K návrhu Syndikátu českých spisovatelů bylo právo původcovo opraviti dílo pro nové vydání nebo výtisk rozšířeno i na ten případ, když bylo první vydání stereotypováno. Mohou nastati závažné změny názoru, událostmi nebo výzkumy vyvolány, býti nové poměry, a původci musí býti umožněno jich využitkovati při novém vydání, to bude také dílu ve prospěch a i nakladateli bude na tom záležeti, aby dílo vyšlo ve zlepšeném vydání spíše, než aby bylo vydáno zastaralé.
Původní osnova stanovila sice také jako domněnku pro přiměřenost lhůt (posl. odst.§ 8), že se považuje za přiměřenou u slovesných děl měsíc pro tiskový arch, pro hudební díla a výtvarná dva měsíce. Toto ustanovení bylo v nové osnově vynecháno a ponecháno stranám, aby posoudily přiměřenost, po případě se dohodly o lhůtě, a kdyby nebylo souhlasu soudu, aby posoudil tuto otázku podle konkrétních okolností.
K § 9. Povinnost zadávajícího, nenakládati dílem na újmu nakladatelovu, plyne z pojmu a obsahu smlouvy a ze všeobecných právních zásad povinnost pomíjí, jakmile dílo jest rozebráno, neboť tím končí nakladatelský poměr. V § 3 bylo vyhrazeno zadávajícímu právo rozmnožiti a rozšiřovati dílo v souborném vydání (sebraných spisech), když uplynulo deset roků od vydání jednotlivého díla aneb když dílo dříve bulo rozebráno nebo zbylý náklad byl odkoupen. Syndikát českých spisovatelů poukázal na ustanovení ruského zákona (předsovětského) čl. 71, že spisovatel jest oprávněn koupiti od nakladatele zpět neprodané výtisky za cenu, která byla určena při vydání, a není-li jiného ujednání, uspořádati po pěti letech po vyjití nové vydání vůbec. Navrhli proto doplnění po rozumu § 1168 ob. zák. obč. starého znění a § 1173 podle III novely, ježto jest důležito, aby mohl původce uspořádati nové vydání díla nebo další rozmnožování starého díla např. pro změnu vědeckých nebo politických názorů potlačiti. Může býti také poškozen citelně, když nakladatel není sám dosti čilý, nebo když původní nakladatel, který se staral o odbyt díla, zemře a jeho nástupci nemají té obchodní čilosti, pak bývá dílo odsouzeno, státi se tzv. >ležákem< a po čase makulaturou. Tomu zabrániti má ustanovení druhé věty odst, 1.
Syndikát českých spisovatelů se vyslovil proti odstavci 3, odkazuje na nesrovnalost s osnovou zákona o původcovu právu a na to, že by bylo nespravedlivé, aby byl původce nehonorovaného příspěvku vůbec ve příčině nového otištění jinde vázán a potrestán tak majetkově za svou ochotu. K tomu lze uvésti, že § 12 osnovy zákona o původcovu právu stanoví, že původce může jinak naložiti bez svolení vydavatelova, pokud se týče nakladatelova příspěvky v občasných dílech (časopisech, ročenkách, kalendářích) teprve rok po uveřejnění v jiných souborných dílech však, pokud neobdržel odměny, leč by bylo jinak umluveno. Tomu odpovídá navržené znění § 9. Doložkou >pokud nebylo jinak umluveno< vyhrazeno jest původci právo, ujednati věc jinak, tedy vymínit a si kratší dobu nebo možnost ihned příspěvek uveřejniti, obdrží-li však odměnu zaň, vázán bude všeobecným předpisem § 9.
Na návrh Syndikátu československých výtvarných umělců bylo přijato do osnovy ustanovení posledního odstavce § 9. Již 39 zákona o původcovu právu neprohlašuje za porušení původcova práva, když se zhotoví napodobenina výtvarného díla k vlastní potřebě bez úmyslu z ní získati příjmu a není-li provedena. zcela nebo přibližně v původní velikostí. Spravedlivo se zdá, aby bylo umožněno umělci ve článcích o umělecké činnosti použíti reprodukcí vlastních děl k výkladu nebo jako dokladů tvorby.
