Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1884.

Zpráva

výboru ústavně-právního

k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1856)

o vládním návrhu zákona

o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisů ve věcech utrhání a urážek na cti, spáchaných tiskem.

Ústavně-právní výbor senátu podrobil usnesení poslanecké sněmovny o citovaném návrhu zákona podrobnému zkoumání a shledal, že usnesení poslanecké sněmovny v celku vyhovuje.

Po stránce povšechné obíral se především otázkou, zda zákona je zapotřebí a to tak naléhavě zapotřebí, že by nebylo vhodno čekati s reformou do uzákonění nového všeobecného zákona trestního a tiskového. Vedle toho ovšem musil také zkoumati, zda ustanovení návrhu zákona jednak jsou způsobilá zjednati nápravu dnešních nedostatků, a jednak, zda nehrozí z nich snad újma veřejným zájmům, která by byla škodlivější, nežli prospěchy, jichž má býti dosaženo.

Po věcném projednání a zralých úvahách dospěl ústavně-právní výbor k přesvědčení, že usnesení poslanecké sněmovny i v těchto směrech je důvodné.

Není o tom pochyby, že zákon navržený znamená jisté obmezení tiskové svobody. Zvýšená svoboda tisku však, jak se dnes jeví, jest více méně následkem protiprávního vývoje, zabíhá do nevázanosti a jest snad v zájmu jednotlivcův, avšak nikoli v zájmu celku.

Nemůže býti o tom pochybnosti, a pozorujeme denně, že život ve státě demokratickém přináší daleko více příležitosti k používání tisku jako prostředku pro výměnu myšlének, čemuž nasvědčuje dnešní veliký počet časopisů a jich rozšíření, není však také o tom pochyby, že právě proto nutno se starati o to, aby zákonné meze položené volnosti jednotlivce, byly i při používání tohoto způsobu vyjadřování myšlének dodržovány. Hranice ty jsou dány materielním právem trestním. Úkolem práva formálního je upraviti používání jeho soudy. Právo materielní omezovalo sice svobodu projevu tiskem způsobem stejným jako projevy učiněné ústně nebo skutkem, avšak práva toho nebylo celkem vůbec používáno, neboť porota, před niž patřily urážky tiskem, nebyla pro úkoly takové dosti způsobilá. Řízení před porotou ve věcech křivého obviňování utrhání a urážek na cti mělo, jak se ukázalo za více desítiletí, tolik vad, že následkem nich stala se zákonná ustanovení o ochraně cti téměř nadobro bezcennými. Stačí konstatovati faktum, že nikdo pro nejistý výsledek, a to nejistý i tam, kde nesporně šlo o značné porušení cti, nemohl se odvážiti vystoupiti jako žalobce před porotou, nebyl-li hmotně dobře situován a neměl velmi dobré nervy. Náklady porotního řízení, které trvalo mnohdy více let, dosahovaly takové výše, že odvážiti se do sporu před porotou znamenalo dáti v šanc případně celý soukromý majetek a to i tehdy, když žalobce měl nejčistší právo. Porota neprojevila často pro ochranu cti jednotlivcovy dosti smyslu. Soudíc jinak o těžkých činech trestních s jistým pochopením, křivá obviňování, utrhání a urážky na cti téměř bagatelisovala. Z části to ovšem souviselo také s tím, že k hlavnímu přelíčení před porotou zpravidla dochází velmi pozdě, takže porota, majíc namnoze souditi na základě průkazů již vybledlých, svědeckých výpovědí málo určitých o tom, co se sběhlo před více lety, právě proto nepřikládá deliktu ten význam, jaký mu patří. Když se uváží, že křivé obviňování, utrhání a urážka na cti může nejen zničiti dobré jméno, nýbrž případně zničiti existenci a veřejné i společenské postavení dotčeného, tedy jsou osvobozující rozsudky neprávem pronášené na něm největší křivdou a stávají se pobídkou pro páchání deliktů dalších.

