Senát národního shromáždění R.Čs.r.1935

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 760.

Slavný senáte!

Republika Československá zavázána jest podle čl. 20 smlouvy uzavřené mezi >Čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými< a Československem, podepsané v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919 přistoupiti ve lhůtě 12 měsíců ode dne uzavření smlouvy (tudíž do 15. července 1921) k mezinárodním úmluvám vyjmenovaným v příloze I. smlouvy, mezi nimi též ku mezinárodní úmluvě bernské ze dne 9. září 1886, revidované v Berlíně dne 15. listopadu 1908 a doplněné dodatečným protokolem podepsaným v Bernu dne 20. března 1914 na ochranu děl literárních a uměleckých.

Následkem toho jest nutno, aby v republice naší zákonem upravená byla ochrana děl literárních a uměleckých podle ustanovení mezinárodní úmluvy bernské.

Ani bývalé Rakousko, ani Uhry nepřistoupili k bernské konvenci, nýbrž uzavřeli, jak mezi sebou, tak jednotlivě s jinými státy úmluvy a státní smlouvy ku vzájemné ochraně práva autorského.

V republice Československé platí dosud o právu autorském v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zákon ze dne 26. prosince 1895, č, 197 ř. z. s novelou (ku § 2 odst. 2) ze dne 26. února 1907, č. 58 ř. z. pak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zákon čl, XVI z r. 1884.

Zákony ty upravují právo původcovo namnoze podstatně různým způsobem, takže nutno též sjednotiti zákonnou úpravu práva toho,pro celé území republiky Československé. Vláda podala Národnímu shromáždění ku projednání osnovu ze dne 8. října 1920 (tisk 227) zákona o původcově právu k literárním, hudebním, uměleckým a fotografickým dílům a sice podán vládní návrh zákona toho napřed senátu ku usnesení.

Podle důvodové zprávy vládního návrhu zákona zmíněného, vzat pro úpravu zákona za základ dosud platný zákon ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. jako novější a zachovává se též soustava jeho v osnově vládní.

Osnova vyhovuje ustanovením bernské úmluvy a přihlíží k uherskému zákonu čI. XVI z r. 1884, pak k novějším zákonům zejména i německé říše z 19. června 1901 a z 9. ledna 1907, novelisovaným zákonem z 22. května 1910, též k osnově vládní zákona autorského pro republiku rakouskou, kdež pak usnesen nový zákon ze dne 13.července 1920, st. z. č. 325, dále k zákonným ustanovením jiných států a hlavně i k literatuře.

Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo návrh zákona o právu autorském, jejž předložilo k posudku zvláštní anketě. Podle posudku této ankety, jakož i znalců odborníku,poradních sborů a. korporací, z nichž důvodová zpráva jmenuje zejména universitního profesora dr. Heřmana Otavského, syndikát českých spisovatelů, anketu hudebních a literárních poradců, jakož i vzhledem na vyslovené názory ministerstva školství a národní osvěty, pořídili ministerstvo školství a spravedlnosti druhý návrh zákona, kterýž pak podán ku ústavnímu projednání.

Ústavně-právní výbor, za předsedání senátora dr Z. Witta, zvolil subkomitét, pozůstávající ze senátorů dr J, Brabce (jako předsedy) dr R, Mayr-Hartinga, A. Svěceného a dr A. Procházky (tohoto jako zpravodaje), kterýž subkomitét, za spolupůsobení odborového přednosty A, Hartmanna z ministerstva spravedlnosti, pak ministerského tajemníka dr St. Mojžíše-Loma, ministerského tajemníka dr V. Štecha a ministerského místotajemníka dr J. Janků z ministerstva školství a národní osvěty probral ve více sezeních celou osnovu zákona.

Subkomitét, v němž za řízení a nejúčinnějšího spolupůsobení předsedy senátora dr Brabce všichni členové snažili se osnovu co nejvíce zdokonaliti, při čemž zejména odborový přednosta A. Hartmann, vypracováním nových ustanovení zákonných a. senátor universitní profesor dr Mayr-Harting, návrhy svými i kolegy svého universitního profesora dr O. Frankla, přičinili se o nejlepší úpravu osnovy, dokončil své předběžné práce v sezení ze dne 18. května 1921.

