Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1872-1872/9.

Již dne 27. listopadu 1923 byl vznesen k vládě dotaz, zda jsou pravdivy novinářské zprávy, dle kterých státním pensistům, kteří nemajíce zvláštního povolení cestují do ciziny, hrozí úplná ztráta jejich odpočivného, a je-li tomu tak, zda-li vláda jest ochotna dotyčné výnosy zrušiti. Tento dotaz přes důležitost předmětu, jenž netoliko pensisty, nýbrž také všechny aktivní státní úředníky hluboce rozrušuje a znepokojuje, s porušením jednacího řádu (§ 67) dosud zodpověděn nebyl; naproti tomu však byly výnosy, proti kterým výtky směřují, mezi tím prováděny s tak pobuřující krutostí, že se podepsaní vidí nuceni vznésti opětovný dotaz na vládu. Zejména také proto, poněvadž z projevů jednotlivých ministrů vysvítá, že stav věci vládě samotné není úplně znám. Jednotliví ministři se naopak domnívají, že se státním pensistům povolení k cestám do ciziny udílejí co nejochotněji a nejrychleji, že se drahotní přídavky zastaví jen v případech trvalého přestěhování do ciziny, a že žádný úřad nepomýšlí vážně na to, aby pensistům při nepovoleném přechodném pobytu v cizině odpočivné odnímal zúplna.

Na vyvrácení těchto bohužel zcela nepřípadných názorů vidí se podepsaní nucení sděliti tuto vládě alespoň několik přesně a spolehlivě vyšetřených případů.

1. Paní Žofie Hendrychová, vdova po radovi vrchního zemského soudu v Chebu, žádala za povolení, aby mohla jeti do Vídně za účelem osobní účasti při projednávání pozůstalosti. Obdržela na to následující výměr pražského finančního zemského ředitelství ze dne 29. ledna 1924, č. VII - 900 ai 1924:

>K Vaší žádosti ze dne 13. ledna 1924 povolujeme Vám k cestě do ciziny a k pobytu tamže dovolenou na dobu dvou měsíců.

Vaše zaopatřovací požitky zastavíme, jakmile od Vás dojde vyrozumění, že jste odcestovala do ciziny, i budou Vám tyto požitky opět k výplatě poukázány, jakmile zase oznámíte, že jste se navrátila domů a jakmile sem k nahlédnutí předložíte svůj cestovní pas.

Překročíte-li >dovolenou<, aniž by Vám dříve bylo povoleno její prodloužení, zanikne netoliko Váš nárok na kvoty zaopatřovacích požitků, již splatné, nýbrž také na zaopatřovací požitky vůbec.

Upozorňujeme konečně, že po dobu, kterou ztrávíte v cizině, ve smyslu článku VII k § 15 zákona č. 394 - 22 Sb. z. a n. a vládního nařízení ze dne 15. února 1923, č. 34 nemáte nároku na drahotní přídavky.<

2. Vdova po poštovním podúředníku Magdalena Porsche-ová, která bydlela dříve v Ruprechticích u Liberce, přesídlila v červnu 1923 trvale do Neuköln u Berlína ke své dceři tam provdané, poněvadž jsouc těžce nemocnou, osmdesát jedna let starou stařenou, nutně potřebuje péče, které se jí v Ruprechticích nedostávalo. Výnosem úřadu pro poukaz pense příslušného, totiž ministerstva pošt a telegrafů ze dne 9. listopadu 1923, č. 61449 - Iv. 23 povoleno jí bylo bráti odpočivné v cizině.

Přes to byla jí pense od července 1923 zastavena a politování hodná paní přes všechny námahy - také se strany říšského svazu státních pensistů - do dnes jí zase neobdržela, ačkoliv se nachází v tísnivé nouzi, těžce jest nemocna a k práci úplně neschopna a ošetřování dceřina postrádati, tedy také do Ruprechtic se navrátiti nemůže.

3. Ředitel poštovního úřadu Karel Glückselig, bydlící v Mariánských Lázních, žádal dne 11. března 1923 za příčinou nemoci, předloživ lékařské vysvědčení, aby mu bylo dovoleno zdržovati se na jihu v cizině, poukazuje k tomu, že nemá jmění a že drahotních přídavků nemůže postrádati, z kteréhožto důvodu prosil, aby mu byly ponechány.

