Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Tisk 472.
Usnesení poslanecké sněmovny
o vládním návrhu (tisk 530),
kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění
mezinárodní smlouva, schvalující ujednání přijatá na mezinárodní
konferenci práce ve Washingtoně roku 1919 (tisk č. 1292).
Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé učinila v 51. schůzi dne 4. února 1921 toto usnesení:
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se takto:
1. Schvaluje se mezinárodní smlouva, schvalující tato ujednání, přijatá na mezinárodní konferenci práce ve Washingtoně r. 1919:
a) ujednání, aby byl omezen počet pracovních hodin v závodech průmyslových na 8 hodin denně a 48 hodin týdně,
b) ujednání o noční práci žen,
c) ujednání, jímž se stanoví nejnižší věk dětí, připuštěných ke pracem průmyslovým.
2. Svoluje se, aby tato smlouva byla presidentem republiky ratifikována jménem státu Československého.
3. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého.
4. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se súčastněnými ministry učinil další, opatření, jichž je třeba ku provedení této smlouvy.
Mezinárodní smlouva
ze dne..........1920
schvalující ujednání přijatá na mezinárodní konferenci práce ve Washingtoně r. 1919.
Mírovými smlouvami, uzavřenými ve Versaillích dne 29. června 1919 a v Saint-Germaine dne 10. září 1919, bylo ujednáno, aby Svaz národů vytvořil jednotné mezinárodní zákonodárství, které by směřovalo k tomu, aby osud dělnictva byl co možná zlepšován a postupným vybudováním sociální spravedlnosti zajištěn obecný mír mezi všemi národy. Na základě toho sestoupila se na pozvání vlády Spojených Států severní Ameriky dne 29. října 1919 generální konference mezinárodní organisace práce Svazu národů, který přijal níže uvedené osnovy smluv za tím účelem, aby je členové mezinárodní konference práce v souhlase s ujednáními obsaženými v částce nadepsané >Práce< uvedených mírových smluv schválili.
Osnovy ty jsou:
I.
Smlouva, aby byl omezen počet pracovních hodin v závodech průmyslových na 8 hodin denně a 48 hodin týdně.
Článek 1.
Za >podniky průmyslové< ve smyslu této smlouvy považují se jmenovitě:
a) doly, lomy a podniky těžařské všeho druhu,
b) podniky, v nichž se výrobky zhotovují, pozměňují, čistí, opravují, dokončují, připravují pro prodej, nebo v nichž se látky přeměňují, počítaje do toho stavbu lodí, podniky zabývající se bouráním hmot podobně jako výroba, přeměna a převod hnací síly vůbec a elektřiny,
c) stavba, přestavba, udržování, přizpůsobování nebo bourání všech staveb a budov, železnic, pouličních drah, přístavů, doků, hrází, kanálů, zařízení pro plavbu vnitrozemskou, cest, tunelů, mostů, sběracích stok, studní, zařízení telegrafů a telefonů, zařízení elektrických, plynáren, vodovodů nebo jiné práce stavební, podobně jako práce přípravné a zakládací, jež uvedeným pracím předcházejí,
d) doprava osob nebo zboží po cestách nebo drahách železných nebo cestách vodních, mořských nebo vnitrozemských, včetně správy zboží v dokách, na nábřežích, v loděnicích a skladištích. vyjma dopravu ruční.
Předpisy o dopravě po moři a po cestách vodních vnitrozemských určí zvláštní konference pro práci námořníků a lodníků.
V každé zemi určí příslušný úřad hranice mezi průmyslem s jedné strany a obchodem a zemědělstvím s druhé strany.
Článek 2.