Na to plenum ústavně-právního výboru v sezení dne 19, května 1921 za předsedání senátora dr Brabce konečně redigovalo osnovu, kterou nyní předkládá senátu ku usnesení. Ústavně-právní výbor kromě menších změn a doplňků, o nichž zmíněno bude pří dotyčných paragrafech, doplnil vládní návrh zákona zejména ustanovením o tak zvané nucené licenci (nový § 36) pak ohledně podílu původce výtvarného díla na trhové ceně při pozdějším veřejném prodeji díla jeho (nový § 41). Naproti tomu škrtnut celý § 47 osnovy jednající o výkonu zaniklého práva původcova státem.

Neb ustanovení to především odporuje zásadě § 7 odst. 1 bernské konvence, dle níž ochranná doba práva původcova obnáší nejvýše život původcův a 50 let po jeho smrti. Prodloužení této, doby na neurčito, na věčné časy ve prospěch státu, jest tudíž nesrovnatelné s bernskou konvencí, která jedná jen o ochranné době časově omezené, a jejíž §7 odst. 2 má na mysli ochrannou dolu kratší, než jest stanovena v odst. 1.

Dále ve smyslu čl. 18 bernské konvence náleží dílo po vypršení lhůty ochranné všeobecnosti; dílo takové má znárodněti tím, že po zániku práva původcova nastane volnost nakládati s dílem, konkurence vydavatelů díla, tím snižování cen a takto zlidovění díla. Toho by se však nedosáhlo umělým prodloužením ochranné doby ve prospěch státu, u něhož jest drahá režie, ale není obchodního vedení.

Kromě toho nutno se obávati fiskalismu, protekcionářství a potlačování děl.

Z důvodů těchto škrtnut celý §47, proti němuž pronesl své pochybnosti syndikát českých spisovatelů a rozhodně se vyslovil spolek českých knihkupců a nakladatelů v Praze.

Ústavně-právní výbor však doplnil osnovu ustanovením o tak zvané nucené licenci, pojav do osnovy nový § 36, jak dle důvodové zprávy ministerstva spravedlnosti (list 34 tisku 227) v původní osnově navrženo bylo.

Neb, když původce jinému dovolí rozmnožovati dílo po živnostensku ku mechanickému přenesu, vyžadují toho veřejný zájem na zlidovění díla veřejným přednesem a činnost průmyslová, aby také jiné osobě za určitých podmínek bylo dovoleno takové rozmnožování díla, dále rozšiřování nástrojů v obvodu tohoto zákona a vyváženi jich do států, ve kterých není původce chráněn proti nucené licenci, pokud ovšem není jinak ustanoveno smlouvou původce s novým nabyvatelem.

Tímto novým oprávněncem může býti kdokoliv jiný, kdo má zde svá bydliště,nebo svůj hlavní živnostenský závod, není-li ovšem odůvodněných námitek proti jeho umělecké a technické výkonnosti.

Též má tento nový oprávněnec poskytnouti přiměřenou náhradu původci díla, jak pro něho, tak i pro dřívějšího oprávněného, který byl dříve oprávněn dílo rozmnožovati, případně i pro původce textu.

Za svolení původcova, po případě. jeho právního nástupce,může býti žádáno též soudně řízením nesporným.

Dále vřadil ústavně-právní výbor do osnovy, jako nový § 4I, ustanovení o podílu původce výtvarného díla na trhové ceně pří pozdějším veřejném prodeji díla jeho. O tomto podílu na zisku zmiňuje se důvodová zpráva ku vládni osnově zákona autorského, tisk 227 str. 33-34 a uvádí, proč nepovažovalo se za vhodno, ustanovení o podílu na zisku pojmouti do zákona.

Jest to novota, posud žádným zákonem nevyzkoušená, a jen literaturou o právu původském protěžována.

Ústavně právní výbor netajil si nijak obtíže, které povstanou pří praktickém provádění zákonných ustanovení o podílu na zisku. Zejména pokládal provádění ustanovení těch, při zcizení výtvarného díla, mimo veřejný prodej, za tak nákladné (zvláštní registrovací, resp. i vyměřující a vymáhající úřad), kromě toho za tak zasahující do soukromého vlastnictví a znesnadňující soukromý obchod v těchto dílech, pak za tak příčící se svobodě původcově, volně nakládati se svým dílem (při nucené registraci), že vyloučil prodej soukromý a omezil podíl na zisku jen na případy veřejné dražby.

