Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1882-1882/7.

Výsledky přípravných prací k revisi občanského zákona v subkomitétech na podzim roku 1923 ukončených byly vytištěny v českém znění postupně. Poslední dva elaboráty vyšly teprve v posledních týdnech.

Souhlasím s myšlénkou, aby byla umožněna německé odborné veřejností diskuse o předběžném návrhu. Ministerstvo spravedlnosti jedná prozatím o vydání soukromého překladu, ku kterému by byla poskytnuta subvence. V případě, že zahájené jím jednání o soukromý překlad by nevedlo k cíli, bude uvažováno o případném vydání překladu na náklad úřední, při čemž se předpokládá, že také právnická veřejnost německá poskytne při rozšíření překladu svou účinnou podporu.

V Praze, dne 26. března 1924.

Dr Dolanský v. r.,

ministr spravedlnosti.

Die Ergebnisse der in den Subkomités im Herbst 1923 beendeten Vorarbeiten zur Revision des bürgerlichen Gesetzes wurden im čechischen Texte sukzessive in Druck gelegt. Die letzten zwei Elaborate erschienen erst in den letzten Wochen.

Ich pflichte dem Gedanken bei, der deufschen fachlichen Öffentlichkeit die Diskussion über den vorläufigen Entwurf zu ermöglichen. Das Justizministerium verhandelt vorläufig wegen der Herausgabe einer privaten Übersetzung, für welche eine Subvention gewährt würde. In dem Falle, als die bereits eingeleiteten Verhandlungen wegen einer privaten Übersetzung nicht zum Ziele führen würden, wird man die eventuelle Herausgabe einer Übersetzung auf Kosten der Behörde in Erwägung ziehen, wobei vorausgesetzt wird, dass auch die deutsche Juristenwelt bei der Verbreitung dieser Übersetzung ihre werktätige Unterstützung bieten wird.

Prag, am 26. März 1924.

Dr. Dolanský m. p.,

Justizminister.

Odporuje skutečností tvrzení, že státní pozemkový úřad nutí velkostatkáře různými šikanami a výhrůžkami prováděti t. zv. dobrovolný odprodej zabraného majetku. Rovněž tak neodpovídá skutečnosti tvrzení, že majitel nesmí voliti kupce svobodně, nýbrž že mu kupce presentuje pozemkový úřad. Podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu nepřísluší státnímu pozemkovému úřadu vůbec žádného vlivu na určování osoby kupujícího, pokud jinak nejsou dotčeny zájmy pozemkové reformy. Domnívají-li se páni interpelující, že i při dobrovolném prodeji zabrané půdy lze všeobecně užíti veřejnoprávních ustanovení zákonů o pozemkové reformě, jmenovitě i §u 75 náhradového zákona, dlužno poukázati k tomu, že dle tohoto ustanovení zákonného jest se postarati o trvalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém toliko tehdy, pozbudou-li dosavadního zaměstnání tím, že zabrané nemovitosti převezme stát k účelům pozemkové reformy. V daném případě stát velkostatek Fichtenbach vůbec nepřevzal. Vláda tu poukazuje na svou odpověď na dřívější interpelaci v této věci. (tisk č. 1714/14).

Státní pozemkový úřad uděluje svolení dle §u 7 zákona záborového přihlíží ve svých podmínkách k tomu, aby pokud možno zabezpečena byla existence úředníků a zřízenců na zabraném majetku pozemkovém a to bez rozdílu národnosti.

Státní pozemkový úřad neprovádí nucený odprodej do českých rukou a vyřizuje žádosti za svolení k odprodeji zabrané půdy pro všechny dle stejných zásad bez zřetele k národnosti kupujícího, jak z dosavadních případů snadno se lze přesvědčiti.

O zabezpečení starobních požitků zaměstnanců velkostatků obsahují ustanovení předpisy §§ 73 a 74 zákona náhradového a nař. č. 305/22 a 29/23.

V Praze, dne 8. dubna 1924.

Švehla v. r.,

předseda vlády.