Ze všech podnicích průmyslových, veřejných nebo soukromých. nebo v odděleních k nim přináležejících, nechť jsou jakéhokoliv druhu, vyjímaje podniky, v nichž jsou zaměstnáni výhradně členové jedné a téže rodiny, nesmí délka pracovní dobu zřízenců převyšovati 8 hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně s těmito výjimkami:
a) Ustanovení této smlouvy nevztahují se na osoby, jež zastávají nějaké místo dohlížitelské nebo ředitelské nebo místo vyžadující důvěry.
b) Když na základě zákona nebo následkem zvyku nebo úmluv mezi sdruženími zaměstnavatelů a dělníků (nebo když není takových sdružení mezi zástupci zaměstnavatelů a dělníků) je délka pracovní doby na jeden den nebo po více dní v týdnu kratší než 8 hodin, může příslušný úřad nebo smlouva mezi organisacemi nebo zmíněnými zástupci zájemníků ospravedlniti překročení hranice 8 hodin jiné dny v týdnu. Překročení uvedené v tomto paragrafu nesmí nikdy převyšovati jednu hodinu denně.
c) Pracuje-li se ve směnách, může býti délka pracovní doby prodloužena přes 8 hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně pod podmínkou, že průměr pracovních hodin v období tří neděl nebo v období kratším nepřevýší osm hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně.
Článek 3.
Hranici pracovních hodin zmíněnou v článku 2. lze překročiti, když se udá nebo když hrozí nějaká nehoda, nebo když jest nutno provésti pilné práce na strojích nebo nářadích, nebo v případě vyšší moci, ale pouze v rozsahu nutném, aby se vyvarovalo vážné nesnázi vyplývající pro řádný chod podniku.
Článek 4.
Hranici pracovních hodin zmíněnou v článku 2, lze překročiti při pracích, jejichž nepřetržitý výkon následkem povahy práce musí býti zajištěn postupnými směnami, s podmínkou, že pracovní hodiny nepřevyšují průměrně 56 týdně. Tato úprava nesmí se dotýkati prázdně, která může býti zajištěna dělníkům zákonem domácím jako náhrada za jejich týdenní den odpočinku.
Článek 5.
Ve výjimečných případech, kde by se hranice stanovené v článku 2. nedaly zachovati, a pouze v těchto případech, může býti smlouvami mezi sdruženími dělníků a zaměstnavatelů zaveden pro delší období rozvrh upravující délku denní pracovní dobu, jestliže úřad, jemuž smlouvy ty třeba předložiti, přemění dotyčná ujednání v řád.
Průměrná délka pracovní doby rozpočtená na počet neděl, obsažených v rozvrhu, nesmí na žádný způsob převyšovati čtyřicet osm hodin týdně.
Článek 6.
Předpisem veřejného úřadu budou stanoveny pro jednotlivé druhy průmyslu a řemesel:
a) stálé výjimky, jež třeba připustiti pro práce přípravné nebo doplňující, jež musí býti nutně obstarány mimo hranice vykázané pro všeobecnou práci podniku, nebo pro jisté druhy osob, jejichž práce jest jen občasná.
b) dočasné výjimky, jež třeba připustiti, aby bylo umožněno podnikům, aby zdolaly přírůstek práce mimořádné.
Tyto řády mají býti vydány po předchozí úradě organisací zaměstnavatelů a zúčastněných dělníků tam, kde jsou takové organisace. V nich se určí nejvyšší počet hodin přes čas, jež mohou býti v každém případě povoleny. Sazba mzdy za tyto hodiny přes čas zvýší se aspoň o 25 procent u porovnání se mzdou obyčejnou.
Článek 7.
Každá vláda zašle mezinárodní kanceláři práce:
a) seznam prací, jež jsou vyznačeny na základě své povahy jako nezbytně nepřetržitě ve smyslu článku 4.,
b) úplné zprávy o provádění dohod zmíněn jich v článku 5.,
c) úplné zprávy o opatřeních vydaných ve formě řádu na základě čl. 6. a o jejich provádění.
Mezinárodní kancelář práce podá každého roku zprávu o tomto předmětu generální konferenci Mezinárodní organisace práce.
Článek 8.
Aby bylo usnadněno provádění obsahu této smlouvy, jest každý zaměstnavatel povinen:
a) oznámiti nápadnými návěštími ve svém závodě nebo jiným způsobem úřadem schváleným hodiny, kdy práce započíná a končí, nebo když se práce koná ve směnách, hodiny, kdy počíná a končí střídá každé směny. Hodiny budou stanoveny takovým způsobem, aby nepřekračovaly hranic naznačených v této smlouvě a byvše oznámeny, nemohou býti změněny než způsobem, jejž úřad schválil;
b) oznámiti tímže způsobem přestávky povolené v době pracovní, jež se nepovažují za část hodin pracovních;
c) zapisovati do záznamů způsobem schváleným zákony té které země nebo řádem příslušného úřadu všechny hodiny přes čas vykonané na základě článků 3. a 6, této smlouvy.
