Tisk 1355/4.

Nový seznam majitelů poštovního šekového konta obsahuje firmy v Liberci, jež většinou jsou pouze německy protokolovány, v libovolném českém překladu a pouze některým firmám dostalo se přednosti, že jsou uvedeny tak, jak jsou zapsány do obchodního rejstříku. Předmět výroby resp. obchodu, jehož údaj zpravidla tvoří součást firmy, jest jednak přeložen do češtiny, anebo vůbec vynechán. Tak jako v Liberci bylo asi také v jiných německých městech naloženo s německými firmami a majiteli kont německé národnosti. Pokud se týče jazyka, ve kterém provésti jest zápis do obchodního rejstříku, ustanovuje § 10 nařízení ministra vnitra a spravedlnosti ze dne 19. dubna 1880 pro Čechy (čís.14 z. z.) a pro Moravu (čís.17 z. z.), že provésti jest zápis v tom jazyku, v jakém se za to ústně nebo písemně žádalo, pokud se týče, v jakém byl sepsán výměr, na jehož základě se zápis provádí.

Obchodní zákon sám praví, že firma kupce jest jméno, pod kterým v obchodním styku svůj obchod provozuje a se podepisuje. Dále jsou dovoleny dodatky, sloužící k bližšímu označení osoby anebo obchodu. Tím také odůvodněno jest to, co dříve řečeno bylo pokud jde o nepřeložitelnost dodatků.

Nezákonité jednání poštovního šekového úřadu nutí nás tázati se pana ministra pošt:

Co zamýšlí pan ministr pošt učiniti, aby odčiněna byla tato zjevná libovůle a toto přestupování zákona poštovním šekovým úřadem a aby budoucně se tak nestalo.

Co zamýšlí učiniti pan ministr obchodu, aby pro budoucnost při vydávání seznamů majitelů poštovního šekového konta působil na ministerstvo pošt v ten smysl, aby ustanovení zákona šetřilo a aby konečně jednou vyhověno bylo německým zájmům.

V Praze, dne 31. května 1922.

Das neue Verzeichnis der Postscheckkontoinhaber enthält die zum grösstenteil nur deutsch protokollierten Firmen in Reichenberg in willkürlicher čechischer Übersezung und nur einige Firmen geniessen den Vorzug so angeführt zu werden, wie sie ins Handelsregister eingetragen sind. Der Betriebsgegenstand, dessen Angabe in der Regel einen Bestandteil dem Firma bildet, ist zum Teil ins Čechische übersetzt oder überhaupt weggelassen. So wie in Reichenberg dürften such in anderen deutschen Städten die deutschen Firmen und Kontoinhaber deutscher Nationalität behandelt worden sein.

Bezüglich der Sprache, in welcher die Eintragungen in das Handelsregister vorzunehmen sind, bestimmt der § 10 der Verordnungen des Ministers des Innern und der Justitz vom 19. 4. 1880 für Böhmen (LGBl. Nr. 14) und für Mähren (LGBl. Nr. 17), dass dieselben in der Sprache des mündlichen oder schriftlichen Ansuchens, bezw. des Bescheides, auf Grund dessen sie erfolgen, zu vollziehen sind.

Das Handelsgesetz selbst besagt, dass die Firma eines Kaufmannes der Name ist, unter welchem er im Handel sein Geschäft betreibt und die Unterschriften abgibt. Weiterhin sind Zusätze, welche zur näheren Bezeichnung der Person oder des Geschäftes dienen, gestattet. Dadurch findet auch das Vorhergesagte hinsichtlich der Unübersetzlichkeit von Zusätzen seine Begründung.

Das ungesetzliche Vorgehen des Postscheckamtes zwingt uns, an den Herrn Postminister die Fiage zu richten:

Was gedenkt der Herr Postminister zu tun, um diese krassen Willkürlichkeiten und Gesetzesübertretungen des Postscheckamtes rückgängig zu machen und in Zukunft zu vermeiden.

Was gedenkt der Herr Handelsminister zu tun, um das Postministerium in Hinkunft bei Herausgabe von Verzeichnissen der Postscheckkontoinhaber dahin zu beeinflussen, dass es die gesetzlichen Bestimmungen einhält und auch den Deutschen Belangen endlich einmal Rechnung getragen wird.

Prag, am 31. Mai 1922.

Tisk 1355/5.

Výměrem ze dne 2. května 1922, čís. 14008-I/2 nařídilo ministerstvo železnic, že zástupcové železniční správy při komisích anebo jednáních, která se konají v soudním okrese, kde bydlí alespoň 20% státních občanů jiného nežli československého jazyka, pouze s takovými stranami, které státního (má správně zníti: státního oficielního) jazyka nejsou mocni a jsou příslušníky jazyka menšiny, v tomto jazyce má býti jednáno, pokud jednání se děje ústně.

Za změny dřívějšího výměru ze dne 21. října 1919, čís. 23772-IV/2 se prohlašuje, že není více činiti rozdílu mezi komisemi železničními a komisemi, které se netýkají železnic, a že vyjádření zástupců železničních nesmí býti protokolována jinak nežli v jazyce >státním<. V jiném nežli ve >státním< jazyce se nejvýše se stranami vyjednává.

V tomto výměru spočívá těžké porušení jazykového zákona a to v několikerém směru.

1. § 2 jazykového zákona nečiní, pokud jde o používání jazyka menšiny v okresech dle soupisu lidu (okresy s alespoň 20% příslušníků jazyka menšiny) žádného rozdílu mezi státními občany, kteří jsou mocni českého nebo slovenského jazyka a mezi těmi, kteří těchto jazyků neovládají. Není věcí železniční správy zjišťovati jazykovou znalost stran, s nimiž jedná, a dle toho zaříditi své vlastní jednání, Obyvatelé německého jazykového území mají právo jednati v německém jazyce také se železniční správou, ať již ostatně česky umějí čili nic.

2. Odporuje jazykovému zákonu zakazovati zástupcům železničním, aby v německém jazykovém území protokolární vyjádření podávali v jazyce německém. Věta, že v jiném nežli ve >státním< jazyce nejvýše lze vyjednávati, mohla by býti vykládána tak, jako by i při vyjednávání bylo dovoleno nebrati zřetele na nečeskoslovenské jazyky.

3. Rozdíl, který se ve výměru činí mezi ústním a písemným jednáním, i sice tak, že by bylo vyloučiti používání německého jazyka při jednání písemném i tam, kde při ústním jednání jest dovoleno, odporuje jazykovému zákonu, který takovéhoto rozdílu nezná.

Uvážíme-li, že jazykový zákon poskytuje jazykovým menšinám beztoho jen velice málo práv, že obzvláště území, v němž lze používati německého jazyka způsobem zcela mimořádným bylo omezeno, z kteréžto příčiny němečtí členové parlamentu proti tomuto zákonu vždy znovu bojují, nutno tím více se diviti, pokouší-li se státní správa o to, aby daleko přes ustanovení tohoto zákona německý jazyk vytlačovala z úředního styku, Naprosto nesrozumitelným jest, jestliže právě železniční správa, tedy obor naprosto nepolitický, místo aby plnou pozornost věnovala bezvadnému železničnímu provozu, pěstuje nepřípustnou národnostní politiku a ohrožuje sjednání národnostního míru.

Tážeme se tudíž:

1. Jak může vláda ospravedlniti uvedený výměr?

2. Co zamýšlí vláda učiniti, aby německému jazyku v německém jazykovém území také ve věcech železničních zabezpečila jeho používání?

V Praze, dne 30. května 1922.

Mit Erlass vom 2. Mai 1922, Z: 14008-I/2 hat das Eisenbahnministerium angeordnet, dass die Vertreter der Eisenbahnverwalfung bei Kommissionen oder Verhandlungen welche in einem Gerichtsbezirk stattfinden, wo wenigstens 20% von einer anderen, als der čechoslowakischen Sprache angehörigen Staatsbürgern, wohnen nur mit solchen Parteien, welche der staatlichen (soll richtig heissen: staatlichen offiziellen) Sprache unkundig und Angehörige der Minderheitssprache sind, in dieser Sprache zu verhandeln haben, sofern die Verhandlung mündlich stattfindet.

Unter Abänderung des früheren Erlasses vom 21. Oktober 1919, Z: 23772-IV/2 wird erklärt, dass kein Unterschied mehr zu machen ist zwischen Eisenbahn- und Nichteisenbahnkommissionen und dass die Erklärung der Bahnvertreter nicht anders als in der >staatlichen< Sprache protokolliert werden dürfe. In einer anderen als der staatlichen Sprache wird höchstens mit den Parteien verhandelt.

In diesem Erlass liegt eine schwere Verletzung des Sprachengesetzes und zwar in mehrfacher Ritchtung.

1. § 2 des Sprachengesetzes macht bezüglich der Anwendung der Minderheitssprache in den Zensusbezirken (Bezirke mit mindestens 20% von Angehörigen der Minderheitssprache) keinen Unterschied zwischen solchen Staatsbürgern, welche der čechischen oder slowakischen Sprache kundig sind und solchen, welche diese Sprachen nicht beherrschen. Es ist nicht Sache der Eisenbahnverwaltung die Sprachenkentnisse der Parteien mit denen sie verhandelt festzustellen und danach ihr eigenes Verhalten einzurichten. Die Bewohner des deutschen Sprachgebietes haben ein Recht auf Verkehr in deutscher Sprache auch mit der Eisenbahnverwaltung, mögen sie im übrigen Čechisch können oder nicht.

2. Es widerspricht dem Sprachengesetz, den Eisenbahnvertretern zu verbieten, im deutschen Sprachgebiet Protokolarerklärungen in deutscher Sprache abzugeben. Der Satz, dass in einer anderen als der >staatlichen Sprache höchstens verhandelt werden kann könnte so gedeutet werden als ob selbst bei Verhandlungen die Nichtberüchsichtigung der nichtčechosjowakischen Sprachen erlaubt wäre.

3. Der in dem Erlass gemachte Unterschied zwischen mündlichen und schriftlichen Verhandlungen, so zwar, dass die Anwendung der deutschen Sprache bei schriftlichen Verhandlungen auszuschliessen wäre, auch wo sie bei mündlichen Verhandlungen gestattet ist, widerspricht dem Sprachengesetz, welches einen solchen Unterschied nicht kennt.

Erwägt man, dass das Sprachengesetz den sprachlichen Minderheiten ohnedies nur äusserst spärliche Rechte einräumt, dass insbesondere das Anwendungsgebiet der deutschen Sprache in ganz ausserordentlicher Weise beschränkt ist, weshalb dieses Gesetz immer wieder von Seite der deutschen Parlamentmitglieder angefochten wird, so wird es umsomehr befremden, wenn die Staatsverwaltung den Versuch unternimmt, die deutsche Sprache weit über das Gesetz hinaus aus dem amtlichen Verkehr zu verdrängen. Vollends unverständlich ist es, wenn gerade die Eisenbahnverwaltung, also ein ganz unpolitisches Ressort, statt der klaglosen Abwicklung des Eisenbahnverkehrs ihre volle Aufmerksamkeit zuzuwenden eine unzulässige Nationalitätenpolitik treibt und die Herstellung des nationalen Friedens gefährdet.

Wir stehen daher die Anfrage:

1. Wie vermag die Regierung den angeführten Erlass zu rechfertigen?

2. Was gedenkt die Regierung zu tun, um der deutschen Sprache im deutschen Sprachgebiet auch in Eisenbahnangelegenheiten ihr Anwendungsgebiet zu sichern?

Prag, am 30. Mai 1922.

Tisk 1355/6.

Překlad.

Interpelace

senátora Erdmanna Spiese a soudruhů

na pana ministra financí

ve příčině vyplácení náhrady za bankovky s padělanými kolky.

Dle vyhlášky ministerstva financí ze dne 18. února t. r. o vyplácení náhrady za bankovky s padělanými kolky praví se ve článku 3, této vyhlášky: "Zásadně budou hlásiti se vlastníci o výplatu náhrady u toho úřadu, který jejích bankovky přijal a za ně stvrzenku vydal".

Poněvadž pak četné poštovní úřady rovněž takovéto bankovky přijímaly a za ně úřední stvrzenky vydávaly, jest samozřejmo, že se četné strany, jež mají takovéto stvrzenky poštovních úřadů v rukou, obracejí zase na dotyčný poštovní úřad a žádají 50 %ní náhradu za zabavené bankovky.

Nyní se však objevuje, že poštovní úřady stále ještě neobdržely od ministerstva financí a od ministerstva pošt žádných pokynů, jak a jakým způsobem mají tyto bankovky vyměňovati a zúčtovati, a že tudíž dosud poštovní úřady odpírají jakoukoli jejích výměnu, ačkoliv to shora citovaný článek 3, vyhlášky nařizuje.

Poněvadž však lhůta pro výplatu za tyto peníze stanovena jest od 15. března do 31. srpna t. r., strany beztak 50%ní ztrátou velice jsou poškozeny, k tomu ještě po léta musely čekati na náhradu a poněvadž nyní jest nebezpečí, že následkem nevyplácení náhrady poštovními úřady lhůta tato uplyne, jiné úřady výplatu poštovními úřady potvrzených stvrzenek odmítají, a ježto tudíž stává další nebezpečí, že obyvatelstvo neobdrží vůbec žádné náhrady, táží se podepsaní:

Jest pan ministr ochoten v této příčině co nejdříve vydati poštovním úřadům pokyny a naříditi jim, aby výplatu náhrady za bankovky s padělanými kolky ihned prováděly, pokud o nich vydána byla stvrzenka poštovního úřadu.

V Praze, dne 31. května 1922.

Laut Kundmachung des Finanzministeriums vom 18. Feber l. J. betreffend die Einlösung der falschaestempelten Banknoten, heisst es im Artikel 3 dieser Kundmachung: "im Prinzip werden sich die Eigentümer um die Auszahlung des Ersatzes bei dein Amte melden, dass ihre Banknoten angenommen und hiefür eine Bestätigung ausgestellt hat."

Da nun zahlreiche Postämter ebenfalls solche Banknoten angenommen und hierüber eine amtliche Bestätigung ausgestellt haben, ist es selbstverständlich, dass sich die Partein, welche solche postämtliche Bestätigungen in Händen haben, wieder an das betreffende Postamt melden und die 50%ige Einlösung der beschlagnamten Banknoten verlangen.

Nun aber stellt es sich heraus, dass die Postämter noch immer keine Weisungen seitens des Finanz- und Postministeriums erhalten haben, wie und auf welche Weise sie diese Banknoten einlösen und verrechnen sollen, daher bis jetzt jede Einlösung derselben seitens der Postämter ver weigert wird, trotzdem der oben zitierte Artikel 3 der Kundmachung dies anordnet.

Da nun die Frist der Auszahlung für diese Gelder mit 15. März bis 31. August dieses Jahres festgesetzt ist, die Parteien ohnedem durch die 50%ige Einbusse sehr stark in Mitleidenschaft gezogen werden, noch dazu jahrelang auf einen Ersatz warten mussten und jetzt die Gefahr besteht, dass durch diese Nichteinlösung seitens der Postämter der Einlösungstermin verstreicht, andere Ämter die Einlösung der postämtlich bestätigten Bescheinigungen ablehnen, also die weitere Gefahr besteht, dass die Bevölkerung überhaupt keinen Ersatz bekommt, so stellen die Gefertigten die Anfrage:

Ist der Herr Minister geneigt ehestens diesbezügliche Weisungen an die Postämter hinauszugeben und denselben den Auftrag zu erteilen, die Einlösung der falschgestempelten Banknoten sofort durchzuführen, insoweit über dieselben eine postämtliche Bescheinigung ausgestellt wurde.

Prag, am 31. Mai 1922.