Den Tatsachen widerspricht die Behauptung, dass das staatliche Bodenamt die Grossgrundbesitzer durch verschiedene Schikanen und Drohungen zwingt, den sogenanten freiwilligen Abverkauf des beschlagnahmten Besitzes durchzuführen. Desgleichen entspricht den Tatsachen nicht die Behauptung, dass der Eigentümer den Käufer nicht frei wählen darf, sondern dass ihm der Käufer vom Bodenamte präsentiert wird. Gemäss Entscheidung des obersten Verwaltungsgerichtes steht dem staatlichen Bodenamte überhaupt keine Ingerenz auf die Bestimmung der Person des Käufers zu, insofern die Interessen der Bodenreform sonst nicht berührt erscheinen. Wenn die Herren Interpellanten der Meinung sind, dass auch heim freiwilligen Verkaufe des beschlagnahmten Bodens allgemein die öffentlichrechtlichen Bestimmungen der Bodenreformgesetze, insbesondere auch der § 75 des Entschädigungsgesetzes angewendet werden können, so ist darauf hinzuweisen, dass nach dieser Gesetzesbestimmung um die ständigen Angestellten des grossen Grundbesitzes nur dann zu sorgen ist, wenn dieselben ihre Anstellung dadurch verlieren, dass die beschlagnahmten Liegenschaften durch den Staat zum Zwecke der Durchführung der Bodenreform übernommen werden. Im vorliegenden Falle hat der Staat die Domaine Fichtenbach überhaupt nicht übernommen. Die Regierung verweist hier auf ihre Beantwortung der früheren Interpellation in dieser Angelegenheit. (Druck Nro. 1714/14).

Das staatliche Bodenamt sorgt bei der Erteilung der Einwilligung gemäss § 7 des Beschlagnahmegesetzes in den vor ihm gestellten Bedingungen dafür, dass die Existenz der Beamten und Angestellten des beschlagnahmten Grundbesitzes und zwar ohne Unterschied der Nationalität tunlichst gesichert werde.

Das staatliche Bodenamt betreibt keinerlei erzwungenen Abverkauf in čechische Hände und erledigt die Gesuche um Zustimmung zum Abverkaufe des beschlagnahmten Bodens für alle Personen nach gleichen Grundsätzen ohne Rücksicht auf die Nationalität des Käufers, wie man sich aus den bisherigen Fällen leicht überzeugen kann.

Die Bestimmungen über die Sicherung der Altersversorgungsgenüsse der Angestellten des Grossgrundbesitzes sind in den Vorschriften der §§ 73 und 74 des Entschädigungsgesetzes und in den Verordnungen Nro. 305/22 und 29/23 enthalten.

Prag, am 8. April 1924.

Švehla m. p.,

Vorsitzender der Regierung.

Vyhláškou ministerstva financí ze dne 25. listopadu 1921, čís. 428 Sb. z. a n. byla ustanovena lhůta k upisování moučné půjčky do dne 28. února 1922. V té době nebylo ještě provedeno převzetí rent deponovaných původně v Rakousku do tuzemského bloku. Jejich majitelé nemohli tudíž v ustanovené lhůtě upisovati moučnou půjčku. Ministerstvo financí vzalo však ochotně zřetel i na tyto případy a rozhodlo se reservovati k tomuto účelu v mezích zákonného úvěrového umocnění přiměřený kontingent moučné půjčky, Aby jeho výše mohla býti určena, vyzvaly k podnětu ministerstva financí peněžní ústavy provádějící převoz rent a tudíž i Poštovní úřad šekový majitele rent, aby do 20. července 1922 oznámili, zda hodlají upsati moučnou půjčku. Nešlo tedy při tomto dotazu již o skutečné upsání, nýbrž jen o předběžné oznámení budoucích úpisů, aby finanční správa mohla pak v mezích volného zbytku vyhověti četným žádostem za povolení úpisů dodatečných. Skutečné provádění takových úpisů dálo se postupně teprve od září 1922 vesměs s kuponem k 1. březnu 1923 a teprve v této době byly stranami uhrazovány potřebné hotovosti.

Úpis moučné půjčky provedený dílem v hotovosti, dílem výměnou rent jest jednotným aktem, při jehož vyřizování musí býti teprve zkoumáno, zda renty vyhovují stanoveným podmínkám. Při úpisech na podkladě rent převezených Poštovním úřadem šekovým jde vesměs o renty, které byly jen prozatímně uvolněny rakouskou finanční správou. Převoz sám o sobě neměl nijakého významu právního. Obě súčastněné finanční správy přikročily teprve po skutečném převozu rent do tuzemska ke zkoumání zda u jednotlivých položek převezených rent jsou dány podmínky, aby byly uvolněny se strany rakouské a pojaty do tuzemského bloku, čímž teprve stávají se způsobilými k výměně. Toto řízení při značném úhrnném počtu upisovacích přihlášek a při značné výši jednotlivých položek rent vyžadovalo nezbytně delší doby. Proto ministerstvo financí snažilo se v zájmu upisovatelů vyloučiti důsledky vyplývající z kombinace hotového úpisu se záměnou rent a vydává ještě před schválením výměny titry připadající na úpis v hotovosti, jak interpelace sama doznává. Titry připadající na výměnu rent mohou však býti vydány teprve po schválení výměny. O konečném vyřízení všech otázek s tím souvisejících pracuje se s největším urychlením a v té míře, jak pokračuje přejímání převezených rent, vyřizují se postupně též upisovací přihlášky.