Zaměstnávati osoby mimo hodiny stanovené podle odstavce a) nebo během hodin stanovených podle odstavce b) jest zakázáno.
Článek 9.
Provádění této smlouvy v Japonsku bude podléhati těmto změnám a podmínkám:
a) Za >podniky průmyslové< se považují zejména: podniky vypočtené v odstavci b) článku 1., zaměstnávají-li aspoň 10 osob;
podniky, vypočtené v odstavci c) článku 1. s výhradou, že podnik spadá pod definici >továrny<, stanovenou příslušným úřadem;
podniky, vypočtené v odstavci d) článku 1., vyjma dopravu osob nebo zboží po cestách, správu zboží v dokách na nábřežích, v loděnicích a skladištích, rovněž jako dopravu ruční, a bez ohledu na počet zaměstnaných osob ony z podniků průmyslových vypočtených v odstavcích b) a c) článek 1., jež příslušný úřad by prohlásil za velmi nebezpečné nebo spojené s pracemi nezdravými.
b) Délka skutečné pracovní doby každé osoby ve stáří aspoň 15 let zaměstnané v podniku průmyslovém, veřejném nebo soukromém nebo odděleních k němu přináležejících, nesmí překročovati padesát sedm hodin týdně, vyjma v průmyslu surového hedvábí, kde nejdelší pracovní doba může obnášeti šedesát hodin týdně.
c) Délka skutečné pracovní doby nesmí v žádném případě překračovati čtyřicet osm hodin týdně pro děti mladší patnácti let zaměstnané v podnicích průmyslových, veřejných nebo soukromých nebo odděleních k nim přináležejících, dále pro osoby zaměstnané pracemi podzemními v dolech bez rozdílu jejich stáří.
d) Obmezení pracovních hodin může býti pozměněno za podmínek naznačených v článcích 2., 3., 4. a 5. této smlouvy, avšak poměr mezi dobou přiznaného prodloužení a dobou normálního pracovního týdne nesmí překračovati rozsah vyplývající z ustanovení zmíněných článků.
e) V období týdenním přiznává se všem dělníkům bez rozdílu odvětví nepřetržitý klid 24 hodin.
f) Předpisy průmyslového zákona japonského, které obmezují jeho platnost na závody, kde jest zaměstnáváno alespoň 15 osob, budou pozměněny tím způsobem, že se toto zákonodárství bude na příště vztahovati na závody, kde jest zaměstnáváno alespoň 10 osob.
g) Předpisy předcházejícího odstavce tohoto článku nabudou platnosti nejpozději 1. července 1922, předpisy však obsažené v článku 4., tak jak jsou pozměněny odstavcem d) tohoto článku, nabudou platnosti nejpozději 1. července 1923.
h) Hranice 15 let zmíněná v odstavci c) tohoto článku bude zvýšena na 16 let nejpozději dnem 1. července 1925.
Článek 10.
V Indii britské bude přijata zásada šedesátihodinného týdne pro všechny pracovníky zaměstnané v závodech průmyslových toho času spravovaných zákonodárstvím průmyslovým, jehož provádění zajišťuje vláda indická, podobně jako v dolech a v odvětvích prací železničních, jež budou za tím účelem vypočteny příslušeným úřadem. Tento úřad nemůže schváliti změny v mezích tuto uvedených, musí však při tom přihlížeti k předpisům článků 6. a 7. této smlouvy.
Ostatní předpisy této smlouvy pro Indii neplatí, ale o dále sahajícím obmezení pracovních hodin bude jednáno na některém příštím zasedání generální konference.
Článek 11.
Ustanovení této smlouvy neplatí pro Čínu, Persii a Siam, avšak o obmezení pracovní doby v těchto zemích musí býti jednáno na některém příštím zasedání generální konference.
Článek 12.
