Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

10. zasedání.

Tisk 2016.

Osnova - vládní návrh o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády - (tisk 887) byla rozdána již v 62. schůzi senátu dne 2. srpna 1921 a byla přikázána výboru ústavně-právnímu. Tehdy podala vláda také návrh zákona o trestní ochraně představitelů moci ústavní, který byl vzat zpět a pojat v podstatných částech do návrhu zákona na ochranu republiky. Osnova nebyla projednávána; také ne v době, kdy jednalo se o zákoně na ochranu republiky; což bylo ovšem přirozeno, další odklad její nebyl by vhodný.

V poslanecké sněmovně podali poslanci dr Czech, Hillebrand, dr Haas a soudruzi 16. února 1923 návrh č. 4032 tisku poslanecké sněmovny o odpovědnosti předsedy a členů vlády, dle něhož mají býti potrestáni předseda a členové vlády, poruší-li úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavu nebo jiné zákony (§ 1 návrhu). Podle návrhu mají se považovati předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu a úředníci pověření samostatnou správou ministerstva ohledně jejich zodpovědnosti za rovné ministrům (§ 2). Právo k obžalobě přísluší podle návrhu poslanecké sněmovně; návrh musí býti opatřen 21 podpisy (§ 3). Usnesení senátu, jímž se obžalovaný člen vlády prohlašuje vinným, vyžaduje dvoutřetinové většiny všech přítomných (§ 12 návrhu). Zákonitým následkem odsouzení je vždy ztráta úřadu, po případě i dočasná ztráta politických práv (§ 14 návrhu). Nepraví se, k jakému trestu může býti žalovaný odsouzen. V odůvodnění se uvádí, že vláda nepodala ještě návrh zákona o odpovědnosti vlády. Odůvodnění toto přehlíží osnovu o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády, která byla podána již dříve senátu, o které se právě zde jedná.

V nemnohých státech stanovena jest ústavou trestní zodpovědnost hlavy státu. V monarchiích je hlava státu nedotknutelná, nezodpovědná. Čl. 1 rakouského zákona z 21. prosince 1867 č. 118 zněl: >Císař jest posvátný, neporušitelný a neodpovědný.< V republikách ovšem jest jinak; zákony řeší zde otázku lidověji, ústavněji. Americká Unie učinila tak dávno, rovněž Francie i Argentina, později jiné státy, jak bude uvedeno.

Návrh vládní jedná o trestní zodpovědnosti presidenta republiky (§ 1), o zodpovědnosti předsedy a členů vlády (§ 2), náměstka presidenta republiky (§ 35) a funkcionářů, kteří podle zvláštních zákonů mají, pokud jde o zodpovědnost, postavení členů vlády (§ 35). Zde se jedná o předsedu nejvyššího účetního kontrolního úřadu, který podle § 3 zákona ze dne 20. března 1919 č. 175 je zodpověden za působnost úřadu Národnímu shromáždění a podléhá zákonu o odpovědnosti členů vlády. Osnova se netýká guvernéra Podkarpatské Rusi, který podle § 3 ústavy je >odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi<; sněm tento není dosud zvolen a jiného ustanovení o jeho zodpovědnosti není. Netýká se předsedy pozemkového úřadu, který je zodpověden ministerské radě podle § 2 zákona ze dne 11. června 1919 č. 330 Sb. z a nař., ani předsedy statistického úřadu, který jest odpověden předsedovi ministerstva podle § 2 zákona ze dne 28. ledna 1919 č. 79 Sb. z. a n.

Hodí-li se sněmovna poslanců, sestávající ze 300 členů různého politického smýšlení, různých národností k tomu, aby obžalovala presidenta republiky a ministry, rovněž hodí-li se senát, sestávající ze 150 členů téhož složení jako poslanecká sněmovna, by je soudil, jest ovšem věcí náhledu, avšak otázka tato je řešena již ústavní listinou (§§ 34, 67, 79).

