Die Verwaltungsakten betreffend diese Angelegenheit befinden sich dermalen beim Obersten Verwaltungsgerichte, wir können daher - insofern dies ohne Akten tunlich - bloss nachstehende Antwort erteilen.

Die Ortschaft Klein Studnitz wurde aus Gründen der Verwaltung sowie aus wirtschaftlichen Gründen aus dem Verbande der Gemeinde, Gossau ausgeschieden; dieselbe ist von Gossau 3 km und von Puklitz in welche Gemeinde sie angegliedert wurde, bloss 1,6 km entfernt.

Von den Kindern, welche die deutsche Schule in Klein Studnitz besuchten, waren bloss 3 Kinder deutscher Nationalität. Die nächste deutsche Schule befindet sich in Gossau, welches, wie oben gesagt, 3 km entfernt ist.

Das ehemalige deutsche Schulgebäude, welches inzwischen an die Eheleute Pauser verkauft wurde, wurde gemäss § 7 des Gesetzes vom 3. April 1919 Nr, 189 S. d. G. u. V. durch Zwangsmiete für die čechische Schule erworben. Da Pauser´s nicht gewillt waren das beschlagnahmte Gebäude für Zwecke der čechischen Schule freiwillig zu übergeben, erhielt ein Beamter der politischen Bezirksverwaltung in Iglau den dienstlichen Auftrag die exekutive Räumung des Gebäudes vorzunehmen und dasselbe dem Inspektor der Minoritätsschulen Komers zu übergeben.

Zu diesem Behufe begab sich der Beamte am 28. April 1922 nach Klein Studnitz, überreichte den Hausbesitzern und dem Privatlehrer Schäffer die Entscheidung der politischen Bezirksverwaltung bezüglich der exekutiven Räumung des Gebäudes, und forderte dieselben auf, ihm das Gebäude zu übergeben.

Über Ersuchen des Privatlehrers Schäffer bewilligte der erwähnte Beamte diesem eine Frist von 8 Tagen zur Räumung und Übergabe seiner Wohnung, bis zu welcher Frist sich Schäffer verpflichtete die Wohnung zu räumen.

Aus dem ehemaligen Lehrzimmer wurde bloss ein Tisch und einige Bücher in,die Wohnung des Lehrers Schäffer übertragen, welcher diese Gegenstände übernahm. Lehrer Schäffer hätte keine eigenen Möbel, sondern hatte einzelne Einrichtungsstücke von verschiedenen Ortsinsassen ausgeborgt.

Das ganze Gebäude mit Ausnahme der Wohnung des Lehrers wurde dann vom Inspektor der Minoritätschulen übernommen.

Privatlehrer Schäffer räumte die Wohnung in der gegebenen Frist von 8 Tagen nicht und fuhr von Klein Studnitz fort, nachdem er bei der politischen Bezirksverwaltung den Landwirt Fr. Czermak zu seinem Bevollmächtigten genannt hatte. Es kam daher am 19. Mai zur exekutiven Räumung und Übergabe der Wohnung des Lehrers.

Die Möbel übernahm der oben angeführte Bevollmächtigte Fr. Czermak, in dessen Haus die Möbel über sein Ersuchen übertragen wurden. Da der Genannte auch Gemeindebibliothekar ist, übernahm er auch die Gemeindebibliothek, welche sich in der Wohnung des Lehrers befand. Auch diese Bibliothek wurde über sein Ersuchen in seine Wohnung übertragen.

Aus dem Angeführten geht hervor, dass die Räumung des Gebäudes mit tunlichster Rücksichtnahme vollzogen wurde und dass sich kein Interessent überhaupt über die Art und Weise der exekutiven Räumung beklagte, worüber die bezüglichen, von sämtlichen Interessenten gefertigten Protokolle Zeugnis ablegen.

