[3.] Tajemníky a personál tajemnického úřadu jmenuje generální tajemník se schválením Rady.

[4.] Generální tajemník Společnosti jest mocí svého úřadu generálním tajemníkem Shromáždění a Rady.

[5.] Náklady Společnosti ponesou členové Společnosti podle klíče, o němž rozhodne Shromáždění.

Novou redakcí 5. odstavce článku 6., jest Shromáždění dána moc upraviti napříště rozdělení nákladů pouhou resolucí (décision), takže nebude již třeba postupovati podle článku 26. (ratifikace). Tato "décision" bude vyžadovati jednohlasnosti, jak stanoví článek 5. Paktu.

Tohoto svého oprávnění nebude ovšem Shromáždění moci použíti, dokud změna článku 6. nenabude platnosti podle článku 26.; na druhé straně však bylo nutno modifikovati nynější nevyhovující barem co nejdříve. Proto přidán nový odstavec 6., jehož závěr (slova "až do doby...působnosti.") má vyloučiti zdání, že snad jest v odporu s odstavcem 5.

Současně s resolucemi o změnách článku 6. usnesena vzhledem k novému odstavci 5. změna článku 4. Jednacího řádu Shromáždění, k němuž přidán nový odstavec tohoto znění:

"Žádný návrh na změnu platného rozdělení nákladů nebude zapsán na denní pořad,

nebude-li sdělen členům Společnosti aspoň čtyři měsíce před datem stanoveným pro zahájení zasedání."

Srov. Protokol o změně článku 6 úmluvy (Příloha 2 c). Příloha 3 úmluvy nebyla zde znovu otištěna z důvodů úsporných.

Komise znalců byla si plně vědoma toho, že závěry její jsou ještě velmi nedokonalé jednak pro neujasněnost hospodářské situace, jež jí stěžovala použití různých kriterií, jednak pro krátkost času, který pro své práce měla k disposici; sama byla toho názoru, že rozdělení nákladů, k němuž došla, může býti jenom provisorní a že by mělo platiti nejdéle asi do konce roku 1924. V tomto smyslu také komise No. IV. navrhla a Shromáždění přijalo dne 5. října 1921 doporučení tohoto znění:

"Shromáždění uznávajíc, že návrhy komise znalců jsou ještě schopny zlepšení a oprav po úplnějším prozkoumání problému, doporučuje, by tato komise za osvědčeného předsednictví p. Réveillaud-a byla Radou pověřena pokračovati ve svých pracích a aby po uvážení rozličných faktorů, jež nebyly dosud předmětem úplného zkoumání, předložila dodatečnou zprávu udávající modifikace rozdělení prozatím přijatého, jež se snad budou zdáti slušnými.

Shromáždění doporučuje Radě bdíti nad tím, aby komise, pověřená přípravou definitivního rozdělení nákladů, předložila toto Shromáždění roku 1923."

Holandsko navrhlo, aby článek 6. byl doplněn takto: "Shromáždění stanoví roční rozpočet Společnosti a upravuje účetní kontrolu." Komise pro změny Paktu vyslovila souhlas s tímto návrhem a sama jej nad to doplnila v tom směru, že pro schválení rozpočtu měla býti stanovena pouze většina tří čtvrtin, poněvadž požadavkem jednohlasnosti řádný chod finanční správy snadno by mohl býti ne-li znemožněn, aspoň značně stížen.

Prvé Shromáždění resolucí ze 17. prosince 1920 uložilo komisi pro změny Paktu, aby "též uvažovala o opatřeních, jichž by bylo použíti proti státům, které by nezaplatily do určité doby svého příspěvku". Komise pro změny Paktu nepovažovala za vhodno, vložiti podobné ustanovení přímo do Paktu (nesrovnávalo by se dobře s vážností státu), doporučila však, aby řád upravující finanční správu Společnosti byl doplněn takto: "V případě, že některý člen Společnosti nezaplatí svého příspěvku dne, kdy se tak mělo státi, generální sekretář notifikuje tomuto státu, že nezaplatí-li do tří měsíců, bude lze vymáhati úrok podle míry platné v sídle Společnosti počínaje dnem doručení notifikace; výroční zpráva kontrolní komise učiní vedle toho výslovnou zmínku o státech, které nezaplatily."

Ad b) a c).

Zpráva komise pro změny Paktu, obsahující vývody uvedené shora ad b) a c), byla druhým Shromážděním přikázána komisi No. I. Tato ve své schůzi dne 29. září 1921 předala je ku vyjádření komisi No. IV., která se zabývala otázkami finančními. Komise No. IV. ve své schůzi dne 30. září 1921 pro nával jiných důležitějších věcí, jež jí bylo ještě projednati. (Shromáždění končilo dne 5. října 1921), odkázala projednání těchto otázek na příští (třetí) Shromáždění.

Francie navrhla dne 23. srpna 1921 (tedy bezprostředně před zahájením druhého Shromáždění) změnu článku 9. Paktu tohoto znění:

"Stálá komise bude zřízena, aby podávala Radě zdání o provádění předpisů článků 1 a 8 a aby přikročovala ve formě a v době, na nichž vlády se předem shodnou, k zjišťováním, jež Rada bude považovati za nutná mimo šetření, která zvláště mají na zřeteli vojenská, námořní a vzduchoplavecká ustanovení mírových smluv.

Tato komise bude mimo to Radou pověřena, aby ji informovala o otázkách vojenských, námořních a vzduchoplaveckých a zvláště aby předem studovala podmínky společné akce, již by Rada mohla doporučiti členům Společnosti podle článku 16.

V nutném případě by byla komise Radou vyzvána navrhnouti jí opatření bezprotředně účinná."

Tímto návrhem obnovuje Francie v poněkud jiné formě své původní návrhy ke článku 8. a 9., učiněné již za mírové konference, které směřovaly k tomu, aby byla zřízena jednak komise pro kontrolu zbrojení, jednak komise, která by tvořila jakýsi generální štáb Společnosti; podle nynějšího návrhu obě tyto funkce by byly vzneseny na jeden orgán (stálou komisi).

Komise pro změny Paktu předala francouzský návrh k vyjádření Stálé poradní komisi pro otázky vojenské, námořní a vzduchoplavecké, jakož i Dočasné komisi pro snížení zbrojení.

Kanada navrhla za prvého Shromáždění, aby článek 10. Paktu byl škrtnut, a to hlavně z toho důvodu, že článek tento znamená uznáni legitimity stávajícího territoriálního stavu a závazek členů Společnosti zaručiti navždy jeho držbu.

Komise pro změny Paktu usnesla se jednomyslně, aby článek 10. byl podržen beze změny, poněvadž náleží k základním pilířům Paktu; vzhledem k tomu však, že tento článek se stal předmětem různých výkladů, navrhla komise, aby Shromáždění se usneslo na interpretativní resoluci tohoto znění:

"Aby smysl a význam článku 10. Paktu byl přesněji stanoven, Shromáždění přijímá tuto resoluci:

Cílem článku 10. není territoriální a politickou organisaci, jak byla zavedena nebo jak existovala v době posledních mírových smluv, učiniti trvalou. Změny v této organisaci mohou býti provedeny různými zákonnými prostředky. Pakt připouští tuto možnost.

Článek 10. Paktu chce prohlásiti zásadu, že civilisovaný svět nebude moci v budoucnosti strpěti útočných činů co prostředku ku změně territoriálního stavu a politické nezávislosti států.

Za tím účelem členové Společnosti vzali na se předně závazek, že budou respektovati nynější territoriální celistvost a politickou nezávislost všech členů Společnosti; za druhé pak se zavázali, že udrží tuto celistvost a tuto nezávislost proti každému vnějšímu napadení se strany ať člena nebo nečlena. Aby provedení tohoto druhého závazku bylo zajištěno, Rada navrhne k tomu prostředky; musí tak učiniti nejen v případě útoku, nýbrž i v případě nebezpečí nebo hrozby útoku. Tomuto svému poslání dostojí tím, že učiní členům vhodná doporučení, majíc zřetel ku článkům 11., 12., 13., 15., 16., 17. a 19. Paktu."

Touto resolucí má býti řečeno: 1. článek 10. neznamená petrifikování statu quo, poněvadž jej dlužno vyložiti ve spojení s ostatními články Paktu (srov. zvl. čl. 19.); 2. článek 10. neznamená, že členové Společnosti za účelem ochrany tohoto statu quo jsou ipso facto povinni dáti své síly k disposici Radě; o válečném činu proti územní celistvosti a politické nezávislosti platí - jako o každé jiné válce - všeobecné předpisy Paktu (srov. zvl. čl. 16., odst. 2.).

Na rozdíl od svrchu uvedené jednomyslnosti, která panovala v komisi pro změny Paktu, projevil se hluboký rozpor v názorech v komisi No. I. Důsledkem toho komise No. I. se usnesla navrhnouti, aby rozhodnutí o článku 10. bylo odročeno do třetího Shromáždění. Shromáždění schválilo návrh komise resolucí ze dne 4. října 1921, jež zní:

"Shromáždění,

Hledíc k návrhu na škrtnutí článku 10. Paktu podanému kanadskou delegací;

Majíc na zřeteli velký rozpor názorů, jenž se projevil co do právního dosahu řečeného článku a jeho poměru k ostatním článkům Paktu a to zvláště ku článkům 12. a 17.;

Majíc taktéž na zřeteli význam právnických i politických důvodů dovolaných s obou stran pro i proti škrtnutí článku 10.;

Odročuje na své příští zasedání pokračování rozpravy a konečné rozhodnutí o svrchu uvedeném návrhu a doporučuje, aby rozhodnutí o tomto předmětě se stalo před rozhodnutím o každé jiné změně Paktu."

Norsko navrhovalo, aby pro členy Společnosti zavedena byla povinnost zříditi stálé rozhodčí a smírčí komise a to tak, že by pro každý stát byla jedna,* ) jež by se zabývala spory mezi ním a každým z ostatních členů Společnosti.

V případě, že by vznikl spor, který by mohl přivoditi roztržku, členové Společnosti by byli povinni vznésti jej buď na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti nebo na Stálou rozhodčí a smírčí komisi, zřízenou pro oba státy jsoucí ve sporu. Nemohl-li by spor býti vyřízen některým z těchto způsobů, byl by předán Radě nebo Shromáždění, aby jej zkoumala ve smyslu článku 15. Paktu.

Švédsko navrhlo některé změny k norskému návrhu, jež hlavně směřovaly k tomu, aby působnost svrchu uvedených komisí byla omezena pouze na činnost smírčí, kdežto činnost rozhodčí aby byla zůstavena Stálému rozhodčímu dvoru v Haagu a to z toho důvodu, že ten, kdo má býti prostředníkem (médiateur), nemůže býti dobře soudcem.

Návrhy tyto byly odůvodňovány v podstatě tím, že dosavadní ustanovení Paktu, dle nichž spory jsou podrobeny buď řízení rozhodčímu nebo šetření Rady (Shromáždění), plně nevyhovují; a že by bylo účelnější jmenovati komise, jejichž členové by byli ustanovováni přímo stranami a tudíž se těšili plné jejich důvěře.

Komise pro změny Paktu, stejně jako komise No. I. nepovažovaly však změnu Paktu za nutnou a to z těchto důvodů:

1. Není nutno vedle dvou cest, stanovených v Paktu (řízení rozhodčí - šetření Rady), zaváděti ještě třetí a to proto, že již nyní Rada má plnou volnost předati spor smírčí nebo rozhodčí komisi, považovala-li by to za vhodno.

2. Jmenování komisí předem, prve ještě než spor vznikne, není účelno, poněvadž spory mezi státy jsou tak různé povahy, že ku svému řešení vyžadují po většině odborníků; ten kdo má schopnost řešiti jeden spor, není zpravidla k tomu způsobilý, pokud se týče sporu jiného; tak by se snadno mohlo státi, že komise předem stanovené, pro svou nekvalifikovanost v dané věci by byly pomíjeny.

*) Zřízení těchto komisí by bylo provedeno takto: Každá komise by se skládala z předsedy a čtyř členů jmenovaných na tři roky, každý stát by jmenoval po dvou členech, a to jednoho ze svých vlastních příslušníků a jednoho z příslušníků státu třetího, předseda by byl ustanovován dohodou obou zúčastněných států z příslušníků státu třetího.

3. Pro určité případy se hodí lépe smírčí komise, pro jiné však to bude zase Rada (Shromáždění) vzhledem ku své nestrannosti a politické váze; přijetím svrchu uvedených návrhů by však v každém případě Rada (Shromáždění), byla odsunuta do pozadí.

4. Pakt nikterak nebrání jednotlivým státům, aby se navzájem zavázaly, že své spory (ať jen určité nebo všechny) předloží smírčím komisím k tomu účelu zřízeným.

Jak již řečeno, komise pro změny Paktu a komise No. I. vyslovily se proti změně Paktu; přes to však uznávajíce plně význam smírčího řízení pro řešení mezistátních sporů, navrhly Shromáždění, aby přijalo doporučení na podporu tohoto řízení. Shromáždění tak učinilo resolucí ze 4. října 1921, která zní:

"Shromáždění Společnosti národů, uváživši změny článků 12. a 15. Paktu, jež byly navrženy vládami norskou a švédskou za tím účelem, aby pro členy Společnosti byla zavedena povinnost zříditi stálé rozhodčí a smírčí komise a to tak, že by pro každý stát byla jedna, jež by se zabývala spory mezi ním a každým z ostatních členů Společnosti;

rozhodlo:

I. nepřijati změn článků 12. a 15. navržených vládami norskou a švédskou,

II. schváliti smírčí řízení podle ducha Paktu,

III. vyzvati Radu, aby jmenovala komisi,*) jež by byla pověřena studiem smírčího řízení, tak jak bylo vyloženo v návrzích vlád norské a švédské, za účelem vypracování Řádu o tomto předmětě; tato komise podá svou zprávu Radě tak, aby jí bylo možno předložiti své závěry příštímu zasedání Shromáždění."

*) Komise tato byla zřízena resolucí Rady z 11. ledna 1922.

Státy skandinavské (Dánsko, Norsko a Švédsko) navrhly, aby v 2. odstavci článku 13. Paktu bylo škrtnuto slovo "généralement - generally - obecně", a to za tím účelem, aby tak přesněji byla vyjádřena povinnost členů Společnosti, podrobiti se arbitráži ve sporech označených v tomto odstavci.

Komise pro změny Paktu i komise No. I. vyslovily se proti přijetí a to z těchto důvodů:

1. Návrhy tyto odporují duchu Paktu; úmyslem jeho není zaváděti obligatorní arbitráž (srov. verba "à leur avis" v 1. odstavci článku 13., jakož i slovo "généralement", které právě za tím účelem bylo do Paktu pojato), poněvadž podobný pokus dosud vždy ztroskotal o námitku "životních zájmů, cti atd.". Podle Paktu není obligatorní ani arbitráž ani šetření Rady (Shromáždění), obligatorním jest pouze použití jednoho nebo druhého způsobu pokojného řešení.

2. Ty státy, které jsou ochotny podrobiti se obligatorní arbitráži pro spory uvedené v 2. odstavci čl. 13. (spory právní), mohou tak učiniti ve formě prohlášení podle článku 36. statutu Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti.

Druhé Shromáždění zamítlo pak návrhy skandinavské resolucí ze dne 4. října 1921, jež zní:

"Shromáždění,

Uváživši zprávu své první komise o změnách článku 13. Paktu, jež byly navrženy vládami dánskou, norskou a švédskou,

Rozhodlo nepřijati těchto změn."

Britská Unie pro Společnost národů upozornila na to, že by bylo vhodno, učiniti v těchto článcích výslovnou zmínku též o zřízení soudním (vedle arbitráže a šetření Rady), k jehož upravení došlo zřízením Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti. Komise pro změny Paktu i komise No. I. přijaly tento námět za svůj a druhé Shromáždění resolucemi ze dne 4. října 1921 přijalo navrhovanou změnu článků 12., 13. a 15. (Viz protokoly o změně článku 12, Příloha 5, článku 13, Příloha 6, článku 15 úmluvy, Příloha 7). Článek 12., 13. a 15. v nové úpravě budou zníti takto:

[1.] "Článek 12. (Překlad.) Členové Společnosti jsou zajedno v tom, že, vyskytne-li se mezi nimi spor, který by mohl vésti k roztržce, předloží věc buď řízení rozhodčímu neb soudnímu nebo Radě k přezkoumání. Jsou dále zajedno v tom, že se v žádném případě neuchýlí k válce dříve, než uplynou tři měsíce od rozsudku rozhodčího neb soudního neb od zprávy Rady.

[2.] Ve všech případech, kterých se týká tento článek, musí býti rozsudek vydán v přiměřené lhůtě a zpráva Rady musí býti pořízena do šesti měsíců ode dne, kdy na ni spor byl vznesen.

[1.] Článek 13. (Překlad.) Členové společnosti jsou zajedno v tom, že, vyskytne-li se mezi nimi spor hodící se podle jejich mínění k rozsouzení rozhodčími nebo soudem, a nemůže-li tento spor býti uspokojivě řešen cestou diplomatickou, předloží celou spornou věc rozhodčímu nebo soudnímu řízení:

[2.] Za případy toho druhu, jež se obecně hodí k rozsuzování řízením rozhodčím nebo soudním, prohlašují se spory o výklad některé smlouvy, o všelikých otázkách práva mezinárodního, o tom, je-li dána skutečnost, která jsouc prokázána by zakládala porušení mezinárodního závazku, neb o rozsah a povahu náhrady, již jest dáti za takové porušení.

[3.] Věc bude předložena Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti nebo jakémukoli soudnictví nebo soudu, na kterém se strany dohodnou nebo který byl smluven dřívějšími jejich úmluvami.

[4.] Členové Společnosti se zavazují, že poctivě dostojí vyneseným rozsudkům a že se neuchýlí k válce proti žádnému členu Společnosti, který se jim podvolí. Nevykoná-li se rozsudek, navrhne Rada opatření, která by mu dodala účinnosti.

[1.] Článek 15. (Překlad.) Vyskytne-li se mezi členy Společnosti spor, který by mohl vésti k roztržce, a nepodléhá-li tento spor řízení rozhodčímu nebo soudnímu po rozumu článku 13, jsou členové Společnosti zajedno v tom, že jej předloží Radě. K tomu stačí, aby kterákoli strana uvědomila o sporu generálního tajemníka, jenž učiní všechna opatření nutná k úplnému vyšetření a prozkoumání sporné věci.

[2.] K tomu cíli mu strany dodají co možno nejdříve vylíčení předmětu spolu se všemi závažnými skutečnostmi a písemnými doklady a Rada může ihned naříditi jejich uveřejnění.

[3.] Rada se přičiní, aby bezpečně dosáhla narovnání sporu. Zdaří-li se jí to, uveřejní, pokud to uzná za vhodno, zprávu, v které uvede skutečnosti, výklady k nim se vztahující a podmínky narovnání.

[4.] Nepodaří-li se spor urovnati, Rada pořídí a uveřejní referát usnesený buď jednomyslně nebo většinou hlasů, v kterém uvede ve známost okolnosti sporu a řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější v této věci.

[5.] Každý člen Společnosti zastoupený v Radě může rovněž uveřejniti výklad sporné věci a své vlastní závěry.

[6.] Byl-li referát Rady - nepřihlížejíc k hlasům zástupců sporných stran - usnesen jednomyslně, zavazují se členově Společnosti, že se neuchýlí k válce proti žádné sporné straně, která by se podvolila závěrům, k nimž dospěl referát.

[7.] Nezdaří-li se Radě, aby byl její referát přijat všemi členy mimo sporné strany, vyhrazují si členové Společnosti právo jednati tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti.

[8.] Tvrdí-li některá strana a uzná-li Rada, že se spor týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve svém referátě, aniž dá pokyny o jeho řešení.

[9.] Rada může v případech, na které se vztahuje tento článek, spor předložiti Shromáždění. Spor musí býti vznesen na Shromáždění, žádá-li o to některá strana; tato žádost musí býti podána do čtrnácti dnů od okamžiku, kdy byl spor předložen Radě.

[10.] Ve všech případech vznesených na Shromáždění platí o jednání a pravomoci Shromáždění ustanovení tohoto článku a článku 12, upravující jednání a pravomoc Rady. Rozumí se, že referát podaný Shromážděním za souhlasu zástupců členů Společnosti, kteří jsou zastoupeni v Radě, a většiny ostatních členů Společnosti, nepřihlížejíc v žádném případě k zástupcům sporných stran, má stejný účinek jako referát přijatý všemi členy Rady mimo zástupce sporných stran."

Zdůrazniti dlužno, že při těchto článcích jde o změny rázu čistě formálního, poněvadž Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti jest vybaven příslušností pouze fakultativní (spory mohou býti naň vznášeny pouze s vůlí obou stran), takže od soudů rozhodčích se liší pouze tím, že členové jeho jsou ustanovováni trvale, nikoliv ad hoc. Řízení "soudní" bylo tudíž vlastně už zahrnuto pod řízením rozhodčím.

Na základě prací komise pro blokádu a komise No. III., o nichž byla řeč svrchu (srv. str. 3.), přijalo druhé Shromáždění dne 4. října 1921:

a) změny článku 16. (viz Protokoly o změně článku 16 úmluvy, Příloha 8 až 11) - analogie: zákon. Článek 16. v nové úpravě bude zníti takto:

[1.] "Článek 16. (Překlad.) Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle čl. 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezi osobami sídlícími na jejich území a osobami sídlícími na území státu, který porušil úmluvu, a že zastaví všechny finanční, obchodní nebo osobní styky mezi osobami sídlícími na území provinilého státu a osobami sídlícími na území kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není.

[2.] Radě přísluší, aby se vyjádřila o tom, je-li tu porušení úmluvy či ne. Při poradách Rady o této otázce nebude se přihlížeti k hlasům členů obviněných z války, a členů, proti nimž tato válka byla zahájena.

[3.] Rada jest povinna oznámiti všem členům Společnosti, od kdy doporučuje sáhnouti k opatřením hospodářského nátlaku, o nichž jest řeč v tomto článku.

[4.] Nicméně, měla-li by Rada za to, že pro jisté členy odročení po určitou dobu některého z těchto opatření dovolilo by lépe dosáhnouti cíle, k němuž směřují opatření zmíněná v předcházejícím odstavci, nebo že by takovéto odročení bylo nutno, aby na nejmenší míru byly sníženy ztráty a závady, jež opatření ta by jim mohla způsobiti, má Rada právo rozhodnouti o tomto odročení.

[5. (2.).] V tomto případě*) jest povinností Rady, aby doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.

[6. (3.).] členové Společnosti jsou mimo to zajedno v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší úmluvu. Učiní nutná opatření, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoliv člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím.

[7. (4.).] Člen, který se dopustí porušení některého závazku vyplývajícího z této úmluvy, může býti vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupeni v Radě."

b) řadu resolucí, jimiž se článek 16. (již v nové redakci) provádí (srov. níže čís. 2-19) - analogie: prováděcí nařízení;

c) resoluci, jíž doporučuje, aby změny článku 16. (spolu s prováděcími resolucemi) již před vstoupením v platnost byly zachovávány (srov. níže čís. 1.).