Toho využívaly stejně živly méně slušné, jak ti, již za účely osobními nebo politickými napadali čest jednotlivců, tak i ti, kteří odvolávajíce se na to, že pro shora uvedené příčiny nemohou jako žalobci s úspěchem vystoupiti před porotou, vyhýbali se nutnosti očistiti se před forem soudním z nařčení i odůvodněného. Jako zdánlivě čestní mohli pak dále vystupovati ve společnosti, případně hráti velké role i politické, ačkoliv, kdyby byli měli se podrobiti foru soudnímu, aby rozhodl o jejich cti, byli by podle zásluhy dávno ze života politického nebo veřejného odstraněni. Nemůže býti o tom pochybností, že tyto důsledky nejsou ve veřejném životě žádného státu vítané a přeje si jich co nejméně mladý stát, jako je náš, jemuž musí záležeti na tom, aby těm, kdož na to mají nárok, ochrana zákonem skutečně byla skytána, jak pokud se práv hmotných týče, tak i pokud jde o čest, ne však, aby byla poskytována těm, kdož toho nezasluhují.

A právě toto vylíčené zlo, které bylo pochováno již řadu desítiletí za Rakouska i Uherska, a které vedlo k četným opravným návrhům v parlamentě tu i tam, působilo - nutno to konstatovati - na část žurnalistiky, jež má v celku velmi dobré jméno, zejména pokud se týče velikých žurnálů značně nepříznivě a nejvíce po ukončení světové války, jež dobrý mrav tak zhoršila. Celý trestní zákon v kapitole o utrhání a urážkách na cti, pokud byly spáchány tiskem, zůstává jen na papíře a zůstala na papíře i ustanovení o odpovědném redaktoru, protože tento v odporu s tendencí zákona nemusil vůbec článku mu dodaného nebo v redakci sepsaného čísti, nemusil zkoumati, zdali jeho tisk přinese utrhačné a urážlivé články a jakého stupně. Tak se vychovávala žurnalistika neslušná, či jak lid říká, revolverová. Bohužel, bývaly to též někdy zájmy hmotné, psáti anonymně, úmyslně hodně potupně o osobách známých a veřejně činných, skandalisovat a psáti co nejvíce sensačně, aby získáno bylo co nejvíce odběratelů, byť i na krátko. Tím lecos pochopitelno.

Platili takovou a platí dosud i soukromníci, kteří si vydržují pokoutní plátky za svými cíly osobními. Takový však život veřejný není rozhodně zdravý. Nikdo nemohl věděti, kde končí pravda a začíná lež, poněvadž nebylo prostě možno důkazů nabídnouti a je provésti, když nebylo způsobilého pro to fora soudního. Zachování tohoto stavu znamenalo by, že by z veřejného života utekli všichni ti, kdož nechtějí nechati špiniti sebe, případně zničiti dobré jméno celé rodiny, když žádné ochrany cti dovolati se nelze a znamenalo by to též ohrožení dobrého jména našich v pravdě dobrých žurnalistů a dobrých časopisů Československé republiky.

Zlepšení tohoto stavu způsobí rozhodně celkové ozdravění, které čím dříve přijde, tím lépe bude pro život veřejný.

Je zase nezbytno poskytnouti cti jednotlivce potřebné ochrany, čehož bude dosaženo tím, že změnou fora příslušného k souzení urážek na cti, budou odpovědní redaktoři povinni plniti své úkoly, instituce odpovědného redaktora, pečovati o obsah tisku též v tom směru, zdali neobsahuje bezdůvodné utrhání, urážky na cti a křivé obviňování a budou nuceni nejenom žurnalisté, ale všichni ti, kdož píší pro veřejný tisk, uvažovati, zdali útoky jejich snesou se se zákonem trestním. Tisk bude vyžadovati zpravodajů věcných, kritických a ne utrhačných a sledujících jen osobní cíle.

Zlepšení všeobecné dostaví se pak samo sebou. V tisku zbude více místa na věci výchovné, poučné, hospodářské, a pro otázky veřejné.

Ústavně-právní výbor senátu souhlasí proto s touto základní myšlénkou zákona.

Souhlasí však i s tím, že zákona podobného je třeba ještě dříve, než dojde k projednání nových zákonů trestních a zákonů tiskových, jež by unifikovaly právo trestní a tiskové v historických zemích a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a jež by odpovídaly dnešní době.

