustanovení, že úplatu za provozování skladeb - mimo opery a divadelní skladby - jsou povinni jednou pro vždy zapraviti nakladatelé hudebnin zároveň se skladatelovým honorářem a že pak by podle své obchodní kalkulace určili prodejní cenu hudebnin. Tento návrh nemá však ministerstvo za spravedlivý a nepřihlíželo k němu v osnově. Jisto jest, že hostinští pořádají koncerty a hudební zábavy, aby počítati mohli na větší návštěvu a že tím hledí vytěžiti. Nákladů a to zapravením poplatků původci byli by sproštěni, a byla by větší část přesunuta na obecenstvo kupující hudebniny, které by se zajisté opět značně zdražily. Pro soukromou potřebu lze jich bezplatně použíti, stíženo by bylo jedině toto obecenstvo, kdežto obecenstvo navštěvující hudební produkce zaplatí buď vstupné anebo příplatek k cenám potravin. Proto jest spravedlivo, aby podnikatel sám hradil autorské poplatky a není-li sám hudebním znalcem, aby závaznou úmluvou s řídícím hudbu se chránil následků porušení původcova práva. To vyslovuje § 32 odst. 2. osnovy.
Konečně dlužno poukázati na to, že mírovou smlouvou St. Germainskou jest vázána republika Československá přistoupiti do 12 měsíců k Bernské úmluvě, pročež jest nutno v této době upraviti zákon o původcovu právu podle ní a zabezpečiti příslušníkům smluvních států stejnou ochranu.
Ve formálním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena a za tím účelem přikázána v senátě výboru ústavně právnímu a po přijetí jejím touto sněmovnou, v poslanecké sněmovně výboru právnímu k podání zprávy vždy ve lhůtě 4nedělní.
V Praze, dne 8. října 1920.
Ministr spravedlnosti:
Popelka.