Podíl na zisku přísluší původci díla výtvarného umění (§ 4 odst.2 č., 6 osnovy), jeho dědici, nebo odkazovníku po dobu, po kterou jest dílo chráněno. Další podmínkou jest, že původce své dílo zcizil. Podíl, jak již shora bylo uvedeno, přísluší jen z výtěžku, jehož bylo docíleno veřejnou dražbou, dobrovolnou nebo nucenou zejména při uměleckých dražbách, Tudíž i z díla stavitelského, jež původce zcizil, lze pří veřejné dražbě domáhati se podílu z výtěžku.

Nutno, aby výtěžek přesahoval dvojnásobnou kupní cenu, za kterou původce dílo zcizil a obnáší podíl 20 % z rozdílu mezi touto cenou a dražebním výtěžkem, při každé další dražbě mezi jejím výtěžkem a cenou, z které naposled oprávněný obdržel podíl.

Nárok na tento podíl z výtěžku trvá sice proti každému prodavateli díla, pokud právo na podíl se nepromlčí. Co do uplatňování tohoto nároku, tu úřad, neb oprávněný podnikatel, dražbu provádějící, jela povinen jen za jistých podmínek zadržeti a vyplatiti podíl oprávněnému z dražebního výtěžku. Neb oprávněný (původce, dědic jeho, nebo odkazovník) jest povinen, dle své volby, buď úřadu, neb podnikateli dražby, případně oboum, před dražbou oznámiti svůj nárok, a před výplatou podílu na zisku prokázati původní cenu. Aby úřad, neb podnikatel dražby uvědomění byli o nároku, stačí sice pouhé oznámení nároků zavčas, před započetím dražby. Avšak před výplatou nutno, aby oprávněný prokázal nejen původní cenu, nýbrž i své oprávnění, což vychází z požadavku prokázati původní cenu a z pojmů >oprávněný a nárok<.

Úřad, resp. podnikatel dražby mají sice povinnost na oznámení nároků zadržeti podíl z dražebního výtěžku, jsou však povinni jej vyplatiti teprve, když oprávněný prokázav tuto svou oprávněnost, prokáže též původní cenu.

Kromě těchto zcela nových ustanovení, změněn, resp. doplněn vládní návrh zákona, jak následuje:

V § 1 při citaci § 7 dodáno, že jedná se o odst. 1,; neb k vůli přesnosti pří citování předsevzalo všude, kde dotyčný § má více odstavců jejich číslování.

V § 4 odst. 1. v 2. větě škrtnuta slova >a díla<, jelikož bylo by zde tautologíe, nepotřebné k definici slova >díly<.

V odst, pod č. 3 slova >literárně-uměleckým<, rozdělena na dvě samostatná slova >literárním, uměleckým<, aby takto vyzvednuto bylo, že účely mohou býti jak literární tak i umělecké (jakož i vědecké).

V odst. 2. pod č. 6. uvedené >umění užité< (čl. 2 odst. 4.bernské konvence l'art appliqué, angewandte Kunst) považuje se za dílo výtvarného umění, když jest umění užito ve prospěch jiného účelu, ku příkladu gobeliny, umělecké, výšivky.

V § 6 místo slov >hromadná díla z nich< dána slova >sbírky z těchto děl<, kterážto stilisace odpovídá ustanovení článku 2 odst. 2. bernské konvence.

V § 8 odst. 1. škrtnuta slova >po právu<, jelikož nutno považovati za původce díla, chráněného oproti třetím osobám, nejen toho, kde je zpracoval po právu, vytvořiv nové, původní samostatné dílo, nýbrž i toho, kdo, je zpracoval bez svolení (§ 29) a porušiv, právo původcovo podle § 30 čís. 2. Tu se pak jedná hlavně o právní poměr mezi původcem a neoprávněným zpracovatelem.

