Ochranu kinematografických děl předpisuje bernská úmluva v čl. 14 odst. 2. Podobné ustanovení má něm. zákon v § 15 a). Vyloučena z ochrany jsou ovšem kinematogrammata, která podávají pouze skutečné události, skutečné denní příběhy, přírodní zjevy a pod., ale neprojevují samostatnou duševní činnost k tomu směřující, aby dána byla určitá forma jisté myšlénce. Při oněch nejde o literární ani umělecké dílo.
Pod č. 6. byla nově zařazena díla uměleckého průmyslu a stavitelství. Co se týče tohoto, odpovídá zařazení bernské úmluvě. Tato ponechává však na vůlí smluvným státům, chtějí-li poskytnouti ochranu také dílům uměleckého průmyslu čili nic. Po návrhu ankety odborníků byly i tyto výrobky pod chráněné zařazeny, stejně jako díla umění užitého, jež znají i francouzské právo a bernská úmluva (l'art appliquée) a zahradního. Ale chráněna jsou jen tehdy, když mohou považována býti za dílo výtvarných umění (počáteční slova č. 6. >díla výtvarných umění jako...<).
Díla uměleckého průmyslu doporučovalo by se zařaditi vzhledem k vývoji našeho uměleckého průmyslu a k možné soutěži jiných států v některých oborech. Také něm. zákon (§ 2, odst. 1.) prohlásil >výrobky uměleckého průmyslu náležejí k dílům výtvarných umění<, aniž by vyžadoval, by samy o sobě byly dílem těchto umění, a stejně osnova rakouského zákona zařadila tyto výrobky (§ 4 č. 6.), ale jen v rámci děl výtvarných umění.
Také díla stavitelského umění chráněna budou jen v tomto rámci, při tom však bude lhostejno, k jakému účelu stavba bude určena; i stavba ku praktickým účelům může býti svým rozvrhem a způsobem provedení dílem uměleckým. Osnova nenavrhuje, aby byly chráněny jen >stavby, určené uměleckým účelům<, jak ustanovuje § 2 něm. zákona o původcově právu.
Díla zahradního umění zařazena byla na výslovné přání ankety a ministerstva školství a národní osvěty; jeho ochranu doporučuje prof. dr. Hermann-Otavský v monografii: >O autorsko-právní ochraně děl architektonických<.
K § 5. Jest nepochybno, že záleží na tom zákonodárci, aby zákony, nařízení a pod. vešly ve známost co nejširší a že nelze obmezovati jejich uveřejňování a rozšiřování o sobě. Podobně se má to s rozhodnutím veřejných úřadů a jinými veřejnými spisy, které již svou povahou jsou k tomu určeny, aby se dostaly ve známost širší veřejnosti. I u jiných duševních výtvorů toho druhu, jako jsou veřejné projevy nebo řeči a přednášky proslovené při jednáních a poradách o veřejných záležitostech záleží z pravidla původci na tom, aby jeho názory pronikly co možno nejvíce. To zamýšlelo již ustanovení § 5, odst. 1. zákona z r. 1895, které bylo převzato. Veřejné rozsudky a nálezy úřadů soudních a správních byly sice zahrnuty již pod >veřejnými spisy<, ale doporučovalo se pro jasnost je zvláště uvésti. Řeči a přednášky jsou chráněny podle § 4 č. 4 jen, jsou-li určeny pro poučení, zábavu nebo povzbuzení. Ochrany nemají však jen jednotlivá díla; ji odepříti nelze však soubornému dílu nebo výkladem opatřenému, které soustavně zpracuje látku, a jeví v tom samostatnou duševní činnost. To platiti může i o jiných výtvorech uvedených v odst. 2.; nebude chráněn jednotlivý návod, předpis a pod. bude však chráněna sbírka návodů, kuchařská kniha a pod., stejně jako na př. cenník, který obsahuje různé výpočty a vývody zasahující do technického oboru. Něm. zákon v § 17 připouští otisknutí přednášky nebo řeči v novinách nebo časopisech, pokud jsou součástí veřejného jednání, jakož i rozmnožovati přednášky nebo řeči, jež byly předneseny při jednáních u soudů, politických, obecních a církevních zastupitelstev, chrání však rozmnožení, stalo-li se ve sbírce, která v podstatě obsahuje řeči téhož původce. Odst. 3. § 5 zákona z r. 1895 byl vynechán, ježto jsou díla uměleckého průmyslu chráněna (§ 4 č. 6).