Poznámka, hodí-li se sněmovna poslanců k obžalobě a senát k soudu, není výtkou členům zákonodárných sborů, ale sluší uvážiti, že tito hledí často přece jen očima své strany; to je přirozeno a je to skutečnost. Ovšem v okamžiku, kdy člen parlamentu stává se žalobcem nebo soudcem, uvědomí si asi vždy tíhu své povinnosti v době, kdy nejsou duše zjitřeny vášní, která v bouřlivých dobách zatemňuje mysl, potlačuje právo.

Jest ovšem z nejdůležitějších práv sněmoven, jak u nás, tak i jinde, obžalovati a souditi presidenta republiky i členy vlády, kteří v oboru své úřední působnosti poruší zákony, a není důvodu, aby zákonodárné sbory vzdaly se tohoto práva, i kdyby ústava měla býti měněna. Také v jiných státech, kde jedná se o trestní stíhání presienta republiky, priznává se hlavě státu důležité postavení tím, že může býti obžalován jen zákonodárným sborem, souzen pak taktéž zákonodárným sborem nebo nejvyššími soudy; rovněž platí to o členech vlády.

Zvláštní sbor z nezávislých, třeba byl zvoleni sněmovnami, byl by asi působivější posouditi, mají-li býti obžalováni president republiky nebo členové vlády, i vláda celá; byl by zajisté vhodnější soud, který by sestával ze členů, kteří nejsou v politickém životě.

Politický život nenechává snad nikoho přísně objektivním; politik někdy se to domnívá, ale vztahy stranické jsou tak mocny, že politik není si třeba ani vědom toho, že stranickým jest. Kdo dovede býti v politice skutečně nestranným, kdo nepodlehne mínění určité skupiny politické? Náleží k tomu velká míra sebeovládání, smyslu pro právo a spravedlnost, vzdor obecnému mínění strany. Kdo má tuto mravní sílu, kdo dovede tak správně oceňovati jednání, jako samostatní trestní soudci, nebo soudci třeba zvolení parlamentem, ale nezávislí na politických stranách?

Ústavně-právní výbor má za to, že podle ústavy soudí presidenta republiky a členy vlády senát, tedy plenum senátu.

V odůvodnění vládního návrhu praví se na str. 17, >že bylo uvažováno o tom, poskytnouti zástupci obžaloby i obžalovanému právo podobně jako při řízení porotním, aby každý z nich mohl odmítnouti obmezený počet (nejvýše čtvrtinu) členů senátu; tím mělo se působiti předem ku zvýšení nestrannosti nutné při vykonávání soudcovského úkolu senátu tím, že by obě strany, strana žalující i obžalovaná, odmítly členy, které by pokládaly za podjaté ve prospěch obžalovaného nebo v jeho neprospěch, dále bylo by možno touto cestou po případě způsobiti, že senát by vykonával svou funkci soudu ve shromáždění méně četném a tím k této funkci způsobilejším. Proti tomu však byly závažné námitky předem s hlediska ústavního. Podle §§ů 34, 67 a 79 úst. list. koná totiž funkci soudu senát; tím dlužno zajisté rozuměti senát v pravidelném složení. Ani jednací řád senátu nezná podjatosti členů při jednání a hlasování. Konečně i úvahy vhodnosti mluví proti odmítání. Mohloť by vésti k zamítnutí celých parlamentních stran. V tak početném sboru jako je senát, nemá zamítací právo takového významu jako jde-li o sbory soudců nebo porotců, složené jen z několika málo členů, ve kterýchž podjatost jednotlivého člena se může uplatniti daleko účinněji. Také komplikace a obtíže, k nimž by mohlo vésti uplatňování tohoto práva (na př. odmítnutí všech členů předsednictva senátu a ještě více zamítnutí předsedy a členů soudního výboru), činí rovněž žádoucím, aby toto právo zde poskytnuto nebylo. Nevýhoda z toho plynoucí je vyvážena tím, že je pro obě procesní strany stejná. Kdyby se odmítací právo stanovilo, sotva by ho používali zástupci obžaloby, totiž členové druhé sněmovny, poněvadž by to pro ně bylo z pochopitelných důvodů velmi nepříjemné a tak bylo by odmítání soudců fakticky jednostrannou výhodou obžalovaného.<

Jak ústavní listina, tak i osnova zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády (č. 887 sen.) uznává obsahem svým velkou důležitost postavení hlavy státu i vlády. Má odchylná ustanovení od ustanovení všeobecného trestního zákona. Právem ústava i osnova chrání presidenta republiky, avšak chrání také stát, dopustí-li se president nejtěžšího zločinu proti státu, velezrady, čili podle terminologie zákona na ochranu republiky: úkladů o republiku.

