Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1842-1842/6.

Stížnost spolku >Humanitärer Verein für kurbedürftige Staatsbeamte, Professoren und Lehrer mit dem Sitze in Marienbad< v Mar. Lázních do rozpouštěcího nálezu zemské správy politické v Praze došla k ministerstvu vnitra dne 28. května 1923. Výnosem ze dne 5. června 1923, čís. 37.845, bylo zavedeno úřední šetření za tím účelem, aby se zřetelem na námitky, obsažené ve zmíněné stížnosti, bylo přesně zjištěno, zdali spolkového jmění, jehož mělo býti používáno na podporu chorých úředníků a jejich rodin, nebylo zneužíváno na prospěch několika jednotlivců, čemuž nasvědčuje výsledek šetření provedený zemskou správou politickou v Praze, zejména skutečnost, že několik osob bydlilo v lázeňském domě spolkovém po celý rok za nájemné tak nepatrné, že tyto příjmy spolku nelze označiti za pramen, sloužící k udržení spolkové činnosti.

Pokud nařízené dodatečné šetření nebude skončeno a vyvrácena domněnka, že jmění spolkového bylo zneužíváno pro účely stanovám neodpovídající, nemohu opatření zemské správy politické v Praze odvolati.

V Praze, dne 29. ledna 1924.

J. Malypetr v. r.,

ministr vnitra.

Die Beschwerde des >Humanitären Vereines für kurbedürftige Staatsbeamte, Professoren und Lehrer mit dem Sitze im Marienbad< in Marienbad gegen das auflösende Erkenntnis der politischen Landesverwaltung in Prag langte beim Ministerium des Innern am 28. Mai 1923 ein. Mit dem Erlasse vom 5. Juni 1923 Z. 37.845 wurden amtliche Erhebungen zu dem Behufe eingeleitet, um mit Rücksicht auf die in der erwähnten Beschwerde enthaltenen Einwendungen genau sicherzustellen, ob das Vereinsvermögen, welches zur Unterstützung der erkrankten Beamten und deren Familien verwendet werden sollte, nicht zu Gunsten einiger Einzelpersonen missbraucht wurde, worauf das Ergebnis der seitens der politischen Landesverwaltung in Prag gepflogenen Erhebungen und insbesondere die Tatsache hinweist, dass einige Personen im Vereinskurhause während des ganzen Jahres für einen derart geringen Mietzins wohnten, dass diese Einnahmen des Vereines keineswegs alls eine zur Aufrechterhaltung der Vereinstätigkeit dienende Hilfsquelle bezeichnet werden können.

Bevor die angeordneten Nachtragserhebungen nicht beendet sein werden und die Vermutung eines Missbrauches des Vereinsvermögens für Zwecke, welche den Statuten nicht entsprechen, nicht entkräftet sein wird, bin ich nicht in der Lage die Verfügung der politischen Landesverwaltung in Prag rückgängig zu machen.

Prag, am 29. Jänner 1924.

J. Malypetr m. p.,

Minister des Innern.

Okresní úřad v Turčanském Svatém Martině zabavil neperiodický tiskopis >Ročenku Slovenské Chudoby<, mimo jiné pro místa jednak v interpelaci uvedená, jednak pro některá vyobrazení, protože v nich spatřoval skutkovou povahu určitých trestných činů, ať z moci úřední, či ke zmocnění stíhaných a byl přesvědčen, že veřejný zájem vyžaduje zabavení.

Státní zastupitelstvo v Báňské Bystřici, přezkoumávajíc zabavení, vyslovené okresním úřadem v Turčanském Svatém Martině, neshledalo v některých místech skutkové podstaty trestných činů a proto konfiskaci ohledně těchto míst zrušilo. V ostatních místech seznalo i státní zastupitelství v Báňské Bystřici skutkovou podstatu trestných činů a ježto též podle jeho názoru veřejný zájem vyžadoval zabavení těchto míst, navrhlo u sedrie v Báňské Bystřici, aby zabavení bylo potvrzeno a vydán byl zákaz dalšího rozšiřování tohoto tiskopisu.

