13. Pro přerušení osobních styků mezi státem porušivším Pakt a ostatními členy Společnosti rozhodným bude pobyt a nikoliv státní příslušnost.

14. Kdyby provádění hospodářské blokády déle trvalo, mohla by býti učiněna opatření stále přísnější. Přerušení zásobování civilního obyvatelstva státu porušivšího Pakt mělo by se považovati za opatření nejpřísnější, k němuž by se sáhlo jen, kdyby ostatní opatření po ruce jsoucí jasně byla nedostatečná.

15. Bude nutno korespondenci a ostatní komunikační prostředky podříditi zvláštní úpravě.

16. Styky humanitní budou zachovány.

17. Bylo by usilovati o uzavření dohod, které by zajišťovaly součinnost států, jež nejsou členy Společnosti, na opatřeních, jež by byla učiněna.

18. Za zvláštních okolností a pro zesílení hospodářských opatření mohlo by se státi vhodným: a) zahájiti efektivní blokádu pobřeží státu porušivšího Pakt; b) pověřiti jistý počet členů Společnosti operacemi souvisejícími s blokádou.

19. Rada má připomenouti všem státům-členům Společnosti, že vlády jednotlivých států musí učiniti nutná přípravná opatření, zvláště zákonodárného rázu, jež by jim dovolila provésti bez ztráty času nutná opatření hospodářského nátlaku."

Sankce, které má článek 16. na zřeteli, jsou dvojí: hospodářské a vojenské. Vojenské sankce (odstavec 2. starého = odstavci 5. nového textu) záleží v branném zakročení států. Hospodářské sankce zahrnují se výrazem "hospodářská zbraň Společnosti národů" (někdy též "hospodářská blokáda" nebo "hospodářský boykot" ).

Sankce článku 16. nastupují (srov. resoluci čís. 2):

a) v případě uvedeném v článku 16., odst. 1., věta 1., t. j. "jestliže člen Společnosti sáhne k válce bez ohledu na závazky, jež na se vzal článkem 12, 13 nebo 15 ", čili jinými slovy: jestliže člen Společnosti sáhne k válce:

1. aniž by spor podrobil arbitráži nebo šetření Rady (čl. 12., odst. 1., věta 1.);

2. aniž by nechal proběhnouti tříměsíční lhůtu od nálezu arbitrů nebo od zprávy Rady (článek 12., odstavec 1., věta 2.);

3. proti členu Společnosti, který se podrobil nálezu arbitrů (článek 13., odstavec 4.);

4. proti členu Společnosti, který by se konformoval zprávě Rady, jednohlasně přijaté, nebo resoluci Shromáždění přijaté většinou předepsanou v posledním odstavci článku 15. (článek 15., odstavec 6. a 10.);

b) v případě článku 17., odstavec 1. a 3.

Článek 16. odstavec 1., věta 1. praví, že členu, který sáhl k válce bez ohledu na závazky...., "má se ipSo facto za to, že se dopustil válečného činu proti všem členům Společnosti." Tím není řečeno, že snad ipSo facto nastává válečný stav mezi všemi členy Společnosti s jedné strany a státem porušivším Pakt se strany druhé. Ustanovení toto znamená pouze, že členové Společnosti mají volnost (právo) prohlásiti se ve válečném stavu se státem porušivším Pakt. To by bylo patrně nutno při sankcích vojenských, nikoliv však při sankcích hospodářských. Hospodářská zbraň jest opatřením mírovým, nikoliv válečným. Účelem jejím právě jest hospodářským nátlakem zameziti válku a obnoviti mír. Není ovšem vyloučeno, že provádění její může k válce vésti (srov. resoluci čís. 3.).

Hospodářské sankce záležejí v tom, že členové Společnosti "se zavazují přerušiti neodkladně" všechny hospodářské styky se státem porušivším Pakt (srov. článek 16., odstavec 1., věta 2.). To znamená:

1. hospodářská zbraň jest souhrnem řady obdobných opatření učiněných se strany jednotlivých států; jen tehdy, učiní-li je skutečně všichni členové Společnosti, může jeviti praktické účinky;

2. o tom, je-li tu porušení Paktu, na něž se sankce článku 16. vztahují, rozhoduje každý člen Společnosti samostatně a též samostatně sankce aplikuje (důsledek státní suverenity, srov. resoluci čís. 4).