Pro provádění této smlouvy v Řecku může býti doba počátku platnosti její ustanovení odsunuta v souhlase s čl. 19. do 1. července 1923 pro tyto závody průmyslové:
1. Továrny na sírouhlík,
2. továrny na kyseliny,
3. koželužny,
4. papírny,
5. tiskárny,
6. pily,
7. skladiště tabáku a podniky, kde se tabák připravuje,
8. práce důlní, konané pod širým nebem,
9. slévárny,
10. vápenky,
11. barvírny
12. sklárny (foukači),
13. plynárny (topiči),
14. nakládání a skládání zboží, a nejpozději do 1. července 1924 pro tyto podniky průmyslové:
1. průmysl strojnický: stavbu strojů, výrobu železných pokladen, vah, postelí, cvočků, broků, slévárny železa a bronzu, klempířství, dílny cínařské, výrobu přístrojů hydraulických;
2. průmysl stavební: vápenné pece, cementárny, sádrárny, cihelny, továrny na dlaždičky, závody hrnčířské, řezání mramoru, práce zemní a stavební;
3. průmysl textilní: přádelny a tkalcovství všech druhů, vyjma barvírny;
4. průmysl poživatin: pekárny, výrobu jedlých těstovin, výrobu vína, lihovin a nápojů, olejny, pivovary, výrobu ledu a šumících vod, výrobu cukrovinek a čokolády, výrobu uzenek a konserv, jatky a řeznictví;
5. průmysl chemický: továrny na barvy syntetické, sklárny (vyjma foukače), výrobu tresti terpentýnové a vinného kamene, výrobu kyslíku a výrobků lékárnických, výrobu lněného oleje, výrobu glycerínu, výrobu karbidu vápenatého, plynárny (vyjma topiček);
6. průmysl kožařský: továrnu na obuv, továrny na zboží kožené;
7. průmysl papírnický a tiskařský: výrobu obálek, záznamních knih, krabic, sáčků, dílny knihařské, litografické a zinkografické;
8. průmysl oděvní: dílny pro výrobu šatstva a prádla, výrobu ložních pokrývek, umělých květin a prýmkářství, úpravu peří, výrobu klobouků a deštníků;
9. průmysl dřevařský: stolařství, bednářství, kolářství, výrobu nářadí a židlí, výrobu rámů, výrobu kartáčů a metel;
10. průmysl elektrářský: dílny k výrobě proudu, dílny pro zařízení elektrické;
11. dopravu po zemi; zaměstnance železnic a pouličních drah, řidiče, vozky a povozníky.
Článek 13.
Pro provádění této smlouvy v Rumunsku může býti doba počátku platnosti její odsunuta v souhlase s čl. 19. do 1. července 1924.
Článek 14.
Vláda každé země může ustanovení této smlouvy nařízením zastaviti v případě války, nebo když se vyskytnou události, jež ohrožují bezpečnost národní.
Článek 15.
Úřední ratifikace této smlouvy za podmínek naznačených v části XIII. Versaillské smlouvy ze dne 28. června 1919 a Saint-Germainské smlouvy ze dne 10. září 1919 budou oznámeny generálnímu sekretáři Svazu národů a budou jím zaznamenány do rejstříku.
Článek 16.
Každý člen Mezinárodní organisace práce, který schválí tuto smlouvu, se zavazuje, že ji bude prováděti také ve svých koloniích, državách, a v těch ze svých protektorátů, které se nespravují úplně samy, za těchto výhrad:
a) že ustanovení smlouvy nebudou neproveditelná následkem místních poměrů;
b) že změny, které by byly potřebné k tomu, aby úmluva se přizpůsobila místním poměrům, budou moci býti do ní pojaty. Každý člen musí oznámiti Mezinárodnímu úřadu práce rozhodnutí, jež má v úmyslu učiniti vzhledem na každou ze svých kolonií neb držav, neb každý z těch svých protektorátů, jež se nespravují úplně samy.
Článek 17.
Jakmile bude u sekretariátu zapsána ratifikace dvou členů Mezinárodní organisace práce, oznámí generální sekretář Svazu národů tuto skutečnost všem členům Mezinárodní orgsanisace práce.
Článek 18.
Tato smlouva nabude platnosti dnem, kdy generální sekretář Svazu národů tak učiní, a bude vázati jen členy, kteří dali zapsati svou ratifikaci u sekretariátů. Po této době smlouva nabude platnosti u každého jednotlivého člena dnem, kdy bude zapsána ratifikace člena u sekretariátu.
Článek 19.
Každý člen, který ratifikuje tuto smlouvu, se zavazuje, že bude prováděti její ustanovení nejpozději dnem 1. července 1921, a že učiní opatření potřebná k tomu, aby její ustanovení byla uskutečněna.
Článek 20.
Každý člen, který ratifikoval tuto smlouvu, může ji po uplynutí období desíti let ode dne, kdy nabyla platnosti, vypověděti spisem zaslaným generálnímu sekretáři Svazu národu, který jej zapíše do rejstříku. Výpověď nabude účinku teprve za rok od té doby, kdy byla zapsána u sekretariátu.
Článek 21.
Správní rada Mezinárodní kanceláře práce musí aspoň jednou za 10 let předložiti generální konferenci zprávu o provádění této smlouvy a rozhodne, zda má býti dána na denní pořádek konference otázka revise nebo změny této smlouvy.
I.
La Convention tendant a limiter a huit heures par jour et a quarante-huit heures par semaine le nombre des heures de travail dans les établissements industriels.
Article 1.
Pour l'application de la présente Convention, seront considérés comme >établissements industriels< notamment:
a) Les mines, carrieres et industries extractives de toute nature.
b) Les industries dans lesquelles des produits sont manufacturés, modifiés, nettoyés, réparés, décorés, achevés, préparés pour la vente, ou dans lesquelles les matieres subissent une transformation, y compris la construction des navires, les industries de démolition de matériel, ansi que la production, la transformation et la transmission de la force motrice en général et de l'électricité.
c) La construction, la reconstruction, l'entretien, la réparation, la modification ou la démolition de tousš bâtiments et édifices, chemins de fer, tramways, ports, docks, jetées, canaux, installations pour la navigation intérieure, routes, tunnels, ponts, viaducs, égouts collecteurs, égouts ordinaires, puits, installations télégraphiques ou téléphoniques, installations électriques, usines a gaz, distribution, d'eau, ou autres travaux de construction, ainsi que les travaux de préparation et de fondation précédant les travaux cidessus.
d) Le transport de personnes ou de marchandises dar route, voie ferrée ou voie d'eau, maritime ou intérieure, y compris la manutention des marchandises dans les docks, quais, wharfs et entrepôts, a l'exception du transport a la main.
Les prescriptions relatives au transport par mer et par voie d'eau intérieures seront fixées par une Conférence spéciale sur le travail des marins et mariniers.
Dans chaque pays l'autorité cómpétente déterminera la ligne de démarcation entre l'industrie, d'une part, le commerce et l'agriculture, d'autre part.
Article 2.
Dans tous les établissements industriels publics ou privés, ou dans leurs dépendances, de quelque naure qu'ils soient, a l'exception de ceux dans lesquels sont seuls employés les membres d'une meme famille, la durée du travail du personnel ne pourra excéder huit heures par jour et quarantehuit heures par semaine, sauf les exceptions prévues ci-apres:
a) Les dispositions de la présente Convention ne sont pas applicables aux personnes occupant un poste de surveillance ou de direction ou un poste de confiance.
b) Lorsque en vertu d'une loi par suite de l'usage ou de conventions entre les organisations patronales et ouvrieres (ou, a défaut de telles organisations, entre les représentants des patrons et des ouvriers), la durée du travail d'un ou plusieurs jours de la semaine est inférieure a huit heures, un acte de l'autorité compétente ou une convention entre les organisations ou représentants susmentionnés des intéressés peut autoriser le dépassement de la limite des huit heures les autres jours de la semaine. Le dépassement prévu par le présent paragraphe ne pourra jamais excéder une heure par jour.
c) Lorsque les travaux s'effectuent par équipes, la durée du travail pourra etre prolongée au-dela de huit heures par jour et de quarante-huit heures par semaine, a la condition que la moyenne des heures de travail calculée sur une période de trois semaines ou moins ne dépasse pas huit par jour et quarantehuit par semaine.