K § 10. Osnova navrhuje jako pravidlo souhlasně s § 5 něm. zákona o nakladatelském právu, že nakladatel jest oprávněn, není-li jiné úmluvy, uspořádati jen jedno vydání, a určuje spolu v odst. 2, výší nákladu na tisíc výtisků nebo rozmnoženin. S některých stran navrhovaný zákaz, učiniti smlouvu zároveň o několik vydání, byl by obmezováním svobody ujednávati smlouvy a stavěl by strany, zejména původce pod opatrovnictví. Původní osnova zněla v 2. větě § 10. >Bylo-li mu propůjčeno právo na několik vydání, platí, je-li to pochybno, pro každé nové vydání tytéž úmluvy o odměně a ostatních podmínkách smluvních jako pro předcházející.< Je to ustanovení německého zákona. Proti němu protestoval Syndikát českých spisovatelů a navrhl jeho škrtnutí. Dlužno prý uvážiti, že všeobecné drahotní poměry jsou dosud neustálené a bylo by proto nespravedlivo, aby duševní pracovník byl vázán výší honoráře smluvenou za zcela jiných poměrů. K tomu jest uvážiti, že již podle všeobecných zásad závaznou jest smlouva pro budoucí plnění a ujedná-li si původce smlouvu současně o několika vydáních, aniž vyjedná pro každé zvláštní odměnu, že touto jednotnou smlouvou jest vázán. Nebylo-li však ujednáno nic o tom, kolik vydání se zadává, platí již podle osnovy, že smlouva se vztahuje na jediné. Proto upraveno ustanovení to v nynějším znění, že zadávající jednou smlouvou několik vydaní díla jest povinen si výslovně vyhraditi, chce-li si stanoviti jinou cenu nebo jiné podmínky. Pro smlouvy učiněné před účinností zákona navrženo jest přechodné ustanovení § 42.
Poslední odstavec byl přijat na návrh syndikátu československých výtvarných umělců do osnovy. Má jim býti zabráněno, aby nakladatel, jemuž bylo propůjčeno reprodukční právo pro časopis nebo pod., vydal reprodukci jako volný list, v albu, jako dopisnice nebo pod.
Také doplněk navržený ministerstvem školství a národní obrany k odst. 1. znění: >Po uplynutí pěti roků od předcházejícího vydání není autor již vázán původní úmluvou o odměně a jest odměnu umluviti znovu. V případě neshody stanoví ji soudce se zřetelem k panujícím hospodářským poměrům< byl by prolomením právních zásad o závaznosti smluv. Stranám jest volno takové ustanovení pojmouti do smlouvy, ale zákonem suplovati vůli stran v tomto směru se nedoporučuje.
Do počtu nákladu (§ 10) nelze započísti otisky nebo rozmnoženiny, jichž se dostane zadávajícímu (volné), pak redakční reklamní, náhradní a doplňovati a povinné. Ale i tu dlužno omeziti počet, aby nebyly pak snad rozšiřovány v neprospěch zadávajícího. Podle německého zákona (§ 6) nemá počet volných výtisků přesahovati dvacetinu přípustných. Osnova stanoví všechny rozmnoženiny zde zahrnuté na 200, tedy na jednu pětinu nákladu. Náhradními budou ty, kterými mohou nahrazeny býti otisky zničené, doplňovací pak ty, jimiž se mají doplniti jen výtisky poškozené. Povinnými rozumějí se výtisky, které podle ustanovení tiskového zákona musí býti při každém tisku odevzdány jistým ústavům. Ježto v té příčině i návrh tiskového zákona má ustanovení, bylo vynecháno zde ustanovení o tom, kterým ústavům musí býti výtisky dodány (§ 11).
Z jedné strany bylo pozastaveno ustanovení odst. 2, § 11. Toto má však účel omeziti tisk reklamních výtisků nad potřebu a znemožniti jích použití. Při sešitových dílech nebude lze hned pří prvních sešitech určiti pevný náklad. První sešity bývají tištěny pro reklamy ve větším počtu. Teprve třetím aneb čtvrtým sešitem ustálí se náklad. Má tedy nakladatel míti právo, tisknouti první sešity ve větším počtu a pro odměnu, je-li určena podle nákladu, bude pak rozhodným počet již ustálený (§ 23). Pro případ, že by neobsahovalo celé dílo stanovený počet sešitů, má býti přípustno tisknouti více jen do jejich třetiny.
Zadávající nemá práva sám po živnostensku dílo rozšiřovati (§ 3), může je proto jen darovati neb ojediněle prodati, naproti tomu může exempláři, které mu byly dány jako volné, nakládati dle libosti a mohl by je i po živnostensku prodávati. (V literatuře tak Allfeld, Mnichov 1902, str. 425.)
