K §u 2:

Ustanovení tohoto paragrafu má na mysli hlavně zprávy t. zv. policejní korespondence, které se dodávají na přání tisku zdarma nebo za malý poplatek. Je proto požadavek bezplatnosti opravy, která bude zpravidla velmi krátkou a ponejvíce se bude týkati opravy jména nebo místa, odůvodněn.

Vhodným zdá se také obmezení tohoto ustanovení na opravu zpráv úřadů státních, neboť zprávy jiných úřadů, zejména ku př. úřadů obecních nebývají tak závažné a někdy nejsou také dosti spolehlivé. Ohledně nich vystačí se s ustanovením o opravě (§ 19 tisk. zák. a § 20 zák. článek XIV. z r. 1914).

K §u 3:

Ustanovení tohoto paragrafu je ulehčením pro žurnalistiku, neboť dovoluje zmírniti úkoly hlavního odpovědného redaktora. Bude věcí redakce, zda a v jaké míře chce této úlevy užíti.

K §u 4:

O významu tohoto ustanovení byla již zmínka ve všeobecné části důvodové zprávy, že v něm vidí ústavně-právní výbor jedno z nejdůležitějších ustanovení ve prospěch tisku. Je zcela případné, že úleva tato připouští se toliko pro případy, kde důkaz pravdy je přípustný. Jestliže tedy zákonodárce důkaz pravdy úplně vylučuje, musí si toho býti odpovědný redaktor vědom, že pro uveřejnění takové urážky žádného místa v tisku není a také tam nepatří, (na př. skutečnosti ze života soukromého nebo rodinného).

Uvažováno bylo zvláště o tom, zda-li vyhovuje stylisace důkazu pravděpodobnosti, jak se stala podle vzoru § 490 odst. 2. tr. z., totiž se stanoviska objektivního a nikoliv subjektivního. Ústavně-právní výbor je přesvědčen, že se stanoviskem subjektivním nebylo by možno vystačiti a že by hledisko subjektivní znemožnilo soudu téměř vůbec zkoumati vinu a učinilo by obviněného zpravidla předem beztrestným, takže by uražený nedošel ochrany.

Aby zamezeny byly pochybnosti, budiž vytčeno, že slůvko >především< v odst. 1. je položeno správně, protože je účelno vyloučiti z beztrestnosti ty případy, kdy obviněný sledoval v prvé řadě jiný cíl, nežli veřejný zájem, na př. pomstu, zhanobení soupeře, osobní prospěch a pod.

K §u 5:

Uložení podmínky pro beztrestnost podle tohoto ustanovení, že odpovědný redaktor pojmenuje původce, který může býti ihned, t. j. aspoň do vynesení rozsudku 1. stolice, stíhán a postaven před soud, je odůvodněné. Jinak by bylo možno jmenovati původce chráněného ku př. imunitou, kdež by pak do rozhodnutí sněmovny žalobce nedošel vůbec žádné ochrany. Ochrana nejcennějšího statku, jakou je čest, vyžaduje, aby pravdivost nebo nepravdivost zprávy byla co nejrychleji zjištěna.

K §u 6:

Redaktorem podle odst. 1. dlužno rozuměti odpovědného redaktora, neboť jen ten má onu odpovědnost podle zákona tiskového, o jejímž zanedbání se mluví právě v tomto odstavci. Vládní návrh a usnesení poslanecké sněmovny přijaly zde zjevně stejnou textaci, jaká se nachází v § 11 tisk. zákona a ve čl. III. zákona z 15. října 1868, č. 142. ř. z., kdež také se mluví jen o redaktoru, ačkoliv míní se odpovědný redaktor. Ostatně vyplývá také z ustanovení odst. 3, jenž ustanovuje trestní sazby, že o jiného než o odpovědného redaktora nejde a vychází to také z §u 7.

O tom, že přestupek zanedbání povinné péče znamená novum pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, byla učiněna zmínka již dříve. Unifikace taková je úplně odůvodněna.

Co se týče sazby shoduje se sazba odst. 3 b) se sazbou čl. III. zákona z 15. října 1868, č. 142. ř. z. Vázána je na podmínku, že byl správně jmenován původce. Nebyl-li původce správně jmenován, nastupuje sazba vyšší, avšak dlužno uvážiti, že vedle toho je možno snížiti pod zákonnou sazbu, nebo záměna na trest peněžitý a dokonce i odsouzení jen podmíněné. Kromě toho může býti odpovědný redaktor i při zanedbání povinné péče beztrestným za podmínek §u 4 nebo §u 5, neboť tato ustanovení nerozlišují, zda odpovědný redaktor urážlivý obsah zprávy znal, nebo neznal, mimo to však i podle §u 18, jestliže totiž nabídnul dostatečné zadostiučinění.

K §u 7:

Případ vyšší trestnosti odpovědného redaktora podle tohoto paragrafu do jisté míry se shoduje s případem §u 11, neboť v obou případech jde o zůmyslná maření toho, aby uražený došel co nejdříve zadostiučinění od vinníka. V případě §u 7 mohly by vzejíti žalobci dokonce škody z toho, že by žaloval nepravého původce.

K §u 8:

Toto ustanovení o obligatorním smíru je velmi důležitou novotou. Z ustanovení odst. 2 vyplývá, že úkoly soudu, uložené v tomto a následujícím paragrafu jsou dány do rukou předsedy senátu, nebo jím ustanoveného člena senátu. Dlužno to schvalovati, poněvadž jmenovitě pokud jde o smír, svojí zkušeností lépe se k tomu hodí, nežli snad mnohdy značně mladší soudce vyšetřující. Ustanovení odst. 2. platí, jak je viděti ze souvislosti i v tom případě, když byl původce jmenován.

K §u 10:

Nedošlo-li k smíru, pak jest nutno, aby byla co nejdříve zjištěna objektivní pravda. Účelem tohoto ustanovení je zabrániti průtahům, jaké dosud vzcházely z toho, že mohl obžalovaný postupně nabízeti v řízení přípravném stále nové důkazy a tak provedení hlavního přelíčení na dlouhou dobu oddalovati a zdražovati. Proto když uplynuly lhůty stanovené v tomto paragrafu, které dále než zde stanoveno prodloužiti nelze, jsou všeliké další důkazy v řízení přípravném vyloučeny. Rovněž tak nová skutková tvrzení a jsou strany, které ve vytčených lhůtách je neuvedly, odkázány s nimi až k hlavnímu přelíčení. Ustanovení to je jistě účelné a to jak v zájmu urychlení a zjednodušení, tak zlevnění trestního řízení. Je-li zavedeno řízení přípravné, vykonává úkony soudu, uvedené v odst. 1., soudce vyšetřující.

Rozdíl v textaci § 11 a §u 17 kdež se mluví o nastoupení patrně beznadějného důkazu pravdy, je odůvodněn. Tam, kde má býti stanoven přísný trest tuhého vězení pro nastoupení důkazu pravdy, který nemohl vésti k cíli (§ 11), je nutno omeziti tuto trestnost na případy, kdy pachatel znal okolnosti, které vylučovaly pravdivost zprávy. Zde bylo třeba volné uvážení soudce, pokud se týče nemožnosti důkazu pravdy, co nejpřesněji vymeziti. V § 17 byla právem dána soudci větší volnost v úvaze, že jde jen o určení výše odškodného a proto stanoveno za jednu z okolností, které mohou způsobiti zvýšení odškodného, i ta, že žalovaný nastoupil důkaz sice nemožný, ale přece zřejmě beznadějný.

K §u 12:

Nové ustanovení o stanovení lhůty pro podání žádostí za stíhání a lhůty promlčecí proti jiným odpovědným osobám, než proti které bylo zavedeno řízení trestní, má význam zvláště pro případ, když trestní řízení bylo zahájeno proti nepravému vinníku následkem nesprávného jmenování autora.

Lhůty promlčecí jsou stanoveny v trestních a tiskových zákonech.

O ustanovení 2 odst. § 12 byla zmínka již ve všeobecné části důvodové zprávy. Usnadňuje uzavřeni smíru. Znemožňuje se zde dosud oblíbený, ale málo chvalitebný zvyk žalobcův, stíhati obviněného úmyslně tak pozdě, aby nemohl podati protižaloby a tím měl postavení ztíženo.