K § 6. Tato ustanovení bylo převzato z čl. 2., odst. 2. bernské úmluvy, neboť podle odst. 3. téhož paragrafu jsou povinny smluvní státy chrániti taková díla. Dřívější dodatek čl. 6., odst. 1. bernské úmluvy,že byly chráněny překlady, ale jen >po právu (řádně)< učiněné byl vynechán, tak že má překladatel na př. možnost vyžádav si dodatečně svolení od původce překlad vydati a rozšiřovati. To platí též o jiných způsobech nedovoleného zpracování. V § 7 bylo vyloženo uveřejnění a vyjití díla. § 1 zákona z r. 1895 chránil díla vyšlá a definoval § 6, že dílo pokládalo se za vyšlé toho dne, kterého bylo řádně vydáno t. j, s vůlí, oprávněného rozšiřováno. Hudební nebo divadelní dílo pokládalo se za vyšlé, jakmile bylo poprvé po právu veřejně provozováno, díla výtvarných umění nebo fotografická, kdy dílo nebo rozmnoženina po právu byly poprvé veřejně vystaveny.
Bernská úmluva jedná o uveřejněných dílech a vyrozumívá jimi podle čl. 4. posl. odst. díla >vyšlá, vydaná<, kdežto nemá za to, že jevištní dílo nebo hudební dílo byvši provedeno a dílo výtvarných umění byvši vystaveno, jest již uveřejněno.
Definice § 7 osnovy přijata byla podle návrhu ankety mající dílo za uveřejněné, jakmile bylo veřejně rozšiřováno a za tím účelem již vydáno, pokud se týče veřejně provozováno nebo vystaveno.
Ustanovení § 8, odst. 2. přijaté podle vzoru § 2 něm. zákona z r. 1901 zdálo se vhodným doplněním pro ochranu průmyslu vyrábějícího mechanické stroje jako hrací, gramofony a pod. Na návrh ankety nebylo však převzato ustanovení téhož zákona. >Totéž platí, přenese-li se dílo dírkováním, probíjením, seřazením nýtů a podobnou činností, pokud ji lze pokládati za uměleckou.< Takovéto spíše mechanické práci upřela anketa ráz umělecké činnosti vůbec a považovala takové ustanovení za bezpředmětné.
K § 9. Původní ustanovení § 7 zákona z r. 1895, jež bylo v podstatě převzato, nezmiňuje se o tom, co jest právem, nedohodnou-li se spolupůvodcové. Dr. Pospíšil (Výklad str. 64.) míní, že dlužno tuto otázku řešiti podle konkrétního případu, v úvaze, za jakým účelem duševní činnost spolupůvodců byla sloučena. - Původní osnova navrhovala znění: >Nedohodnou-li se, může společník, jemuž vzešla z toho škoda, žádati na ostatních náhradu; o ní rozhodne soud vyslechna, je-li třeba, znalce.< Ačkoliv proti tomuto znění nebylo vzneseno účastníky ankety námitek doporučilo ministerstvo školství a národní osvěty druhé v opravené osnově přijaté, v § 9 osnovy uvedené znění jako vhodnější.
Něm. říšský zákon z r. 1901 přiznává v § 6 spolupůvodcům, společenství podle dílů ve smyslu občanského zákona; § 1 zák. čl. XVI. z 1884 opravňuje každého z původců, není-li jiné úmluvy, rozmnožovati, uveřejniti a rozšiřovati společné dílo, dá-li napřed náhradu ostatním.
K § 10. K ustanovení § 8 zákona z r. 1895 připojeny byly další dva odstavce. Odst. 2. jest obdobný ustanovení § 5 něm. zákona z r. 1901, ale rozšířen. Pro hudebně-dramatická díla bylo považováno za vhodné dáti zvláštní ustanovení jako odchylku z §§ 9 a 10.