V § 9 odst. 1. poslední věta vládního návrhu změněna tak, že v případě nedohodnutí se spolupůvodců, místa poukazu na obdobnou platnost ustanovení občanského zákona o nedílném spoluvlastnictví, vyřčeno přesně, že v případě tom, když spolupůvodcové nedohodnou se souhlasně, jak s dílem nakládati (druhá věta odst. 1.) nutno domáhati se soudního výroku v řízení sporném, jak dílem nakládati, tudíž zejména, jak rozhodnouti o jeho vydání, rozmnožení, provozování, při čemž soud má také přihlížeti ku literárnímu, uměleckému a vědeckému zájmu spolupůvodců.

Při rozhodování soudu podávají znalecké posudky znalecké sbory, zřízené podle § 62 osnovy.

V 3. odst. § 9 citováno správně § 18 a 19 věta první (místo odstavec první).

Ku §u 10 odst. 3. žádá syndikát českých spisovatelů, aby ku provozování opery nebo jiného díla hudebního umění s textem měl pořadatel zapotřebí nejen svolení původce hudební části, nýbrž i svolení původce textu. Výbor ústavně-právní, vzhledem k tomu, že při provozování opery, neb jiného díla hudebního umění má pro provozování hlavní význam hudební část díla, kdežto .text k dílu patří jako vedlejší část,kterýžto text ovšem, kdyby samostatně, bez hudební části byl veřejně provozován, požívá ochrany podle § 30 č. 3. osnovy zůstal při ustanovení § 10 odst. 3, navrženém ve vládní osnově, podle něhož pro pořadatele zapotřebí toliko svolení toho, jemuž přísluší původcovo právo k hudební části.

Tím se také zamezí nesrovnalosti, které by povstaly, kdyby původce práva hudební části dal svolení ku provozování, avšak původce textu odepřel svolení; náleží původci textu, aby ohledně svolení ku provozování díla dojednal se s původcem hudební části, za jakých. podmínek svolení má se udělovati.

V § 11 odst.1. škrtnuto slovo >celkové<, aby jasně ustanoveno bylo, že sbory jsou chráněny jako původcové, nejen když vydají dílo, které jako celkové sestaveno jest z příspěvků několika spolupracovníků, nýbrž i také, když vydají dílo jednotlivce. Tomu odpovídá též ustanovení § 3 německého zákona z 19. června 1901, po jehož vzoru podle důvodové zprávy osnovy, tisk 227, stránka 28,§11 zařazen byl.

V §u 12 odst. 2. místo slova >soukromých<, dáno slovo >souborných<, jak správně ve smyslu odst. 1 a 2 tohoto §, jakož i podle důvodové zprávy ku §u 12 stránka 28 poslední odstavec, vytištěno býti mělo.

Ku paragrafu tomuto, jakož i ku paragrafu 26, vzhledem na připomínky syndikátu českých spisovatele ohledně >původní řeči< a práva dílo >přeložiti< po.znamenává se, že podle §u 1 a 4 zákona ze dne 29, února 1920, č. 122 Sb. z. a n. jest jazyk československý jako státní, oficielní jazyk republiky, jazykem jednotným pro obyvatele národnosti československé.

V §u 14 odst. 2, místo slov >považují se za právní nástupce< zvolena přesetá stilisace >mají práva právního nástupce<, aby vysloveno bylo, že vydavatel, resp. nakladatel při sporu mají bez dalšího důkazu positivní práva právního nástupce původcova.

V odst. 4. škrtnuta slova >a již uznaným<, protože kromě veřejnosti není zde zvláštního sboru, ústavu, nebo úřadu, který by prohlašoval uznání literárního nebo uměleckého jména a stačí, když jméno to veřejně, nebo v odborných kruzích jest známo.

V §u 17 v odst. 1.za slova >právnímu nástupci< vřaděna byla slova >který nenabyl práva původcova za úplatu< čímž oproti požadavkům vysloveným podle důvodové zprávy tisk 227 str. 29, 30 stanovena nepřípustnost exekuce ve prospěch singulárního sukcesora jen potud, pokud nenabyl práva původcova za úplatu, kdežto právo původcovo, kterého nabyl jeho právní nástupce za úplatu, podléhá exekuci.

Neb převede-li původce neb jeho dědic (§ 18) na svého právního nástupce zvláštní úmluvou své právo (§ 21 odst. 1.) a to za úplatu, stalo se právo to s vůlí původce, resp. jeho dědice předmětem právního obchodu, a nebylo by proto spravedlivo, vyloučiti právo takto za úplatu převedené z exekuce na majetková práva právního nástupce, který by jinak úplatným nabýváním takových práv svůj majetek uchraňoval z exekuce ku škodě svých věřitelů.