K § 13. Povinnost nakladatelova rozmnožiti a rozšiřovati dílo zavazuje ho také uspořádati co nejdříve nové vydání, bylo-li pro ně nakladatelské právo propůjčeno. Ale spravedlivo jest, aby sprošťovaly ho povinnosti bez průtahu vydání uspořádati poměry, které znemožňují nebo ztěžují vydání bez jeho viny, ale tím nemá trpěti újmu původce.
Čtvrtý odstavec obsahuje ustanovení shodná s § 23 osnovy o původcovu právu, zde bylo pomyšleno je původně vynechati a vyhraditi je pouze zákonu o nakladatelské smlouvě. Po usnesení subkomitétu senátu Národního shromáždění byla zařazena pak i do zákona o původcovu právu. Tato ustanovení odpovídají celkem zásadám vysloveným v obchodním zákoně.
Podle německého zákona (§ 17) není povinen nakladatel, který má právo uspořádati nové vydání, tohoto práva použíti. Zadávající může mu k tomu jen určiti přiměřenou lhůtu a po ní odstoupiti od smlouvy, nevyhověl-li nakladatel včas. Je-li však ujednána smlouva i o dalších vydáních, musí býti ponechána zadávajícímu volba, jakým způsobem chce naléhati na splnění neb odškodnění.
K § 15. Z ustanovení odstavce 1, >jenž měl nakladatel na skladě< plyne sice již, že toto právo se nevztahuje na rozmnoženiny zničené při dopravě, u sortimentáře apod., přes to pro jasnost byl na návrh Syndikátu připojen ještě odstavec 3.
Poněvadž odměna z pravidla bude smluvena podle nákladu, bylo by to na újmu původcovu (zadávajícího), kdyby nakladatel směl zpeněžiti i nepoužité náhradní a doplňovací rozmnoženiny.
Ministerstvo školství a národní osvěty upozornilo při tom na čl. 3. anglického zákona o původském právu ze 16. prosince 1911, podle něhož jest vydavateli díla vydaného 25 let po původcově smrti, ale ještě před uplynutím 50-leté ochranné lhůty uložena povinnost dokázati, že právnímu nástupci vyplatil tantiemu, která se účtuje 10 % z prodejní ceny. Prováděcím nařízením ministerstva obchodu (board of trade) ze dne 7. června 1912, č. 532, bylo v podstatě stanoveno, že vydavatel díla je může dáti do prodeje jen tehdy, když si opatří od oprávněného nálepky a každý výtisk opatří takovou nálepkou. Ponechalo pak úvaze zda by se takové opatření doporučovalo u nás než opatření takové hodí se jen, má-li se říditi odměna odbytem, jinak nemá významu, jestli odměna vyplácí se za celé vydání. Protože pak tento způsob bude pravidelnější za naších poměrů, nenavrhuje se podobné ustanovení jako jest v anglickém právu.
K § 16. Ustanovení toto jest poněkud rozšířeno proti § 14 něm. zákona: předně uložena jest tu nakladateli také povinnost starati se o uvedení díla ve známost a o jeho odbyt pečovati; pak vyhrazeno jest mu určiti formu a úpravu po dohodě se zadávajícím.
K § 17. Jako § 22 osnovy o původcovu právu nedovoluje nabyvateli původcova práva něco připojiti, změniti apod., tak zejména není to dovoleno ani nakladateli bez svolení původcova. Nestačí tu svolení zadávajícího, je-li jinou osobou než původce. Vyloučeno bude také, aby byly připojeny illustrace bez jeho svolení, může míti na tom zájem, aby dílo nebylo nevhodnými illustracemi znehodnoceno.
Ovšem, připustiti bylo také opravy a změny, které se rozumějí jaksi samy sebou, např. udání nesprávných dat v historických dílech anebo nápadné nesrovnalosti, tedy změny, jež by ani původce právem nemohl odepříti.
Syndikáty navrhly škrtnouti tento odstavec, ale zajisté bezdůvodně. Bylť obdobně přijat i v zákoně o původcovu práva (§ 22).
§ 13. Oddíly rozuměti jest jednotlivé svazky, sešity nebo menší části. Osnova neustanovuje, že rozmnožování má býti také bez průtahu skončeno, poněvadž se to podává již z povinnosti uložené v § 16 a nelze o tom ani pochybovati, že tuto povinnost nakladatel má. Tak i v německé literatuře k § 15 něm. Zák. Allfeld str. 466., Neuberg (Berlín 1918) str. 14.
