Námitka, kterou někteří podnikatelé vždy znovu uplatňují, že by totiž požalovaným zlepšením nyní platných dotyčných předpisů zákona o obchodních pomocnících zaměstnanci byli sváděni k tomu, aby v případech lehkého ochuravění za účelem současného dosažení úplaty i nemocenského zastavovali práci, postrádá jakékoli věcné oprávněnosti stejně jako tvrzení z těchže kruhů vycházející, že zaměstnavatelé jsou již posavadním ustanovením nucení k tíživému, ba nesnesitelnému dvojímu plnění tím, že platiti muší část pojištovacích příspěvků a nad to úplatu po dobu prvních šesti neděl onemocnění.

Oproti těmto námitkám dlužno především konstatovati, že zaměstnavatelé nikterak nenesou náklady pojišťění. I když podle zákona přispívati musí polovinou pojistných příspěvků, když nad to sociálně smýšlející zaměstnavatelé zapravují z vlastních peněz pojišťovací příspěvky dobrovolně také zcela, tož platí zaměstnanci premie ve skutečnosti přece vždycky sami. Každý zaměstnavatel počítá pochopitelně již předem s částkami, které musí platiti na sociální pojištění zaměstnanců, i vyměřuje podle toho platové požitky resp. uvaluje peněžní závazky s tím spojené započtením jich do výrobních a obchodních nákladů zase na celou veřejnost. Přihlédneme-li k této známé skutečnosti, jest narosto nemístno mluviti o tíživém dvojím zatížení zaměstnavatelů vůči zaměstnancům.

Rovněž neodůvodněno jest naznačené tvrzení, že by v případech lehkého ochuravění s dvojím braním úplaty a nemocenského spojena byla výhoda, která jest na překážku pracovitosti. Neudržitelnost tohoto již dávno odbytého, avšak od jistých zaostalých podnikatelů vždy znovu uplatňovaného tvrzení potvrzují obzvláště posavadní bohaté zkušenosti, učiněné s používáním §u 8 zákona o obchodních pomocnících, které dostatečně prokázaly, že zaměstnanci dovedou náležitě oceniti sociální povahu pojišťovacích opatření. Nehledě k tomu přináší s sebou povaha odborné činnosti zaměstnanců, že se sami musí snažiti, aby pokud možno málo přerušovali časově svůj služební výkon. K tomu dlužno povážiti, že onemocnělý, pokud chce činiti nárok na nemocenské, musí vyhledati lékařské ošetřování; jest potom věcí pokladničního lékaře, tedy důvěrníka pojišťovatelova, aby zjistil, zdali tu jest neschopnost k práci čili nic. Ostatně předpisuje osnova, že zaměstnanec má na žádost zaměstnavatelovu podati nezvratný průkaz o své neschopnosti ku práci, sice že pozbývá nároku na úplatu.

Každé vážné, s neschopností ku práci spojené onemocnění působí bezesporně větší náklady peněžní. Tato okolnost byla již při sepisování §u 8 zákona o obchodních pomocnících pohnutkou k tomu, aby se zaměstnanci, jenž onemocněl anebo jemuž brání úraz konati svojí službu, přiznal nárok na plnou úplatu až na dobu šesti neděl.

Zkušenost ukázala, že zaměstnavatel nezřídka použije onemocnění zaměstnancova k tomu, aby mu dal výpověď. Působiti poněkud proti takovéto nespravedlivé výpovědi jest úmyslem návrhu, pokud zabezpečiti chce onemocnělému zaměstnanci úplatu přes posavadní nejvyšší lhůtu šesti neděl. Toto ochranné opatření týká se podstatně těch zaměstnanců, kteří po více let jsou zaměstnáni v některém závodě a kteří většinou jsou pokročilejšího věku

Jest dále samozřejmým příkazem, že se také ženám, které mají slehnouti, poskytuje zvláštní ochrana. Při tom dlužno důrazně poukázati na to, že posavadní nedostatek podobných ustanovení sociální péče trpce byl pociťován a že jeho odstranění jest jedním z nejdůležitějších požadavků, jež dlužno klásti sociálnímu zákonodárství vůbec.