Article 3.
La limite des heures de travail prévue a l'article 2 pourra etre dépassée en cas d'accident survenu ou imminent, ou en cas de travaux d'urgence a effectuer aux machines ou a l'outillage, ou en cas de force majeure, mais uniquement dans la mesure nécessaire pour éviter qu'une gene sérieuse ne soit apportée a la marche normale de l'établissement.
Article 4.
La limite des heures de travail prévue a l'article 2 pourra etre dépassée dans les travaux dont le fontionnement continu doit, en raison meme de la nature du travail etre assuré par des équipes successives, a la condition que les heures de travail n'excedent pas en moyenne cinquante-six par semaine. Ce régime n´affectera pas les congés qui peuvent etre assurés aux travailleurs par les lois nationales en compensation de leur jour de repos hebdomadaire.
Article 5.
Dans les cas exceptionnels ou les limites fixées a l'article 2 seraient reconnues inapplicables, et dans ces cas seulement, des conventions entre organisations ouvrieres et patronales pourront, si le Gouvernement a qui elles devront etre communiquées, transforme leurs stipulations en reglements, établir sur une plus longue période un tableau réglant la durée journaliere du travail.
La durée moyenne du travail, calculée sur le nombre de semaines déterminé par le tableau, ne pourra en aucun cas excéder quarante-huit heures par semeime.
Article 6.
Des reglements de l'auorité publique détermineront par industrie ou par profession:
a) les dérogations permanentes qu'il y aura lieu d'admettre pour les travaux préparatoires ou complémentaires qui doivent etre nécessairement exécutés en dehors de la limite assignée au travail général de l'établissement, ou pour certaines catégories de personnes dont le travail est spécialement intermittent.
b) Les dérogations temporaires qu'il y aura lieu d'admettre pour permettre aux entreprises de faire face a des surcroîts de travail extraordinaires.
Ces reglements doivent etre pris apres consultation des organisations patronales et ouvrieres intéressées; la ou il en existe. Ils détermineront le nombre maximum d'heures supplémentaires qui peuvent etre autorisées dans chaque cas. Le taux du salaire pour ces heures supplémentaires sera majoré d'au moins 25 pour cent par rapport au salaire normal.
Article 7.
Chaque Gouvernement communiquera au Bureau International du Travail:
a) une liste des travaux classés comme ayant un fonctionnement nécessairement continu dans le sens de l'article 4.
b) des renseignements complets sur la pratique des accords prévus á l'article 5.
c) des renseignements complets sur les dispositions réglementaires prises en vertu de l'article 6 et leur application.
Le Bureau International du Travail présentera chaque année un rapport a ce sujet a la Conférence Générale de l'Organisation Internationale du Travail.
Article 8.
En vue de faciliter l'application des dispositions de la présente convetion, chaque patron devra:
a) faire connaître au moyen d'affiches apposées d'une maniere apparente dans son établissement ou en tout autre lieu convenable ou selon tout autre mode approuvé par le Gouvernement, les heures auxquelles commence et finit le travail, ou, si le travail s'effectue par équipes, les heures auxquelles commence et finit le tour de chaque équipe. Les heures seront fixées de façon a ne pas dépasser les limites prévues par la présente convention, et, une fois notifiées, ne pourront etre modifiées que le mode et la forme d'avis approuvés par le Gouvernement;
b) faire connaître, de la meme façon, les repos accordés pendant la durée du travail et considérés comme ne faisant pas partie des heures de travail;
c) inscrire sur un registre selon le mode approuvé par la législation de chaque pays ou par un reglement de l'autorité compétente, toutes les heures supplémentaires effectuées en vertu des articles 3 et 6 de la présente Convention.
Sera considéré comme illégal le fait d'employer une personne en dehors des heures fixées en vertu du paragraphe a) ou pendant les heures fixées en vertu du paragraphe b).
Article 9.
L'application de la présente Convention au Japon comportera les modifications et conditions suivantes:
a) Seront considérés comme >établissements industriel< notamment: les établissemnts énummérés au paragraphe a) de l'article 1er, les établissements énumérés au paragraphe b) de l'article 1er s'ils occupent au moins dix personnes:
les établissements énumérés au paragraphe c) de l'article 1er, sous réserve que ces établissements soint compris dans la définition de >fabriques< donnée par l'autorité compétente;
les établissements énumérés au paragraphe d) de l'article 1er, sauf le transport de personnes ou de marchandises par route, la manutention des marchandises dans les docks, quais, wharfs et entrepôts, ainsi que le transport a la main et sans égard au nombre des personnes occupées, ceux des établissements industriels énumérés aux paragraphes b) et c) de l'article 1er que l'autorité compétente pourrait déclarer tres dangereux ou comportant des travaux insalubres.
b) La durée effective du travail de toute personne âgée d'au moins 15 ans, employée dans un établissement industriel, public ou privé, ou dans ses dépendances, ne depassera pas cinquante-sept heures par semaine sauf dans l'industrie de la soie grege, ou la durée maximum de travail pourra etre de soixante heures par semaine.
c) La durée effective du travail ne pourra en aucun cas dépasser quarante-huit heures par semaine, ni pour les enfants de moins de quinze ans occupés dans les établissements industriels, publics ou privés, ou dans leur dépendances, ni pour les personnes occupées aux travaux souterrains dans les mines, quel que soit leur âge.
d) La limitation des heures de travail peut etre modifiée dans les conditions prévues aux articles 2, 3, 4 et 5 de la présente Convention, sans toutefois que le rapport entre la durée de la prolongation accordée et la durée de la semaine normale puisse etre supérieur au rapport résultant des dispositions des dits articles.
e) Une période de repos hebdomadaire de vingt-quatre heures consécutives sera accordée a tous les travailleurs sans distinction de catégorie.
f) Les dispositions de la législation industrielle du Japon qui en limitent l'application aux établissements ou sont employées au moins quinze personnes, seront modifiées de façon a ce que cette législation s'applique désormais aux établissements ou sont employées au moins dix personnes.
g) Les dispositions des paragraphes cidessus du présent article entreront en vigueur au plus tard le 1er juillet 1922; toutefois, les dispositions contenues a l'article 4, telles qu'elles sont modifiées par le paragraphe d) du présent article, entreront en vigueur au plus tard le 1er juillet 1923.
h) La limite de quinze ans prévue au paragraphe c) du présent article, sera portée a seize ans le 1er juillet 1925 au plus tard.
Article 10.
Dans d'Inde britannique, le principe de la semaine de soixante heures sera adopté pour tous les travailleurs occupés, dans les industries actuellement visées par la législation industrielle dont le Gouvernement de l'Inde assure l'application, ainsi que dans les mines et dans les catégories de travaux de chemins de fer qui seront énumérées a cet effet par l'autorité compétente. Cette autorité ne pourra autoriser des modifications a la limite ci-dessus mentionnée qu'en tenant compte des dispositions contenues dans les articles 6 et 7 de la présente Convention.
Les autres prescriptions de la présente Convention ne s'appliqueront pas a l'Inde, mais une limitation plus étroite des heures de travail devra etre examinée lors d'un prochaine session de la Conférence Générale.
Article 11.
Les dispositions de la présente Convention ne s'apliqueront ni a la Chine, ni á la Perse, ni au Siam, mais la limitation de la durée du travail dans ces pays devra etre examinée lors d'une prochaine session de la Conférence Générale.
Article 12.
Pour l'application de la présente Convention a la Grece, la date a laquelle ces dispositions entreront en vigueur, conformément a l'article 19, pourra etre reportér au 1er juillet 1923, pour les établissements industriels ci-apres:
1. Fabriques de sulfure de carbone,
2. Fabriques d'acides,
3. Tanneries,
4. Papeteries,
5. Imprimeries,
6. Scieries,
7. Entrepôts de tabac et établissements ou se fait la préparation du tabac,
8. Travaux a ciel ouvert dans les mines,
9. Fonderies,
10. Fabriques de chaux,
11. Teintureries,
12. Verreries (souffleurs),
13. Usines a gaz (chauffeurs),
14. Chargement et déchargement de marchandises;
et au plus tard au 1er juillet 1924, pour les établissements industriels ci-apres: