>Postavení sněmovny lordů jakožto soudu jest anomalií. Podle práva a s hlediskaforem řízení na základě kterého vydává svá rozhodnutí, jedná jako sněmovna.Všichni její členové mají tedy práva účastniti se jednání, neboť historickýsmysl Angličanů byl by dotčen, kdyby peerové, kteří nejsou právníky, byli zjednání zákonem vyloučeni, ale zdravý smysl jejich byl by ještě více dotčen,kdyby brali skutečnou účast na rozhodování. Za dnešní doby nic na světě nemohloby zabrániti kterémukoliv peerovi, aby neodevzdal svého hlasu při rozhodovánísoudního sporu, kdyby se dovolával tohoto svého práva,. Roku 1845 skutečně, kdyžsněmovna měla rozhodnouti, zdali odsouzení O'Connellovo bylo zákonné, a většinapeerů právníků chystala se rozhodnutí proti vládě, tu někteří z ostatníchpeerů chtěli se účastniti, ale dali se od toho odraditi kancléřem, lordemLyndhurtem. Zákon z roku 1876, ač neříká ničeho o peerech laicích(neprávnících), nicméně uzrává zvláštní funkce lordů právníků a vysvětluje,kdo jimi jsou. Předpisuje, že nesmí býti konáno žádné odvolací líčení,nejsou-li přítomní nejméně tři >lordové appelační< a řadí mezi tyto lordylorda kancléře, lordy appelační řádné a všechny ostatní peery, kteřízaujímají anebo zaujímali vysokou hodnost soudcovskou, vysvětluje dále, že se tímrozumí všecka místa pří nejvyšším soudě anglickém a při nejvyšších soudechve Skotsku a v Irsku, jakož i v soudném výboru tajné rady. Jest dosti podivné, žejiný článek téhož zákona za určitých okolností vedl by k úplnému vyloučenípeerů laiků. Dříve sněmovna lordů nemohla konati zasedání za jakýmkoli účelem,byl-li parlament rozpuštěn. Ale bylo by nelogické, aby politická událost tatozastavila pravidelný výkon soudnictví; proto zákon předpisuje, že za rozpuštěníparlamentu lordové mohou zasedati a rozhodovati jménem sněmovny sami. (K tomu dlužnoupozorniti, že Anglie nezná rozdílu mezi zákony ústavními a mezí zákony prostými,a jest tam možna změna předpisů v ústavních prostým zákonem.)
Nepsané pravidlo, podle kterého lordové právníci sami smějí zasedati vesněmovně, shromáždí-li se jako soud, jest jedním ze zvykových pravidel ústavních(conventions) nejpřísněji zachovávaných; kdyby ho nebylo úzkostlivě dbáno,postavení sněmovny lordů jako soudu bylo by absurdností. Jest to do očí bijícípříklad, jakou moc má zvyk v Anglii, když pověst, ba i sama trvalá existencenejvyššího soudu závisí od nepřetržitého zachovávání tradice, kterou bykterýkoli ze 600 členů sněmovny mohl zvrátiti.<
S hlediska naší ústavní listiny lze však - jak uvedeno jíž k §u 25 - pokládati za pochybno, bylo-li by možno bez změny ústavní listiny funkci vzenesenou v ústavní listině na senát - tedy patrně na senát jako celek - přenésti na pouhý výbor senátu.
Konečně dovoluje si vláda poznamenati, že pokládala za svou povinnost, ježto běží o zásadní otázky trestního práva a řízení, vyžádati si o osnově dobré zdání vynikajícího kriminalisty univ. prof. dr. Augusta Miřičky, podle jehož pokynů byla osnova upravena a doplněna.
Ve formelním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla v senátě výboru ústavně-právnímu a po přijetí touto sněmovnou v poslanecké sněmovně výboru ústavnímu k podání zprávy ve lhůtě podle možností nejkratší.
Černý v. r.,
ministr vnitra.
Příloha 1.
Francouzský zákon
ze dne 10. dubna 1889 o řízení před senátem proti osobám obviněným z útoku (attentat) proti bezpečnosti státní.
HLAVA PRVNÍ.
Organisace senátu jakožto soudního dvora (cour de justice).
Článek 1.
Dekret, který ustavuje senát jakožto soudní dvůr ve smyslu článku 12 odst. 3. ústavního zákona ze 16. července 1875, stanoví den a místo první schůze.
Soudní dvůr má vždy právo ustanoviti jiné místo ke konání schůzí.
Poznámka: Čl. 12. cit. ústavního zákona zní:
President republiky může býti obžalován pouze sněmovnou poslaneckou a může býti souzen pouze senátem.
Ministři mohou býti obžalováni sněmovnou poslaneckou ze zločinů, spáchaných u výkonu svých funkcí. V tomto případě jsou souzeni senátem.
Senát může býti dekretem presidenta republiky vydaným v ministerské radě ustaven jako soudní dvůr, aby soudil osoby, obviněné z útoku proti bezpečnosti státní.
Článek 2.
Všichni senátoři zvolení před vydáním tohoto dekretu jsou povinni uposlechnouti pozvání, které dekret v sobě zavírá, leda že by mohli uvésti nějaký důvod omluvný.
O tomto omluvném důvodu rozhodne senát ve schůzi neveřejné.
Senátoři zvolení později nemohou rozhodovati o činech, které se obviněnému dávají za vinu.
Článek 3.
President republiku jmenuje ze členů od volacích soudů anebo soudu kasačního:
1. úředníka který vykonává funkce generálního prokurátora,
2. jednoho nebo více úředníků kteří jej podporují jakožto generální advokáti.
Článek 4.
ustanovuje, že funkce soudní kanceláře vykonává kancelář senátu.
Článek 5.
Všecky spisy týkající se vyšetřování zahájeného řádnými soudy stran činů za vinu dávaných, jest zaslati generálnímu prokurátorovi, ustanovenému podle článku 3. Avšak soudy, které zahájily vyšetřování, pokračují ve sbírání důkazů, dokud senát nenařídí, aby se zahájilo řízení před ním.
HLAVA DRUHÁ.
O vyšetřování a dání v obžalobu.
Článek 6.
Senát vyslechne ve schůzi veřejné dekret, kterým se ustavuje jakožto soudní dvůr a návrhy generálního prokurátora.
Nařídí, aby se přikročilo k vyšetřování.
Článek 7.
Komise složená z 9 senátorů má za úkol provésti vyšetřování a vysloviti, že obviněný dává se v obžalobu.
Jest zvolena najednou (t. zv. skrutiniem listinným) ve schůzi veřejné bez rozpravy každý rok na počátku řádného zasedání.
Komise zvolí si předsedu.
Senát zvolí tímže způsobem pět náhradníků.
Článek 8.
Jakmile senát nařídil vyšetřování, provede je předseda této komise.
Jemu pomáhají a jej zastupují, je-li potřeba, členové komise, jí ustanovení.
Má pravomoc, kterou trestní řád dává soudci vyšetřujícímu, pokud tento zákon nestanoví odchylek.
Může vydati rozkaz zatýkací, aniž jest třeba návrhu veřejného žalobce.
Žádá-li obviněný, aby byl prozatímně propuštěn na svobodu, rozhodne bez odvolání komise zpravivši generálního prokurátora.
Článek 9.
Jakmile vyšetřování jest skončeno, předseda komise odevzdá spisy generálnímu prokurátorovi a vyzve každého z obviněných, aby si zvolil obhájce. Nevyhoví-li některý obviněný tomuto vyzvání, ustanoví se mu obhájce z moci úřední.
Když generální prokurátor vrátil spisy s písemnými návrhy, povolí se nahlédnouti do nich zástupcům obviněných; spisy zůstanou vyloženy v kanceláří nejméně po tři dny.
Článek 10.
Po uplynutí této lhůty ustanoví předseda den, kdy komise se sejde pod názvem >obžalovací komory< a vyslechne za přítomnosti generálního prokurátora čtení spisů (uvádí se podrobněji kterých).
Na to se generální prokurátor a zapisovatel vzdálí.
Článek 11.
Obžalovací komora rozhodne o dání v obžalobu zvláštním usnesením o každém obviněném a o každém činu za vinu dávaném.
Usnesení o obžalobě obsahuje v sobě rozkaz zatýkací.
Článek 12.
Usnesení se činí ve schůzí neveřejné uvedou se v něm jména senátorů kteří hlasovali.
Všichni přítomní podepíší usnesení.
Článek 13.
Generální prokurátor sepíše obžalobu (uvádí se, co má obsahovati).
Článek 14.
Usnesení o dání v obžalobu a spis obžalovací sdělí se s obžalovanými nejméně tři dny přede dnem přelíčení. Každému dodá se opis s vyzváním, aby se dostavil před soud v den určený předsedou senátu.
HLAVA TŘETÍ.
Řízení před soudem.
Článek 15.
Jednání jest veřejné, předsedá mu předseda senátu nebo za jeho nepřítomnosti místopředseda ustanovený senátem.
Článek 16.
Při zahájení každé schůze vyvolávají se senátoři jménem.
Senátoři, kteří nebyli přítomni všem schůzím, nemohou se účastniti hlasování o rozsudku.
Rovněž nemohou se ho účastniti členové komise zřízení podle článku 7. zamítnou-li je obhájci.
Článek 17|18.
upravují postup jednání podle vzoru řádu trestního.
Článek 20.
Po skončení veřejného líčení koná se porada ve schůzi neveřejné. Pak se koná hlasování.
O každém obžalovaném a o každém činu za vinu kladeném, jakož i o tom, zdali tu jsou okolnosti polehčující, hlasuje se zvláště.
Hlasuje se vyvoláváním jmen v pořádku abecedním; losem určí se písmeno, kterým se započne. Senátoři hlasují ústně, předseda hlasuje poslední.
Článek 21.
Je-li obžalovaný uznán vinným, oznámí se mu rozhodnutí soudu ve schůzí veřejné.
Článek 22.
O trestu rozhoduje se stejným způsobem.
Avšak jestliže po dvojím hlasování nebyl schválen trest většinou hlasů, hlasuje se po třetí, při čemž nejvyšší trest navržený při hlasování předcházejícím se vyloučí z úvahy.
Jestliže ani při třetím hlasování nebyl trest schválen nadpoloviční většinou hlasů, koná se čtvrté hlasování a tak dále, při čemž vždy se vyloučí trest nejvyšší, až se trest schválí nadpoloviční většinou hlasů.
Článek 23.
ustanovuje, že trest se vysloví podle trestního zákona.
Článek 24.
Konečný nález přečte předseda ve schůzi veřejné; dodá se bez odkladu obžalovanému kanceláří.
HLAVA ČTVRTÁ.
Ustanovení povšechná.
Článek 25.
Rozhodnutí nebo nálezy senátu mohou býti učiněny jen za přítomnosti nadpoloviční většiny všech senátorů, kteří mají právo jednání se zúčastniti.
Nejsou podrobeny opravným prostředkům.
Článek 26.
Usnesení soudu dlužno odůvodniti. Sepíše je předseda, schválí je senát ve schůzi neveřejné a vyhlásí se ve schůzí veřejné.
Uvedou se v nich jména senátorů, kteří byli přítomní.
Podepíší je předseda a zapisovatel.
Článek 27.
Přihlíží se ke hlasům všech senátorů, z když jsou příbuzná nebo sešvakřeni na vzájem.
Článek 28.
Jednání nesmí se súčastniti senátor, je-li příbuzný nebo sešvakřený s některým obžalovaným až do stupně bratrance anebo byl-li vyslechnut jako svědek za vyšetřování.
Byl-li předvolán jako svědek a prohlásil-li, že mu o věci ničeho není známo, jest povinen účastniti se jednání.
Senátor, který se domnívá, že má důvod, aby se jednání nezúčastnil z jiného důvodu, nežli uvedeno v článku předcházejícím, jest povinen oznámiti důvod tento senátu, který rozhodne ve schůzi neveřejné. Jest povinen zúčastniti se, neuzná-li senát důvodů jím uvedených.
Článek 30.
Senátoři, kteří jsou členy vlády, nesmějí se účastniti porady ani hlasování o vině.
Článek 31.
O zasedáních soudu vede se zápis. Zápis podepíše předseda a zapisovatel.
Článek 32.
Ustanovení trestního řádu a ostatních povšechných zákonů o soudním vyšetřování, která neodporují tomuto zákonu, vztahují se nařízení podle tohoto zákona, neustanoví-li senát jinak.
Příloha 2.
Francouzský zákon
ze dne 5. ledna 1918 upravující řízení podle posledního odstavce článku 12. ústavního zákona ze dne 16. července 1875 v případě, že se dávají v obžalobu, vyšetřují a soudí president republiky a ministři před senátem ustaveným jako soudní dvůr pro zločiny spáchané u výkonu svých funkcí. [Nadpis i článek 1. znějí tak, že slova >u výkonu svých funkcí< dlužno vztahovati i na presidenta republiky.]
Poznámka: Cit. odst. zní: >Řízení o obžalobě, vyšetřování arozhodování soudu upraví zákon.<
Senát a sněmovna poslanců přijaly a president republiky vyhlašuje zákon, který zní takto:
Článek 1.
Když sněmovna poslanecká usnesla se, že se dává v obžalobu president republiky nebo ministr pro zločin, spáchaný u výkonu svých funkcí, [Nadpis i článek 1. znějí tak, že slova >u výkonu svých funkcí< dlužno vztahovati i na presidenta republiky.] senát, kterému k rukám předsedy se dodal zápis o usnesení sněmovny poslanecké, prohlásí, že se ustavuje jako soudní dvůr.
Nařídí, aby zápis o jednání sněmovny poslanecké a všecky spisy přiložené byly bez odkladu dodány generálnímu prokurátorovi soudního dvora.
Článek 2.
Generální prokurátor soudního dvora jest ustanoven každý rok v druhé polovině ledna kasačním soudem v plné schůzi z nesesaditelných soudců tohoto soudu.
Soud ustanoví týmž způsobem dva generální advokáty, kteří mají za úkol podporovati a podle potřeby zastupovati generálního prokurátora.
Článek 3.
Když se senát ustavil jako soudní dvůr, určí místo svých schůzí. Má právo toto místo kdykoliv změniti.
Schůze jsou veřejné, ale soudní dvůr může vyloučiti veřejnost, má-li za to, že by jednání veřejné ohrozilo bezpečnost státu nebo veřejný řád.
Článek 4.
Senát vyslechne ve veřejné schůzi čtení obžalovacího spisu generálního prokurátora. Uzná-li soud, že vyšetřování není úplné, může k návrhu generálního prokurátora, k žádosti obžalovaných nebo k návrhu jednoho nebo více senátorů naříditi, aby se vyšetřování doplnilo.
Doplnění provede komise zřízená podle článku 7. zákona že dne 10. dubna 1889.
Článek 5.
Komise, která jest pověřená tímto vyšetřováním, má právo jako soud vyslechnouti svědky přísežné a donucovati je, jeli třeba, pokutami podle platných zákonů, aby před ní vypovídali.
Vykoná sama nebo dá vykonati soudem dožádaným potřebné výslechy a konfrontace, a sebere všecky potřebné důkazy. Předseda komise vydá jménem komise všecky nutné rozkazy a vykoná sám nebo soudcem dožádaným potřebné prohlídky; žádá-li obžalovaný, aby byl propuštěn prozatímně na svobodu, rozhodne bez odvolání komise, vyžádavší si vyjádření generálního prokurátora a komisaře ustanoveného podle článku 9.
Článek 6.
Jakmile doplněné vyšetřování jest skončeno, předseda komise dodá spisy generálnímu prokurátorovi, aby podal své návrhy a komisaři ustanovenému podle článku 9. aby podal své vyjádření (observations ou conclusions).
Když generální prokurátor vrátil spisy se svými písemnými návrhy, povolí se nahlédnouti do nich zástupcům obžalovaných v kanceláři, kde spisy zůstanou vyloženy nejméně 5 dní.
Článek 7.
Po uplynutí této lhůty svolá předseda komisí k usnesení o zprávě, kterou jest podati soudnímu výboru o výsledcích doplněného vyšetřování.
Článek 8.
V den určený předsedou k návrhu generálního prokurátora soudní dvůr se sejde, aby vyslechl čtení zprávy komise a návrhu generálního prokurátora.
Na to se přikročí k jednání a k rozhodnutí podle ustanovená článků 15. 31. zákona ze dne 10. dubna 1889.
Článek 9.
Funkce veřejného žalobce vykonává generální prokurátor, který sám podává návrhy jménem zákona.
Sněmovna poslanecká může ustanoviti komisaře a dva náměstky komisaře, aby sledovali řízení a podávali za doplňovacího vyšetřování i za přelíčení svá vyjádření (observations e conclusion).
Jestliže za doplňovacího vyšetřování nebo za přelíčení objevili se spolupachatelé nebo souběžné trestné činy, může soudní dvůr naříditi, aby rozhodnutí bylo odloženo, až se o těchto činech provede vyšetřování podle článku 8.-14. zákona ze dne 10. dubna 1889.
Článek 10.
Zákon ze dne 8. prosince 1897 o předběžném vyšetřování vztahuje se též na doplňovací vyšetřování podle tohoto zákona. Ustanovení trestního řádu a všecky povšechné zákony o trestním vyšetřování, jakož i všecka ustanovení zákona ze dne 20. dubna 1889, pokud neodporují tomuto zákonu, vztahují se i na řízení podle tohoto zákona.