Die Gefertigten stellen deshalb an die Regierung die Anfrage:

1. Welche Gründe waren für Verlegung des deutschen Hebammenkurses an die čechische Universität in Brünn massgebend?

2. Ist die Regierung bereit die bestimmte Zusicherung zu geben, dass in Zukunft eine derartige Zurücksetzung der medizinischen Fakultät der deutschen Universität in Prag vermieden und künftighin der deutsche Hebammenkurs, wie es selbstverständlich sein sollte, an dieser abgehalten wird?

Prag, am 27. Mai 1924.

Dr. Spiegel, Dr. Hilgenreiner, Dr. Koperniczky, Spies, Franke, Ficza, Hübner, Luksch, Dr. Ledebur-Wicheln, A. Lippert, Knesch, K. Friedrich, Hartl, Fahrher.

Již za dob rakouských pomýšlelo se na novostavbu pro nedostatečně umístěnou universitní knihovnu v Praze, i bylo také již vyhlédnuto stavební místo v bezprostřední blízkosti jejího dosavadního sídla.

Dle novinářských zpráv má se nyní upustiti od novostavby a má se Klementinum jen přiměřeně přestavěti.

To přináší sebou dvojí nebezpečí, že jednak znešvařeno bude Klementinum, kteréž beze vší pochybnosti dlužno považovati za uměleckou stavbu, jednak že náklad za přestavbu, jenž dle doslechu není předem omezen, dosáhne skoro výše nákladu novostavby a přece nesplní účele knihovní budovy, která by vyhovovala potřebám nové doby.

Podepsaní táží se tudíž vlády:

1. Jsou uvedené novinářské zprávy pravdivy?

2. Co přimělo, je-li tomu tak, vládu k tomu, aby upustila od zamýšlené novostavby, a zanechala-li skutečně tohoto úmyslu, aby upustila od řádného vypsání soutěže na přestavbu a od předložení konečného rozpočtu nákladu?

V Praze, dne 27. května 1924.

Knesch, Vetter-Lilie, Spies, K. Friedrich, Franke, Hartl, Hübner, Luksch.

Schon in österreichischer Zeit war ein Neubau für die unzulänglich untergebrachte Universitätsbibliothek in Prag geplant und auch bereits ein Bauplatz in unmittelbarer Nähe ihres derzeitigen Standortes in Aussicht genommen.

Zeitungsnachrichten zufolge soll nun von einem Neubau Abstand genommen und lediglich das Klementinum entsprechend umgebaut werden. Das bringt die doppelte Gefahr mit sich, dass einerseits das unzweifelhaft als künstlerisches Bauwerk anzusprechende Klementinum dadurch verunstaltet, dass andererseits die angeblich nicht von vornherein limitierten Kosten des Umbaues die eines Neubaues nahezu erreichen und doch den Zweck eines den Bedürfnissen der Neuzeit entsprechenden Bibliothekbaues nicht erfüllen werden.

Die Gefertigten richten daher an die Regierung die Anfrage:

1. Beruhen die angerührten Zeitungsnachrichten auf Wahrheit?

2. Was hat, das zugegeben, die Regierung veranlasst, den Plan eines Neubaues fallen zu lassen und, wenn diese Absicht wirklich fallen gelassen worden ist, auf die ordentliche Ausschreibung einer Konkurrenz für den Umbau und auf die Vorlage eines endgiltigen Kostenvoranschlages zu verzichten?

Prag, am 27. Mai 1924.

Knesch, Vetter-Lilie, Spies, K. Friedrich, Franke, Hartl, Hübner, Luksch.

Řádné soudy napořád se neřídí právním názorem, kterýž opětovně vyřkl Nejvyšší správní soud v otázce jazykového práva cizinců. (Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5./X. 1921, čís. 12285/21 a ze dne 14./II. 1923, čís. 2607/23).