§ 11 byl nově zařazen po vzoru § 3 něm. zákona z r. 1901. Tento mluví o >právnických osobách veřejného práva<, jimiž podle výkladu dr. Daude míněny jsou vedle fisku, obcí a jiných samosprávných sborů zejména církevní společnosti, akademie, vysoké školy i úřady. Podle našeho úsudku nejsou to právnické osoby v našem smyslu, spíše hromadné nebo sbory. Ministerstvo školství navrhlo >hromadné osoby veřejného práva nebo veřejného rázu<.
Navrhlo však také, aby jim bylo přiznáno právo jen ku prvnímu vydání celkového díla, pokud není jiné smlouvy. Pro toto obmezení není důvodu, zvláště dovoluje-li se skutečnému původci, aby po roce příspěvkem volně naložil.
§ 12 převzal v podstatě § 9 zákona z r. 1895. Na návrh odborných kruhů snížena byla doba, po které může původce naložiti příspěvkem, na jeden rok (ze dvou § 9), ale připojen dodatek >v původní řeči<, poněvadž původci přísluší vždy výhradně právo, dílo přeložiti a překlad uveřejniti (§ 26).
Syndikát českých spisovatelů a po něm ministerstvo školství navrhly dále, aby oprávnění původcovo naložiti volně příspěvkem po roce, bylo obmezeno na případ, že dostal zaň honorář; jinak by měl míti právo to hned po vydání občasného díla.
Ministerstvo spravedlnosti neshledává tento požadavek ospravedlněným a pokládá již ve snížení doby značnou výhodu pro původce. Honorářem podmínilo jen toto ustanovení při jiných souborných dílech než uvedených v odst. 1. jako encyklopediích a pod. Původce může přece samostatně se rozhodnouti a věnoval-li svůj příspěvek snad bez honoráře, může již přiměřenou úmluvou (>leč by jinak bylo smluveno<), si vyhraditi dřívější nakládání. Rozuměti sluší tu opětné otištění na př. v sebraných spisech anebo v jiném díle, nikoliv však snad, že by nesměl původce dáti provozovati své dramatické dílo uveřejněné v nějakém sborníku nebo časopise.
§ 13 byl přizpůsoben čl. 15 bernské úmluvy, který nežádá, aby bylo jméno udáno určitým způsobem anebo na určitém místě na díle; spokojuje se >když jeho jméno obvyklým způsobem jest udáno na dílo<. Mimo to čl. 4. této úmluvy stanoví, že požívání a výkon původského práva nejsou podmíněny nějakými formálnostmi. § 10 zákona z r. 1895 předpisoval imperativně (>so muß<, budiž udáno), jak má býti a kde jméno udáno.
Odstavec 2. chce jen vysvětliti, jakým způsobem možno udati jméno, ač nebylo ho vzhledem ke všeobecnému znění odst. 1. ani třeba.
V § 14 byl k ustanovení § 11 zákona z r. 1895 připojen dvojí dodatek. Odstavec 2. má ustanovení rázu spíše procesního, že nepotřebuje vydavatel anebo nakladatel zvláštní legitimace k hájení původcových práv.
V odst. 3. upravuje se otázka, bylo-li jen k občanskému jménu připojeno druhé na př. podle rodiště a pod. (>Zahradník-Brodský<, >Vávra-Lomnický< a pod.) a dále, je-li přijaté jméno již tak známo, že není pochyby o pravém původci na př. Vrchlický (Frida), Krásnohorská (Pechová), Světlá, (Mužáková), ano že i v občanském životě jest pod ním znám.
§ 15 osnovy doplňuje ochranu podobizny; bylo sice převzato ustanovení § 12 zákona z r. 1895 v odstavci 1., ale rozvedena byla ochrana v dalších 2 odstavcích. Fotografická díla chrániti ukládá čl. 3. bernské úmluvy. Tuto ochranu poskytují již §§ 1, 4, 12 a 13 zákona z r. 1895 a § 69 pásl. zák. XVI. z r. 1884. Podobizny mohou však zhotoveny býti fotografií aneb i jiným způsobem, jako kresbou, malbou atd. Pro oboje platiti má odstavec 2.