Podobné důvody, jako pro další braní úplaty v případě nemožnosti vykonávati službu následkem nemoci nebo následkem úrazu, platí konečně také tehdy, když nemožnost způsobena byla konáním povinné vojenské služby. Na základě tohoto názoru stanovil proto již zákon o obchodních pomocnících z roku 1910 dotyčné předpisy.

Navržené doplňky k posavadním ustanovením odvoditi dlužno rovněž praktickou potřebou. Důležitým jeví se především zjednati naprostou jistotu o tom, které obchody mezi zaměstnancem a mezi třetí osobou platiti mají jakoby uzavřené jménem zaměstnavatelovým. Stejný význam má nová úprava otázky, pokud lze přihlížeti při výpočtu provise ke slevám, jež zaměstnavatel poskytl třetí osobě. Zákon o obchodních pomocnících stanovil posud, že vyúčtování provise, není-li ničeho ujednáno, má se státi koncem června a koncem prosince každého roku; navrhuje se, aby se vyúčtování dělo nadále, není-li ničeho ujednáno, koncem každého kalendářního čtvrtletí.

Návrh řídí se postupem namnoze obvyklým. Zdali výplata služného má se díti měsíčně jednou nebo dvakráte, zůstává nadále přenecháno volné dohodě, však má tím býti zabezpečeno hospodářsky slabým zaměstnancům právo, požadovati odměnu dle potřeby v kratších lhůtách - dvakrát měsíčně.

Ve všech skoro podnicích jest od mnoha let zvykem poskytovati zaměstnancům novoročné (zvané také vánoční gratifikací nebo pod.), jehož výše zpravidla odpovídá plné úplatě za jeden měsíc. Tato skutečnost vysvítá mimo jiné také z kolektivních smluv, jež uzavřely organisace zaměstnanců a které zabírají převážnou většinu všech zaměstnanců v různých hospodářských oborech. Není tudíž pochybnosti o tom, že všeobecné obvyklá novoroční (vánoční) remunerace tvoří pevnou součást požitků zaměstnancových, se kterou zaměstnavatel předem počítá, když někteří zaměstnavatelé z důvodů na snadě ležících stále ještě hájí stanovisko již dávno neudržitelné, že totiž remunerace jest dobrovolným darem. Naproti tomu poukázati dlužno také na zákon o obchodních pomocnících, dle jehož §u 16 nutno remunerace oceňovati jakožto pevnou součást požitků. Odstraniti jednou pro vždy potíže vyplývající z nynějšího právního stavu, uvésti dále na cestu sociálněji jednajících jiných podniků několik málo firem, které posud se nechtí odhodlati k poskytováni novoroční remunerace a které se domnívají, že tím zvýší svojí schopnost konkurenční, jest účelem navrženého doplňku.

Dlouholetým snahám zaměstnanců po zavedení zákonité dovolené značným dílem vyhověl zákon o obchodních pomocnících. Ovšem byly jím stanoveny - jak důvodová zpráva vládní výslovně sama přiznávala - jedině lhůty dovolené, které byly přizpůsobeny jen nejnutnější potřebě a které tudíž bylo nutno předem považovati jen za výměru nejmenší. Jestliže tehdejší vládní návrh k zákonu o obchodních pomocnících velice připadně odůvodňoval zákonité zabezpečení dovolené pro zaměstnance jakožto splnění naléhavého sociálně-politického a zdravotního požadavku poukazem na to, že při stále intensivnějším využití pracovní síly, při zvýšené činnosti a při zdravotních poměrech obzvláště silně se pociťuje potřeba dostatečné možnosti k zotavení zejména u zaměstnanců výhradně anebo přece z valné části duševně činných, tož dlužno k tomu jen dodati, že toto odůvodnění se strany zajisté předsudků prosté mezi tím jen značně nabylo pronikavé sily důkazní.

Zákonitou >nejmenší výměru< bohužel mnozí podnikatelé stále ještě považují za nejvyšší výměru. Ačkoli skoro ve všech kolektivních smlouvách ujednány byly delší lhůty dovolené nežli zákonité a ačkoli četní jiní zaměstnavatelé z vlastního popudu zachovávají týž postup, domnívají se zaostalé kruhy podnikatelů, že nemají jíti přes zákonitou nejmenší výměru. Jejich chování skrývá v sobě stálé nebezpečí, že také sociálně smýšlející zaměstnavatelé z ohledů nasnadě ležících vedeni budou k tomu, aby jednali právě tak. Jen zákonodárstvím lze tedy dosáhnouti toho, aby se dovolená v míře dostatečné stala společným majetkem všech zaměstnanců. K tomu směřuje předložená osnova, ze které se ostatně bere obzvláštní zřetel k trvání služby, tedy služebního staří v dotyčném závodě.

