Statut o svobodě transitu.

Článek 1.

Za transitující územími, stojícími pod svrchovaností neb pravomocí některého ze smluvních států, pokládají se ty osoby, zavazadla, zboží, jakož i lodi, čluny, osobní i nákladní vagony a jiné dopravní prostředky, jichž přeprava přes řečená území, provedená ať s překládáním neb bez něho, s uložením do skladiště neb bez uloženi, ať byl náklad složen a znovu naložen či ne, ať byl změněn způsob přepravy či ne, jest jen zlomkem přepravy celkové, která se počala a má se skončiti mimo hranice státu, jehož územím transit se děje.

Přepravy toho druhu označují se v tomto Statutu jménem "přepravy transitní".

S výhradou jinakých ustanovení tohoto Statutu budou upravovací a prováděcí opatření učiněná smluvními státy stran převozů dějících se územími, stojícími pod jejich svrchovaností neb jejich pravomocí, usnadňovati svobodný transit, ať po železnici, ať po vodě, na používaných cestách vhodných pro mezinárodní transit. Nebudiž činěno rozdílu pro státní občanství osob, ani pro vlajku lodí neb člunů, ani z důvodu místa původu, příchodu, vstupu, výstupu neb určení, ani s ohledem na vlastnictví zboží, lodí, člunů, osobních a nákladních vagonů neb jiných dopravních prostředků.

Aby se zabezpečilo provedení tohoto článku, smluvní státy povolí transit svými vnitrozemskými vodami za obvyklých podmínek a výhrad.

Transitní přepravy nejsou podrobeny žádným zvláštním dávkám a poplatkům z důvodu jejich průvozu (vstup a výstup sem počítajíc). Lze však vybírati z těchto transitních přeprav dávky a poplatky určené výlučně k úhradě dozíracích a správních výloh transitem způsobených. Výše veškerých dávek a poplatků musí pokud možno odpovídati výlohám, jež mají krýti, a jest tyto dávky a poplatky ukládati jen za podmínek rovnosti, vymezených v předcházejícím článku; na určitých tratích možno však z důvodů nestejných nákladů na dozor tyto dávky a poplatky obmeziti neb docela odstraniti.

Smluvní státy se zavazují, že při transitních přepravách po dopravních cestách státem provozovaných, spravovaných neb koncesovaných, použijí, ať místo odjezdu neb určení jest jakékoliv, přiměřených tarifů, jak co do sazeb, tak co do podmínek jich použití a se zřetelem na dopravní poměry, jakož i na obchodní soutěž dopravních cest. Tyto tarify buďtež sestaveny tak, aby co možná nejvíce usnadňovaly mezinárodní provoz. Žádná odměna, výhoda, neb obmezení nesmí ani přímo, ani nepřímo záviseti na státním občanství neb vlastnostech majitele lodi neb jakéhokoli jiného dopravního prostředku, jehož bylo nebo mělo býti použito na některé části celkové dopravy.

Žádný ze smluvních států nebude tímto Statutem vázán, aby provedl průvoz cestujících, jimž vstup na jeho území jest zapovězen, neb zboží takového druhu, jehož dovoz jest zakázán ať z důvodů zdravotních nebo veřejné bezpečnosti, ať z důvodu ochrany proti nemocem zvířecím neb rostlinným.

Každý smluvní stát má právo učiniti nutná opatření, aby se přesvědčil, zda osoby, zavazadla, zboží a jmenovitě zboží monopolu podléhající, lodi, čluny, osobní a nákladní vagony a jiné dopravní prostředky skutečně transitují, jakož i zda projíždějící, cestující jsou s to, aby skončili svou cestu, a aby zamezil ohrožení bezpečnosti dopravních cest a prostředků.