V §u 18 důsledkem zrušení celého §u 47 škrtnuta slova >ale státu přísluší právo podle §u 47<.

Ku §u 19 žádá syndikát českých spisovatelů úpravu otázky starých smluv mezi autorem a nakladatelem, což však ponecháno novému zákonu o nakladatelské smlouvě (tisk 712).

§21 přepracován znovu podle návrhu sekčního šéfa A. Hartmanna tak, že místo poslední věty původní osnovy, přesněji stanoveny případy převedení díla a s ním případně též práva původcova a sice:

1. v odst. 1. převedení práv původcových zvláštní úmluvou dle obsahu této úmluvy; když této není, nepřevádí se ještě původcova práva podle tohoto zákona.

2. v odst. druhém, kdy tehdá, když pří dílu výtvarných umění, nebo fotografickém převede se rozmnožovací prostředek (forma, deska, dřevoryt apod.) má se za to - tudíž platí domněnka, která však nevylučuje protidůkazů - že převedeno též rozmnožovací právo, kdežto ohledně převodu ostatních práv (§ 37 a 42) bude nutno též zvláštní úmluvy.

Touto změnou chrání se autor proti případným křivdám při výkladu pojmu >konkludetních činů< uvedeného v osnově.

§ 22 rovněž změněn v odst.1. a 3. V odst. 1. vyslovena přeřaděním vět především povinnost vlastníka díla trpěti, aby původce nebo jeho právní nástupce mohli vhodným způsobem vykonati právo původci příslušící, při čemž však vlastník díla není povinen, a nemůže býti přinucen dílo k tomu konci,tudíž ku výkonu práva původci příslušejícího vydati, kterážto povinnost by byla, právem původce neodůvodněné zasahováni do jeho práva vlastnického. Podle toho není povinen (není-li zvláštní úmluvy) vlastník obrazu, sochy atd. vydati dílo ku veřejné výstavce, jest však povinen trpěti výkon dalších práv původcových (§ 37) vhodným způsobem, pokud není zde jiné úmluvy.

V odst. 3, zdůrazněno slovem >jinou osobou<, že bez svolení původcova nikdo jiný, ani jeho dědic nebo odkazovník, resp. právní nástupce nejsou oprávněni vyznačiti původcovo jméno nebo značku na díle výtvarného umění.

V podstatě změněn § 23 osnovy se zřetelem na návrhy sekčního šéfa A. Hartmanna. Především škrtnuto v 1. větě odst. 1. slovíčko >jen<, aby nevedlo k mylnému výkladu, že přenecháno dílo jinému pouze za účelem vydání anebo veřejného provozování a že se tudíž nevztahuje tento paragraf na případy, kdy dílo bylo přenecháno za účelem vydání a ještě k dalším účelům např. rozmnožení, překladu atd.

Dále stanovena v tomto odstavci přesně práva původcova, totiž:1. domáhati se náhrady škody a mimo to od smlouvy odstoupiti, při čemž původce může také žádati vrácení díla, aniž by byl povinen vrátiti přijaté úplaty a muže též dílem volně nakládat. 2. domáhati se náhrady škody a mimo to trvati na jejím splnění.

Jako druhý. odstavec vřaděno, že ustanovení prvého odstavce platí také, když rozebrané dílo, jež bylo přenecháno ku opětnému vydání, bez vůle a viny původcovy, nebylo znovu vydáno po uplynutí dvou roku po přenechání ku opětnému vydání,ve lhůtě původcem dodatečně udělené.

V odst. 3. stanoví se, že díly jevištními a hudebními, která byla zadána ku opětnému provozování, může původce po třech letech od posledního provozování volně naložiti, ač-li nebyla smluvena kratší lhůta provozovací, nebo nebyl dříve vyčerpán smluvený počet provozování, v kterýchžto případech ovšem právo ku volnému nakládání s díly začíná po uplynutí smluvené kratší lhůty provozovací, resp. po dřívějším vyčerpání smluveného počtu provozování.

Dle odst. 4. původce nemůže se smlouvou zříci práv vyhražených mu podle předcházejících odstavců.

