Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1367.

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky československé učinila ve 154. schůzi dne 24. června 1922 toto usnesení:

1. Smlouva mezi československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní, jakož i smlouva mezi Německou říší a československou republikou o právní ochraně a právní pomoci ve věcech daňových a závěrečný protokol, podepsané v Praze dne 31. prosince 1921, se schvalují.

2. Vládě se ukládá, aby smlouvy tyto uveřejnila ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

3. Ministru zahraničních věcí a ministru financí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinili další opatření kterých j e potřebí ku provedení těchto smluv.

Tomášek v. r.,

předseda.

Dr. Říha v. r.

sněm, tajemník.

J. Marek v. r.,

zapisovatel.

Československá republika a Německá říše, přejíce si tuzemské a cizozemské zdanění v obou státech pro obor daní přímých urovnati, zvláště zameziti dvojí zdanění

upraviti právní ochranu příslušníků Československé republiky v říši Německé a příslušníků Německé říše v Československé republice, jakož i povinnost úřadů obou států k vzájemné úřední a právní pomoci ve věcech berních,

sjednaly následující dvě smlouvy.

Za tou příčinou byli jmenováni zmocněnci:

Československou republikou

odborový přednosta v ministerstvu financí Dr. Bohumil Vlasák,

odborový přednosta v ministerstvu financí Dr. Vladimír Valníček,

ministerský rada v ministerstvu financí Dr. Richard Stretti;

Německou říší

německý zplnomocněnec legační rada Hans Heinrich Dieckhoff,

tajný vládní rada ministerský rada v říšském ministerstvu financí Ernst Peiffer,

ministerský rada v říšském ministerstvu financí Dr. Herbert Dorn.

Zmocněnci, vyměnivše si své plné moci a shledavše je správnými, dohodli se takto:

Příslušníci Československé republiky nebo němečtí státní příslušníci budou podrobeni, pokud v dalších článcích není smluveno něco jiného, přímým daním jen v tom státě, v němž mají bydliště, nebo, nemají-li tu bydliště, v tom státu, v němž se zdržují.

Mají-li bydliště v obou státech, budou podrobeni přímým daním toliko v tom státě, jehož jsou státními příslušníky. Pro osoby, které by příslušely do obou států anebo nepříslušely do žádného ze zúčastněných států, vyhrožuje se zvláštní dohoda od případu k případu.

Bydliště ve smyslu této smlouvy má někdo tam, kde má byt za okolností, z nichž lze souditi na úmysl jej podržeti:

Zdržuje se někdo ve smyslu této smlouvy tam, kde mešká za okolností, z nichž lze souditi na jeho úmysl v tomto místě; nebo v této zemi prodlévati nikoli jen přechodně.

Pozemky a budovy jakož i příjmy z nich podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, v němž leží.

Hypoteční pohledávky a příjem z nich nenáleží pod odstavec 1, nýbrž pokládají se za jmění kapitálové a příjem z něho.

Provozování živností jakož i příjem z něho podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, v němž je udržována provozovna ku provozování stálé živnosti.

Za provozovny se pokládají: pobočné závody, výrobny, nákupny a prodejny, sklady, pisárny a jinaká zařízení obchodní udržovaná ku provozování živnosti podnikatelem samotným, jeho obchodním společníkem, prokuristou nebo jiným stálým zástupcem.

Jsou-li provozovny téhož živnostenského podniku v obou územích,.bude podroben přímým daním v každém území jen podle míry provozování z tuzemských provozoven.

Předchozí ustanovení netýkají se zdanění živnosti podomní a kočovní.

Ustanovení článku III. vztahují se na výdělky z činnosti vědecké, umělecké, spisovatelské,, učitelské nebo vychovatelské, z povolání lékařů, právních zástupců, architektů, inženýrů a z vykonávání jiných svobodných povolání jen potud, pokud se povolání vykonává v druhém státě z pevného střediska (provozovny).

Ustanovení článku XVII. hospodářské úmluvy z 29. června 1920 zůstávají nedotčena.

Pravidelně se opětující příjmy nebo podpory, splatné z veřejných pokladen (říšských, státních, zemských, okresních, obecních atd.), jež se poskytují vzhledem na nynější nebo dřívější služební činnost nebo činnost v povoláni (platy služební, odpočinkové, čekatelské, zaopatřovací a pod.) podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, z něhož se děje výplata.

Ustanovení článku II. a článku III, odstavec 1 až 3, platí také pro osoby nefysické.

Pokud se dle německého zákona o dani z výnosu kapitálu z 29. března 1920 (říšský zákoník strana 345), dle III. hlavy zákona o osobních daních z 25. října 1896 (ř. z. č. 220) nebo dle uherských zákonných článků XXII.: 1875 a VII: 1883 zdaňují úroky, podíly na zisku a jiné výtěžky z kapitálu u pramene, náleží daň jen tomu státu, v jehož území se koná srážka dle uvedených zákonů. Leží-li v jednom státě hlavní závod a v druhém státě závod pobočný, sráží se daň z úroků, které vznikly v obchodním provozování pobočného závodu, jen ve prospěch toho státu, v němž pobočný závod leží.

U úroků z hypotečních pohledávek jest jen ten stát oprávněn vybírati daně v odstavci 1 uvedené, v jehož území leží zavozený pozemek.

Ustanovení článků I, II, III, IV. a VI. této smlouvy vztahují se obdobně na ukládání daní dle zákona o dani z držby z 3. července 1913 (říšský zákoník strana 524), podle zákona o dani válečné z 21. června 1916 (říšský zákoník strana 561) a podle zákonů o mimořádné válečné dávce na účetní rok 1918 z 26. července 1918 říšský zákoník strana 964) a na účetní rok 1919 z 10. září 1919 (říšský zákoník strana 1567), jakož i podle zákonu o válečné dani (dani z válečných zisků) platných v Československé republice.

Při vypočítávání zdanitelného vyššího zisku (vyššího výtěžku) tuzemských společností podle zákonů uvedených v odstavci 1. vypočte se za příčinou zjištění mírového zisku dle § 17 německého zákona o dani válečné z 21. června 1916, podle § 2 odstavce 2 a § 5 císařského nařízení ze dne 16. dubna 1916 (ř. z. č. 103) a podle týchž paragrafů zákona ze 16. února 1918 (ř. z. č. 66), jakož i podle příslušných ustanovení uherských zákonných článků XXIX: 19I6 a IX:1918 procentová sazba z té části základního, kmenového neb zakládacího kapitálu, která odpovídá poměru celkového zakládacího a provozovacího kapitálu společnosti k základnímu a provozovacímu kapitálu připadajícímu na druhý stát.

Odpočtení vyšších příjmů z akcií nebo podílů dle § 18 německého zákona o dani válečné, podle § 8 císařského nařízení ze 1G. dubna 1916 a § 7 zákona ze 16. února 1918, jakož i podle příslušných ustanovení uherských zákonných článků XXIX: 1916 a IX:1918 je přípustno také stran těch filiálních společností, jež mají svoje sídlo v území druhého státu.

Ustanovení článků I. až III. a VII. platí obzvláště také pro ukládání říšské dávky nouzové dle německého zákona z 31. prosince 1919 (říšský zákoník strana 2189) a pro ukládání dávky z majetku dle československého zákona z 8. dubna 1920 (Sbírka zák a nař. č. 309).

Dávky vybírané dle obou zákonů považují se za stejnorodé ve smyslu § 4 zákona o říšské dávce nouzové a § 2 čís: 1 odst. 2, § 42 čís. 1 a 2, odst. 2 československého zákona o dávce z majetku, avšak s tou výhradou, že jmění kapitálové může býti podrobeno dávce jen v tom státě, jemuž přísluší dle článku I. neobmezené právo daňové.

Ke jmění kapitálovému ve smyslu odstavce 2 nenáleží však: hypoteční pohledávky a účastenství na společnostech s výjimkou kuksů, akcií, podílních listů a jiných cenných papírů.

Ke změnám v osobních poměrech osob povinných k dávce, jež se dotýkají povinnosti k dávce a nastaly v době mezi 1. březnem a 31. prosincem 1919 a přivodí dvojí zdanění, dlužno míti zření tím způsobem, že dávka z majetku uložená v republice Československé podle dřívějšího rozhodného dne započte se do říšské dávky nouzové až do výše její polovice.

Ke změnám v uložení jmění poplatníkova, týkajícím se povinnosti k dávce, jež nastaly v době mezi 1. březnem a 31. prosincem 1919 a přivodí dvojí zdanění, dlužno míti zřetel tím způsobem, že říšská dávka nouzová vybraná dle článku II. a III. v Německu započte se do dávky z majetku vybrané v Československé republice až do výše její polovice.

Ustanovení této smlouvy nelze užíti, kdyby ustanovení článku X. a XI. vedla k osvobození od říšské dávky nouzové nebo ke zmenšení této dávky a kdyby zároveň nebylo možné zdanění československou dávkou z majetku.

Pokud by podle německých zákonů o válečné dávce z přírůstku na jmění z 10. září 1919 (říšský zákoník strana 1579) na jedné straně a podle československého zákona o přírůstku na majetku z 8. dubna 1920 (Sb. z. a n. čís. 309) na druhé straně bylo možno dvojí zdanění, užije se obdobně ustanovení článku X. až XII.

Pokud podle československého zákona z 25. února 1919 (Sb. z. a n. číš. 84) trvají majetkové uzávěry vůči osobám, které dle ustanovení této smlouvy nepodléhají dávce z majetku, buďtež na návrh zrušeny.

Vkladní listy, které byly vydány Československou republikou při okolkování bankovek za příčinou provedení dávky z majetku osobám uvedeným v odstavci 1 za zadržené bankovky, budou na návrh vyměňovány v té míře, jak se bude scházeti dávka z majetku a z přírůstku na majetku.

Obyvatelé Hlučínska nebudou podrobeni říšské dávce nouzové a válečné dávce z přírůstku na majetku, měli-li svoje bydliště nebo trvalý pobyt v Hlučínsku dne 31. prosince 1919 a pozbyli-li smlouvou mírovou a čl. 3. smlouvy o státní pří slušnosti ze dne 29. června 1920 německého říšského příslušenství, pokud nepodléhají v Německu v obmezené míře povinnosti daňové podle článku II. a III. této smlouvy a nemají hypotečních pohledávek a účastenství na společnostech (vyjímajíc kuksy, akcie, podílní listy a jiné cenné papíry).

Ustanovení odstavce 1 nevztahují se na osoby, které podle uvedených smluv optují pro říšskoněmeckou příslušnost; s takovými osobami budiž nakládáno dle všeobecných ustanovení této smlouvy.

Ustanovení československého zákona o zdanění neodevzdaných pozůstalostí nelze potud užíti, pokud příjem nebo jmění nabyvatelů, pocházející z pozůstalosti, jest v Německu bezprostředně podrobeno dani dle ustanovení této smlouvy.

Daň zaplacená z neodevzdané pozůstalosti budiž vrácena, jakmile bylo zjištěno, že tu jsou předpoklady odstavce 1 a nabyvatel navrhne vrácení.

Diplomatičtí, konsulátní a jiní zástupci obou států, pokud jsou úředníky z povolání a vedle svého úřadu nezabývají se ve státě, jenž je přijímá, výdělečnou činností, jakož i úředníci jim přidělení a osoby jsoucí ve službách jejich a jejich úředníků, jsou osvobozeni od přímých daní ve státě, jenž je přijímá. Osvobození nastává jen tehdy, jsou-li uvedené osoby příslušníky státu, který je vysílá. Osvobození nevztahuje se na daň, jež se vybírá podle článků II, III. a VI, ani na daň vyznačenou v článku VIII, jež se vybírá u pramene, pokud zákony obou států neobsahují odchylných ustanovení ve prospěch těchto osob.

Ustanovení článku XVII. platí obdobně pro osoby, které jsou ve službách celních a železničních správ jednoho z obou států a které jsou zaměstnány v úředním místě této správy ležícím v obvodu druhého státu a jenom z toho důvodu tam bydlí, rovněž i pro příslušníky a služebnictvo s nimi žijící ve společné domácnosti, jsou-li naznačené osoby příslušníky státu, který je vysílá.

Nejvyšší finanční správní úřady obou států mohou sjednati další úmluvy ve smyslu této smlouvy. Mohou zvláště umluviti ustanovení o přiměřeném rozdělení příjmu ve smyslu článku III. odstavce 3.

Této smlouvy budiž užito:

a) v Německé říši na válečné daně a válečné dávky za dobu od počátku prvního roku válečného (válečného obchodního roku), na říšskou dávku nouzovou za dobu ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon o říšské dávce nouzové, jinak jak co do říšských daní, tak co do daní vybíraných zeměmi z majetku pozemkového a z provozování živnosti za dobu od počátku berního roku 1920;

b) v Československé republice

na válečné daně (daně z válečných zisků) za dobu od počátku prvního roku válečného (válečného obchodního roku), na dávku z majetku a. dávku z přírůstku na majetku za dobu ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti,

na ostatní daně za dobu od počátku daňového roku 1920.

Není-li v odstavci 1 ustanoveno něco jiného, užije se obdobně pro daně z předchozích let přiměřeně mezistátních úmluv, pocházejících z dřívější doby a sloužících k zamezení dvojího zdaněni, v obvodu jejich místní působnosti.

Tato smlouva, která byla podepsána v československém a německém prvopise, budiž ratifikována a ratifikační listiny buďtež pokud možno nejdříve v Berlíně vyměněny. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem ratifikace a potrvá v platnosti potud, pokud nebude jednou ze smluvních stran nejpozději 6 měsíců před uplynutím kalendářního roku vypovězena. Při včasné výpovědi pozbývá smlouva účinnosti uplynutím tohoto kalendářního roku.

Oba texty smlouvy jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude uveřejněna v každém z obou států v úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.

Daněmi ve smyslu této smlouvy dlužno rozuměti veškeré dávky, pokud jsou vybírány na straně Německé říše pro říši a země, na straně Československé republiky pro, stát, a na obou stranách ve formě přirážek nebo příspěvků, které se mají vybírati jednotně s těmito dávkami na účet jiných veřejnoprávních svazků. Vyňata jsou však cla a spotřební dávky; daň z obratu a daň přepychová nebudiž při užívání této smlouvy pokládána za spotřební dávku.

S příslušníky jednoho z obou států bude se nakládati daňově na území druhého státu stejně jako s příslušníky tohoto druhého státu, zejména požívají stejné právní ochrany před finančními úřady, soudy, finančními a správními soudy.

S právnickými osobami včetně společnostmi a společenstvími osob, ústavy, nadacemi a jinakými účelovými jměními, která nemají vlastní právní osobnosti, avšak podléhají jako takové zdanění, bude se daňově nakládati, pokud mají na území jednoho z obou států své sídlo a dle jeho zákonů právně pozůstávají, na území druhého státu stejně (odst. 1) jako s vlastními poplatníky tohoto druhého státu.

Oba státy se zavazují, že si budou vzájemně poskytovati úřední a právní pomoc ve všech věcech daňových a záležitostech úniku kapitálu a útěku před daní, jak při vyšetřování a stanovení (předepsání) daní a jistot, tak také v řízení opravném a při vymáhání.

Ve věcech daňových doručují se písemnosti a vyřizují se dožádání o úřední a právní pomoc s výhradou zvláštních ustanovení o vymáhání (čl. XI-XIII) bezprostředním úředním stykem úřadů obou států.

I bezprostřednímu předání žádostí o doručení nebo o jinakou úřední a právní pomoc, jakož i ku jejich přijetí jsou příslušnými zemské finanční úřady.

Je-li dožádaný úřad místně nepříslušným, má dožádání předati z moci úřední příslušnému úřadu a žádající úřad o tom ihned vyrozuměti.

Dožádání jest sepsati, nehledíc k případům článku VI, odst. 2, úřady Německé říše v úřední řeči, úřady Československé republiky ve státní (oficielní) řeči, pokud snad nebude zvláštními smluvními nebo zákonnými předpisy určeno něco jiného.

V dožadovacím přípisu jest uvésti žádající úřad, jméno a povolání (stav) zúčastněných a, jedná-li se o doručení, adresu příjemcovu a druh písemnosti, jež má býti doručena.

O doručení pečuje příslušný úřad dožádaného státu. Tento úřad může, nehledíc k případům vylíčeným v odstavci druhém, provésti doručeni pouhým předáním spisu příjemci, pokud jest tento ku přijetí spisu ochoten.

Na přání žádajícího státu dlužno doručiti dotyčnou písemnost ve formě předepsané vlastním zákonodárstvím dožádaného státu pro provádění doručování stejného druhu, pokud je sepsán v úřední resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu (viz článek V.) nebo pokud je připojen překlad jeho v této řeči. V těchto případech dlužno též žádost sepsati v úřední resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu neb připojiti její překlad.

S výhradou další jiné úmluvy dlužno ověřiti překlady v předchozím odstavci zmíněné přednostou úřadu, který je pověřen odesláním dožádání.

Doručení prokazuje se buď datovaným a ověřeným potvrzením příjemcovým o doručení neb osvědčením úřadu dožádaného státu, z něhož jsou zřejmy skutečnost, forma a čas doručení.

Úřad, jemuž dožádání jest řízeno, je povinen jemu vyhověti a užíti při tom těchže donucovacích prostředků jako při vyřizování žádosti od úřadu dožádaného státu nebo návrhu podaného k témuž účelu účastníkem. Také formy vyřízení řídí se zákony státu dožádaného; na návrh žádajícího úřadu jest však užíti zvláštní formy, pokud se nepříčí zákonodárství dožádaného státu.

Užití donucovacích prostředků přípustných v území dožádaného státu je vyloučeno, pokud žádající stát na obdobnou žádost by nebyl s to, aby užil donucovacího prostředku stejného druhu.

Žádající úřad dlužno na jeho přání vyrozuměti o čase a místě jednání, jež má býti na žádost provedeno.

Zúčastnění jsou oprávněni dáti se při jednání dle všeobecných předpisů platných v dožádaném státě, zastupovati neb se ho osobně zúčastniti.

Za vyřízení návrhů doručovacích a žádostí nesmí se vybírati žádné poplatky neb náhrady výloh; vyjmuty jsou pouze, s výhradou jinaké dohody, náhrady vyplacené osobám přezvědným nebo znalcům a výlohy vzniklé spolupůsobením výkonného orgánu v případech článku VI. odst. 2, nebo použitím zvláštní formy dle článku VIII, odst. 1.

Pro právní pomoc v řízení vymáhacím užije se ustanovení této smlouvy, pokud není v článku XI. až XIII. nařízeno něco odlišného.

Nenaříkatelná opatření (rozhodnutí, usnesení, nařízení) v daňových věcech dlužno na návrh, který podá nejvyšší finanční správní úřad jednoho státu stejnému úřadu druhého státu bezplatně uznati a vykonati. Uznání musí býti výslovně vyřčeno.

Opatřeni zmíněná v odstavci 1 vykonají se bez slyšení stran dle zákonodárství státu, v němž výkon se provádí.

K žádosti o výkon dlužno připojiti prohlášení příslušného úřadu žádajícího státu, že opatření není již naříkatelným; příslušnost tohoto úřadu osvědčí nejvyšší finanční správní úřad žádajícího státu.

K rozhodujícímu výroku opatření musí býti připojen jeho překlad vyhotovený - s výhradou jinaké dohody - v úřední resp. státní (oficielní) řeči dožádaného státu (viz článek V.).

Prohlášení a osvědčení dle odstavce 3 a překlad dle odstavce 4 ověří se nejvyšším finančním správním úřadem žádajícího státu nebo přísežným tlumočníkem dožádaného státu.

Na základě proveditelných opatření, jež nestala se ještě nenaříkatelnými, může býti proti příslušníkům žádajícího státu požadováno prozatímní zajištění zájmem. Postižený jest oprávněn přivoditi zrušení zájmu poskytnutím jistoty, jejíž způsob a výše musí býti stanovena v žádosti.

Žádosti o určitý způsob výkonu neb zajištění jest vyhověti, pokud je tento způsob výkonu nebo zajištění přípustným dle práva státu žádajícího i dožádaného; jinak řídí se způsob a provedení výkonu nebo zajištění právem dožádaného státu.