Resoluce zmíněné ad b) a c) zní:

"1. Resoluce a změny článku 16. usnesené Shromážděním, dokud změny nenabudou platnosti podle ustanovení Paktu, tvoří direktivy, jež Shromáždění doporučuje jako provisorium Radě a členům Společnosti vzhledem k provádění článku 16.

*) Při nové redakci článku 16. opomenuto nedopatřením vypustiti slova "En ce cas - in such case - V tomto případě", jež v novém textu ruší poněkud smysl.

2. Hospodářská opatření, zmíněná v článku 16. nelze aplikovati, s výhradou zvláštních ustanovení článku 17., leč v případě, jejž má výslovně na zřeteli řečený článek.

3. Jednostranný akt státu porušivšího Pakt nemůže dáti vznik válečnému stavu; akt tento dává pouze členům Společnosti volnost přistoupiti k válečným činům nebo se prohlásiti ve válečném stavu se státem porušivším Pakt; jest však v duchu Paktu, aby Společnost národů se snažila aspoň na počátku vyhnouti se válce a obnoviti mír hospodářským nátlakem.

4. Jest věcí jednotlivých členů Společnosti určiti, je-li tu porušení Paktu či ne. Závazky uložené členům článkem 16. vyplývají přímo z Paktu a jejich provádění spočívá v dobré víře, jež jest základem smluv.

5. Na Radu budou ihned vzneseny všechny případy porušení Paktu, jež má na zřeteli článek 16., na žádost každého státu-člena Společnosti. Generální sekretář v případě porušení Paktu nebo jen při nebezpečí takového porušení zpraví o tom ihned všechny členy Rady. Na žádost některého státu nebo na zprávu Generálního sekretáře Rada se sejde v nejkratší lhůtě. Pozvány budou státy, mezi nimiž vznikl konflikt, a ty, jež sousedí se státem porušivším Pakt, nebo ty, jež s ním zpravidla udržují úzké hospodářské styky, nebo ty, jichž spolupůsobení by bylo obzvlášť prospěšné pro provádění článku 16.

6. Je-li Rada toho názoru, že některý stát porušil Pakt, protokol schůze, v níž se došlo k tomuto názoru, bude ihned zaslán všem členům Společnosti spolu s důvody a vyzváním, aby se podle něho zařídili. Tento akt bude ve veřejnosti co nejvíce rozšířen.

7. Rada bude moci pro provádění sankcí článku 16. přibrati si ku pomoci, uzná-li to za vhodno, odbornou komisi, která bude zasedati v permanenci od té doby, kdy akce bude zahájena, a v níž budou zasedati, bude-li to žádoucno, zástupcové států nejvíce interesovaných.

8. Rada doporučí datum, kdy jest záhodno zahájiti hospodářský nátlak, jejž má na zřeteli článek 16., a notifikuje toto datum všem členům Společnosti.

9. Všechny státy musí si býti při provádění těchto opatření úplně rovny, s těmito výhradami:

a) může býti nutno doporučiti provedení zvláštních opatření určitými státy;

b) uzná-li se za vhodno odročiti pro určité státy zcela nebo z části uplatnění hospodářských sankcí, jež má na zřeteli článek 16., toto odročení nebude moci býti připuštěno leč v rozsahu, jenž bude žádoucí, aby úspěch společné akce byl zajištěn, nebo aby byly sníženy na minimum pro určité členy Společnosti ztráty a škody, jež uplatnění sankcí může míti za následek.

10. Není vhodno stanoviti předem a podrobně všechna hospodářská, obchodní a finanční opatření, jež bude učiniti v každém případě k uplatnění hospodářského nátlaku.

Případně bude věcí Rady doporučiti státům-členům společný akční plán.

11. Přerušení diplomatických styků bude moci nejprve býti omezeno na odvolání šéfů diplomatických misí.

12. Vztahy konsulární budou moci po případě býti zachovány.