Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Tisk 887.
Vládní návrh.
Zákon
o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část I. Všeobecná ustanovení:
§ 1.
President republiky může býti stíhán pra velezrádu jen před senátem k obžalobě sněmovny poslanecké podle ustanovení tohoto zákona.
Trestem jest toliko ztráta způsobilosti ke znovunabytí úřadu presidenta republiky a je-li odsouzený v době vynesení rozsudku ještě presidentem republiky, také ztráta tohoto úřadu.
Pro jiné trestní činy nemůže president republiky býti stíhán a to ani tehdy, byly-li spáchány před tím, než se stal presidentem republiky.
Přestal-li býti presidentem republiky, je řádný soud příslušný k jeho stíhání a to i pro velezradu a jiné trestné činy, spáchané před tím, než nastala tato změna. Při tom platí, pokud jde o trest za velezradu, ustanovení trestního zákona (§ 3, odst. 1. tohoto zákona). Přestal-li však býti presidentem republiky teprve po podání návrhu na obžalobu pro velezradu (§ 6), zůstává příslušnost Národního shromáždění k trestnímu stíhání nedotčena.
§ 2.
Předseda a ostatní členové vlády, kteří poruší úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, jsou trestně odpovědni.
Trestní řízení koná se před senátem k obžalobě sněmovny poslanecké podle ustanovení tohoto zákona.
Není-li takový čin trestný podle obecných zákonů trestních, jest Národní shromáždění výlučně příslušné k jeho stíhání a ta i tehdy, když vinník přestal býti členem vlády.
Je-li takový čin trestný podle obecných zákonů trestních, je Národní shromáždění příslušné k jeho stíhání, jakmile poslanecká sněmovna se usnesla na podání obžaloby. Byla-li příslušnost Národního shromáždění takto založena, zůstává nedotčena tím, že obviněný po podání návrhu na obžalobu (§ 6) přestal býti členem vlády. Jinak je ke stíhání takových trestných činů příslušný řádný soud.
§ 3.
Činy uvedené v § 2 jsou trestny podle ustanovení trestního zákona platného na místě, kde trestný čin byl spáchán a byl-li spáchán v cizině, podle zákona platného na místě, v němž obžalovaný má právo domovské.
Není-li-čin trestný podle obecného trestního zákona, budiž člen vlády potrestán trestem peněžitým do 100.000 Kč, v případě nedobytnosti vězením do šesti měsíců. Tento náhradní trest určí se hned v rozsudku.
Má-li odsouzený ve svém majetku předměty, o něž se trestným činem obohatil, nebo jiné předměty, jež si za ně opatřil, nebo hodnotu takových předmětů, může býti prohlášeno, že tyto předměty nebo jich hodnota se zabírají.
Tresty peněžité a výtěžek zabrání připadají státu; má však z toho býti nahražena škoda způsobená trestným činem, pokud nedojde úhrady z ostatního majetku vinníkova.
Také může býti uznáno na vyloučení ze zápisu do stálých seznamů voličských a na ztrátu úřadu a nároku podle § 3 zákona z 15. dubna 1920, čís. 317 Sb. z. a n., pokud účinky tyto nenastanou již podle zákona, který byl trestním činem porušen.
§ 4.
Sbíhá-li se více činů trestných podle § 2, uloží se trest podle ustanovení a souběhu trestných činů daných obecnými zákony trestnými.
§ 5.
Činy, uvedené v § 2, jež nejsou trestny podle obecných zákonů trestných, promlčují se, uplynula-li od ukončení trestné činností dvě léta. Jiných náležitostí požadovaných obecným trestním zákonem není k tomu potřebí. O přerušení promlčení platí ustanovení obecného trestního zákona (§ 3 odst. 1).
O promlčení činů trestných podle obecného zákona trestního platí ustanovení téhož zákona (§ 3 odst. 1).
Část II. Řízení před sněmovnou poslaneckou.
§ 6.
Návrh na obžalobu presidenta republiky nebo člena vlády podle §§ 1 a 2 může býti podán pouze v poslanecké sněmovně.
Návrh obsahuje přesné označení skutku neb opomenutí, pro které se navrhuje padati obžalobu. Jde-li o člena vlády, jest uvésti, které zákony podle úsudku navrhovatelů byly jím porušeny a z čeho lze souditi, že porušení se stala úmyslně anebo z hrubé nedbalosti.