§ 19. Původní ustanovení o tom, že se pokládá za přiměřenou lhůtu k revisi 48 hodin pro tiskový arch mimo dopravu, bylo k připomínkám změněno.
Odstavce 3. a 4. byly připojeny na návrh Syndikátu výtvarných umělců, uznáno bylo totiž za správné i při výtvarných dílech, aby otisk nebo odlitek schválil původce a aby se domáhal zastavení výroby, kdyby reprodukce byla nedokonalá.
§ 20. Určiti nepřiměřenou cenu příčilo by se povinnosti starati se o řádný odbyt (§ 16). Původní osnova zněla v odstavci 2.: >Krámskou cenu může snížiti, pokud se tím nedotýká oprávněných zájmů původcových. Zvýšiti ji smí vždy jen se souhlasem původcovým<. Znění to bylo vzato z § 21 německého zákona. Na návrh Syndikátu bylo zvoleno nynější znění; nápadným snížením mohlo by býti znehodnocena dílo i umělecká hodnota původcova právě tak jako zvýšení mohlo se dotknouti práva zadávajícímu z § 25 plynoucího.
§ 21. Nebylo pokládáno za nutné stanoviti, že >nakladatel jest povinen zaplatiti smluvený honorář< (Dr. J. Löwenbach >Autor a nakladatel< v Praze 1921 a připomínky Umělecké Besedy), neboť rozumí se to samo sebou podle všeobecných zásad, s druhé strany osnova připouští i smlouvu bezplatnou a konečně povinnost, ta vyplývá z § 22. Arciť německý zákon má tuto větu v § 22. Naproti dalšímu ustanovení § 22 něm. zákona, že se pokládá, že odměna byla mlčky smluvena, když lze očekávati podle okolností, že dílo se přenechává jen za odměnu, přijala osnova znění odst. 1. § 21. Dále upravuje tuto otázku, jak to pokládá za vhodné k zamezeni sporů při tom byla přeměněna původní stylisace.
Proti ustanovení odst, 3. že soud v nesporném řízení určí odměnu, není-li jiné dohody, vyslovil se sice výbor advokátní komory v Praze a v Brně. Není však zajisté nutno poukázati strany na pořad práva, je-li spornou toliko výše odměny, tu zdá se právě nesporné řízení vhodným, a svými prostředky postačujícím. Ovšem kdyby mimo odměnu samu, totiž její výši, byly spornými i jiné okolnosti, bylo by lze jen sporem domáhati se rozsouzení.
Osnova chtíc tyto otázky soustřediti u soudů co možná malého počtu a tím docíliti co možno jednotného rozhodování, navrhla původně jako příslušné soudy pro díla vydaná v Čechách nebo v cizině okresní soud ve věcech obchodních v Praze, pro díla vydaná na Moravě a ve Slezsko okresní soud pro Brno-město, pro Slovensko v Bratislavě a pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. Naproti tomu navrhl výbor advokátní komory v Praze, aby příslušnými byly okresní soudy v sídle sborových soudů. Ustanovení bylo pak změněno, jak zní v odst. 3. osnovy (§ 21), tím nebude v podstatě nic měněno na soudní příslušnosti místní a bude pouze upraveno řízení.
Osnova staví na první místo úmluvu o odměně, poněvadž pak stanoví domněnku, že bylo dáno dílo do nákladu za úplatu a mohlo by se státi, že výše odměny nebyla smluvena, v druhé řadě pokládá za vhodno prohlásiti za závazné ujednání, jež bylo učiněno mezi odbornými svazy, jichž členy jsou obě strany, tedy jednak nakladatelů, jednak spisovatelů nebo jiných původců. Kdyby pak nebylo takového ujednání anebo strany nebyly členy svazů, může býti rozhodnou úmluva mezi oběma Syndikáty a spolkem českých knihkupců a nakladatelů v Praze. Mezi těmito byly totiž smluveny zásady, zejména, že minimální honorář za knihu původní práce se stanoví tím způsobem, že se vysází plná řádka smluveného formátu knihy písmem >m< zvoleného písma o platí se pak za každé >m< 0,2 h čili 2 K za 1000 m za tisíc archů. Tedy má-li řádek 20 >m< a strana 35 řádků, jest minimální honorář za tiskový arch o 16 stranách při nákladu 1000 výtisků 0,2 h x 20 x 35 x 16 = K 22,40. Pro básnické spisy měl býti minimální honorář dvojnásobný (4 K za 1000 >m< a za základ se béře normální šířka řádků a počet jako při prose; při tom se počítá 2000 výtisků, i kdyby náklad byl menším. To uvedeno jen příkladem a ponechává se svazům, aby ujednaly si závazné normy pro honorování, které by v pochybnosti byly též závaznými pro smlouvy jiné.
