Bemerkt sei fernerhin, dass im Deutschen Reiche die volle Sonntagsruhe für das gesamte Handelsgewerbe bereits mit Verordnung vom 5. II. 1919 mit Gültigkeit ab 1. April 1919, reichsgesetzlich angeordnet wurde. - Auch in Deutschösterreich sind die einschlägigen Bestimmungen der Gewerbeordnung bereits im Jahre 1919 weitgehend verbessert worden.
Bei dieser Gelegetaheit sei auch im besonderen betont, dass die allgemeine Einführung der voltständigen Sonntagsruhe im Handelsgewerbe einem Gebote sozialer Notwendigkeit entspricht. Muss doch zugegeben werden, dass auch der zahlenmässig und volksiwirtschaftlich sehr bedeutsame Berufsstand der Angestellten im Hendel ebenso wie alle anderen Bevölkerungskreise ein natürliches Recht auf hinreichende körperliche Erholung, geistige Fortbildung, Anteilnahme an den Kulturgütern und auf Pflege des Familienlebens hat. Dieses Recht gelangt jedoch erklärlicherweise nicht zur Geltung, solange der Angestellte wegen der mangelnden Sonntagsruhe zum Bürger 2. Klasse herabgedrückt bleibt. Ins Gewicht fällt zudem auch schwer, dass ein grosser Teil der Handelsangestellten noch in den Jahren der Entwicklung steht und gerade deshalb ausreichender Erholungsmöglichkeit dringend bedarf.. Alle Erfahrungen mit der Handhabung der bisherigen Gesetzesbestimmungen über die Sonntagsruhe im Handel zeigen plan, dass die im Handelsgewerbe tätigen Menschen erst dann zum Genosse der Segnungen des freien Sonntages kommen, wenn die vollständige, ganzjährige Sonntagsruhe für das gesamte Handelsgewerbe einheitlich für das ganze Staatsgebiet eingeführt ist.
Weil es eben noch immer Leute gibt, die den Wert dieser Wohltat des Ruhetages nicht begreifen wollen, muss der Staat einreifen, wie der Arzt nicht eben selten dem widerspenstigen Kranken die heilende Arznei mit notwendigem Zwang einflössen muss.
Das Wohl des Volkes ist das oberste Gesetz!
Prag, am 28. März 1922.
Fahrner, K. Friedrich, Dr. Hilgenreiner, Dr. E. M. Herzig,
Dr. Mayr-Harting, Dr. Naegle, Jesser, Jelinek, Knesch, Meissner, Hübner, Luksch, Zuleger, Spies, A. Lippert, Vetter-Lilie, Dr. Spiegel.
Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.
I. volební období.
5. zasedání.
Překlad.
Tisk 1331.
Návrh
senátorů Fahrnera, K. Friedricha, dra Hilgenreinera, dra Herzigové a druhů
na změnu živnostenského řádu.
Zákon
ze dne...........................................1922
o nové úpravě nedělního klidu v živnostech obchodních.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Zákon o úpravě nedělního a svátečního klidu v živnostech ze dne 16. ledna 1895 čís. 21 ř. z., ve znění zákona ze dne 18. července 1905 čís. 125 ř. z., mění se takto:
§ 75.
Článek IX.
U obchodní živnosti má nedělní klid trvati 36 hodin. Počátek klidu lze počítati nejdříve od 6. hodiny večerní všedního dne, před nedělí předcházejícího.
Ustanovení předchozího odstavce užíti jest obdobně také pokud jde o druhý svátek velikonoční, o druhý svátek svatodušní a o oba svátky vánoční.
Článek X.
O práci v písárnách a v kancelářích vůbec platí předpisy stanovené ve článku IX. pro obchodní živnosti.
Článek XI.
Výjimky z ustanovení článku IX a článku X přípustny jsou ve případech, zmíněných ve článku III bod 3., 4. a 5.
Článek XII.
Pokud dle ustanovení zákona ustati má provazování obchodní živnosti v neděli a ve dny sváteční, nesmějí provozovati živnost ani ti majitelé obchodních živností, kteří nezaměstnávají žádného obchodního pomocníka, učedníka a dělníka, případné nesmějí míti otevřeny dvéře, jimiž se vchází do obchodních místností, určených pro styk s obecenstvem.
Článek XII a.
Předpisy o klidu nedělním a svátečním platí také o prodeji, jejž výrobní živnost provozuje se svým zbožím, pokud tento prodej nebude zvláště upraven na základě článku VI, případně VII, dále o prodeji, jenž jest provozován obcházením po silnici a dům od domu (§ 60 živnostenského řádu) jakož i o tržním obchodu.
Článek XII b.
Předpisy, jež vydány byly na základě tohoto zákona o nedělním a svátečním klidu pro obchodní živnosti vůbec anebo pro určitá obchodní odvětví případně pro určité druhy zboží v jednotlivých obcích anebo částech obcí, platí také pro provozování podomního obchodu.
Článek XIII.
Předpisy, jež vydaly politické zemské úřady na základě článků VII a VIII, oznámeny buďtež koncem každého čtvrtletí ministerstvu sociální péče, jež v dohodě se zúčastněnými ministerstvy může tyto předpisy měniti.
Článek II.
Tento zákon nabude účinnosti prvním dnem čtvrtého kalendářního měsíce po vyhlášení zákona.
Článek IlI.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministerstvo sociální péče v dohodě se zúčastněnými jinými ministerstvy.
Odůvodnění
k osnově zákona o nové úpravě nedělního klidu v živnostech obchodních.
Při posuzování dnes platných předpisů živnostenského řádu o nedělním klidu v živnosti obchodní panuje dnes ve všech kruzích, jež do věci vnikly, jednotný názor o tom, že předpisy tyto přivodily stav největších zmatků. Příčina toho leží v těch ustanoveních živnostenského řádu, dle nichž jsou politické zemské úřady zmocněny dovoliti nedělní práci jak pro obchod vůbec a jeho různé obory zvláště, tak také pro jednotlivé obce anebo části obcí. Z těchto ustanovení vyplynuly pak předpisy, kteréž berouce nepravý zřetel na zdánlivé potřeby úplně prolomily zásadu nedělního klidu. Mimo to vyšlo dotyčných nařízení takové množství, že se v nich ani obchodníci ani kupující vyznati nemohou.
Dne 8. března 1885 bylo do živnostenského řádu starého Rakouska pojato ustanovení, které dokonale vyjádřilo zásadu nedělního klidu:
"V neděli ustati má všecka práce živnostenská, s výjimkou všech prací, které sluší konati, aby živnostenské místnosti a zařízení závodní byly vyčistěny a v dobrém stavu udrženy, jakož i s výjimkou zmocnění, dle kterého příslušní ministři mohou dovoliti živnostenskou práci také v neděli, přihlížejíce při jednotlivých druzích živností
1. k nemožnosti přerušiti provozování,
2. k potřebám konsumentů,
3. k potřebám veřejné dopravy".
Jakkoli tato první nová úprava nedělního klidu započata byla ve velkých rysech, přece v praxi jen nedostatečně jí bylo použito. Bezprostředně po ní uvolněno bylo pro nedělní práci v dlouhém seznamu 28 různých výdělečných odvětví s četnými pododděleními, mezi nimi následkem "zřetele na potřeby konsumentů" také obchod.
Nová úprava nastala pak zákonem ze dne 16. ledna 1895, čís. 21 ř. z., jehož článek IX. stanovil, že v obchodní živností jest nedělní práce dovolena po dobu nejvýše 6ti hodin. Stanoviti tyto hodiny měly provésti zemské úřady vyslyševše obce a obchodní společenstva. Zemské úřady mohly pro různá odvětví obchodu a pro jednotlivé obce anebo částí obci dobu tuto stanoviti různě.
Prvním účinkem tohoto nového zákona bylo množství nařízení politických zemských úřadů, která ve své různosti přesahovala všechny pojmy. Obchodním pomocníkům tímto zákonem nebylo poslouženo vůbec, neboť výklad jednotlivých ustanovení byl tak různý, že se v tom nemohly vyznati ani zemské úřady ani obce ani obchodní společenstva.
Teprve o 4 léta později dokázalo dolnorakouské místodržitelství, že správně pochopilo smysl sociálního zákonodárství. Nařídilo výměrem ze dne 9. června 1899, čís. 28 z. z. úplný nedělní klid pro otevřené obchody na dobu od 16. června do 15. září. Jiná místodržitelství, jako pražské, následovala daného příkladu a omezila nedělní práci v zemských hlavních městech a v jednotlivých jiných obcích. Dolnorakouské místodržitelství nařídilo dne 17. července 1903 nařízením, jež ihned vstoupilo v platnost, úplný nedělní klid pro všechny vídeňské obchodní živnosti s výjimkou živnosti potravinářské a prodeje novin. Pouze a jedině v neděli před vánocemi smělo se pracovati. Místodržitelství vycházelo z velmi správného předpokladu, že si kupující úplně zvykli na nedělní klid, jenž trval po letní měsíce a že tudíž ani na podzim toho nebudou pociťovati, že přechodný stav mezi tím byl přeměněn ve stav trvalý. A tak se také stalo.
Dne 17. června 1904 bylo v poslanecké sněmovně opětně přijato zlepšení zákona, jež především spočívalo v tom, že pracovní doba v neděli byla zkrácena o dvě hodiny a výslovně byla stanovena na čtyři hodiny dopolední; zároveň bylo odstraněno jakékoli omezování nedělního klidu v místech s méně než 6.000 obyvateli. V panské sněmovně narazil zákon bohužel na odpor, ačkoliv národohospodářská komise panské sněmovny doporučovala nezměněné přijetí zákona ve znění poslanecké sněmovny. Plenum panské sněmovny škrtlo na popud nepřátel nedělního klidu ve svém sezení dne 10. února 1905 ustanovení, že se nedělní práce musí omeziti na dopolední hodiny a zvýšilo výměr přípustné nedělní práce pro místa pod 6.000 obyvatelů na šest hodin. Předloha byla vrácena poslanecké sněmovně a tam se o ní stalo usnesení ve změněné formě dne 5. července 1905 ve třetím čtení. Všichni řečníci prohlásili, že jen se zřetelem na to, že doba trvání parlamentu jest příliš krátkou, aby se směli odvážiti postaviti se proti usnesení panské sněmovny bez ohrožení celého zákona, hlasují pro předlohu ve změněné formě.
Od té doby nebyla ustanovení o nedělním klidu v živnosti obchodní nijak dále podstatně změněna. Ani zákon pražského Národního shromáždění ze dne 19. prosince 1918 o osmi hodinové době pracovní nepřinesl skutečného zlepšení neblahých poměrů. Tato skutečnost mezi jiným dokázána jest hromadnými žádostmi Svazu německých zaměstnanců obchodních a průmyslových (se sídlem v Ústí) a Svazu německých ženských zaměstnanců (se sídlem v Ústí) ze dne 14. listopadu 1921, které se od parlamentu přímo dožadují toho, aby říšským zákonem nařízen byl úplný nedělní klid pro živnost obchodní.
Není pochybnosti o tom, že sobě zákonodárce od té doby přál, aby zemské úřady co nejvydatněji používaly práva snížiti výměry přípustné nedělní práce a aby po případě nedělní práci vůbec zakázaly. Některé zemské úřady nyní v době mezi tím prokázaly jistou míru sociálně-politického poznání i vydaly dále zasahující nařízení s tichým úmyslem, že po jisté přechodní době dojdou k úplnému nedělnímu klidu v živnosti obchodní. Ukazuje se však vždy znovu, že jednak nařízení, jež vydaly zemské správy, nejsou tak pečlivě dodržována jalo říšské zákony, jednak že šéfové zemských správ kolísají sem a tam mezi vzájemně si odporujícími pocity a že dnes odvolávají to, co včera nařídili.
Mluviti zevrubně o nutnosti, účelnosti a proveditelnosti úplného nedělního klidu v obchodě není třeba vzhledem ke skutečnosti, že stanoven byl kolektivním ujednáním již ve městech každého rozsahu a jakékoli hospodářské struktury. Největší i nejmenší města, průmyslová střediska a místa obchodní, jakož i obce s obyvatelstvem převážně rolnickým mohou jakožto sociální pokrok vykázati úplný nedělní klid v obchodě. V těchto místech prokázalo se po celou dobu, že úplný nedělní klid v obchodě nepůsobí škodlivě ani pro spotřebitele ani pro obchodnictvo; zajisté však přináší zaměstnavatelům i zaměstnancům v obchodě mnohé výhody rozhodného významu.
Jestliže pro domnělé potřeby venkova od té doby byla učiněna zvláštní opatření, poněvadž prý selskému obyvatelstvu v malých městech není možno ve všední dny činiti svoje nákupy, a poněvadž prý jen neděle pro tyto vrstvy přichází v úvahu jakožto den nákupu, pak také toto tvrzení již dávno jest vyvráceno zkušeností a praxí. Nutné potřeby denního života lze již dnes obdržeti v nejmenších městech a městysích a tato venkovská městečka nejsou tak řídce rozseta, aby sobě selské obyvatelstvo při trochu dobré vůli nemohlo své potřeby obstarati bez značné ztráty času ve všední den, obzvláště ve dny týdenních trhů.
Obchodní živnosti již dávno uzrály pro zavedení úplného nedělního klidu. Dnes přeje sobě většina obchodníků sama uskutečnění tohoto požadavku. Jest jen málo zaměstnavatelů v obchodě, kteří by se proti tomu bránili; ovšem jejich odpor provázen jest nepoměrně velkým hlukem, takže obchodníci, kteří přejí nedělnímu klidu, se svým sociálním porozuměním zůstávají zakřiknuti v pozadí.
Zemský svaz obchodních společenstev a gremií (se sídlem v Teplicích) pořádal dne 14. března 1920 v Karlových Varech sjezd obchodníků. Tento sjezd, navštívený více než 400 obchodníky ze všech částí země, vyslovil se pro zákonité stanovení celoročního nedělního klidu. Sbírka podpisů, kterou roku 1919 provedl Německý svaz obchodních a průmyslových zaměstnanců se sídlem v Ústí u zaměstnavatelů v politickém okrese Litoměřickém, ukázala, že 97% veškerého obchodnictva v tomto okrese rovněž považuje úplný nedělní klid za nutný. Nedávno ukončená dotazníková akce okresního hejtmanství v Chomůtově zase ukázala, že o zákonité uzavírání obchodů v neděli zasazují se netoliko obchodní gremium v Chomůtově, nýbrž také živnostenská společenstva v malých místech, jako na př. v Albrechticích, Suniperku, Bílencích atd. Obchodní gremium v Šumperku schválilo teprve nedávno návrh, aby pro Moravu žádán byl jednotný úplný nedělní klid. Podobný návrh jednohlasně schválilo obchodní gremium v Ústí n. L. Ve Šternberku provedla v říjnu 1921 tamní místní skupina zmíněné zaměstnanecké organisace hlasování mezi obchodníky, dle jehož výsledku hlasovalo 97 pro úplný celoroční nedělní klid, 24 proti tomu, kdežto 12 zdrželo se hlasování.
Německý svaz obchodních a průmyslových zaměstnanců zahájil nedávno opětné sbírání podpisů pro nedělní klid v kruzích obchodníků; posavadní čtrnáctidenní námaha docílila asi 1000 podpisů z řad zaměstnavatelů. Tato akce obsahuje většina obchodních míst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; uvádíme zde mezi jinými: Ústí (obchodní gremium vyslovilo se vesměs pro nedělní, klid), Rumburk (40 zaměstnavatelů pro nedělní klid), Aš (84 obchodníků pro nedělní klid), Chomůtov (obchodní gremium jednohlasně pro nedělní klid, mimo to se pro to podepsalo 160 obchodníků), Krňov (50 obchodníků pro nedělní klid), Česká Lípa (64 obchodníků pro nedělní klid), Litoměřice (obchodnictvo vesměs pro nedělní klid), Šumperk (obchodnictvo vesměs pro nedělní klid, Falknov (obchodníci zasazují se od té doby pro úplný nedělní klid). Ve Znojmě, Brně, Bohumíně, Jihlavě, Cvikově a ve mnohých jiných místech ukázalo se současně průběhem akce, že sobě nejširší kruhy obchodnictva co nejživěji přejí úplného nedělního klidu. Lepších vysvědčení pro nutnost a možnost úplného nedělního klidu v obchodě zajisté již nelze podati. Budiž dále připomenuto, že v Německé říši úplný nedělní klid pro všechny obchodní živnosti nařízen byl v říšském zákoníku nařízením ze dne 5. února 1919 s platností od 1. dubna 1919. Také v Německém Rakousku dotyčná ustanovení živnostenského řádu již v roce 1919 dalekosáhlým způsobem byla opravena.
Při této příležitosti budiž také obzvláště zdůrazněno, že všeobecné zavedení úplného nedělního klidu v obchodních živnostech jest příkazem sociální nutnosti. Nutno přece přiznati, že početně a národohospodářsky velice významný stav zaměstnanectva v obchodě právě tak jako všechny jiné vrstvy obyvatelstva má přirozené právo na dostatečné tělesné osvěžení, duševní vzdělání, na účastenství na kulturních statcích a na pěstování rodinného života. Toto právo však pochopitelně nedochází platnosti, pokud zaměstnanec pro nedostatek nedělního klidu zůstává stlačen na občana druhé třídy. Na váhu padá k tomu také velice, že veliká část obchodních zaměstnanců jest ve věku vývoje a že právě proto nutně potřebují vydatné možnosti k zotavení. Všechny zkušenosti při provádění posavadních zákonitých ustanovení o nedělním klidu v obchodě ukazují jasně, že lidé v obchodních živnostech zaměstnaní teprve pak účastni jsou dobrodiní volné neděle, je-li pro celé státní území jednotně zaveden úplný a celoroční nedělní klid pro všechny obchodní živnosti.
Poněvadž právě stále ještě máme lidi, kteří ceny tohoto dobrodiní dne odpočinku nechtí pochopiti, musí zasáhnouti stát, podobně jako právě lékař nezřídka musí vzpouzejícímu se nemocnému hojící lék podati s potřebným donucením.
Blaho lidu jest nejvyšším zákonem!
V Praze, dne 28. dubna 1922.
Fahrner, K. Friedrich, dr Hilgenreiner, dr Herzigová,
dr Mayr-Harting, dr Naegle, Jesser, Jelínek, Knesch, Meissner, Hübner, Luksch, Zuleger, Spies, A. Lippert, Vetter-Lilie, dr Spiegel.