K § 3. Odst. 1. řeší pochybnosti, jež by mohly vyplynouti v toho, že platí u nás dosud dva obecné trestní zákony.

Další ustanovení pak jsou vlastně doplněním trestního zákona hledě k tomu, že jak již shora k §u 2 vyloženo - trestní odpovědnost ministrů jest širší, než-li trestní odpovědnost jiných občanů.

Ustanovení o zabrání toho, čím vinník se obohatil trestným činem a o tom, jak výtěžku ze zabraných předmětů a trestů peněžitých má býti užito, jsou přizpůsobena osnově nového trestního zákona. Trest ztráty úřadu ministra stanoví se toliko fakultativně, hledíc k tomu, že dle §u 79 ústavní listiny může jití o porušení jakéhokoliv zákona a to i jen z hrubé nedbalosti, tedy dle okolností také o činy rázu celkem nepatrného. Nemají tudíž senátu v té příčině býti vázány ruce.

K poslednímu odst. § 3 se připomíná, že má umožniti, aby následky tam uvedené byly podle uvážení soudu vysloveny i tam, kde nenastanou jíž podle zákona - ať jde o čin trestní podle zákona trestního, kde následek ten samým zákonem není stanoven, či o porušení jiného zákona. Vyloučení ze zápisu do stálých seznamů voličských způsobuje nejen ztrátu práva voliti, ale i ztrátu volitelnosti při volbách do Národního shromáždění, do župních zastupitelstev, do okresních výborů, do obecních a osadních zastupitelstev. § 3. zákona z 15. dubna 1920, č. 317 Sb, z. a n., týká se nároků členů vlády na platy i činovní přídavky po dobu tří měsíců po vystoupení jejich z vlády, aby nebylo pochybností, že i nárok tento může býti odňat, praví se to zde výslovně.

Část II. upravuje první etapu řízení proti presidentovi republiky a ministrům, totiž řízení před poslaneckou sněmovnou. Ustanovení zde navržená přihlížejí jednak k rakouskému zákonu o odpovědnosti ministerské ze dne 25. července 1867, čís. 101 ř. z., jednak k francouzským zákonům ze dne 10. dubna 1889 a ze dne 5. ledna 1918, z nichž prvý upravuje řízení před senátem pří stíhání osob, které se dopustily útoku proti bezpečnosti státu (zákon tento otištěn v díle Duguit-Monnier: Les Constitutions de la France, strana 345), druhý pak upravuje trestná řízení proti presidentovi republiky a ministrům před senátem (podrobný rozbor jeho podává Joseph Barthélemy v Revue du droit public, svazek XXXV, strana 424 násl. a 581 násl.), překlad podstatných ustanovení obou těchto zákonů otištěn v příloze.

Celkovou tendencí předpisů o řízení bylo v prvé řadě uspíšiti pokud možno trestní řízení a tím přivoditi pokud možno brzké vyjasnění poměrů politických, pro které zajisté znamená mimořádné zneklidnění, zavede-li se trestní řízení proti členům vlády, nebo dokonce proti presidentovi republiky. Uspíšení takové jest zajisté žádoucí i s hlediska osoby obviněné po případě politické strany, ke které náleží. Další tendencí předpisů zmíněných bylo zabezpečiti, že sněmovna poslanecká usnese se na podání obžaloby teprve po zralém uvážení a vyšetření skutků neb opomenutí, které se obviněnému přičítají.Sněmovna poslanecká jest podle těchto návrhů též povinna, aby obžalobu sama před senátem hájila, o tom podrobněji v poznámkách k §§ 11 a 15.

K jednotlivostem budiž uvedeno:

K § 6. Požadavek podpisu značného poměrně počtu poslanců má zabezpečiti, že se budou podávati a projednávati pouze návrhy zrale uvážené, nikoliv jen na agitaci vypočtené. Pro návrh na obžalobu člena vlády žádá se stejný počet podpisů jako pro návrh vyslovení nedůvěry vládě podle §u 76 ústavní listiny - jdeť zajisté o návrhy podstatně příbuzné povahy. Pro návrh na obžalobu presidenta republiky jako návrh ještě závažnější, žádá se počtu podpisů zvýšeného, blížícího se minimálnímu počtu poslanců (§ 134), jehož je v každém případě (podle §u 34 úst. listiny a § 13 této osnovy) zapotřebí k usnesení konečnému o vznesení obžaloby (dvě třetiny z úhrnného počtu 300 poslanců činí 200, dvě třetiny z toho 134).