§ 22 osnovy jest obdobný §u 23 něm. zákona. Základní myšlenka § 23 byla vzata z § 24 německého zákona, který má pouze ustanovení a odpovídající odstavci 1. Další odstavec upraven jest podle dohody, která byla učiněna mezi Syndikátem českých spisovatelů a zástupci spolku českých knihkupců a nakladatelů (Věstník Syndikátu z 1. září 1919, č. 2.).
V § 24 doplněno a změněno jest značně obdobné ustanovení § 25 německého zákona o volných exemplářích. Podle tohoto jest povinen nakladatel slovesného díla dáti původci na 100 otisků jeden volný, celkem však ne méně než 5 a nejvýše 15 a kromě toho na požádání výtisk, jako vývěsek. U hudebních děl platí obvyklý počet - podle vysvětlivek jest prý při těchto dílech pevný knihkupecký zvyk. Osnova stanoví jako obvyklý počet podle návrhu při slovesných a hudebních dílech 20 výtisků a jeden vývěsek. Co do děl výtvarných byl přijat návrh Syndikátu. Kdežto § 27 něm. zákona ustanovuje, že nakladatel jest povinen dílo vrátiti po rozmnožení, pokud si to vyhradil původce, než bylo počato s rozmnožováním, přijala osnova po návrhu opačné ustanovení, že jest vždy povinen dílo vrátiti a to ve stavu, pokud to možno podle způsobu rozmnožování, neporušeném, což platí zejména při dílech výtvarných jako obrazech, sochách apod., nebylo-li jinak ujednáno. Nebude tedy povinen např. vrátiti dílo odkoupené, jež podle úmluvy přešlo ve vlastnictví nakladatelovo, bylo mu darováno nebo jest vlastnictvím jiného a bylo zapůjčeno k rozmnožení apod.
Třebas to byl jen rozmnožovací prostředek, mohou také grafické desky a podobné pomůcky zhotoveny býti samým původcem a proto lze je pak pokládati za původní dílo a jemu na roveň postaviti. Štoček vyhotovený jiným není původním dílem, ale opravňuje, po případě umožňuje rozmnožování, a poněvadž nakladatelovo právo jest tu omezeno, jest spravedlivo požadovati ke zcizení jeho souhlasu původce díla. Jest toho třeba již ke kontrole, aby nebylo dílo proti úmluvě nebo mimo ní rozmnožováno a rozšiřováno.
K § 29. Že nakladatelské právo jest dělitelné, jest odůvodněno všeobecnými právními normami, jest to právo majetkové, část práva původcova. Práva zadávajícího mohou přejíti beze všeho na nástupce. Nakladateli vyhrazená práva bude však lze přenésti mezi živými jen se souhlasem zadávajícího, poněvadž jest smlouva často projevem důvěry a pro její splnění významnou osobnost původní smluvní strany, a s právem nakladatelským spojeny jsou i závazky. Souhlas vylučuje osnova podle podaných návrhů jen pro případy, že přejde celé nakladatelství se všemi právy neb určité skupiny neb obory na jiného. Ale tu nepomíjejí ještě převodem závazky dřívějšího majitele, leda by souhlasil s tím anebo s převodem nakladatelských práv zadávající, tedy propustil-li svého původního nakladatele ze závazku výslovně anebo aspoň mlčky projeviv souhlas s převodem práv. Pokud budou splněny závazky naproti zadávajícímu (např. vyplacena odměna, dodány volné výtisky apod.), nebude míti již zvláštního zájmu na tom odepříti souhlas a nebude ani souhlas vyžadován.
§§ 30 a násl. jednají o následcích nesplnění smlouvy tou neb onou stranou. Zadávající jest povinen odevzdati nakladateli dílo a) v čas, b) ve stavu způsobilém k rozmnožení. Ustanovení ta upravena byla podle § 30 a násl. německého zákona, která mají obdobu v čl. 355, a násl. obch. zák. Kdy má býti dílo odevzdáno, ustanovuje § 6, jak má býti odevzdáno. § 5. Předpis § 31 vztahuje se jen na smluvené vnější náležitosti a pro jasnost bylo připojeno ustanovení posledního odstavce.