Původní návrh zněl: >U podobizen objednaných za úplatu, ať jsou to díla výtvarných umění nebo fotografická, příslušejí původcova práva zákazníkovi jako odvozená práva.< Jsou to doplněná slova § 13, odst. 1. zákona.z r. 1895. Spornou byla totiž v theorii otázka, přísluší-li zákazníku původní autorské právo či jen odvozené (srv. dr. Pospíšil, Výklad str. 83). Praktický význam to má při ustanovení o státním občanství původcově, o ochranné době a pod. Převládl názor, že jest zákazníkovo právo jen odvozené. Ale byly vznášeny pochybnosti i o správnosti celé této normy. Bylo uvedeno (1. č. str. 84.), že pak zákazník jest jedině oprávněn dílem nakládati, je uveřejniti, napodobiti a napodobeniny rozšiřovati; že není rozhodnuto také, pro jaké podobizny ustanovení platí, zda pro zhotovené podle skutečnosti či také podle jiného obrazu, historické a pod. Poradci z výtvarných umělců navrhli doplniti ustanovení doložkou nebo změnou, že původcova práva jsou u podobizen vyhražena původci. Ministerstvo školství a národní osvěty namítlo, že se uděluje zákazníkovi přílišné právo; dlužno chrániti jak malíře, tak veřejnost, jež má nárok, aby jí nebyl odepřen požitek podobizny vysoké umělecké ceny aspoň při kopii původní podobizny nebo reprodukci postupem mechanickým, chemickým anebo fotografickým. Vlastník podobizny zhotovené výtvarným umělcem, měl by tedy býti chráněn jen ve svém hmotném právu vlastnickém, původcova práva k podobizně bylo by vyhraditi jejímu původci a právnímu nástupci; za tím účelem měl by býti vlastník díla povinen trpěti, aby oprávněný mohl vykonávati původcova práva, ovšem způsobem vlastníka příliš neobtěžujícím. To mělo by se vyhraditi prováděcímu nařízení (srv. § 22 osnovy). I navrhlo toto ministerstvo znění odstavce 2.: >U podobizen fotografických za odměnu příslušejí původcova práva zákazníkovi jako odvozená práva. U podobizen jako díla výtvarného umění vlastník není povinen je vydati, je však povinen trpěti, aby právo původcovo, které zůstává původci a jeho právnímu zástupci vyhrazeno, mohlo oprávněnou osobou vhodným způsobem býti vykonáno (§ 22).<
Prof. dr. Hermann-Otavský doporučuje >přiznati objednateli jen licenci rozmnožovací k vlastní potřebě nebo ku bezplatnému zcizení<.
Německý zákon z 9. ledna 1907 ustanovuje v § 18: >Přípustno jest rozmnožiti dílo k vlastní potřebě kromě stavby podle něho, stane-li se to bezplatně (odst. 1.). U podobizen osob jest objednateli a jeho právnímu nástupci dovoleno, pokud není jinak ujednáno, dílo rozmnožovati. Je-li podobizna dílo výtvarných umění, smí, pokud původce žije, díla kromě ustanovení odstavce 1. rozmnoženo býti jen fotografií< (odst. 2.).
Zde uvedené myšlénky a návrhy chce postihnouti § 15 odst. 2.
V odstavci 3. upraveno právo >k vlastnímu obrazu< rozšířením předpisů § 13, odst. 2. zákona z r. 1895. Tyto původní předpisy nebyly v literatuře uznávány za dostatečné. Podle něm. zákona z 9. února 1907 mohou podobizny (vůbec >Bildnisse<) jen se svolením zobrazené osoby býti rozšiřovány nebo veřejně vystaveny. Pokládá se za svolení, dostal-li zobrazený za to, že se dal vyobraziti, odměnu. Po smrti je do 10 let třeba svolení příbuzných, totiž manžela a dětí, a není-li jich, rodičů (§ 22). Bez svolení smějí býti rozšiřovány a veřejně vystaveny: 1. obrazy ze současných dějin, 2. obrazy, na nichž jsou osoby jen jako vedlejší vedle krajiny nebo jiného místa, 3. obrazy shromáždění, průvodů a podobných příběhů, jichž se zobrazení zúčastnili, 4. podobizny, jež nebyly zhotoveny na objednávku, pokud rozšiřování nebo vystavení slouží vyššímu zájmu umění (§ 23). Po vzoru tom bylo navrženo znění odst. 3. § 15, proti němuž nebylo připomínek.