Ustanovení §u 8 odůvodněná tím, že zvláštní výbory (žalabní) zde zmíněný má podle dalších ustanovení hlavně úkol soudce vyšetřujícího; tento úkol má se zabezpečiti jednak tím, že výbor má míti zcela malý počet členů, jednak tím že při členech požaduje se pokud možno znalost práv, při členech předsednictva pak a členech pověřených zvláštními úkony (podle §u 8, odst. poslední a podle§ 9, odst, 2.) je znalost práv bezpodmínečná, konečně tím, že členové skládají zvláštní slib, kterým dává se slavnostní výraz jejích zvláštnímu soudcovskému úkolu.

K § 9 budiž připomenuto, že přípravné vyhledávání podle tohoto §u ve smyslu zásad ovládajících moderní trestní řízení, samozřejmě má za účel pouze připraviti materiál potud, aby sněmovna poslanecká mohla se rozhodnouti, zda-li obvinění proti presidentovi nebo proti členům vlády pokládá za odůvodněná, aby se na jejich základě mohla podati obžaloba. Samozřejmě nemá se tímto přípravným vyhledáváním vyloučiti průvodní řízení před senátem, ve kterém podle zásad bezprostřednosti a ústnosti musí býti těžisko trestního řízení; Mnohdy bude také zapotřebí přípravným vyhledáváním zabezpečiti důkazy, které by odkladem byly znesnadněny nebo znemožněny, nebo přispěti ku zjednodušení řízení před senátem, na př. při složitých případech účetních. Dlužno však rozhodně na tom trvati, že poslanecká sněmovna musí provésti přípravné vyhledávání; a nesmí se obmeziti na pouhé trestní oznámení, poněvadž v duchu moderního trestního řízení nutno i zde zjednati obviněnému záruky proti možnému nespravedlivému odsouzení tím, že se řízení proti němu provede ve dvou etapách, napřed soudem vyšetřovacím a po té soudem nalézajícím.

Také nový francouzský zákon z roku 1918 předpokládá, že sněmovna poslanecká provede sama přípravné vyhledávání - zákon mluví totiž (v čl. 4.) o tom, že senát podle potřeby doplní vyšetřování provedené poslaneckou sněmovnou, ovšem v konkrétním případě, kterým tento nový zákon byl vyvolán a o kterém podrobněji se mluví v poznámce k §u 11, přípravné vyhledávání vůbec provedeno nebylo.

Odst. 1. mluví jen o činu, ale myslí se tím jako na jiných místech - jednání i opomenutí. Z ustanovení jednacího řádu poslanecké sněmovny zde citovaného spadá sem zejména § 28.

Poměr člena výboru pověřeného vyšetřováním k žalobnímu výboru jest týž asi jako poměr vyšetřujícího soudce k radní komoře. Uvažováno též o tom, aby člen žalobního výboru, jenž prováděl vyšetřování, byl vyloučen z účasti přihlašování; upuštěno však od toho, poněvadž nejde o rozhodování ve věci, nýbrž jedině o to, má-li býti sněmovně podán návrh na obžalobu, tedy o usnesení povahy procesní. Také mohl by pověřením člena úkony vyšetřovacími býti posunut poměr hlasů.

§ 10 upravuje podrobněji pravomoc výboru žalobního. Bylo tu uvažováno též o ustanovení, neměl-li by výbor býti zmocněn k uvalení vazby pro případ, že by byly odůvodněné obavy, že obviněný uprchne, nebo bude hleděti, aby stížil vyšetřování; avšak hledíc k jasnému znění §§ 25 a 26 úst. listiny a § 36 této osnovy od toho upuštěno; bude-li třeba - mimo dopadení při trestním činu - zatčení obviněného, který bude členem té, neb oné sněmovny, bude zajisté možno ježto půjde o věc mimořádně důležitou a pravděpodobně naléhavou svolati na rychlo tu neb onu sněmovnu anebo stálý výbor podle §u 54. úst. listiny k vyslovení souhlasu.

§ 11 a další jasně stanoví, že k podání obžaloby jest třeba formálního usnesení poslanecké sněmovny tomto směru. S tím souhlasí stanovisko theorie (cit. článek Josepha-Barthelémyho) proti praxi francouzké sněmovny v poslední cause célébre z r. 1917-1918, která byla podnětem k vydání zákona z předu uvedeného.