Sedrie v Báňské Bystřici rozhodnutím z 29. listopadu 1923, č. B 7819/23 vyhověla návrhu státního zastupitelstva, potvrdila zabavení a vydala zákaz dalšího rozšiřování. Tím bylo neodvislým soudem uznáno, že ohledně těchto míst byly zde podmínky zabavení. Bylo tudíž věcí těch, kdož rozhodnutí považovali za křivdu, aby podáním opravných prostředků proti rozhodnutí soudu přivodili možnost přezkoumání jeho. To se nestalo.

Okolnost, že snad některá ze zabavených míst >Ročenky< jinde, neb za jiných okolností volně prošla, nemůže býti sama o sobě rozhodnou, uváží-li se, že při tiskové prohlídce nutno přihlédnouti nejen k trestní kvalifikaci dotyčného tiskového projevu, nýbrž i k veřejnému zájmu, který je namnoze různý dle času a místa. Orgán, tiskovou prohlídku vykonávající, nemůže vzhledem k tomu, že musí prohlídku provésti bez průtahu, ani zkoumati, zda některý článek, odstavec, neb věta již někde jinde byla uveřejněna a byla-li tam snad nezávadnou shledána. Ostatně bylo shledáno, že některá z takových míst, jinde prý volně uveřejněná, zněla v dotyčných tiscích jinak, než jak v >Ročence< a v interpelaci jest uvedeno. (Týká se to na př. bodu 10. a 12. interpelace).

Pokud se týká míst, ohledně kterých potvrzení konfiskace navrženo nebylo, podotýkám, že zabavení tiskopisů, vyslovené politickým úřadem, podléhá dle platných předpisů přezkoumání státním zástupcem a tiskovým soudem. Má-li politický úředník, vykonávající tiskovou prohlídku, jiný právní názor, než státní zástupce neb tiskový soud, nelze v tom spatřovati nějaké provinění. Není tudíž příčiny k nějakému opatření.

V Praze, dne 28. ledna 1924.

J. Malypetr v. r.,

ministr vnitra.

Časopisecká zpráva v >Lidových Novinách< a >Tagesbote<, která vyvolala podání této interpelace, nebyla vydána na pokyn ministerstva financí, nýbrž dalo k ní podnět z vlastní iniciativy zemské finanční ředitelství v Brně, které tak učinilo pouze v zájmu percipientů, poněvadž povážlivě se množily případy odjezdu do ciziny bez předchozího povolení a percipienti odpočivných a zaopatřovacích požitků - nejsouce si vědomi důsledků svého jednání - vymlouvali se zpravidla na neznalost předpisů, ač každý percipient má v pensijním dekretu výslovně uvedeno, že pensijní nebo zaopatřovací požitky se mu povolují s podmínkou, že je bude bráti a požívati v tuzemsku.

Je možno, že uveřejnění zmíněného článku v časopise bylo nepřímo vyvoláno vynesením ministerstva financí ze dne 5. června 1923 čís. 56386 o výplatě pensí clearingovým řízením a o vydávání pasů pro pensisty (obdobné vynesení ministerstva vnitra ze dne 20. září 1923 čís. 54061), avšak otázka, kdo dal podnět k tomuto uveřejnění, není ve věci samé rozhodnou, poněvadž nesporně se tak stalo výhradně v zájmu percipientů a článek ten odpovídá plně dosud platnému právnímu stavu, jenž je tento:

Při posuzování otázky pobytu pensistů v cizině a požívání pense tamtéž nutno vycházeti z dosud platného dvorního dekretu ze dne 23. července 1827, č. 30120, jenž stanoví, že osoby požívající pensí, provisí a darů z milosti, které se chtějí do ciziny odebrati, potřebují kromě cestovního pasu od politického úřadu také povolení od příslušného zemského úřadu dle předpisů v pensijních věcech, pokud nechtějí plně ztratiti své požitky.

