§ 35.

Je-li nakladatelské právo propůjčeno pro určitý náklad nebo pro určitý počet rozmnoženin, končí nakladatelský poměr, jakmile byly rozebrány (§§ 13, 23).

Byla-li smlouva ujednána na určitý čas, není nakladatel po něm již oprávněn rozšiřovati rozmnoženiny, které tu ještě jsou.

§ 36.

Nakladatelská smlouva zaniká, zemře-li původce dříve, než dílo dokončí, stane-li se k tomu nezpůsobilým anebo bylo-li mu bez jeho viny zabráněno dílo dokončiti.

Zemřel-li původce dodav již část díla nakladateli, jest tento oprávněn smlouvu co do této části zachovati v platnosti prohlášením učiněným dědicům. Tito mohou mu k tomu určiti přiměřenou lhůtu. Neprohlásí-li se v ní nakladatel, zaniká jeho právo.

Tato ustanovení platí obdobně, stane-li se dokončením díla nemožným jinou skutečností, za níž není původce odpověden.

§ 37.

Dílo zadávající může ustoupiti od smlouvy do doby, než bylo počato s rozmnožováním, když nastaly skutečnosti, jichž nemohl předvídati ujednávaje smlouvu, a pro které by nebyl dílo vydal uváživ bedlivě všechny okolností, kdyby mu byly bývaly známy. Tohoto ustanovení lze obdobně použití, je-li nakladatel oprávněn uspořádati nové vydání. Stejně může za takových okolností ustoupiti nakladatel, a to i když smlouva byla sjednaná o budoucí dílo zadávajícího.

Prohlásí-li zadávající podle odstavce 1, že ustupuje od smlouvy, jest povinen nahraditi nakladateli dosud vzešlé výlohy. Vydá-li však do roka potom totéž dílo jinde, jest povinen nahraditi škodu pro nesplnění. Této povinností nemá, nepřijal-li nakladatel jeho nabídky, aby smlouvu dodatečně splnil.

§ 38.

Byl-li vyhlášen konkurs na nakladatelovo jmění, platí ustanovení konkursních řádů o oboustranných smlouvách i tehdy, když bylo dílo před jeho vyhlášením dodáno.

Chce-li správa podstaty splniti smlouvu a přenese-li nakladatelova práva na jiného, jest k tomu třeba souhlasu zadávajícího, jinak ručí konkursní podstata jako rukojmě a plátce za škodu, kterou by měl nabyvatel nahraditi, kdyby svým závazkům nedostál. Zruší-li se konkursní řízení, budou zajištěny proti podstatě nároky vzcházející zadávajícímu z tohoto ručení.

Nebylo-li ještě počato s rozmnožováním díla, když byl vyhlášen konkurs, může zadávající odstoupiti od smlouvy a dílem účelně naložiti, když mu nebude dána jistota za závazky z nakladatelské smlouvy, které dosud nedospěly.

§ 39.

Odstoupí-li některá strana od smlouvy ať podle zákona či podle smlouvy, když bylo dílo již zcela nebo částečné dodáno, závisí na okolnostech a na ujednání, zůstane-li smlouva alespoň částečně v platnosti.

V pochybnosti platí smlouva potud, pokud jde o rozmnoženiny, kterými nemůže nakladatel již nakládati, o dřívější oddíly neb o dřívější vydání díla. Do nákladu dílo dávajíc má nárok na přiměřenou část odměny, pokud zůstává smlouva v platnosti.

To platí obdobně, byla-li smlouva jinak zrušena.

§ 40.

Nebyl-li uveřejněn příspěvek do souborného občasného díla, do časopisu nebo novin do roka po tom, kdy byl dodán nakladateli, může původce vypověděti nakladatelskou smlouvu na čtvrt roku. Nárok na odměnu není tím dotčen, pokud zadávající neuveřejní příspěvek jinde za odměnu do půl roku po výpovědní lhůtě. Účiní-li tak, nemůže požadovati od dřívějšího nakladatele odměnu, nebyla-li mu dosud vyplacena, nýbrž jen škodu mu povstalou, jinak jest povinen, vrátiti odměnu sraziv si náhradu škody povstalé mu tímto prodlením anebo menší úplatou.