Zde totiž ministr vnitra Malvy, jsa předmětem opětných útoků v tisku i soukromě, ve kterých byl obviňován, že zradil vlast, vyzrazoval nepříteli vojenská tajemství atd., sám podal návrh, aby proti němu bylo zahájeno trestní řízení před senátem a tak byla zjištěna jeho nevina; sněmovna poslanecká pak z kolegiality k svému členovi usnesla se dne 28. listopadu 1917 jednomyslně 488 hlasy na resoluci, že se má podati senátu návrh na zavedení trestního řízení proti němu, usnesení učinila, aniž provedla jakékoliv vyhledávání, vyhýbajíc se úzkostlivě dáti jakýmkoliv způsobem na jevo, že by jej sama pokládala vinným. Tím, jak podotýká Joseph Barthelémy >nastal jedinečný případ v dějináchsoudnictví, že obžalovaný sám uváživ zrale soud, před kterým by měl býtistíhán, uvedl v pohyb řízení proti sobě< (I. c. str. 439). Malvy totiž po zralé úvaze nepodal proti obviněnému v tisku naň vzneseným obžalobu před porotou, poněvadž nepokládal za vyloučeno, že by porota obviněného neuznalá vinným.

K §u 13 dlužno uvésti předem, že odst. 2. předpisuje hlasování tajné, aby zabezpečeno bylo svobodné rozhodnutí hlasujících (podobně jako při hlasování v senátě podle §u 28).

Dále budiž poznamenáno, že vedle usnesení a podání obžaloby podle §u 13 této osnovy není samozřejmě zapotřebí, je-li obžalovaný členem poslanecké sněmovny, aby tato učinila ještě zvláštní výslovné usnesení podle §u 24 úst. listiny, že svoluje k jeho trestním stíhání; v usnesení podle §u 13 jest zajisté svolení to již zahrnuto a bylo by zbytečnou formalitou žádati ještě zvláštní usnesení v této věci. Je-li pak obžalovaný členem senátu, není zajisté také třeba, aby senát takové zvláštní výslovné usnesení podle §u 24 úst listiny v tomto stadiu činil, když obžaloba podle dalších ustanovení osnovy sama sebou ihned před něj přijde. Přípravné vyhledávání, jež předchází před usnesením podle §u 13 dlužno zajisté pokládati v podstatě za pravomoc vyplývající z dohledacího práva poslanecké sněmovny podle §§ 40 a 52 úst. listiny a §§ 27 a 28 jednacího řádu k takovému stíhání zajisté souhlasu druhé sněmovny padle §u 24 úst. listiny není třeba. Mimo to dlužno vytknouti, že § 24 úst. listiny vůbec čelí patrně v prvé řadě proti tomu, aby člen sněmovny chráněn byl proti útokům z venčí, jimiž by mu bylo bráněno u výkonu jeho funkce, kdežto zde běží o stíhání prováděné Národním shromážděním samým ve dvou etapách dělených mezi obě sněmovny.

K §u 15 budiž připomenuto, že výbor jest nejen zmocněn vypracovati spis obžalovací, nýbrž podle §u 20 zastupuje také obžaloba před senátem. Osnova v té příčině vědomě se uchýlila od nového francouzského zákona z roku 1918, který hledě k okolnostem případu, o který zde běželo, vznesl funkci žalobce na zvláštního generálního prokurátora, jehož volí vždy na rok předem kasační soud v plné schůzí z nesesaditelných svých členů (čl. 2); sněmovna poslanecká může zvoliti tři komisaře, kteří mají jen podporovati generálního prokurátora (čl. 9); v řízení proti Malvymu vůbec zvolení nebyli.

Joseph Barthelémy proti tomu důrazně uvádí (l. c. 582), že sněmovna poslanecká nemá se zbavovati odpovědnosti za svá usnesení, žaluje-li, má tak učiniti po zralé úvaze, podati obžalobu jen proti tomu, o kom se řádným vyšetřením přesvědčí, že jest skutečně vinen a podá-li obžalobu, má jí také sama hájiti, tak tomu bylo také vždycky při používání instituce impeachmentu v Anglii a tak jest uznáno ústavami všech států v podobných případech. Mimo ta uvádí další námitky rázu ústavního a organisačního proti tomu řešení, které však mají smysl v prvé řadě pouze pro poměry francouzské.