V tomto dekretu je tedy zcela jasně vysloven důsledek nedovoleného odcestování do ciziny a není tedy nutně třeba pro ztrátu nároku na pensijní požitky, aby percipient trvale se usídlil v cizině bez dovolení, nýbrž sám fakt nedovoleného odcestování resp. opuštění státního území má důsledek shora uvedený; že výklad tento je správný, potvrdil nejvyšší správní soudní dvůr ve Vídni nálezem z 15. května 1908, č. 2815, v němž se výslovně praví, že pensista, který bez dovolení opustí státní území, ztratí, i když nezamýšlí trvale v cizině pobývati, ipso facto nárok na pensi a to bez ohledu na dobu úředního zjištění.

Na dvorní dekret z 23. července 1827 navazují všechny pozdější předpisy, které upravují jednak právo formální (t. j. kompetenční), jednak materielní. V ohledu materielním navázány jsou na citovaný dekret předpisy pozdější o důsledcích dovoleného pobytu v cizině, t. j. zákon č. 99/1921 Sb. z. a n. resp. § 6 vlád. nař. č. 234/1921 Sb. z. a n. a zákon č. 394/1922 Sb. z. a n. resp. vlád. nař. č. 34/1923 Sb. z. a n. (čl. VIII.).

Z této úvahy zcela odůvodněně vyplývá, že percipient, který třeba na čas a nikoliv snad za účelem trvalého pobytu odcestuje do ciziny bez povolení příslušného finančního úřadu, má ztratiti vůbec nárok na pensi a nejenom na výhody zák. č. 99/1921 Sb. z. a n. event. na drahotní požitky dle čl. VIII. vlád. nař. č. 34/1923 Sb. z. a n.

Úřady Československé republiky postupují v této věci velice liberálně, ježto pravidelně neprohlašují ztrátu nároku na pensi ihned, jakmile se dozví o nedovoleném pobytu percipienta v cizině, nýbrž, že sráží dotyčnému z celkových požitku pouze výhody zákona č. 99/1921 Sb. z. a n. event. drahotní požitky důsledkem čl. VIII. vlád. nař. č. 34/1923 Sb. z. a n. K výplatě výhod dle citovaného zákona a drahotních požitků dle cit. vlád. nařízení v případě dovoleného pobytu percipienta v cizině nejsou zemská finanční ředitelství vůbec příslušna, ježto povolení vyhraženo jest ústředním úřadům dle §u 6 nař. č. 234/1921 Sb. z. a n. a dle zákona č. 394/1922 Sb. z. a n.

Platnost dvorního dekretu z roku 1827, třebas hodně starého to předpisu, nelze zrušiti, neboť musí býti přední snahou finančních úpadů brániti tomu, aby pense vyplácené z prostředků veřejných byly vyváženy bez podstatných důvodů do ciziny, kterážto snaha nesporně vedla také bývalou vládu rakouskou k vydání tohoto omezujícího předpisu již před drahnou dobou a k dalšímu jeho zachování i za poměrů daleko lepších. Tato snaha, vysvětlitelná za poměrů zcela normálních, je plně odůvodněna u států sukcessorních hospodářskými a politickými poměry, u našeho státu pak nad to ještě vysokou valutou, která je resp. do nedávné doby byla přímo vzpruhou k častějšímu i delšímu pobytu v sousedních státech s valutou horší.

Ostatně ministerstvo financí velice blahovolně vyřizuje odůvodněné žádosti za povolení pobytu a požívání odpočivných nebo zaopatřovacích požitků v cizině, i pokud se týče způsobu výplaty těchto požitků percipientům v cizině, poskytlo již značné úlevy, zrovna tak jako téměř ve všech případech, kdy o to bylo žádáno, prominuty byly straně následky nedovoleného pobytu v cizině, čímž jí oživl ztracený dle norem již nárok na odpočivné nebo zaopatřovací požitky. Ze srovnání předpisů, týkajících se této otázky a prakse ostatních států na půdě bývalého Rakousko-Uherska s předpisy a praksí našeho státu, vychází nesporně najevo, že náš stát v tom směru vycházel vždy nejvíce vstříc percipientům odpočivných a zaopatřovacích požitků.