V §u 25.odst. 1. provedena stilistická změna tím, že slovo >věcí<, dáno před slovo >odůvodněné< a škrtnuto slovo >samou<. V ods. 3. místo slov >jest to porušení, vřaděna slova >nastává ochrana<, aby takto zdůrazněno bylo ochranné právo a.autorovo.

V odst. 3. §u 27 nahrazena slova >v občasných listech< vzhledem na text článku 9. odst. 1. bernské konvence slovy >v periodických časopisech<.

V §u 28 správně citován § 27 odst. 1. (ne 2.).

V §u 30 č. 3. škrtnuta slova >bezprávní a bez práva<, jelikož i ten, kdo bez svolení původce jevištní, nebo kinematografické dílo zpracoval, nebo přeložil, anebo dílo zdramatisoval, bez újmy práv původcových, s nímž mu event. jednati náleží, opět třetí osobou ve svých původcových právech, týkajících se tohoto zpracování, nebo překladu, resp, zdramatisování, porušen býti může a oproti třetím osobám požívá ochrany, ohledně tohoto svého práva původcova.

V §u 31 č. 4. provedena částečná změna prvých vět, které stilisovány: >otiskne již vydaná slova, náležející k hudebnímu dílu,buď ve spojení s hudebním dílem, anebo toliko, aby jich bylo použito při provozování a naznačí-li to určení, ...<

Tato změna provedena, aby jasně vyřečeno bylo, že původcova práva neporušuje, kdo otiskne již vydaná slova, která náleží k hudebnímu dílu, buď ve spojení s hudebním dílem, k čemuž mu zapotřebí toliko svolení toho, jemuž přísluší původcovo právo k hudební částí (§ 10 odst. 3.) anebo toliko, aby jich bylo použito při provozování hudebního díla a naznačí-li toto určení a pojmenuje-li původce, ovšem pokud tento výslovně nezakázal takového použití. Vyňaty jsou texty oratorií, oper, operet a zpěvoher vůbec.

Syndikát českých spisovatelů žádá, aby stanoveno bylo, že ku každému zhudebnění díla slovesného umění jest nutno vyžádati si souhlas původce literárního díla. Avšak takové ustanovení ohrožovalo by hudební život. Původce literárního díla pak může se chrániti zákazem jeho zhudebnění. Viz též důvodovou zprávu tisk 227. stránka 32.

§ 32 odst. 2. doplněn v prvém řádku slovem >původce<, k vůli určitostí stilisace.

V §u 33 odst. 4. škrtnuta slova dirigent orchestru v závorce jako zbytečná, jelikož při orchestrálních skladbách přednesem zpracuje dílo vždy jen dirigent orchestru, nikoliv však výkonní hudebníci.

§35 zpracován znova podle návrhu sekčního šéfa Hartmanna, aby nepovstaly pochybnosti při použití období §u 31.

O novém §u 36 o tak zvané nucené licenci pojednáno jest zpředu.

V §u 39 nyní 40 pod č. 3., odpadá čárka za slovem >úmyslu<, protože tam nepatří. Za slovem >provedená< vsunuta slova >zcela, nebo z části<, aby i provedení napodobeniny z části v původní velikostí zakládalo porušení původcova práva a tím jeho ochrana zvýšena byla.

Pod číslem pátým škrtnuto slovo >kdo< jako přebytečné, an stojí již při začátku odstavce. Pod číslem 6. místo slova >bezplatně< vřaděno slovo >nevýdělečně<, jelikož přednáška vědecká, nebo poučná, při které ku úhradě hotových vydání posluchači zaplatí vstupné, není sice bezplatnou, ale není-li úmyslu prospěchářského, jest nevýdělečnou. Této nevýdělečnosti jest na roveň postaven účel dobročinný.

O novém §u 41 ohledně podílu na výtěžku jednáno již dříve.

Při §u 40, nyní 42,vsunuto jako druhý odstavec ustanovení, že napodobeniny fotografických děl pokládají se za zpracování, leda, že by stejným fotografickým postupem opakovaly původní dílo. Je-li napodobenina dílem výtvarných umění, chrání se podle ustanovení o takových dílech (§ 37--40).

V § 41, nyní 43 v odst. 2. škrtnuto slovo >upravovatel<, jelikož nutno režiséra považovati za původce, není-li jinak ujednáno.