K § 33. Bylo-li zničeno dílo náhodou po odevzdání nakladateli, stíhá tato náhoda již podle všeobecných pravidel nakladatele; zadávající splnil smlouvu a může tedy požadovati odměnu. Jinak ovšem nakladatel nemůže pro zánik díla je rozmnožiti a rozšiřovati a sprošťuje se proto těchto závazků. Také zadávající není již omezen v právu dílo rozmnožiti, pokud má vyhotovení jeho a propůjčí-li je nakladateli, má nárok na přiměřenou náhradu.
K § 36. Smrtí původcovou, nikoliv vždy zadávajícího, totiž není-li spolu původcem, nastává nemožnost dílo dodati, zemřel-li před jeho dokončením. Za tuto nemožnost není odpověden stejně, jako stane-li se nezpůsobilým (např. choromyslným), pro nemoc neschopným, anebo zabrání-li se mu bez jeho viny dílo dokončiti. Smlouva tím zaniká, dědicové sprošťují se povinnosti dílo dodati, ale pozbývají též nároku na vzájemné plnění. Nakladatel není oprávněn dílo dáti jinou osobou dokončiti. Ovšem byla-li část díla odevzdána před smrtí, může o ní smlouva zůstati platnou.
V § 38 bylo dlužno uvésti >ustanovení konkursních řádů<, poněvadž dosud platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi konkursní řád zák. čl. XVII z 1881, kdežto v ostatním území konkursní řád z 10. prosince 1914, č. 337 ř. z. To třeba uvésti ku připomínkám ministerstva školství a národní osvěty.
Jako v § 40 tak i jinde uvedeny byly noviny vedle časopisů. Těmito rozumí osnova občasné tiskopisy beroucí zřetel na trvalejší zájmy čtenářstva, kdežto občasné tiskopisy věnované spíše potřebám denního života a přinášející po většině novinky z něho. Rozdíl není možno stanoviti podle doby, kdy vycházejí, neboť i tiskopisy mohou býti svým obsahem >novinami<. Pro tyto nebylo tedy lze použíti názvu >denní listy<, Pro taková souborná díla doporučovala se zvláštní odchylná ustanoveni, jež došla výrazu hlavně v § 40.
Proti ustanovení § 41 ohradily se sice Syndikáty poukazujíce k tomu, že prý odporuje zákonu o původcovu právu. Tomu nelze přisvědčiti, bylo-li dílo vytvořeno podle určitého jiným objednatelem podrobně vypracovaného plánu co do obsahu i zpracování, jest tu vlastním původcem přece jen tento objednatel, který dal k dílu myšlenku i návod. Ti, kdož se takové pomocné práci propůjčí, nemohou pro sebe požadovati ochrany podle původcova práva, nedávají své dílo do nákladu a mohou tudíž požadovati jen smluvenou odměnu, nikoliv i ostatní práva podle tohoto zákona. Jde pouze o smlouvu o dílo, nikoliv o nakladatelskou (§§ 1165 násl. ob. zák. obč.). Bylo proto toto ustanovení odpovídající § 47 něm. zákona převzato, ale proti původní osnově poněkud jinak stylisováno.
§ 42 obsahuje přechodné ustanovení pro smlouvy ujednané před působností zákona. Byly sice vzneseny návrhy, aby byly zrušeny smlouvy, jež byly ujednány dříve buď o všech vydáních vůbec nebo za odměnu jednou pro vždy stanovenou, ale ministerstvo nemohlo se odhodlati, navrhnouti takové ustanovení, poněvadž by rázem zvrátilo právní bezpečnost a bylo nuceno důsledně uznati tutéž zásadu i pro jiné smlouvy jako o dodání postupné, o dílo apod. Poněvadž však takové smlouvy byly učiněny za jiných předpokladů a poměrů, bude lze aspoň povoliti zvýšení odměny při dalších vydáních.
K § 43. Návrh Umělecké besedy (Dr. J. Löwenbachem), aby byla zrušena také ustanovení §§ 1164 a násl. ob. zák. obč., resp. připomínka, že bylo snad opomenuto nedopatřením citovati v § 43 též § 1164 a násl. obč. z., spočívá patrně na přehlédnutí, že tato látka byla nově upravena III. dílčí novelou k ob. zák. obč., v níž byly věnovány nakladatelské smlouvě jen 1172 a 1173.
Ve formelním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla v senátě výboru ústavně právnímu a po schválení touto sněmovnou v poslanecké sněmovně výboru právnímu k podání zprávy.
V Praze dne 21. dubna 1921.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka v. r.,