K nějakému poškození majitelů rent nedochází, neboť za složenou hotovost byly jim titry vydány a nehledíc ani k výhodám záležejícím ve vyšším zúročení a v slosovatelnosti moučné půjčky i v započítání kuponů do potřebné upisovací hotovosti plnou hodnotou hned při úpisu, dlužno uvážiti, že ani v případě nepřihlášení takových rent k výměně za moučnou půjčku nebylo by možno úroky z nich vypláceti na základě zákona ze dne 10. července 1922, čís. 250 Sb. z. a n., pokud by nebyla definitivně vyřešena otázka zařazení těchto rent do tuzemského bloku.

Pokud jde o jazykovou praxi ředitelství státního dluhu, jest ministerstvo financí ochotno vyšetřiti každou konkrétní stížnost jemu podanou. Avšak vůči zcela všeobecnému, určitými případy nedoloženému tvrzení interpelace dlužno prohlásiti, že Ředitelství státního dluhu, jak ministerstvu financí jest známo, rigorosně zachovává ustanovení jazykového zákona a také všechny druhy tiskopisů určených pro službu státního dluhu jsou vydány nejen v jazyku státním, oficielním, nýbrž i v jazycích národních menšin. Také co do jazykové praxe Ředitelství státního dluhu nedošly ministerstva financí nijaké stížnosti.

V Praze, dne 7. dubna 1924.

Inž. Bečka v. r.,

ministr financí.

Mit der Kundmachung des Finanzministeriums vom 25. November 1921, No. 428 S. d. G. u. V. wurde die Frist zur Zeichnung der Mehlanleihe bis zum 28. Feber 1922 festgesetzt. Damals war die Uebernahme der ursprünglich in Österreich deponierten Renten in den inländischen Block noch nicht durchgeführt. Ihre Besitzer konnten daher in der festgesetzten Frist nicht die Mehlanleihe zeichnen. Das Finanzministerium nahm jedoch auch auf diese Fälle bereitwillig Rücksicht und fasste den Entschluss, zu diesem Behufe in den Grenzen der gesetzlichen budgetären Ermächtigung ein angemessenes Kontingent der Mehlanleihe zu reservieren. Um dessen Höhe bestimmen zu können, haben über Anregung des Finanzministeriums die die Einfuhr der Renten durchführenden Geldinstitute und somit auch das Postscheckamt die Besitzer der Renten aufgefordert, bis zum 20. Juli 1922 bekannt zu geben, ob sie die Mehlanleihe zeichnen wollen. Es handelte sich daher bei dieser Anfrage keineswegs bereits um eine tatsächliche Zeichnung, sondern bloss um eine vorläufige Mitteilung der künftigen Zeichnungen, um der Finanzverwaltung sodann zu ermöglichen, in den Grenzen des freigebliebenen Restes den zahlreichen Gesuchen um die Bewilligung von nachträglichen Zeichnungen zu entsprechen. Die effektive Durchführung solcher Zeichnungen erfolgte allmählich erst vom September 1922 angefangen durchwegs mit Kupon zum 1. März 1923 und erst in dieser Zeit von den Parteien das nötige Bargeld beigestellt.

Die teils in Bargeld, teils durch Eintausch der Renten vollzogene Zeichnung der Mehlanleihe bildet einen einheitlichen Akt, bei dessen Erledigung erst geprüft werden muss, ob die Renten den festgesetzten Bedingungen entsprechen. Bei den Zeichnungen auf Grund der durch das Postscheckamt eingeführten Renten handelt es sich durchwegs um solche Renten, welche nur vorläufig durch die österreichische Finanzverwaltung freigegeben wurden. Die Einfuhr an und für sich hatte keine juristische Bedeutung. Die beiden beteiligten Finanzverwaltungen schritten erst nach der tatsächlichen Einfuhr der Renten ins Inland an die Prüfung, ob bei den einzelnen Posten der eingeführten Renten die Bedingungen für deren Freigabe von seiten Österreichs und für deren Aufnahme in den inlädischen Block, wodurch sie erst für den Eintausch geeignet werden, gegeben sind. Dieses Verfahren erforderte bei der bedeutenden Gesamtzahl der Zeichnungsanmeldungen und bei der bedeutenden Höhe der einzelnen Rentenposten unumgänglich einen längeren Zeitraum. Das Finanzministerium war daher im Interesse der Zeichner bemüht die aus der Kombinierung der Zeichnung im Baren mit dem Rentenaustausche sich ergebenden Konsequenzen zu vermeiden und folgt nach vor der Genehmigung des Eintausches die auf die Barzeichnung entfallenden Titres aus, wie in der Interpellation selbst zugestanden wird. Die auf den Eintausch der Renten entfallenden Titres können jedoch erst nach erfolgter Genehmigung des Eintausches ausgefolgt werden. An der endgültigen Erledigung sämtlicher hiemit im Zusammenhange stehender Fragen wird mit tunlichster Beschleunigung gearbeitet und erfolgt auch nach Massgabe der fortschreitenden Uebernahme der eingeführten Renten allmählich auch die Erledigung der Zeichnungsanmeldungen.

