Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

4. zasedání.

Tisk 1237-1237|10.

Ze zákona z roku 1872 resp. ze zákona čl. II. z roku 1873 o certifikatistech nelze vyvoditi nějakého nároku na odbytné pro poddůstojníky z povolání, kteří zůstali nadále v činné službě vojenské jako gážisté neb přestoupili do civilní státní služby. Nárok takových osob na odbytné zakládá se na ustanovení § 47 branného zákona z roku 1912, kterýžto stanoví pro délesloužící poddůstojníky hmotné výhody a ponechal jich úpravu zvláštnímu předpisu. Úprava tato jest obsažena právě ve služební knize B-14 vydané na základě nejvyššího rozhodnutí, výnosem bývalého ministerstva války pres. 2394 z roku 1908 N. V. Bl. č. 11 ex 1908. Byl to tedy předpis vojenský, který byl vypracován bývalým ministerstvem války v dohodě s ostatními vojenskými úřady (ministerstvo zeměbrany a honvédů) a patrně též s příslušnými ministerstvy financí, při čemž se podotýká, že podle tehdy platných nařízení byly nové předpisy vojenské před vydáním předkládány císaři, jakožto nejvyššímu veliteli branné moci, za účelem schválení, resp. udělení souhlasu. V důsledku toho byla služební kniha B-14 pouze vojenský administrativní předpis, vydaný nikoliv jakožto monarchou, nýbrž jakožto nejvyšším velitelem. Před vydáním této služební knihy nevyplácelo se žádného odbytného z čehož jest patrno, že výplata odbytného nijak nesouvisí resp. nevyplývá ze zákonů o certifikatistech vydaných již v roce 1872 a 1873. Služební kniha B-14 byla zrušena vydáním předpisu Org. 7. Jest samozřejmo, že i zákonem ze dne 9. března 1920, č. 195 Sb. z. a n., o úpravě služebních požitků čsl. vojska, který požitkovou stránku poddůstojníků z povoláni nově upravuje, byla zrušena ustanovení služební knihy B-14, pokud se týkají požitků (služebních premií) poddůstojníků z povolání. Z toho důvodu ministerstvo národní obrany vydalo výnos č. j. 595130 pož. dův. z roku 1921, který byl všemi zemskými velitelstvími publikován, ba i v denním tisku uveřejněn a není správno, jak v interpelaci uvedeno, že tento výnos vůbec uveřejněn nebyl.

Zákonem ze dne 13. května 1919, č. 250 Sb. z. a n. a nařízením vlády republiky Československé ze dne 18. září 1919, č. 594, k provedení citovaného zákona, kterým zrušují se zákony o certifikatistech, převzala sice československá vláda na sebe závazek pokud jde o práva a výhody již nabyté, avšak pouze jak ve zrušených zákonech o certifikatistech (§§ 4 a 5) uvedeno stran vystavování certifikátů a s tím spojeným propůjčováním míst v civilních státních úřadech, nikoliv však, pokud jde o výplatu odbytného, jež jak uvedeno - ze zákonů o certifikatistech nevyplývá.

Povolila-li bývalá vojenská správa teprve v roce 1908 výplatu odbytného svým bývalým špatně placeným poddůstojníkům z povolání, byl to závazek pro bývalou rakousko-uherskou vládu (vojenskou správu), aby aspoň částečně tímto odbytným odměnila se za dlouholeté služby v rakousko-uherské armádě a aby částečně odčinila to příkoří, jež na svých vojenských služebnících žebráckou mzdou za namáhavé služby páchala.

Nelze proto dedukovati, že tento závazek přešel také na československou vládu, pro kterou vlastně tito bývalí poddůstojníci žádné služby nekonali a pokud se tak stalo, byly jim požitky zákonem ze dne 19. března 1920, č. 195 Sb. z. a n. tak upraveny, že není ani tu pro československou vládu (vojenskou správu) nějakého morálního závazku za krátké služby v československé armádě těmto certifikatistům nějakým odbytným se zvlášť odměniti. Toho citovaný požitkový zákon nepřipouští.

Převzala-li československá vláda dobrovolně závazek certifikatisty ve svých službách umístiti, nelze na tuto klásti ještě další břemeno výplaty odbytného za služby, které československé republice nekonali.

Podotýká se, že i kategorie úředníků a podúředníků, vyšlých z řad bývalých certifikatistů, přestoupením do civilní státní služby nijak vůči bývalým poddůstojníkům z povolání, kteří v činné službě vojenské setrvali, na svých požitcích nebyla zkrácena, ba přiznány jim různé výhody při započítání vojenských služebních let, poskytnutím různých ošacovacích přídavků, postupem atd., takže naopak mají tito mnohem více výhod v postupu, požitcích atd., nežli až dosud vojenská správa mohla poddůstojníkům z povolání poskytnout.

Z uvedeného jest patrno, že bývalí poddůstojníci z povolání (certifikatisté), kteří po převratu přestoupili do civilní státní služby nemají zákonného nároku na odbytné.

V Praze, dne 13. prosince 1921.

Udržal v. r.,

minist. národní obrany.

Žádost ze dne 19. května 1921, která se interpelace týče, byla žádostí o zásadní přislíbení podpory dle zákona ze dne 11. března 1921, č. 100 Sb. z. a n. a nemusila býti dle §u 64. příslušných prováděcích nařízení plány vůbec doložena.

Žádost tato podána u oddělení pro stavební ruch (číslo 19-604-21), byla však doložena plány, které si vzal žadatel zpět, byv při osobni intervenci v oddělení pro stavební ruch uvědomen o závadách, jež plány mají (zbytečně veliké neventilované předsíně, příslušenství ventilované do nepatrných průduchů a pod. Závady tyto žadatel uznal, slíbil plány opraviti a prohlásil, že opravené plány předloží se žádostí o udělení státní podpory.

Úmysl svůj stavitel Homoláč však patrně změnil a podal k ministerstvu veřejných prací dne 5. července 1921 stížnost do stanoviska referenta oddělení stavebního ruchu. Ani ve stížnosti, ani v době, kdy věc byla vyšetřována ministerstvem veřejných prací plánů nepředložil, nebyly tedy plány do podání interpelace vlastně posouzeny. Dle zprávy oddělení pro stavební ruch nebylo by lze na stanovisku referenta, na něhož si stavitel Homoláč v interpelaci stěžuje, ničeho měniti, ježto není myslitelno, aby podpory byly dávány na nevyhovující projekty, zvláště při omezených prostředcích státních na úkor projektů bezvadných.

Ministerstvo veřejných prací zdůrazňuje, že poskytuje-li stát 80%ní subvenci z celkového stavebního nákladu, jest nejen jeho právem, ale také povinností, aby tak činil jen u objektů, v nichž bydlení po stránce hygienické jest nezávadné.

Námitka stěžovatele, že plány byly schváleny komisí v Bubenči, že oddělení pro stavební ruch svým rozhodnutím ze dne 6. června 1921, č. 197 z roku 1921 povolilo dodatečné postavení pátého patra a že neshledalo ničeho nezákonného v předmětných plánech, nepadá na váhu, jelikož oddělení pro stavební ruch mohlo dáti dle zákona ze dne 11. března 1921, č. 100 Sb. z. a n. povolení ku stavbě pátého patra pouze na základě rekursu, při jehož projednávání není zkoumán půdorys projektované budovy, nýbrž uvažován jen způsob výškového zastavení příslušné parcely.

Stížnost stavitele Homoláče, podaná 5. července 1921, pod č. 35.946 u ministerstva veřejných prací, byla za účelem zjednání informací již dne 11. července postoupena oddělení pro stavební ruch; jakmile odpověď došla, byl ihned stěžovatel přípisem ministerstva veřejných prací ze dne 24. srpna, č. 40723/III ai 1921, uvědoměn o výsledku šetření a bylo s ním sděleno, že o stížnosti jeho nelze rozhodnouti, ježto plány jim vůbec dosud předloženy nebyly.

Současně byla mu naznačeno, že pokyny jemu při osobní intervenci v oddělení pro stavební ruch dané, směřovaly výhradně ku zlepšení půdorysného řešení a tudíž i ku zvýšení hodnoty domu.

Neodpovídá tudíž skutečnosti tvrzení obsažené v interpelaci, že se staviteli Homoláčovi na jeho žádost ze dne 6. července, od ministerstva veřejných prací vůbec odpovědi nedostalo.

Podporu na projektovaný dům dle zákona ze dne 11. března 1921, č. 100 Sb. z. a n., § 32, č. 2, dostal stěžovatel zásadně přislíbenou výnosem ministerstva sociální péče ze dne 10. VIII. 11383/C. Byla tedy stěžovateli jeho žádost v zásadě příznivě vyřízena.

Žádosti za udělení a vyměření podpory, kteráž žádost byla žadatelem podána dne 9. IX. 1921 oddělení pro stavební ruch a tímto ministerstvu veřejných prací předložena dne 24. září 1921 pod č. 19-4064, byly přiloženy opět původní, neopravené plány, vykazující půdorysné řešení, jež odporuje zásadám stavební hygieny a z toho důvodu oddělení pro stavební ruch nedoporučilo tento projekt k subvencování.

Nevyčkav vyřízení právě uvedené žádosti, podal stěžovatel dne 30. září 1921 žádost novou k oddělení pro stavební ruch, které přiložil opravené půdorysné plány a žádal, aby projednání žádosti za udělení podpory bylo provedeno na podkladě přiloženého nového plánu, což se stane v nejbližších dnech.

Ministerstvo veřejných prací poukazuje na to, že oddělením pro stavební ruch žádané přepracování plánů nevyžadovalo dlouhé doby a že mohlo býti provedeno stavitelem Homoláčem ihned, když mu příslušné pokyny v oddělení pro stavební ruch byly dány, a nemusel čekati s přepracováním plánů až do konce září.

Z uvedeného jest jasno, že definitivní vyřízení věci zavinil stěžovatel sám tím, že trval na státní podpoře projektu, který nebylo lze schváliti, a že předložení žádosti za udělení a vyměření podpory odkládal.

Ministerstvo veřejných prací ohražuje se proti výtce v interpelaci činěné o malém pochopení úřadů, jak stavební ruch podporovati a hleděti rozvinutí téhož umožniti, jakož i proti stížnosti o byrokratickém postupu příslušných úřadů.

Úřednictvo, přidělené v nepatrném počtu jak oddělení pro stavební ruch, tak i bytovému oddělení ministerstva veřejných prací, pracuje s největším úsilím i v hodinách mimoúředních, jen aby celou agendu zmohlo, a zavčas vyřídilo, při čemž jsou předložené žádosti posuzovány s všemožnou shovívavostí. O zdárné, širokou veřejností uznávané činnosti oddělení bytového v ministerstvu veřejných prací, které jest dotováno celkem 9 úředníky konceptními a v kterémž oddělení projednávají se mimo bytovou agendu ještě agendy týkající se revise nouzového dřeva, mzdových a cenových jednání atd., svědčí nejlépe úřední výkaz, dle kterého bylo tímto oddělením projednáváno od března roku 1919 do 30. září 1921 projektů podporovaných podle zákona ze dne 23. května 1919, č. 281 Sb. z. a n. o rozpočteném stavebním nákladu 1.520,112.375 K 88 hal. a do 1. listopadu 1921 projektů podporovaných podle zákona č. 100 Sb. z. a n. o rozpočteném stavebním nákladu 85,374.189 K 58 haléřů, z čehož připadá na stavby obecní a družstevní 77,181.870 K 25 haléřů a na stavby soukromé 8,202.319 K 33 haléře.

V Praze, dne 19. prosince 1921.

Tučný v. r.,

ministr veřejných prací.

O událostech, na které se vztahuje interpelace, učinil prohlášení můj předchůdce ve schůzi senátu dne 4. srpna 1921.

Dodatkem sděluji ještě toto:

O výtržnostech bylo již dne 5. srpna 1921 u vyšetřujícího soudce krajského soudu v Litoměřicích zavedeno trestní řízení, při čemž svědecké výslechy a další šetření byly provedeny vyšetřujícím soudcem na místě samém.

Poněvadž však nebyl zjištěn pachatel, bylo řízení podle §u 412 tr. ř. přerušeno.

Co se týče propůjčení balkonu budovy okresní politické správy v Ústí n./L. legionářům bylo zjištěno, že tento balkon náleží k místnostem okresního soudu v Ústí n./L. a že jeden zřízenec okresního soudu otevřel neznámým legionářům balkon k jejich naléhání a ujištění, že převezmou veškerou zodpovědnost.

V Praze, dne 5. prosince 1921.

Dr Beneš v. r.,

předseda vlády.

Über die Vorgänge, auf welche sich die Interpellation bezieht, hat mein Vorgänger in der Sitzung des Senates vom 4. August 1921 eine Erklärung abgegeben.

Im Nachhange teile ich noch Folgendes mit:

Über die Exzesse wurde bereits am 5. August 1921 beim Untersuchungsrichter des Kreisgerichtes in Leitmeritz das Strafverfahren eingeleitet, wobei die Zeugeneinvernahme und die weiteren Erhebungen vom Untersuchungsrichter an Ort und Stelle durchgeführt wurden.

Nachdem jedoch der Täter nicht eruiert wurde, wurde das Verfahren gemäss § 412 Str. Pr. Odg. eingestellt.

Was den Umstand betrifft, dass den Legionären der Balkon des Gebäudes der politischen Bezirksverwaltung in Aussig a. E. zur Verfügung gestellt wurde, wurde sichergestellt, das dieser Balkon zu den Räumlichkeiten des Bezirksgerichtes in Aussig a. E. gehört und dass ein Angestellter des Bezirksgerichtes den Balkon unbekanten Legionären über deren Drängen und deren Versicherung die gesamte Verantwortung zu übernehmen, geöffnet hatte.

Prag, am 5. Dezember 1921.

Dr. Beneš m. p.,

Ministerpräsident.

Dne 1. května 1921 vnikl větší počet příslušníků československé církve do římsko-katolického kostela v Dubicku, kdež vykonány byly přes protest římsko-katolického faráře československé bohoslužby. Trestní udání bylo učiněno, avšak trestní řízení není ještě skončeno.

V neděli dne 8. května konaly se na mnohých místech v Čechách i na Moravě projevy čs. církve za uznání její rovnoprávnosti s církví římsko-katolickou. Takové projevy byly projektovány také v okresu zábřežském v několika obcích, zejména také v Dubicku, kde se měl konati tábor na návsi ve větší vzdálenosti od kostela v 10 hodin dopoledne. Tento tábor byl 30. dubna povolen, tedy ještě dříve než deputace Lidové strany z Dubicka žádala, aby byl zakázán. Politický úřad vzhledem k tomu, že se jednalo o jednotně vedenou manifestaci čs. církve ve velké části republiky, nepokládal za to, že by této příležitosti bylo zneužito k násilnostem a omezil se na to, učiniti bezpečnostní opatření, aby se veřejný klid a pořádek zachoval. Farní úřad v Dubicku pak poslední bohoslužby katolické určil již na 8. hodinu ranní, načež měl býti kostel uzavřen.

Během časných hodin ranních dostavilo se z Dubicka velké množství příslušníků obou církví. Po ukončení katolické mše vycházeli římští katolíci z kostela a tu došlo mezi nimi a členy církve československé ku srážce, při níž bylo zraněno 10 osob, z nichž jedna těžce. Četnictvo oddělilo obě protivné strany od sebe, načež příslušníci římsko-katolické církve uzamkli se v kostele s farářem a kaplanem a zůstali tam až do 5. hodiny odpolední. Před kostelem vytrval po celou tuto dobu dav rozvášněných příslušníků čs. církve, tak že bylo nebezpečí, že dojde k vážným poruchám veřejného pořádku, opustí-li římští katolíci kostel. Správce okresní správy politické, který byl osobně přítomen s 11 četníky, seznal, že by násilné zakročení tohoto malého počtu četníků pravděpodobně vedlo ke krveprolití a protože se chtěl této možnosti za všech okolností vyhnouti, vyjednával se stranami. Konečně bylo docíleno dohody v ten smysl, že příslušnici čs. církve nebudou činiti překážek, aby se římští katolíci vzdálili. Když tito vycházeli, došlo však k výtržnostem, při nichž byli oba kněží římsko-katoličtí ztýráni. Po vylíčených událostech byl pak kostel uzavřen. Klíče odevzdány přednostovi kostelního výboru v Dubicku.

Pro účastenství na výtržnostech bylo celkem 8 osob zatčeno a odvedeno do vazby ke krajskému soudu v Olomouci. Čtyři z nich propuštěny byly 20. května t. r., ostatní 21. května 1921. Celkem oznámeno bylo soudu 73 osob, proti nimž se vede trestní řízení u krajského soudu v Olomouci, jež dosud není skončeno. Duchovní římsko-katoličtí v Dubicku konají od 22. května 1921 v kostele denně bohoslužby. Veřejný klid a pořádek od té doby nebyl již v Dubicku porušen.

Přednostovi okresní, správy politické v Zábřehu mohlo by se snad vytknouti, že měl do Dubicka odeslati větší počet četníků, aby zabránil násilnostem, jež se přihodily. Musí však býti uznáno, že nemohl předvídati, že shromážděný lid pozbude vší rozvahy a odhodlá se přes všecky domluvy a ujednání k násilnostem. Přednosta okresní správy politické v Zábřehu obdržel přesné ujištění, že průběh manifestace dne 8. května 1921 bude vážný a důstojný a mohl tedy spoléhati, že bezpečnostní opatření jež učinil, jsou dostatečná, zvláště když měl úmysl působiti k uklidnění svým osobním vlivem. Posily četnické nemohl si opatřiti, poněvadž z Dubicka nemohl disponovati rychle ostatním četnictvem z okresu. Nelze mu tedy za těch okolností činiti výtek z toho, že hleděl vyjednáváním pro okamžik zachránit situaci. Výtka, činěná přednostovi okresní správy politické v interpelaci, jakoby byl přistoupil na požadavek, kladený příslušníky čs. církve, aby katolíci v kostele uzavření byli prohlédnuti, nemají-li u sebe zbraní, ukázala se konaným šetřením bezpodstatnou. Tělesná prohlídka u žádného nebyla vykonána.

Politické úřady jakožto úřady bezpečnostní jsou již dle svého určení povinny, aby pečovaly o zachování veřejného klidu a pořádku; v té příčině platí všeobecné úplně postačitelné instrukce, a není tudíž třeba v tom směru vydávati nové směrnice.

V Praze, dne 8. prosince 1921.

Černý v. r.,

ministr vnitra.

Vláda samozřejmě nedala politickým úřadům pokynu, aby trpěly tupení Československého státu tiskem tím způsobem, že používá se pro pojmenování státu názvů Tschechei, Tschechien, Tschechowien, Tschechenland a pod. Naopak nepřípustné užívání názvů pro ČSR. se stíhá všemi zákonnými prostředky, které jsou právě dány podle okolností jednotlivého případu. Plně účinným prostředkem bude však teprve ustanovení nového trestního zákona, do jehož osnovy, na které se právě pracuje, bude třeba vložiti pro všechny případy vhodné trestní ustanovení.

V Praze, dne 14. ledna 1922.

Dr Beneš v. r.

předseda vlády.

Na výše uvedenou interpelaci dovoluji si takto odpověděti:

Vláda Československé republiky nejednala s nikým o přiznání nebo přidělení jakékoli části Horního Slezska k Československé republice, tedy ani části území Hlubčického a nijak nezakročila v této věci u konference velvyslanců. Novinářské zprávy v interpelaci citované postrádají faktického podkladu.

V Praze, dne 29. prosince 1921.

Dr Beneš v. r.,

předseda vlády a ministr zahraničních věcí.

Die vorstehende Interpellation erlaube ich mir zu beantworten wie folgt:

Die čechoslowakische Regierung hat mit Niemanden bezüglich der Zuerkennung oder Zuteilung irgendeines Teiles von Oberschlesien an die Čechoslowakische Republik, somit auch nicht bezüglich eines Teiles des Leobschützer Gebietes verhandelt und hat dieselbe in dieser Angelegenheit bei der Botschafterkonferenz keinerlei Schritte unternommen. Die in der Interpellation erwähnten Zeitungsnachrichten entbehren einer faktischen Grundlage.

Prag, am 29. Dezember 1921.

Dr. Beneš m. p.,

Ministerpräsident und Minister des Aussern.

Ministerstvu financí jsou neudržitelné poměry na poštovním oddělení hlavního celního úřadu v Praze dobře známy a snaží se toto již dlouhou dobu všemožným způsobem závady odstraniti, avšak veškeré jím podniknuté kroky o rozšíření místností nesetkaly se bohužel dosud s patrným výsledkem.

V poslední době stala se náprava v tom směru, že částečnou adaptací sousedních místností byla rozšířena kancelář tohoto oddělení, čímž tylo umožněno rozmnožiti úřední personál.

Ministerstvo financí doufá, že v nejbližší době bude tato trapná záležitost konečně odstraněna, ježto místnosti zmíněného oddělení budou značně rozšířeny přibráním dosavadních místnosti ústředny celního úřadu, která přesídlí do traktu budov zemského finančního ředitelství v Praze směrem na Poříč, kdež jsou nyní umístěna oddělení účtárny tohoto ředitelství.

Naznačené přesídlení souvisí s dokončením stavby pavilonů u Invalidovny z nichž jsou dva určeny pro některá oddělení zmíněné účtárny.

Pokud se týče paušálu na zakoupení nutných rekvisit, sděluji, že se skutečně přihodilo, že na poštovním oddělení se ztrácela závaží a to vinou nedostatečných kancelářských místností, jakož i z té příčiny, že místnost pro obecenstvo není od prostory, kde se zboží vyclívá a váží, dostatečně oddělena. Poněvadž nebylo možno z generálního kancelářského paušálu celního úřadu závaží opatřiti, ježto tento paušál byl úplně vyčerpán, bylo požádáno zemské finanční ředitelství v Praze zmíněným úřadem za doplnění závaží, načež bylo dodání potřebných závaží bez průtahu povoleno. Aby v budoucnosti porucha podobného druhu byla vyloučena, stalo se opatření, že si přednosta celního úřadu vyžádá v případech nutných po př. telefonicky zmocnění zemského finančního ředitelství, aby mohl naříditi opatření naléhavých potřeb v krátké cestě proti dodatečnému předložení účtů.

Podotýkám, že kancelářský paušál hlavního celního úřadu v Praze byl pro rok 1922 značně zvýšen.

V Praze, dne 12. ledna 1922.

Aug. Novák v. r.,

ministr financí.

Okresní správa politická ve Šternberku vydala skutečně městské radě v Unčově dne 26. října pod č. 551 pres. ohledně odstranění pomníku císaře Josefa II. úřední výměr toho znění jak jest v interpelaci uvedeno.

Nebylo ovšem správné, bylo-li ve výměru, který však dosud nenabyl právní moci, řečeno, že nařídí se odstranění pomníku svazem čsl. legionářů pro případ, že obec danému rozkazu do stanovené lhůty nevyhoví. Okresní správa politická ve Šternberku v tomto směru proto sama výměr opravila.

Proti ostatnímu obsahu výměru podán byl rekurs, o kterém bylo zavedeno řízení.

V Praze, dne 10. ledna 1922.

Černý v. r.,
ministr vnitra.