K § 17. Ustanovení § 14 zákona z r. 1895 o exekuci podrobeno bylo kritice, u nás hlavně dr. Pospíšilem (Výklad str. 88), uvedenými sjezdovými pracemi a prof. dr. Hermannem-Otavským v pojednání >O přípustnosti a mezích exekuce autorsko-právní< (Sborník věd právních a státních X. str. 379); vedle soustavných výkladů pak v pojednání J. a F. Altschula: >Die urheberrechtliche Exekution< v Allg, Ger.-Ztg. 1907, č. 19 a 20. Při sjezdu českých právníků přijata byla jednomyslně resoluce; >Nepřípustnost exekuce ve smyslu a v mezích § 14 zákona ve prospěch autora a dědiců jeho vyslovená, stanovena budiž i ve prospěch singulárního sukcessora.< Požadavek ten činí prof. dr. Hermann i ve svém pojednání. V něm pak navrhl asi tuta formulaci: >Exekuce ve právo autorské resp. v oprávnění z něho plynoucí jest vyloučena, pokud dílo ještě nebylo uveřejněno anebo rozhodnutím osoby k tomu oprávněné k uveřejnění určeno. I když tu jsou tyto podmínky, nezasahujž exekuce přes slušnou míru v nemajetkové zájmy autorským právem chráněné; soudní uvážení o tom spočívejž na výslechu účastníků, po případě na úsudku znaleckého sboru v záležitostech autorsko-právních.
Totéž platí o exekuci v originální exempláře duševních děl. Po právu zhotovené rozmnoženiny a napodobeniny díla již uveřejněného nebo k majetkovému těžení určeného podléhají exekuci podle předpisů obecných, třebas se výkonem jejím zasahuje v obsah práva autorského; také tu však zachován budiž slušný zřetel k nemajetkovým zájmům autorským.
K ustanovením těmto mějž soud zřetel z povinnosti úřadu také při exekuci proti osobám třetím.
O exekuci ustanovuje § 10 něm. zákona z 19. června 1901: >Exekuce na původcovo právo nebo na jeho dílo se nepřipouští proti původci samému bez jeho přivolení; přivolení nemůže býti dáno zákonným zástupcem. Proti původcovu dědicovi jest exekuce bez jeho přivolení přípustna jen, když dílo vyšlo<; pokud se týče § 14 zák. z 9. ledna 1907 (o ochraně děl výtvarných umění a fotografie) totéž s dodatkem v odst. 2. >když dílo nebo jeho rozmnoženina vyšly< a s odst. 3., rozšiřujícím tyto předpisy na formy a jiná zařízení k rozmnožování.
Pří exekuci dlužno rozeznávati původcovo právo t. j. oprávnění, jež příslušejí původci a jeho nástupcům podle tohoto zákona, pak dílo samo a konečně u některých děl reprodukční prostředky, totiž určené výhradně k rozmnožování určitého díla jako jsou rytiny, desky a pod. Tak rozeznávají i předchozí návrhy a ustanovení.