3. Dojde-li člen Společnosti k názoru, že tu jest porušení Paktu, na něž se vztahují sankce článku 16., jest povinen bez dalšího sáhnouti k hospodářské zbrani (nikoliv však ještě k sanicím vojenským).

Aby mezi těmito třemi body byl zjednán soulad, jest nutno, aby všichni členové Společnosti došli k názoru, že tu jest porušení Paktu, aby hospodářské sankce byly zahájeny současně a aby byly ve vzájemné shodě. V tomto směru starý článek 16. jevil mezery. Proto vsunut nový odstavec 2. a 3., podle nichž má Rada podati dobrozdání o tom, je-li tu porušení Paktu čili nic (eventuelní vliv tohoto dobrozdání na veřejné mínění a tím na politiku jednotlivých států jest nepopíratelný), jakož i doporučiti datum, kdy hospodářské sankce mají býti zahájeny, a přijata resoluce čís. 10, odst. 2., podle níž má Rada eventuelně doporučiti společný akční plán. Současně v resoluci čís. 5-8 byl blíže, stanoven postup Rady.

Přerušení hospodářských styků má se státi mezi státy-členy Společnosti a státem porušivším Pakt. Starý text odstavce 1. čl. 16. nevyjadřuje se v této věci dosti přesně. Mluví se zde o "nationaux - státních příslušnících", takže by dle tohoto doslovného znění členové Společnosti byli povinni zakázati styk svých státních občanů s cizinci, i kdyby oba - státní příslušník a cizinec - nalézali se v témže státě, ačkoliv Pakt má jasně na zřeteli styky mezi osobami dlícími na území člena sankce aplikujícího a osobami na území státu porušivšího Pakt t. j. isolaci tohoto. Proto v novém textu odstavce 1. výraz "nationaux" nahrazen výrazem "résident" (srov. resoluci čís. 13).

Hospodářská zbraň záleží v přerušení hospodářských styků. Článek 16., odstavec 1., věta 2. mluví o přerušení všech styků obchodních, finančních a osobních. Tímto pleonastickým zněním měla býti patrně hrozba článku 16. zvláště zdůrazněna. Leč znění toto nelze bráti doslovně, neboť jednak jest samozřejmo, že opatření sem spadající budou se podstatně různiti podle okolností každého jednotlivého případu (srov. resoluci č. 10), jednak nebylo by účelno užívati prostředků větších než právě jest nutno, aby kýženého výsledku bylo dosaženo; proto při aplikování opatření sem spadajících nebude se postupovati překotně, nýbrž s jistou gradací t. j. od opatření mírnějších ku stále důraznějším (srv. resoluci čís. 14). Citované znění by tedy představovalo konečnou fasi hospodářských sankcí.

Z uvedeného jest patrno, že nelze in abstracto uvésti nějaké přesné schema opatření, která mají míti za účel přerušení hospodářských styků, nýbrž že jest možno uvésti pouze příkladmo některá z nich. Tak na příklad:

1. přerušení diplomatických styků (nejprve snad jen odvolání šéfů diplomatických misí, srov. resoluci čís. 11), styky konsulární - aspoň z počátku - by byly zachovány (srov. resoluci čís. 12);

2. zákaz a kontrola vývozu a průvozu tovarů a surovin do státu porušivšího Pakt; v prvé řadě by asi přišly v úvahu suroviny a tovary, jichž může býti použito jako válečného materiálu (bylo uvažováno o tom, sestaviti přímo seznam těchto artiklů, od toho však bylo upuštěno, poněvadž vše bude záviseti na okolnostech konkrétního případu); ultima ratio bylo by zamezení aprovisace civilního obyvatelstva (srov. resoluci čís. 14);

3. zákaz obchodování a vůbec osobních styků s osobami sídlícími na území státu porušivšího Pakt; s tím by souvisela i kontrola korespondence a vůbec všech komunikací (srov. resoluci čís. 15);

4. odmítnutí úvěru, vyloučení z bursy a t. p.; styky humanitní (srov. červený kříž, pomocné akce, výměna zajatců a t. p.) byly by však v každém případě zachovány (srov. resoluci čís. 16).