Původce může žádati, aby příspěvek byl rozmnožen a rozšiřován aneb aby mu byla dána náhrada škody pro nesplnění jen tehdy, když mu byl nakladatelem udán čas, kdy příspěvek bude uveřejněn.

§ 41.

Převzala-li jedna nebo několik osob povinnost, zpracovati dílo podle návrhu objednatelem podrobně vypracovaného co do obsahu í zpracování, mohou požadovati jen smluvenou odměnu, smlouva taková nepokládá se za nakladatelskou. Objednatel není povinen, je-li o tom pochybnost, dílo rozmnožiti a rozšiřovat.

Totéž platí omezuje-li se činnost na účast na encyklopedickém díle nebo na, přípravné nebo pomocné práce pro dílo jiného nebo pro souborné dílo.

§ 42.

Je-li podle nakladatelské smlouvy ujednané před působností tohoto zákona nakladatel oprávněn, uspořádati další vydání nebo bylo-li dílo dáno za odměnu smluvenou jednou pro vždy nebo bezplatně, může zadávající při dalším vydání požadovati poměrně zvýšenou odměnu podle § u 21 odstavce 2, nebo 3, je-li zvýšení poměry odůvodněno.

§ 43.

Účinností pozbývají ustanovení §§ 1172 a 1173 ob. Zák. obč. ve znění III. dílčí novely a §§ 515 až 533 zák. čl. XXXVII z roku 1875.

§ 44.

Zákon nabývá účinností prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení.

Jej provésti náleží ministru spravedlností, obchodu, průmyslu a živností, a školství a národní osvěty.

Syndikát českých spisovatelů podávaje svůj posudek o osnově zákona o původcovu právu, domáhal se toho, aby co nejdříve a možno-li v souvislosti s ním upravena byla také zákonem nakladatelská smlouva. Jí upravují dosud pouze dva paragrafy obecného zákona občanského a to §§ 1172 a 1173 ve znění třetí dílčí novely a zák. čl. XXXVII z roku 1875 (obchodní zákon) v §§ 515 až 533.

V cizím zákonodárství má podrobnější ustanovení o nakladatelské smlouvě švýcarský zákon o obligačnim právu z 30. března 1911 ve 12 titulu (čl. 380 až 393), anglický zákon o původcovu právu ze dne 16. prosince 1911, zvláště však německý zákon o nakladatelském právu z 19. června 1901.

Obecný zákon občanský jednal původně o nakladatelské smlouvě v §§ 1164 až 1171 mezi námezdními smlouvaní. Částečně byly změněny a doplněny tyto předpisy zákonem o původském právu ze 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. načež třetí dílčí novela k obecnému zákonu občanskému z 19. břevna 1916, č. 69 ř. z. zařadila do něho pod nadpisem >nakladatelská smlouva< dva paragrafy, z nichž definuje § 1172 ji slovy: > Nakladatelskou smlouvou zavazuje se původce díla literatury, umění nebo fotografie, nebo jeho právní nástupce, že přenechá jinému dílo k vydání, tento (nakladatel) pak, že dílo rozmnoží a bude rozšiřovati, < § 1173 pak ustanovuje pouze: >Nebylo-li nic určeno o počtu vydání, jest nakladatel oprávněn jen k jednomu. Než se vydání odbude smí původce dílem jinak naložiti jen tehdy, když dá nakladateli přiměřené odškodnění.