Die Einwendungen, insofern sich dieselben auf die Richtigkeit der Zwangsmiete bezogen, konnten allerdings nicht berücksichtigt werden. Die Entscheidung des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur betreffend die Zwangsmiete war auch dem Privatlehrer Schäffer gegenüber vollstreckbar, nachdem dieser die Wohnung erst nach Einleitung des Verfahrens bezüglich der Zwangsmiete gemietet hatte.

Zur Zeit, als der erwähnte Staatsbeamte in Klein Studnitz die Erhebungen bezüglich der Beschlagnahme des ehemaligen deutschen Volksschulgebäudes pflegte, war nämlich dieses Gebäude noch nicht an den Lehrer Schäffer vermietet, wie der Eigentümer über eine ausdrückliche Anfrage des Beamten angegeben hatte; der Eigentümer Josef Pauser erklärte damals über eine weitere Anfrage des politischen Beamten, zu welchem Zwecke er dieses Gebäude verwenden werde, dass er sich dasselbe als Ausgedinge behalten werde.

Schon aus dieser Erklärung geht hervor, dass sich der Fall in Klein Studnitz von dem in der Interpellation erwähnten Falle in Silberberg unterscheidet.

Die Angelegenheit bildet übrigens den Gegenstand einer beim Obersten Verwaltungsgerichte eingebrachten Beschwerde, dessen Entscheidung abzuwarten sein wird.

Prag, am 6. Jänner 1923.

Rudolf Bechyně m. p.,

Minister für Schulwesen und Volkskultur.

J. Malypetr m. p.,

Minister des Innern.

Tisk 1578/5.

Na tuto interpelaci dovolují si odpověděti, jak následuje:

Na žádost firmy >Jihočeské doly na vápenec a nerosty, společnost s r. o.< ve Volyni, byly zavedeny s platností od 1. února 1921 snížené sazby pro vápencovou moučku z Volyně do stanic: Duchcov Ú. t. d., Oldřichov Ú. t. d., Trmice Ú. t. d., Oloví B. ž., Kinžvart Lázně, Košťany, Kryry Most státní nádraží, Nýřany a Staňkov. Důvodem tohoto snížení sazeb byla ta okolnost, že volyňské lomy leží na místní dráze, takže pro zásylky z Volyně počítá se dovozné lomeně do přechodové stanice na hlavní trať Č. S. D. a odtud; tento výpočet zdražuje ovšem přepravu velmi podstatně oproti přepravě ze stanic na hlavních tratích Č. S. D., kde se dovozné pro celou zúčastněnou trať propočítává. Dalším důvodem pro povolení těchto slev byla soutěž bavorského vápence z Marktredwitz, jehož nízká cena a nepoměrně kratší přepravní vzdálenost od většiny shora jmenovaných spotřebních stanic znemožňovaly soutěž vápencové moučky z Volyně. Snížené sazby tvořeny byly tím způsobem, že bylo sice zachováno dosavadní sečítání dílčích sazeb zúčastněných drah, avšak pro jejich trati byly započítány nikoli normální, nýbrž zlevněné sazby dle toho, jak je netoliko Č. S. D., nýbrž i ostatní, na přepravě zúčastněné dráhy - ve věcech tarifních tohoto druhu zcela samostatné - k účeli tomu daly k disposici (t. j. Sdružené pošumavské místní dráhy a Buštěhradská železnice).

Na pozdější žádost firmy >Glasfabriken Fischmann Söhne< v Teplicích poskytnuta byla z týchž důvodů pro totéž zboží stejně tvořená snížená sazba z Volyně do stanice Teplice, Lesní brána. Pro tuto relaci činila normální sazba na 255 km 1040 h od 100 kg, a povolena byla sazba 756 h od 100 kg, takže sleva činila 284 h od 100 kg. O této slevě je v interpelaci řeč.

Vrchlabské podniky, a to Václav Renner a Josef Kratzer, které rovněž vyrábějí vápencovou moučku a dodávají ji pro týž účel jako podniky volyňské, žádaly po vyhlášení slev pro Volyň o povolení slevy i pro stanici Vrchlabí, a to v té formě, že by byly pro tuto stanici stanoveny číselně stejné slevy, jaké vznikly pro Volyň v důsledku snížení dílčích podílů jednotlivých drah. Tento požadavek nebyl proveden, ježto neměl nijakého důvodu, kdyžtě z Vrchlabí již od roku 1910 propočítává se dovozné do všech jmenovaných stanic Č. S. D. a až do přechodu na Ústecko-teplickou dráhu nebo Buštěhradskou železnici, takže vrchlabské podniky již svojí polohou na hlavní trati Č. S. D. jsou oproti podniku ve Volyni ve veliké výhodě. Činit tu normální sazba na 214 km 780 h od 100 kg. Přes to projevilo ministerstvo železnic ochotu, že i pro Vrchlabí povolí přiměřené slevy, a pozvalo proto všechny nájemníky, kteří žádali o slevu pro vápencovou moučku, a to Jihočeské doly na vápenec a nerosty, Skelné hutě Lukeš a spol. v Praze, Glashütte Ig. Glaser v Mostě, V. Renner a J. Kratzer ve Vrchlabí k poradě, v níž bylo jednáno o nové úpravě slev pro dopravu vápencové moučky z obou výrobních stanic (Volyně a Vrchlabí) do všech hořeních stanic. Aby nová úprava po dohodě nájemníků mohla ihned býti zavedena, zrušilo ministerstvo železnic s platností od 15. srpna 1921 slevy, povolené pro Volyň.

Podle výsledků porad se zájemníky dne 10. a 16. srpna 1921 a v dohodě s nimi, tedy i v dohodě s oběma v interpelaci jmenovanými vrchlabskými firmami V. Rennera. J. Kratzer, byly s platností od 1. září 1921 zavedeny nové snížené sazby pro vápencovou moučku jak z Volyně, tak z Vrchlabí; tyto sazby byly pak obnoveny i pro rok 1922. Dle toho činí platná sazba pro vápencovou moučku z Volyně do stanice Teplice, Lesní brána 860 a z Vrchlabí do stanice Teplice, Lesní brána 721 h od 100 kg.

Z uvedeného je zřejmo, že o nějakém jednostranném nadržování českému průmyslu není ani řeči.

V Praze, dne 3. února 1923.

Stříbrný v. r.,

ministr železnic.

Auf diese Interpellation erlaube ich mir zu antworten wie folgt:

Über Ansuchen der Firma >Jihočeské doly na vápenec a nerosty, společnost s r. o.< in Wolin,

wurden mit der Gültigkeit vom 1. Feber 1921 ermässigte Frachtsätze für Kalksteinmehl aus Wolin in die Stationen Dux A. T. E., Ullersdorf A. T. E., Türmitz A. T. E., Bleistadt B. E. B., Bad Königswart, Kosten, Kriegern, Brüx Staatsbahnhof, Nürschan und Stankau eingeführt. Der Grund für diese Ermässigung war der Umstand, dass die Woliner Steinbrüche an einer Lokalbahn liegen, so dass für die Sendungen aus Wolin die Frachtgebühr gebrochen bis zur Übergangsstation auf die Hauptstrecke der čs. St. B. und von dort weiter berechnet wird; diese Berechnung verteuert allerdings wesentlich den Transport gegenüber dem Transporte aus den an den Hauptstrecken der čs. St. B. liegenden Stationen, wo die Frachtgebühr für die ganze beteiligte Strecke durchgerechnet wird Ein weiterer Grund für die Gewährung dieser Ermässigungen war die Konkurrenz des bayrischen Kalksteines aus Marktredwitz, dessen niedriger Preis und die unverhältnismässig kürzere Entfernung von der Mehrzahl der obgenannten Verbrauchsstationen die Konkurrenz des Kalkstein-mehls aus Wolin unmöglich machten. Die ermässigten Tarife wurden in der Weise gebildet, dass zwar die bisherige Addierung der Teiltarife der beteiligten Bahnen beibehalten wurde, dass jedoch für deren Strecken nicht die normalen, sondern die ermässigten Frachtsätze berechnet wurden und zwar je nach dem, wie dieselben nicht nur seitens der čs. Staatsbahnen, sondern auch seitens der übrigen am Transporte beteiligten - in Tarifangelegenheiten dieser Art ganz selbständigen -Bahnen zu diesem Behufe zur Verfügung gestellt wurden (d. i. die Vereinigten Böhmerwald-Lokalbahnen und die Buštěhrader Eisenbahn).