V §u 42, nyní 44 odst. 1. a §u 43, nyní 45 v odst. 1. stanovena ochranná lhůta původcova práva na 30 let po smrti původce resp. spolupůvodce, přeživšího ostatní, případně, když není jméno udáno po uveřejnění. Výbor ústavně-právní oproti osnově, která tuto ochrannou lhůtu stanovila na 50 let, a odůvodnila jí dle důvodové zprávy tisk 227 stránka 35, navrhuje přijetí pouze 30leté ochranné lhůty.

Neb zákon z 26. prosince 1895, č. 197 ř. z., tuto ochrannou lhůtu určil rovněž na 30 let. Dále stačí zpravidla chrániti zájmy přímých potomků původcových po 30 let po smrti původcově, pak vyžaduje zlidovění díla vynikajících osob národa přístupnost díla za nízkou cenu. Dále trvá u našich sousedních států, Německa a Rakouska, rovněž pouze 30letá lhůta ochranná, takže pří 50leté této době v naší republice, význačná díla osob našeho státu přestala by býti chráněna u našich státních sousedů a byla by tam využita v neprospěch náš.

V §u 43 i 45 odst. 2. vsunuta za slova >původce, nebo< věta >když neprojevil jiné vůle<, aby takto původce chráněn byl ve své bezejmenosti, anebo tajnojmenosti, a proti jeho vůli ani jeho dědic, aneb s přivolením téhož jiný právní nástupce nebyli oprávněni ohlásiti pravé jméno původcovo k zápisu do veřejného původského registru.

V §u 45 nyní 47 vřazena za slova >vydání< slovy >vyznačením na díle letopočtem <. Tím má býti umožněno zjištění doby vydání fotografického díla, od které doby vydání zaniká v 10 letech původcovo právo k fotografickému dílu.

Spolek českých knihkupců a nakladatelů doporučuje, aby ze zákona rakouského ze dne 26. prosince 1895, č.197 ř. z. převzato bylo ustanovení, by na rozmnoženině fotografie byly též vyznačeny jména resp. firma, dále bydliště původce nebo nakladatele. Avšak vzhledem na ustanovení čl. 4 odst. 2. bernské konvence, převzatého do § 16 osnovy, že původcovo právo na jeho výkon nejsou podmíněny tím, že byly splněny v nějaké formálností, pak se zřetelem na ustanovení §u 13 osnovy nepovažovány za nutné navržené dodatky.

Ohledně škrtnutí celého §u 47 osnovy již dříve pojednáno. Důsledkem toho škrtnuta v §u 49, nyní 50 též slova >nebo právo státu< podle §u 47.Tamtéž, jakož i v §u 51, nyní 52 vřaděno za slovem >vězením< v závorce slovo >uzamčením< vzhledem na tento druh výkonu trestu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

V §u 51, nyní 52, vynechán poslední odstavec ohledně připadnutí pokut kulturnímu fondu, jelikož § 47 o tomto fondě jednající byl škrtnut. Pokuty uložené odvedou se dle všeobecně platných zákonných ustanovení.

V §52, nyní 53 vynecháno slovo >okresního< vzhledem na chystanou osnovu nového zákona o správu tiskovém a o trestním řízení ve věcech tiskových, kdež nutno, vzhledem na Slovensko a na Podkarpatskou Rus jednotně upraviti příslušnost v tiskových věcech.

V §u 54 i 55 odst. 1. vsunuto za slovo >kohokoliv<, další slovo >k účelům odbytu neb veřejného užívání<. Tím obmezeno propadnutí rozmnoženin a napodobenin nesprávně pořízených, jen na ony rozmnoženiny a napodobeniny, které se nalézají u kohokoliv, buď k účelům odbytu, nebo veřejného užívání, totiž jež veřejně jsou přístupny a vystaveny veřejnosti. Ku příkladu napodobeniny soch na hřbitově, napodobeniny na divadelní oponě. Avšak nepropadají napodobeniny a rozmnoženiny, které nachází se v soukromých místnostech a neslouží k účelům odbytu, čímž chrání se pořádná, soukromá držba, pokud věc není určena k odbytu, nebo pro veřejnost. Poškozenému zůstává oproti obviněnému nárok náhradní podle §u 57.