Jednání chefa státu, který zastupuje stát na venek, který sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy obchodní a jiné, který prohlašuje válečný stav, svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění, jmenuje a propouští ministry, má vrchní velitelství veškeré branné moci atd. (§ 64 ústavní listiny), nelze jistě posuzovati tak jako jednání každého jiného občana státu. Má velká práva, ale má velké povinnosti, daleko větší, než kdo jiný ve státě.

Podle osnovy má se vztahovati beztrestnost presidenta republiky - kromě velezrady - jen na dobu jeho působení jako hlavy státu; jakmile zanikne funkce, je president podroben zákonům obecným a má býti řádný soud příslušným stíhati jej pro velezradu i pro jiné trestní činy, jež učinil před tím, než přestal býti presidentem. Tedy po zaniknutí funkce své má býti souzen jako každý jiný občan i pro velezradu spáchanou kdykoliv; jen po dobu funkce, jako president státu nemůže býti stíhán pro jiné činy, jen pro velezradu, podle zákona o ochraně republiky >pro úklady o republiku<.

President republiky má nárok, aby v době, kdy je v čele státu, nemohlo se mu státi bezprávně příkoří; jen v případě, že porušil povinnosti vůči státu, je zodpověden.

Porušení povinností může se státi různým způsobem, ať již velezradou (úklady o republiku), porušením ústavy, úmluvami, ratifikací mezinárodních smluv, prohlašováním válečného stavu, zbytečným odročením nebo rozpuštěním Národního shromáždění atd.

Politická zodpovědnost jest často určována zákony ve státech republických; u nás podle ústavy (§ 67) může býti president republiky stíhán trestně jen pro velezradu. O zodpovědnosti politické (§ 34) ústava určitě nemluví. Jen druhý odstavec §u 34 mluví o trestním řízení, o jiném nikoli. Toto trestní řízení (podrobnosti) má upraviti zákon (§ 67, odst. 2. ústavy). O tom, má-li zákon upraviti jiné řízení než trestní, není v ústavě zmínky. Z §u 34 nevyplývá, nemůže-li býti president republiky obžalován také pro jiné činy než trestní; také ne z § 67 ústavy, který se omezuje na to, že president trestně může býti stíhán jen pro velezradu. Kdyby nemohl býti president obžalován pro činy jiné, mohlo to býti jasně řečeno již v §u 34, v němž mohlo se vysloviti také to, co stanoveno je v §u 67, nebo mělo býti přijato ustanovení francouzské ústavy, že je president zodpověden jen za velezradu. Pochybnosti byly síleny §em 1 původního vládního návrhu, o kterém jednáme, jenž nepraví, že president republiky může býti trestně stíhán jen pro velezradu, nýbrž stanovil, že president >může býti stíhán pro velezradu jen před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké<.

Zde nutno též zmíniti se již o určitém ustanovení vládního návrhu.

Původní znění §u 1 této osnovy, který pravil, že president republiky může býti stíhán pro velezradu jen před senátem k obžalobě sněmovny poslanecké, mohl zavdati příčinu k mínění, že může býti stíhán úřadující president republiky také pro jiné trestní činy před jiným forem než je senát. Na tuto nesrovnalost znění vládního návrhu s §em 67 ústavní listiny poukázal také již dr Jar. Krejčí.

Praví-li § 67 ústavy, že president může býti trestně stíhán jen pro velezradu před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké, že návrh na obžalobu presidenta republiky musí býti podán aspoň 120 poslanci, člena vlády aspoň 100 poslanci, je zřejmo že vláda nemůže podati návrh poslanecké sněmovně na obžalobu těchto představitelů státních; že se také nemůže účastniti jednání v žalobním výboru poslanecké sněmovny ani v soudním výboru senátu.

§ 17 osnovy praví, že výbor soudní řídí se při svém jednání ustanoveními zákona z 15. dubna 1920 č. 326 Sb. z. a n. s úchylkou, že ustanovení §u 27, odst 1. uvedeného zákona o něm neplatí. § 27 tohoto zákona praví: >Členové vlády, úředníci jimi povolaní a předseda senátu jsou oprávněni dostaviti se do schůzí výborových.<

Jisto je, že zaujme každá vláda neoficielně stanovisko, jež bude působiti na politické strany v Národním shromáždění; avšak přímo nemůže do řízení zasahovati ani svými členy, ani zástupci.

Ústava naše přijala zásadu francouzského zákona ze dne 25. února 1875, čl. 6, podle něhož je president republiky zodpověden jen za velezradu, nyní podle zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n.; rozumí se, kde jiné zákony mluví o velezradě, trestné činy uvedené v §§ 1-3 tohoto zákona (§ 41).

Činy tyto jsou (citujeme tu zákon na ochranu republiky):

§ 1. Kdo se pokusí:

násilím změniti ústavu republiky, zejména pokud jde o samostatnost, jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu,

násilím úplně znemožniti ústavní činnost presidenta republiky, jeho náměstka, zákonodárného sboru, vlády nebo guvernéra Podkarpatské Rusi,

násilím přivtěliti cizímu státu území republiky nebo odtrhnouti od něho jeho část, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem na doživotí.

§ 2. Příprava úkladů.

Kdo se s někým spolčí k úkladům o republiku,

kdo vejde k témuž konci ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními,

kdo k témuž konci sbírá branné nebo pomocné síly, je organisuje nebo cvičí,

kdo poskytuje neb opatřuje k témuž konci zbraně, střelivo nebo jiné prostředky, trestá se za zločin těžkým žalářem od jednoho do pěti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od 5 do deseti let.

§ 3. Ohrožení bezpečnosti republiky.

1. Kdo v úmyslu poškoditi republiku ji vydá nebezpečí války nebo nepřátelského činu cizí moci neb ozbrojeného napadení nebo takové nebezpečí zvýší, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od deseti do dvaceti let nebo na doživotí.

2. Kdo způsobí nebo podporuje ozbrojené povstání v republice v úmyslu ohroziti tím její bezpečnost zvenčí, trestá se za zločin těžkým žalářem od jednoho do 5 let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

3. Kdo za účelem uvedeným pod č. 1 nebo 2 s někým se spolčí nebo vejde ve styk přímý nebo nepřímý s cizí mocí nebo cizími činiteli zejména vojenskými nebo finančními,

trestá se za zločin těžkým žalářem od šesti měsíců do pěti let.

Míní se tím ovšem president republiky, který je činně ve svém úřadě. Přestal-li býti presidentem republiky, nastává příslušnost řádných soudů i pro činy, které spáchal za svého presidentství a za činy, které spáchal před presidentstvím.

Fr. Adler praví ve článku otištěněm v >Bohemii< dne 19. srpna 1921, že naše ústava přejala prostě ustanovení francouzské ústavy z r. 1875 o stíhání presidenta, které bylo usneseno shromážděním, jež většinou bylo ještě monarchistické a spokojilo se s republikou, poněvadž se monarchisté nemohli dohodnouti o dynastii a že v moderních ústavách demokratických republik nejsou tato výjimečná ustanovení. Tvrzení toto není správné, jak vychází na jevo již z důvodové zprávy ústavního výboru (č. t. 2421 Národního shromáždění), i z této zprávy. Adler je proti senátu jako soudu, odvolávaje se na Jellinka, že se nehodí parlamentní sbor ke zkoušení voleb proto, že jest i v Československé republice volební soud; to že by mělo platiti také pro trestní stíhání presidenta republiky.

Ústava naše neřeší výslovně otázku, může-li býti president republiky trestán také pro účastenství na velezradě; nemůže však býti pochybnosti, že účastenství na velezradě je také velezradou; vždyť podle §u 3 zákona na ochranu republiky, který má nadpis >příprava úkladů< (o republiku), trestán je, kdo se s někým spolčí k těmto úkladům.

Bylo nutno jasně rozhodnouti, může-li president republiky, který byl stíhán a odsouzen za doby své funkce pro velezradu nebo stíhán a odsouzen dle ustanovení ústavní listiny, býti potom ještě odsouzen řádným soudem znovu. Mohl by tak stanoviti jen zákon změňující ústavu.

Také nemůže býti pochybnosti, že senát může souditi jen o činu, který je žalován poslaneckou sněmovnou, že nemůže rozšířiti sám stíhání na něco jiného, než sněmovnou poslaneckou bylo navrženo a usneseno.

Francouzská konstituce z r. 1848 měla ve čl. 68 již všeobecné ustanovení, že president republiky a ministři jsou zodpovědni ze všech svých činů vládních i správních; ba již konstituce z r. 1793 prohlásila >Conseil exécutif< za zodpovědna, neprovádí-li zákony. Na to upozorňuje Moreau v >Précis élémentaire de droit constitutionel<, Esmein v >Droit constitutionel<, Moreau (str. 366 v >Précis élementaire de droit constitutionel<) praví, že dle zásad trestního práva (C. P. čl. 4) mohl by senát odsouditi presidenta republiky jen tenkráte, nalezne-li ve skutku kvalifikovaném jako velezradu základy (prvky) přestoupení trestních zákonů.

Ve Francii platí nyní konstituční zákon ze dne 25. února 1875, dle něhož je president republiky zodpověden toliko v případě velezrady (čl. 6) a konstituční zákon z 16. července 1875, podle kterého může býti obžalován jen sněmovnou poslanců a souzen jen senátem (čl. 12). Francouzský zákon nestanoví, jaký trest má určiti senát, odsoudí-li presidenta republiky; senát má tedy na vůli vysloviti trest dle zákona trestního.

Zákony francouzské nepraví, co je velezradou. R. 1878 podal ve sněmovně poslanců určitý návrh v tomto směru Pascal Duprat; bylo o něm jednáno, nestal se však zákonem.

Esmein v >Éléments de droit constitutionel< praví, pokud se týče presidenta republiky, že se považuje za velezradu, porušuje-li president zákony neb ústavu, nebo jedná-li proti zájmům Francie vůči cizině. Esmein má za to, že je možno trojí řešení:

1. že ústava ponechala soudci: senátu moc, určiti činy, které jsou velezradou;

2. proti tomu však že lze vážně namítnouti, že jest hlavní zásadou revoluce vyloučiti libovolné tresty (>Nulla poena sine lege<); nikdo nemá býti trestán než na základě zákona;

3. Esmein má za to, že president má býti podroben stejně jako jiný občan zákonům občanským a trestním; jediný rozdíl je, že podle zákona ze dne 16. července 1875, čl. 12 může býti žalován jen poslaneckou sněmovnou a souzen jen senátem.

Weyr ve spise >Soustava čsl. práva státního< (strana 195) má za to, že vzhledem k tomu, že není ještě zákonem upraveno řízení před senátem jako trestním soudem a zákon o tom nebyl dosud vydán, nelze presidenta republiky vůbec trestně stíhati.

Tedy president republiky má býti beztrestným, dokud zvláštní zákon a řízení není vydán? Vždyť přesné ustanovení listiny ústavní § 19 základního zákona rakouského z 21. prosince 1867, čís. 115. >Všichni národové ve státě mají rovné právo< atd., na nějž jsme se stále odvolávali, také neměl prováděcího zákona.

Janeček ve spisu >Odpovědnost presidenta republiky a vlády 1922<, str. 58 praví, že již sama politická historie nás poučuje, že k různým neshodám a plynoucím z nich zápasům mezi neodvislou (nezodpovědnou) hlavou státu a parlamentu docházelo a že dokonce i ve státech přísně monarchistických neodpovědný panovník ustoupil, pak-li rozpor ukázal se nepřeklenutelným a panovník slabým, aby odpor státu mohl zmoci.

Ve státech republických jsou ovšem případy ty ne řídké. Nejvíce v paměti asi jest odstoupení presidenta Mac Mahona ve Francii, kdy pro tyto rozpory a pro podezření, že Mac Mahon připravuje monarchismus, Léon Gambetta vystoupil prudce proti presidentu.

Podle ústavy německé říše z 11. srpna 1919 (čl. 43) nemůže býti president trestně stíhán bez souhlasu říšského sněmu (Reichstag), který sestává z poslanců německého národa. President může také před uplynutím své funkce býti hlasováním lidu sesazen k návrhu říšského sněmu. Usnesení říšského sněmu musí býti učiněno dvěma třetinami hlasujících, ne celého počtu členů říšského sněmu. Po usnesení nesmí president vykonávati úřad. Je-li návrh na sesazení hlasováním lidu zamítnut, platí to za novou volbu, a má za následek rozpuštění říšského sněmu.

Čl. 59 praví: Říšský sněm jest oprávněn žalovati presidenta, kancléře a říšské ministry před státním soudem, že vědomě porušili (schuldhafterweise) říšskou ústavu nebo říšský zákon. Návrh na podání žaloby musí býti podepsán nejméně 100 členy a musí se pro něj vysloviti kvalifikovaná většina jako pro změnu ústavy. K usnesení o změně ústavy je třeba dvou třetin všech členů říšského sněmu a souhlasu nejméně dvou třetin přítomných. Německý říšský zákon o státním soudu ze dne 9. července 1921, č. 905 ř. z. (změna r. 1922) pojednává o složení soudu a o řízení. Podle §u 12 tohoto zákona může státní soud po rozsudku prohlásiti vinníka, je-li ještě v úřadě, za zbavena jeho funkce. Podle §u 4 nemohou býti přísedícími členy státního soudu členové říšské vlády, říšského sněmu, říšské rady (Reichsratu), říšské hospodářské rady, zemských vlád, zemských sněmů a městských rad. Státní soud má ještě značnou příslušnost v záležitostech ústavních.

Rakouská ústava z 1. října 1920, č. 450, kterou prohlašuje se Rakousko za spolkový stát, stanoví v §u 63, že spolkový president může býti stíhán jen tehdy, souhlasí-li spolkové shromáždění (Bundesversammlung). Návrh činí příslušný úřad u Národní rady (Nationalrat), která se usnese, má-li se touto věcí zabývati spolkové shromáždění; usnese-li se na tom, má spolkový kancléř svolati hned spolkové shromáždění.

§ 68. Spolkový president je zodpověden za vykonávání svých funkcí spolkovému shromáždění dle §u 142 ústavy. K usnesení o žalobě je třeba přítomnosti více než poloviny členů každého zastupitelského sboru a dvou třetin odevzdaných hlasů.

§ 76. Členové spolkové vlády jsou zodpovědni Národní radě dle §u 142 ústavy. K usnesení, kterým vznáší se obžaloba podle §u 142, je třeba, aby byla přítomna více než polovina členů.

Podle §u 142 rozhoduje státní soud o obžalobě:

1. presidenta pro porušení spolkové ústavy po usnesení spolkového shromáždění,

2. členů vlády a orgánů jí na roveň postavených co do zodpovědnosti, rovněž po usnesení spolkového shromáždění,

3. členů zemské vlády po usnesení příslušného sněmu,

4. zemského hejtmana pro neuposlechnutí nařízení spolku nebo pro porušení ústavy po usnesení spolkové vlády.

Trest je ztráta úřadu, při okolnostech zvláště přitěžujících také dočasná ztráta politických práv; při některých nepatrnějších případech ad 4. může býti jen konstatováno, že bylo porušeno právo.

Sluší podotknouti, že podle § 24 je Národní rada zákonodárný sbor, volený lidem (vom ganzen Bundesvolk). Spolková rada volena je sněmy.

Spolkové shromáždění tvoří Národní a spolková rada dohromady. Dle čl. 38 je příslušna voliti presidenta a vyhlašovati válku. Zde chybí vyznačení kompetence obsažené v §u 142, že spolkové shromáždění může obžalovati spolkového presidenta. Dle §u 146 náleží výkon nálezu ústavního soudu spolkovému presidentu. Tedy i v případě, je-li spolkový president obžalován.