Irgendeine Schädigung der Rentenbesitzer erfolgt nicht, denn für die Baraufzahlungen wurden ihnen die Titres ausgefolgt und abgesehen selbst von den in der höheren Verzinsung und in der Verlosbarkeit der Mehlanleihe als auch in der Einrechnung der Kupons in die erforderliche Zeichnungsbarschaft, in voller Valuta gleich bei der Zeichnung bestehenden Vorteilen muss in Erwägung gezogen werden, dass es selbst im Falle der Nichtanmeldung solcher Renten zum Eintausche für die Mehlanleihe nicht möglich wäre, die Zinsen derselben auf Grund des Gesetzes vom 10. Juli 1922, No. 250 S. d. G. u. V. auszuzahlen, sofern die Frage der Einreihung dieser Renten in den inländischen Block nicht definitiv gelöst wäre.

Was die sprachliche Praxis der Direktion der Staatsschuld anbelangt, ist das Finanzministerium bereit jede daselbst eingebrachte konkrete Beschwerde zu prüfen. Aber gegenüber der ganz allgemeinen, durch bestimmte Fälle nicht nachgewiesenen Behauptung der Interpellation muss erklärt werden, dass die Direktion der Staatsschuld, wie dem Finanzministerium bekannt, die Bestimmungen des Sprachengesetzes rigoros beachtet und sind auch alle Arten der für den Dienst der Staatschuld bestimmten Drucksorten nicht nur in der staatlichen, offiziellen Sprache, sondern auch in den Sprachen der nationalen Minoritäten herausgegeben worden. Es sind auch hinsichtlich der sprachlichen Praxis der Direktion der Staatsschuld beim Finanzministerium keinerlei Beschwerden eingelangt.

Prag, am 7. April 1924.

Ing. Becker m. p.,

Finanzminister.

Tvrzení pánů interpelantů, že v Brně namísto jedné berní správy zřídí se 3 samostatné berní správy, není správné. Na podnět, který učinila před dvěma léty obchodní a živnostenská komora v Brně, povolilo ministerstvo financí r. 1922, aby pro obvod Velkého Brna zřízena byla druhá expositura jednotné berní správy Velké Brno, která dosud měla jen jednu odbočku pro všechny předměstské obce pojaté do Velkého Brna. Zároveň bylo uloženo zemskému finančnímu ředitelství tamtéž, aby rozdělení obvodů stalo se geometricky tak, aby v nich poměry poplatníků byly aspoň přibližně stejnými a poskytovaly záruku stejnoměrnějšího zdanění nežli dosud, poněvadž dosavadní rozdělení Velkého Brna na zvláštní obvod pro původní město Brno a zvláštní pro obce připojené nesrovnávalo se nikterak s novými poměry.

Seznalo se totiž jednak, že poměry ve vnitřním městě nejsou tak jednolité, jak páni interpelanti uvádějí. Obchod, hlavně ve velkém, soustřeďuje se v centru města, které nemá skoro vůbec žádných továren, seskupených po většině zase na východní části města, kdežto jihozápadní část se starým Brnem se svým silně vyvinutým zahradnictvím a zelinářstvím se podstatně liší jak od průmyslového východu, tak od obchodnického středu města, za to však spíše přibližuje se sousedním předměstským obcím s rázem převážně agrárním. Tyto naopak nejen prostorově, nýbrž i rázem svým nesrovnávají se nijak se Židenicemi, Husovicemi, Maloměřicemi, Černovicemi a Slatinou, kamž průmyslové závody východní části města Brna čím dále tím více se přesunují, a kde také usídlily největší část svého dělnictva a zaměstnanectva. Královo Pole pak je vlastně jen pokračováním staré Nové ulice, která se přimyká k obchodnímu středu města Brna. Jak právě vylíčeno, není v Brně proti territoriálnímu rozdělení žádných větších závad, nežli na př. ve Vídni nebo v Praze, kde territoríální rozdělení již dávno je provedeno.