Über ein später eingebrachtes Gesuch, der Firma >Glasfabriken Fischmann Söhne< in Teplitz wurde aus denselben Gründen für dieselbe Waarengattung ein in gleicher Weise gebildeter ermässigter Frachtsatz aus Wolin in die Station Teplitz-Waldtor gewährt. Für diese Relation betrug der normale Frachtsatz für 255 km 1040 h für 100 kg, und wurde ein Frachtsatz von 756 h für 100 kg bewilligt, so dass die Ermässigung 284 h für 100 kg betrug. Diese Ermässigung erscheint in der Interpellation erwähnt.

Die Hohenelber Unternehmungen, und zwar Wenzel Renner und Josef Kratzer, welche ebenfalls Kalksteinmehl produzieren und dasselbe zum gleichen Zwecke, wie die Woliner Unternehmungen liefern, suchten nach Verlautbarung der Ermässigungen für Wolin um die Gewährung von Ermässigungen auch für die Station Hohenelbe an und zwar in der Form, dass für diese Station ziffermässig gleiche Ermässigungen festzusetzen wären, welche für Wolin infolge der Herabsetzung der Frachtanteile der einzelnen Bahnen entstanden. Diese Forderung wurde nicht durchgeführt, da dieselbe in keiner Weise begründet war, zumal von Hohenelbe aus bereits seit 1910 die Frachtsätze nach allen genannten Stationen der čs. St. B. durchgerechnet werden, und dies bis zum Übergange an die Aussig-Teplitzer Eisenbahn oder Buštěhrader Eisenbahn, so dass die Hohenelber Unternehmungen schon vermöge des Umstandes, dass sie an einer Hauptstrecke der čs. St. B. liegen, gegenüber der Woliner Unternehmungen im, grossen Vorteile sind. Es beträgt nämlich hier der normale Frachtsatz für 214 km 780 h für 100 kg. Dessen ungeachtet war das Eisenbahnministerium bereit auch für Hohenelbe entsprechende Nachlässe einzuräumen und lud daher alle Interessenten, welche um eine Frachtermässigung für Kalksteinmehl angesucht hatten, und zwar die >Jihočeské doly na vápenec a nerosty<, Skelné hutě Lukeš a. spol. in Prag Glashütte Ig. Glaser in Brüx, W. Renner und J. Kratzer in Hohenelbe zu einer Beratung ein, in welcher über eine Neuregelung der Frachtermässigungen für den Transport von Kalksteinmehl von beiden Produktionsstationen (Wolin und Hohenelhe) nach allen oben angeführten Stationen verhandelt wurde. Um die neue Regelung im Einvernehmen mit den Interessenten unverzüglich einführen zu können, hat das Eisenbahnministerium mit Gültigkeit vom 15. August 1921 die für Wolin eingeräumten Ermässigungen aufgehoben.

Im Sinne des Ergebnisses der mit den Interessenten am 10. u. 16. August 1921 gepflogenen Beratungen und im Einverständnisse mit denselben, also auch im Einverständnisse mit den beides in der Interpellation genannten Hohenelber Firmen W. Renner und J. Kratzer, wurden mit Gültigkeit vom 1. September 1921 neue ermässigte Frachtsätze für Kalksteinmehl sowohl von Wolin als auch von Hohenelbe eingeführt; diese Frachtsätze würden dann auch für das Jahr 1922 erneuert. Demgemäss beträgt der gültige Frachtsatz für Kalksteinmehl von Wolin nach der Station Teplitz-Waldtor 860 und von Hohenelbe nach der Station Teplitz-Waldtor 721 h für 100 kg.

Aus dem Angeführten ist ersichtlich, dass von einer einseitigen Bevorzugung der čechischen Industrie gar keine Rede ist.

Prag, am 3. Feber 1923.

Stříbrný m. p.,

Eisenbahnminister.

Tisk 1578/6.

K shora uvedené interpelaci dovoluji si uvésti toto:

Délka nynějšího železničního spojení Prahy s Hradcem Králové obnáší 115.3 km, z čehož jest 30.4 km dvojkolejné tratě. Jednokolejný úsek Vysočany-Lysá, 29.1 km dlouhý, opatřen bude II. kolejí během nejblíže příštích let. Nové spojení Nymburk-Velký Osek-Chlumec, jak jest v interpelaci navrhováno, vyžadovalo by výstavbu nové dráhy v délce 19.3 km, výkupu a rekonstrukce nynější soukromé místní dráhy Městec Králové-Chlumec dlouhé 13.7 km, s příslušným rozšířením stanic na této místní dráze ležících. Železniční spojení přes Nymburk-Městec Králové-Chlumec bylo by pouze o 5.3 km kratší, než nynější železniční spojení přes Velký Osek.

Výstavba nové dvoukolejné dráhy Nymburk-Městec Králové, úprava stanic Městec Králové a Chlumec, dále rekonstrukce a výkup tratě Městec Králové-Chlumec s položením II. koleje v této trati a rozšířením stanice vyžadovala by velmi značného nákladu.

Přepravní vzdálenost zkrátila by se pouze o 5.3 km oproti nynějšímu spojení; bylo by však nutno vybudovati úplně novou trať, při čemž by nynější téměř z poloviny dvojkolejné spojení nebylo řádně využito. Jízdní doba mezi Prahou a Hradcem Králové přes Městec Králové zkrácena by byla u rychlíků o 5 min., u osobních vlaků o 6 min., a přihlížíme-li k manipulaci s vlaky osobními, kteráž manipulace musila by býti přenesena z Velkého Oseka do Nymburku, nastalo by další zkrácení doby zdržení osobních vlaků o 5 min. Bylo by tedy získáno zkrácením jízdní doby osobních vlaků as 11 minut, které nemají však vlivu na praktickou potřebu.

Po stránce provozní muselo by býti dbáno potřeby spojení jihovýchodních Čech se severovýchodními a bylo by třeba zavésti zvláštní vlaky mezi Chlumcem a Vel. Osekem pro přepravu, již nyní dosti značnou, osob a zboží z Hradce Králové směrem k Čáslavi a naopak. Nutným zavedením těchto vlaků v uvedené trati zvýšily by se každoročně provozní náklady as o 110.000 Kč, oproti nynějším provozním výlohám tratě Praha-Hradec Králové. Vyžadovalo by tedy o 5.3 km zkrácené spojení Prahy s Hradcem Králové přes Nymburk-Městec-Králové-Chlumec mimo velmi značný stavební náklad zvýšení ročních provozních nákladů o 110.000 Kč při čemž přepravováno by bylo stejné množství zátěže, jako po nynějším spojení přes Velký Osek. Nenastalo by tudíž zvýšení příjmů čsl. státních drah, spíše jich úbytek následkem zvýšení provozních vydání, zúročení a amortisaci stavebních nákladů.

Průmyslové a hospodářské potřeby území mezí tratěmi Nymburk - Křinec - Chlumec - Vel. Osek-Nymburk nejsou zanedbávány státní železniční správou, a že těmto potřebám v ohledu železničním jest plně vyhověno, toho důkazem jest nynější a téměř stále stejná dopravní hustota tratí Nymburk-Křinec s 11 osobními a smíšenými vlaky a Křinec-Chlumec se 6 smíšenými vlaky denně. Průmyslové a hospodářské zájmy tohoto území nepotřebují dosud ani zavedení zvláštních nákladních vlaků na těchto tratích, mimo dobu řepní kampaně, a jest jen přáním státní železniční správy, by vzestupem průmyslových a hospodářských potřeb obcí ležících v obvodu těchto drah jevila se i potřeba zavedení pravidelných nákladních vlaků na uvedených tratích, čímž by snížila se pasivita těchto drah.