K §u 13:

Povinnost uveřejniti bezplatně výrok rozsudkový a nahraditi útraty i v tom případě, když byl obžalovaný podle § 4, 5 a 6 odst. 4 osvobozen, je odůvodněna ohledem na uraženého, od něhož nelze žádati vedle trpěné újmy na cti, jež nebyla úplně odčiněna, ještě náhradu za uveřejnění rozsudku a náhradu mnohdy značných útrat soudních. Jistý stupeň viny obžalovaného přece jen zůstává, i když ze zvláštních důvodů zákonodárce jej netresce.

K §u 14:

Ustanovení tohoto je třeba, aby uražený došel pokud možno plného zadostiučinění a lze je počítati k oněm, kterých bylo v dosud platném právu postrádáno jako ochrany před na cti utrháním.

K §u 17:

Pro země historické je toto ustanovení o odškodnění za škodu nematerielní novým, bylo však známo již na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Také návrh vypracovaný komisí pro reformu práva občanského po vzoru cizích legislací má na mysli ustanovení podobné. Ovšem je v § 17 stanovena nejvyšší hranice odškodného do 10.000 Kč, což znamená vůči právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi jisté zmírnění. Není však tímto ustanovením dotčen nárok na náhradu škody materielní, jak je nárok ten upraven v právu občanském (viz 1330 obč. zák. ve znění novely z r. 1916); s ním buď lze připojiti se ku trestnímu řízení, nebo jej uplatniti civilní žalobou.

K §u 18:

Ustanovení tohoto paragrafu dává soudu možnost sprostiti obžalovaného i povinnosti náhrady útrat trestního řízení, když bylo žalobci nabídnuto plné zadostiučinění před podáním žaloby nebo potom, ale dříve než došlo k vynesení rozsudku v I. stolici. Jestliže žalobce dostane plné zadostiučinění, je před veřejností rehabilitován a není žádného dalšího důvodu, aby žádal stůj co stůj ještě potrestání. Ustanovení to má značnou cenu pro obviněného a lze právem souditi, že také ono přispěje k tomu, aby případů, v nichž dojde k odsouzení pro urážky tiskem, bylo co nejméně.

O tom, že ustanovení §u 19 je dáno také na prospěch tisku, byla zmínka již shora.

K §u 21:

Na ochranu žalobce jest ustanovení §§ů 21 a 24 věta poslední, které zavádějí solidární ručení vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu s odpovědným redaktorem, jenž byl odsouzen resp. při neperiodických tiskopisech solidární ručení vlastníka tiskárny s nakladatelem (vydavatelem), a to jak za tresty na penězích, tak i za náklady řízení trestního, náhradu škody, jakož i odškodné podle §u 17. Solidární ručení podle odst. 2 §u 21, jež jde dále než podle občanského zákona, je splněním mravního požadavku, neboť nátlak, o nějž jde v případě §u 5, půjde po většině se strany těch, kdož jsou s vydavatelstvem a vlastníkem v úzkých zájmových stycích.

K §u 24:

V prvé větě tohoto paragrafu je vyslovena všeobecná zásada o aplikování norem tam citovaných na tiskopisy neperiodické, kdežto poslední věta upravuje solidárně ručení vlastníka tiskárny v každém případě, kde je přiřknuto odškodné podle §u 17, nebo kde má býti hrazen trest na penězích, náklady trestního řízení atd., tedy nejen v tom případě, když nakladatel (vydavatel) není znám.

Pojem >odpovědný správce< neznamená jen správce úřadem schváleného, ale každého, kdo podle platných ustanovení a skutečných poměrů v podniku za tiskárnu odpovídá, ať je to vlastník jednotlivec či zástupce osoby právnické či úřadem schválený odpovědný správce.

K §u 25:

Ustanovení toto má povahu preventivní a výchovnou; obrací se proti té žurnalistice, která trvale dopouští se urážek a skandalisování tiskem. Jak je viděti ze stylisace, nemusí jíti o odsouzení téže osoby ve více případech tam uvedených, nýbrž podmínkou je jen, že odpovědný redaktor téhož periodického tiskopisu byl vícekráte, jak tam uvedeno, pro trestné činy, o něž jde, odsouzen. Může tedy nastati případ ten i tehdy, když odpovědný redaktor v době té se změnil, ale k odsouzení došlo pro více případů urážek na cti v témže periodickém tiskopise.

V odstavci 2. mluví se o tiskopisech vycházejících alespoň třikrát týdně, ale jak viděti ze spojení s odst. 1, jde o tiskopisy, které vycházejí třikráte nebo čtyřikráte za týden.

K §u 26:

Ztráta způsobilosti býti odpovědným redaktorem, jak je stanovena v § 26, bude zajisté případem velmi řídkým, neboť bude - jak lze doufati - málo případů, že někdo byl odsouzen v pěti letech pro deset trestných činů utrhání nebo urážek na cti. Kdyby však takový případ nastal, je jistě plně odůvodněno, aby osoba taková alespoň na dobu jednoho roku nebyla způsobnou list zastupovati a zaň odpovídati.

K §u 27:

Je to starý požadavek žurnalistů, aby výslovně bylo zákonem uznáno, že také list má čest a bylo stanoveno, kdo jej zastupuje jako žalobce. Případy toho druhu nejsou vzácné a dlužno uznati, že požadavek ten jest spravedlivým a může ustanovení podobné jen napomáhati veřejné morálce, které musí záležeti na tom, aby také list dbal svého dobrého jména.

K §u 28:

O tom, jaký je důvod pro odnětí příslušnosti porotám a přenesení jí na soudy kmetské, bylo povšechně uvedeno již dříve. Zde budiž uvedeno jen toto: Případy utrhání a urážek na cti vyžadují zralého ocenění důkazu pravdy a pravděpodobnosti. Práce ta vyžaduje do jisté míry většího právnického vzdělání.

Soudy kmetské jsou institucí novou, lze však doufati, že tito soudcové z lidu ve spojení se soudci z povolání se osvědčí. Úkolem kmetů bude upozorniti soud na vše, co svědčí pro a proti obviněnému. Jejich životní zkušenosti vedle odborných znalostí soudců, mohou býti v tomto jich úřadě úspěšně uplatněny.

Byly vysloveny o tom pochybnosti, zdali jsou tyto soudy povolány také k tomu, aby soudily, snad ve spojení s delikty tiskovými, jiné delikty, které by jinak soudil sborový nebo okresní soud. Ze znění zákona samého je patrno, že soudy tyto, zvláštní co do svého složení a oboru své působnosti, jsou povahy výlučné a musí proto trestní oznámení nebo žaloba pro činy jiného druhu býti postoupeny soudu řádnému a naopak od tohoto k nim.

Novotou svého druhu je, že o přestupku zanedbání povinné péče nemá souditi soud okresní, ale soud sborový a že odvolání z rozsudku tohoto soudu má se předkládati vrchnímu zemskému soudu. Ústavně-právní výbor uznal, že jsou pro toto řešení zvláštní důvody, neboť když i při zanedbání povinné péče může přijíti v úvahu provádění důkazu pravdy nebo pravděpodobnosti a když vedle toho může přijíti v úvahu i použití §u 4 nebo 5 zákona, je odůvodněno, aby rozhodnutí bylo vloženo do rukou více a zkušenějších soudců; povinné zkoumání, jde-li vlastně jen o zanedbání povinné péče, toho vyžaduje. Tomu právě odpovídá požadavek souzení sborovým soudem. Účelně byl upraven prostředek opravný, neboť je velice důležito, aby druhá instance mohla sama přezkoumati též skutkové okolnosti a nemusila se obmezovati pouze na zkoumání vad formálních. Oddělení trestní vrchních zemských soudů nejsou prací přetížena a mimo to zvýší jich význam, obdrží-li v záležitosti většího právnického významu než mají dosud. Nejvyšší soud ovšem by zatížení dalšího nesnesl.

Sborový soud I. stolice je příslušným pro delikty spáchané tiskopisem periodickým i neperiodickým, neboť § 28 odst. 1. výslovně mluví o žalobách pro trestné činy uvedené v §§ 1 a 6 a v těchto paragrafech uvedené činy mohou býti spáchány tiskopisy jak periodickými tak neperiodickými.

K §u 29 až 38:

Ustanovení těchto §§ů, týkající se složení kmetského soudu a výběru kmetů, považuje ústavně-právní výbor za správná. Uznává sice, že by bylo záhodno zvýšiti všeobecně úroveň kmetů a porotců tím, že by pro způsobilost k tomuto úřadu byly stanoveny ještě podmínky další, než má za to, že náprava může býti zjednána teprve při nejbližší úpravě zákona o sestavování seznamů porotců. Tamtéž bude možno provésti i administrativní ulehčení, pokud jde o odmítání těchto úřadů. Podotknouti třeba ještě, že ustanovení těchto §§ů musí býti vykládána vždy v souvislosti se zákonem z 23. května 1919, č. 278 Sb. z. a n., poněvadž tento zákon slouží za základ i pro výběr kmetů. V něm tudíž hledati jest i ustanovení o odměňování funkce kmetů, trestní ustanovení týkající se kmetů nedbalých atd. Za zvláště těžkou povinnost kmetům uloženou považuje ústavně-právní výbor povinnost mlčenlivosti podle §u 35 s trestní sankcí §u 37. Souhlasí však úplně s uložením této povinnosti, poněvadž není v zájmu věci, aby jejím porušením kmetové sami přispívali k šíření urážek a vydávali vyzrazováním obsahu porady a hlasování soudce z povolání a kmety útokům. Ústavně-právní výbor očekává, že kmetové před tím, než vykonali slib vždy budou předsedou soudu na tuto vážnou povinnost výslovně upozorněni. Za úplně vhodné považuje též ústavně-právní výbor ustanovení §u 38, poněvadž toto ustanovení přispěje k tomu, aby případy, v nichž účastnily se osoby vojenské i občanské na trestném činu, byly vyřízeny najednou v témž řízení smírném i trestním. Jest to zejména proto nezbytné, aby různé soudy nedošly k různému názoru, zda a pokud zdařil se důkaz pravdy.

K §u 39:

Ustanovení tohoto §u poskytuje nutnou sociální ochranu hospodářsky odvislým redaktorům.

K §§ům 40, 41:

Jde o ustanovení zrušovací a přechodná. V § 42 stanoví zákon zpětnou působnost pro ustanovení procesní a příznivější ustanovení materielní, pokud jde o činy spáchané po 12. dubnu 1924. Následky tohoto ustanovení lze již jak zmíněno v praksi pozorovati, neboť úroveň tisku se podstatně zvýšila a redaktoři jsou již ve výběru zpráv opatrnější. Obavy, že by mohlo pro činy spáchané po 12. dubnu 1924 dojíti k rozsudku před účinností tohoto zákona a že schází ustanovení, jakého bylo by užíti pak opravného prostředku, nejsou podstatny, poněvadž řízení porotní táhnou se po dlouhou dobu, takže jest vůbec prakticky vyloučeno, že by v krátké době, než zákon nabude účinnosti, k rozsudkům takovým vůbec mohlo dojíti.

Protože tento zákon - dílo kompromisní a unifikační - po stránce právní, věcné i formální vyhovuje a směřuje k ozdravění veřejného života, k ochraně cti - té doby nedostatečné - proti útokům tisku, ku zvýšení úrovně tiskové i významu tištěného slova a může usnadniti další hospodářskou, kulturní, sociální a veřejnou činnost, jak jest žádoucno, jakož i vzhledem k tomu, že zákon projednávaný odpovídá duchu a potřebám dnešní doby a že jest nutný, navrhuje ústavně-právní výbor senátu Národního shromáždění, aby senát N. S. návrh zákona o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisů ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti přijal v tom znění, jak byl poslaneckou sněmovnou N. S. ve 264. schůzi dne 16. dubna 1924 schválen a v tisku senátu č. 1856 jest obsažen.

V Praze, dne 20. května 1924.

Dr Fr. Soukup v. r.,

předseda.

Jos. Lukeš v. r.,

zpravodaj.