Syndikát českých spisovatelů jednal se spolkem českých knihkupců a nakladatele v Praze po delší dobu o úpravě nejnaléhavějších otázek z nakladatelského práva a docílil i částečně dohody (Věstník Syndikátu českých spisovatelů č. 1. a 2. z 1919). Ale v kruzích literárních a uměleckých bylo poukazováno i nadále na nedostatečnost nakladatelského práva podle dosavadní úpravy, (zejména v díle v Tribuně 4. dubna a 20. června 1920), A. Macek v Právu Lidu z 21. dubna 1920, co v Lidových novinách ze 16. června 1920, Dr. Löwenbach v Lumíru r, XLVII str. 407),

Hledíc k zákonům shora uvedeným a podnětům daným Syndikátem českých spisovatelů i k dohodě docílené se spolkem českých knihkupců a nakladatelů vypracovalo a rozeslalo v červnu 1920 ministerstvo spravedlnosti osnovu zákona všem ministerstvům a různým sdružením a korporacím k posudku. Za základ vzat byl moderní německý zákon o nakladatelském právu co do celkového uspořádání a převzata byla i jednotlivá ustanovení slohově upravená nebo doplněná, jest zpracován podle obchodních zvyklostí a dlouholeté tradice ve státě s velice pokročilým knihkupeckým a nakladatelským obchodem po odborných a právnických poradách a proto jest, nejvhodnějšími a spolehlivým podkladem pro další úpravu.

Když pak došly připomínky, hlavně Syndikátu českých spisovatelů, Syndikátu výtvarných umělců československých, Dr. J. Löwenbacha za Uměleckou Besedu a ministerstva školství a národní osvěty, jež obsahovaly různé závažnější náměty, vypracovalo ministerstvo tuto novou osnovu, při níž přihlíželo pokud možno k těmto připomínkám a námětům.

Kdežto §1172 ob. Z. obč. jedná o nakladatelské smlouvě o dílo z oboru literatury, umění a fotografie a uher. zák. čl. XXXVII z r. 1875 v § 515 o literární, technické neb umělecké dílo, upravuje švýcarský zákon smlouvu jen o literární neb umělecké dílo a německý zákon toliko o dílo literární a hudební, Osnova naše podržela širší rozsah připouštějíc nakladatelskou smlouvu o dílo slovesné, hudební, výtvarné nebo fotografické a upravujíc jí v tomto rozsahu, v čemž shodna jest s navrženým záhonem o původcovu právu.

Smlouva nakladatelská zakládá sice poměr ryze soukromoprávní, obligační, ale má přece zcela osobitý, novodobý ráz pro své vztahy k činností literární a umělecké a tím nepřímo dotýká se i veřejných kulturních zájmů. Liší se v podrobnostech od obyčejného pracovního poměru, po případě od smlouvy o dílo, jak je upravují § 1165 a násl. Ob. zák. obč. V nakladatelském obchodě vyvinuly se i různé zvyklosti, k nímž třeba zvláště přihlížeti. Jest tedy nakladatelská smlouva právnicky zvláštním útvarem smlouvy o dílo v § 1172 ob. Z. obč. zařazený jsou sice zásadní předpisy o této smlouvě, ale podle čl. 272 obch. v z. jest nakladatelský obchod relativním obchodem ve smyslu obchodního zákona. Zák. čl. XXXVII z roku 1875 (obchodní zákon) má rovněž o této smlouvě všechny předpisy, podrobnější a modernější než rakouské zákonodárství a zařazuje je budiž do obchodního práva. Úprava vyžaduje proto samostatného zákona.

Aby šlo o nakladatelský obchod, musí býti dáno dílo do nákladu s tím, že bude rozmnoženo a rozšiřováno na vlastní účet nakladatelův, nebol by jinak se mohlo mluviti jen o obchodu komisionářském (čl. 360 obch. Z.). Liší se pak komisionářský obchod nakladatelský od poměru, jak jej upravuje osnova, hlavně v tomto:

a) komisionář jako kupec ve smyslu čl. 4. a 360. obch. z. jest povinen rozmnožuje a rozšiřuje dílo, hájiti původcových zájmu jako pádný obchodník a poslechnouti jeho příkazů (čl. 361. obch. Z.);

b) počet výtisků (rozmnoženin) i vydáni úpravu cenu apod. určuje sám původce (čl. 363, obch. z.);