Ve svém nejnovějším rozhodnutí ze dne 30. dubna 1924, čís. praes. 526/24 polemisuje Nejvyšší soud přímo s Nejvyšším správním soudem, což vrhá zvláštní světlo na justiční poměry ve státě. Byla-li jednou jazyková otázka uznána nikoli za otázku justice, nýbrž za otázku správní, pak samozřejmě směrodatným jest mínění Nejvyšsího správního soudu a nikoli Nejvyššího soudu. Není možno připustiti, aby oba soudy rozhodovaly opačně a aby tím panující zmatek ve věcech jazykových stupňovaly a učinily jej trvalým.

V jedné z dřívějších odpovědí na interpelace poukázala vláda k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu platí pouze pro konkrétní případ. To jest ovšem formálně správné. Ale tím se přece věcně neospravedlní, že soudy na úkor těch, kdož vyhledávají právo, jednoduše nedbají nálezu, vydaného příslušným nejvyšším úřadem. Povinností vlády a justiční správy jest, všemi zákonitými prostředky naléhati na odstranění takovéhoto zlořádu, který kulturního státu jest přímo nehodný.

Tážeme se:

Co učinila vláda a co zamýšlí učiniti, aby zjednala platnost jazykovému právu cizinců, kteréž Nejvyšší správní soud opětovně uznal?

V Praze, dne 4. června 1924.

Vetter-Lilie, Franke, Hübner, Jelinek, Lippert, Jesser, Luksch, Zuleger, Spies, dr Hilgenreiner.

Nach wie vor halten sich die ordentlichen Gerichte nicht an die Rechtsanschauung, die das Oberste Verwaltungsgericht in der Frage des Sprachenrechts der Ausländer wiederholt zum Ausdruck gebracht hat. (Entscheidungen des Obersten Verwaltungsgerichtes vom 5. X. 1921, Z. 12285-21 und vom 14. II. 1923, Z. 2607/23).

In seiner neuesten Entscheidung vom 30. April 1924, Z. praes. 526/24 polemisiert das Oberste Gericht geradezu gegen das Oberste Verwaltungsgericht, was ein seltsames Streiflicht auf die Justizzustände des Staates wirft. Ist einmal die Sprachenfrage nicht als Justiz-, sondern als Verwaltungsfrage gesetzlich anerkannt, so ist selbstverständlich die Meinung des Obersten Verwaltungsgerichts massgebend und nicht die des Obersten Gerichts. Es kann unmöglich zugelassen werden, dass beide Gerichte entgegengesetzt entscheiden und dadurch die bestehende Sprachenverwirrung steigern und zu einer dauernden gestalten.

In einer frühren Interpellationsbeantwortung hat die Regierung darauf verwiesen, dass eine Entscheidung des Obersten Verwaltungsgerichts bloss für einen konkreten Fall gilt. Das ist ja formal richtig. Aber dadurch wird es doch nicht sachlich gerechtfertigt, dass sich die Gerichte zum Nachteil der Rechtssuchenden über das von einer zuständigen obersten Behörde gefällte Erkenntnis einfach hinwegsetzen. Pflicht der Regierung und Justizverwaltung ist es, mit allen gesetzlichen Mitteln auf die Abstellung eines solchen Uebelstandes, der eines Kulturstaates geradezu unwürdig ist, zu dringen.

Wir stellen die Anfrage:

Was hat die Regierung getan und was gedenkt sie zu tun, um das vom Obersten Verwaltungsgericht wiederholt anerkannte Sprachenrecht der Ausländer zur Geltung zu bringen?

Prag, am 4. Juni 1924.

Vetter-Lilie, Franke, Hübner, Jelinek, Lippert, Jesser, Luksch, Zuleger, Spies, Dr. Hilgenreiner.