Zákon, o nějž tu jde, zasahuje jak do norem o ochraně cti, tak i do norem o tisku. Ochrana cti je upravena zákonem trestním. Osnova nového trestního a tiskového zákona je sice připravována, avšak může to snad trvati ještě více let, než bude moci býti tak obtížná materie zákonodárnými sbory projednána a přijata. Pro oba zákony je tento zákon zajisté průpravou, která musila předcházeti v zájmu snažšího projednání zmíněných zákonů a pak, že nynější veřejné poměry, vyžadující již více klidné práce, by víceletý odklad ochrany cti a ozdravení politického nesnesly.

Kdyby byl návrh zákona prostě se spokojil tím, že by příslušnost ve věcech urážek na cti byla porotám odňata a kdyby nebyly současně učiněny změny v právu materielním, jak k nim dochází podle tohoto zákona, mohlo by se říci, že zákon způsobí více škod než užitku. Dalo by se totiž právem tvrditi, že není respektován význam tisku v životě veřejném a že ve snaze zjednati ochranu cti šlo se dále, než je veřejnému životu zdrávo. Avšak v tom právě vidí ústavně-právní výbor senátu přednost tohoto návrhu, zvláště v té úpravě, jaké se mu dostalo usnesením poslanecké sněmovny, že upravuje se zde právo materielní tak, že respektuje se význam tisku v životě veřejném, postavení a povolání žurnalisty.

Jde, jak jinak býti nemohlo, o kompromis. Než ústavně-právní výbor míní, že ustanovení navrženého zákona byla vyřešena šťastně.

Hlavní myšlenky zákona jsou tyto:

Unifikace zákonodárství na ochranu cti proti útokům tiskem; dále přenésti rozhodování o zločinech a přečinech urážek na cti, jež patřilo dosud v historických zemích bez výjimky a na Slovensku a Podkarpatské Rusi z velké části porotám, na soudy kmetské (tři soudci z povolání a dva kmeti), a to i tehdy, jestliže by šlo o osoby podrobené jurisdikci soudů vojenských jako spoluodpovědné s osobami občanskými (§§ 28 až 38). Tam, kde je připuštěn důkaz pravdy, může nejen odpovědný redaktor, nýbrž i každý jiný obviněný, jmenovitě tedy původce osvoboditi se od trestnosti, dokáže-li aspoň pravděpodobnost, ač-li ovšem v prvé řadě hájil zájem veřejný. To je důležité novum, zvláštní právo materielní pro odpovědnost tiskem. V tomto ustanovení spočívá hlavní význam úlev, které jsou poskytovány tisku pro jeho význam veřejný. Zájem veřejný je koncipován široce. Je jím vše to, co může prospívati celku, na čem celek má zájem. Jen příkladmo se uvádí zachovávání zákonů a nařízení, snaha po odstranění zlořádů ve veřejné správě, hájení společných zájmů jednotlivých tříd a stavů společenských, národnostních a uznaných náboženských společností, obrana pracovních, mzdových a služebních smluv a řádů, usilování o zlepšení pracovních, služebních anebo mzdových poměrů a o zamezení toho, aby nebyly zhoršeny. Bude na soudech, aby užívaly ustanovení tohoto tak, jak je míněno; jako závora proti obmezování kritiky dobře míněné v zájmu odkrytí nešvarů a proti zneužití moci kohokoliv. Tam, kde není žádného důkazu o pravdě tvrzení, kde jde o tvrzení vymyšlené, vylhané, skandalisování, má stihnouti trest právem jak původce, tak i odpovědného redaktora.

Jinak má se věc tam, kde odpovědný redaktor uveřejnil zprávu bona fide, kde byly zprávy informátora takové, že již vzhledem ku jeho osobě jim mohl věřiti a vykonal vše, co mu jeho postavení ukládalo. Bylo by zbytečno na tomto místě obšírněji se zmiňovati o tom, že již v dosavadní judikatuře nejvyššího soudu bylo uznáno, že v osobnosti informátora ve spojení s okolnostmi sdělenými o podstatě obvinění může býti shledán důvod k tomu, že odpovědný redaktor byl bona fide a že je proto beztrestným. Jisto je, že volné kritice, nevybočující ze zákonných mezí nemá býti nijak bráněno a že § 4 je toho jasným výrazem. Nutno si to uvědomiti, že naši nejlepší žurnalisté, jmenovitě političtí, neužívali svého péra k útokům na čest. Ta forma bojie, která vylučuje utrhání na cti, je jistě těžší, avšak rozhodně působivější.

Toto ustanovení dané zřejmě na prospěch tisku není v navržené osnově jediné. Je jich celá řada. Zúžení kruhu dosud odpovědných osob obsahuje dále § 1 odst. 2, neboť tam se obmezuje odpovědnost na odpovědného redaktora, je-li původce znám, takže jiná osoba, která spolupůsobila při redakci, vydání, tisku nebo obvyklém rozšiřování, je ze zodpovědnosti vyňata. Sem náleží také ustanovení § 3, které připouští zvláštního odpovědného redaktora pro jednotlivé oddíly periodických tiskopisů. Podle ustanovení § 5 je odpovědný redaktor beztrestný, jestliže prokáže, že byl naň vykonán uvedený tam nátlak, ovšem za podmínky, že pojmenuje původce. Rovněž sem náleží ustanovení §u 8 o povinném smíru, §u 12 odst. 2 o možnosti protižaloby i tehdy, když lhůta k žádosti za stíhání uplynula, §u 18 o osvobození od trestu, jestliže žalobce nepřijal nabízeného mu smíru, který je shledán soudem dostatečný, rovněž sem náleží ustanovení §u 19 o částečném osvobození od útrat a ustanovení §u 27 o legitimaci časopisu k podání žaloby pro utrhání na cti.

Naproti tomu zjednávají jiná ustanovení rovnováhu ve prospěch ochrany cti. Je to jednak ustanovení §u 2 o povinnosti uveřejniti opravu zprávy, vydané úřadem a dotýkající se cti, ustanovení §u 7 o vyšší trestní odpovědnosti odpovědného redaktora, jenž vědomě nesprávně (lží) označil původce, §u 10 o obmezení volnosti v řízení přípravném prováděti důkazy, §u 11 o vyšší trestnosti při pokračování v urážce nastoupením důkazů, které nemohly vésti k cíli proto, že obžalovaný znal okolnosti vylučující pravdivost zprávy. Sem náleží také ustanovení §u 12 o stavení promlčení, §u 13 o povinnosti uveřejniti výrok osvobozujícího rozsudku a nahraditi útraty v případech, že osvobození stalo se z jiné příčiny než proto, že se důkaz pravdy zdařil, rovněž ustanovení §u 14 o povinnosti k uveřejnění rozsudku při odsouzení, §u 17 o povinnosti zaplatiti za příkoří odškodné (škodu nematerielní, jako je bolestné). A konečně ustanovení §u 20 o případném zastavení periodického tiskopisu do splnění povinností, uložených rozsudkem nebo převzatým smírem a §u 21 o solidárním ručení vydavatele a vlastníka za tresty na penězích, náklady trestního řízení, náhradu škody a odškodné.

Veřejný zájem sledují ustanovení §ů 25 a 26 o odejmutí sazebních a dopravních výhod (snížení porta a tarifních poplatků, úlevy a zrychlení při dopravě), při opětovných útocích na čest a ztrátě způsobilosti býti odpovědným redaktorem.

Jak již z toho krátkého výpočtu a srovnání je patrno, jde v tomto zákoně o vyrovnání zájmů jednak těch, kdož by byli na cti poškozeni, jednak zájmů žurnalistů a zájmů veřejných. Možno říci, že tento problém vyrovnati různé a protichůdné zájmy je v málokterém jiném zákoně tou měrou citelný, jako právě v tomto zákoně a nelze způsob, jak je řešen, prohlásiti za nesprávný. Aby dobrý úmysl zákona byl splněn, je svěřeno soudnictví soudcům z povolání, při obsahových deliktech za přibrání zvolených přísedících z lidu, kmetů. Nutnost rozsudek (na rozdíl od rozsudků porotních) věcně i právnicky odůvodniti, způsobí poctivé zkoumání každého případu, zvláště toho, zda a jak dalece zdařil se důkaz o pravdě tvrzených obvinění. Zajištěno také, aby rozsudek nesprávný mohl býti ve vyšší stolici přezkoumán i ve věci samé a aby odstraněn byl nynější stav, kde musel býti rozsudek potvrzen, nebylo-li tu formálních zmatků.