c) jest také povinen nahraditi komisionáři. nutné neb užitečné výlohy ([čl. 371. obch. z,);

d) nakladatel-komisionář nenabývá nakladatelského práva ve vlastním smyslu, jak je chrání osnova a proto neporuší původce jeho práva, dá-li své díla i proti smlouvě jinému do nákladu, nýbrž ručí jen, podle všeobecných pravidel za škodu. Komisionář nemá ochrany podle původcova práva a nemůže žádati podle, zákona o tomto ochrany ani proti jiným osobám ani proti původci. Při pravé nakladatelské smlouvě přecházejí však na nakladatele práva, kromě vyhrazených zadávajícímu (§ 3), takže má právo zakročiti i proti původci stejně, jako proti jiným osobám;

e) komisionář jest odpověden původci za ztrátu a poškození výtisků jsoucích na skladě, leda by ho nestíhalo zavinění a on prokázal skutečnosti, jež nedaly se odvrátíte ani péči řádného obchodníka (čl. 367, obch. z.);

f) komisionář jest vždy povinen se vyúčtovati s původcem, kdežto nakladatel jen tehdy, když odměna řídí se odbytem díla (§ 23 osnovy).

Osnova přejímajíc tuh v podstatě ustanovení § 1172 ob. z, obč. doplňuje je v § 1 výslovně díly jevištní a hudebními, dále pak shodně s § 1 něm. zákona z 19. června 1901 ustanovením, že nakladatel přejímá náklad na vlastní účet. Smlouvu učiniti může buď původce, sám nebo jeho právní nástupce po rozumu zákona a původcovu práva (§§ 18 a 19 osnovy tisk, senátu č. 227). Souhrné označení >zadavatel< navržené po vzoru švýcarského >Verlagsgeber< Dr. Löwenbachem, nezdá se dosti libozvučným a není obvyklým; osnova používá proto raději slov >do nákladu dávající< nebo >zadávající<, liší však v některých ustanoveních zvláště původce, kde jde totiž jen o jeho práva nebo povinností a kde ani právní nástupce nemůže ho zastoupiti.

Náležitosti nakladatelské smlouvy nemusí býti úplata. Proto nemohlo se ministerstvo přikloniti návrhu Syndikátu českých spisovatelů, aby každá smlouva, kterou původce díla přenechá jinému výkon původcova práva bezplatně nebo pro další vydání aneb za odměnu smluvenou jednou pro vždy, byla zákonem prohlášena za neplatnou podle § 879 ob. z. obč. Podle našeho práva není zakázáno něco darovati, postoupiti právo bezplatně; zákon připouští i smlouvy bez úplaty a uznává je. Ujednati takovou smlouvou, jež by zavazovala strany na delší dobu neb opravňovala jednu stranu vykonávati právo bez náhrady nebo za úplatu smluvenou jednou pro vždy, není ani nedovoleným ani nemravným jednáním ve smyslu obecného zákona občanského. Mohl proto vzat býti zřetel jen v přechodném ustanovení (§ 43) na změněné, dříve nepředvídané poměry a připustiti novou úpravu smluv ujednaných před účinností zákona. Jinak by odpadnouti musela ve všech zákonech ustanovení o bezplatných smlouvách.

