§ 9.
(1) Pro překážku ve výkonu služby, způsobenou těmito důvody (§ 8), nesmí býti zaměstnanec propuštěn, leč by překážka o dva týdny přesahovala lhůtu, po kterou trvá nárok na další příjem celé úplaty nebo její části. Byla-li v době trvání překážky dána výpověď, trvají jeho nároky po lhůty v §u 8 stanovené, byť by služební poměr končil dříve.
(2) Ženské síly nesmějí býti propuštěny pro překážku ve výkonu služby, způsobenou jejich těhotenstvím (§ 8, odst. 5) anebo jejich slehnutím. Byl-li služební poměr vypověděn zaměstnavatelem ve lhůtě šesti neděl před slehnutím anebo ve lhůtě šesti neděl po něm, nekončí služební poměr v žádném případě před uplynutím osmi neděl po slehnutí.
(3) Nároky zaměstnancovy na další příjem úplaty (§ 8) zanikají skončením služebního poměru, zruší-li se tento poměr uplynutím doby, na kterou byl uzavřen anebo následkem dřívější výpovědi. Totěž platí, byl-li zaměstnanec propuštěn z některého jiného důvodu než pro překážku ve výkonu služby, způsobenou onemocněním, úrazem anebo plněním vojenské povinnosti služební.
Provise.
§ 10.
(1) Bylo-li vymíněno, že zaměstnanec má obdržeti provisi z obchodů, které uzavřel anebo sprostředkoval, přísluší mu, není-li ničeho umluveno, provise obvyklá pro příslušné obchodní odvětví na místě závodu, pro kterýž jest činným.
(2) Uzavřel-li zaměstnanec, jenž pověřen jest pouze sprostředkováním obchodů, obchod s třetí osobou jménem zaměstnavatelovým, platí tento obchod za schválený zaměstnavatelem, neprohlásí-li tento třetí osobě bezodkladně, když se o uzavření obobchodu dozvěděl, že obchod odmítá.
(3) Není-li ničeho umluveno, platí při prodejních obchodech, že zaměstnanec nabyl nároku na provisi, když dojde zaplacení, a to jen dle poměru došlé částky, při jiných obchodech uzavřením obchodu.
(4) Vyúčtování provisí, jež dlužno zaplatiti, děje se, není-li ničeho umluveno, koncem každého kalendářního čtvrtletí, zruší-li se však služební poměr před uplynutím kalendářního čtvrtletí, při vystoupení ze služby.
(5) Zaměstnanec může bez újmy práva na předložení knih, podle jiných zákonitých předpisů platného, žádati, aby mu byl sdělen výtah z knih o obchodech, k nímž došlo jeho činností.
§ 11.
(1) Zaměstnanci přísluší v pochybnosti provise také z takových obchodů, k nimž došlo bez jeho bezprostředního spolupůsobení po dobu služebního poměru zákazníkem, jenž mu byl přidělen anebo kterého přivedl a mezi zaměstnavatelem.
(2) Je-li zaměstnanec výslovně ustanoven pro určitý okres jako jediný zástupce zaměstnavatelův, přísluší mu, není-li nic ujednáno, provise také z takových obchodů, jež byly, uzavřeny bez jeho spolupůsobení za doby služebního poměru zaměstnavatelem anebo pro něho v tomto okresu.
(3) Nedošlo-li k provedení obchodu, zaměstnancem anebo jeho sprostředkováním uzavřeného, anebo k vzájemnému plnění třetí osoby, se kterou obchod byl uzavřen zcela neb s části následkem zaměstnavatelova chování, aniž pro to bylo důležitých důvodů v osobě tohoto třetího, může zaměstnanec žádati plnou provisi.
(4) Slevy, jež zaměstnavatel poskytl třetí osobě, smějí, není-li ničeho ujednáno nebo není-li zde odchylného zvyku pro dotyčné obchodní odvětví, při výpočtu provise odečteny býti jen tehdy, byly-li při uzavření obchodu smluveny.
§ 12.
Zabrání-li zaměstnavatel zaměstnanci proti smlouvě v tom, aby vydělal provise anebo denní platy (diety) v rozsahu smluveném anebo takovém, v jakém je dle učiněných úmluv mohl očekávati, příslušímu přiměřená náhrada.
§ 13.
(1) Zaměstnanec, pověřený uzavíráním anebo sprostředkováním obchodů, nesmí ode dne nastoupení služby beze svolení zaměstnavatelova příjmouti provisi anebo jinakou odměnu od třetí osoby; se kterou uzavírá nebo sprostředkuje obchody pro zaměstnavatele.
(2) Zaměstnavatel může bez újmy dalších snad nároků na náhradu škody žádati od zaměstnance vrácení neprávem obdržené provise nebo odměny.
(3) Tento nárok zaměstnavatelův zaniká do tří měsíců, kdy se dověděl o chovaní, povinnosti se příčícím, v každém případě však ve třech letech od vzniku nároku.
Účast na zisku.
§ 14.
(1) Bylo-li vymíněno, že úplata zcela neb s části záleží v podílu na zisku ze všech anebo z určitých obchodů, anebo že zisk jiným způsobem má býti rozhodujícím pro výši úplaty, provede se, není-li ničeho ujednáno, vyúčtování za uplynulý obchodní rok na základě bilance.
(2) Zaměstnanec může žádati, aby směl nahlédnouti do knih, pokud je toho zapotřebí pro zkoumání správného vyúčtování.
Platební lhůta.
§ 15.
Běžné služné, jež zaměstnanci přísluší, platiti dlužno nejpozději koncem každého kalendářního měsíce. Může se tak díti dle ujednání také patnáctého a posledního dne každého měsíce ve dvou přibližně stejných částkách.
Remunerace.
§ 16.
(1) Všichni zaměstnanci, pro něž platí ustanovení tohoto zákona, mají nárok na novoroční remuneraci činící nejméně průměrný měsíční příjem uplynulého roku. Pokud služební poměr koncem kalendářního roku netrvá ještě jeden rok, má zaměstnanec nárok na takovou část, která odpovídá skutečné služební době.
(2) Má-li zaměstnanec nárok na jinou občasnou remuneraci anebo na jinou zvláštní odměnu, náleží mu, i když se služební poměr zruší před splatností nároku, částkou, která odpovídá poměru mezi služebním obdobím, za kterou se odměna poskytuje, a mezi odbytou dobou služební.
Dovolená.
§ 17.
(1) Trval-li služební poměr nepřetržitě šest měsíců, poskytnouti dlužno zaměstnanci každoročně nepřetržitou dovolenou po dobu alespoň dvou týdnů. Trvání dovolené zvyšuje se po pěti služebních letech na tři týdny, po deseti služebních letech na čtyři týdny a po dvaceti služebních letech na pět týdnů. Nastoupení dovolené určiti dlužno se zřetelem k době, provozovacím poměrům přiměřené, v dohodě co možno tak, aby zaměstnanec měl přiměřený čas se připraviti.
(2) Trval-li služební poměr alespoň dva roky nepřetržitě, započítati dlužno služební dobu, u jiných zaměstnanců v tuzemsku strávenou, pokud činí vždy alespoň šest měsíců, pro vyměření doby dovolené do nejvyšší výměry pěti let.
(3) Trval-li služební poměr nepřetržitě šest měsíců, započítati dlužno zaměstnanci, jenž vykonal vysokoškolská studia, pro vyměření doby dovolené čas, jenž odpovídá obyčejnému trvání těchto studií, pokud nepřekročuje pět let.
(4) Po dobu dovolené podrží zaměstnanec nárok na úplatu. Nebere-li zaměstnanec stravy, která mu smluvně přísluší, budiž mu pří nastoupení dovolené nahražena částka ve výši peněžitých požitků, jež vypadají na dobu dovolené.
(5) Při podnicích, ve kterých nepracuje více zaměstnanců než tři, může dovolená býti poskytnuta ve dvou přibližně stejných lhůtách.
(6) Doba, po kterou zaměstnanec nemůže pro nemoc anebo pro úraz konati své služby, nesmí býti započítána do té to dovolené.
(7) U zaměstnanců, kteří dali nebo dostali výpověď, dlužno dovolenou poskytnouti tak, aby konec její spadal v jedno s ukončením poměru služebního.
(8) Zříci se příslušející dovolené anebo odepříti jí jest nepřípustno.
Povinnost péče.
§ 18.
(1) Zaměstnavatel jest povinen provésti a udržovati svým nákladem všechna zařízení pokud jde o pracovní místnosti a náčiní, kterých je zapotřebí vzhledem. Ke způsobu služebních výkonů na ochranu života a zdraví zaměstnanců.
(2) Přenechává-li zaměstnavatel zaměstnanci obytné místnosti, nesmí k tomuto účelu býti použito místností zdraví škodlivých.
(3) Zaměstnavatel má pečovati o to, aby, pokud to způsob zaměstnání připouští, pracovní místnosti udržovány byly po dobu pracovní světlé, čisté a bez prachu, aby v zimě byly vytápěny a aby zde bylo dostatek sedadel k použití pro zaměstnance v pracovních přestávkách.
(4) Zaměstnavatel má učiniti opatření k zachování mravnosti, jež přikazuje stáří a pohlaví zaměstnanců.
Ukončení služebního poměru uplynutím doby.
§ 19.
(1) Služební poměr končí uplynutím doby, na kterou byl sjednán.
(2) Služební poměr na zkoušku lze ujednati pouze na dobu nejdéle jednoho měsíce a může jej v této době každá smluvní strana kdykoli zrušiti.
Výpověď.
§ 20.
(1) Byl-li služební poměr bez určení času uzavřen anebo bylo-li v něm pokračováno, může býti zrušen výpovědí dle následujících ustanovení.
(2) Není-li ujednání pro zaměstnance příznivějšího, může zaměstnavatel zrušiti služební poměr uplynutím každého kalendářního čtvrtletí předchozí výpovědí. Výpovědní lhůta činí šest neděl a zvyšuje se po dokonaném druhém služebním roce na dva měsíce, po dokonaném pátém služebním roce na tři měsíce, po dokonaném patnáctém služebním roce na čtyry měsíce a po dokonaném dvacátémpátém služebním roce na pět měsíců.
(3) Výpovědní lhůtu nelze úmluvou snížiti pod dobu stanovenou v odstavci 2.
(4) Není-li ujednání pro zaměstnance příznivějšího, může zaměstnanec zrušiti služební poměr, posledním dnem kalendářního měsíce zachovav jednoměsíční výpovědní lhůtu. Tuto výpovědní lhůtu lze úmluvou rozšířiti až na dobu půl roku; avšak lhůta, kterou má zachovati zaměstnavatel, nesmí býti kratší než výpovědní lhůta se zaměstnancem ujednaná.
(5) Byl-li služební poměr sjednán toliko na dobu přechodné potřeby; mohou jej během prvého měsíce obě strany kdykoli zrušiti, zachovavše týdenní lhůtu výpovědní.
§ 21.
Služební poměr, sjednaný na čas života některé osoby anebo na dobu delší pěti let může zaměstnanec po uplynutí pěti let vypověděti, zachovav výpovědní lhůtu šesti měsíců.
§ 22.
Po dobu výpovědní lhůty budiž zaměstnanci k jeho žádosti dáno týdně alespoň po osm pracovních hodin volno, aby sobě vyhledal nové služební místo beze zkrácení úplaty.
Odbytné.
§ 23.
(1) Trval-li služební poměr nepřetržitě tři roky, přísluší zaměstnanci při zrušení služebního poměru odbytné. Odbytné činí dvojnásobnou úplatu, která zaměstnanci přísluší za poslední měsíc pracovního poměru, a zvyšuje se po pěti služebních letech na trojnásobnou, po deseti služebních letech na čtyrnásobnou, po patnácti služebních letech na šestinásobnou, po dva- ceti služebních letech na devítinásobnou a po dvacetipěti služebních letech na dvanáctinásobnou měsíční úplatu.
(2) V případě zrušení podniku odpadá závazek poskytnouti odbytné zcela nebo částečně tehdy, jestliže se osobní hospodářské poměry zaměstnavatelovy zhoršily tak, že od něho splnění tohoto závazku zcela neb s části spravedlivě nelze požadovati.
(3) Byl-li podnik přenesen na jiného; není nároku na odbytné, odmítne-li zaměstnanec pokračovati ve služebním poměru, ačkoli mu nabyvatel nabídl pokračovati ve služebním poměru za posavadních podmínek a se zavázal, že služební dobu u jeho předchůdce bude považovati jako by byla ztrávena u něho samého.
(4) Byl-li služební poměr zrušen úmrtím zaměstnancovým, přísluší odbytné, není-li zde závětního ustanovení, osobám, jež mají právo na výživu.
Úmrtí zaměstnancovo.
§ 24.
(1) Zemře-li zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel na základě služební smlouvy přenechal obytné místnosti, dlužno vykliditi byt, vedl-li zaměstnanec vlastní domácnost, do jednoho měsíce, jinak do čtrnácti dnů po jeho smrti.
(2) Jsou-li příslušníci zemřelého zaměstnance, kteří s ním žili ve společné domácnosti, vyklizením bytu ve lhůtě odstavce 1 vydání v nebezpečí, že budou bez přístřeší, může okresní soud, v jehož obvodě leží byt, povoliti prodloužení lhůty k vyklizení nejvýše o dva měsíce. Jen za okolností zvláštního zřetele hodných lze povoliti další prodloužení nejvýše o jeden měsíc.
(3) Zaměstnavatel může však žádati bezodkladné vyklizení části bytu, pokud toho jest zapotřebí k umístění nástupce a jeho zařízení.
Předčasné zrušení.
§ 25.
Služební poměr zrušiti může každá strana z důležitých důvodů, a to byl-li sjednán na určitou dobu, před uplynutím této doby, jinak však bez zachování výpovědní lhůty.
§ 26.
Za důležitý důvod, jenž opravňuje zaměstnance ku předčasnému vystoupení, považovati
dlužno zejména:
1. stane-li se zaměstnanec neschopným pokračovati ve výkonu služby nebo nemůže-li službu dále konati beze škody pro své zdraví anebo mravnost;
2. zkracuje-li nebo zadržuje-li zaměstnavatel neoprávněně úplatu, jež zaměstnanci přísluší, škodí-li mu při naturálních požitcích tím, že poskytuje nezdravou nebo nedostatečnou stravu nebo nezdravý byt, anebo porušuje-li jiná podstatná ustanovení smlouvy;
3. zpečuje-li se zaměstnavatel dostát svým zákonitým závazkům na ochranu života, zdraví nebo mravnosti zaměstnance;
4. dopustí-li se zaměstnavatel proti zaměstnanci nebo jeho příslušníkům násilností, porušení mravnosti nebo vážných urážek na cti anebo zpečuje-li se zaměstnance chrániti proti takovýmto činům některého spoluzaměstnance nebo některého příslušníka zaměstnavatelova.
§ 27.
Za důležitý důvod, jenž opravňuje zaměstnavatele k předčasnému propuštění, považovati dlužno zejména:
1. je-li zaměstnanec ve službě nevěren, dává-li si ve své činnosti bez vědomí nebo bez vůle zaměstnavatelovy od třetích osob poskytovati neoprávněné výhody, obzvláště přijímá-li proti ustanovení §u 13 provisi nebo jinakou odměnu nebo dopustí-li se skutku, pro kterýž se jeví býti nehodným důvěry zaměstnavatelovy;
2. je-li zaměstnanec neschopen konati slíbené nebo dle okolností přiměřené služby (§ 6);
3. provozuje-li některý ze zaměstnanců, v §u 1 označených, bez přivolení zaměstnavatelova samostatný kupecký podnik nebo provozuje-li v obchodním odvětví zaměstnavatelově obchody na svůj anebo na cizí účet;
4. nekoná-li zaměstnanec služby bez řádně odůvodněné překážky po dobu dle okolností značnou nebo zpečuje-li se vytrvale konati svoji službu nebo podrobiti se příkazům zaměstnavatelovým, jež předmětem služebního výkonu jsou odůvodněny, nebo hledí-li jiné zaměstnance sváděti k neposlušnosti vůči zaměstnavateli;
5. nemůže-li zaměstnanec službu svoji konati pro nemoc nebo úraz nebo pro plnění vojenské povinnosti služební déle než po dobu, označenou v §u 8, odst. Z., anebo pro delší trest na svobodě nebo pro nepřítomnost po dobu dle okolností značnou;
6. dopustí-li se zaměstnanec násilností, porušení mravnosti nebo vážných urážek na cti proti zaměstnavateli, jeho zástupci, jeho příslušníkům anebo proti spoluzaměstnancům.
§ 28.
(1) Vystoupí-li zaměstnanec bez důležitého důvodu předčasně nebo je-li vinen předčasným propuštěním, přísluší zaměstnavateli nárok na náhradu škody jemu způsobené.
(2) Za výkony již provedené, za něž úplata ještě není splatnou, přísluší zaměstnanci nárok na přiměřenou část úplaty jen potud, pokud tyto výkony předčasným zrušením služebního poměru nepozbyly pro zaměstnavatele své ceny zcela nebo s největší části.
§ 29.
(1) Propustí-li zaměstnavatel zaměstnance bez důležitého důvodu předčasně nebo je-li vinen předčasným vystoupením, může zaměstnanec bez újmy případných dalších nároků na náhradu škody mimo část úplaty, přiměřenou jeho posavadním výkonům, žádati úplatu, která mu podle smlouvy přísluší za. čas, který by byl musel projíti do ukončení služebního poměru uplynutím stanovené smluvní doby anebo řádnou výpovědí. Nárok na odbytné, jež zaměstnanci přísluší (§ 23), zůstává nedotčen.
(2) Celá úplata stává se splatnou zrušením služebního poměru.
Osobní představení.
§ 30.
Vyzve-li zaměstnavatel zaměstnance, aby se k němu dostavil k osobnímu představení nebo osobnímu uzavření smlouvy, přísluší zaměstnanci náhrada všech výloh s tím spojených.
§ 31.
(1) Byl-li zaměstnanec přijat s výslovnou podmínkou, že má nastoupiti službu přesně stanovený den, může zaměstnavatel od smlouvy ustoupiti, nenastoupí-li zaměstnanec službu z jakéhokoli důvodu v určitý den.
(2) Mimo tento případ může zaměstnavatel před nastoupením služby ustoupiti od smlouvy, jestliže zaměstnanec, aniž by mu bránila neodvratná překážka, služby v umluvený den nenastoupí nebo opozdí-li se nastoupením služby následkem neodvratní překážky o více než čtrnáct dní. Totéž platí, je-li zde důvod, jenž zaměstnavatele opravňuje k předčasnému propuštění zaměstnance.
(3) Zaměstnanec může před nastoupením služby ustoupiti od smlouvy, je-li zde důvod, jenž ho opravňuje k předčasnému vystoupení ze služebního poměru. Totéž platí, opozdí-li se nastoupení služby vinou zaměstnavatelovou nebo následkem náhody, kteráž ho stihla, o více nežli čtrnáct dní. Nastoupí-li zaměstnanec v poslednějším případě službu přes toto opozdění, přísluší mu úplata ode dne, kterého měl službu nastoupiti.
(4) Byl-li před nastoupením služby uvalen konkurs na jmění zaměstnavatelovo, může jak správce podstaty tak zaměstnanec ustoupiti od smlouvy.
§ 32.
(1) Ustoupil-li zaměstnavatel bez důležitého důvodu od smlouvy nebo zavdal-li svým zaviněním zaměstnanci odůvodněnou příčinu k odstoupení, má nahraditi zaměstnanci úplatu, která mu přísluší za dobu, jež by byla musela při řádné výpovědi se strany zaměstnavatele uplynouti ode dne nastoupení služby až do ukončení služebního poměru. Byl-li služební poměr sjednán na určitou dobu, má zaměstnavatel zaměstnanci nahraditi, nepřesahuje-li sjednaná služební doba tři měsíce, úplatu na celou dobu vypadající, přesahuje-li však sjednaná služební doba tři měsíce, část úplaty, jež vypadá na tři měsíce. Případné další nároky na náhradu škody zůstávají předchozími ustanoveními nedotčeny.
(2) Stejné nároky přísluší zaměstnanci, ustoupil-li správce podstaty od smlouvy.
(3) Ustoupil-li zaměstnanec bez důležitého důvodu od smlouvy nebo zavdal-li svým zaviněním zaměstnavateli odůvodněnou příčinu k odstoupení, může zaměstnavatel žádati náhrad škody.
§ 33.
Postihuje-li obě strany vina na odstoupení nebo na předčasném zrušení služebního poměru, má soudce dle volného uvážení rozhodnouti zdali a v jaké výši náhrada přísluší.
Konkurs.
§ 34.
(1) Byl-li po nastoupení služebního poměru vyhlášen konkurs na jmění zaměstnavatelovo, vstupuje konkursní podstata ve smlouvu. Do jednoho měsíce od vyhlášení konkursu může však zaměstnanec zrušiti služební poměr bez výpovědi, správce podstaty pak za zachování zákonitých anebo smluvených kratších výpovědních lhůt.
(2) Byl-li služební poměr výpovědí správce podstaty zrušen před uplynutím určité lhůty, na jakou byl sjednán, anebo byla-li ve smlouvě ujednána delší výpovědní lhůta, může zaměstnanec žádati náhradu škody jemu způsobené.
(3) Pokud pohledávky, které zaměstnanec uplatňuje na základě §§ 20, 23,.29 a 32, nepřevyšují částku úplaty na jeden rok vypadající, patří do první třídy konkurs nich pohledávek a ve vyrovnávacím řízení k přednostním pohledávkám.
Lhůta pro uplatňování nároků.
§ 35.
(1) Nároky na náhradu pro předčasné vystoupení nebo pro předčasné propuštění ve smyslu §§ 26 a 27, dále nároky na náhradu pro odstoupení od smlouvy ve smyslu §u 32 dlužno uplatniti u soudu do šesti měsíců, jinak jsou vyloučeny.
(2) Lhůta počíná u nároků prvého druhu uplynutím dne, kdy nastalo vystoupení nebo propuštění, u nároků posléz uvedeného druhu uplynutím dne, kterého měla býti nastoupena služba.
Kauce.
§ 36.
Dal-li zaměstnanec kauci, dlužno složiti kauci u příslušného soudu a rovněž tak pojistku o uzavřeném pojištění kauce. Nároky na kauci vznésti lze pouze cestou soudní.
Doložka o konkurenci.
§ 37.
Úmluva, která zaměstnance pro dobu po ukončení služebního poměru omezuje v jeho výdělečné činnosti (doložka o konkurenci), nemá účinku.
Vysvědčení.
§ 38.
(1) Zaměstnavatel jest povinen vydati zaměstnanci k jeho žádosti při skončení služebního poměru písemné vysvědčení o době a způsobu služby. Zápisy a poznámky ve vysvědčení, které zaměstnanci stěžují dosažení nového místa, jsou nepřípustny. Vysvědčení rozšířiti dlužno k žádosti zaměstnancově také doložkou o jeho chování a výkonech.
(2) Žádá-li zaměstnanec za vysvědčení v době trvání služebního poměru, budiž mu na jeho náklad vydáno. Vysvědčení zaměstnancova, která jsou v uschování u zaměstnavatele, buďtež mu k jeho žádosti kdykoli vydána.
§ 39.
Práva, která přísluší zaměstnanci na základě ustanovení §§ 8, 9, 10 poslední odstavec, 12, 14 odstavec 2, 15, 16, 17, 18, 19 odstavec 2, 20 odstavec 2 až 5, 21, 22, 23, 24, 29, 31 odstavec 3 a 4, 32 odstavec 1, 35, 36, 37, 38, nelze služební smlouvou ani zrušiti ani omezovati.
§ 40.
Pro spory ze služebních poměrů, v tomto zákoně upravených, příslušny jsou živnostenské soudy.
§ 41.
(1) Pokud tento zákon nestanoví ničeho jiného, platí předpisy všeobecného občanského práva o smlouvě služební a námezdní pro služební poměry, v tomto zákoně upravené.
(2) Rovněž tak zůstávají, pokud tento zákon nestanoví ničeho jiného, v platnosti předpisy živnostenského řádu vyjma §§ 72, 77, 80 až 80 i), 81, 84, 85 pro služební poměry v tomto zákoně upravené, na které se vztahuje živnostenský řád.
Článek II.
Předpisů tohoto zákona užíti dlužno také o služebním poměru osob, které jsou zaměstnány v podnicích válečných a podnicích přechodného hospodářství převážně kupeckými nebo vyššími, nikoli kupeckými službami anebo pracemi kancelářskými, pokud služební poměr zabírá hlavně výdělečnou činnost zaměstnancovu.
Článek III.
Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. června 1922. Dlužno ho použíti na služební poměry, tohoto dne trvající, také tehdy, byla-li dána výpověď po vyhlášení zákona.
Článek IV.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem sociální péče.
Odůvodnění.
Pro úpravu služebních poměrů obchodních pomocníků a jiných osob, ustanovených k vyšším službám, rozhodným jest zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910. Zákon o obchodních pomocnících vybudován byl podstatným dílem na zákonitých ustanoveních, která zjednána byla před padesáti, ba před daleko více než sto lety, tedy na ustanoveních, která se sice vyznamenávají úctyhodným stářím, nikoli však v každém případě schopností přizpůsobiti se daným poměrům.
I když zákon o obchodních pomocnících v době svého vytvoření musel býti oceňován jako zcela značný pokrok, tož obsahoval proto přece již od počátku mnohou polovičatost a vadu, kteréž vedly organisace zaměstnanců vždy znovu k tomu, aby uplatňovaly požadavek důkladného přetvoření zákona o obchodních pomocnících.
Nelze popírati, že zákon o obchodních pomocnících v mnohém ohledu již nikterak nevyhovuje nynějším požadavkům a že jeho úprava, nynější době přiměřená, jest potřebou hluboce pociťovanou. Poměry, které kdysi byly směrodatnými, když předkládán byl zákon o obchodních pomocnících, nelze s dnešními poměry ani z daleka stavěti do jedné řady.
Předložený návrh klade sobě tedy za úkol, aby vyhověl nejnaléhavějším požadavkům v oboru nové úpravy práva o služebních smlouvách zaměstnanců. Jeho úlohou jest rozšířiti sociální ochranu nejnutnější měrou; jistá ochranná opatření učiniti donucující normou pro všechny zaměstnavatele; odstraniti mnohé nejasnosti, jež vznikly z posavadního nedostatečného znění zákona o obchodních pomocnících; přispěti k utvoření jednotného samostatného práva pro různá povolání soukromých zaměstnanců (soukromých úředníků).
Návrh slouží jedině k nové úpravě soukromoprávní stránky služebního poměru. Zásadně trvá na tom, že má platiti pouze pro ty kruhy zaměstnanců, kteří vykonávají skutečné služby zaměstnanců, tedy pro obchodní pomocníky a zaměstnance, kteří sice nekonají kupeckých služeb, ale služby podobné, případně vyšší. Důvody pro to leží veskrze tak na snadě, že již předem není třeba pouštěti se do podrobností.
Obzvláště budiž ještě zdůrazněno, že požadavky na novou úpravu práva o služební smlouvě soukromých zaměstnanců, v předloženém návrhu obsažené, tvoří pouze nejmenší míru toho, čeho jest zapotřebí. Nelze je nikterak považovati jako projev jednostranné egoistické zájmové politiky, poněvadž vyplývají z neodvratných potřeb. Jejich proveditelnost jest prokázána praxí, ve které se jich namnoze již dávno používá dle volného ujednání mezi zaměstnavatelem a jednotlivým zaměstnancem anebo dle kolektivních smluv. Ostatně se vycházelo z úvahy, že omezením na míru nezbytné nutnosti ulehčí se přijetí návrhu v celém jeho rozsahu jak sboru zákonodárnému tak také jiným zúčastněným kruhům.
Ze všech hledisek nejvýš žádoucí zlepšení sociálního, hospodářského a právního postavení stavu soukromých zaměstnanců jest východiskem tohoto návrhu. Jeho uskutečnění dlužno tudíž označiti jako velmi cenný sociální pokrok.
K §u 1. - Objem působnosti.
Návrh zamýšlí vymeziti osobní obor platnosti zákona účinněji nežli se to posud stalo zákonem o obchodních pomocnících. Tento úmysl projevuje se tím, že zákon především přináší výpočet podniků a ústavů tomuto zákonu podléhajících, jenž jest podrobnější nežli výpočet v zákoně o obchodních pomocnících. Dále směřuje návrh k tomu, aby pojal také takové vrstvy zaměstnanců, jejichž služební poměry posud byly upraveny zcela nebo s části jinými zákony. (Zaměstnanci v hornictví, při plavbě, zubní technikové atd.). Rozšíření osobního objemu působnosti odvoditi jest snahou zaměstnanectva, dojíti k jednotnému právu o služební smlouvě pro soukromé zaměstnance (soukromé úředníky), jež by pokud možno zabíralo všechny kruhy stavu soukromého zaměstnanectva.
Jako další znak pro posouzení podléhá-li nějaký služební poměr tomuto zákonu, jest připojeno konání >kancelářských prací<. Připomíná se výslovně, že tímto dodatkem posavadní objem působnosti zákona o obchodních pomocnících právě tak nemá býti zúžen, jako rovněž tímto dodatkem nikterak nemají býti zákonu o zaměstnancích podrobeny osoby, které sice v kanceláři jsou činnými, avšak konají práce pouze podřízené (kancelářští sluhové, pomocní dělníci při obchodu, uklízečky a pod.). Účelem zmíněného doplnění je pouze, aby zaměstnancům, kteří konají skutečné zaměstnanecké služby, poskytlo pokud možno bez výjimky a bez dlouhých právních sporů ochranu tohoto zákona.
K §u 6. - Obsah služební smlouvy.
Nedostatečnost §u 6 odst. 1 zákona o obchodních pomocnících vedla k tomu, že zaměstnanci namnoze konati musí ve více nebo méně značném rozsahu služby, které s jejich vlastní odbornou činností nebo dokonce s jejich zvláštními službami, pro něž byli přijati, nemají naprosto nic společného. Klade se proto důraz na to, aby nyní jasně bylo vyjádřeno, že zaměstnanec pouze se svým výslovným svolením přibrán může býti ke službám, které jsou mimo odborné jeho vzdělání a posavadní způsob jeho odborné činnosti. Tím jedině zjednává se jasno v oboru, který se posud málo vyznamenával pro velice odlišné posuzování přiměřenosti úplnou nejistotou právního stavu.
Z citelné potřeby vzniká požadavek, aby zaměstnavatel v každém případě byl povinen vydati zaměstnanci po uzavření služební smlouvy písemný záznam o nejpodstatnějších vzájemných právech a povinnostech ze služební smlouvy.
K §§ 8 a 9. - Nároky v případě překážky ve výkonu služby.
Návrh rozšiřuje nárok na úplatu (zpeněžní nebo naturální požitky) v případě nemoci nebo jinakého úrazu přes dobu šesti neděl, posud stanovenou, při čemž obzvláště se přihlíží ke služební době, dosud v podniku ztrávené. Tím splňuje se požadavek zaměstnanců, jenž beze vší pochybnosti plně jest oprávněn a naprosto jest spravedlivý.