Poněvadž do konce ledna neobdržel žádného vyřízení a jeho manželka mezi tím stala se úplně neschopnou cestovati, odeslal dne 7. ledna 1924 finančnímu zemskému ředitelství a poštovnímu ředitelství doporučený dopis, že se této cesty zříká.

Teprve dne 19. ledna 1924, tedy po deseti měsících, obdržel povolení, že smí v listopadu 1923 odcestovati!! se současným vyrozuměním, že se mu měsíčně sráží 600 Kč.

Odevzdal ihned přednostovi poštovního úřadu v Mariánských Lázních své opětovné zřeknutí, neobdržel však přes to dne 1. února a dne 1. března 1924 žádné pense a obdržel ji dodatečně úplně vyplacenu teprve po opětovných urgencích dne 10. a 20. března 1924. (Poštovní a telegrafní ředitelství v Praze dne 17. prosince 1923, č. 249024/V - 23).

4. Vdově po profesoru Marii Siegelové v Litoměřicích byla bez jakéhokoli předchozího nebo dodatečného vyrozumění od 1. února 1924 zastavena bez jakéhokoli udání důvodu její pense, kterou od 23 let pravidelně dostávala vyplácenu. Několik dní na to přišel četník a tázal se, zdali má vlastní byt a nábytek a žádal předložení jejího cestovního pasu. Sdělila mu dle pravdy, že nikdy žádného pasu neměla, že od roku 1892 bydlí nepřetržitě v Litoměřicích a že nikdy do ciziny necestovala.

Dne 15. února 1924 dotazovala se u pensijního oddělení finančního zemského ředitelství v Praze po příčinách, proč její pense nedošla, i obdržela od tohoto ředitelství, když před tím také říšský svaz německých státních pensistů tam intervenoval, dne 4. března 1924 pod č. j. VII - 2293 ai 1924 (datováno ze dne 25. II. 1924) sdělení, aby bezodkladně zaslala k nahlédnutí svůj pas, na základě kterého v roce 1922 opustila území republiky.

Dne 11. března 1924 sdělila tam, že v cizině nebyla a že tudíž žádného pasu předložiti nemůže, což také potvrdily purkmistrovský úřad a okresní správa politická v Litoměřicích.

Přes to však jmenovaná vdova po profesoru do dnes neobdržela vyplacenu pensi ani za únor, ani za březen 1924.

5. Vdova po odborném učiteli Anna Czerwenková v Nových Hradech, která náhle obdržela zprávu, že její dcera, která jest ve Vídni provdána, těžce onemocněla, žádala telegraficky za povolení k cestě do ciziny a obdržela je pro dobu 8 dnů. Když žádala, předloživši lékařské vysvědčení, za prodloužení na dobu tří neděl, ježto stav její dcery nutně vyžadoval, aby ji ošetřovala, bylo jí povoleno jen dalších 6 dnů se současným vyrozuměním, že jí při překročení této lhůty její zaopatřovací požitky budou zastaveny. Musela tudíž svoji těžce nemocnou dceru opustiti a vrátiti se domů.

6. Staropensistka vdova po poštovním kontroloru M. J. (jméno nám nebylo sděleno) v Uherském Hradišti zdržovala se se svolením finančního zemského ředitelství v Brně v měsíci prosinci 1923 v Hornu v Dolních Rakousích u své nemocné dcery. Při svém návratu obdržela jmenovaná vdova po poštovním kontroloru na zaopatřovacích požitcích za měsíc leden a únor 1924 na místě 1242 Kč, které jí náležely, pouze 360 Kč, tedy o 882 Kč méně než jindy.

7. Ředitel poštovního úřadu Artur Spiegel v Mariánských Lázních zažádal v červenci 1923 za povolení k 3 měsíčnímu pobytu v Polsku za účelem návštěvy své těžce nemocné dcery, a obdržel vyřízení, kterýmž mu to povoleno, teprve koncem listopadu 1923 se zastavením zvýšeného drahotního přídavku 242 Kč měsíčně. (Zem. fin. řed. Dep. VII. č. 16541/7 ai 1923, v Praze dne 19. listopadu 1923).

Z uvedených příkladů vysvítá, že

1. žádosti za >dovolenou< se vyřizují velice nedbale a namnoze teprve po několika měsících, když účele zamýšlené cesty již nelze dosáhnouti,

2. že po dobu povolené >dovolené< se výplata odpočivného prozatím zastaví a že dodatečná výplata se tak opozdí, že postižené osoby se musí octnouti v trapných peněžních rozpacích,

3. že se po dobu >dovolené< drahotní přídavky odnímají,

4. že se pro případ svémocného prodloužení povolené >dovolené< anebo při nepovoleném překročení hranic stanoví úplná ztráta odpočivných požitků.

K poslednímu bodu dlužno poznamenati, že se tím projevuje přímo nevážnost k pojmu vlastnictví. Neboť pense tvoří samy sebou integrující součást platu, zaručeného státním zaměstnancům, i nesmí tudíž - vyjímaje zákonem stanovené a v řádném disciplinárním jednání provedené odnětí odpočivných požitků v žádném případě dotčeny býti pouhým opatřením úřadu, jenž na starosti má pouze výplatu odpočivných požitků. K tomu ještě přistupuje, že odpočivné požitky nejsou žádným darem z milosti, nýbrž že tvoří pouze protihodnotu pensijních příspěvků, jež pensista platil po dobu své aktivní služební doby, že tedy také v tomto smyslu tvoří jeho nepopíratelné vlastnictví.

Chytáme se za hlavu, čteme-li úřední výměry, ve shora uvedených případech vydané, i tážeme se marně, co mohlo státní správu pohnouti k tomu, aby své úředníky, kteří po dlouholeté věrné službě vstoupili do pense, anebo jejich vdovy tak svévolně urážela a ponižovala, aby jim jejich odpočivné požitky, beztak skoupě vyměřené, na čas odpírala anebo je zkracovala a aby těmto osobám z nicotných důvodů protiprávně vyhrožovala dokonce úplným odnětím pensí. Ať nám přece někdo poví, jaký státní zájem může utrpěti tím, když některý pensista na několik dní nebo neděl jde do ciziny. A ať nám přece někdo ospravedlní zdlouhavou a zcela bezúčelnou práci, která dotyčným úřadům musí vznikati nesmyslnou kontrolou i nejmenší cesty pensistovy do ciziny, zprávami, jež se ukládají pasovým a pohraničním úřadům, předkládáním vidovaných pasů a pod.

Tvoří snad ve státě, který sebe tak často a s vtíravostí tak podezřelou označuje jakožto demokratický, pouhá radost z vrchnostenského poručníkování státních občanů, rozkoš z toho, že trpěliví >podaní< voděni jsou na provázku byrokratické zvůle, tvoří to dostatečný důvod pro opatření tak veskrze nedemokratická, občanskou svobodu celých stavů podkopávající?

Bylo skutečně zapotřebí ze zatuchlé plísně nejtemnějšího předbřeznového Rakouska vytahovati ony dekrety dvorské kanceláře z roku 1808 a 1827, které již dávno upadly v zapomenutí, kterých se od mnoha desítiletí v praxi nepoužívá, a kterých se dovolávají tyto nepochopitelné, a za okolností - jestliže náhlé těžké onemocnění anebo případ úmrtí nezbytně vyžadují cesty do ciziny přímo ukrutné výnosy?

A nevědí úřady ničeho o tom, že již roku 1883, ve starém >reakcionářském< Rakousku, řečené dekrety následujícím ministerským výnosem z valné části byly zrušeny? Tento výnos zní:

>Ustanovení dvorského dekretu z roku 1808 vyšlo v době, kdy platila zásada, že pokud možno se má zabrániti každému odlivu peněz do ciziny. Od této doby pronikly jiné názory: sociální, hospodářské a dopravní poměry se naprosto změnily. Nebylo by tudíž přípustno za nedovolený pobyt v cizině, jenž má za následek ztrátu odpočivného, prohlašovati každou cestu bez povolení příslušného úřadu podniknutou, a každý náhodný pobyt několika týdnů nebo dnů v cizině za účelem léčení nebo zábavy nebo z jiných důvodů, při kterémž zde není úmyslu zdržovati se v cizině trvale.<

Ze všech uvedených úvah jest pochopitelno, že netoliko pensisté, přede vším postižení, nýbrž také aktivní státní úředníci, kteří ještě na pensi čekají, tyto nedávné výnosy o cestách do ciziny, které všem moderním názorům bijí ve tvář, pociťuji jako nezasloužené urážlivé pokoření, ale také jako protiprávní zasahování do svých správně nabytých práv majetkových.

Podepsaní táží se tudíž vlády:

Jest vláda ochotna, neprodleně zrušiti zmíněné výnosy, pokud se týkají pouze dočasného pobytu státních pensistů v cizině, a tím obnoviti posavadní míru volného stěhování státních pensistů, těmito výnosy těžce dotčenou?

V Praze, dne 8. dubna 1924.

Hartl, Jelinek,
Fahrner, Knesch, dr E. M. Herzigová, A. Lippert, Hübner, Zuleger, dr Koperniczky, Meissner, Spies, Jesser, K. Friedrich, dr Spiegel.

Bereits am 27. November 1923 wurde an die Regierung die Anfrage gerichtet, ob die Zeitungsnachrichten, nach welchen staatliche Ruheständler, die ohne besondere Bewilligung ins Ausland reisen, mit dem vollständigen Verluste ihres Ruhegehaltes bedroht werden, auf Wahrheit beruhen, und, wenn dies der Fall ist, ob die Regierung die bezüglichen Verordnungen ausser Kraft zu setzen bereit ist. Diese Anfrage ist trotz der Wichtigkeit des Gegenstandes, der nicht nur die Ruheständler, sondern auch alle aktiven Staatsbeamten aufs tiefste erregt und beunruhigt, bisher unter Verletzung der Geschäftsordnung (§ 67) nicht beantwortet worden; wohl aber sind in der Zwischenzeit die beanständeten Erlässe mit einer so empörenden Härte gehandhabt worden, dass sich die Unterzeichneten zu einer neuerlichen Anfrage an die Regierung veranlasst sehen. Insbesondere auch deshalb, weil aus Äusserungen einzelner Minister hervorgeht, dass in der Regierung selbst keine volle Kenntnis der Sachlage besteht. Einzelne Minister sind vielmehr der Ansicht, dass staatlichen Ruheständlern die Bewilligung zu Auslandsreisen bereitwilligst und raschestens erteilt wird, dass die Einstellung der Teuerungszulagen nur in Fällen dauernder Übersiedlung ins Ausland erfolgt, und dass keine Behörde ernstlich daran denkt, Ruheständlern bei unbewilligtem vorübergehendem Aufenthalte im Auslande die Ruhegehalte gänzlich zu entziehen.

Die Unterzeichneten sehen sich zur Widerlegung dieser leider ganz unzutreffenden Meinungen genötigt, wenigstens einige genau und verlässlich erhobene Fälle im Nachstehenden zur Kenntnis der Regierung zu bringen.

1. Frau Sophie Hendrych, Oberlandesgerichtsratswitwe in Eger ersuchte um die Reisebewilligung nach Wien behufs persönlicher Beteiligung an einer Verlassenschaffsabhandlung. Sie erhielt hierauf folgenden Erlass der Prager Finanzlandesdirektion vom 29. Jänner 1924, Z. VII - 900 ai 1924:

>Auf Ihr Ansuchen vom 13. Jänner 1924 bewilligen wir Ihnen zur Ausreise ins Ausland und zum Aufenthalte daselbst einen Urlaub auf die Dauer von zwei Monaten.

Ihre Versorgungsbezüge stellen wir ein, sobald von Ihnen die Verständigung kommt, dass Sie ins Ausland abgereist sind, und werden Ihnen dieselben zur Auszahlung wieder angewiesen, sobald Sie wieder mitteilen, dass Sie in das Inland zurückgekehrt sind und anher Ihren Reisepass zur Einsicht vorlegen.

Wenn Sie den >Urlaub< ohne vorherige Bewilligung einer Verlängerung überschreiten, erlischt nicht nur Ihr Anspruch auf die bereits fälligen Quoten der Versorgungsbezüge, sondern auch auf die Versorgungsbezüge überhaupt.

Wir machen schliesslich aufmerksam, dass Sie für die Zeit, welche Sie im Auslande verbringen werden, im Sinne des Artikels VII. zu § 15 des Gesetzes No. 394 - 22 S. d. G. u. V. und der Regierungsverordnung vom 15. Feber 1923, Z. 34 keinen Anspruch auf die Teuerungszulagen haben.<

2. Die Postunterbeamtenswitwe Magdalena Porsche, früher wohnhaft in Ruppersdorf bei Reichenberg, übersiedelte im Juni 1923 dauernd nach Neukölln bei Berlin zu Ihrer dort verheirateten Tochter, weil sie, eine 81 jährige schwerkranke Greisin, dringend einer Pflege bedarf, die sie in Ruppersdorf nicht finden konnte. Mit Erlass der für die Anweisung der Pension zuständigen Behörde, des Post- und Telegrafen-Ministeriums vom 9. November 1923, Z. 61449 - Iv. 23 wurde ihr der Genuss der Ruhebezüge im Auslande bewilligt.

Trotzdem wurde ihr die Pension ab Juli 1923 eingestellt und die bedauernswerte Frau hat dieselbe trotz aller Bemühungen - auch seitens des Reichsverbandes staatlicher Ruheständler - bis heute noch nicht wieder erhalten, obzwar sie sich in der drückendsten Notlage befindet, schwer krank und gänzlich arbeitsunfähig ist und die Pflege der Tochter nicht entbehren, also auch nicht nach Ruppersdorf zurückkehren kann.

3. Der in Marienbad wohnhafte Postamtsdirektor Karl Glückselig suchte am 11. März 1923 krankheitshalber unter Vorlage eines ärtzlichen Zeugnisses um die Bewilligung eines Aufenthaltes im südlichen Auslande an unter Hinweis darauf, dass er kein Vermögen besitzt und die Teuerungszulagen nicht entbehren kann, weshalb er bat, ihm dieselben zu belassen.

Da er bis Ende Jänner 1924 keine Erledigung bekommen hatte und seine Frau inzwischen gänzlich reiseunfähig geworden war, sandte er am 7. Jänner 1924 seine Verzichtleistung auf diese Reise an die Finanzlandesdirektion und Postdirektion rekommandiert ab.

Erst am 19. Jänner 1924, also nach 10 Monaten, erhielt er die Bewilligung, im November 1923 abreisen zu dürfen,! mit der gleichzeitigen Verständigung, dass ihm monatlich 600 K abgezogen werden.

Er übergab sofort seine neuerliche Verzichtleistung dem Marienbader Postamtsvorstand, erhielt jedoch trotzdem am 1. Feber und 1. März 1924 keine Pension und erst nach mehrfacher Betreibung am 10. und 20. März 1924 dieselbe zur Gänze nachträglich ausbezahlt. (Post- und Telegraphendirektion Prag 17. Dezember 1923, Z. 249024/V. 23).

4. Der Professorswitwe Maria Siegel in Leitmeritz wurde ohne jede vorausfolgende oder nachträgliche Verständigung ab 1. Feber 1924 ihre seit 23 Jahren regelmässig gezahlte Pension ohne jede Angabe von Gründen eingestellt. Einige Tage darauf kam ein Gendarm und fragte sie, ob sie eigene Wohnung und Möbel habe und verlangte die Vorlage ihres Reisepasses. Sie teilte ihm wahrheitsgetreu mit, dass sie nie einen Pass besessen habe, dass sie seit dem Jahre 1892 ununterbrochen in Leitmeritz wohne und niemals ins Ausland reiste.

Am 15. Feber 1924 frug sie bei der Pensinosabteilung der Finanzlandesdirektion in Prag wegen Ausbleibens ihrer Pension an und erhielt von derselben, nachdem auch der Reichsverband deutscher staatlicher Ruheständler dortselbst interveniert hatte, am 4. März 1924 unter Č. j. VII - 2293 ai 1924 (datiert vom 25./2. 1924) die Mitteilung, sie möge unverzüglich ihren Pass zur Einsichtsnahme einsenden, auf Grund dessen sie im Jahre 1922 das Gebiet der Republik verlassen habe.

Am 11. März 1924 teilte sie dorthin mit, dass sie nicht im Auslande war und daher keinen Pass vorlegen könne, was auch vom Bürgermeisteramte und der politischen Bezirksverwaltung in Leitmeritz bestätigt wurde.

Nichtsdestoweniger hat die genannte Professorswitwe bis heute die Pension weder für Feber noch für März 1924 ausgezahlt erhalten.

5. Die Fachschullehrerswitwe Anna Czerwenka in Gratzen, welche plötzlich die Nachricht erhielt, dass ihre in Wien verheiratete Tochter schwer erkrankt sei, suchte telegraphisch um die Bewilligung zur Reise ins Ausland an und erhielt diese für 8 Tage. Als sie unter Vorlage eines ärtzlichen Zeugnisses um eine dreiwöchentliche Verlängerung ansuchte, da der Zustand ihrer Tochter dringend ihre Pflege erheischte, erhielt sie nur weitere 6 Tage zugebilligt mit der gleichzeitigen Verständigung, dass ihr bei Ueberschreitung der Frist die Versorgungsgenüsse eingestellt werden. Sie musste daher ihre schwer kranke Tochter verlassen und nachhause zurückkehren.

6. Die Altpensionistin Postkontrollorswitwe M. J. (der Name wurde uns nicht mitgeteilt) in Ung. Hradisch hielt sich mit Bewilligung der Finanzlandesdirektion Brünn im Monate Dezember 1923 in Horn in Niederösterreich bei ihrer kranken Tochter auf. Bei ihrer Rückkehr erhielt die genannte Postkontrollorswitwe an Versorgungsgebühr für die Monate Jänner und Feber 1924 statt der ihr gebührenden 1242 K bloss 360 K, also um 882 K weniger als sonst.

7. Der Postamtsdirektor Arthur Spiegel in Marienbad hatte im Juli 1923 um die Bewilligung eines 3 monatlichen Aufenthaltes in Polen zum Besuche seiner schwerkranken Tochter angesucht und erst Ende November 1923 mit Einstellung der erhöhten Teuerungszulage (242 K monatlich) die bewilligende Erlediguhg erhalten. (Finanz - L. Dir. Dep. VII. Z. 16541/7 ai 1923, Prag 19. November 1923).

Aus den angeführten Beispielen ist ersichtlich, dass

1. Die >Urlaubs<-Gesuche in lässigster Weise behandelt und mitunter erst nach Monaten erledigt werden, wenn der Zweck der beabsichtigten Reise nicht mehr erreicht werden kann,

2. während des bewilligten >Urlaubes< die Ruhegenüsse gesperrt werden und die nachträgliche Auszahlung derart verzögert wird, dass die betroffenen Personen in peinliche Geldverlegenheiten geraten müssen,

3. für die Dauer des >Urlaubes< die Teuerungszulagen entzogen werden,

4. für den Fall einer eigenmächtigen Verlängerung des bewilligten >Urlaubes< oder bei unbewilligtem Grenzübertritte der vollständige Verlust der Ruhebezüge ausgesprochen wird.

Zu letztem Punkte muss bemerkt werden, dass sich darin geradezu eine Missachtung des Eigentumsbegriffes ausspricht. Denn die Pensionen bilden ansich einen integrierenden Bestandteil der den Staatsangestellten gewehrleisteten Besoldung und dürfen daher - abgesehen von der gesetzlich festgelegten, im Wege eines ordentlichen Disziplinarverfahrens durchzuführenden Aberkennung der Ruhegebühren - durch blosse Verfügungen einer lediglich mit der Auszahlung der Ruhegenüsse betrauten Behörde in keinem Falle angetastet werden. Dazu kommt noch, dass die Ruhegenüsse durchaus keine Gnadengabe sind, sondern nur den Gegenwert der von dem Ruheständler während seiner aktiven Dienstzeit eingezahlten Pensionsbeiträge bilden, also auch in diesem Sinne sein unbestreitbares Eigentum bilden.

Man greift sich an den Kopf, wenn man die in den oben angeführten Fällen ergangenen behördlichen Bescheide liest und fragt sich vergeblich, was die staatliche Verwaltung bewegen konnte, ihre nach langjähriger treuer Diettstleistung in den Ruhestand getretenen Beamten oder deren Witwen so mutwillig zu kränken und zu demütigen, ihnen die ohnehin karg bemessenen Ruhegenüsse zeitweilig vorzuenthalten oder zu kürzen und sie aus nichtigen Gründen sogar mit dem vollständigen Entzuge der Pensionen widerrechtlich zu bedrohen. Man sage uns doch, welches staatliche Interesse darunter leiden kann, wenn ein Pensionist auf einige Tage oder Wochen ins Ausland geht. Und man rechtfertige doch die umständliche und ganz zwecklose Arbeit, die durch die unsinnige Kontrolle auch der kleinsten Auslandsreise eines Ruheständlers, durch die den Pass- und Grenzstellen aufgetragenen Berichte, die Vorlage der vidierten Päse und dgl. den Betreffenden Aemtern entstehen muss.