Zdůrazniti nutno, že tvůrcové Paktu měli na zřeteli Společnost národů jako universální t. j. objímající ne-li všechny státy, tedy aspoň převážnou většinu. Tento předpoklad však dosud uskutečněn nebyl a tím trpí v prvé řadě účinnost článku 16. Proto při opatřeních shora zmíněných bylo by postupovati s obezřetností co největší, aby se případně neobrátila proti státům, které by je aplikovaly.

Co do aplikace hospodářských sankcí starý článek 16. nečinil mezi jednotlivými členy rozdílu. Tolik však je jisto, že pro některé státy (na příklad hospodářsky závislé na státu, proti němuž sankce směřují), kdyby hospodářské sankce skutečně bez rozdílu aplikovaly, znamenalo by to po případě úplnou hospodářskou zkázu. Proto do nového textu pojat odstavec 4., podle něhož Rada Společnosti může těmto státům nalézajícím se ve zvláštní situaci poskytnouti jisté úlevy (srov. resoluci čís. 9).

Povinností členů Společnosti, vyplývající již ze všeobecných zásad mezinárodního práva, jest přizpůsobiti své vnitřní zákonodárství závazkům, jež na sebe mezinárodní smlouvou vzali. Tento požadavek je zvláště důležitý v případě článku 10., neboť sankce jeho mají býti aplikovány "neodkladně", z čehož plyne, že celý mechanism k tomu potřebný musí již předem býti připraven. Proto přijata byla resoluce čís. 19.

Holandsko podalo prvému Shromáždění návrh, aby vzhledem k tomu, že o výkladu čl. 18. Paktu mohou se vyskytnouti různá mínění, Rada byla vyzvána dosaditi zvláštní komisi, která by zkoumala právní dosah článku 18. a příštímu (druhému) Shromáždění podala zprávu za účelem uniformní autentické interpretace. Prvé Shromáždění návrh tento přijalo a komise tato byla zřízena, jak uvedeno svrchu (srv. str. 2.).

Komise No. I. v souhlase s vývody této komise dospěla k těmto závěrům:

a) článek 18. v dosavadním znění bylo by vykládati takto:

1. Registraci podléhají veškeré smlouvy mezinárodní bez rozdílu, pokud jednou ze smluvních stran jest člen Společnosti (tedy bez ohledu na jejich povahu, formu, význam, dobu trvání nebo na povahu orgánů, jež je sjednaly).

2. Pro Společnost národů nevyplývá z registrace žádný jiný závazek než ten, že jest povinna postarati se o publikaci (zvláště tedy ne nějaký snad závazek garanční).

3. Smlouva platně uzavřená (ratifikovaná), ale neregistrovaná, jest sice platná, ale není vykonatelná (analogie: obligatio civilis a naturalis).

4. Za registraci smluv jí podléhajících (srov. shora ad 1.) může žádati každá ze smluvních stran, ať jest členem Společnosti či nikoliv.

5. Smlouvy uzavřené mezi nečleny mohou býti registrovány.

b) Článek 18. bylo by pozměniti v těchto směrech:

1. Dosavadní text, podle něhož podléhají registraci všechny smlouvy bez rozdílu, nevyhovuje, poněvadž uveřejnění určitých smluv (na příklad finančních) jest v odporu s praktickými potřebami; to však nikterak není nutno, neboť účelem článku 18. jest zameziti jen takové tajné smlouvy, které by mohly ohroziti mír (smlouvy politické).

2. Dosavadní text prohlašuje smlouvy za platné teprve od okamžiku registrace. To však znamená naprostou novotu v mezinárodním právu, a to významu tak dalekosáhlého, že jest pochybno, zdali je schopna, aby se vžila. Proto aby byl zjednán přechod od starého stavu k novému, doporučovalo by se spojiti s registrací zpětný účinek. Leč zpětný účinek naprosto neomezený snadno by zase mohl vésti k zneužívání tím, že by registrace byla odkládána.

3. Dosavadní prakse nebyla článku 18. valně přízniva právě z důvodů uvedených ad 1 a 2, a tu vystupuje otázka, není-li mravně závadno ponechati v platnosti závazky, o nichž se ví, že nemohou býti splněny.

Proto druhému Shromáždění bylo navrženo nové znění článku 18.:

"Všechny mezinárodní smlouvy a závazky, které příště budou sjednány členem Společnosti,

musí býti ihned zapsány úřadem tajemnickým a jimi uveřejněny co možno nejdříve.

Žádná z těchto mezinárodních smluv nebo závazků nebude závazná, dokud nebude zapsána. Avšak, budou-li tyto smlouvy nebo závazky zapsány během tří měsíců po jejich konečném uzavření, účinky zápisu budou vztaženy zpět k tomuto okamžiku.

Akty rázu čistě odborného nebo správního, jež nemají vlivu na mezinárodní politické vztahy, jakož i ty, jež pouze blíže upravují nějaký akt již zapsaný, aniž by na něm čeho měnily, nebo jež jsou určeny k tomu, aby zajistily provádění takového aktu, nebudou musit býti předkládány k zápisu.

Řád přijatý jednohlasně Shromážděním stanoví modality provádění tohoto článku."

Ve Shromáždění však při rozpravě o článku 18. nabylo vrchu mínění, aby rozhodnutí o této otázce bylo odsunuto do příštího zasedání. Poněvadž však jest jisto, že článek 18. ve svém dosavadním znění nebude plně prováděn, a na druhé straně bylo by záhodno uvésti do věci jistý soulad, navrhl Balfour (Anglie), aby zatím než článek 18. bude změněn třetím Shromážděním, výslovně bylo usneseno, že o těch státech, které se již nyní konformují navrhované změně článku 18., nelze míti za to, že jednají proti dobré víře a porušují Pakt. Resoluce Balfourova zněla:

"Shromáždění, berouc na vědomí návrh na změnu článku 18., obsažený ve zprávě prvé komise, rozhodlo odročiti pokračování v rozpravě o této změně na třetí Shromáždění, při čemž se rozumí, že v mezidobí členové Společnosti mají volnost vykládati své závazky uložené jim článkem 18. ve smyslu navržené změny".

Prvá část této resoluce byla Shromážděním schválena, kdežto druhá část (slova: "při čemž se rozumí atd.") přijata nebyla.

Ke článku 21. byly navrženy změny Československem a Čínou.

Československo navrhovalo toto znění:

"Veškeré úmluvy mezi dvěma nebo více členy Společnosti směřující k bližšímu určení nebo k doplnění závazků, které mají na zřeteli udržení míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v tomto Paktu, budou moci býti nejen schváleny Radou nebo Shromážděním, nýbrž i podporovány a sjednávány pod jejich záštitou; tato ustanovení mohou se vztahovati na mezinárodní závazky jako jsou smlouvy rozhodčí, úmluvy rozšiřující příslušnost Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti, dohody určitých oblastí jako doktrina Monroe-ova nebo na všechny jiné, o nichž by Rada nebo Shromáždění měly za to, že jsou ve shodě s prvým odstavcem tohoto článku.

Rada nebo Shromáždění budou moci za tím účelem a na žádost dostatečného počtu členů Společnosti vyvolati zvláštní konference přístupné všem interesovaným členům."

Účelem tohoto návrhu bylo, aby "dohody určitých oblastí - ententes régionales - regional understandigs" byly nejen dovoleny (jak stanoví článek 21.), nýbrž aby Společnost národů přímo je podporovala vystupujíc při jejich uzavírání iniciativně (eventuelně svoláváním zvláštních konferencí). Návrh byl motivován tím, že by nebylo radno ponechati místní dohody, aby se vyvíjely samostatně vedle sebe, poněvadž by se mohly velmi snadno octnouti ve vzájemném rozporu, a to zvláště proto, že místní zájmy, jichž výrazem jsou místní dohody, stojí zpravidla příkře proti sobě a jsou nejčastěji příčinou konfliktů; úkolem Společnosti národů má býti, tyto místní dohody, jichž vývoj za daných poměrů nelze zameziti, uvésti ve vzájemný soulad.

Čínský návrh směřoval k tomu, aby článek 21. stanovil pouze, že "doktrina Monroe-ova neodporuje Paktu", aby tedy obsahoval jen to, co bylo důvodem jeho zařadění do Paktu a aby ostatní jeho obsah (týkající se dohod určitých oblastí) byl vypuštěn, poněvadž místní dohody zpravidla jsou namířeny proti státům třetím (na příklad smlouvy o zájmových sférách) a tím ohrožují mír.

Poněvadž účelem obou návrhů bylo ochrániti Společnost národů před nepříznivými účinky místních dohod, byly oba návrhy na londýnské schůzi komise pro změny Paktu sloučeny v jeden.

Text navržený komisí pro změny Paktu zněl:

"Mezinárodní závazky, jako smlouvy o rozhodčích, a dohody určitých oblastí, jako doktrina Monroe-ova, které zabezpečují udržování míru, nepokládají se za neslučitelné s kterýmkoli ustanovením této úmluvy (= původní text).

Všechny dohody mezi členy Společnosti, směřující k bližšímu určení nebo doplnění závazků, které mají na zřeteli udržení míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v této úmluvě, budou moci býti nejen schváleny Společností národů, nýbrž i podporovány a sjednávány pod její záštitou za podmínky, že tyto dohody jsou v souhlase s ustanoveními Úmluvy.

Zvláštní konference interesovaných členů Společnosti budou moci býti za tím účelem svolávány Radou nebo Shromážděním.

V komisi No. I. rozpředla se o článku 21. obšírná a složitá debata; stály tu proti sobě dva názory: první byl pro změnu čl. 21., druhý proti. Zastánci tohoto druhého názoru poukazovali k tomu, že to, co má novým textem býti vyjádřeno, jest obsaženo již v dosavadním znění, a že tudíž změna článku 21. jest zbytečna. Prvý názor s počátku převládal; posice jeho však byla otřesena tím, že jakkoli ve věci samé mínění bylo jednotno, nebylo lze docíliti shody co do redakce. Navržena byla celá řada různých znění, jež přes veškero úsilí nebylo lze uvésti v soulad. Proto posléze přijat komisí návrh zprostředkující, aby text navržený komisí pro změny Paktu byl převeden jako závěr do zprávy komise No. I. a Shromáždění aby zvláště naň bylo upozorněno. Shromáždění pak dne 4. října 1921 přijalo tuto resoluci:

"Shromáždění přijímá zprávu prvé komise o změnách navržených ke článku 21. Paktu, jejíž závěry jsou tyto:

Prvá komise zkoumala různé návrhy týkající se tohoto článku. Uznala prospěšnost myšlenek, jež jim jsou základem. Nicméně došla k názoru, že nepřišel ještě čas, aby článek byl revidován; a to zvláště z toho důvodu, že dosavadní text nevylučuje provádění svrchu uvedených myšlének.

Komise navrhuje tudíž Shromáždění, aby článek 21. podržen byl v dosavadním znění a upozorňuje je na to, že dohody uzavřené mezi členy Společnosti směřující k bližšímu určení nebo k doplnění závazků, které mají na zřeteli udržení míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v tomto Paktu, mohou býti považovány za způsobilé k tomu, aby přispěly k pokroku Společnosti na cestě praktického uskutečňování.

Takovéto dohody budou taktéž moci býti sjednávány pod záštitou Společnosti, na příklad na zvláštních konferencích s její pomocí."

Náležitostmi změn Paktu se zabývá článek 26. Jeho kusé ustanovení nepodává však odpovědi na všechny otázky, které se tu mohou vyskytnouti. Proto komise pro změny Paktu na základě zmocnění, které jí bylo dáno, aby z vlastní iniciativy vzala v úvahu změny Paktu a jiné náměty sem spadající, uzná-li to za vhodné, pojednala aspoň stručně o otázce svrchu zmíněné. Podrobně pak tato věc byla probrána v komisi No. I., jejíž vývody, dospívající k návrhu na změnu článku 26., možno shrnouti v tyto skupiny:

1. Kdo jest příslušný k usnesení o změně Paktu? Pakt sám o tom ničeho nestanoví. Mínění však bylo zajedno v tom, že k usnesení o změně Paktu (ovšem s výhradou státní ratifikace) jest příslušno jedině Shromáždění. Tento názor dochází výrazu v novém textu článku 26., odstavec 1., slova: "jichž text bude odhlasován ve Shromáždění."

2. Jaká většina jest k tomuto usnesení ve Shromáždění nutna? Pakt sám o tom ničeho nestanoví (čl. 26. má pouze ustanovení o tom, kdy změna Paktu vstoupí v platnost). V této otázce se projevila jak v komisi tak v plenu Shromáždění co nejostřejší různost názorů:

a) Prvý názor žádal prostou většinu, v níž vzhledem k ustanovením článku 26. musí býti obsaženy hlasy všech členů Rady čili že pro hlasování o změně Paktu ve Shromáždění mají platiti táž pravidla, jako stanoví článek 26. pro vstoupení v platnost. Tento názor byl odůvodňován tím, že jednohlasnost by téměř znemožnila ústavní vývoj Společnosti, činíc jej závislým na vůli každého jednotlivého člena. Na oporu uváděny dosavadní officielní i vědecké komentáře ke článku 26.

b) Druhý názor žádal jednohlasnost a to z toho důvodu, že princip prosté většiny ohrožuje suverenitu států a že by snadno mohl míti za následek rozpadnutí Společnosti (srv. článek 26., odstavec 2.), dále pak, že článek 26., který se o hlasování ve Shromáždění nezmiňuje, dlužno doplniti všeobecným předpisem článku 5., který jasně stanoví zásadu jednohlasnosti. Proti těmto důvodům však bylo uváděno, že suverenita státní nachází plnou záruku v odstavci 2. článku 26. a že článek 5. nelze vztahovati na usnesení o změně Paktu, poněvadž tu nejde o "décision - rozhodnutí" v technickém smyslu t. j. o akt definitivní, který by již nepotřeboval schválení jednotlivých států.

Komise přijala v zásadě názor první; současně však uznala, že princip prosté většiny mohl by v praxi vésti ke komplikacím [srv. ad b) ] a proto se usnesla navrhnouti většinu tří čtvrtin, v níž by byly zahrnuty i hlasy členů Rady (srv. nový text článku 26., odstavec 1.), a zavésti tuto většinu via facti již pro současná usnesení o změně Paktu tím, že doporučila Shromáždění, aby státům nebyla předložena k ratifikaci žádná změna, která by nedosáhla většiny tří čtvrtin.

3. V jaké formě usnesení o změně Paktu má býti státům předloženo k ratifikaci? Také v této věci mínění bylo rozdvojeno.

a) Podle jedněch jest usnesení o dodatku k Paktu něčím podobným jako ve vnitrostátním životě návrh zákona schválený parlamentem, ale vyžadující ještě schválení hlavou státu (v našem případě ratifikace jednotlivými státy). Zastáván tudíž názor, že stačí, bude-li listina, obsahující text dodatku, podepsána předsedou Shromáždění a generálním sekretářem.

b) Proti tomuto názoru bylo namítáno, že se příčí dosavadním zvyklostem diplomatickým a že podobný postup by působil ústavní potíže při ratifikaci; neboť ratifikováno může býti jen něco, co bylo podepsáno zmocněncem státu, o jehož ratifikaci jde.

Přijat byl názor zprostředkující znějící v ten smysl, aby změna Paktu byla opatřena podpisem předsedy Shromáždění a generálního sekretáře a vedle toho vyložena k podpisu členů Společnosti.

4. Kdy změna Paktu vstoupí v platnost? Starý článek 26. stanoví toto: "Změny této úmluvy nabývají působnosti, jakmile budou ratifikovány oněmi členy Společnosti, jejichž zástupcové tvoří Radu, a většinou těch členů, jejichž zástupcové skládají Shromáždění." Při výkladu tohoto ustanovení se naskytají tyto otázky: a) Kteří jsou to členové Rady, jichž ratifikace se žádá? Komise považovala za nejúčelnější názor, že míněni jsou ti členové Rady, kteří jimi byli v době hlasování. Nový text článku 26. výslovně tak stanoví (srv. odstavec 1.). b) Jak dlužno stanoviti žádanou většinu ratifikací? Z počtu všech členů Společnosti nebo jen těch, již byli přítomni při hlasování? Komise přijala názor prvý, jenž byl též převeden do nového textu článku 26. (srv. odstavec 1.).