Započtení služební doby, ztrávené v jiných podnicích, jakož i studijní doby až do určitých mezí jest tak samozřejmé, že netřeba toho podrobně dokazovati.

Bylo lze předvídati, že nevystižné znění §u 17 zákona o obchodních pomocnících bude míti v zápětí mnohé právní spory. Nutno přece označiti za nesporné, že zaměstnanci po dobu dovolené přísluší nárok na celou úplatu, tedy také na naturální požitky, které nesporně tvoří podstatnou součást požitků. Velmi správně dovozuje k tomuto předmětu právní příručka svazu >Deutscher Handels- und Industrieangestellten-Verband< (se sídlem v Ústí n. L.).

>Má-li ustanovení sociální péče o udělení každoroční dovolené, jež stanoveno jest dokonce jako >jus cogens<, splniti svůj účel, pak nesmíme na druhé straně hospodářsky poškozovati dotyčného tak, aby mu bylo nemožno užíti dobrodiní, zákonem zamýšleného. Zákonodárce nebyl ani na okamžik v pochybnosti o tom, aby zaměstnanci přiznal služné po dobu dovolené. Na místech s volným bytem a stravou jest poskytnutá strava a byt podstatnou částí příjmů, které právě v takovýchto místech velice často dosahují sotva existenčního minima. Takovémuto zaměstnanci bude zhola nemožno hraditi ze svých skrovných peněžitých požitků živobytí po dobu své dovolené. Tím bylo by mu zcela nemožno použíti svého práva na dovolenou, jež mu zákonodárce chce přiznati jakožto >jus cogens<.<

Upraviti posavadní znění zmíněného místa v zákoně způsobem nezvratným, jest dalším účelem návrhu.

Předpis, že jest nepřípustno zříci se anebo odepříti patřičnou dovolenou, odpovídá naprosto smyslu nynějšího ustanovení, poněvadž také toto ustanovení propůjčuje nároku na dovolenou povahu práva donucovacího. Tato vlastnost byla však příliš málo důrazně vytčena, kterážto okolnost stále ještě svádí často k tomu, že se zaměstnanci dovolená nepřístojným způsobem odpírá. Stará zkušenost, že povolné právo budí náklonnost obcházeti nebo porušovati právo, objevuje se také vždy znovu v otázce poskytování dovolené. Přijetím navrženého znění účinně a pevně by se zabránilo porušování práva v neprospěch zaměstnance.

Konečně budiž na tomto místě opětováno, co několikrát zmíněný vídeňský vládnávrh k zákonu o obchodních pomocnících praví o blahodárných následcích dovolené pro všechny zúčastněné a o její proveditelnosti.

>Dovolená neznamená žádné zatížení pro zaměstnavatele, neboť podle zkušeností posílí a oživí se svěžest a zdatnost právě kvalifikovaného pomocníka přestávkou na zotavení a ztráta práce po dobu dovolené lehce se nahradí zvýšenou pracovní energií. Zkušenosti získané ve státní službě i v soukromých ústavech také ukázaly, že i při silně ztenčeném stavu personálu lze bez velikých nesnází běžnou práci vyřizovati vzájemnou výpomocí.<

Služební doba na zkoušku nebyla posud časově omezena. Starý požadavek zaměstnanců obsahuje úplné znemožnění jakéhokoli služebního poměru na zkoušku. Aby se této žádosti v jistém směru vyhovělo, navrhuje se, aby služební poměr na zkoušku mohl býti sjednán pouze na nejvyšší dobu jednoho měsíce a aby po tuto dobu každá smluvní strana ho mohla kdykoli zrušiti.

Zákon o závodních výborech přiznal za známých předpokladů nově utvořeným závodním výborům právo spolupůsobiti při propuštění jednotlivých zaměstnanců, jakož i při hromadném jich propouštění. Toto místo zákona považovati dlužno za první, opatření na zmenšení někdejšího privilegia zaměstnavatelova, propouštěti zaměstnance ze zaměstnání svévolně a beze všeho zřetele k jakýmkoli všeobecným zájmům. Lépe nežli mnoho slov dokazují známé účinky nynější hospodářské krise na široké vrstvy zaměstnanců, že zaměstnavateli nelze více přenechávati, aby otázku propuštění nebo výpovědi považoval za svoje osobní privilegium. Nesčetné zkušenosti minulosti i přítomnosti dosvědčují, co nezměrného zla způsobila a ještě způsobuje libovůle nesociálních podnikatelů propouštěním. Budiž daleko odmítnuto, činiti veškeré podnikatelstvo zodpovědným za zhoubné, často přímo pobuřující jednání jeho zpátečnických kruhů. Ovšem však lze dokázati, že stále ještě jest na denním pořádku propouštění zaměstnanců, kteří po dlouhá léta, často po desetiletí konali v některém podniku dobré služby a kteří věrným plněním svých povinností dosáhli velmi značného podílu na rozkvětu podniku; z ničeho nic dostane se jim jednoho dne výpovědi; poněvadž sestárli, poněvadž se nelíbí novému majiteli závodu, poněvadž ředitelství se známým >železným koštětem chce zjednati nový pořádek<, poněvadž se má učiniti místo pro některého oblíbence a pod. více (sem spadá také četné propouštění z národnostních a politických důvodů). Nezřídka jest takovéto propuštění také bezprostředním těžkým poškozením závodu samého, poněvadž s propuštěným zaměstnancem ztrácí cenné zkušenosti a nejvýš užitečné vědomosti. Spolupůsobení závodních výborů při výpovědi a propouštění jsou nyní ovšem stanoveny meze tak úzké, že spolupůsobení ve skutečnosti stává se jen nepatrným právem poradním a právem činiti námitky.

Požadavku rozšíření ochrany proti výpovědi předesláno budiž především odůvodnění, jež přináší důvodová zpráva někdejší vídeňské vlády k dnešnímu zákonu o obchodních pomocnících. >Skoro jednomyslně uznává se nutnost omeziti zrušení smlouvy a to vzhledem k zneužití, kterého se jednotliví podnikatelé dopouštějí na základě moci, která jest jim jejich hospodářským postavením dána vůči zaměstnancům<.

Je-li vážným úmyslem sociálního zákonodárství zvelebiti hospodářské, sociální a právní postavení zaměstnanců, musí tato vůle především dojíti viditelného výrazu také omezením zrušovati smlouvy ve smyslu podaného návrhu. Stejnou měrou přispělo by se tím k upevnění sociálního míru.

Navržené změny mají za základ nyní platné nařízení, ve kterémž se stanoví, že služební smlouvu zaměstnancovu může zaměstnavatel vypověděti koncem každého kalendářního čtvrtletí zachovav šestinedělní výpovědní lhůtu; pokud služební poměr trval nepřetržitě již deset roků, koncem každého kalendářního čtvrtletí zachovav tříměsíční výpovědní lhůtu; pokud nebyly sjednány odchylné příznivější úmluvy. Návrh směřuje zřejmě k tomu, aby obzvláště starším a po delší řadu let ve stejném podniku činným zaměstnancům poskytnuta byla dalekosáhlejší ochrana před výpovědí, požadavek to, jehož spravedlnost dnes asi nikdo se neodváží bráti v pochybnost. Rozlišování nejkratší lhůty výpovědní podle trvání již ztrávené doby služební bylo již při tvoření zákona o obchodních pomocnících velmi obšírně bráno v úvahu, než bylo tehdy od něho upuštěno pod nátlakem několika korporací zaměstnavatelských. Nyní - jak vysvítá ze sterých známých projevů mínění směrodatných podnikatelů jakož i z nynějších kolektivních smluv - sdílejí nejširší kruhy zaměstnanců názor, že žádaná ochrana před výpovědí není ničím více nežli plně oprávněným sociálním požadavkem. Dlužno tedy očekávat, že zákonodárství splní nyní kladený požadavek.

Přání, aby výpovědní lhůty pokud možno končily uplynutím kalendářního čtvrtletí, vychází z úvahy, že jest pro obě strany výhodno shrnouti nabídku a poptávku po pracovních silách v určité časové lhůty, aby se dosáhlo upravené výměny.