Již v motivech k zákonu z r. 1895 bylo poukázáno na individuální ráz autorského práva, >se kterým nelze srovnávati, aby mohl původce býti dohnán donucovacími prostředky svých věřitelů k tomu, aby odevzdal veřejnosti dílo, které pro veřejnost neurčil nebo které nepovažuje ještě za zralé.< Nepřipouští se tudíž exekuce pro ochranu idálných a individuálných, nikoliv majetkových práv původcových a proto navrhuje osnova, aby byla vyloučena na právo samo. Důsledkem toho bude, jako dosud, že nelze donutiti původce nebo jeho nástupce exekucí k tomu, aby dílo uveřejnil anebo opět uveřejnil, ať rozšiřováním, provozováním anebo vystavením. Také rukopis jako hmotný základ, z něhož plyne původcovo právo, nebude lze postihnouti exekuci a to již podle § 251 č. 11. ex. ř. Stejně se to bude míti s modelem, náčrtem. Teprve dílo již uveřejněné nebo k němu původcem určené bude lze sáhnouti, na př. na obraz a pod. U děl slovesných, fotografických a pod. bude to teprve rozmnoženina nebo napodobenina, kdežto u děl výtvarných umění na př. obrazů, bude předmětem exekuce již dohotovené dílo určené na odbyt. Jest tu výtvorem duševní činnosti, zcizitelným a proto exekuci podléhajícím; ovšem jeho nabyvatel jako vlastník nemohl by sám vykonávati původcova práva, nýbrž podle § 22 osnovy nejsa povinen je vydati musel by trpěti, aby mohl původce neb jeho nástupce toto právo vhodným způsobem vykonati. Kdy bude lze považovati dílo za dohotovené, nelze stanoviti všeobecně, a bude tedy nutno posuzovati podle toho kterého případu, při čemž dbáti bude veškerých okolností, vlastností díla, osoby původcovy, jeho zvyků a pod. Nesporno to bude, když původce své dílo vystaví s poznámkou >na prodej<. Poradní sbor výtvarných umělců vyslovil se, že lze z pravidla dílo teprve pak považovati za dohotovené na prodej, když je původce označí svým jménem anebo značkou a navrhl, aby toto kriterium bylo pojato do zákona. Jsou však díla, také chráněná, jako nyní stavby a pod. (výrobky uměleckého průmyslu), na nichž se nevyznačují jméno původcovo a proto osnova k návrhu tomuto připojila dodatek >kde jest to obvyklo<. To jest hlavně při malbách, kresbách, dílech grafického umění a pod.
V §§ 18 až 25 byla převzata v podstatě, ale s některými změnami ustanovení §§ 15 až 22 zákona z r. 1895. Podrobnější předpisy §§ 16 až 22 téhož nejsou obsaženy. v zák. čl. XVI. 1884.
§ 19 uvádí především ustanovení odst. 1, § 16 zákona z r. 1895. Dodatky byly navrženy na návrh prof. dr. Hermanna-Otavského.
V § 20 (§ 16, odst. 2. a 3. zák. r. 1895) doplněno na návrh poradního sboru podle stylisace ministerstva školství a národní osvěty, ale tak, aby tři léta vztahovala se jen na určité jednotlivé budoucí dílo. Jde tu o budoucí díla, jež tedy původce teprve vytvoří nebo vytvořiti zamýšlí, kdežto v § 23 jde o díla již hotová, daná do nákladu nebo ku provozování. Obmeziti všechna budoucí díla nebo celý druh na tříletou dobu nemělo by praktického významu; a byl by tu protiklad - >všechna budoucí díla< - >na dobu tří let - <.
Původní osnova navrhovala >tohoto práva nemohou se strany napřed platně zříci<. Anketa literárních poradců navrhla: >Toho práva nemohou se strany vůbec zříci.< Podle toho nemohl by však autor ani upustiti od výpovědi, nýbrž musel by ji po každé dáti a na ní trvati, byť chtěl přenechati témuž nakladateli i na dále své dílo. A přece úmysl tohoto ustanovení jest: Původce nakládaje svými budoucími díly nepočítá na př. s náhodnými poměry a jejich změnou, podobně jako nakladatel, a uzavrou pevnou smlouvu. Jak zkušenost poučila, změní se značně poměry v neprospěch toho neb onoho, ale mohou se změniti i náhledy ve veřejnosti, tak že původce dříve oblíbený pozbude obliby v obecenstvu nebo naopak na př. neznámý původce pronikne. Původní ujednání neodpovídá pak změněným poměrům. Může ta neb ona strana úmluvu vypověděti. Ale zabráněno býti nemůže, aby přes to na ní netrvaly souhlasně, aby tedy nevykonaly právo jim přiznané, ale zamezeno býti má, aby při smlouvě samé hned se zřekly tohoto práva výpovědi. Nevykonávají-li tohoto práva jen, i když se poměry změnily, zříkají se ho sice také, ale projevují tak konkludentními činy, že souhlasí. Další návrh, aby původce a jeho nástupce byl chráněn i v tom případě, přenechá-li své dílo jinému k vydání, aniž bylo ujednáno, že smí býti pořízeno jen jediné vydání, stal se bezpředmětným osnovou zákona o nakladatelském právu, současně vypracovanou, stejně jako návrh ve příčině díla rozebraného a jeho opětného vydání. Ustanovení o tom náležejí správně do oné osnovy.
V § 21 bylo změněno ustanovení §§ 17 a 18 zákona z r. 1895. Tyto předpisy jednají o převedení díla samého do vlastnictví jiné osoby, kdežto předešlé vztahovaly se na převod práva původcova a jeho výkonu. § 17 zákona z r. 1895 jednal o dílech literárních a hudebních a stanovil, že není bez zvláštní úmluvy převedeno původské právo, bylo-li dílo zdarma přenecháno někomu do vlastnictví, jinak, bylo-li za úplatu přenecháno; § 18 stanovil o dílech výtvarných umění a fotografických, že v převodu vlastnictví - ať zdarma neb úplatně není bez zvláštní úmluvy převod práva napodobovacího nebo rozmnožovacího, ale převodem rozmnožovacího prostředku pokládá se i toto právo za přenesené.
Proti tomuto řešení vyslovil se syndikát českých spisovatelů i anketa hudebních a literárních poradců a ministerstvo školství a národní osvěty neshledává důvodu, aby bylo rozlišováno, přenechá-li původce dílo zdarma nebo za úplatu a navrhlo úpravu těchto ustanovení. Přepracovaná osnova nerozlišuje ani mezi díly ani zda se převod do vlastnictví stal zdarma či úplatně a vyslovuje jako pravidlo, že odevzdání díla do hmotného vlastnictví nemá za následek ještě převod původcova práva; tento musí býti ujednán mlčky nebo výslovně. Jest tu provedena opáčná zásada ustanovení § 11 pat. z r. 1846, podle něhož přecházelo při převodu vlastnického práva k dílu výtvarného umění též rozmnožovací právo na nabyvatele.
Důsledkem toho jest opravené ustanovení § 22 osnovy; vlastník není povinen vydati dílo původci nebo jeho nástupci, ale poněvadž jim zůstává původské právo, musí trpěti, aby je vykonávali. Ovšem státi se to může jen vhodným způsobem tak, aby vlastník nebyl příliš obtěžován a nad míru ve svém vlastnickém právu omezován. Všeobecný předpis upravující podrobněji výkon práva toho nelze dáti; bude to posouditi podle poměrů toho kterého případu.
Změny na dílu, zasahovaly by do ideálných zájmů a práv původcových; ale připustiti dlužno přece také změny, které by důvodně nemohl odepříti původce na př. opravu chybného letopočtu a pod.
Původní osnova chtěla shrnouti v druhém oddílu především všeobecné předpisy o obsahu původcova práva týkající se všeho druhu děl a pak uvésti zvláštní předpisy o jednotlivých druzích slovesných, hudebních, výtvarných umění, fotografických. Prof. dr. Hermann-Otavský vyslovil se proti tomu, navrhuje, aby i tu bylo se přidrženo soustavy rakouského práva. Předložená přepracovaná osnova vyhověla tomuto návrhu. Při tom přihlíženo bylo také ke kinematografii, jež rakouskému právu autorskému byla ještě neznámou, stejně jako přenesení díla na mechanický nástroj.
Změny a doplňky doporučují se tím, že podle bernské úmluvy chráněny jsou nové druhy děl a po případě zpracování jinými jest omezeno proti dosavadním předpisům. Tak chráněny jsou překlady vůbec bez obmezení podle §§ 28, 29 zákona z r. 1895 a pod.