Lékařská fakulta university Karlovy podala ministerstvu školství a národní osvěty návrh, ve kterém žádá, aby nostrifikace lékařských diplomů přikázána byla výhradně lékařské fakultě university Karlovy, aby tudíž fakultě německé university toto právo bylo odňato. Je-li tento návrh již sám sebou neslýchanou insinuací, tož rozhořčení nad tímto návrhem se ještě stupňuje odůvodněním, kteréž lékařská fakulta university Karlovy tomuto návrhu dává. Z odůvodnění vychází, že návrh diktován jest jednak národnostním šovinismem, jednak stanoviskem konkurence. Následkem okolností, které nastaly změnou státoprávních poměrů a jejichž účinek dodnes nepřestal, jest počet žádostí za nostrifikaci samozřejmě relativně vyšší. Otázka nostrifikace záviseti smí výhradně od schopností dotyčného, v žádném případě však nesmí býti přenechána libovůli lékařské fakulty. Obyvatelstvo potřebuje zdatné lékaře, při čemž jest věcí zcela vedlejší, zdali lékař, který přece vykonává soukromé povolání, státní jazyk ovládá čili nic. V odůvodnění se také praví, že lékařská fakulta university Karlovy může a má v úmyslu opatřiti si doklady o státní a občanské spolehlivosti žadatelově. Lékařská fakulta university Karlovy nabízí se tedy, aby vykonávala špiclovské služby o politickém směru a činnosti žadatele a aby otázku nostrifikace činila závislou na výsledku takovéhoto vyšetřování. Údaj, že lékařská fakulta university Karlovy jest nejstarší, není pravdivý, poněvadž obě fakulty jsou alespoň stejně staré. Rovněž jsou obě fakulty úplné. Konečně náleží rozhodovati o tom, ze kterých předmětů jest zkoušku opakovati, nikoli fakultě, nýbrž ministerstvu. Takže ministerstvu jest možno působiti k tomu, aby věcná způsobilost žadatelova přiměřeně byla zkoumána. Ohražujeme se však také co nejrozhodněji proti pokusu lékařské fakulty university Karlovy, vyličovati lékařskou fakultu německé university jakožto méněcennou a ne zcela rovnoprávnou. Po našem názoru bylo by bývalo návrh lékařské fakulty university Karlovy zamítnouti ihned a limine, poněvadž tento návrh znamená neslýchaný útok proti právům ministerstva a neslýchanou nekolegialitu vůči členům německé fakulty.

Stejně nemožným jest eventuální návrh lékařské fakulty university Karlovy, dle kterého má anketa, k níž mají býti přibráni pouze zástupcové profesorského sboru této fakulty, vypracovati předpisy o nostrifikaci diplomů a o lékařské praxi cizinců. Také zde jeví se opět šovinistický duch profesorského sboru lékařské fakulty university Karlovy, která vyloučiti chce své německé kolegy z účasti na této anketě. Jde o lékaře, kteří buď po převratu vykonali zkoušky na cizozemských universitách a to hlavně na universitách successorních států anebo o lékaře, kteří doktorského diplomu sice nabyli před převratem, ale převratem se stali cizinci, tedy vesměs o osoby, které vykonaly zkoušky za stejných poměrů a za stejných předpokladů a podmínek jako lékaři tuzemští. Není nejmenší příčiny ztěžovati těmto osobám výkon lékařské praxe. Jest naopak v zájmu obyvatelstva, těmto lékařům provozování jejich praxe umožniti. Zde nesmějí hráti úlohu ani momenty národnostní ani ohledy konkurenční.

Tážeme se tudíž pana ministra, je-li ochoten zamítnouti návrh lékařské fakulty university Karlovy.

V Praze, dne 3. června 1924.

dr Heller, Stark, Kiesewetter, H. Hladik, J. Reyzl, Aug. Hecker, A. Friedrich, Anna Perthenová, W. Niessner, J. Barth.

Die medizinische Fakultät der Karlsuniversität hat an das Ministerium für Unterricht und Volkskultur einen Antrag überreicht, in welchem sie verlangt, dass die Nostrifizierung medizinischer Diplome ausschliesslich der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität zugewiesen, demnach der Fakultät der deutschen Universität dieses Recht genommen werde. Ist schon dieser Antrag an sich eine unerhörte Zumutung, so wird die Entrüstung über diesen Antrag noch gesteigert durch die Begründung, welche die medizinische Fakultät der Karlsuniversität diesem Antrage gibt. Aus der Begründung geht hervor, dass der Antrag einerseits von nationalem Chauvinismus, andererseits vom Standpunkte der Konkurrenz diktiert ist. Infolge der durch die Aenderung der staatsrechtlichen Verhältnisse eingetrefenen Umstände, deren Wirkung bis heute noch nicht aufgehört hat, ist die Zahl der Nostrifizierungsansuchen selbstverständlich eine relativ höhere. Die Frage der Nostrifizierung darf einzig und allein abhängig sein von der Eignung des Betreffenden, auf keinen Fall aber der Willkür der medizinischen Fakultät überlassen werden. Die Bevölkerung braucht tüchtige Aerzte, wobei es ganz nebensächlich ist, ob der Arzt, der doch einen Privatberuf ausübt, die Staatssprache beherrscht oder nicht. In der Begründung wird auch gesagt, dass die medizinische Fakultät der Karlsuniversität im Stande und willens ist, sich Nachweise über die staatliche und bürgerliche Verlässlichkeit des Gesuchstellers zu verschaffen. Die medizinische Fakultät der Karlsuniversität bietet sich also dazu an, Spitzeldienste über die politische Stellung und Tätigkeit des Gesuchstellers zu leisten und die Frage der Nostrifizierung von dem Ergebnisse einer derartigen Untersuchung abhängig zu machen. Die Angabe, die medizinische Fakultät der Karlsuniversität sei die älteste, ist unwahr, weil beide Fakultäten zumindest gleichaltrig sind. Desgleichen sind beide Fakultäten vollständig. Endlich obliegt die Entscheidung darüber, in welchem Gegenstand die Prüfungen zu wiederholen sind, nicht der Fakultät, sondern dem Ministerium, sodass dieses in der Lage ist, darauf einzuwirken, dass die fachliche Eignung des Gesuchstellers in entsprechender Weise geprüft wird. Wir verwahren uns aber auch auf das Allerentschiedenste gegen den Versuch der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität, die medizinische Fakultät der deutschen Universität als minderwertig und nicht vollständig gleichberechtigt hinzustellen. Unserer Ansicht nach wäre der Antrag der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität sofort a limine abzuweisen gewesen, weil er einen unerhörten Angriff gegen die Rechte des Ministeriums und eine unerhörte Unkollegialität gegenüber den Mitgliedern der deutschen Fakultät bedeutet.

Nicht minder unmöglich ist der Eventualantrag der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität, wonach eine Enquete, welcher nur Vertreter des Professorenkollegiums dieser Fakultät beizuziehen sind, Vorschriften über die Nostrifizierung der Diplome und die ärztliche Praxis von Ausländern auszuarbeiten hat. Auch hier zeigt sich wieder der chauvinistische Geist des Profesorenkollegiums der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität, welche ihre deutschen Kollegen von der Teilnahme an dieser Enquete ausschliessen will. Es handelt sich um Aerzte, welche entweder nach dem Umsturze die Prüfungen an ausländischen Universitäten und zwar in der Hauptsache an Universitäten der Nachfolgestaaten abgelegt haben oder um Aerzte, welche das Doktordiplom zwar vor dem Umsturze erworben haben, durch denselben aber Ausländer geworden sind, also durchwegs um Personen, welche die Prüfungen unter den gleichen Verhältnissen und unter denselben Voraussetzungen und Bedingungen abgelegt haben, wie die inländischen Aerzte. Es liegt nicht die geringste Veranlassung vor, diesen Personen die Ausübung der ärztlichen Praxis zu erschweren. Im Gegenteil, im Interesse der Bevölkerung ist es gelegen, diesen Aerzten die Ausübung ihrer Praxis zu ermöglichen. Es dürfen hier weder nationale Momente, noch Konkurenzrücksichten eine Rolle spielen.

Wir fragen daher den Herrn Minister, ob er bereit ist, den Antrag der medizinischen Fakultät der Karlsuniversität abzulehnen.

Prag, den 3. Juni 1924.

Dr. Heller, Kiesewetter, Stark, H. Hladik, J. Reyzl, Aug. Hecker, Anna Perthen, A. Friedrich, W. Niessner, J. Barth.