5. Lhůta, do kdy žádaný počet ratifikací má býti dosažen. Komise došla k názoru, že jest účelno stanoviti, že žádaný počet ratifikací má býti dosažen do určité lhůty, jinak že usnesení o změně Paktu pozbývá účinnosti; jinak totiž stav nejistoty, zda změna bude přijata či ne, by mohl trvati po dlouhou řadu let a Shromáždění jsouc vázáno svým usnesením nemohlo by se znovu pokusiti o tutéž změnu v jiné formě, která by snad mohla spíše docíliti předepsaného počtu ratifikací (srv. nový text článku 26. odstavec 2.).

6. Lhůta pro prohlášení ve smyslu odstavce 2. starého článku 26. Komise považovala za nutno, aby pro prohlášení ve smyslu odstavce 2. starého článku 26. stanovena byla určitá lhůta, poněvadž jinak člen Společnosti, který změny neratifikoval, měl by stále volnou cestu vystoupiti ze Společnosti bez ohledu na ustanovení 3. odstavce článku 1.

Shromáždění schválilo vývody komise No. I. a dne 3. října 1921 přijalo:

1. doporučení (srv. shora ad 2) tohoto znění: "Shromáždění doporučuje delegacím nepovažovati v tomto zasedání za odhlasované žádné usnesení o změně Paktu, které by nedosáhlo většiny tří čtvrtin, mezi nimiž se musí nalézati hlasy všech členů Rady zastoupených ve schůzi."

2. Usnesení o změně článku 26. (viz Protokoly o změně článku 26 úmluvy, Příloha 12 až 14). Článek 26. v nové úpravě bude zníti takto:

[1.] "Článek 26. (Překlad.) Změny této úmluvy, jichž text bude odhlasován ve Shromáždění většinou tří čtvrtin, v nichž musí býti obsaženy hlasy všech členů Rady zastoupených ve schůzi, nabývají působnosti, jakmile budou ratifikovány oněmi členy Společnosti, jejichž zástupcové tvořili Radu v době hlasování, a většinou těch členů, jejichž zástupcové skládají Shromáždění.

[2.] Nebude-li do dvaceti dvou měsíců od hlasování Shromáždění dosažen žádaný počet ratifikací, resoluce o změně pozbude účinnosti.

[3.] Generální tajemník zpraví členy o tom, že změna nabyla působnosti.

[4. (2. ).] Každý člen Společnosti, který v tomto okamžiku změny ještě neratifikoval, má právo do roka oznámiti generálnímu tajemníkovi, že odmítá změnu přijmouti. V takovém případě přestává býti členem Společnosti."

Změna článku 26. byla Shromážděním projednána před změnami ostatních článků a také státům doporučeno, aby nejprve ratifikovaly tuto změnu, takže by ostatní změny Paktu vstoupily v platnost již podle těchto nových ustanovení.*) Postup by byl tedy ten; že změna článku 26. by vstoupila v platnost podle starého článku 26., kdežto ostatní změny Paktu již podle nového znění tohoto článku.

*) Srov. pořadí, v němž jednotlivé Protokoly uvedeny v návrhu usnesení.

Vláda plně oceňujíc význam navržených změn pro další vývoj Společnosti, k níž Československá republika pevně lne; doporučuje tyto změny Národnímu shromáždění ke schválení a projevuje přání, aby tento její návrh usnesení byl v obou sněmovnách přikázán výboru zahraničnímu a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě tří týdnů.

Protokoly, které za Československou republiku byly podepsány v Ženevě dne 21. března 1922 ministrem drem Robertem Fliederem, jsou připojeny v příloze 1-14.

V Praze dno 30. června 1922.

Předseda vlády a ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš, v. r.

Vláda předložila Národnímu shromáždění návrh na schválení 14 protokolů druhého shromáždění Společnosti národů na změnu jednotlivých článků Smlouvy Společnosti národů. Návrh byl přikázán výboru zahraničnímu, kde před jednáním o tomto návrhu předložila vláda toto prohlášení:

Na základě usnesení vlády ze dne 14. prosince 1922 prohlašuji jejím jménem, že vláda:

1. béře zpět Protokol o změně článku 6 úmluvy, daný v Ženevě, dne 5. října 1921, kterým se k Paktu připojuje Příloha III, obsahující rozdělení nákladů Společnosti (Příloha 2. vládního návrhu, tisk poslanecké sněmovny 3779) a Protokol o změně článku 6 úmluvy, daný v Ženevě dne 5. října 1921, kterým se k článku 6 přidává odstavec tohoto znění: