Es ist dies die Zuschrift des Ministeriums des Innern vom 22. Mai 1922, Z. 26711/22 an das Prä- sidium des Ministeriums für Post und Telegrafenwesen und wurde dieselbe den übrigen Zentral- stellen abschriftlich zur Kenntnisnahme mitgeteilt.

Wie ersichtlich, wurde in dieser Zuschrift nicht ausgesprochen, dass die Schreibweise >tschecho- slovakisch< unrichtig sei, dadurch diese Zuschrift die Frage der Richtigkeit oder Unrichtigkeit über- haupt nicht gelöst, sondern ledidlich für eine der existierenden Schreibarten entschieden wurde.

Es ist weiter ersichtlich, dass der Erlass auch nicht die in der Interpellation erwähnte Androhung enthält, dass Eingaben, welche eine andere Schreibweise anwenden, zurückgestellt werden. Die Veranlassung zur Amtshandlung über diese Angelegenheit bot der Umstand, dass verschiedene staatliche Behörden und offizielle Publikationen verschiedene Arten der Schreibung dieses Wortes angewendet hatten, und war der Zweck dieser Verfügung die Einheitlichkeit einzuführen. Die Zentralstellen sind zweifellos berechtigt den untergeordneten Behörden im Interesse eines ein- heitlichen Vorganges in der Amtsführung Weisungen zu erteilen sowie dafür Sorge zu tragen, dass die Bezeichnung des Staates in den Schulen einheitlich erfolge.

Prag, am 21. November 1923.

Švehla m. p.,
Vorsitzender der Regierung.

Tisk 1755/₇.

Pokud interpelace tvrdí, že opatření, jež učinila okresní správa politická v Trutnově, příčí se ustanovením ústavní listiny a mírové smlouvy, odkazujeme na odpověď danou dne 22. května 1923 na interpelaci senátorky dr. E. M. Herzigové v téže věci.

Pokud se pak interpelace obrací proti tomu, že okresní správa politická odmítla odolání jed- notlivých hostinských jako nepřípustné, podotýká se, že připuštěna byla podle § 116 živn. řádu odvolání , příslušných živnostenských společenstev a že hostinským samým bylo ve výměru vý- slovně vyhrazeno právo stěžovati si do nepřipuštění odvolání. Měli tedy možnost docíliti výroku vyšších instancí o přípustnosti či nepřípustnosti stížnosti proti vyhláškám jakož i přezkoumání důvodů, které výměr okresní správy politické obsahoval. O pravotvorné činnosti politických úřadů I. instance ve vlastním smyslu ovšem mluviti nelze. Stížnosti společenstev, jež byly podány ve věci samé, byly ve II. i v III. instanci jako bezdůvodně zamítnuty.

Z uvedeného je patrno, že instanční obrana hostinských vyloučena nebyla a ze stížnosti ve věci samé došly vyřízení.

V Praze, dne 5. listopadu 1923.

J. Malypetr v. r.,
ministr vnitra.

L. Novák v. r.,
ministr obchodu, průmyslu a živností.

Insofern die Interpellaton behauptet, dass die seitens der politischen Bezirksvercvaltung in Trau-tenau gctroffenen Verfügungen den Bestimmungen der Verfassungsurkunde und des Friedens-vertrages widersprechen, verweisen wir auf die Antwort vom 22. Mai 1923 auf die Interpellation der Senatorin Dr. E. M. Herzig in derselben Angelegenheit.

Insoferne sich nun die Interpellation dagegen wendet, dass die politische Bezirksverwaltung die Rekurse der einzelnen Gastwirte als unzulässig zurückgewiesen hat, wird bemerkt, dass gemäss § 116, Gew. Odg. die Berufung der zuständigen Gewerbegenczssenschaften zugelassen und dass den Gastwirten selbst in dem Erlasse das Beschwerderecht gegen die Nichtzulassung eines Rekurses ausdrücklich vorbehalten wurde. Dieselben hatten daher dic Nöglichkeit den Ausspruch der höheren Instanzen über die Zulässigkeit oder Unzulässigkeit eines Rekurses gegen die Kundmachungen als auch die .Ueberprüfung der Gründe zu erzielen, welche der Erlass der politischen Bezirksverwaltung enthielt. Ueber eine rechtserzeugende Tätigkeit der politischen Behörden I. Instanz im eigentlichen Siane kann allerdings keine Rede sein. Die in der Sache selbst eingebrachten Rekurse der Genossenschaften wurden in der II. und IlI. Instanz als unbegründet abgewiesen.

Aus dem Angeführten ist ersichtlich, dass der instanzmässige Schutz der Gastwirte nicht ausge- schlossen war, und dass die Rekurse in der Sache selbst crledigt wurden.

Prag, am 5. November 1923.

J. Malypetr m. p.,
Minister des Innern.

L. Novák m. p.,
Minister für Handel, Industrie und Gewerbe.

Tisk 1755/_8.