Pouhé podání této osnovy žákova mělo, - jak při debatě v ústavně-právním výboru bylo vytknuto - dobrý účinek, záležející v poklesu osobních útoků a obvinění na prvý pohled bezdůvodných neb aspoň přehnaných.

Co se týče jednotlivých ustanovení, pokládal ústavně-právní výbor za svou povinnost k nim se vyjádřiti takto:

K §u 1:

Ustanovení §u 1 ve spojení s §em 6 znamená podstatnou změnu systému, který platil dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi, totiž systému odpovědnosti postupné a výlučné. Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus je to značné zmírnění, které však je plně důvodné, poněvadž systém tam platný neodpovídá požadavkům odpovědnosti za vinu.

Ustanovení tohoto paragrafu právě tak jako paragrafů dalších vztahují se předem na tiskopisy periodické. Doplňkem však k tomu je ustanovení §u 24, které vypočítává, která ustanovení předcházející platí také pro tiskopisy neperiodické. Ústavně-právní výbor má za to, že tato úprava byla nezbytná z důvodů legislativní techniky, protože jinak bylo by bývalo nutno u každého ustanovení upravovati textaci tak, aby se vztahovala případně i na tiskopisy neperiodické, což by bylo velice obtížné a ne vhodné.

O tom, že ustanovení odst. 2 §u 1 je dáno ve prospěch tisku, byla učiněna zmínka již shora. Je to starý požadavek theoretický, aby osoby, které jsou jen nepřímo účastny na obsahu tisku, a jimž ani zpravidla vinu dokázati nelze, nebyly vůbec stíhány. Uražený má hlavní zájem, aby dosáhl zadostučinění od vinníka, původce zprávy, a může-li ho stíhati, nemá zájmu na potrestání osob jiných jen s nepatrnou vinou. Tím se arci také vysvětluje, proč je stanovena podmínka, že původce může býti stíhán. Jinak když by původce nemohl býti stíhán, by totiž mohl býti jmenován úmyslně původce chráněný imunitou nebo bydlící v cizině a uražený by ochrany pak dosti nedošel. Stíhán byl by jen redaktor, třeba téměř nevinný, kdežto osoby ostatní, možná mnohem více se provinivší, vyšly by bez trestu. Stíhání jejich má také za účel zjistiti pravého vinníka. Je to zúžením na prospěch obviněných proti dosud platnému právu v historických zemích.

Vymezení pojmu původce v odst. 3 je správné. Váha se klade na to, že osoby tam uvedené jednaly k tomu cíli, aby urážlivá zpráva byla uveřejněna tiskem.

Hledíc k ustanovení odst. 4 bylo uvažováno o tom, zdali nebylo vhodno přijmouti jistá obmezení pokud se týče projevů tiskem, jež nemají povahu běžné zprávy. Pochybnosti a obavy, aby nebyly zasaženy tímto ustanovením i pouhé satiry, ironisace a karikatury, nejsou důvodny. Nějakou hranici zákonem vymeziti mezi nevinnou karikaturou a pod. a urážkou na cti není dobře možno a je nezbytno spoléhati na zdravý úsudek soudů, zda-li skutková podstata § 491 tr. z. nebo podobného ustanovení práva uherského je dána. Také nebylo shledáno nutným, aby byla dána zvláštní ustanovení pro používání tohoto zákona ve případech přečinu podle § 492 tr. z. a čl. V. zák. ze 17. prosince 1862, pokud by šlo o kritiku veřejných úřadů, orgánů vlády a pod. Tam, kde půjde o určité skutečnosti tvrzené, zjednává dostatečnou ochranu ustanovení §u 4, jinak však bude musiti nejenom státní zástupce, avšak i soud, uvažovati, nejde-li o přečin podle §u 300 tr. z. nebo čl. III. a IV. zákona ze 17. prosince 1862, ve kterýchžto případech zůstává příslušnou porota, a kdyby nebylo žalováno pro tyto přečiny, nýbrž pro přečin proti bezpečnosti cti, musí se soud v tomto zákoně zavedený prohlásiti nepříslušným a případ odstoupiti porotě.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP