opakuje v 2. odstavci zásadu rovného nakládání s loděmi všech vlajek také pokud jde o užívání veřejných přístavů a míst k nakládání a vykládání zboží, jich vystrojení i pronájem částí pobřeží plavebníkům.

Dle ustanovení 2. odstavce mohou pobřežní státy pronajímati plavebním společnostem neb jiným zájemníkům části přístavních pobřeží, avšak jen v té míře, aby tento pronájem neohrožoval svobodné provozování plavby v přístavu a neznemožňoval přistání na veřejných místech oněm plavebníkům, kteří nemají pro sebe pronajatu žádnou pobřežní plochu.

Odstavec třetí vztahuje se na místa, kde se pravidelně překládá neb odlehčuje. Myslí se tím nejen místa mimo přístavy, nýbrž také přístavy samotné. Seznam takových míst bude schvalovati komise, aniž však má právo stanoviti, které určité místo příslušného přístavu má býti vyhrazeno překladu neb odlehčování. Nebylo totiž úmyslem pobřežních států připustiti zbytečný vliv komise na vnitřní správu přístavu.

Poplatky přístavní neomezí se na krytí nákladů za užívání přístavního zařízení, nýbrž mohou býti vybírány také za používání přístavů samotných. Výměra poplatků těch má býti rozumná (raisonnable). Při případných stížnostech bude labská komise zkoumati, jsou-li poplatky rozumné, berouc při tom zřetel nejen na náklady pořizovací, udržovací a správní, které téměř nikdy nebude možno plně krýti, nýbrž také na ostatní okolnosti, jmenovitě na to, jaké zatížení snese plavba.

Článek vztahuje se též na přístavy zimní a ochranné.

Veřejnou službou sluší tu rozuměti každé veřejné pravidelné zařízení sloužící plavbě, na př. službu vlečnou neb lodivodní, jejíž použití je každému přístupno, třeba by byla provozována i soukromým podnikem.

Druhý odstavec dává Německu právo, podle možnosti zavésti na trati pod Hamburkem povinnou službu lodivodní, která nyní neexistuje, neukládá mu však žádné povinnosti tak učiniti.

Ustanovení, že použití lodivodní služby není závazným nad Hamburkem, není na překážku tomu, aby byl požadován nutný počet lodního mužstva k zajištění bezpečnosti plavby zvláště v obtížných tratích a při provádění vodních staveb, jak to ostatně stanoví následující článek

nevyžaduje výkladu.

Dle ustanovení tohoto článku budou "plavecké patenty" vydávati úřady pobřežních států a labská komise. Pro posouzení, kdo jest oprávněn vydávati patent, jest rozhodujícím bydliště žadatelovo a nikoliv jeho státní příslušnost.

Každý pobřežní stát bude tudíž vydávati patenty všem žadatelům, kteří bydlí na jeho území, ať jsou jeho příslušníky neb příslušníky jiného pobřežního státu neb i státu nepobřežního, aniž kterýkoli z těchto žadatelů může se obrátiti na úřady jiného pobřežního státu, kde nemá bydliště, neb na komisi.

Komise pak bude vydávati patenty jen oněm žadatelům, kteří nemají bydliště v žádném pobřežním státě (prakticky tedy příslušníkům států nepobřežních). Tito žadatelé mají na vůli obrátiti se také na úřady kteréhokoliv ze států pobřežních.

Při tom ovšem ve všech, případech zkouška způsobilosti, o níž mluví článek následující, bude se konati za stejných podmínek.

Výhody plynoucí z těchto ustanovení pro určitou kategorii cizinců, pokud v budoucnosti budou na Labi provozovati plavbu, jsou jí jednak důsledkem mezinárodního charakteru řeky, jednak mají býti zárukou, že cizincům nebude přístup k provozování labské plavby ztěžován.

nepotřebují výkladu.

Ačkoliv obsah článku toho výslovně neuvádí, není pochyby, že také každý pobřežní stát má právo žádati odnětí (zrušení) plaveckého patentu.

Závěrečný protokol vysvětluje, že postižený má právo odvolati se proti odnětí patentu k příslušným instancím pobřežního státu za podmínek stanovených zákonodárstvím tohoto státu.

nevyžaduje výkladu.

Dle ustanovení 2. odstavce budou pobřežní státy vydávati lodní patenty pro Labe, to jest certifikáty o způsobilosti lodi ku plavbě, pouze lodím náležejícím jich vlastním příslušníkům. Toto právo mohou však přenésti na soukromé orgány neb společnosti, které však musí býti uznány labskou komisí. Také.nepobřežní státy v komisi zastoupené mají právo navrhnouti komisi podobné instituce, které by vydávaly lodní patenty lodím náležícím příslušníkům států nepobřežních. Takovými institucemi mohou býti zejména velké pojišťovací společnosti, které pojišťují loď i náklad a mají proto zájem na bezpečnosti plavby v Německu, na př. společnost "Veritas" neb "Germanischer Lloyd".

Ve smyslu čl. 36. nevztahuje se ustanovení čl. 34. na námořní lodi plující na trati pod Hamburkem. Námořní lodi, jež by pluly nad Hamburkem, musily by se mu podrobiti. Výjimka činí se pouze pro takové námořní lodi, které, jsouce vystaveny v loděnici nad Hamburkem, projíždějí po dohotovení krátkou trať labskou ležící nad tímto přístavem, aby dosáhly moře.

Slovem"případně" (s'il y a lieu) má býti vyjádřeno, že manifestu není potřebí, nepřekročí-li loď celní hranice jiného státu pobřežního, pokud by ho ovšem nevyžadovaly předpisy pobřežního státu samého, na jehož vodách se loď pohybuje.

Na trati mezi Hamburkem a Harburkem (Cuxhafenem) a mořem neplatí předpisy předchozích článků 28. až 35. ani pro lodi námořní, ani pro lodi říční provozující zde pravidelnou plavbu. Ostatní lodi říční provozující labskou plavbu nad Hamburkem odvažují se zřídka na námořní trať labskou, poněvadž jejich konstrukce neodpovídá poměrům na této trati. Stane-li se tak přece, musí se podříditi normálním předpisům labské akty.

Zde sluší podotknouti, že pro labskou trať mezi Mělníkem a Hamburkem existuje již jednotný plavební řád vydaný všemi pobřežními státy v r. 1894 a pozměněný jimi v r. 1898, doplněný u nás provisorními předpisy z r. 1905 a pozdějšími, týkajícími se plavby na kanalisované trati Labe až do Lovosic a jednotlivých zdymadel. Pro trať námořní od Hamburku do Cuxhafenu platí předpisy pro plavbu námořní založené na mezinárodních úmluvách. Pro trať vltavskou od Vyššího Brodu do Mělníka, jakož i pro přítoky její platí dosud plavební policejní řád z r. 1854 s četnými pozdějšími doplňky a změnami, zejména provisorními předpisy o plavbě po kanalisování trati Vltavy v r. 1903. V vydání nového plavebního řádu pro Vltavu, jenž by byl pokud možno stejný s labským, jednalo se již před válkou, ale věc uvízla v bývalém rakouském ministerstvu obchodu. Nyní dle čl. 33. otázka ta bude vyřízena labskou mezinárodní komisí.

neomezuje práva pobřežních států učiniti zákonná opatření ohledně všeobecné policie, celnictví, veřejného zdravotnictví a pod., s tou výhradou ovšem, že tato opatření budou v souhlasu s ustanoveními přítomné úmluvy.

Dále nutno konstatovati, že

1. ustanovení článku 38. vztahuje se také na transit, ovšem za podmínky, že zvláštní předpisy o transitu obsažené v přítomné úmluvě nebudou dotčeny,

2. řády, označené v přítomném článku, obsahují rovněž úpravu zdravotní policie a veřejné bezpečnosti.

Slovu "plavba" jest zde rozuměti v nejširším smyslu; zahrnuje v sobě veškery podmínky technické a hospodářské.

vyslovuje povinnost pobřežních států udržovati na vlastní útraty řeku v dobrém stavu splavnosti. Udržování potahových stezek náleží jim jen potud, pokud jich plavba dnes ještě užívá.

Kdyby pobřežní státy nedostály této povinnosti, jest možno odvolati se dle ustanovení čl. 52. nejprve k labské komisi, potom ke Společnosti Národů.

Závěrečný protokol stanoví, že stav splavnosti, jehož udržování přikazuje článek 39., nesmí býti horší stavu z r. 1914.

nevyžaduje výkladu. Trať, o niž jde, jest 3378 km dlouhá (mezi Niedergrundem 105.835 km. na levém břehu a Hřenskem 109.213 km na pravém břehu).

Důvodem tohoto článku jest snaha, aby pobřežní státy nemohly podniknouti na mezinárodním Labi žádných staveb, které by mohly býti na újmu splavnosti řeky bud' v místě provedení staveb takových neb na jiných tratích. Proto jest nutno, aby mezinárodní komise byla předem, zpravena o všech podobných pracích.

Ustanoveními 3. odstavce jest postaráno o to, aby provedení staveb toho druhu nebylo komisí snad zbytečně zdržováno.

Zakáže-li komise některou navrhovanou stavbu, může se pobřežní stát odvolati k Společnosti národů za podmínek stanovených v čl. 52.

Celý článek vztahuje se výhradně na stavby prováděné na mezinárodním Labi, jehož rozsah je vymezen v článku 1. Stavby jakéhokoliv druhu prováděné na labských přítocích nepodléhají žádnému vlivu mezinárodní komise.

Od r. 1870, kdy bylo zrušeno labské clo smlouvou uzavřenou mezi konfederací severního Německa a Rakouskem, nebyly na Labi vybírány žádné plavební poplatky, neboť řečená smlouva připouštěla jich vybírání jen za používání "zvláštních zařízení určených k usnadnění dopravy", o jichž výkladu nebylo mezi smluvními stranami nikdy docíleno shody, ale nedošlo také ku praktickému použití řečeného ustanovení smlouvy na konkrétní případ. Dávná snaha Německa zavésti na Labi plavební dávky narážela vždy na odpor rakouské vlády, která viděla v jich zavedení ohrožení schopnosti soutěže rakouského obchodu zámořského.

Ustanovení čl. 42. nové akty připouští sice zásadně možnost zavedení takových poplatků za účelem krytí nákladů určitých velkých staveb, majících za účel podstatné zlepšení splavnosti mezinárodního Labe, neboť dnešní poválečná situace pobřežních států nedovoluje jim podnikati rozsáhlé a nákladné stavby regulační, jichž Labe vyžaduje, aniž by plavba přispěla aspoň částečně k úhradě těchto nákladů. V celku možno říci, že čl. 42. podává vlastně onen praktický výklad slov "zvláštní zařízení určená k usnadnění dopravy" tím, že je definuje jako velké práce zlepšovací. Avšak podmínky, za kterých článek 42. poplatky připouští, jsou zárukou, že poplatků nebude zneužíváno ku zatěžování labské plavby.

Tak především mohou plavební poplatky býti vybírány jen výjimečně a pouze k úhradě velkých zlepšovacích staveb a nikoliv ku krytí zlepšovacích prací všeho druhu. Případně mohou býti kryty také výlohy za udržování takových velkých staveb, nikoliv však v každém případě. Labská komise posoudí, zda je výhodnější provésti nákladnou umělou stavbu vyžadující pak nepatrné udržování, či naopak provésti úpravu méně nákladnou, mající však za následek dražší udržování.

Poplatky musí býti mírné výměry, která bude schvalována komisí. K jich schválení jest pak třeba v každém případě 7 hlasů (z celkového počtu 10 členů komise). Také doba, po kterou smí býti poplatky vybírány, stanovena jest komisí.

Dále stanoví článek 42., že jen ony lodi budou platiti, které budou skutečně s to využíti výhod přivoděných provedenými stavbami. Poplatky nesmí v žádném případě a pro žádnou kategorii lodí převyšovati prospěch, který jim při plavbě z provedených prací vzešel.

Výtěžek z poplatků nesmí býti věnován žádnému jinému účelu (na př. správním výdajům státu nebo komise), než ku krytí výloh stavebních.

K vysvětlení dodatku závěrečného protokolu uvádí se, že čl. 53. dodatečné labské akty z 13. dubna 1844 zavazuje pobřežní státy, aby učinily každý na svém území nutná opatření k docílení a udržení nejmenší hloubky tří rýnských stop v plavebním korytě labském na trati mezi Děčínem a Hamburkem a to za vodního stavu šesti palců nad nejnižší pozorovanou vodou z r. 1842. Pokud tedy tomuto závazku nebylo dosud na některých místech vyhověno, stanoví závěrečný protokol, že náklady prací nutných k docílení,této nejmenší

hloubky nemohou býti ve smyslu smlouvy z 22. června 1870 kryty plavebními. poplatky.

má v 2. odstavci za účel dáti labské komisi možnost působiti na pobřežní státy, aby provedly na svém území stavby prvořadého významu pro plavbu, ovšem s podmínkou, že dotyčný stát nemusí sám přímo finančně přispěti k úhradě. Nevylučuje se však příspěvek nepřímý ve formě placení plavebních poplatků, což je spravedlivé, neboť ve smyslu čl. 42. budou platiti jen ty lodi, které skutečně využijí výhod ze staveb pro plavbu plynoucích.

Druhý odstavec vypočítává dále příčiny, ze kterých může se pobřežní stát postaviti na odpor provedení zmíněných staveb. Formulace tato je doslovně převzata z barcelonské úmluvy o režimu vodních cest mezinárodního významu z 20. dubna 1321. Z téhož pramene pochází také ustanovení odstavce 3.

Rozumí se, že spory vzniklé mezi komisí a některým z pobřežních států vyřídily by se ve smyslu článku 52. před Společností Národů.

týkají se úpravy soudnictví v určitých otázkách labské plavby a mají za účel usnadniti labským plavebníkům rychlé a snadné vyřízení sporů tím, že tyto spory budou vyřizovány orgány ležícími na řece samé a s použitím zjednodušeného řízení.

Plavební soudy stávají na Labi vlastně již na základě ustanovení čl. XXVI. a XXVII. staré labské akty z 23. června 1821, doplněné dodatečnou aktou z 13. dubna 1844, byvše zřízeny hlavně k rozhodování sporu o plavební poplatky, jež zvány bývaly "vodní clo", pode jménem labské celní soudy (Elbezollgerichte). U nás nebyly to ale soudy zvláštní, nýbrž pět okresních soudů a to v Mělníku, Roudnici, Litoměřicích, Děčíně a Ústí nad Labem, na něž byly přeneseny jisté kompetence ve věcech plavebních. Později roku 1868 v důsledku zásady oddělení soudnictví od správy byla přikázána část agend okresním hejtmanstvím a část okresním soudům zřízeným v řečených městech. Zrušením labských poplatků v r. 1870 stejně jako sjednocením německých států pobřežních v jednu říši s jednotným zákonodárstvím ubylo těmto soudům značně agendy a y dalších letech bylo se jich stále méně dovoláváno, poněvadž zájemníci obraceli se na obyčejné soudy, příslušné dle soudního řádu. V otázce, zda je účelno a prospěšno udržeti, eventuelně v jakém rozsahu, tuto instituci, která sice právně dosud existuje, ale během času následkem změněných poměrů pozbyla praktického významu, rozcházely se názory delegátů značně.

Ježto průběhem jednání o labské aktě bylo seznáno, že nelze všechny podrobnosti, týkající se otázky polabských soudů, ihned uspokojivě vyřešiti definitivní dohodou, byly do úmluvy pojaty zatím pouze hlavní zásady a podrobnější provedení zůstaveno. úmluvě dodatečné zmíněné ve čl. 44. a 47.

předpisuje povšechně, že pobřežní státy pověří určité soudy (úřady), sídlící v místech ležících co nejblíže Labe, rozhodováním o přestupcích policejního plavebního řádu, jakož i o jiných věcech, týkajících se plavby, jež budou vymezeny ve zvláštní úmluvě. Nejde tedy o zřízení nových soudů, nýbrž o pouhé pověření stávajících již soudních instancí určitou pravomocí, tak jako tomu bylo dosud dle staré labské akty.

Stanovisko československého právního řádu, podle něhož přestupky policejního plavebního řádu nepatří do kompetence soudní, vyhověno bylo tím, že závěrečný protokol výslovně připouští možnost svěřiti rozhodování o těchto přestupcích též úřadům správním.

nepotřebuje výkladu.

dává stranám právo odvolati se z rozsudků plavebních soudů buď k odvolací instanci příslušného pobřežního státu neb k mezinárodní komisi.

Tento zásah do soudní výsosti pobřežních států vysvětluje se mezinárodní povahou řeky, která žádá, aby věci, dotýkající se zájmů plavby, byly aspoň ve 2. stolici svěřeny, přeje-li si toho strana, mezinárodní komisi, která by mohla náležitě dbáti, aby svoboda plavby a rovné právo příslušníků všech států byly v rozhodování vnitrostátních úřadů a soudů náležitě zajišťěny. Sluší podotknouti, že takovýto, režim trvá na Rýně již od roku 1868 a dosud tam platí. Na rozdíl od Labe jsou na Rýně skutečně zvláštní plavební soudy, jichž se zájemníci zpravidla dovolávají, a také Rýnská komise často rozhoduje o odvoláních z rozsudků těchto soudů.

Mezinárodní labská komise vypracovala již text dodatečné úmluvy, o níž jedná tento článek. Tato úmluva bude předložena samostatně, současně s příslušným návrhem vnitrostátní zákonné úpravy labského soudnictví ve smyslu jejich ustanovení. Až do jejího uplatnění zůstávají však v působnosti staré předpisy o labských soudech a není třeba, aby provedení zásad v článcích 44. a 47. obsažených stalo se zvláštním zákonem.

Závěrečnému protokolu jest rozuměti tak, že ve smyslu čl. 379 mírové smlouvy versailleské Německo jest zavázáno přijmouti také dodatečnou úmluvu o soudech, jako jest tomu při plavební aktě samé.

Sjednocení zákonodárství obou pobřežních států v otázkách plavebních rázu soukromoprávního a obchodního, jakož i v otázce úpravy pracovních podmínek personálu, zaměstnaného v labské plavbě, jest zajisté žádoucím. Pokud se týče první kategorie, jde tu hlavně o otázky, týkající se srážky lodí, zodpovědnosti dopravy, havarií, pojištění, dopravní smlouvy a pod. V té příčině třeba poznamenati, že Německo má již své vnitroplavební právo (Binnenschiffahrtsrecht), u nás pak je návrh na zákonnou úpravu vnitrozemské plavby již připraven v ministerstvu obchodu.

První odstavec zachovává v platnosti labskou aktu také v době války, pokud její ustanovení jsou slučitelna s právy a povinnostmi válčících a neutrálů. Je to ustanovení, jež odpovídá čl. 15 všeobecné úmluvy barcelonské o režimu vodních cest mezinárodního rázu z 20. dubna 1921.

Obzvláště důležité jest pro Československo, jako stát vnitrozemský, ustanovení 2. odstavce, které zavazuje Německo, aby v případě, že by válečné události jakéhokoli druhu přinutily je zabrániti volnému transitu Československa po Labi, poskytlo tomuto jinou cestu k moři, pokud možná rovnocennou. Může to býti buď cesta vodní nebo pozemní. Nová tato cesta bude ovšem podrobena opatřením vyžadovaným vojenskou bezpečností Německa a krom toho bude její používání - dle předpisu závěrečného protokolu - možné jen v souhlasu s právy a povinnostmi států válčících a neutrálních, stejně jako tomu bude na samotném mezinárodním Labi dle 1. odstavce.

Pro případ, že by Německu bylo materielně nemožno splniti závazek, vymezený v 2. odstavci, t. j. poskytnouti Československu jinou cestu k moři, převzaly všechny signatární mocnosti labské akty závazek ustanovením závěrečného protokolu, že se vynasnaží, aby opatřily Československu na místo labské vodní cesty jiné dopravní prostředky, které by mu poskytly spojení s mořem.

Rozumí se, že spory, vzniklé při provádění článku, budou řešeny ve smyslu čl. 52. mezinárodní Labskou komisí, po případě Společností národů.

Ustanovení čl. 49. jest v mezinárodním právu úplnou novotou a přispěje jistě k dalšímu vývoji tohoto práva na prospěch států vnitrozemských.

nepotřebují výkladu.

řeší otázku rovnání sporů, vzniklých z výkladu a provádění této úmluvy.

Článek stanoví. nejprve v 1. odstavci, že každá záležitost, týkající se tohoto výkladu neb provádění, musí býti nejprve předložena labské komisi. Tato použije všech prostředků, aby spor byl smírně vyrovnán.

Shledá-li některá ze smluvních stran, že komise svým rozhodnutím překročila svou pravomoc, nebo porušila přítomnou úmluvu, může se obrátiti předepsanou cestou na Společnost národů. Kromě důvodů založených na nepříslušnosti komise nesa na porušení labské akty nelze si stěžovati do jejích usnesení, leč státu, jehož území se spor týká.

Pokud jde o práva a povinnosti států, které nepodepsaly této úmluvy, rozumí se, že se mohou vždy obrátiti na mezinárodní labskou komisi se svými stížnostmi neb spory.

nevyžaduje výkladu.

Podotýká se, že pan president republiky projevil,svůj souhlas s tím, aby byl tento vládní návrh Národnímu shromáždění předložen.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl přikázán v poslanecké sněmovně výboru dopravnímu a zahraničnímu a v senátě rovněž výboru dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory podaly o něm zprávu vždy co možno nejdříve.

V Praze dne 2. března 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš, v. r.