Nelze proto vyhověti přání pánů interpelantů, poněvadž jakýkoliv jiný postup než shora označený, by odporoval dnešnímu právnímu stavu.

V Praze, dne 28. února 1924.

Švehla v. r.,
předseda vlády.

Inž. Bečka v. r.,
ministr financí.

Die Zeitungsnachricht in den >Lidové Noviny< und im >Tagesbote<, welche die Einbringung dieser Interpellation veranlasste, wurde reicht über Weisung des Finanzministeriums gebracht, vielmehr hat sie aus eigener Initiative die Finanzlandesdirektion in Brünn veranlasst, welche dies einzig im Interesse der Perzipienten tat, nachdem sich in bedenklicher Weise die Fälle von Ausreisen ins Ausland ohne vorherige Bewilligung mehrten und die Perzipienten der Ruhe- und Versorgungsgenüsse - in Unkenntnis der Folgen ihrer Handlungsweise - sich in der Regel auf die Unkenntnis der Vorschriften ausredeten, obwohl es jeder Perzipient in seinem Pensionsdekrete ausdrücklich angeführt hat, dass ihm die Ruhe- und Versorgungsgenüsse unter der Bedingung bewilligt werden, dass er sie im Inlande beziehen und verbrauchen wird.

Es ist möglich, dass die Veröffentlichung des erwähnten Zeitungsartikels indirekt durch den Erlass des Finanzministeriums vom 5. Juni 1923 Z. 56386 betreffend die Auszahlung der Pensionen im Clearingsverkehre und die Ausfolgung von Pässen an Pensionisten verursacht wurde (analoger Erlass des Ministeriums des Innern vom 20. September 1923 Z. 54061), die Frage jedoch, wer zu dieser Veröffentlichung den Anlass gegeben hat, ist für die Sache selbst nicht entscheidend, weil dies unstreitig im ausschlieslichen Interesse der Perzipienten erfolgte, und dieser Artikel dem nachstehend geschilderten, bisher geltenden Rechtszustande vollauf enfspricht.

Bei der Beurteilung der Frage des Aufenthaltes der Pensionisten im Auslande und des Genusses der Pension daselbst ist von dem bisher geltenden Hofdekrete vom 23. Juli 1827 Z. 30120 auszugehen, welches bestimmt, dass diejenigen Personen, welche im Genusse von Pensionen, Provisionen und Gnadengaben stehen und welche sich ins Ausland begeben wollen, ausser dem Reisepasse von der politischen Behörde auch die Bewilligung seitens der zuständigen Landesbehörde nach dem in Pensionsangelegenheiten geltenden Vorschriften benötigen, sofern sie ihre Bezüge nicht vollends einbüssen wollen.

In diesem Dekrete ist somit die Folge einer unerlaubten Abreise ins Ausland ganz klar ausgesprochen, und es ist daher für den Verlust des Anspruches auf Pensionsbezüge nicht dringend notwendig, dass sich der Perzipient im Auslande ohne Erlaubnis dauernd niederlasse, vielmehr hat die Tatsache der unerlaubten Abreise resp. des Verlassens des Staatsgebietes an sich die oben erwähnte Konsequenz zur Folge; dass diese Auslegung richtig ist, bestätigte der Oberste Verwaltungsgerichtshof in Wien mit den Erkenntnisse vom 15. Mai 1908 Z. 2815, in welchem es ausdrücklich heist, dass ein Pensionist, welcher ohne Bewilligung das Staatsgebiet verlässt, ipso facto, selbst, wenn er im Auslande nicht dauernd zu verweilen gedenkt, den Anspruch auf die Pension und zwar ohne Rücksicht auf die Dauer der behördlichen Sicherstellung verliert.

An das Hofdekret vom 23. Juli 1827 knüpfen alle späteren Vorschriften an, welche einerseits das formale (d. i. das Kompetenz-), andererseits das materielle Recht regeln. In materieller Hinsicht knüpfen an das zitierte Dekret die späteren Vorschriften über die Folgen des erlaubten Aufenthaltes im Auslande, das ist das Gesetz No. 99/1921 S. d. G. u. V. resp. § 6 der Reg. Vdg. No. 234/1921 S. d. G. u. V. und das Gesetz No. 394/1922 S. d. G. u. V. resp. die Reg. Vdg. No. 34/1923 S. d. G. u. V. (Art. VIII.).

Aus dieser vollkommen begründeten Erwägung folgt, dass ein Perzipient, welcher allenfalls für einen bestimmte Zeit und keineswegs vielleicht zwecks dauernden Aufenthaltes ohne Bewilligung der zuständigen Finanzbehörde ins Ausland verreist, den Anspruch auf die Pension überhaupt und nicht nur auf die Begünstigungen des Gesetzes No. 99/1921 S. d. G. u. V. eventuell auf die Teuerungsgenüsse gemäss Art. VIII. der Reg. Vdg. No. 34/1923 S. d. G. u. V. verlieren soll.

Die Behörden der Čechoslovakischen Republik gehen in dieser Beziehung sehr liberal vor, indem sie in der Regel nicht sofort den Verlust des Anspruches auf die Pension erklären, sobald sie von dem unerlaubten Aufenthalte des Perzipienten im Auslande erfahren, sondern dem Betreffenden von den Gesamtbezügen lediglich die Begünstigungen des Gesetzes No. 99/1921 S. d. G. u. V. eventuell die Teuerungsgenüsse gemäss Art. VIII. der Reg. Vdg. No. 34/1923 S. d. G. u. V. in Abzug bringen. Zur Auszahlung der Begünstisungen nach dem zitierten Gesetze sowie der Teuerungsgenüsse nach der zitierten Regierungsverordnung im Falle eines erlaubten Aufenthaltes des Perzipienten im Auslande sind die Finanzlandesdirektionen überhaupt nicht kompetent, nachdem die Bewilligung gemäss § 6 der Verordnung No. 234/1921 S. d. G. u. V. und nach dem Gesetze No. 394/1922 S. d. G. u. V. den Zentralbehörden vorbehalfen bleibt.

Die Gültigkeit des Hofdekretes vom Jahre 1827, einer wenn auch recht alten Vorschrift, kann nicht aufgehoben werden, denn die Finanzbehörden müssen vor Allem bestrebt sein dem vorzubeugen, dass die aus öffentlichen Mitteln zur Auszahlung gelangenden Pensionen ohne stichhältige Gründe nicht ins Ausland ausgeführt werden, welches Bestreben unstreitig auch die ehemalige österreichische Regierung bereits vor langer Zeit zur Erlässung dieser einschränkenden Vorschrift und zu deren Aufrechterhältung auch unter viel besseren Verhältnissen bewogen hatte. Dieses unter ganz normalen Verhältnissen erklärliche Bestreben ist bei den Nachfolgestaaten vollends durch die wirtschaftlichen und politischen Verhältnisse, bei unserem Staate überdies noch durch die hohe Valuta begründet, welche einen direkten Ansporn zum öfteren und längeren Aufenthalte in den Nachbarstaaten mit schlechterer Valuta bietet resp. bis unlängst geboten hat.

Das Finanzministerium erledigt übrigens in sehr benevolenter Weise die begründeten Ansuchen um die Bewilligung des Aufenthaltes sowie des Genusses der Ruhe- bezw. Versorgungsgenüsse im Auslande, es hat, auch insofern es sich um die Art der Auszahlung dieser Genüsse an die Perzipienten, im Auslande handelt, bereits bedeutende Erleichterungen gewährt, geradeso wie nahezu in allen Fällen, in welchen darum angesucht wurde, den Parteien die Folgen des unerlaubten Aufenfhaltes im Auslande erlassen wurden, wodurch denselben der nach den Normen bereits verlorene Anspruch auf ihre Ruhe- bezw. Versorgungsgenüsse wieder entstand. Aus dem Vergleiche der diese Frage betreffenden Vorschriften sowie der Praxis der übrigen Staaten auf dem Gebiete des ehemaligen Österreich-Ungarn mit den Vorschriften und mit der Praxis unseres Staates hebt unstreitig hervor, dass unser Staat in dieser Hinsicht den Perzipienten der Ruhe- und Versorgungsgenüsse stets das grösste Entgegenkommen erwies.

Es kann daher dem Wunsche der Herren Interpellanten nicht entsprochen werden, weil jeder sonstige Vorgang als der oben bezeichnete dem heutigen Rechtszustande widersprechen würde.

Prag, am 28. Feber 1924.

Švehla m. p.,
Vorsitzender der Regierung.

Ing. Bečka m. p.,
Finanzminister.

Výměrem v interpelaci citovaným nezakázala okresní správa politická městu Františkovým Lázním užívati při německé inserci v cizině názvu Franzensbad, naopak výslovně podotkla, že v německé řeči názvu německého vedle českého užívati může, citujíc předpis posledního odstavce čl. 3. vládního nařízení ze dne 25. srpna 1921, čís. 324 Sb. z. a n. Není tedy obsah řečeného výměru v interpelaci správně podán a vývody, jež se k tomu pojí, tím padají. Jen pro texty jiné než německý, resp. než jiné menšinové, stanoví zmíněné vládní nařízení povinnost užívati pouze úředního názvu československého a nesejde na tom podle znění nařízení, zda obec resp. obecní úřad jedná v záležitosti správy obecního podniku či v jiném oboru působnosti obci přikázané. Zmíněné vládní nařízení bylo vydáno na základě zmocnění §u 22 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 266 Sb. z. a n. a vládě není povědomo, v čem by jazykovému zákonu odporovalo; interpelace sama to blíže ani neudává.

Současně bylo učiněno opatření, aby o stížnosti obce bylo vydáno rozhodnutí ve III. instanci.

V Praze, dne 8. března 1924.

Švehla v. r.,

předseda vlády.

Mit dem in der Interpellation zitierten Bescheide hat die politische Bezirksverwaltung der Stadt Franzensbad keineswegs untersagt, bei deutscher Insertion im Auslande die Bennenung Franzensbad zu gebrauchen, vielmehr hat dieselbe unter Anführung der Vorschrift des letzten Absatzes des Art. 3 der Regierungsverordnung vom 25. August 1921, No. 324 S. d. G. u. V. ausdrücklich bemerkt, dass in der deutschen Sprache neben der čechischen die deutsche Bennenung angewendet werden kann. Es erscheint daher der Inhalt des erwähnten Bescheides in der Interpellation nicht richtig wiedergegeben und die daran anknüpfenden Deduktionen dadurch hinfällig. Nur für die anderen als deutschen resp. in einer Sprache der sonstigen Minoritäten verfassten Texte statuirt die erwähnte Regierungsverordnung die Verpflichtung, ausschliesslich die amtliche čechoslovakische Benennung zu gebrauchen, und es ist nach dem Wortlaute der Verordnung irrelevant, ob die Gemeinde resp. das Gemeindeamt in Angelegenheiten der Verwaltung, eines Gemeindeunternehmens oder in einem anderen Zweige des der Gemeinde zugewiesenen Wirkungskreises handelt. Die erwähnte Regierungsverordnung werde auf Grund der Ermächtigung des § 22 des Gesetzes vom 14. April 1920, No. 266 S. d. G. u. V. erlassen, und ist der Regierung nicht bekannt, worin diese Verordnung dem Sprachengesetze widersprechen würde; die Interpellation selbst bringt es auch nicht näher zum Ausdruck.

Unter Einem wurde die Verfügung behufs Erlassung einer Entscheidung über die Beschwerde der Gemeinde in III. Instanz getroffen.

Prag, am 8. März 1924.

Švehla m. p.,

Vorsitzender der Regierung.

Případy v interpelaci uváděné týkají se důstojníků bývalé rakousko-uherské armády do čs. armády nepřevzatých. Nelze zde tudíž mluviti o degradaci, t. j. odnětí důstojnické hodnosti, které může nastati jednak podle trestních zákonů vojenských při odsouzení pro trestní činy, jednak v řízení před kárnými výbory jako trest pro porušení povinností služebních a stavovských. Degradovány mohou býti tudíž pouze osoby, které mají hodnost čs. vojenského gážisty, v interpelaci jedná se však o gážisty bývalé rakousko-uherské armády, čs. státní příslušníky, kteří do vojenských služeb čs. státu podle zákona ze dne 19. března 1920, čís. 194 Sb. z. a n. nebyli jako gážisté vůbec převzati.

Podle §u 1 citovaného zákona přijímá ministerstvo národní obrany podle vlastního uvážení bývalé rakousko-uherské, rakouské neb uherské gážisty do čs. armády jako gážisty a žádný z těchto bývalých gážistů nemá, jak z citovaného zákonného ustanovení jest patrno, právního nároku na převzetí do čs. vojska v hodnosti gážisty.

Že jsou bývalí vojenští gážisté vtělováni do vojenských útvarů jako vojíni, jest důsledek jich příslušnosti k čs. státu a branné povinnosti podle zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n.

Při přejímání vojenských gážistů zkoumá vojenská správa, zda žadatel vzhledem k své minulosti politické i vojenské, jakož i k svým vlastnostem mravním, dále odborným znalostem a vědomostem a znalosti služebního jazyka vyhovuje požadavkům kladeným na československé vojenské gážisty. Nevyhovujících nepřijímá vojenská správa bez ohledu na národnostní příslušnost.

Přihlášek o převzetí do čs. vojska bývalých rakousko-uherských neb uherských gážistů bylo podáno více než 70.000. Projednávání tolika přihlášek zabralo přirozeně tolik času, že vyřízení některých stalo se teprve letošního roku. Vojenská správa proto dovolila, aby s bývalými gážisty, kteří podali přihlášku včas, bylo až do definitivního rozhodnutí o jich přihlášce nakládáno jako s vojenskými gážisty. Proto tito také v mobilisaci v roce 1921 nastoupili vojenskou službu jako vojenští gážisté. Po projednání jich přihlášky musili býti pokud nebyli v bývalé hodnosti převzati, zařaděni jako vojíni bez hodností, podléhali-li branné povinnosti.

Mezi důstojníky jezdectva v záloze jest 33% důstojníků nečeskoslovenské národnosti, nemůže býti tudíž vojenské správě vytýkáno, že zejména u jízdy postupovala vůči příslušníkům německé národnosti zaujatě.

Co se týče výrazu >prostý vojín< dovoluji si upozorniti, že politické správy asi při vyrozumívání zamítnutých gážistů používaly v německém překladu výrazu >gemeiner Soldat<, výrazu to v armádách všech dob všeobecně užívaného a neznačícího nic nečestného, nýbrž pouze vojína bez jakékoliv hodnosti. Tento překlad byl asi interpelací znovu nesprávně přeložen na >sprostý vojín<. V českém názvosloví se používá pouze výrazu >vojín< neb >prostý vojín<, což by v překladu mělo správně zníti >einfacher Soldat<. Na tuto okolnost bude též upozorněno ministerstvo vnitra.