Úmyslu této části návrhu však bude moci býti dosaženo zúplna jen tehdy, neposkytnou-li dotyčná ustanovení žádného místa pro libovolný, nesprávný výklad. Jejich vlastnost jakožto donucovacího, úmluvami nezměnitelného práva musí jasně vysvítati, z kteréhožto důvodu se jeví nezbytným předpis, že zákonitou nejkratší výpovědní lhůtu nelze úmluvou zkrátiti.

Zásadou jest, že výpovědní lhůta pro zaměstnance za žádných okolností nesmí býti delší nežli výpovědní lhůta zaměstnavatelova. Snahou jest, poskytnouti zaměstnanci kratší lhůtu ke zrušení služebního poměru. Odůvodnění jest dáno skutečností, že pro zaměstnance - tedy pro hospodářsky daleko slabšího - bude těžším dosáhnouti nového místa při známé neustálé velké nabídce volných sil než pro zaměstnavatele zjednati sobě náhradu stejné ceny. Naskytne-li se zaměstnanci v jiném podniku příležitost k lepší existenci, má mu býti možno toho také použíti bez překážky dlouhodobého zrušení smlouvy.

Pokud služební poměr sjednán byl pouze na dobu přechodné potřeby, mohou jej během prvního měsíce obě strany smluvní kdykoli zrušiti zachovajíce jednotýdenní výpovědní lhůtu. Toto ustanovení vztahuje se především na sezonní podniky a na takové podniky, v nichž se pracuje po kampaních.

Znění §u 22 o obchodních pomocnících nevyhovuje požadavkům z poměrů vzniklým. Navržené znění liší se od nyní platného potud, že velice široký a tudiž často libovolně vykládaný pojem >přiměřeného času< nahražuje předpisem, že zaměstnanci k vyhledání nového místa dlužno dáti volno alespoň osm pracovních hodin týdně. O nutnosti zabezpečení dostatečného volného času pro vyhledávání místa netřeba podávati obšírného odůvodnění, přihlédneme-li ke zvláštním poměrům, za kterých se děje výměna mezi nabídkou a poptávkou na pracovním trhu pro zaměstnance. Poukázáno budiž jedině k tomu, že zaměstnanci, kterým přece zpravidla velmi záleží na tom, aby z posavadního služebního poměru odešli v míru, na dobrém vysvědčení a příznivém doporučení, nezneužijí práva na volný čas k vyhledávání místa.

Požadavek poskytnutí odbytného takovým zaměstnancům, kteří po delší služební době opouštějí své pracovní místo, stojí od delší doby v popředí veřejných úvah. Možno předem poznamenati, že oprávněnost jeho také sociálně smýšlející zaměstnavatelé veskrze uznávají. Toto uznání jeví se zřejmě v celé řadě nynějších kolektivních smluv jakož i ve skutečnosti, že v četných podnicích všeho druhu a každého rozsahu, poskytování takovéhoto odbytného jest zavedeno.

Vývody k §u 20 osnovy, které se vztahují k výpovědi, platí v podstatě také pro tuto část návrhu. Jako obsah zprvu uveveného ustanovení prodloužením výpovědních lhůt, tak sleduje také ustanovení, o které jde, účel přivoditi další omezení v rušení služebních poměrů. Nad to však má tím býti dosaženo také toho, aby zaměstnanci, který po delší službě skutečně jest propuštěn, placením odbytného poskvtnuta byla náhrada, která zároveň pro dobu nejbližších měsíců s něho snímá starost o udržení jeho hospodářské existence. Tato ochrana jeví se býti tím naléhavější, ježto pochopitelně zaměstnanci s delší službou v některém závodě většinou jsou pokročilejšího věku a při zjevné nechuti zaměstnavatelů přibírati starší zaměstnance jest pro ně jen malá naděje dosíci rychle alespoň poněkud vyhovujícího nového místa.

Nezaviněná nezaměstnanost spojena jest vždy s hospodářskou bídou a nejhlubším lidským pokořením. Postihuje právě zaměstnance tím krutěji, ježto zaměstnanci dnes a na dlouhá léta z hospodářských důvodů vesměs jsou odkázáni na nepřetržitý výkon práce a na běžný příjem. Již v době předválečné všeobecně nedostatečné platy za jejich služby nepřipouštěly nashromáždění značných úspor. Nemnozí zaměstnanci, kteří tak skutečně mohli učiniti, museli své úspory ztráviti v době války. Že dokonce četní příslušníci stavu zaměstnaneckého pod tíhou hospodářské bídy přikročiti museli k prodeji svého domácího nářadí, jest příliš známo, než aby zde jednotlivě bylo dokazováno. Pomocné prameny, jež nezaměstnaní zaměstnanci kdysi měli, vyschly; udržení existence zaměstnanců jest vázáno na běžný příjem pracovní. (Státní podpora v nezaměstnanosti nemá jak známo pro zaměstnance téměř žádného významu.) Nezaměstnanost již také není u zaměstnanectva přechodným zjevem jak tomu bylo kdysi. Kdežto v době předválečné následkem dosti vyrovnaného poměru mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce, trvalo jen krátkou dobu, že jednotlivý zaměstnanec byl bez místa, jest nyní a pro nedozírnou dobu pravidlem opak toho.

Konečně nelze zásadně ani nesociálnímu podnikateli přiznati již oprávnění, aby zkrátka propustil dlouholetého zaměstnance (spolupracovníka, jehož pracovní síly v dobách hospodářsky příznivých využil ve svůj prospěch), počne-li konjunktura kolísati anebo z jiných již dříve naznačených důvodů a vydati ho tím strašlivé bídě nezaměstnanosti. Jako se dnes již část podnikatelstva v otázce propouštění zaměstnanců řídí nejjednoduššími zásadami morálního uznání, lidského cítění a pocitem zodpovědnosti vůči veškerenstvu, tak musí veškeré podnikatelstvo cestou zákonodárnou býti vychováváno k stejnému pojetí, nemá-li beztak hluboké roztrpčení v kruzích zaměstnanců pro nejistotu jejich existence ještě dále býti zostřeno. Netoliko veškerenstvo, nýbrž také jednotlivý podnikatel má v případě nouze přinášeti oběti.

Jest bohužel jen příliš oprávněnou domněnka, že s nynější bytovou nouzí dlužno počítati ještě po dlouhá léta měrou nestenčenou. Chrániti příslušníky zemřelého zaměstnance, kteří s ním žili ve společné domácnosti v bytě, jejž poskytl zaměstnavatel, před plným nebezpečím bezpřístřeší alespoň po nějaký čas, jest úlohou žádoucího rozšíření zákona.

Jest zvykem takřka u všech podniků dobrého jména, že se zaměstnanci, který byv vyzván se dostaví, aby se osobně ucházel o místo, nahražují vzniklé tím útraty (cestovní výlohy a stravné). Tato náhrada jest beze sporu povinností slušnosti hospodářsky silnějšího podnikatele, tím spíše, ježto uchazeč, jenž se k vyzvání dostaví, aby se osobně představil, obětovati musí také svůj čas. Přijetím navrženého doplňku vyhovuje se tedy jenom zásadě práva a spravedlnosti, které se v praxi beztak dalekosáhlým způsobem užívá.

Zaveden byl doplněk, že požadavky zaměstnancovy proti zaměstnavateli pokud jde o úplatu patří k požadavkům, které ve vyrovnávacím řízení mají přednost (Viz řád vyrovnávací).

Dožadovanou změnu odvoditi lze z různých nepříznivých zkušeností, jež zaměstnanci museli učiniti následkem platného nedostatečného znění dotyčného místa v zákoně (§ 35 zákona o obchodních pomocnících). Požadavek výhradně soudního složení kauce má čeliti stále novým případům zneužití kauce. Rovněž směřuje ustanovení, že nároky na kauci lze vznášeti jen cestou soudní, k tomu, aby se zabránilo, aby zaměstnavatel neoprávněně nezadržel kauce anebo její části. Toto poslední ustanovení bude také míti v zápětí, že zaměstnavatel všeobecně bude daleko pečlivěji než nyní zkoumati, přísluší-li mu skutečné nárok na kauci, čímž předem bude moci býti zabráněno četným právním sporům.