V Statutu tomto žádné ustanovení nikterak nebrání opatřením, která kterýkoli ze smluvních států byl neb bude nucen učiniti podle všeobecných mezinárodních úmluv, v nichž je stranou, neb jež později budou snad uzavřeny, zejména opatřením podle úmluv sjednaných pod záštitou Společnosti národů o transitu, vývozu neb dovozu zvláštního druhu zboží, jako opia neb jiných škodlivých drogů, zbraní neb rybářských úlovků, nebo podle všeobecných úmluv, jež mají za účel ochranu práv z vlastnictví průmyslového, literárního neb uměleckého, aneb úmluv týkajících se falešných známek, nepravých označení původu neb jiných způsobů nekalého obchodu.

V případě, že by na splavných cestách pro transit používaných zřízeny byly monopolní vlečné služby, musí býti tyto tak upraveny, aby transitu lodí a člunů nečinily obtíže.

Tento Statut neukládá žádnému ze smluvních států nového závazku povoliti na základ těchto ustanovení svobodný transit pro příslušníky a jich zavazadla nebo pro vlajku některého, mimosmluvního státu, aniž pro zboží, vagony osobní i nákladní neb jiné dopravní prostředky, jejichž státem příchodu, vstupu, výstupu neb určení jest některý stát mimosmluvní, vyjímaje případy, že by kterýkoli z ostatních zúčastněných států smluvních dovolal se závažných důvodů ve prospěch takového transitu. Předpokládá se však, že zboží transitující bez překládání pod vlajkou některého ze smluvních států, požívá výhod přiznaných této vlajce.

Výjimečně a na dobu co možno nejkratší mohou býti učiněna zvláštní neb všeobecná opatření, odporující ustanovením předcházejících článků, k nimž by kterýkoli ze smluvních států byl nucen v případě vážných událostí ohrožujících bezpečnost států, neb životní zájmy země, za předpokladu, že jest zásadu svobody transitu vždy zachovati pokud jen možno.

Tento Statut nestanoví práv a povinností válčících a neutrálních v době válečné. Nicméně zůstane v platnosti v čase války v míře s těmito právy a povinnostmi slučitelné.

Tento Statut neukládá žádnému ze smluvních států závazku, který by se příčil jeho právům a povinnostem jako Člena Společnosti národů.

Smlouvy, úmluvy neb dohody o transitu, sjednané smluvními státy před 1. květnem 1921, se nezrušují tím, že tento Statut nabude působnosti.

Vzhledem k tomuto zachování v platnosti oněch dohod zavazují se smluvní státy, že buď jakmile tyto dohody vyprší, neb jakmile okolnosti to dovolí, pozmění ony takto v platnosti zachované dohody, které by se příčily ustanovením tohoto Statutu, tak, aby je uvedly s nimi v soulad, pokud to dovolí zeměpisné, hospodářské, neb technické poměry zemí neb krajin, na něž se tyto dohody vztahují.

Smluvní státy se dále zavazují, že napříště neuzavrou smluv, úmluv ani dohod, které by odporovaly ustanovením tohoto Statutu a jež by nebyly ospravedlněny zeměpisnými, hospodářskými neb technickými příčinami, odůvodňujícími výjimečné úchylky.

Smluvní státy mohou ostatně uzavírati krajinské dohody o transitu v souhlase se zásadami tohoto Statutu.

Tento Statut nestanoví nikterak odnětí výhod větších než jsou ony, které vyplývají z jeho ustanovení a jež byly poskytnuty za podmínek souhlasných s jeho zásadami pro přepravy transitující územím, stojícím pod svrchovaností neb pravomocí některého ze smluvních států. Rovněž neobsahuje zákazu skýtati podobné výhody v budoucnosti.

Každý smluvní stát, který se bude moci platně dovolávati proti použití některého z ustanovení tohoto Statutu na celém svém území neb jeho části těžkých hospodářských poměrů, přivoděných zpustošením, způsobeným na jeho půdě průběhem války 1914-1918, bude podle článku 23 (e) Úmluvy o Společnosti národů pokládán za dočasně osvobozena od závazků plynoucích z použití ustanovení statutu za předpokladu, že zásadu svobody transitu jest pokud to jen možno zachovati.

V nedostatku přímé dohody mezi státy budou veškeré spory, jež snad mezi nimi vzniknou o výkladu neb použití tohoto Statutu, vzneseny na Stálý mezinárodní soudní dvůr, leč by se podle zvláštní úmluvy neb všeobecné klausule o arbitráži přikročilo k vyřízení sporu buď rozhodčím, nebo jakýmkoli jiným způsobem.

Odvolání se podává tak, jak ustanovuje článek 40 Řádu pro Stálý mezinárodní soudní dvůr.

Aby však tyto spory řešeny byly pokud možno cestou smírnou, zavazují se smluvní státy předložiti je k dobrému zdání orgánu, jenž bude ve věcech dopravy a transitu ustanoven Společností národů jako poradní a technický orgán pro členy Společnosti, dříve než se dovolají jakékoli instance soudní a s výhradou práv a pravomoci Rady a Shromáždění. V naléhavém případě může předběžné posouzení doporučiti veškerá prozatímní opatření určená hlavně k tomu, aby svobodnému transitu navráceny byly všechny výhody, jimž těšil se před činem neb událostí zavdavší podnět ke sporu.

Vzhledem k tomu, že ve vnitrozemí neb i na hranicích některých smluvních států vyskytují se pásma a enklávy nepatrné rozlohy a řídce obydlené v poměru k řečeným územím, tvořící části od nich oddělené neb útvary náležející jiným mateřským státům a dále, že je z důvodů správních nemožno použíti ustanovení tohoto Statutu v řečených pásmech neb enklávách, jest ujednáno, že tato ustanovení pro ně neplatí.

Stejně jest tomu, jestliže některá kolonie neb država má zvláště dlouhou hranici v poměru ke své ploše, což skutečně znemožňuje celní a policejní dohled.

Dotyčné státy však použijí ve výše zmíněných případech řádu, který v mezích možnosti bude dbáti zásad tohoto Statutu a usnadní transit a dopravu.

Rozumí se, že tento Statut nesmí býti vykládán tak, že by jakkoliv upravoval práva a povinnosti "inter se" území, která jsou částí neb jsou postavena pod ochranu jediného svrchovaného státu, ať tato území sama o sobě jsou členy Společnosti národů či nikoliv.

Úmluva o svobodě transitu byla sjednána na konferenci konané od 10. března do 20. dubna 1921 v Barceloně na vyzvání Společnosti národů. Podklad pro svolání a jednání konference tvořila resoluce I. Shromáždění Společnosti národů z 9. prosince 1920, kterou bylo uloženo této konferenci, aby se usnesla na opatřeních, jež členské státy Společnosti národů mají učiniti v zájmu svobody dopravy a transitu, podle čl. 23 e) Úmluvy o Společnosti národů, a aby vypracovala všeobecné úmluvy o mezinárodním dopravním režimu transitním, přístavním, železničním a na vodních cestách mezinárodního významu, jak předepsána v čl. 338 mírové smlouvy versailleské a v obdobných předpisech ostatních mírových smluv. Jednání barcelonských se zúčastnili zástupci 44 států, mezi nimiž byli též zástupci všech bývalých nepřátelských států centrálních, kromě Turecka. Úmluva o svobodě transitu jest jednou ze zmíněných všeobecných úmluv a na ni se vztahuje též článek 379 mírové smlouvy versailleské a obdobné články mírových smluv ostatních, které ukládají bývalým nepřátelským mocnostem ústředním povinnost přístupu k těmto úmluvám do 5 let od vstupu mírových smluv v platnost.

Úmluva jest datována 20. dubna 1921 a doložena statutem o svobodě transitu, který podle předpisu čl. 1. tvoří její integrující součást. Za republiku Československou byla podepsána Drem Otokarem Lankašem, ministerským radou v ministerstvu železnic, který se jednání zúčastnil a úmluvu podepsal na základě řádné plné moci, vydané presidentem republiky.

Význam úmluvy o svobodě transitu jest se stanoviska všeobecného, zejména pak se stanoviska republiky Československé dalekosáhlý a možno říci, že tato úmluva znamená důležitou novinku v oboru práva mezinárodního. Zásada svobody transitu byla sice již v dobách předválečných uznávána a byla předmětem smluv mezi státy, hlavně při sdělávání smluv obchodních. Úmluva o svobodě transitu jest však první kolektivní mezinárodní úmluvou, kterou jisté minimum záruk svobody transitu bylo slavnostním způsobem prohlášeno.

Svoboda transitu znamená ve své podstatě právo jednoho státu na volný průchod státem druhým, ať za účelem volného přístupu k moři, či za účelem přestoupení k státu třetímu, tak jakoby tu onoho mezistátu nebylo. Svoboda transitu neznamená tudíž právo uniknouti do státu jiného, nýbrž jen právo průchodu státem druhým a účelem úmluvy jest tedy, aby státy nezneužívaly své geografické posice na úkor státu jiných tím, že by jim volný transit zamezovaly nebo ztěžovaly.

Formálně tvoří celou úmluvu, jak bylo již shora podotčeno, dvě části, a to:

1. vlastní úmluva,

2. statut o svobodě transitu ze 14. dubna 1921.

Vlastní úmluva obsahuje mimo slavnostní vyrčení zásady svobody transitu ustanovení rázu formálního. (Výhrada platnosti smluv mírových, označení autentických textů, ustanovení

o ratifikaci, přístupech, registraci podle čl. 18 Úmluvy o Společnosti národů, vstupu v působnost, výpovědi, revisi a pod.) Naproti tomu jsou veškera materielní ustanovení o svobodné dopravě transitní soustředěna ve statutu. Důvodem tohoto rozdělení celé úmluvy na 2 části byl ohled na zvláštní poměry anglických dominií, která byla připuštěna za samostatné členy Společnosti národů, při uzavírání mezinárodních smluv jsou však v souhrnu britské říše zastupována králem anglickým.

Zásada svobody transitu jest vyřčena v předmluvě k úmluvě způsobem všeobecným, statut sám však vztahuje se jen na dopravu po železnicích a vodách vnitrozemských. Doprava po silnicích byla z úpravy vyloučena vzhledem k odporu některých států, poukazujících

na obtíže účinné kontroly. Doprava vzdušná jest předmětem zvláštní mezinárodní úmluvy, která byla sjednána v Paříži 13. října 1919.

K jednotlivým ustanovením statutu o svobodě transitu jest podotknouti toto:

V článku 1. jest obsažena definice přepravy transitní.

V článku 2. jest vyslovena zásada svobody transitu a to způsobem positivním tak, že se smluvním státům ukládá s výhradou jinakých ustanovení statutu povinnost správními a reglementárními opatřeními usnadňovati svobodný transit po železnicích a vnitrozemských vodách svého území, při čemž jest pro zacházení s přepravami transitními stanovena zásada rovnosti bez rozlišování podle národnosti nebo vlastnických poměrů. Podotknouti jest, že povinnost usnadňovati svobodný transit vztahuje se jen na cesty v provozu se nalézající a pro mezinárodní transit se hodící a že tudíž se státům neukládá povinnost pro účely transitu zřizovati nové železnice nebo vodní cesty.

Článek 3. Podstatnou podmínkou svobody transitu jest, aby nebyl podroben dávkám celním. Bylo tudíž nutno jasně vytknouti, že jest zakázáno vybírati poplatky celní za vstup nebo výstup zboží transitního. Jest ovšem dovoleno vybírati poplatky ku krytí výloh dozíracích a správních. Tyto poplatky nesmí však převyšovati výlohy, k jichž krytí jsou určeny a smějí býti vybírány jen dle zásady rovného zacházení, vytčené v článku 2.

Článek 4. jedná o dopravném při transitních přepravách a stanoví zásadu, že transitní tarify dopravní svým sestavením mají pokud možno usnadňovati mezinárodní provoz a že mají býti přiměřeny jak co do sazeb, tak co do podmínek použití se zřetelem na dopravní poměry, jakož i na obchodní soutěž dopravních cest. Tomuto ustanovení, jež jest kompromisem mezi liberálním stanoviskem jistých států a protekcionářskými hledisky států jiných, jest rozuměti tak, že transitní tarify nesmějí svou výší nebo svými nepříznivými podmínkami transit ztěžovati, to znamená, že nesmějí býti zaváděny zvláštní vysoké sazby transitní. Toto ustanovení nebrání však činiti rozdíl mezi sazbami transitními a sazbami vnitrozemskými po případě sazbami vývozními nebo dovozními a není tudíž překážkou ochrany vlastního průmyslu toho kterého státu poskytování zvlášť zlevněných tarifních sazeb, jež transitní dopravě nejsou přístupny.

Pro použití vnitrozemských sazeb na transit jest článkem 4. stanovena zásada rovného zacházení bez rozlišování národnosti nebo vlastnických poměrů lodi nebo jiných prostředků dopravních:

Článek 5. připouští jistá omezení svobody transitu za účelem ochrany státu proti nežádoucímu vstěhování a proti rozšíření nákaz zvířecích nebo rostliných.

Článek ten dovoluje dále jistá kontrolní opatření, zejména ona, jež by byla předepsána všeobecnými mezinárodními úmluvami za účelem. zamezení nedovoleného obchodu.

Článek 6. upravuje poměr států, úmluvu o svobodě transitu sjednavších k státům mimosmluvním a stanoví použití zásady svobody transitu i pro transitní přepravy některého mimosmluvního státu v tom případě, když některý ze smluvních států dokáže závažný zájem na takovýchto transportech.

Článek 7. dovoluje výjimečné a zcela přechodné úchylky od ustanovení statutu v případě vážných událostí ohrožujících bezpečnost nebo životní zájem státu, při čemž však i za těchto okolností má zásada svobody transitu býti, pokud to vůbec možno, zachována. Článku tomuto jest rozuměti v souvislosti s ostatními ustanoveními v tom smyslu, že jest sice ponecháno každému státu uvážiti, je-li jeho bezpečnost nebo životní zájem ohrožen; eventuelní spory o tom, zda a do jaké míry bylo přes to možno svobodu transitu zachovati, spadaly by však do kompetence Společnosti národů.

Článek 8. stanoví, že i v čase války zůstane statut o svobodě transitu v platnosti v míře slučitelné s právy a povinnostmi států válčících a neutrálních. Článek ten jest ovocem kompromisu mezi dvěma navzájem se potírajícími stanovisky. Zástupci některých států chtěli omeziti právo válčících ve prospěch svobody transitu tím, že by výslovně i pro případ války stanovili za určitých podmínek jisté minimum této svobody. Jiní zastávali naproti tomu náhled, že není možno stanoviti napřed pro případ války poměr mezi zásadou svobody transitu a ochranou národní bezpečnosti, a žádali, aby se statut o svobodě transitu práv států válčících vůbec nedotýkal. Konference usnesla se konečně na kompromisním znění, vyslovila však většinou 23 hlasů proti 5 v závěrečném protokolu přání, aby práva a povinnosti států válčících a neutrálních mocností v případě války ve věcech transitních byla upravena zvláštními úmluvami.

Článek 9. upravuje poměr práv a povinností plynoucích ze statutu k právům a povinnostem vyplývajícím z členství Společnosti národů a ponechává každému státu smluvnímu úplnou volnost jednání ve příčině provádění rozhodnutí Společnosti národů, týkajících se hospodářských opatření proti některému státu.

Článek 10. týká se smluv, úmluv nebo dohod o transitu sjednaných před 1. květnem 1921 a upravuje věc tím způsobem, že zachovává takovéto dohody sice v platnosti, zavazuje však smluvní strany, aby je uvedly v soulad s ustanoveními statutu, pokud to dovolí zeměpisné, hospodářské nebo technické poměry zemí, na něž se takovéto dohody vztahují.

Dohody po uvedeném termínu uzavřené musí býti shodny se statutem až na výjimečné úchylky odůvodněné zvláštními poměry zeměpisnými, hospodářskými nebo technickými.

Jest připomenouti ostatně, že eventuelní spory o odůvodněnosti takovýchto výjimečných úchylek budou předmětem jurisdikce Společnosti národů.

Článek 11. připouští poskytování větších výhod v oboru transitu, než jak jsou stanoveny statutem za podmínky rovnosti zacházení a

Článek 12. stanoví ve smyslu mírových smluv možnost osvobození od povinností statutem uložených ve prospěch území ve světové válce zpustošených.

Článek 13. upravuje důležitou otázku postupu ve sporech vzniknuvších o výkladu nebo použití konvence. Zejména jest důležité ustanovení, kterým se státy zavazují, dříve než by vznesly takovéto spory na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, předložiti je za účelem smírného vyřízení k posouzení poradní a technické organisaci zřízené při Společnosti národů, jejímž úkolem bude zejména učiniti vhodná provisorní opatření k co možná úplnému zachování svobody transitu.

Článek 14. a 15. přihlédají ve příčině použití konvence ku zvláštním poměrům ve francouzských a portugalských enklavách v Indii, jakož i k poměrům dominií a kolonií k zemím mateřským. V závěrečném protokolu, jímž barcelonská konference shrnula výsledky své činnosti, formulovala kromě přání, zmíněného shora při výkladu čl. 8., ještě prohlášení za účelem bližšího vymezení všeobecného dosahu některých předpisů úmluvy a statutu o svobodě transitu. Dle těchto prohlášení:

1. nepřekáží ani úmluva ani statut v ničem tomu, aby doprava vnitrostátní, dovoz i vývoz, měly dočasnou prioritu před hospodářsky méně důležitým transitem, znamenají-li pro stát životní zájem;

2. zásada svobody transitu musí býti respektována i při poštovních zásilkách, ačkoliv nejsou citovány ve výpočtu předmětů transitní dopravy v čl. 1. statutu o svobodě transitu. Nedostatek výslovné zmínky se vysvětluje tím, že věc je upravena madridskou poštovní úmluvou z r. 1920. (Smlouvy a úmluvy světového spolku poštovního, sjednané v Madridě

30. listopadu 1920, vstoupily v platnost 1. ledna 1922 a byly u nás uveřejněny ve

Věstníku ministerstva pošt a telegrafů č. 58 ze dne 23. prosince 1921. Srv. též vyhlášku ministra zahraničních věcí z 11. března 1922, č. 101 Sb. z. a n.)

Úmluva a statut o svobodě transitu nabude pro Československou republiku působnosti za 90 dnů potom, až československá ratifikační listina bude přijata generálním sekretářem Společnosti národů, protože ostatní předpoklady její mezinárodní platnosti, předepsané v první větě čl. 6. vlastní úmluvy byly již splněny dnem 31. října 1922, kdy prošla lhůta 90 dnů po deposici ratifikační listiny pátého z pěti původně ratifikovavších států. (Albanie 8. října 1921, Bulharsko 11. července 1922, Velká Britanie, Indie a Nový Zeeland 2. srpna 1922. Z ostatních smluvních států ratifikovala dosud Italie a Dánsko.)

Podotýká se, že pan president republiky souhlasí s tím, aby připojená úmluva a statut byla Národnímu shromáždění předložena.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh přikázán nejprve v poslanecké sněmovně výboru dopravnímu a zahraničnímu a po projednání sněmovnou poslaneckou v senátě rovněž výboru dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory o něm podaly zprávu vždy co nejdříve.

V Praze dne 28. března 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš, v. r.