V dohodě učiněné mezi Syndikátem českých spisovatelů a Spolkem českých knihkupců a nakladatelů (Věstník Syndikátu č. 1. str. 2.) bylo sice ujednáno, že má býti pro vyslání každé knihy pořízena písemná smlouva. Oba Syndikáty netrvají ve svých posudcích na písemnosti smlouvy. Třebas notářská komora v Praze a výbor advokátní komory v Praze doporučovaly z praktických důvodů písemnost jako obligatorní formu, a to v zájmu ochrany původce jako strany pravidelně hospodářsky slabší, nepokládá ministerstvo za vhodné a nutné, stanoviti tuto náležitost nakladatelské smlouvy. Anglický zákon předpisuje sice písemnou smlouvu pro každý postup původcových práv, jiná zákonodárství však nemají takovéhoto ustanovení a naše (ob. Zák. obč. § 883) až na některé výminky (jako smlouvy mezi manžely, společenské, prorogační apod.) zachovává volnou formu smluv. I mnohem závažnější smlouvy ujednávají se platně ústně a s druhé strany není nikterak stranám zabráněno,aby buď učinily písemnou smlouvu, i znají-li jí za vhodnou nebo nutnou pro své za jištění nebo si potvrdily navzájem písemně své ujednání nebo každá si poznamenala smluvené podmínky, tak že se nezdá účelným omezovati volnost stran zákonnou záležitostí písemné smlouvy. Osnova upravuje dosti podrobně poměr, obsahuje sama ustanovení, jež chrání dostatečně obě strany, i kdyby výslovně neujednaly podrobnosti.

Smlouva má zavazovati nakladatele, aby dílo dané do nákladu >rozmnožil a rozšiřoval<. Tu rozumí se ovšem rozšiřování otisků, rozmnoženin díla, nezahrnuje se však pod tento pojem veřejný přednes vůbec ani veřejné provozování díla hudebního nebo jevištního. Nakladatel jest nejen oprávněn, ale i povinen v zájmu zadávajícího, dílo v rozmnoženinách. rozšiřovati a proto a to pečovati, aby šlo na odbyt (§§1. 16). Zvláště tam má tuto povinnost, kde odměna řídil se odbytem. Naopak však nelze uložiti mu rozšiřování vůbec není a úplatu, naopak dlužno umožniti, aby volnými výtisky redakčními, reklamními apod. na dílo upozornil.

Rozsah nakladatelského práva (§ 2) byl původně stanoven tak, že původce propůjčuje smlouvou nakladateli výhradné právo dílo rozmnožiti a rozšiřovati, v tom rozsahu, ve kterém, mu přísluší podle zákona o původcovu právu a tohoto zákona, není-1i jinak ujednáno oba Syndikáty upatňovaly v tom zhoršení dosavadní praxe a. poukázaly na omezující znění čl. 381, ods., 1. šyýc. zák. Podle jejích návrhu bude tedy určen rozsah nakladatelského práva především ujednáním a není-li to zákonem. Bylo také uvedeno, že se staly pokusy osvojovati si plné právo původcovo a důsledkem toho i reklamovati pro nakladatele podíl na zisku, který vyplynul ze zpracování díla kinematografií. To ovšem vyloučeno jest již zněním osnovy, že nakladateli se propůjčuje právo dílo rozmnožiti a rozšiřovati, tedy že se nepřenáší na něho jiná práva plynoucí pro původce podle zákona, o původcovu právu. S druhé strany však musí právo dílo rozmnožiti a rozšiřovati, býti chráněná a plyne z toho ustanovení § 3 odst, 1., že i ten, kdo dílo dal do nákladu, nesmí je, rozmnožovati a rozšiřovati, stejně jako ustanovení § 4, odst, 2. Arciť nesmí původce rozšiřovati díla resp. rozmnoženiny na úkor nakladateli, tedy za úplatu, výdělečně nebo po živnostensku, ale nemůže mu býti zabráněno, aby zhotovil jednotlivé rozmnoženiny a je snad rozdal. Také zákon o původském právu stanoví v § 31, č. 5, že neporušuje původcova práva, kdo zhotoví jednotlivé rozmnoženiny pro vlastní potřebu nemaje úmyslu je rozšiřovati a z nich získati příjmu; jíž podle tohoto ustanovení nebylo lze ve spojení s § 4 osnovy stíhati původce nebo zadávajícího pro porušení nakladatelského práva.

Zákon vyhrazuje však zadávajícímu určitá oprávnění podle vzoru německého zákona (§ 3 odst. 2, č. 1, až 6.), Dr. Löwenbach vytýká mu že doba deseti let (č, 1,) jest. příliš krátká, a že smysl vedlejší věty: >pokud nebyla již dříve rozebrána atd.< mu není zcela jasný. Arciť německý zákon má v § 2 posl. odst. dobu 20 let, k tomu uvádí Dr. Löwenbach, že již při poradách i proti této lhůtě byla namítáno, že nakladatelům prvních vydání, kteří často pracuji se značnými obětmi, dělá se pozdějším levnějším souborným vydáním konkurence. Proti tomu lze uvésti, že by bylo častěji znemožněno původci uspořádati souborné vydání děl, že však ani ona obava není plně odůvodněna. Nakladateli přísluší právo jen po dobu platnosti smlouvy (§ 3), která bude z pravidla omezena jen na ledna vydání (§ 10) nakladatelské právo končí, jakmile byly rozmnoženiny rozebrány anebo byla-li ujednána smlouva na určitý čas, jeho projitím (§ 35), Syndikát českých spisovatelů, uvedl ve svém posudku, že mnozí spisovatelé ujednávají smlouvy jen na určitou řadu let jíž nyní. Není také řečeno, že zadávající nemůže témuž nakladateli zadutí též souborné vydání svých děl. Je-li poměr mezi nimi dobrý, zajisté bude se držeti každý původce >svého nakladatele< a zadá inu pak i své sebrané spisy. Šlo-li dílo dobře na odbyt, lze počítati, že alespoň v 10 letech jest rozebráno; za tu dobu stane se neznámý před tím původce tak známým, že bud' pronikne a bude vhodno vydati sebraná díla, anebo zůstane neznámým, díla nepůjdou na odbyt a on nepomyslí na to, vydati je jako sebrané spíše. Má proto ministerstvo za to, že lhůta není příliš krátká, nýbrž přiměřená. Ruský zákon dřívější ustanovuje v čl. 71: >Není-li jiného ujednáni, má spisovatel právo, uspořádati nové vydání svého díla po pěti letech po vyjití, a bylo-li smluveno, že se uspořádá několik vydání, po uplynutí tolika pětiletí, kolik bylo smluveno vydání.< Má tudíž dobu ještě, kratší než osnova a pro jednotlivé vydání a to bez omezení. Další ustanovení zdá se dosti jasným. Zadávající má právo vydutí dílo v souborném vydáni po každé po 10 letech, bylo-li však již dříve rozebráno tu zaniklo nakladatelské právo (§ 35) aneb odkoupil-li zadávající nebo nový nakladatel (sebraných spisů) zbylý náklad, což se, bude rovnati rozebrání může i dříve uspořádáno býti souborné, vydání.

Co se týče § 3 posl. odstavce, poukázal Syndikát československých výtvarných umělců na to, že platí v praxi zásada, že jest umělec oprávněn uveřejniti reprodukci téhož díla současně v několika časopisech nebo vydáních a jen výjimečně k tomu není oprávněn, když nakladateli, propůjčil výhradné reprodukční právo. Tato, zásada byla po jeho návrhu přijata jako pravidlo do osnovy.

Smlouva nakladatelská jest sama o sobě, smlouvou konsensuální, ujedná se totiž vzájemným souhlasem stran. Ale, též nakladatelské právo vzniká ujednáním (§ 4), nebo od ujednání smlouvy nastane nakladateli právo, žádati její splnění, totiž odevzdání díla k rozmnožení a po negativní stránce žádati, aby zadávající, se zdržel sám rozmnožování a rozšiřování díla. V § 5 až 9 jedná se o právech a povinnostech ono, kdo dává dílo do nákladu. K ním není celkem třeba zvláštního výkladu.

Díla zadávající jest především povinen je odevzdati způsobilé k rozmnožení, tedy tak upravené, aby bez obtíží mohlo býti rozmnožováno. To se rozumí již jaksi samo sebou. Rukopis musí býti aspoň tak čitelný, aby průměrný sazeč jej dovedl vysázeti, nesmí býti chifrován ani snad těsnopisem psaný. Následkem toho jest pak ustanovení § 31, že může nakladatel dílo vrátiti k opravě za následků § 30.

Co do lhůty dodací dlužno rozeznávati, je-li dílo hotovo či má-li býti teprve vytvořeno. Tam není překážky, aby byla ihned odevzdáno. Jinak, jest to s dílem, které má býti vytvořeno. Není-li dodací lhůta ujednána, může býti rozhodným v první řadě účel díla, tak na př. dílo určené pro nějakou slavnost apod. Tu bude touto skutečností spolu určeno, že musí býti dodáno dílo tak včas, aby, mohlo pro svůj účel býti rozmnoženo. Jinak bude rozhodna výkonnost původcova. Je-li vedle toho i jinak činným, nelze při otázce dodání k této činností ho zaměstnávající na úkor vytvoření díla zajisté přihlížeti, není-li nakladateli známa nebo nemusí-li mu býti známa, t. j. nemohl-li se o ní dověděti při obvyklé pečlivosti ujednávaje smlouvu (§ 6). Tu náležeti bude nakladateli dokázati, že mu nebyly známy okolnosti, z nichž mohl aspoň souditi o jiné činnosti původcově.

Dále dlužno rozeznávati, je-li dílo které se dává do nákladu, chráněno, podle zákona o původcovu právu, či nemá-li této ochrany. Smlouva nakladatelská muže býti učiněna o obou druzích děl. Ale kdežto při díle chráněném není nikdo oprávněn jiní nakládati kromě původce nebo jeho nástupce a tito davše je do nákladu, vydávají se práva je rozmnožovati a rozšiřovati a tím přenášejí na nakladatele výhradné nakladatelské právo, může dílo nechráněné kdokoliv vydati a proto ani původce nemůže propůjčiti k němu výhradně nakladatelské právo. Při onom ručí tedy zadávající, že jest oprávněn jím nakládati a že mu přísluší původcovo právo, kdežto při nechráněném, třeba propůjčiti nakladateli ochrany alespoň naproti zadávajícímu samému (§ 7). Německý zákon má sice v § 39 posl. Odst. ustanovení, že zadávající jest obmezen v rozmnožování takového díla pouze po šest měsíců po jeho uveřejnění nakladatelem, odůvodňuje se toto ustanovení, že nemá zadávající s nakladatelem provozovati nekalou soutěž, a proto se tím zapovídá aspoň na šest měsíců každé nakládání, ale ustanovení to které bylo i v původní osnově, při revisí nezdálo se spravedlivým. Neboť zadávající ujednav smlouvu jest jí stejně vázán jako kdyby bylo dílo chráněno, neboť on zadává, omezuje svá práva a proto jest slušno, nakladateli přiznati i tu ochranu stejnou jako v § 3 osnovy. Bylo proto ono omezující ustanovení nyní vynecháno.

Vzhledem k ustanovení § 3 posl. odst. třeba omeziti ustanovení § 7 odst. 2, při výtvarných dílech.

K § 8. Změny na díle může prováděti jen původce sám, to ustanovuje všeobecně již § 22 osnovy o původcovu právu (>Bylo-li převedeno na jiného původcovo práva, nemá nabyvatel práva, něco připojiti, zkrátiti nebo jinak změniti na díle samém, jeho označení nebo pojmenování, původce, pokud tu není úmluvy, <). Specielní ustanovení stejného obsahu má pro nakladatele § 17 této osnovy. Bylo však třeba stanoviti, do které doby a v jakém rozsahu jsou změny přípustny. To činí § 8. Zdě zdá se nejasným rčení druhé věty odst. 1. >anebo zvýšena jeho (nakladatelova) odpovědnost<. Pokládáme však, za samozřejmé, že nakladatel nemůže připustiti změny v díle, které by snad pro něho měly následky trestního nebo civilního stíhání, např. připojení v dodaném díle nějaké vložky, za níž by i nakladatel ručil tím neb oným způsobem. To nekryje se s pojmem >pokud není tím dotčen oprávněný zájem nakladatelův<, čímž rozuměti jest spíše jen na, př. průtah s vydáním díla, schopnost odbytu apod.