Osnova požaduje také, aby tam, kde dovoleno jest použíti cizího díla ke zpracování nebo je částečně převzíti, byl z pravidla pojmenován původce nebo použitý pramen.
§ 27 stylisován byl vzhledem k čl. 9. bernské úmluvy a podle návrhů učiněných anketou. Dosavadní právo (§ 26 zákona z r. 1895, § 9 č. 2. zák. čl. XVI. 1884) nechránilo jednotlivých článků, telegramů a denních novinek z veřejných listů, chránilo však belletristické, vědecké a odborné články, nechť vyšly v jakémkoliv listě a to vyšly-li ve vědeckém a odborném listě vůbec, jinak byl-li patisk na jich počátku zakázán. Právo podle bernské úmluvy jest širší; chráněny nejsou denní novinky a smíšené zprávy (>nouvelles du jour< a >faits divers<), kdežto kromě feuilletonových románů a novel - jež chráněny jsou vždy - jsou jiné články z oboru literatury, vědy a umění o jakémkoli předmětu uveřejněné v listech a časopisech chráněny, je-li patisk zakázán; stačí, je-li všeobecný zákaz uveden v časopise.
K § 28: zachováno bylo ustanovení § 27 zákona z.r. 1895; opačné ustanovení má § 6 č. 7. zák. čl. XVI. 1884.
§ 29 provádí ustanovení čl. 12 bernské úmluvy, pokud se týče děl slovesných, stejně jako § 34 o dílech hudebních. Původní osnova (§ 23) navrhla ustanovení, že není dovoleno také zhudebnění básní a textů vůbec bez svolení. Toto ustanovení škrtnouti navrhl p. prof. dr. Hermann-Otavský. Syndikát českých spisovatelů žádal však toto ustanovení; naproti tomu ministerstvo školství a národní osvěty uvedlo, že by tím obmezen byl ve svém tvoření umělec-hudebník, neboť to zhudebňuje nějaké literární dílo zvláště menší báseň pod dojmem, kterým na něho působí a mohl by pak nastati případ, že by nedosáhl svolení k zhudebnění, když by byl již své dílo vytvořil. Jde také o ochranu ideálních zájmů umělce hudebního, nejen literáta. Zprofanování básnického díla špatným jeho zhudebněním netřeba se báti, neboť špatný hudebník nesáhne tak snadno ke zhudebnění vážné básně. Osnova připojuje se k tomuto odůvodnění, majíc také za to, že pravý svědomitý umělec,půjde-li o vážnější, větší práci zajisté vždy se dohodne kromě případu okamžité inspirace s původcem druhého díla. Vynechala tudíž tato ustanovení.
K § 31: č. 1. shodně jinak s § 25 č 1. zákona z r. 1895 vytýká, že uvésti jest převzatou část v samostatném literárním díle a spolu že třeba jest udati pramen anebo původce. Anketa přála si označení >drobné< místo >menší< částí.
Č. 2. Dosavadní právo dovoluje převzíti cizí dílo v rozsahu nepřesahujícím tiskový arch. Právem poukazuje dr. Karel V. Adámek ve svém pojednání sjezdovém na to, že by původce bezbranně musel přihlížeti k tomu, kdyby kompilator zařadil celé jeho dílo archu nepřesahující a že také určeno není, podle kterého vydání má býti tento rozsah posuzován, jde-li o několik vydání různého tisku a různého formátu (garmond a petit - 16° a 8°). Bude také těžko zjistiti, z kterého vydáni byla část ta vyňata. Osnova uznávajíc za vhodné omezení co do rozsahu podle jeho návrhu určuje poslední vydání díla jako rozhodné pro určení tohoto rozsahu. Dr. Pospíšil (Výklad str. 146) zastává mínění, že volno jest přejímajícímu, je-li více vydání, při kterých se rozměr tiskových archů nekryje, převzíti i tiskový arch onoho vydání, které třeba několik archů druhého vydání v sobě zaujímá, ovšem beze změn, které by se snad ve druhém vydání vyskytovaly.