Zápověď konkurence (konkurenční doložka), posud za přípustnou prohlášena zakládá se na pojmu o závodním a obchodním tajemství, kterýž při dnešním hospodářském rozvoji po výtce již jen spočívá na silné domýšlivosti. O skutečném závodním a obchodním tajemství lze nyní mluvit již jen ve velice ojedinělých případech. Ani jejich počet ani skutečné zkušenosti s konkurenční doložkou neopravňují tohoto opatření, které sice směřuje k tomu, aby se zabránilo hospodářské zradě, které však neoprávněným způsobem ztěžuje budoucnost a zaopatření značné části zaměstnanectva. Úmluva o konkurenci prokázala se ještě vždycky jakožto bezúčinnou proti zradě. Představuje naopak - pokud vůbec obsahuje zabezpečení skutečných obchodních tajemství - jakýsi druh pojištění proti trestným činům, jehož premie mnoho poctivých lidí platiti musí pro několik málo nepoctivých. Zaměstnanci, kteří pod známým hospodářským tlakem musí přistoupiti na konkurenční doložku, staví se pode výjimečné právo, které jednak nepoctivého nikterak od zrady neodstraší (tedy také po této stránce zaměstnavateli nikterak neprospívá) a které na druhé straně zdatnému zaměstnanci ztěžuje dostati se ku předu, pak-li mu to vůbec neznemožňuje. Že úmluva o konkurenci, která nejschopnějším silám brání ve volném rozvoji, veškerému hospodářství a tím veškerenstvu působí těžkou škodu, nepotřebuje věru zvláštního výkladu.

Zápověď konkurence a volná smlouva pracovní jsou dvě neslučitelné věci. Dlužno zásadně žádati, aby nápověď konkurence jakožto opatření, věcně a mravně naprosto neodůvodněné, zúplna byla znemožněna. Úmluva o konkurenci neslouží dle mnohých zkušeností nad to ani tak k zabezpečení závodního a obchodního tajemství, jako spíše jest zaměstnavateli účinným prostředkem proti obtížné konkurenci a k udržení levných pracovních sil. Zdatný zaměstnanec, jehož zvláštní odborné vědomosti se při dnešním, široce rozvětvenén hospodářství pochopitelně vždy jen na určitý zvláštní obor, jest přirozeně při využití své pracovní síly odkázán na dosti malý okruh, jenž nyní zápovědí konkurence dle libovůle hospodářsky silnějšího zaměstnavatele ještě dále jest zužován. Jest tedy nucen zříkati se vůbec lepšího postavení a pokud možno nejlepšího využití své pracovní síly. Osvoboditi zaměstnanectvo od tíživého pouta úmluvy o konkurenci, jest činem skutečné sociální spravedlnosti.

Pečlivá úprava právních ustanovení o vysvědčení jeví se naléhavě nutnou. Navrhuje se, aby k platným předpisům bylo připojeno, že vysvědčení rozšířiti jest na žádost zaměstnancovu také doložkou o jeho chování a výkonech. Vysvědčení o službě, posud předepsané, má býti přetvořeno ve vysvědčení o způsobilosti. Vysvědčení mají pro další hospodářské bytí zaměstnancovo největší význam, jenž po splnění kladených požadavků pokud jde o předběžné vzdělání různých vrstev zaměstnanců beze vší pochyby ještě stoupne.

Zasluhuje zde připamatovati, že již v často zmíněném vídeňském vládním návrhu zákona o obchodních pomocnících pomýšleno bylo v §u 30 na to, že zaměstnanci dlužno vydati mimo vysvědčení o způsobu a době služby (vysvědčení o službě), k jeho žádosti zvláštní vysvědčení o jeho výkonech a jeho chování (vysvědčení o způsobilosti). Tehdejší vláda odůvodňovala tuto část svého návrhu mezi jiným velice případným způsobem takto:

Tyto vývody lze jen podtrhnouti i dlužno doporučiti, aby jich plně bylo dbáno. Dosáhlo by se tím toho, že by nadále většinou bylo zabráněno oněm četným právním sporům, vedeným pro vydání a opravu vysvědčení.

Předpisů tohoto zákona má býti užito plnou měrou také o zaměstnancích podniků válečných a podniků přechodního hospodářství, jako obilního ústavu, bavlnové ústředny a pod. více, tedy hospodářských nařízení, která mají jen přechodný význam a jejichž uvedení v §u 2 zákona z důvodů účelnosti bylo opomenuto.

V Praze, dne 23. března 1923.