Návrh na obžalobu presidenta republiky musí býti podepsán aspoň 120 poslanci, návrh na obžalobu člena vlády aspoň 100 poslanci.
§ 7.
Předseda sněmovny jest povinen dáti návrh na pořad jednání nejdéle do čtrnáctí dnů ode dne podání.
§ 8.
Nezamítne-li sněmovna návrhu, jest jej odkázati zvláštnímu výboru (výboru žalobnímu), který se současně zvolí.
Výbor žalobní jest devítičlenný a jest do něho pokud možno voliti členy sněmovny znalé práv.
Členové výboru ihned po prohlášení výsledku volby slíbí ve veřejné schůzi sněmovny do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se řídící naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude předneseno a prokázáno ve prospěch obviněného i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům zejména zevnějším.
Výbor se ihned ustaví tím, že zvolí ze svých členů práv znalých předsedu a dva místopředsedy.
§ 9.
Výbor má za úkol zjistiti skutkovou podstatu činu, který se dává obviněnému za vinu. Řídí se při tom ustanoveními zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 325 Sb. z. a. n. s úchylkou, že jeho jednání je vždy důvěrné, a že ustanovení §u 27 odst. 1 uvedeného zákona o něm neplatí.
Úkony vyšetřovací může výbor svěřiti předsedovi nebo jinému svému členu práv znalému, je však oprávněn dodatečně změniti opatření jimi učiněná. Člen žalobního výboru pověřený vyšetřováním má práva vyšetřujícího soudce v řízení před řádným soudem.
Řádný soud jest povinen k žádosti žalobního výboru trestní řízení zahájené proti obviněnému přerušiti a spisy postoupiti žalobnímu výboru.
§ 10.
Výbor jest povinen vyslechnouti obviněného nebo vyžádati si od něho písemné vysvětlení o všem, co se mu za vinu dává.
Také může naříditi výslech svědků nebo znalců pod přísahou, jakož i prohlídku domovní a osobní (§ 8 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 293 Sb. z. a n.) a dáti je provésti dožádaným soudem.
§ 11.
Výbor žalobní jest povinen nejdéle do měsíce ode dne, kdy byl zvolen, podati sněmovně písemnou zprávu. Lhůta tato může býti na žádost výboru usnesením sněmovny prodloužena.
Činí-li výbor návrh na podání obžaloby, nechť předloží zároveň návrh obžalovacího spisu.
§ 12.
Jednání o návrhu výboru na podání obžaloby má přednost před ostatními předměty denního pořádku, budiž položeno co nejdříve na pořad jednání plné schůze sněmovny na prvém místě tak, aby obviněný, jemuž jest dodati předem návrh obžalovacího spisu, měl alespoň 14 dnů na jeho prozkoumání.
Obviněný má právo v této lhůtě podati sněmovně písemné námitky a účastniti se schůze sněmovny, ve které návrh se projednává, i když není jejím členem, nebo vyslati do ní svého zástupce.
Před hlasováním jest obviněný povinen ze schůze odejíti, když bylo udělena slovo jemu nebo jeho zástupci nebo přečteny jeho písemné námitky.
§ 13.
Usnesení o podání obžaloby může se státi pouze za přítomností dvou třetin poslanců většinou dvou třetin, přítomných (§ 34 ústavní listiny).
Hlasování koná se tajně (lístky, kuličkami nebo pod.).
§ 14.
Jakmile poslanecká sněmovna se usnesla na podání obžaloby, nesmí obžalovaný až do skončení řízení o obžalobě vykonávati své úřední činnosti.
§ 15.
Výbor žalobní vypracuje na základě usnesení sněmovny do osmi dnů konečný spis obžalovací, který podepíší předseda sněmovny a předseda žalobního výboru.
Předseda sněmovny poslanecké dá jej pak dodati předsedovi soudního výboru senátu.
Část III. Řízení před senátem.
§ 16.
Senát zvolí vždy po svém ustavení na celé svoje volební období dvanáctičlenný soudní výbor.
Volba koná se podle zásad poměrného zastoupení.
Do výboru jest pokud možno voliti členy senátu znalé práv.
Za každého člena budiž zvolen náhradník, který ho zastupuje, nemůže-li trvale funkce své vykonávati, a který nastupuje na místo člena, ubyl-li.
Jakmile některý člen nebo náhradník ubyl, budiž ihned zvolen další náhradník tímže způsobem, jako ubylý člen nebo náhradník.
Členové výboru i náhradníci ihned po prohlášení výsledku volby slíbí ve veřejné schůzi senátu do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se říditi naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude předneseno a prokázána ve prospěch obviněného i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům, zejména zevnějším.
Výbor se ihned ustaví tím, že zvolí ze svých členů práv znalých předsedu a dva místopředsedy.
§ 17.
Výbor soudní má za úkol předem připraviti hlavní přelíčení proti obžalovanému. Řídí se při svém jednání ustanoveními zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 326 Sb. z. a n., s úchylkou, že jeho jednání jest vždy důvěrné a že ustanoveními §u 27 odst. 1 uvedeného zákona o něm neplatí.
§ 18.
Předseda soudního výboru senátu dá obžalovací spis do tří dnů doručiti obžalovanému a svolá v téže lhůtě soudní výbor ke schůzi.
§ 19.
Uzná-li soudní výbor potřebu doplniti vyšetřování provedené výborem žalobním, požádá o to žalobní výbor, který jest povinen vyhověti tomuto požádání se vším urychlením.
§ 20.
Obžalobu zastupuje ve výboru soudním i před senátem předseda výboru žalobního za pomoci obou místopředsedů tohoto výboru, nepověří-li výbor žalobní tímto zastupováním jiné své členy.
§ 21.
Obžalovaný má právo zvoliti si jednoho nebo více obhájců.
Neučiní-li tak, ustanoví mu obhájce předseda soudního výboru senátu.
Členové senátu obhájci býti nemohou.
§ 22.
Předseda soudního výboru podá nejdéle do 3 měsíců zprávu a stavu věci předsedovi senátu.
Předseda senátu určí pak den hlavního přelíčení, ke kterému pozve předsedu žalobního výboru i obžalovaného.
§ 23.
Až do zahájení hlavního přelíčení může sněmovna poslanecká vyslechnouc žalobní výbor, za přítomnosti dvou třetin všech svých členů, většinou dvou třetin se usnésti, že obžalobu odvolává, načež se další řízení zastaví.
Do té doby může i senát k návrhu soudního výboru nadpoloviční většinou přítomných se usnésti, že řízení se zastavuje.
§ 24.
Schůzi senátu, ve které se koná, hlavní přelíčení, řídí předseda senátu nebo místopředseda jej zastupující.
Samo přelíčení řídí však předseda soudního výboru senátu. Předseda soudního výboru může vyhověti návrhu strany, jemuž druhá strana neodporovala. Ve všech jiných případech rozhoduje o návrzích stran a jiných sporných otázkách za hlavního přelíčení se naskytnuvších soudní výbor. Členové soudního výboru mají právo dávati otázky těm, kdož jsou vyslýcháni. Předseda soudního výboru může otázky nepřiměřené odmítnouti.
Senát sám rozhoduje toliko o vyloučení veřejnosti (§ 26), o vině (§ 28) a o trestu (§ 29).
§ 25.
Po zahájení schůze (§ 24) členové senátu vykonají slib jako členové soudního výboru (§ 16 odst. 6), pokud ho nevykonali již v této své funkci.
Slib vykoná se tím způsobem, že předseda přečte formuli podle § 16 odst. 6, načež předseda sám a po něm ostatní přítomní vyvolání byvše podle jmen zapisovatelem a na svých místech zůstávajíce prohlásí: >Slibuji<.
§ 26.
Hlavní přelíčení koná se veřejně a ústně. Senát může se však usnésti k návrhu soudního výboru bez rozpravy, aby veřejnost byla vyloučena, pokud toho vyžadují zájmy státní, veřejný pořádek nebo veřejná mravnost.
§ 27.
K platnosti řízení i hlasování je třeba stálé přítomnosti alespoň třetiny všech členů senátu a mezi nimi alespoň sedmi členů soudního výboru.
Konečného rozhodnutí mohou se zúčastniti pouze ti členové soudního výboru a senátu, kteří byli přítomní celému hlavnímu přelíčení od jeho zahájení.
§ 28.
Po skončeném líčení sestoupí se soudní výbor ku poradě o návrhu co do viny. Hlasování senátu o tomto návrhu koná se tajně (lístky, kuličkami nebo pod.) a bez rozpravy.
§ 29.
Uzná-li senát, že obžalovaný jest vinen, sestoupí se soudní výbor ku poradě o návrhu trestu a o návrhu na náhradu nákladů trestního řízení.
Návrh tento předloží k usnesení senátu.
Senát jedná a hlasuje o něm ve schůzi neveřejné a bez rozpravy.
Byl-li návrh zamítnut, hlasuje se o návrzích eventuálních, které byly učiněny před tím nebo potom soudním výborem nebo některým členem senátu.
Neuzná-li senát, že obžalovaný jest vinen, budiž vynesen rozsudek osvobozující.
§ 30.
Předseda senátu vyhlásí rozsudek i s důvody ve veřejné schůzí senátu.
Obžalovanému dodá se rozsudek písemně; podepíší jej předseda senátu a předseda soudního výboru senátu.
Byl-li obžalovaný odsouzen, zařídí předseda senátu výkon rozsudku; pokud toho je potřebí, dožádá za výkon ten řádný soud (§ 36).
§ 31.
Je-li senát toho mínění, že čin za vinu kladený presidentovi republiky zakládá jiný trestný čin než velezradu, nebo že trestný čin za vinu kladený členu vlády nebyl spáchán v oboru jeho úřední působností, prohlásí se nepříslušným a postoupí spisy řádnému soudu. Řádný soud jest vázán, tímto výrokem, pokud jde a otázku příslušnosti Národního shromáždění.
§ 32.
Senát nerozhoduje o soukromoprávních nárocích dovozovaných z činu, který je předmětem trestního řízení.
Rozhoduje-li o těchto nárocích řádný soud, posuzuje otázku viny nezávisle na rozhodnutí senátu.
§ 33.
Člen vlády, odsouzený rozsudkem senátu pro čin trestný podle obecného zákona trestního ku trestu na svobodě, může i po vykonaném trestu žádati za obnovu trestního řízení:
1. bylo-li toto odsouzení způsobeno paděláním listiny, křivým svědectvím, podplacením nebo jiným trestným činem druhé osoby;
2. uvede-li nové okolnosti nebo průvody, jež odůvodňují jeho sproštění neb odsouzení pro čin trestný podle mírnějšího zákona.
Po smrti odsouzeného mohou za obnovu žádati jeho manželka (manžel) a jeho příbuzní v pokolení vzestupném nebo sestupném.
O žádosti za obnovu rozhodne senát prostou většinou hlasů k návrhu soudního výboru, jenž vyšetří prve uplatňované nové okolností a průvody.
Není-li tu již senátu v tom složení, v jakém byl v době, kdy vynášel rozsudek, rozhodne o žádosti řádný soud, který by jinak byl příslušný podle všeobecných ustanovení trestního řádu pro řízení v I. stolici.
Bylo-li žádostí vyhověno, náleží řádnému soudu provésti nové řízení podle ustanovení trestního řádu, ač-li senát povoliv obnovu, nevynesl ihned rozsudek, kterým se obžalovaný zprošťuje, nebo odsuzuje podle mírnější sazby trestní.
Skončí-li obnovené řízení opětným odsouzením, nemůže býti uznáno na trest přísnější než jest ten, který byl uložen prvním nálezem.
Skončí-li obnovené řízení rozsudkem osvobozujícím, nenabývá tím osvobozený ani ztraceného úřadu ani nároku na náhradu ušlého platu ministerského vyjímajíc nárok podle § 3 zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 317 Sb. z. a n.
V každém jiném případě jest obnova trestního řízení, jež provedeno bylo před senátem a skončilo rozsudkem nebo zastavením, nepřípustna.
Část IV. Ustanovení závěrečná.
§ 34.
Jednání a podaném návrhu na obžalobu nepřeruší se tím, že sněmovny byly odročeny nebo zasedání jejich ukončeno. Řízení zahájené před senátem (§15, odst. 2.) nestaví se tím, že senát byl rozpuštěn.
§ 35.
Ustanovení tohoto zákona o presidentovi republiky platí také o jeho náměstkovi (§ 69 ústavní listiny).
Co v tomto zákoně ustanoveno o členech vlády, vztahuje se i na jiné funkcionáře, kteří podle zvláštních zákonů mají, pokud jde o odpovědnost, postavení členů vlády.
§ 36.
V řízení před Národním shromážděním (poslaneckou sněmovnou a senátem) lze obdobně užíti ustanovení trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., ale jen potud, pokud tento zákon neobsahuje zvláštních předpisů a pokud ona ustanovení lze srovnati s předpisy tohoto zákona.
Předpisy o vyloučení a odmítnutí soudců neplatí.
§ 37.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provede jej vláda.
Důvodová zpráva.
Zákon, jehož návrh se předkládá má za účel provésti zásady stanovené v §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády. O odpovědnosti presidenta republiky a členů vlády obsaženy jsou všeobecné poznámky v důvodové zprávě vládní i ústavního výboru k ústavní listině republiky Československé (tisk č. 2421 Národního shromáždění československého) a to v poznámkách k §§ shora citovaným. Zejména podrobně pojednává se tu o odpovědnosti ministerské. Na dotčené důvodové zprávy budiž zde k povšechné orientaci poukázáno.
V theorii práva ústavního jest spor, jakou právní povahu má odpovědnost ve smyslu přítomné osnovy, zejména pokud se týče členů vlády zvaná také odpovědností ministerskou v užším slova smyslu, podle jedněch, kteří mají na zřeteli hlavně práva anglické, má povahu práva trestního, podle jiných, kteří přihlížejí předem k poměrům Spojených států severoamerických, má povahu disciplinární, jsouc obdobou discipliny úřednické; ve Spojených státech severoamerických mohou totiž president republiky a ministři býti stíháni tak zvaným impeachmentem pro porušení úředních povinností a trestem může býti pouze pozbytí úřadů a způsobilosti vykonávati jakoukoli funkci čestnou nebo úřední. Pro naše právo ústavní nemá tento theoretický spor významu, poněvadž jak § 34 výslovně mluví o řízení před senátem jako trestním soudem, tak § 67 výslovně mluví o trestním stíhání presidenta republiky a § 79 o trestní odpovědnosti členů vlády. Na tamto stanovisku stojí důsledně také předložený návrh.
Podle jasného znění dotčených předpisů naší ústavní listiny jest také nesporno, že příslušnost poslanecké sněmovny k podání obžaloby a příslušnost senátu k provedení trestního řízení v případech §§ 67 a 79 jest výlučná, že nelze presidenta republiky nebo člena vlády pro činy neb opomenutí spadající pod uvedené předpisy stíhati před pravidelnými trestními soudy. Jest zajisté naprosto vyloučeno, aby zde měla místo dvojí trestní odpovědnost, dvojí příslušnost a dvojí řízení vedle sebe.
Podání obžaloby na členy vlády jest prerogativou sněmovny poslanecké, jež souvisí patrně s jejím výlučným právem podle § 75 ústavní listiny, vysloviti vládě nedůvěru a tím přivoditi její demisi. Podle praxe cizí, zejména francouzské, jde o prerogativu poslanecké sněmovny také v tom smyslu, že iniciativa náleží výlučně poslancům, nikoli též vládě.
Podrobněji dlužno uvésti:
Část I. shrnuje zásadní ustanovení práva hmotného a o příslušnosti.
§ 1 jedna o presidentovi republiky. Privilegium, jež propůjčuje presidentovi republiky § 67 ústavní listiny, jest trojího druhu:
1. President nemůže býti stíhán pro trestné činy vyjímajíc velezradu (privilegium nestíhatelnosti);
2. pro velezradu může býti stíhán pouze před senátem (privilegium fori);
3. v případě odsouzení nestihne jej trest stanovený na velezradu obecným trestním zákonem, nýbrž toliko ztráta úřadu presidenta a způsobilost tohoto úřadu znova nabýti (privilegovaný trest).
Toto privilegium propůjčené presidentovi jako zvolené hlavě státu, tedy jako prvnímu občanu republiky nejen v jeho vlastním zájmu, nýbrž i k zachování prestiže státu, sluší jako každou výjimku ze všeobecných pravidel právních vykládati striktně a nerozšiřovati nad míru, kterou určila sama ústava.
Ústavní listina neustanovuje o hlavě státu nikde, jak tomu bývá v ústavách monarchistických na př. v rak. stát. zákl. zákoně z 21. prosince 1867, č 145 ř. z., čl. 1., že osoba hlavy státu je >posvátná, nedotknutelná a neodpovědná<, zvláště pak § 67 ústavní listiny nestanoví imumity presidentovy, pokud jde o hmotné právo trestní, nepraví, že by president nemohl se dopustiti trestného činu, že by byl eximován z platnosti trestních zákonů (shodně pro právo framcouzské; Ésmein: Eléments de droit constitutionnel 1914, str. 186, Duguit Traité de droit constitutionnel II, str. 482. Nejnověji Moreau: Précis élémentaire de droit constitutionnel 1921, str. 366: Delikty obecného práva (vražda, krádež) v nepravděpodobném případě, že by je president spáchal, zůstaly by podrobeny trestnímu zákonu a trestnímu řádu. Stanoví toliko, že president nemůže vyjímajíc velezradu býti stíhán pro spáchané trestné činy a to ani před řádnými soudy ani před kterýmkoli jiným forem, arci jen potud, pokud jest presidentem. Jakmile jím býti přestane, platí pro něho ustanovení obecných zákonů trestních jak hmotných, tak i procesních, a to i pokud jde o trestné činy spáchané v době, kdy byl presidentem.
Toto omezení platí nepochybně také, pokud jde o velezradu. Privilegium fori ústavou presidentovi propůjčené a spojený s ním privilegovaný trest platí právě jen pro tu dobu, po kterou trvá funkce, se zřením k níž toto privilegium bylo propůjčeno, vztahujíc se ovšem také na velezradu spáchanou před nabytím hodnosti presidentské. Přestane-li tedy býti presidentem, může i pro velezradu býti stíhán před řádným soudem a také stižen trestem stanoveným obecným trestním zákonem, jako každý jiný občan a to i pro velezradu spáchanou za doby, kdy byl presidentem nebo před tím, pokud arci nebyla již založena výlučná příslušnost Národního shromáždění, jak o tom bude níže řeč.
Toto stanovisko je zajisté i věcně plně odůvodněno. Dejme tomu, že by šlo o velezradu spáchanou ve prospěch nepřátelského státu ještě k tomu snad ze zavržitelného motivu na př. za úplatek. (Zákonodárce musí pomýšleti na všecky případy, třeba ve skutečnosti byly sebe méně pravdě podobny). Tu je zjevno, že jak privilegium fori, tak zejména i privilegium trestu na místě zákonného trestu smrti jen ztráta úřadu a způsobilosti k jeho znovunabytí! - není odůvodněno povahou činu, (vždyť ta okolnost, že pachatelem jest sama hlava, státu poškozeného, jest okolností spíše přitěžující), nýbrž patrně jen tím, že má býti šetřeno prestiže hodnosti, kterou pachatel zastává a vážnosti státu. Zhola nepochopitelno bylo by však proč by mělo býti vyloučeno stíhání před řádnými soudy podle trestního zákona, když tento čin vyšel na jevo teprve několik let po tom, co pachatel presidentem býti přestal. Stejně je nemyslitelno, že ústavou bylo pomýšleno propůjčiti presidentovi republiky privilegium beztrestnosti pro všecky trestné činy - mimo velezradu - spáchané za trvání jeho funkce a vyloučiti trestní stíhání pro ně i potom, když presidentem býti přestal. Zajisté by bylo pak aspoň, pokud jde o nejtěžší zločiny jako vraždu a pod., bývalo ustanoveno totéž jako pokud jde o velezradu, aby tím bylo umožněno aspoň odstranění vinníka z úřadu. Také by pro privilegium beztrestností byla bývala dojista zvolena jiná dikce, než že president republiky >může býti stíhán jen pro velezradu<, která již svou formou zřejmě ukazuje toliko na privilegium nestíhatelnosti a může nepochybně býti vztahována jen na toho, kdo presidentem jest a nikoli na toho, kdo jím byl dříve.
Arci, bylo-li již zahájena trestní řízení pro velezradu před Národním shromážděním a tím založena jeho výlučná příslušnost, nemění se na této příslušnosti již ničeho tím, že funkce presidentova potom zanikla. Otázkou jet jen, které procesní stadium má v té příčině býti rozhodnuto. Bylo by možno pokládati za rozhodný okamžik, kdy sněmovna poslanecká se usnesla na podání obžaloby. Poněvadž by však bylo možno vyhnouti se trestnímu řízení před senátem složením úřadu po podaném jíž návrhu na obžalobu (§ 6), ale ještě před jeho přijetím doporučuje se v tomto směru účinek přijetí návrhu retrotrahovati na dobu jeho podání.
K §§ 2-5: Pokud jde o členy vlády, sluší přesně od sebe lišiti dvě skupiny činů uvedených v § 79 ústavní listiny podle toho, jde-li a činy trestné podle obecných trestních zákonů čili nic. Jde-li o činy jinak netrestné, nýbrž teprve ústavní listinou pod sankci trestní odpovědnosti postavené, jest nepochybno, že mohou býti stíhány toliko před senátem. Jakékoli trestní řízení před řádným soudem jest vyloučeno i potom, když obviněný přestal býti ministrem. Nějaká kolise s příslušností obecného trestního soudu jest zde tedy na dobro vyloučena. Senát zůstává výlučně příslušným i když obviněný není již ministrem a poněvadž tu neplatí ani ustanovení trestního zákona o promlčení, sluší tu možnost trestního stíhání před senátem časově omeziti. Hledě k tomu, že jde o činy, jež podle obecného trestního zákona nejsou vůbec ani trestny, pokládá vláda za přiměřenou promlčecí lhůtu dvouletou, jakáž bude pravděpodobně v novém trestním zákoně nejkratší promlčecí lhůtou na přečiny. Tuto dobu sluší čítati jako každou dobu promlčecí - od spáchání trestného činu. Splnění ostatních podmínek promlčení, jež stanoví trestní zákon z r. 1852 (náhrada škody nespáchání nového trestného činu a j.) se tu nevyžaduje v souhlase s novodobými trestními zákony. Poněvadž tu půjde zpravidla o porušení ústavy, tedy činy zcela zjevné, netřeba se obávati, že by čin zůstal tak dlouho utajen, až by se promlčel.
Jinak jde-li o činy ministrů spáchané v oboru úředních působnosti jich, jež jsou trestny již dle obecných trestních zákonů. Tu konkuruje potencielní příslušnost senátu s normální příslušností řádných soudů, a sluší tuto konkurenci ústavní listinou podle důvodové zprávy (str. 18, tisk 2421) úmyslně nerozřešenou - řešiti zde úplně podle zásad uvedených svrchu o velezradě spáchané presidentem republiky. Není ani zde příčiny, proč by bývalý ministr, vyšlo-li později na jevo, že za svého úřadování se dopustil zpronevěry v úřadě nebo přijal úplatek, neměl býti stíhán před řádným soudem jako kterýkoli jiný občan.
K jednotlivým ustanovením části I. dlužno ještě připomenouti:
Podle § 1 může býti president republiky - jako podle ústavy francouzské - trestně stíhán pouze pro velezradu. Pojem ten dlužno vykládati ve shodě s právem trestním. Dosud platí u nás v té příčině ovšem dvojí právo (§ 58 rak. a §§ 127 a násl. uhersk. trest. zák.), ale v dohledné době dojde tu k unifikaci; na konkretní případ, který by se snad - ostatně zcela nepravděpodobně - do té doby udál, užilo by se toho neb onoho zákona podle místa, kde by zločin byl spáchán, po případě, kde má obžalovaný právo domovské (§ 3). Stanoviti pojem velezrady již zde, značilo by předbíhati celkové úpravě budoucí.
K § 2. Trestní odpovědnost ministrů v oboru jejich úřední působnosti jest mnohem širší než-li trestní odpovědnost všech ostatních občanů, poněvadž jsou trestně odpovědní za každý čin (čímž myslí se jednání i opomenutí), poruší-li úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ústavní nebo jiné zákony - těmito jinými zákony dlužno zajisté rozuměti také zákon trestní a zákony jej doplňující - tedy nejen za porušení zákonů trestních.