Politické úřady, rozhodující o žádostech za podporu v nezaměstnaností a poukazující příslušné obnosy jednotlivým prercipientům, nabyly vědomosti o prodloužení zákona o podporách v neza- městnanosti vyhlášením zákona ze dne 21. prosince 1922, č. 400 Sb. z. a n. Ministerstvo sociální péče uvědomilo jednotlivé úřady svým oběžníkem ze dne 20. ledna 1923, č. 42.000/III-E o prodloužení výplaty podpor v nezaměstnanosti a udělilo při té příležitosti přednostům politických úřadů I. stolice příslušné pokyny. Ministerstvu sociální péče nedošly stížnosti, že by v některých okresích z nevědomosti o prodloužení platnosti zákona o podporách v nezaměstnanosti výplata podpor nezaměstnaným byla odpírána.

Pokud se týče požadavku obsazeného na konci výše zmíněné interpelace, aby všem nezaměstna- ným, kterým se již dostalo plné podpory, nadále nezkráceně a bez jakéhokoliv omezení vypláceny byly plné podpory v nezaměstnanosti, jest uvésti:

Ministerstvo sociální péče nevydalo žádných pokynů politickým úřadům rozhodujícím o podpore v nezaměstnanosti, aby oprávnění žadatelé za podporu byli se svým zákonným nárokem odmítáni nebo zkracováni.

Uváží-li se, jak značné obnosy jsou vynakládány z veřejných prostředků na podpory v nezaměstna- nosti, jest pochopitelna snaha ministerstva financí, aby ony výdaje, k nimž stát dle zákona není po- vinen, byly sníženy na míru co nejmenší. V důsledku této snahy ministerstvo financí zastává názor, že jest činiti rozdíl mezi osobami, které pobírají podporu v nezaměstnanosti po dobu půl roku v §u 3 zák. č. 322/1921 stanovenou od oněch osob, jimž podle volného uvážení ministerstva financí doba tato jest prodloužena na dobu další.

Ministerstvo financí, přihlížejíc k těmto důvodům finančním, jest toho názoru, že jest nutno přizpůsobiti výši podpor aspoň při jich prodlužování nad míru přímo zákonem stanovenou dnešním poměrům drahotním, resp. mzdovým, jez doznaly od roku 1921, kdy byla dosud platná výše podpor stanovena, podstatné změny. Kromě toho sleduje ministerstvu financi opatřením tímto i sna- hu zabrániti tomu, aby blahovolné ustanovení zákona, podle něhož možno dobu nároku na podpo- ru prodloužiti až na 1 1/2 roku, nedoznalo proti intencím zákona účinků demoralisujících, ježto výše ji odpor, dnešním poměrům již neodpovídající snadno by mohla sváděti k vyhýbání se příležitosti ku práci: Postupné snižování podpor jest osobám podporovaným též pobídkou, aby intensivněji vyhledávaly příležitosti ku práci dříve, než nadejde nejzazší přípustná mez, stanovená zákonem na 1 1/2 roků.

Ministerstvo financí bylo ke zmíněnému omezování nároku na podporu donuceno, již v prvém pololetí rozpočtového roku 1923 nastavším úplným vyčerpáním a značným překročením úvěrů stát- ním rozpočtem na rok 1923 pro podpory v nezaměstnanosti povolených. Výrobní krise nastavší v rozsahu, v jakém nemohla býti při stanovení zmíněných úvěrů očekávána a způsobivší předčasné jich vyčerpání, donutila státní správu k tomu, že chtějíc aspoň v nejnaléhavějších případech použíti zmocnění daného jí zákonem ku prodlužování doby nároku na podporu, musela přikročiti

k omezování podpor v interpelaci dotčenému, a to jak co do výše podpor (snižování jich na 75 % resp. 50 % zákonné výše), také i co do přiznávání nároku na podporu takto sníženou (omezováním podpor na živitele rodin). Při tom; nemajíc dodatečné úhrady, považuje se státní správa za oprávněnou ke zmíněnému omezení a sice zákonem samým; jenž dávaje súčastněným resortům (ministerstvu sociální péče a ministerstvu financí) možnost po uplynutí půl roku nepřetržitého podporování nezaměstnaných prodloužení doby nároku vůbec odepříti, dává jim zároveň i právo, této možností v zájmu nezaměstnaných použíti pouze částečně, jako se právě děje současným snižováním podpor a vylučováním z nároku na podporu těch, kdož nejsou živiteli rodin.

Ministerstvo financí přihlížejíc k výše uvedeným důvodům, jakož i k tomu, že i dodatečný úvěr na podpory v nezaměstnanosti povolený jest daleko překročen, prohlásilo, že prozatím nemůže od svého dosavadního postupu upustiti. Ve smyslu tohoto stanoviska ministerstva financí vydalo ministerstvo sociální péče spolu s ministerstvem financí oběžník z 29. června 1923, č. 32800/III-E, jímž bylo stanoveno, že po uplynutí zákonné doby nároku jest vypláceti podpory ve výši 75 %. Opatření toto bylo nutné z toho důvodu, aby se zřetelem k vyčerpaným finančním prostředkům, osobám těmto vůbec mohla býti vyplácena podpora v nezaměstnanosti.