Pokud se týče druhého hlavního spojení z Prahy na Slovensko a do Slezska přes Opavu, tu nutno uvésti:

Trať Hradec Králové-Kyšperk-Mladkov vybudována jest jako hlavní dráha o největší přípustné rychlosti 65 km za hodinu. Trať Mladkov-Hanušovice jest vybavena jako místní dráha o největší přípustné rychlosti 40 km/hod. Trať Hanušovice-Hlucholazy jest upravena jako hlavní dráha druhého řádu o největší přípustné rychlosti 40 km/hod., kteráž rychlost ve trati Hanušovice-Jindřichov pro nepříznivé traťové poměry musela býti snížena na 35 km/hod. Ve trati Hlucholazy-Krňov-Opava jest největší přípustná rychlost 65 až 75 km/hod. Nepříznivé poměry spádové na těchto tratích nedovolují využití tažné síly strojů, takže vlak o zatížení 900 tun a dopravovaný ve trati Hradec Králové-Kyšperk jedním strojem a případným postrkem v úsecích traťových o méně příznivých stoupáních bylo by třeba dopravovati v celé trati Kyšperk-Hanušovice-Hlucholazy dvěma a v úsecích této tratě o nepříznivých a naprosto nepříznivých stoupáních 3-4mi stroji. Obtížné územní poměry nedovolují pak rekonstrukci nepříznivých traťových poměrů. Mimo to úvratě ve Vel. Oseku, Hanušovicích, Hlucholazech, Krnovu, Opavě a Svinovu-Vítkovicích jsou překážkou průběžného spojení, takže z ohledů hospodářských a provozních nelze ani pomýšleti na úpravu uvedených tratí jako druhého hlavního spojení z Prahy na východ.

Vybudování železniční spojky z Kyšperka do Žichlinku nemůže přijíti v úvahu pro průběžnou dopravu jednak pro nepříznivé traťové poměry Hradec Králové-Kyšperk a s tím související snížení výkonnosti strojů, jednak proto, že zátěž nebyla by dopravována do stanice zátěž třídící, kteroužto stanicí jest Česká Třebová. Zátěž pro směr k Brnu musila by býti dopravována 22 km zpět do České Třebové, čímž zvyšovány by byly provozní výlohy a zatěžována zbytečně trať Česká Třebová-Olomouc, která má velmi značnou dopravní hustotu.

Státní železniční správa provádí postupně, pokud to dovolují provozní prostředky, zlepšení v dopravě osob a nákladů z Prahy do Opavy přes Hradec Králové-Hanušovice. Pro zlepšené připojení Ostravska na Prahu zavedena byla v jízdním řádu 1922/23 jedna nová dvojice rychlíků na trati Praha-Přerov-Bohumín a dále na zkoušku jedna nová rychlíková dvojice na trati Praha-Hradec Králové-Opava-Bohumín, ač nutno upozorniti, že vzhledem na četné úvratě posledně jmenované tratě doba jízdy rychlíků z Prahy do Opavy přes Hradec Králové není kratší jízdní doby rychlíků přes Přerov.

Ve spojení Prahy s Broumovskem nastalo zlepšení v uvedeném jízdním řádu vhodnou úpravou připojných vlaků v Chocni. Ve spojení Prahy s Trutnovem zůstane ponecháno nynější osobní spojení; na žádost četných obcí a zájemníků byl přeměněn rychlík Chlumec-Trutnov na osobní vlak.

Vybudování nové tratě z Nymburka přes Městec Králové-Miletín-Králové Dvůr a úprava spojky Václavice-Starkoč nemůže býti při nynější finanční situaci státu jediným a hospodářsky účelným prostředkem ku zkrácenému a zlepšenému připojení národně smíšených krajů českého severovýchodu s Prahou. Toto zkrácení přepravní délky obnášelo by sice dle železničního spojení v interpelaci uvedeného pro města Městec Králové, Nový Bydžov, Hořice, Králové Dvůr 2-21 km, avšak pro město Broumov bylo by prodloužením přepravní délky o 9 km.

Nynější železniční spojení na českém severovýchodu nejsou dosud provozně tak zatížena, aby dosažena byla již hranice jich provozní výkonnosti a přikročeno býti musilo ke stavbě drah nových, provozně hospodářsky nezajištěných. Výstavbou takovýchto nových drah byl by zvyšován schodek čsl. státních drah na úkor hospodářských zájmů ostatního obyvatelstva. Z uvedených důvodů není výstavba železničního spojení Nymburk-Městec Králové-Hořice-Miletín-Králové Dvůr v nynější době nutnou a nelze tudíž očekávati, že by náklad spojený se stavbou tohoto nového železničního spojení přispěl ku zvýšení celkové hospodářské úrovně a ku zvýšení příjmů čsl. státních drah.

V Praze, dne 19. února 1923.

Stříbrný v. r.,

ministr železnic.

Tisk 1578/7.

V ustanovení, obsaženém v §u 246 zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z. Ve znění, upraveném zákonem z 23. ledna 1914, čís. 13 ř. z., o osobních daních přímých, zakazuje se pod tresty pouze neoprávněné prozrazení příjmových a výdělkových poměrů poplatníkových. Jestliže však na základě vládního nařízení, tedy s vědomím a souhlasem vlády, bylo vyměřovacím úřadům uloženo, aby za účelem vyměření školného potvrzovaly výkazy o příjmech poplatníkových, nelze tu mluviti o neoprávněném prozrazování úředního tajemství a nelze proto tento případ subsumovati pod ustanovení výše zmíněného paragrafu.

Rozhodování pak o školném děje se v poradách profesorského sboru a členové jeho jsou jak služební pragmatikou (§ 24 zákona z 28. července 1917, č. 319 ř. z.), tak i úřední přísahou (§ 1 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918, čís. 161 Sb. z. a n.) vázáni, že o jednání konference zachovají úřední mlčení. Tato povinnost se zřetelem k ustanovení § 246 citovaného zákona byla členům všech profesorských sborů středních škol státních zvláštním výnosem důtklivě připomenuta.

Podle § 6 v interpelaci uvedeného vládního nařízení má výkaz příjmový řediteli státní střední školy za účelem vyměření školného předložiti >žák nebo ten, kdo ze zákona jest povinen jej živiti< a podle § 7 téhož nařízení >rozhodnutí sboru oznámí se písemně osobě, která jest povinna platiti školné a zároveň se jí vrátí předložený výkaz příjmový<. Jest tedy z uvedeného zřejmo, že žák nemusí výkaz příjmový vůbec do rukou dostati, jestliže si toho rodiče nepřejí. Rodičům jest pak volno, aby výkaz příjmový buď osobně dodali nebo poštou poslali přímo ředitelství střední školy anebo aby jej v zapečetěné obálce dodali správě školy po žákovi. Také v tomto směru byly dány ředitelstvím příslušné pokyny.

Vzhledem k tomu není třeba míti obavy, že by vyměřování školného podle vládního nařízení z 19. prosince 1921, čís. 463 Sb. z. a n., mohlo míti nepříznivé výsledky v interpelaci uvedené.

Poněvadž pak zkušenosti, které dosud o novém předpise byly získány, je pro krátkost doby příliš málo a poněvadž také přechodný ráz nynějších hospodářských poměrů ještě nedopouští definitivní úsudek, domnívám se, že by tou dobou nebylo účelné pomýšleti na změnu citovaného nařízení.

V Praze, dne 13. února 1923.

R. Bechyně v. r.,

ministr školství a národní osvěty.