Ukazuje také, jak v praxi - v řízení proti Malvymu - tato ustanovení zavdalo podnět k nesnázím a nepříjemnostem; generální prokurátor byl nucen začasté zastávati stanovisko odchylné od poslanecké sněmovny, jejíž žalobu zastával, noviny píšící pro Malvyho psaly proti generálnímu prokurátorovi, zatahovaly na veřejnost jeho karieru a jeho úřední činnost a útočíce na něj, útočily více méně i na soud, jemuž náleží.

Část III. upravuje řízení před senátem.

§ 16 vychází z myšlenky podobné jako § 8, jednající o žalobním výboru sněmovny poslanecké; dosazuje však výbor stálý podobně jako francouzský zákon z roku 1889 - aby tím spíše zabezpečil jeho nestrannost vzhledem k případům, které teprve později mohou se vyskytnouti a které tudíž na jeho volbu nemohou míti vlivu.

Poněvadž zde běží o výbor stálý, pamatuje se v odst. 4 a 5 již předem na nutné budoucí jeho doplnění podle analogie §u 54 odst. 4, úst. list. (Při výboru žalobním, který se podle §u 8 volí vždy jen ad hoc určitému úkolu na krátkou dobu, podobného opatření zajisté třeba není.)

Obligatorně předpisuje se volba tohoto výboru podle zásad poměrného zastoupení (odchylkou od §u 63 jednacího řádu senátu), aby bylo vyloučeno majorisování zde povážlivé proto, že by prostá většina v plenu mohla si zjednati výhradné zastoupení ve výboru a tím menšinu úplně vyloučiti a tak způsobiti zcela jednostranné složení výboru vykonávajícího důležité funkce soudcovské. Aby se zásady poměrného zastoupení lépe mohly uplatniti, navrhuje se tento výbor o větším počtu členů, než-li výbor žalobní podle §u 8.

§ 17 a další vycházejí z myšlenky, že senát jako celek hodí se svou povahou spíše jen za sbor podobný porotě, kdežto funkce vlastního soudu, tedy funkce ryze právnické, předpokládají i zejména podrobnou znalost formálních zásad ovládajících trestní řízení, vznášejí se na zvláštní užší soudní výbor složený podobně jako žalobní výbor sněmovny poslanecké ze členů pokud možno práv znalých.

§ 19 zakládá se na myšlence soustřediti vyšetřování v rukou výboru žalobního, tím věc zjednodušiti a umožniti poslanecké sněmovně, aby k návrhu tohoto svého výboru mohla podle výsledků doplněného vyšetřování doplniti, změniti, obmeziti nebo odvolati.

O §u 20 promluveno již shora při §u 15.

K §u 22 třeba vytknouti, že plenu senátu podati jest zprávu i v tom případě, usnese-li se soudní výbor senátu na tom, aby se řízení zastavilo. Bylo by zajisté naprosto nepřiměřené a proti duchu a účelu celého tohoto řízení, aby řízení o obžalobě usnesené dvoutřetinovou většinou za přítomností dvou třetin všech členů sněmovny poslanecké mohl zastaviti v neveřejné schůzí 12člený soudní výbor senátu, po případě dokonce jen 4 jeho členové proti 3 opačně hlasujícím! Důsledkem jest ustanovení §u 23 odst. 2.; jeť možno, že dodatečným šetřením nařízeným od soudního výboru (§ 19) vyjdou na jevo tak důležité vývodní okolnosti, že konání hlavního přelíčení bylo by zbytečným. V takovém případě rozhoduje senát ovšem bez předcházejícího hlavního přelíčeni, jež by tu nemělo významu. Dojde-li ku hlavnímu přelíčení, sluší vynésti rozsudek osvobozující.

Dále budiž připomenuto, že ve shodě s právem francouzským nevyžaduje se zvláštního formálního aktu presidenta republiky, aby byl senát svolán a konstituován jako soud. Odchylkou od nového francouzského zákona z r. 1918 pak se nenavrhuje, aby senát v této své funkci vystupoval pod zvláštním jménem (ve Francii cour de justice), pro to neshledává vláda zvláštních důvodů tím spíše, že podle nové naší ústavy máme u nás nejvyšších tribunálů několik.

§ 23 jest rubem ustanovení, podle kterých sněmovna poslanecká se usnáší na podání obžaloby; jest proto důsledné ponechati jí rozhodnutí o tom, má-li se obžaloba odvolati.

§ 24 vyplývá z úvahy připojené k §u 17. vznáší totiž rozhodování o otázkách procesních ryze formálně-právnických na soudní výbor, resp. jeho předsedu. Ponechati rozhodování o těchto tak zvaných incidenčních otázkách plenu senátu mohla by se mimo to státi vítaným prostředkem obstrukčním.

K §u 25 bylo uvažováno o tom, poskytnouti zástupci obžaloby i obžalovanému právo podobně jako pří řízení porotním, aby každý z nich mohl odmítnouti obmezený počet (nejvýše čtvrtinu) členů senátu; tím mělo se působiti předem ku zvýšení nestrannosti nutné při vykonávání soudcovského úkolu senátu tím, že by obě strany, strana žalující i obžalovaná, odmítly členy, které by pokládaly za podjaté ve prospěch obžalovaného nebo v jeho neprospěch, dále bylo by možno touto cestou po případě způsobiti, že senát by vykonával svou funkci soudu ve shromáždění méně četném a tím k této funkci způsobilejším. Proti tomu však byly závažné námitky předem s hlediska ústavního. Podle §§ů 34, 67 a 79 úst. list. koná totiž funkcí soudu senát; tím dlužno zajisté rozuměti senát v pravidelném složení. Ani jednací řád senátu nezná podjatostí členů pří jednání a hlasování. Konečně i úvahy vhodnosti mluví proti odmítání. Mohloť by vésti k zamítnutí celých parlamentních stran. V tak početném sboru jako je senát, nemá zamítací právo takového významu jako jde-li a sbory soudců nebo porotců, složené jen z několika málo členů, ve kterýchž podjatost jednotlivého člena se může uplatniti daleko účinněji. Také komplikace a obtíže, k nimž by mohlo vésti uplatňování tohoto práva (na př. odmítnutí všech členů předsednictva senátu a ještě více zamítnutí předsedy a členů soudního výboru), činí rovněž žádoucím, aby toto práva zde poskytnuto nebylo. Nevýhoda z toho plynoucí je vyvážena tím, že je pro obě procesní strany stejná. Kdyby se odmítací právo stanovilo, sotva by ho používali zástupci obžaloby, totiž členové druhé sněmovny, poněvadž by ta pro ně bylo z pochopitelných důvodů velmi nepříjemné a tak bylo by odmítání soudců fakticky jednostrannou výhodou obžalovaného.

Způsob, jak slib se koná, upraven podle §u 313 trestního řádu z r. 1873 tak, aby vyžadoval co nejméně času; že se při něm má státi, jest zajisté zbytečno stanoviti.

§ 26 jest odůvodněn zásadami ovládajícími trestní řízení.

§ 27 k uvarování všech pochybností stanoví, že jednání a rozhodnutí mohou se zúčastniti pouze ti členové senátu, kteří byli přítomni celému jednání od samého počátku, má na zřeteli hlavně ty případy, kde jednání bude trvati několik dní a kdo by jinak podle všeobecných zásad platných pro jednání parlamentní, mohli se účastniti konečného rozhodnutí a po případě vykonati na ně rozhodný vliv členové senátu, kteří byli přítomní jednání pouze částečně. Tím by zajisté soudní povaha senátu, zejména jeho věcnost a nestrannost vážně byla ohrožena.

§ 28 má za účel zabezpečiti svobodné rozhodnutí členů senátu tím, že hlasování o vině koná se tajně. Ježto podkladem může býti pouze obžaloba vznesená sněmovnou i poslaneckou, může senát samozřejmé rozhodnouti pouze o faktech, o která se obžaloba opírá, nejsa ovšem vázán právnickou kvalifikací těchto fakt, jak je pojímala sněmovna poslanecká. Jest tudíž i zde v podstatě zapotřebí souhlasného usnesení obou sněmoven, což souvisí též z historickým původem celé instituce.

Uvažováno bylo též o tom, zdali by se nemělo vyžadovati - na způsob řízení porotního - k usnesení o vině většiny dvoutřetinové. Avšak hledíc k jasnému předpisu §u 32 úst. listiny, podle kterého větší přítomnost nežli třetina členů sněmovny a větší většina nežli nadpoloviční jest vyžadována jen v případech stanovených ústavní listinou samou, nemohlo bez změny ústavní listiny býti ustanovení to do této osnovy pojato. Ostatně uváží li se, že nutně jíž vždy předcházelo (podle § 13 této osnovy a §u 34 úst. listiny) usnesení dvoutřetinové většiny sněmovny poslanecké za přítomnosti dvou třetin členů, není zajisté naléhavého věcného důvodu žádati i zde většiny zvláště kvalifikované; lzeť doufati, že k řízení před senátem dojde zajisté jen v případech zcela nepochybných a že potom senát - zejména hledíc k četným kautelám v této osnově navrženým bude u vědomí své funkce soudcovské rozhodovati nestranně i bez formální kautely dvoutřetinové většiny. Že stačí většina nadpoloviční, nebylo třeba hledíc k §u 32 úst. listiny a k §u 56 jedn. řádu senátu výslovně stanoviti.

§ 29 jest vědomou odchylkou od ustanovení trestního řádu kterými upraven jest poměr mezi porotou a soudním dvorem. Plyne z úvahy, že podle ústavní listiny, jak uvedeno již k §u 25, vlastním soudem rozhodujícím nejen o vině, ale i o trestu, jest senát sám jako celek, proto dává soudnímu výboru senátu jakožto odbornému orgánu znalému práv pouze funkci pomocnou, poradnou.

§ 31 plyne z předpisů ústavní listiny a části 1 tohoto zákona o příslušnosti. Půjde-li o presidenta republiky, bude ovšem podle toho, co uvedeno zpředu - soudní řízení proti němu možné až po té, kdy presidentem býti přestane.

V §u 32 uvažováno o tam, mají-li k řízení podle tohoto zákona na způsob řízení trestního býti připuštěny též poškozené strany soukromé (v tak zv. adhaesním řízení); po bedlivých úvahách rozhodnuto však proti tomu. Jet řízení podle tohoto zákona řízením zcela zvláštním, naprosto výjimečným, opírajícím se o samu ústavní listinu, má také zvláštní povahu, sleduje zcela jiné cíle, hájí zcela jiné zájmy a vychází ze zcela jiných hledisek, nežli se srovnává se zájmy soukromých stran poškozených. Z těchto důvodů také francouzská komora pairů jíž r. 1830 vyslovila se v témže smyslu (Barthélémy l. c. str. 598). Při tom výslovně se stanoví, že rozhodnutí senátu o vině není prejudicielní pro rozhodování soudu civilního, poněvadž je možno, že senát jako sbor povahou svou politicky nebude a vině rozhodovati jen podle přísného práva, nýbrž také podle hledisek politické vhodnosti.

§ 33 připouští - odchylkou od §u. 25 rak. zákona z 25. července 1867, č. 101 ř. z. - obnovu trestního řízení proti odsuzujícímu rozsudku podle analogie trestního řádu z r. 1873. Zákonodárce nemůže totiž nikdy přehlédnouti předem všecky možnosti a justiční omyl není nikdy vyloučen. I kdyby takový omyl bylo možno později zjistiti nad slunce jasněji, byla by vyloučením obnovy každá reparace nemožna. To bylo by osudným zejména, když obětí takového justičního omylu by byl ministr, ano tu udělení milostí jest vyloučeno (§ 103 odst. 2. ústavní listiny). Spíše lze se smířiti s vyloučením obnovy proti rozsudku osvobozujícímu a proti zastavení trestního řízení, ba i proti odsouzeni presidenta, kde jde jen o nezpůsobilost ze znovunabytí této hodnosti a kde udělení milosti nástupcem není podle §u 103 ústavní listiny vyloučeno. Ale připuštění obnovy trestního řízení, skončivšího odsouzením ministra pro čin trestný podle obecných trestních zákonů ku trestu na svobodě, dlužno pokládatí za nevyhnutelné. Vždyť tu může jití o trest několikaletého žaláře.

K části II. a III. dlužno ještě povšechně poznamenati toto:

Uvažováno bylo též o tom, má-li řízení podle tohoto zákona býti rozšířeno též na spoluvinníky nebo na souvislé trestní činy, na které by se jinak řízení podle tohoto zákona nevztahovalo; tak ustanovuje na př. čl. 9. odst. 3. zákona francouzského z roku 1918. Avšak podle přesného znění příslušných předpisů v ústavních, jež obmezují příslušnost sněmovny poslanecké ku vznesení obžaloby a příslušnost senátu k trestnímu řízení jen na osoby a delikty do tohoto zákona pojaté není podobné rozšíření přípustno, byť i snad z důvodů řízení trestního bylo žádoucí. Hledě k výjimečné příslušnosti stanovené tímto zákonem; bude zde tudíž poměr podobný jako mezi řízením před soudy obecnými a řízením před soudy vojenskými. Senát provede totiž samostatně řízení ve příčině osob a deliktů, na něž se jeho příslušnost vztahuje, nehledě k trestnímu řízení proti spoluvinníkům nebo pro souvislé činy trestné zahájenému před jiným soudem. Ježto jde o samozřejmý důsledek z výlučné příslušnosti senátu, nepokládá se za nutné výslovné ustanovení o tom do osnovy pojímati.

K části IV. obsahující ustanovení závěrečná budiž připomenuto toto:

§ 34 má za účel ve shodě s § 31 posl. odstavce ústavní listiny znemožniti zmaření trestního řízení tím, že by senát byl rozpuštěn nebo sněmovny byly odročeny, anebo jejich zasedání ukončeno. V případě rozpuštění sněmovny poslanecké bylo by ovšem další řízení přerušeno, poněvadž beze změny ústavní listiny není možno předpis § 31 posl. odst. úst. listiny rozšířiti též na rozpuštění sněmovny poslanecké. Stálý výbor podle §u 54 úst. list. nemohl by zde samozřejmě převzíti úlohu sněmovny poslanecké, poněvadž jde o zvláštní funkci této sněmovny a stálý výbor vykonává pouze funkce společné oběma sněmovnám. Ostatně je sotva pravděpodobno, že by vláda ve stadiu obžaloby proti sobě navrhla presidentovi republiky a president republiky schválil rozpuštění sněmovny poslanecké; vždyť by to v nastávajícím boji volebním bylo velmi vítanou zbraní proti ministrům i proti celým vládním stranám! Z ustanovení zde obsažených plyne, že by i v případech zde uvedených mohla ta která sněmovna pokračovati v jednání o trestním stíhání již zahájeném.

§ 36 obsahuje subsidiární právní normu. Jet celá řada formálností, při nichž nebude lze se obejití bez nějakého vzoru nebo předpisu, jako výslech svědků a znalců, přísaha jich, forma obžalovacího spisu atd.; může však jíti také o otázky meritorního významu jako na př. samostatnost subsumce trestného činu v rozsudku proti obžalobě (viz důvodovou zprávu k §u 28). Arci bylo by možno užití takových ustanovení trestního řádu jen podle smyslu a pokud je lze srovnati s tímto zákonem, tedy vyjímajíc, jak se samo sebou rozumí, na příklad ustanovení o opravných prostředcích.

Dodáno budiž ještě, že k části III, upravující řízení před senátem, uvažováno bylo o tom, zdali by vůbec celé řízení i rozhodnutí nemělo bytí vzneseno na sbor méně početný nežli je senát, tedy na soudní výbor senátu (podle §u 16). Sbor tak mnohohlavý, jakým je senát, nehodí se právě nejlépe k funkcí soudu rozhodujícího o vině a trestu, nejméně v tom případě, když předmětem obžaloby mohou býti i činy trestné podle obecných zákonů trestních tresty velmi přísnými. Již ovzduší tak početného shromáždění, v němž nezřídka se vybíjejí politické vášně a vedou prudké zápasy stran, jest málo příhodné ke konání hlavního přelíčení, při němž třeba upjatě sledovati předváděné průvody a klidně, důkladně a nestranně uvažovati jích výsledky, což vše je conditio sine qua non správného rozhodnutí. Náhodná nepřítomnost většího počtu člena může přesunouti rozhodnutí ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Účastenství členů nelze nižádným způsobem vynutiti, tím méně nepřetržitou jích přítomnost po celé hlavní přelíčení, jíž § 27 odst. 2. činí podmínkou účasti na hlasování. I sama kontrola této nepřetržité přítomnosti bude jistě činiti technické obtíže. Tím méně lze vynutiti přítomnost psychickou, t. j. pozorné sledování celého líčení.

Pro tento způsob řešení bylo by možno zejména také poukázati na vzor anglický; zde totiž ve sněmovně lordů - pokud vykonává vůbec funkci soudu - zasedají pouze členové právníci, kdežto neprávníci jsou vyloučeni. Budiž dovoleno v této věci citovati příslušnou stať vynikajícího díla Lawrence Lowella >The Government of England< (díl II. str. 464), ježto podává zároveň názorný obraz ústavních poměrů anglických - zejména pokud jde o vzájemný vztah práva psaného a zvyklostí vůbec;